srpen 2016

Kinetika laktátu u kriticky nemocných: systematické review
Jean-Louis Vincent, Amanda Quintairos e Silva, Lúcio Couto Jra Fabio S. Taccone

Kinetika laktátu může být prospěšná k zhodnocení efektivity terapie. Ačkoliv publikované studie k danému tématu se věnují převažně septickým pacientům, je aktuálně k dispozici řada studií i na jiných skupinách pacientů s akutním onemocněním. Do analýzy bylo celkem zahrnuto 96 studií z toho:14 studií na všeobencé populaci kriticky nemocných, 5 studií u pacientů po kardiochirurgickém výkonu, 14 u traumatizovaných pacientů, 5 u chirurgických pacientů, 39 u septických pacientů, 4 u pacientů s kardiogenním šokem, 8 u pacientů po srdeční zástavě, 3 u pacientů s respiračním selháním a 4 u jiných diagnóz. Pokles hodnoty sérového laktátu v čase byl ve všech studiích asociován s nižší mortalitou. Většina studií měřila hodnoty laktátu v době 6,12 a 24 hodin a několik studií měřilo hladinu laktátu v kratších intervalech. Kinetika laktátu nebyla odlišná v podskupině septických pacientů ve srovnání s pacienty bez sepse.

Závěrem: pokles hladiny laktátu byl asociován s lepším outcome a tento jev byl identifikován v celém sledovaném souboru a nebyl limitován jenom na septické pacienty. U všech skupin byli změny hladiny laktátu relativně pomalé, a proto měření laktátu každé 1-2 hodiny se zdá být dostatečné u většiny případů. Trend kinetiky laktátu se zdá být validní bez ohlednu na iniciální hodnoty. 

Vincent et al. Critical Care (2016) 20:257

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 4
84 %

Liberální vs. konvenční kontrola glykemie u kriticky nemocných pacientů s diabetem
Francesca Di Muzio, Barbara Presello, Neil J. Glassford et al.

Cílem studie srovnávající liberální a konvenční monitoraci a terapii glykemie u kriticky nemocných pacientů s diabetem bylo zhodnotit úspěšnost, bezpečnost a dopad jednotlivých postupů . Do prospektivní observační studie bylo celkem zařazeno 80 pacientů s diabetem, z toho 40 bylo zařazeno do konvenční skupiny a 40 do liberální skupiny. Cílem glykemie v liberální skupině byli 10–14 mmol/L a 6–10 mmol/L v konvenční skupině.K stanovení premorbidních hodnot glykemie byla použita hladina glykovaného hemoglobinu.Hodnota glycemic distance byla stanovena jako rozdíl hodnot glykemie na ICU a bazálních hodnot.Během iniciálních 48 hodin byl měřen výskyt absolutní (< 3.9 mmol/L) a relativní hypoglykemie (glycemic distance,> 30% pokles pod bazální hodnoty).Bazální charakteristiky se nelišili mezi skupinami. Negativní glycemic distance byla identifikována u 248 z 488 měřených glykemií (50.8%) v konvenční skupině a 164 z 485 (33.8%) v liberální skupině (p <0.001).Relativní hypoglykemie byla diagnostikována u 20 (50.0%) a (22.5%) pacientů v konvenční vs. liberální skupině. První den hospitalizace byl aplikován inzulín u 50% pacientů v konvenční skupině a u 16.7% v liberální skupině. Délka pobytu v intenzivní péči a celková délka hsopitalizace se nelišila mezi skupinami.

Závěrem: v kohortě kriticky nemocných pacientů s diabetem vedla liberální strategie kontroly glykemie (cílená glykémie 10–14 mmol/L) k menšímu počtu epizod hypoglykemií a menšímu počtu epizod negativní glykemické distance ve srovnání s konvenční strategií (cílená glykemie 6–10 mmol/L).

Crit Care Med 2016; 44:1683–1691

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 5
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 4
88 %

Probiotika a synbiotika u kriticky nemocných: systematické review a meta-analýza
William Manzanares, Margot Lemieux, Pascal L. Langloisa Paul E. Wischmeyer

Kritická nemoc je charakterizována ztrátem komenzální flóry a relativním přerůstáním potenciálně patogenních baktérií, co vede k zvýšené náchylnosti k vzniku nozokomiálních infekcí. Probiotika jsou živé nepatogenní mikroorganizmy, které můžou chránit sliznici gastrointestinálního traktu (GIT), zmírňovat růst potenciálně patogenních baktérií, snižovat bakteriální translokaci a tím mít pozitivní vliv na prevenci infekce. Cílem systematického review a meta-analýzy bylo zhodnotit vliv a celkovou efektivitu probiotik a synbiotik na klinický outcome kriticky nemocných pacientů. Do analýzy bylo celkem zahrnuto 30 studií o vzorku 2972 pacientů. Terapie probiotiky byla asociovaná se signifikantní redukcí infekcí, redukci incidence ventilátorové pneumonie (VAP). Nebyl identifikován efekt na délku hospitalizace, incidence průjmů nebo efekt na celkovou mortalitu.

Závěrem: probiotika představují potenciál k redukci infekce včetně VAP u kriticky nemocných. Aktuální vysoká heterogenita dat neumožnuje formulovat guidelines se silným doporučením a je potřeba dalších RCT studií k potvrzení daných výsledků.

Manzanares et al. Critical Care (2016) 20:262

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 4
88 %

Efektivita bezpečnost prokinetik u kriticky nemocných pacientů na enterální nutrici: systematické review a meta-analýza
Kim Lewis, Zuhoor Alqahtani, Lauralyn Mcintyre et al.

Intolerance enterální nutrice u kriticky nemocných pacientů je frekventním jevem a může vést k signifikantní morbiditě, včetně ileu, abdominální distenze, zvracení a potenciální aspiraci. Prokinetika jsou aplikována s cílem zlepšit/urychlit vzprazdňování žaludku, nicméně jejich efektivita a bezpečnost není aktuálně jasně definována, což bylo cílem dané meta-analýzy. Celkem bylo identifikováno 13 studií k daném tématu (n= 1341 pacientů). Prokinetika signifikantně redukovali intoleranci enterální výživy (RR 0.73, 95 % CI 0.55, 0.97; P = 0.03) co se projevilo 17.3% absolutní redukcí intolerance enterální výživy. Prokinetika taky snížili obsah gastrického rezidua a zvýšili úspěšnost korektního zavedení postpylorické sondy. Terapie prokinetiky neměla vliv na zvracení, průjem, délku pobytu v intenzivní péči a celkovou mortalitu.

