srpen 2017

Pacientem kontrolovaná analgezie remifentanilem vs. alternativní analgetické metody v peripartálním období: Cochrane systematické review
Y. Jelting, S. Weibel, A. Afshari, et al.

Cílem systematického review bylo zhodnotit efektivitu remifentanilu ve formě pacientem-kontrolované analgezie (PCA) u rodiček na porodním sále. Do analýzy byli zahrnuty randomizované kontrolované studie, kde rodičky k plánovanému elektivnímu porodu měli k dispozici pacientem kontrolovanou analgezii remifentanilem anebo jiné analgetické možnosti (parenterální, nebo pacientem kontrolovaná opioidní analgezie, epidurální analgezie, kontinuální infuze remifentanilu, placebo). Primárním outcome byla satisfakce pacienta s analgetickou účinností a výskyt nežádoucích účinků u matky a novorozence. Do analýzy bylo celkem zahrnuto 20 studií (4713 pacientů, z toho 3569 bylo analyzováno). Ačkoliv data byla limitována, byla identifikována vyšší spokojenost s PCA remifentanilem ve srovnání s i.v. opioidy, nicméně v skupině s PCA remifentanilem byla nižší spokojenost s analgezií ve srovnání s epidurální analgezií. Riziko respirační deprese matky u PCA remifentanilem bylo srovnatelné s epidurální analgezií RR 0.91 (0.51-1.62). Apgar skore <7 v 5té minutě bylo nesignifikantně vyšší v PCA-remifentanil skupině ve srovnání s epidurální analgezií (1.26, 0-62-2.57).

Anaesthesia 2017, 72, 1016–1028

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 5
  • impact: 5
  • zpracování: 5
  • abstrakt: 4
96 %

Může remifentanil ve srovnání s jinými opioidy k redukci délky umělé plicní ventilace? Systematické review a meta-analýza
Yibing Zhu , Yinhua Wang, Bin Du a Xiuming Xi

Sedace a analgezie je u pacientů na umělé plicní ventilaci běžně nutná k potlačení anxiety a dosažení dostatečné analgezie. Mezi nejčastěji používané opioidy patří fentanyl a morfin. Remifentanil je selektivní agonista μ-opioidních receptorů, který je metabolizován nespecifickými esterázami a eliminován nezávisle od renálních a jaterních funkcí. Remifentanil má rychlý nástup účinku, rychlé odeznění a krátký kontext-senzitivní poločas, který je nezávislý od délky infuze, co může vést k redukci času weaningu a urychlit extubaci. Cílem systematického review a meta-analýzy bylo porovnat efektivitu a bezpečnost remifentanilu ve srovnání s ostatními opioidy u pacientů na umělé plicní ventilaci. Do analýzy bylo celkem zahrnuto 23 randomizovaných studií (1905 pacientů). Remifentanil byl asociován s redukcí délky umělé plicní ventilace (střední rozdíl -1.46, CI 95% -2.44-0.49), redukcí času od vysazení sedace k extubaci (střední rozdíl -1.02; 95% CI -1.59 až -0.46), redukcí délky hospitalizace v intenzivní péči (střední rozdíl -0.10; 95% CI -0.16 až -0.03). Nebyl identifikován rozdíl v délce hospitalizace (střední rozdíl -0.05; 95% CI -0.25 to 0.15), nákladech na léčbu, mortalitě (střední rozdíl  -0.64; 95% CI -1.33 až 0.06), nebo agitace (střední rozdíl  -0.71; 95% CI -1.80 až 0.37).

Závěrem: Remifentanil byl asociován s redukcí doby umělé plicní ventilace, intervalu od vysazení sedace k extubaci a délky pobytu v intenzivní péči.  

Zhu et al. Critical Care (2017) 21:206

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 5
  • impact: 5
  • zpracování: 5
  • abstrakt: 4
96 %

Goal-Directed terapie a dynamické zhodnocení fluid responisveness: systematické review a meta-analýza
Joseph M. Bednarczyk, Jason A. Fridfinnson, Anand Kumar et al.

