Mazlíčci, co se s vámi nemazlí

Já si do životopisu, aby lidi věděli, že nemám jednoduchý život, vždy píšu takovou závěrečnou položku: Je ženatý, má dvě děti, ale jen jedny nervy. Moje děti totiž jako všechny děti pořád něco chtějí. Před časem chtěly psa, huskyho, ale já mám velice dobré vyjednávací schopnosti, takže jsem to nakonec usmlouval na šneka.

Ovšem radši bych měl doma celé spřežení huskyů i se saněmi, než to, co se nám vyskytuje doma teď. Starší syn to přitáhl ze školy, že to vyměnil za nějakého slabého pokémona. Takový malý hezký šneček to byl, krásnou žíhanou ulitku. „Šnečku, šnečku, vystrč růžky…“ říkali jsme mu. Jenže pozor, to je nějaká africká odrůda!  Oblovka žravá. Začne to žrát všechno, na co přijde, a za chvíli máte ze šnečka dvaceticentimetrovou potvoru, u které to poslední, co chcete, je, aby vystrčila růžky. Když jsem na ni jednou, po té, co jsem si přečetl, že se dožívá až osmi let, „omylem“ šlápnul, tak jsem si vyvrknul kotník.  

Je to obrovský šnek a strašně toho sní. A pořád nám utíká. Jednou nám utekl z krabice, kterou jsme zatížili všemi sebranými spisy Václava Klause, které syn dostal při těch svých výměnách za jiného slabšího pokémona. Přišli jsme domů, celý Klaus popadaný na zemi, Rok Třetí úplně okousaný. (Mimochodem ten šnek je asi první živočich, který se tou knihou byl schopen prokousat.) A od Klause vedla dlouhá slizká stopa až ke stěně, kde byla ohryzaná zeď až na cihlu.

Všichni se ho bojíme. A děti vždycky začnou brečet, když jim řeknu, ať nakrmí šneka. Chlapeček, který ty šneky odchovává a vyměňuje za slabé pokémony, se už probíral na třídních schůzkách. Někteří zoufalí rodiče tam křičeli, že musí zasáhnout škola, jiní to zkusili vypustit na zahradu, jenže to se za pár dní začaly ztrácet kočky. I ten náš je čím dál větší, už máme krabici na zámek, ale i tak mám strach, že jednou přijdu domů a ze synků zbydou u té krabice jen papučky. (Já už jsem přemýšlel, že ho někomu snad prodám, ale na internetu jsem našel jen asi tisíc inzerátů „Daruji krásné africké šnečky. Nenároční na chov, domácí mazlíčci, roztomilí, krásné ulitky…“. Nebyl tam jediný inzerát „Chci afrického šneka.“) No nic, čekáme, až chcípne, ale nemůžu se zbavit dojmu, že on čeká u nás na to samý.

Po tom, co jsme to jakžtakž uhráli se šnekem, přišla ale kudla do zad od vlastní manželky. Nedával jsem při diskuzích před Vánocemi úplně pozor a najednou prásk: pod stromečkem králíček. „Tati, to je klálíček,“ překřikovaly se nadšeně děti, „klálíček, klálíček, my se o něj budeme starat, mazlit se s ním a tak. My ho budeme mít v pokojíčku, bude to náš kamarád hebounkej, roztomiloučkej. My máme takovou radost!“ Tak kde ten králíček skončil? No? V mé pracovně. Upozorňuju, že pracuji z domu a mám rád při práci klid.

Děti ho odnesly ze svého pokoje už po dvou dnech, protože v noci dělal neuvěřitelný hluk.  

Ty moje krásné roztomilé děti, na svého nového roztomilého a hebounkého kamaráda v noci řvali „Drž hubu!“ a „Nech nás spát, ty debile!“

Králíček, typ beránek. K sežrání. Doslova. Nikdy si to nekupujte! Je to horší než africký šnek. Z toho krásnýho klálíčka vyroste brzy pořádný králík. Co králík! Král, který bude vládnout vaší domácnosti. Na Vánoce máte „kvásnýho kválíčka“, v únoru se vám doma na koberci povaluje Halina Pawlovská. A ta by mi aspoň nenechávala bobky v posteli. Jsou všude, dokonce je mám už i v peněžence. Když zdrhne, zapasuje se někde, kde nejde vytáhnout a když se o to pokusíte, poškrábe a pokouše vám ruce, a pak asi kvůli dezinfekci vám je milosrdně počůrá.

Já mu říkám Inženýr králík, protože si jednak umí sám otevřít klec a jednak se má zálibu v přerušování elektrických obvodů, už mně překousal druhou nabíječku. Děti ho ale furt pouštějí z klece ven, protože prý se musí hýbat, aby nebyl tak tlustý. No ale on pak jenom leží v mé posteli a dívá se na televizi, má rád hlavně hudební pořady. Ne že by byl tak chytrý a uměl přepínat sám programy, ale okousal nám ovladač od televize tak, že tam zbyla jen devítka, takže na nic jiného než na TV Šlágr to teď ani nejde přepnout!

Zkrátka místo aby králíček roztomile poskakoval kolem nás a nám z toho poskakovalo srdíčko, je to přesně naopak, pořád kolem něj skáčeme my! Sena jak pro tažného koně, pytel žrádla na týden, a té mrkve… A samozřejmě klec věčně plná bobků. Takže to musíme pořád čistit. Vyměníte mu podestýlku, aby to za půl hodiny vypadalo úplně stejně. Když mu drhnu tu klec od bobků a ztvrdlých čůránek pokaždé má v očích takový pobavený výraz nad nekonečně marným lidským úsilím. Podle mě má ty bobky schované v těch svých věčně nacpaných žgraních.  A když to vyměním a spokojeně si jdu umýt ruce do koupelny, tak on udělá fúú a zaplní klec zase bobky. Ty bobky vypadají úplně přesně jako takový čokoládový kuličky Nesquick, co si dáváte ráno do mléka. Tak já už si je tam teda nedávám. Po té, co jednou chutnaly po mrkvičce.

Takže, až budou chtít vaše děti huskyho, víte, co máte dělat. Kupte jim celé spřežení, i se saněmi, lepší než šnek, nebo králík!


18. 6. 2018 ...sejdeme se na AKUTNĚ.CZ...
fejeton
Pavel Tomeš
šneci
Zpět