Závěrem: aktuálně jsou k dispozici středně kvalitní data, které prokazují, že prokinetika redukují intoleranci enterální výživy kriticky nemocných ve srovnání s placebem, nicméně vliv na klinický outcome, výskyt pneumonie a délku hospitalizace v intenzivní péči zůstává nejasný.

Lewis et al. Critical Care (2016) 20:259

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 4
88 %

Index kyslíkové rezervy (Oxygen Reserve Index - ORI) a parciální arteriální tlak kyslíku během operace
Richard L. Applegate, Ihab L. Dorotta, Briana Wells et al.

Zavedení intraoperační pulzní oxymetrie (SpO2) vedla k zlepšení detekce hypoxie a je asociována s redukcí hypoxických epizod v perioperačním období. Nicméně při SpO2 ≤98% je parciální arteriální tlak kyslíku (PaO2) ≤ 70mmHg. Proto SpO2 nevede k časné detekci klesající arteriální oxygenace, která se vyskytuje již nad danou hodnotu SpO2. Multifrekvenční co-oxymetrie může měřit a kalkulovat index kyslíkové rezervy (ORI), který může být použit jako aditivní hodnocení oxygenace při SpO2 ≥98%. Autoři v studii testovali vztah mezi ORI a PaO2. Do studie byli zařazeni pacienti v elektivní operativě u kterých bylo plánované zavedení arteriálního katetru a měření krevních plynů v perioperačním období. Hodnoty ORI a PaO2 byli celkem detekovány u 106 pacientů. U ORI >0.24 byl PaO2 ≥100 mmHg. U 96.6% případů při ORI >0.55 byla hodnota PaO2 ≥150mmHg.

Závěrem: hodnota ORI >0.24 může být použita k detekci PaO2 ≥100 mmHg při SpO2 >98%. Hodnota ORI > 0.55 se zdá být cut-off hodnota k detekci PaO2≥150mmHg. Pokles ORI <0.24 může indikovat pokles PaO2<100mmHg při hotnotě SpO2>98%.

Anesth Analg 2016;123:626–33

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
84 %

Enterální nutrice a suprese gastrické sekrece na pediatrické ICU: vliv na výskyt ventilátorové pneumonie (VAP)
Ben D. Albert, David Zurakowski, Lori J. Bechard et al.

Enterální nutrice je považována jako potenciální rizikový faktor vzniku VAP (ventilator-associated pneumonia). Cílem studie bylo zhodnotit prevalenci VAP u pacientů na PICU (pediatric intensive care medicine) a vliv klinických a nutričních postupů na výskyt VAP.Do multicentrické studie bylo celkem zařazeno 51 PICU jednotek v celkem 15 krajinách (n= 1 245 pacientů).Z toho mikrobiologicky potvrzená VAP byla diagnostikována u 80 pacientů (6,4%) a délka umělé plicní ventilace byla v dané podskupině 17 dnů (8-39 dnů). Enterální výživa byla celkem aplikována 985 pacientům (79%)z toho u 592 (60%) pacientů byla iniciována během prvních 48 hodin hospitalizace a u 354 pacientů (36%) byla podávaná postpyloricky. Farmakologická suprese gastrické sekrece byla aplikována celkem 763 pacientům (61%). Délka aplikace enterální výživy, typ (gastrická vs.postpylorická) a závažnost nemoci nebyla asociována s rizikem vzniku VAP.Po adjustaci na délku aplikace enterální výživy, závažnost nemoci a lokalizaci nemoci byl výskyt VAP signifikantně asociován s umělou plicní ventilací >10 dnů odds ratio, 3.7; 95% CI, 2.2–6.5; p < 0.001), terapii k supresi gastrické sekrece (odds ratio, 2.0; 95% CI,1.2–3.6; p = 0.011)a délkou pobytu na PICU >10 dnů (odds ratio, 1.8; 95% CI, 1.1–3.1; p = 0.029).

Závěrem: VAP byla diagnostikována u celkem 6.5% pediatrických pacientů na umělé plicní ventilaci. Nebyla identifikována asociace mezi VAP a délka aplikace enterální výživy a typem (gastrická vs. postpylorická).Délka pobytu na PICU, délka umělé plicní ventilace a terapie suprimující gastrickou sekreci nezávisle vedla k zvýšení rizika vzniku VAP.  

Pediatr Crit Care Med 2016; XX:00–00

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 4
80 %

Remifentanil v reálné klinické praxi: Podivuhodný příběh Dr. Jekylla a Mr. Hydea?
Petr Štourač

Remifentanil má v klinické praxi dvě tváře: potentní agonista opioidních receptorů s unikátní farmakokinetikou a na druhé straně je asociován s opiáty-indukovanou hyperalgezií. Vzhledem na svoji unikátní strukturu je odbouraván nespecifickými plasmatickými hydrolázami a tkáňovou esterázou. Nástup účinku je průměrně 1.3minuty a kontex-senzitivní poločas je 3 minuty bez ohledu na délku infuze. Vzhledem na svoje unikátní vlastnosti může být opiátem volby u jednodenní chirurgie, ale taky v neurochirurgii během kraniotomií a kraniektomií a ortopedických operací s nutností neurofyziologické monitorace. Aktuální hot-topic je použití remifentanilu v porodnické analgezii a anestezii. Ačkoliv je v této oblasti často diskutována jeho bezpečnost. Během císařského řezu jsou obavy z transplacentárního přestupu, nicméně obzvláště u vysoce rizikových rodiček, u kterých je excesivní sympatoadrenální stimulace riziková je aplikace opioidu s benefitem. Recentní studie potvrzují stabilizaci hemodynamiky po jeho aplikaci s minimálním vlivem na postnatální vývoj novorozence. Vzhledem na heterogenitu dat je potřeba dalších dobře designovaných RCT studií k posouzení vlivu remifentanilu na opiáty-indukovanou hyperalgezii a vznik chronické bolesti. Nicméně aktuálně se zdá, že potenciální nežádoucí účinky aplikace remifantanilu můžeme při správné klinické aplikaci minimalizovat. 

Current Medical Research and Opinion, DOI: 10.1080/03007995.2016.1226164

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
80 %

Perioperační aplikace dexmedetomidinu u pediatrických pacientů s vrozenou srdeční vadou
Lawrence I. Schwartz, Mark Twite, Brian Gulack et al.