Dynamické testy k zhodnocení fluid-responsiveness (FR) byli vyvinuty a zkoumány v klinických studiích věnujících se cílené terapii (goal-directed therapy – GDT). Vliv daných testů na klinický outcome pacientů zůstává nejasný. Cílem systematického review a meta-analýzy bylo zhodnotit jestli GDT cílená dle dynamických parametrů fluid responsiveness ve srovnání se standardní terapií vede k pozitivnímu ovlinění outcome kriticky nemocných pacientů. Primárním outcome byla mortalita.Sekundární outcome byla délka hospitalizace a délka pobytu v intenzivní péči, délka umělé plicní ventilace a frekvence renálních komplikací. Do analýzy bylo celkem zahrnuto 13 studií (1 652 pacientů). Metody k zhodnocení fluid-responsiveness byli: stroke volume variation (SVV, 9 studií), pulse pressure variation (PPV, 1 studie) a změna v tepovém objemu (stroke volume) během passive leg raise testu/tekutinové výzvy (3 studie). Celkem 12 studií sledovalo mortalitu a RR pro mortalitu bylo 0.59 při implementaci dynamických prediktorů (95% CI, 0.42–0.83; I2 = 0%; n = 1,586). Absolutní redukce rizika mortality spojené s dynamickou predikcí fluid-responsiveness byla  –2.9% (95% CI, –5.6% to –0.2%). Dynamické zhodnocení FR byla asociována s redukcí délky pobytu v intenzivní péči (střední rozdíl –1.16 d [95% CI, –1.97 až –0.36]); kratší dobou umělé plicní ventilace (střední rozdíl –2.98 hod [95% CI, –5.08 až –0.89]).

Závěrem: U dospělých kriticky nemocných pacientů vyžadujících tekutinovou resuscitaci vedla GDT cílená dle predikce fluid-responsiveness k redukci mortality, redukci pobytu v intenzivní péči a redukci doby umělé plicní ventilace.       

Crit Care Med 2017; 45:1538–1545

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 5
  • impact: 5
  • zpracování: 5
  • abstrakt: 4
96 %

Arteria tibialis posterior jako alternativa k arteria radialis pro arteriální kanylaci pediatrických pacientů: randomizovaná kontrolované studie
Eun-Hee Kim, Ji-Hyun Lee, In-Kyung Song et al.

Cílem dvou-fázové studie bylo zhodnotit jestli a.tibialis posterior může být alternativou k a.radialis pro kanylaci u pediatrických pacientů. V první fázi studie byla hodnocena anatomická charakteristika a.tibialis posterior ve srovnání s a.dorsalis pedis a a.radialis. V další fázi single-blind studie byla hodnocena úspěšnost ultrazvukem navigovaná punkce jedné ze 3 arterií. Do observační části studie bylo celkem zařazeno 60 pacientů. Průměr a.tibialis posterior (1.5 ± 0.2 mm) byl srovnatelný s a.radialis (1.5 ± 0.2 mm) a větší ve srovnání s a.dorsalis pedis (1.2 ± 0.2 mm; P < 0.001). Měřený průřez a.tibialis posterior (2.8 ± 1.1 mm2)  byl větší ve srovnání a a.radialis (2.3 ± 0.8 mm2; P = 0.013), nebo a.dorsalis pedis (1.9 ± 0.6 mm2; P = 0.001). Do druhé části studie bylo celkem zařazeno 234 pacientů. Úspěšnost první punkce byla u a.tibialis posterior (75%) srovnatelná s a.radialis (83%, P = 0.129; odds ratio, 1.53; 95% CI, 0.69-3.37)  a vyšší ve srovnání s a.dorsalis pedis (45%; P < 0.001; odds ratio, 3.95; 95% CI, 1.99 to 7.87). Medián času kanylace byl u a.tibialis posterior (21 sek) srovnatelný s a.radialis (27 sek) a kratší ve srovnání s a.dorsalis pedis (34 sek).

Závěrem: Arteria tibialis posterior je alternativou k a.radialis k ultrazvukem navigované kanylaci u pediatrických pacientů.  

Anesthesiology 2017; 127:423-31

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 5
  • impact: 4
  • zpracování: 5
  • abstrakt: 4
92 %

Reverze vekuroniem indukované svalové blokády nízkodávkovaným sugammadexem
László Asztalos, Zoltán Szabó-Maák, András Gajdos et al.

