Bacha na slezinu!

2. 9. 2016

V životě existují setkání, na které vás nikdo nepřipraví. Bachyně se selaty v lese. Zubařka, která má zrovna PMS. Mimozemšťani. Kontrola z finančáku. Smrt. Existuje ale setkání, které tyhle všechny strčí do kapsy. Je to sraz základky po pětadvaceti letech. 

Začíná to většinou tak, že vám přijde mail s dramatickým předmětem Konečně máme slezinu!!! Tohle může někoho dost vyděsit, já například už jsem přece jen ve věku, kdy se objevují různé zdravotní problémy. A člověk si není úplně jistý, jestli mu nepíšou z nemocnice a nezvou na nějaký zákrok, na který zapomněl. Nakonec ale zjistíte, že je to mnohem horší. Máte slezinu základky.

Přijdete do smluvené hospody a rozhlídnete se. Marně přemýšlíte, který stůl by to tak asi mohl být, protože u všech stolů sedí staří, oškliví a opotřebovaní lidé. Fotka ze společného focení v šesté třídě vám moc nepomůže. A najednou na vás na celou hospodu někdo od jednoho stolu zařve: „Je nazdar, nazdáár, ty voléé! Pamatuješ, jaks sis na škole v přírodě pokadil ty kamaše, a pak v tom celej týden chodil!“

Pamatuju.
Ale za prvé, bylo to v druhé třídě, takže si myslím, že by to po třiceti letech už mohlo být promlčené. A za druhé, co jsem měl asi tak dělat, když jediné náhradní kamaše, co jsem tam měl, byly růžové? A za třetí, proč se zrovna on nepochlubí, že si v osmičce na rozlučce třídy po tom půllitru fernetu pokadill úplně všechno včetně čepice a ještě si nablinkal do peněženky? No nic, prostě to ignorujete a přátelsky mu řeknete: „Nazdar, nazdáár, tak dáme rovnou nějakýho fernetka, ne?“

Sednete si a snažíte se na tom srazu základky hlavně rozkoukat a provést základní identifikaci lidí, což není úplně snadné. U některých spolužáků má člověk podezření, jestli náhodou nepřišel i školník. Navíc po krátkém úvodním pokecu rychle na takovém srazu zjistíte půvabnou věc. Že všechny spolužáky, kterým učitelky vždycky na základce prorokovali, že je jednou zavřou, fakt zavřeli! Takže vedete následující rozhovory. „Kde je Mišan?“ „Ty se moc nedíváš na Krimi zprávy na Primě, co? Přímej přenos ze zatýkání!“ „Aha a co Peťan?“ „Jo, toho už pustili.“ A o Karlovi se dozvíte, že je celostátně hledaný, ale prý psal, že možná dojde.

Postupně se dovídáte, co kdo, z těch kteří tedy zůstali na svobodě, dělá. Třeba se svého souseda zeptáte: „Co teďka jako děláš vlastně?“ A on vám odpoví. „Ále, točím teď velký love v exotickým ovoci.“ A když se se zájmem zeptáte, jestli má nějakou firmu na dovoz nebo tak něco, jen mávne rukou: „Ale prdaljs, hraju automaty.“ Na srazu základky je prostě ten vzorek lidí, se kterými se sejdete u jednoho stolu, opravdu velmi sociálně-demograficky pestrý – od roztáčení exotického ovoce přes vykrádání trafik až po Partners. (Mimochodem tam pracuje ten, co si nablinkal do té peněženky.)

Holky na srazech základky to je samostatná kapitola. Většinou jich přijde míň než kluků, ale zase často nikdo netuší, které to jsou, protože mnoho z nich prošlo v posledních letech podobně dramatickou proměnou jako Dáda Patrasová. A u některých se opět nemůžete zbavit dojmu, že dorazil snad i školník. Ale naštěstí si rychle vzpomenete, která je která, to když začnou ukazovat fotky svých dcer, které jsou zrovna teď na základce. Zajímavé je, že si člověk ze základky nepamatuje moc ty šprtky, ale hlavně ty holky, co už v sedmičce v pololetí měly trojky. A hlavně Gábinu, které ta prsa narostla jako první.

Na srazu základky je ale nejkrásnější to, jak lidé, kteří se neviděli přes dvacet let, navážou okamžitě tam, kde přestali. Ať už to bylo kdekoliv. Po pár panácích si dva spolužáci, kteří mají nevyřešený spor o nějaké ukradené céčka a zlomené pravítko, chtějí dát zase do držky. Páry, které spolu chodily v sedmé třídě, si postupně poposedávají k sobě a po pár panácích se už líbají; některé párečky spolu i odcházejí. Kdo byl šikanovaný, protože byl nejmenší ze třídy, chodí pro panáky, i když má dneska dva metry. A kdo byl nejlepší ve sběru kaštanů, tak se mu to taky mockrát připomene. To jsem teda popravdě byl kvůli těm pokaděným kamaším já, takže jsem byl konfrontován s mnoha svými přezdívkami na základce, z nichž ta nejpřijatelnější byla Kaštan.

Jo a taky zjistíte jednu neuvěřitelnou věc. Že ten školník na tu slezinu fakt dorazil, protože to někomu přišlo jako dobrá sranda ho pozvat. (Třídní učitelka s touhle třídou ani po pětadvaceti letech nechce mít nic společného.) Podle účtu, který nakonec platíte vy („Zatáhni to, Kaštan!“), chlastá školník stejně dobře jako před pětadvaceti lety.


Komentáře, diskuse

Nové téma | rozbalit vše | sbalit vše


Zpět