Dexmedetomidin je selektivní α-2 receptor agonista a jeho sedativní a hemodynamický profil ho favorizují mezi anestetiky u pediatrických pacientů s vrozenou srdeční vadou (CHD- congenital heart disease). Ačkoliv několik málo studií popisuje vzrůstající tendenci perioperační aplikace dexmedetomidinu (DEX) u pediatrických pacientů s CHD aktuální data jsou limitována. Cílem studie bylo dle analýzy  Congenital Cardiac Anesthesia Society-Society of Thoracic Surgeons (CCAS-STS) registru popsat variabilitu mezi pacienty a jednotlivými centry při implementaci DEX-u do perioperační péče. Z celkové počtu 12 142 případů byl dexmedetomidin aplikován v perioperačním období u 3600 (29.6%) případů. Při analýze skupiny DEX a non-DEX skupiny vykazovali pacienti v DEX skupině méně rizikových faktorů a měli lepší celkový outcome. 

Závěrem: Dexmedetomidin je akutálně široce implementován do perioperační péče u pacientů s CHD. Dex byl preferenčně aplikován starším dětem, které podstoupili méně komplexní chirurgický výkon CHD. 

Anesth Analg 2016;123:715–21

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
80 %

Limitace expiračního průtoku jako rizikový faktor plicních komplikací po břišní operaci
Savino Spadaro, Gaetano Caramori, Chiara Rizzuto et al.

Pooperační plicní komplikace patří mezi hlavní příčiny pooperační morbidity a mortality. Ačkoliv bylo identifikována vícero rizikových faktorů, aktuálně není konzistence a jejich prediktivní hodnota je nízká. Autoři testovali vliv limitace expiračního průtoku intraoperačně a výskyt pooperačních plicních komplikací. Do studie byli zařazeni pacienti podstupující elektivní břišní operaci. Byli sledovány demografické faktory pacientů:věk, BMI, ASA klasifikace, dyspnoe v anamnéze, kuřáctví a hodnota Po2 při FiO2 21%. Limitace expiračního průtoku byla hodnocena dle pozitivní hodnoty end-expiračního testu. Celkem bylo do studie zařazeno 330 pacientů, z toho u 31% byla detekována limitace expiračního průtoku (LEP). Z následné analýzy byl u pacientů s LEP vyšší výskyt pneumonie (5% vs. 0%), akutního respiračního selhání (11% vs. 1%) a delší hospitalizace (9 vs. 7 dnů). Limitace expiračního průtoku byla asociována s >50% zvýšením rizika pooperačních plicních komplikací (RR 2.7). Jako další rizikové faktory byli identifikovány věk a hodnota Medical Research Council dyspnea score.

Anesth Analg 2016;XXX:00–00

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
80 %

Reziduální neuromuskulární blokáda, over-sedace, hypotermie a jejich nežádoucí účinky v pooperaečním období
Paul A. Stewart, Sophie S. Liang, G Stat et al.

Reziduální neuromuskulární blokáda (RNMB) je známý rizikový faktor respiračních komplikací (AREs) u pacientů v pooperačním období na dospávacím pokoji (PACU). Nicméně AREs často nejsou přisuzovány RNMB vzhledem na přítomnost a kumulaci dalších rizikových faktorů včetně obstukčího sleep apnoe syndromu, terapie hyponotiky a opioidy. Navzdory recentní evidenci mnoho anesteziologů považuje RNMB za málo frekventní s minimální asociaci s morbiditou a mortalitou. Do studie bylo celkem zařazeno 599 pacientů podstupujících celkovou anestezii s aplikací svalových relaxancií. RNMB byla definována jako train-of-four ratio < 0.90. Výskyt AREs byl definován dle modifikovaných Murphyho kritérií. RNMB se vyskytovala u celkem 186 pacientů (31%) v době přijetí na PACU. Jeden a více AREs byl identifikován u celkem 97 pacientů (16%). AREs byli frekventnější u pacientů s RNMB (21% vs 14%), byli signifikantně asociovány s věkem (RR 1.17 na 10ti letý rozdíl věku) a dále byli asociovány s typem a délkou operace.

Závěrem: prevalence RNMB na PACU byla >30%. Vyšší věk, laparotomická operační technika a délka operace >90minut byla asociována se zvýšeným rizikem RNMB u sledovaných pacientů. Při výskytu AREs na PACU je potřeba indentifikovat a léčit potenciální vyvolávající faktory  včetně RNMB, hypotermie a poruchy vědomí. 

Anesth Analg 2016;XXX:00–00

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 3
80 %

Prevence hypotenze indukované neuroaxiální blokádou u pacientek indikovaných k císařskému řezu po aplikaci 5-hydoxytryptamin-3 receptorových antagonistů: systematické review a meta-analýza
Michael Heesen, Markus Klimek, Sanne E. Hoeks et al.

Hypotenze zůstává frekventní komplikací asociovanou s neuroaxiální blokádou zvyšující riziko nauzey a zvracení, změnu vědomí a riziko aspirace. Cílem systematického review bylo zhodnotit vliv antagonistů 5-hydroxytryptamin-3 (5-HT3) receptorů před indukcí neuroaxiální anestezie na vznik hypotenze.Celkem bylo do meta-analýzy zařazeno 17 studií (8 porodnických a 9 non-porodnických) o celkovém vzorku 1604 pacientů. V celkem 12 studiích byl aplikován ondansetron v dávce 2-12mg. Profylaktická aplikace 5-HT3 antagonistů vedla k signifikantní redukci rizika hypotenze u všech 17 zařazených studií.

Závěrem:  5-HT3 antagonisti efektivně redukovali výskyt hypotenze a bradykardie, efekt byl středně významný a signifikantní jenom v podskupině pacientů podstupujících císařský řez. 

Anesth Analg 2016;XXX:00–00

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
80 %

Ultrazvuková detekce zaváděcího drátu v brachiocefalické žíle k prevenci malpozice centrálního venózního katetru
Andrew Bowdle, Srdjan Jelacic, Kei Togashi et al.