Rokuroniem indukovaná blokáda, která spontánně odezněla do stádia TOF 4 může být revertována sugammadexem v dávce 0,5-1mg/kg. Cílem studie bylo zhodnotit jestli sugammadex ve stejném schématu vede k efektivnímu zotavení z nervovo-svalové blokády indukované vekuroniem. Do studie bylo celkem zařazeno 64 pacientů, u kterých byl během anestezie podán propofol, sevoflurane, ,fentanyl a vekuronium. Hloubka blokády byla měřena pomocí akcelerometrie (TOF-Watch-SX, Organon Teknika B.V.). V době spontánního zotavení z blokády do stadia TOF 4 byli pacienti randomizování do skupiny se sugammadexem (0,5-2mg/kg), neostigminem 0,05mg/kg, nebo placebem. Jako primární outcome byl stanoven čas od podání reverze k dosažení TOF ≥0,9 a incidence nekompletního zotavení (reziduální blokády) v době 30 minut po operaci. Sugammadex v dávce 1.0mg/kg a 2.0mg/kg vedl u všech pacientů k plné reverzi nervovo-svalové blokády v čase 4.4 ± 2.3 min. Sugammadex v dávce 0,5mg/kg vedl k reverzi blokády u 70% pacientů (P < 0.0001 vs. 1.0 a 2.0 mg/kg) za 6.8 ± 4.1 min. Ve skupině s neostigminem bylo reverze dosaženo u 77% pacientů za 11.3 ± 9.7 min (P > 0.05 vs. sugammadex 0.5 mg/kg).Celková frekvence reparalýzy byla 18,7%.

Závěrem: Sugammadex v dávce 1,0mg/kg vedla k úspěšné reverzi vekuroniem-indukované blokády, nicméně nezabránil reparalýze.

 

Anesthesiology 9 2017, Vol.127, 441-449.

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 5
  • abstrakt: 4
92 %

Perineurální vs. systémová aplikace dexanethasonu k prodloužení analgezie v regionální anestezii: systematické review a meta-analýza
M. Baeriswyl, K. R. Kirkham, A. Jacot-Guillarmod a E. Albrecht

Perineurální aplikace dexamethasonu k prodloužení analgetického efektu blokády si za poslední období získalo popularitu, ačkoliv její benefit ve srovnání se systémovou aplikací dexamethasonu není jasný. Cílem meta-analýzy bylo zhodnotit analgetickou efektivitu obou metod. Primárním outcome byla délka analgezie dle typu lokálního anestetika. Jako sekundární outcome byla hodnocena kumulativní spotřeba opioidů, skore bolesti a míra komplikací. Celkem byla do analýzy zahrnuto 11 kontrolovaných studií o vzorku 914 pacientů. Perineurální dexamethason vedl k signifikantnímu prodloužení efektivní blokády ve srovnání se systémovým podáním (střední rozdíl 3 hodiny, CI 95% 1.4-4,5, P=0,0001. Dle výsledku analýzy byla délka analgezie prodloužená o 21% u bupivacainu (střední rozdíl 4.0 h; 95% CI: 2.8,-5.2 h; P<0.00001) a o 12% u ropivakainu (střední rozdíl 2 hodiny, CI 95% 0,5-4,5h, P=0,11). V sekundárním outcome nebyl identifikován signifikantní rozdíl mezi skupinami.

Závěrem:Perineurálně aplikovaný dexamethason v kombinaci s bupivacainem (ne s ropivacainem) vedl k mírnému prodloužení efektivní blokády, bez ovlivnění skore bolesti. Benefit perineurální aplikace dexamethasonu musí být vždy zhodnocen vzhledem k riziku k off-label aplikaci

British Journal of Anaesthesia, 119 (2): 183–91 (2017)

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 5
  • abstrakt: 5
92 %

Jaký má vliv metoda aplikace tekutinové výzvy na diagnostiku fluid-responsiveness? Systematické review a meta-analýza
Laura Toscani, Hollmann D. Aya*, Dimitra Antonakaki et al.

