Den chaosu

15. 5. 2011 ne tak akutně...

Za normálních okolností nejsem moc pověrčivý. Nesleduji a nepřeskakuji kanály, potkat kominíka je dnes trochu vzácnost a když vidím černou kočku, tak si spíš vzpomenu, jak pověrčivost zachránila Puškinovi život. Občas sice něco "zaklepu na dřevo" ale kolegové spíše znají moje nemístné vtípky na službách, kdy uprostřed totálního nasazení prohlašuji: "A teď by to chtělo nějaký pořádný polytrauma".

Před zrzavými lidmi neplivu do boty, dokonce bych připustil (nebýt šťastně ženat), že se mi některé zrzky i líbí. Historky o komplikovaných anesteziích u rusovlasých pacientů jsem odmítal jako pověru až do chvíle, než jsem si přečetl články o nižším prahu bolesti založeném na odlišném metabolismu endogenních opioidů. Takže zde nejde o pověru, ale o zatím nepříliš probádaný fakt. Nevěřil jsem ani na smolný pátek třináctého. Vzpomínám si sice na našeho primáře z mého předchozího pracoviště, který se zachmuřeným výrazem mumlal do vousů: "Dnes je třináctého pátek, tak si na sálech dávejte pozor!". Nicméně jsem tomu nepřikládal valný význam. To vše platilo až do minulého pátku.
Určité obtíže se daly tušit již den předem, kdy si primář blíže nespecifikovaného oboru místo plánovaného jednoho sálu vypsal požadavky na sály dva s podotknutím, že odpoledne si "rozjede" třetí. Moje služba ve čtvrtek nestála za moc a v pátek ráno supluji chybějícího anesteziologa na sále se zbožným přáním, že snad bude klid a odpoledne s pípnutím kartičky všechno skončí.
Klid není. Telefon vedení anestezie mi neustále drnčí a kolegové mi suše oznamují, jak postupně nabírají skluz v programech. Do toho mi volá žena, že moje starší ratolest má průjem a úporně zvrací. Pracovní drama vrcholí před třetí hodinou, kdy to na chvíli vypadá, že do služby jen na neurochirurgii budou přetahovat tři sály. Podotýkám, že do služby nastupují "pouze" tři anesteziologové a operatéři z ostatních oborů jsou také neochvějně přesvědčeni o nutnosti pokračovat. Nakonec to dopadne relativně dobře, odcházím jen o čtvrt hodiny později, sedám na kolo a začátek hokeje v 16.15 stíhám.
Na konci druhé třetiny prohráváme se Švédskem 1:2 a v přerušeních dávám po lžičkách dceři studený sladký čaj. Má takovou bílošedozelenou barvu. Dcera Julie, ne ten čaj.
Jediná prohra našeho týmu na mistrovství nás vyřadila z boje o první dvě místa. Julie zvrací a dva hrníčky čaje jsou na podlaze v obýváku.
Přichází večer, děti spí a snad už by mohl být konečně trochu klid. Sedám si k počítači a navštěvuji můj oblíbený aukční server Aukro.cz ;-). Nejdřív si říkám, že je to zase nějaký výpadek, spousta kategorií je zpřeházena a hlavně některé kategorie jsou zrušeny úplně, takže se nedá nic najít. Asi po 15 minutách nadávání a marného hledání čehokoliv si všimnu drobného přípisu na hlavní stránce, že Aukro přechází na nový systém členění vystavených předmětů a že to uživatelům výrazně ušetří čas a že to sleduje nové trendy v elektronice atd ...
Propadám těžké depresi a v následujících vteřinách zjišťuji, že ten malý zbytek Garrone, který byl v ledničce, jsme zkonzumovali už ve středu. Už si takhle zpětně ani nevybavuji, jestli jsem si před spaním vyčistil zuby. Záleží na tom vůbec? Před usnutím mi v mysli běží tichá modlitba, aby moje sobotní služba byla když už ne klidná, tak alespoň normální.
Asi se ze mě stává věřící. Přinejmenším na pátek třináctého.


Zpět