Zobrazení zaváděcího drátu (ZD) pomocí ultrazvuku (USG) během katetrizace jugulární žíly je postupem k ověření korektní pozice ZD v žíle a současně k prevenci nežádoucí arteriální katetrizace. Přes USG kontrolu jsou nicméně popsány případy kdy přes korektní pozici došlo k průniku ZD zadní stěnou jugulární vény a následné nežádoucí arteriální katetrizaci. Autoři testovali efektivitu a spolehlivost zobrazení ZD v brachiocefalické žíle. Celkem bylo do prospektivní studie zařazeno 200 pacientů podstupujících kardiochirurgický výkon v katetrizaci v.jugularis pod USG kontrolou. ZD byl zobrazen po punkci v out-of plane zobrazení  v jugulární žíle a následně kaudálně za klíčkem byla sledována jeho pozice v brachiocefalické žíle. Celkem byla u 193 pacientů kanylována pravá jugulární žíla a u 7 pacientů levá. U všech kromě 2 pacientů byla úspěšně zobrazena brachiocefalická žíla. U 3 pacientů nebylo možno jasně identifikovat ZD v brachiocefalické žíle vzhledem na interferenci v USG zobrazení pro současný výskyt intrakardiálních elektrod (pacemaker nebo defibrilátor). U 2 pacientů došlo ke coilingu ZD v jugulární žíle a proto nebyl identifikován v brachicefalické žíle a u 1 pacienta byl ZD identifikován v kontralaterální subklaviální žíle, nicméně po repozici se u všech 3 pacientů následně ZD identifikoval v korektní pozici v brachiocefalické žíle. 

Závěrem: během katetrizace jugulární žíly byla u 99% pacientů zobrazena brachiocefalická žíla a u všech pacientů kromě pacientů s intrakardiální elektrodou/katetrem in situ byl identifikován ZD v brachicefalické žíle. Absence zobrazení ZD v brachiocefalické žíle může být považována za známku malpozice ZD.

Anesth Analg 2016;XXX:00–00

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
80 %

Komplikace asociované s intraoseálním katetrem u dospělých pacientů: review literatury
Yonatan Y. Greenstein, Seth J. Koenig, Paul H. Mayo et al.

Aktuální guidelines doporučují inraoseální (IO) punkci a zavedení IO katetru v případě, že nění možné zajistit intravenózní vstup. V pediatrické subpopulaci je IO přisuzována vysoká bezpečnost a nízká míra asociovaných komplikací, nicméně jenom několik málo studií se věnuje nežádoucím účinkům IO vstupu v dospělé populaci. V review článku autoři sledovali výskyt nežádoucích účinků asociovaných se zavedením IO vstupu u pacientů ve věku ≥14 let. Celkem bylo do review zařazeno 2 332 případů IO punkce, z toho u 2 106 byl IO katetr zaveden do tibie nebo do humeru. Celkem 192 punkcí bylo neúspěšných s celkovou úspešností ve sledovaném souboru 91%. Celkem 5 punkcí bylo asociovaných se závažnými komplikacemi.Celkem 226 insercí bylo do sterna, z toho bylo 54 neúspěšných, co vede v podskupině k úspěšnosti 76%.

Závěrem: zavedení IO katetru poskytuje rychlou cestu k aplikaci léků do centrálního řečiště s dobrým bezpečnostním profilem. Ve skupině dospělých pacientů vykazuje IO punkce excelentní bezpečností profil, při výskytu závažných komplikací jenom u 0.3% pacientů. 

Crit Care Med 2016; 44:e904–e909

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 4
80 %

Efekt krystaloidních roztoků na hemodynamiku, periférní perfuzi a mikrocirkulaci v experimentálním modelu sepse
Diego Orbegozo, Fuhong Su, Carlos Santacruz et al.

Krystaloidní roztoky u septických pacientů jsou používané s cílem obnovení intravaskulární náplně, nicméně jednotlivé roztoky mají své rozdílné charakteristiky a limitace. Autoři na experimentálním animálním modelu sepse (21 ovcí) srovnávali efekt jednotlivých krystaloidních roztoků na hemodynamiku, orgánové funkce a přežití pacientů. U celkem 21 ovcí v celkové anestezii byla experimentální sepse indukována injekcí autologního faeces. Modely byli následně randomizovány do skupin: Ringer-laktát (LR), fyziologický roztok (NS – normal saline) a PlasmaLyte (PL) k tekutinové resuscitaci. Terapie NS byla asociována s hyperchloremickou acidózou, a zvířata léčeny NS měli nižší hodnoty cardiac indexu a stoke work indexu levé komory ve srovnání se zvířaty v LR skupině v době 8hod od iniciace sepse a nižší hodnoty středního arteriálního tlaku (MAP) v době 12 hod ve srování s LR skupinou. Zvířata v NS skupině vykazovali nižší procento perfundovaných cév ve srovnání s LR skupinou ve 12té hodině od začátku pokusu a heterogenita perfuze byla signifikantně vyšší v NS skupině ve srovnání s LR a PL skupinou v době 18 hod. Hodnoty svalové tkáňové saturace byli nižší v NS skupině (16tá hod.) se srování s LR a PL skupinou. Doba přežití zvířat v NS skupině byla signifikantně kratší ve srovnání s LR skupinou (17 [14 to 20] vs. 26 [23 to 29] h, P <0.01)  , nicméně srovnatelná s PL skupinou (20 [12 to 28] h, P = 0.74) .

Závěrem: na modelu experimentální animální abdominální sepsi byla resuscitace NS asociována s hyperchloremickou acidózou, větší hemodynamickou nestabilitou, větší alterací mikrocirkulace a výraznější orgánovou dysfunkcí ve srovnání s balancovanými roztoky. Přežití bylo nejdelší v LR skupině.

 

Anesthesiology 2016; 125:00-00

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 3
76 %

Depresivní syndrom po kritické nemoci: systematické review a meta-analýza
Anahita Rabiee, Sina Nikayin, Mohamed D. Hashem et al.

Cílem meta-analýzy a systematického review bylo zhodnotit prevalenci a rizikové faktory pro vznik deprese v návaznosti na kritikou nemoc v období po propuštění z intenzivní péče. Z celkového počtu 27 334 identifikovaných studií bylo do analýzy zahrnuto 42 článků a 38 unikátních studií o celkovém vzorku 4 113 pacientů. Nejčastěji použita škála k hodnocení deprese byla Hospital Anxiety and Depression Scale-Depression subscale(58%). Hodnotu cut-off skóre >8 vykazovalo v době 2-3 měsíce po nemoci 29% (22-36%) pacientů, v době 6 měsíců 34% (24-43%) a v době 12-14 měsíců po nemoci 29% (23-34%) pacientů. Dle výsledků analýzy byla prevalence supranormálních depresivních symptomů (kompatibilní s Hospital Anxiety and Depression Scale-Depression subscale ≥8)ve všech studiích v celém sledovaném období v rozmezí 29-30%.Jako rizikové faktory byli identifikovány premorbidní psychická nemoc a přítomnost známek psychologického distressu během hospitalizace.