Tekutinová výzva (TV) je považována za zlatý standard hodnocení fluid-responsiveness (pozitivní odpovědi na tekutinovou výzvu). Cílem meta-analýzy bylo popsat techniky tekutinové výzvy k zhodnocení fluid-responsiveness a zhodnotit rozdíl v technice (objem, typ, rychlost aplikace) TV na procento responderů (PR). Celkem bylo do meta-analýzy zařazeno 85 studií (3601 pacientů). Procento PR bylo 54,4% (95% CI 46.9–62.7) u <500 ml bylo aplikováno u 57.2% (95% CI 52.9–61.0), 57.2% (95% CI 52.9–61.0) u  500 ml, a 60.5% (95% CI 35.9–79.2) u >500 ml (p = 0.71). Procento PR nebylo ovlivněno typem roztoku. Procento PR pacientů bylo srovnatelné při aplikaci TV <15 minut (59.2%, 95% CI 54.2–64.1) a při aplikaci v průběhu 15–30 minut (57.7%, 95% CI 52.4–62.4, p = 1).Při délce aplikace ≥30 minut bylo procento  PR nižší - 49.9% (95% CI 45.6–54, p = 0.04).

Závěrem: Procento pacientů pozitivně odpovídající na tekutinovou výzvu se snižoval s délkou aplikované infuze (TV). 

Toscani et al. Critical Care (2017) 21:207

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 5
  • abstrakt: 4
92 %

Angiotensin II k terapii vazodilatačního šoku
Ashish Khanna, Shane W. English, Xueyuan S. Wang et al.

Vazodilatační šok nereagující na vysokodávkovanou vazopresorickou terapii je asociován s vysokou mortalitou. Cílem studie bylo zhodnotit efektivitu angiotenzinu II k terapii pacientů ve vazodilatačním šoku. Pacienti s vazodilatačním šokem, kterým byl aplikován noradrenalin v dávce >0.2 μg/kg/min, nebo ekvivaletní dávka jiného vazopresoru byli randomizováni do intervenční skupiny  (angiotenzin II) a kontrolní skupiny (placebo). Primárním cílem byla hodnota středního arteriálního tlaku (MAP) za 3 hodiny od iniciace infuze, kde pozitivní odpověď byla definována vzestupem ≥10 mm Hg, nebo vzestupem na ≥75 mmHg MAP, bez zvýšení dávky inciálního vazopresoru. Z celkového počtu 344 zařazených pacientů bylo 321 randomizováno do intervenční skupiny (n=163) a do kontrolní skupiny (n=158). Primární cíl byl dosažen u 69,9% pacientů v intervenční skupině (114/163) ve srovnání s 23,4% (37/158) v kontrolní skupině ((odds ratio, 7.95; 95% [CI], 4.76-13.3; P<0.001).  Zlepšení v kardiálním SOFA skóre v době 48 hodin od příjmu bylo signifikantně vyšší v intervenční skupině (−1.75 vs. −1.28, P = 0.01). Míra asociovaných nežádoucích účinků byla 60.7% v intervenční skupině vs. 67.1% v kontrolní skupině. Mortalita pacientů v intervenční skupině na 28.-den byla 46% (75/163) vs. 54% (85/158) (HR 0.78; 95% CI, 0.57 to 1.07; P = 0.12).

Závěrem: Angiotenzin II vedl k efektivnímu vzestupu krevního tlaku u pacientů s vazodilatačním šokem nereagující na vazopresorickou terapii konvenčními vazopresory.

N Engl J Med 2017;377:419-30.

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 5
  • abstrakt: 4
92 %

Mini-fluid challenge (mini tekutinová výzva) predikuje fluid-responsiveness na operačních sálech
Matthieu Biais, Hugues de Courson, Romain Lanchon et al.

Mini-fluid challenge (MFC) v objemu 100 ml koloidů efektivně predikuje pozitivní odpověď na tekutinovou výzvu u pacientů v intenzivní péči. Cílem studie bylo zhodnotit jestli nízko-dávkovaná tekutinová výzva (50-100ml) může predikovat efekt bolusu 250ml krystaloidů u pacientů na umělé plicní ventilaci. Celkem 44 pacientů podstupujících neurochirurgický výkon v celkové anestezii s umělou plicní ventilaci bylo zařazeno do studie. Expanze tekutin (250ml 0,9% NaCl) byla aplikována s cílem maximalizovat srdeční výdej během operace. Stroke volume index a pulse pressure variation (pulse contour analýza) byli měřeny před a po podání 50 ml roztoku během 1.minuty, následně po podání 100ml a 150ml roztoku. Pozitivní odpověď na tekutinovou výzvu byla definována jako vzestup o stroke volume index o ≥10% při podání 250ml infuze. Celkem bylo aplikováno 88 tekutinových výzev (32% pozitivita). Změny v stroke volume indexu po podání 100 ml větší jak 6% predikovali pozitivní odpověď na tekutinovou výzvu se senzitivitou 93% a specificitou 85%.