Závěrem: téměř u 1/3 pacientů se po překonání kritické nemoci vyskytovali depresivní symptomy, které perzistovali v 12-ti mesičním follow-up. 

Crit Care Med 2016; 44:1744–1753

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
76 %

Inotropní terapie u novorozenců
Margrete Larsen Burns, Hans Jřrgen Stensvold, Kari Risnes et al.

Cílem studie bylo popsat aktuální praxi v inotropní terapii novorozenců v národní kohortové studii v sledovaném období 2009-2014. Do observační studie byli zařazeni všichni novorozenci přijati na NICU (neonatology intensive care unit) ve veku méně jak 310 postmenstruačního dnů v době příjmu. Celkem bylo do studie zařazeno 36 397 pacientů.Inotropní terapie byla aplikována celkem u 974 pacientů (0.27% z celkové počtu porodů v sledovaném období) a celkem 2.7% pacientů hospitalizovaných na NICU. Relativní procento pacientů vyžadujících inotropní podporu klesal se zvyšujícím se gestačním věkem. Nejčastěji byla inotropní terapie nutná u pacientů s nekrotizující eneterokolitídou (72.4%), plicní hypertenzí (42.1%) a u pacientů s gestačním věkem <28týdnů (28.2%). Inotropní terapie inciována v první týden života (84.2%) byla asociována s asfyxií a plicní hypertenzí ve srovnání s pozdní aplikaci inotropní terapie (po prvním týdnu života)byla asociována s extrémní prematuritou, neonatální chirurgickou terapií,neonatální sepsí, kardiovaskulární nemocí a nekrotizující enterokolitis.

Závěrem: Celkem méně jak 0.3% novorozenců vyžadovala inotropní podporní medikaci v novorozeneckém věku. Nejčastěji použitým inotropikem byl dopamin. 

PediatrCrit Care Med 2016; XX:00–00

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 4
76 %

Echokardiografie v managementu šokového stavu
Anthony S. McLean

Přehledové review využití echokardiografie v diagnostice a terapii pacientů v šokovém stavu. Echokardiografie je v dnešní době základní zobrazovací metodou k diagnostice a managementu pacientů v šoku. Její hlavní výhodou je neinvazivita a rychlost. V akutní situaci poskytuje okamžitou diagnostiku, která vede k akutní terapeutické intervenci a následné zhodnocení umožnuje zhodnotit úspěšnost terapeutických intervencí. Základy echokardiografického vyšetření jsou v dnešní době součásti specializačního (postgraduálního) vzdelávaní lékařu v oboru intenzivní medicína. Majoritu patologických nálezů u šokových pacientů je možno najít na na základním 2D a M-mode zobrazení. Echokardiografie umožňuje diagnostikovat 4 základní typy šoku: kardiogenní, hypovolemický, obstrukční a vazoplegický – distribuční.  

McLean Critical Care (2016) 20:275

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 3
76 %

Dlouhodobý outcome kriticky nemocných pacientů s akutním renálním selháním (AKI) léčených renální eliminační metodou (RRT)
Wouter De Corte, Annemieke Dhondt, Raymond Vanholder et al.

Akutní renáIní selhání (AKI) u kriticky nemocných pacientů lečených renální eliminační metodou je asociované s nepříznívým outcome. Cílem kohortové studie bylo evaluovat outcome a dlouhodobou mortalitu pacientů s AKI. Z celkového počtu příjmů 23 665 pacientů ve sledovaném období bylo eliminační metodou (RRT) léčených 1292 pacientů s AKI (5.5%). Mortalita dané kohorty vzrostla s 59.7% v době propuštění z nemocnice na 72.1% v době 3 roky od kritické nemoci. Jako rizikové faktory mortality byli identifkovány vyšší věk, závažnost onemocnění a kontinuální RRT. V skupině přeživších v době 1 rok od kritické nemoci vykazovalo kompletní zotavení (dle referenčních hodnot kreatininu) 48.4% a inkompletní 32.6%. Dependence na dialýze byla přítomná u 19.0% a byla asociována s věkem pacientů, diabetem, přítomností chronického renálního selhání (CKD) a oligurii v době iniciace RRT.   

Závěr: dlouhodobý nepříznivý outcome pacientů s AKI-RRT po kritické nemoci je ovlivněn hlavně závažností nemoci, a modalitou RRT v době iniciace RRT. Kompletní renální zotavení je limitováno, obzvláště u pacientů s chronickým renálním selháním. 

De Corte et al. Critical Care (2016) 20:256

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
76 %

Minimální efektivní dávka sukcinylcholinu a rokuronia k elektrokonvulzivní terapii:prospektivní randomizovaná cross-over studie
Hooman Mirzakhani, Henk-Jan Guchelaar, Charles A. Welch et al.

Během elektrokonvulzivní terapie (ECT) je potřebná neuromuskulární blokáda vzhledem na excesivní svalové kontrakce. V prospektivní, randomizované cross-over studii autoři hledali minimální efektivní dávku (MED) sukcinylcholinu a rokuronia u ECT. Jako MED byla definována dávka relaxancia, která vedla k předdefinované kvalitativně měřené akceptovatelné síle svalové kontrakce během ECT. Dávka sukcinylcholinu (0.8mg/kg) nebo rokuronia (0.4mg/kg) byla po randomizaci aplikovánoa celkem během 227 ECT u 45 pacientů. Dávka byla následně zvýšená nebo redukována vzhledem na výskyt evokovaných svalových kontrakcí během výkonu. Neuromuskulární blokáda byla kvantitativně monitorována až do plného zotavení. V studii byla MED50ECT  u 50% pacientů 0.85mg/kg pro sukcinylcholin a 0.41mg/kg pro rokuronium a MED90ECT 1.06mg/kg pro sukcinylcholin a 0.57mg/kg pro rokuronium.

Závěrem: iniciální dávka relaxancia k ECT by měla být zvolena vzhledem na předoperační stav pacienta a pro sukcinylcholin by měla být v rozmezí 0.77-1.27mg/kg. Kombinace rokuronium-neostigmin je bezpečnou alternativou při adekvátním dávkování (0.36-0.6mg/kg) a při monitorování nervovo-svalové blokády. 

Anesth Analg 2016;123:587–96

Rating:
  • téma: 3
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 4
76 %

Vliv umělé plicní ventilace na incidenci pneumothoraxu při infraklavikulární katetrizaci v.subclavia: prospektivní randomizovaná noninferiórní studie
Eugene Kim, Hyun Joo Kim, Deok Man Hong et al.

Akutálně není jasné jestli přerušení umělé plicní ventilace (UPV) během infraklavikulární katetrizace v.subclavia má vliv na výskyt komplikací. V klinické praxi eventuální přerušení UPV závisí od operatéra. Cílem studie bylo zhodnotit vliv přerušení UPV na incidenci pneumothoraxu asociovaného s punkcí. Do studie bylo celkem zařazeno 332 pacientů. Pacienti byli randomizování do skupiny 1 (n=165) u kterých byla punkce provedena v průběhu umělé plicní ventilace a skupiny 2 (n=167) u kterých byla punkce provedena bez UPV. Byl sledován výskyt asociovaných komplikací: incidence pneumothoraxu, arteriální punkce, hemothoraxu, malpozice katetru a celková úspěšnost katetrizace. Incidence pneumothoraxů v UPV skupině byla 0% (0/165) a 0.6% v non-UPV skupině (1/167). Ostatné sledované komplikace byli srovnatelné mezi skupinami. Saturace kyslíku u celkem 9 pacientů v non-UPV skupině klesla <95% během punkce  ve srovnání s 0 pacienty v UPV skupině. 

Závěrem: úspěšnost punkce a míra asociovaných komplikací byla srovnatelná mezi skupinami. Během punkce subklaviální vény infraklavikulárním přístupem nevedlo přerušení UPV k prevenci vzniku pneumothoraxu. 

Anesth Analg 2016;123:636–40

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
76 %

Efekt pregabalinu na pooperační nauzeu a zvracení (PONV): meta-analýza
Michael C. Grant, Matthew Betz, Matthew Hulse et al.

Non-opioidní adjuvatní medikace je v dnešní době čoraz častěji implementována v rámci Enhanced Recovery After Surgery (ERAS) protokolů. Předoperační aplikace pregabalinu má pozitivní vliv na redukci pooperační bolesti a snižuje spotřebu opiátů. Cílem meta-analýzy bylo zhodnotit vliv pregabalinu na výskyt PONV. Do meta-analýzy bylo celkem zařazeno 23 studií (n=1693 pacientů) a předoperační aplikace pregabalinu byla asociována se siginifikantní redukcí PONV (RR=0.53) v prvních 24 pooperačních hodinách.

Závěrem: předoperační aplikace pregabalinu je asociována se signifikantní redukcí PONV a měl by být zvažován jako součást multimodálních přístupů pooperační analgezie a taky v prevenci PONV.

Anesth Analg 2016;XXX:00–00

Rating:
  • téma: 3
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
76 %

Procedurální sedace mimo operační sály ketaminem u 22 645 pediatrických pacientů
Jocelyn R. Grunwell, Curtis Travers, Courtney E. McCracken et al.

Většina studií aplikace ketaminu v pediatrické populaci je limitována na oddělení urgentního příjmu. Cílem studie bylo popsat použití ketaminu v procedurální sedaci mimo operační sály a identifikovat nežádoucí účinky a rizikové faktory. Do observační studie byli zařazeni pacienti z Pediatric Sedation Research Consortium ve sledovaném období 2007-2015. Celkem bylo provedeno 22 645 sedací s aplikací ketaminu. Medián věku byl 60 měsíců (< 1 měsíc až < 22 let). Celkem 72.0% pacientů bylo klasifikovaných jako ASA <III. Anticholinergika, benzodiazepiny a propofol byli aplikovány současně s ketaminem v 19.8%, 57.9% a 35.4% případů. Celkový počet nežádoucích účinků 7.26% z toho 1.77% bylo klasifikovaných jako závažné nežádoucí účinky. Výkon nebyl dokončen u 39 pacientů z celkového počtu 19 747 (0.2%). U 3 pacientů došlo k srdeční zástavě v návaznosti na laryngospazmus. 

Závěrem: celková incidence závažných nežádoucích účinků byla nízká. Identifikované rizikové faktory byli: kardiovaskulární a onemocnění GIT, infekce dýchacích cest a současná aplikace propofolu a anticholinergik.

Pediatr Crit Care Med 2016; XX:00–00

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
76 %

Aktuální praxe analgezie a acute pain managementu: národní follow-up study v Německu
Miriam I. Emons, Frank Petzke, Ulrike M. Stamer et al.

Cílem studie bylo popsat aktuální praxi v pain managementu pediatrických pacientů v Německu. Dotazník byl poslán na  celkem 885 oddělení anestezie s cílem popsat lokální praktiky pain managementu u dětí. Z celkového počtu oslovených nemonic byla návratnost 46% (n=407), z toho do studie byl zařazeno 342 nemocnic, které  léčilo děti pod 14 let věku. Z celkového počtu 342 zařazených nemocnic mělo 42% pediatrické oddělení, nebo oddělení pediatrické chirurgie a majorita oddělení mělo implementováno acute pain service (83%). Hodnota bolesti byla měřena alespoň jednou za službu u 40% oddělení a minimálně jednou nebo dvakrát za den u 27% oddělení. Standardy pro operační výkony byli zavedeny u 68% nemocnic v rozsáhlých odlišnostech v délce a obsahu. Opioidy byli aplikovány na 85% oddělení  a nonopioidní analgezie byla jako metoda první volby identifikována na většine oddělení. Periférní regionální a epidurální analgezie byla implementována u 18% a 8% nemocnic (21% a 16% v nemocnicích s pediatrickým oddělením a 16% a 1% v nemocnicích bez pediatrického oddělení). 

Závěrem: aktuálně praxe v pain managementu pediatrických pacientů je variabilní a doporučení a guidelines jako frekventní pain management nebyli frekventně implementovány. Nicméně od posledního survey z roku 1999 došlo k výraznýmu posunu jako např. v měření skóre bolesti (4% vs. 67%) a taky pain management v nemocnicích s pediatrickým oddělením vykazoval vysokou míru organizace a implementace sofistikovaných analgetických metod.

Pediatric Anesthesia 26 (2016) 883–890

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
76 %

Manuální vs. umělá plicní ventilace k ventilaci obličejovou maskou během indukce u pediatrických pacientů
J. H. Park, J. Y. Kim1, J. M. Lee, Y. H. Kim et al.

Během indukce do anestezie při ventilaci obličejovou maskou (MV), vede nekonzistentní průtok k elevaci peak tlaku v dýchacích cestách (PAP), který může být následně signifikantně vyšší ve srovnání s umělou (tlakem-kontrolovanou - PCV) plicní ventilací (UPV). Autoři ve studii srovnávali PAP během PCS a MV při zachování dechového objemu 8-10ml/kg během indukce do anestezie. Přítomnost insuflace žaludku byla diagnostikována dle ultrazvuku a fonendoskopem. Celkem bylo do studie zařazeno 48 pacientů ve věku 0,5-7 let podstupujících elektivní urologický výkon. Pacienti byli randomizování do MV a PCV skupiny. V sedaci thiopentalem bylo předoperačně změřeno gastrické antrum. Po aplikaci thiopentalu a rokuronia byla zahájená MV/PCV ventilace po dobu 3 minut, kde parametry respirace byli měřené každou minutu. V MV skupině byl PAP vyšší ve všech měřeních ve srovnání s PCS skupinou (14 vs. 9,5, 15 vs. 10 a 15 vs. 9 cmH20). Nicméně nebyl identifikován rozdíl mezi insuflací žaludku mezi skupinami. Ultrazvuk v detekci insuflace žaludku byl senzitivnější ve srovnání s fonendoskopem (10 vs. 5).

Závěrem: ačkoliv PCV vedla k nižším PAP ve srovnání s MV při zachovanání stejného dechového objemu, riziko insuflace žaludku nebylo eliminováno. 

Acta Anaesthesiologica Scandinavica 60 (2016) 1075–1083

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 3
76 %

Protokol sedace s implementovanou analgetickou terapii pacientů na umělé plicní ventilaci v intenzivní péči
Protokol sedace s implementovanou analgetickou terapii pacientů na umělé plicní ventilaci v intenzivní péči

Recentní identifikované nežádoucí účinky sedace kriticky nemocných pacientů vedli k implementaci strategií sedace s menší cílenou hloubkou sedace – mírná sedace. Společně s trendem sedace je postaven „protokol analgosedace“, který preferuje cílenou analgetickou terapii preferenčně i.v. aplikaci opioidů, před kontinuální aplikací sedativ – propofolu a midazolamu. V retrospektivní studii autoři srovnávali délku umělé plicní ventilace (UPV) před implementací a po implementaci protokolu u dospělých kriticky nemocných pacientů. Do studie bylo celkem zařazeno 79 pacientů. Implementace protokolu vedla k signifikantnímu zkrácení délky UPV (−26.62 hodin; 95% CI, − 44.98 to −8.26, P = 0.005). Pacienti u kterých byl implementován protokol analgosedace vykazovali nižší stupeň sedace – mírnější sedaci (medián Richmond Agitation-Sedation Scale, −2.57 vs −1.25, P = 0.001) a nižší skóre bolesti (medián Critical-Care Pain Observation Tool score, 2.0 vs 1.5, P = 0.03). Množství kontinuálně aplikovaných sedativ bylo redukováno o 54.3%.

Závěrem: implementace protokolu analgosedace byla asociována s mírnějším stupňem sedace, kratší dobou UPV a vedla k redukci kontinuálně aplikovaných sedativ. 

Andrew C. Faust, Pearl Rajan, Lyndsay A. Sheperd et al.

Rating:
  • téma: 3
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
72 %

Rutinní RTG snímek hrudníku je nepotřebný po ultrazvukem navigované punkci v.jugularis interna l.dx
Justin J. Hourmozdi, Abraham Markin, Brad Johnson et al.

Katetrizace centrální venózního řečiště patří mezi frekventní výkony v intenzivní péči. Rutinní snímek RTG hrudníku po katetrizaci je považován za standardní postup po výkonu. Autoři testovali nutnost a efektivitu rutinního snímkování kriticky nemocných pacientů po katetrizaci pravostranné vnitřní jugulární vény pod ultrazvukovou kontrolou vzhledem na minimum detekovaných postpunkčních komplikací. Do retrospektivní studie bylo celkem zařazeno 1 322 případů ultrazvukem navigované kanylace v.jugularis int. l.dx během sledovaného období. Celková úspěšnost katetrizace byla 96.9% s průměřem 1.3 pokusu na punkci. Z celkového počtu punkcí byl detekován jenom jeden případ postpunkčního penumothoraxu (0.1%) a v 1.0% případů byla RTG snímkem detekována malpozice.

Závěrem: v rozsáhlém terciárním nemocničním systému je procento klinicky významných RTG-detekovaných komplikací asociovaných s punkcí v.jugularis int. l.dx pod ultrazvukovou kontrolou minimální. Rutinní RTG snímek hrudníku po kanylaci se zdá být nadbytečný a může vést k zpoždění resuscitační terapie u kriticky nemocných.

 

Crit Care Med 2016;44:e804–e808

Rating:
  • téma: 3
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 2
  • abstrakt: 4
72 %

Refrakterní status epilepticus v pediatrii: kontinuální terapie midazolamem a pentobarbitalem
Robert C. Tasker, Howard P. Goodkin, Iván Sánchez Fernández et al.

Cílem prospektivní observační studie bylo popsat výskyt a terapii refrakterního status epilepticus nutnosti i.v. aplikace antiepileptik. Do multicentrické studie bylo celkem zařazeno 111 pediatrických pacientů (1měsíc - 21 let) s epileptickým statem nereagujícím na dvou kombinaci antiepileptik s nutností i.v.  antiepileptické medikace. Medián věku byl 3.7 roku. Medián délky pobytu na PICU byl 10 dnů (3-20).Celkem bylo potřeba do 4 cyklů anestetické terapie k terminaci záchvatové aktivity a u 94% pacientů došlo k temrminaci záchvatů již po druhém cyklu. Délka záchvatů při pozitivní odpovědi na 1. cyklus terapie byla 5.9 hodin a delší v případě potřeby dalších cyklů (30 hodin). Nejčastěji aplikován lék první volby byl midazolam (78%) a lék druhé volby pentobarbital (82%), který byl podán po selhání midazolamu v monoterapii. Cíl terapie dle EEG byl stanoven u poloviny případů – navýšení dávky midazolamu s cílem burst suppression. U non-respondéřu na midazolam došlo v mediánů 1 dne k přidání druhého antiepileptika.

Závěrem: midazolam a pentobarbital jsou základním kamenem v infuzní terapii refrakterního status epilepticus u pediatrických pacientů. Majorita záchovatové aktivity byla suprimována do 30 hodin od vzniku. 

Pediatr Crit Care Med 2016; XX:00–00

Rating:
  • téma: 3
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
72 %

Redukce dávky nimodipinu v terapii pacientů se subarachnoideálním krvácením z aneuryzmatu
Nora Sandow, Dominik Diesing, Asita Sarrafzadeh et al.

Incidence mozkových infarktů a negativního outcome u pacientů se subarachnoideálním krvácením z aneuryzmatu (aSAK) může být redukován orální terapií nimodipinem, nicméně tato léčba může být limitována nežádoucími účinky – poklesem středního arteriálního tlaku (MAP). V případě přetrvávající hypotenze je doporučena redukce neby vysazení nimodipinu. Cílem studie bylo evaluovat frekvenci a dopady redukce a eventuálního vysazení nimodipinu u pacientů s aSAK. Do retrospektivní studie bylo celkem zařazeno 270 pacientů s aSAK. V terapii byl aplikován lokální protokol dle aktuálních guidelines k terapii SAK. Nimodipin byl aplikován v dávce 60mg p.o. v 4-hodinovém intervalu. Jenom 43.6% pacientům, kteří vyžadovali farmakologickou prevenci vazospazmů byla aplikovaná plná dávka nimodipinu. U celkem 28.6% pacientů musela být dávka nimodipinu redukována o 50% vzhledem na signifikantní a klinicky významnou hypotenzí a/nebo vysokou dávku katecholaminů k udržení MAP. U celkem 27.7% pacientů musela být ze stejného důvodu terapie nimodipinem ukončena. Aplikace plné dávky nimodipinu snížila rizika nepříznivého outcome (OR 0.895, p = 0.029).

Závěrem: redukce dávky nebo vysazení nimodipinu vzhledem na jeho nežádoucí účinky (hypotenze) je častá a může být asociována s negativním outcome.

Neurocrit Care (2016) 25:29–39

Rating:
  • téma: 3
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 4
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 3
72 %

Srdeční zástava asociovaná s tracheální intubací na pediatrické ICU:multicentrická kohortová studie
Yuko Shiima, Robert A. Berg, Hillary R. Bogner et al.

Cílem studie bylo identifikovat incidenci a epidemiologické charakteristiky srdeční zástavy během tracheální intubace na pediatrické ICU –PICU. Do retrospektivní kohortové studie bylo zařazeno celkem 25 jednotek PICU. Srdeční zástava asociovaná s intubací byla definována jako mechanické komprese hrudníku v délce trvání více jako 1 minutu během tracheální intubace, nebo během 20minut po intubaci. Celkem bylo do analýzy zahrnuto  5 232 tracheálních intubací z toho 87 (1.7%) bylo asociovaných se srdeční zástavou. Jako rizikové faktory srdeční zástavy byli identifikovány hemodynamická nestabilita, oxygenační selhání (jako indikace k intubaci), obtížná intubace v anamnéze a kardiovaskulární onemocnění.

Závěrem: srdeční zástava asociovaná s tracheální intubací na PICU se ve sledovaném souboru vyskytla u 1.7% případů, a to signifikantně častěji u pacientů s hemodynamickou nestabilitou, oxygenančím selháním, s obtížným zajištěním dýchacích cest v anamnéze a u pacientů s kardiovaskulárním onemocněním.

Crit Care Med 2016; 44:1675–1682

Rating:
  • téma: 3
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 3
68 %

Výměna dialyzační kanyly u kriticky nemocných pacientů po vodiči vs. punkce v novém místě: riziko kolonizace a/nebo dysfunkce?
Elisabeth Coupez, Jean-François Timsit, Stéphane Ruckly et al.

Pacienti v intenzivní péči (ICU) frekventně vyžadují zavedení dialyzačních katetrů (DCs) a iniciaci renálních eliminačních metod (RRT). Vzhledem na riziko rozvoje end-stage renal disease je potřeba zachovat co nejvíce cévních přístupů k eventuální následní dialýze. Vzhledem na to je často volena metoda výměna dialyzační kanyly po vodiči (GWE) místo nové venepunkce (VPI). Aktuálně nejsou známá rizika GWE postupu – dysfunkce, kolonizace. V studii případů a kontrol bylo identifikováno celkem 178 pacientů v GWE skupině a stejný počet ve VPI skupině. Kritériá k výběru byli centrum péče, hodnota SAPS II (simplified acute physiology score) skóre +/- 10, místo inserce (femorální nebo jugulární žíla), místo jugulární žíly (prvostranná vs. levostranná) a délka pobytu na ICU před DC insercí. Nebyl identifikován statisticky signifikantní rozdíl mezi skupinama v kolonizaci (10, 5.6%), nicméně dysfunkce DCs byla častější v GWE skupině (67(37.6%) vs. 28 (15.7%).

Závěrem: výměna dialyzační kanyly po vodiči nevedla k vyšší kolonizaci ve srovnání s novou punkcí, nicméně byla asociována s více jak dvounásobním výskytem dysfunkce dialyzační kanyly.

Coupez et al. Critical Care (2016) 20:230

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 2
  • abstrakt: 3
68 %

Single-dose antibiotická profylaxe v regionální anestezii
Hagen Bomberg, Denise Krotten, Christine Kubulus et al.

Katetrové infekce jsou závažnou komplikací v regionální anestezii. V retrospektivní analýze autoři sledovali výskyt infekcí po aplikaci single-dose ATB profylaxe. Do multicentrické analýzy bylo zahrnuto celkem 25 center regionální anestezie, v kterých byla ve sledovaném období 2007-2014 aplikována kontinuální regionální anestezie/analgezie celkem 40 362 pacientům. Z celkového počtu byla aplikována ATB u 24 397 pacientů a profylaxe nebyla aplikována u 15 965 pacientů. Incidence infekce u regionálních katetrů u pacientů bez ATB profylaxe byla vyšší ve srovnání s ATB skupinou (2.4% vs 1.1%). Taky u kontinuální epidurální analgezie byla incidence asociovaných infekcí vyšší ve skupině bez ATB (5.2% vs. 3.1%).   

Závěrem: jednorázová ATB profylaxe při zavádění kontinuální regionální nebo neuroaxiální analgezie je asociována s redukcí infekčních komplikací.

Anesthesiology 2016; 125:505-15

Rating:
  • téma: 3
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 3
68 %