Závěrem: Změna stroke volume indexu po rychlé aplikaci 100ml krystaloidního roztoku predikovala odpověď po podání 250ml krystaloidů u mechanicky ventilovaných pacientů na operačním sále.

 

Anesthesiology 2017; 127:450-6

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 4
88 %

Efekt intravenózního fentanylu na konci operace na pooperační delirium a agitaci u pediatrických pacientů:systematické review a meta-analýza
Namo Kim, Jin Ha Park, Jong Seok Lee et al.

Pooperační delirium a agitace patří mezi závažné pooperační komplikace u pediatrických pacientů v pooperační péči. Aplikace fentanylu na konci operace může výskyt deliria snížit, nicméně efektivita a nevýhody daného postupu zůstávají nejasné, protože publikovaná data obsahují nekonzistentní závěry. Do meta-analýzy bylo celkem zahrnuto 10 studií (718 pacientů, z toho 357 pacientům byl podán fentanyl). Aplikace fentanylu na konci operace vedla k signifikantní redukci celkového pooperačního deliria (RR 0.43, CI 95% 0.35-0.53) a závažného deliria (RR 0.50, CI 95% 0.31-0.81). Daný postup byl dále spojen s prolongovaným pobytem na dospávacím pokoji a zvýšeným výskytem pooperační nauzey a zvracení (RR 2.61, CI 95% 1.58-4.33). Fentanyl aplikován 10-20 minut před koncem operace neměl vliv na délku pobytu  na dospávacím pokoji a nevedl ke zvýšení incidence PONV (RR 1.32).

Závěrem: Podání fentanylu na konci operace vedlo k redukci incidence pooperačního deliria a agitace u pediatrických pacientů podstupujících operaci v celkové anestezii.

Pediatric Anesthesia. 2017;27:885–892

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 5
  • impact: 3
  • zpracování: 5
  • abstrakt: 4
88 %

Ventilace extrémně nezralých novorozenců a respirační funkce ve věku 8 let
Lex W. Doyle, Elizabeth Carse, a Anne‑Marie Adams,

Asistovaná ventilace extrémně nezralých novorozenců ((<28 týdnů gestace) se stává méně invazivní, nicméně zůstává nejasné jestli daný trend má pozitivní vliv na krátkodobé a dlouhodobé funkce plic. Autoři sledovali vliv asistované ventilace a oxygenoterapie během novorozeneckého období na plicní funkce v době 8 let věku u extrémně nezralých novorozenců. Autoři sledovali vývoj všech přeživších extrémně nezralých novorozenců  z Victoria v Austrálii ve 3 obdobích 1991-1992 (225 dětí), 1997 (151 dětí) a 2005 (170 dětí). Perinatální data byli sbírané prospektivně, včetně typu a délky asistované ventilace, délky oxygenoterapie, nutnost oxygenoterapie ve věku 36 týdnů. Ve věku 8 let byl měřen expirační flow a upraven dle skore věku, výšky, etnika a pohlaví.  Během sledovaného období narůstala frekvence asistované ventilace a byl detekován signifikantní nárůst v délce aplikace nasálního CPAP-u. Navzdory trendu k používaní méně invazivní ventilační podpory ve sledovaném období, oxygenoterapie a dependence na oxygenoterapii ve věku 36 týdnů se ve sledovaném období zvyšovala. Expirační průtok ve věku 8 byl signifikantně nejnižší u pacientů z období roku 2005.

Závěrem: Navzdory významné redukci invazivity ventilační podpory u extrémně nezralých novorozenců nebyl detekován signifikantní pokles závislosti na kyslíku ve věku 36 týdnů věku a nebylo detekováno zlepšení plicních funkcí v pozdějším věku (8 let).

 

N Engl J Med 2017;377:329-37.

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 4
88 %

Intravenózní kyselina tranexamová bolus+infuze není efektivnější ve srovnání s bolusovým podáním u artroplastiky kyčle: randomizované kontrolované studie
Paul J. Zufferey, Julien Lanoiselée, Céline Chapelle et al.

Perioperační aplikace antifibrinolytik (kyseliny tranexamové) vede k redukci krevní ztráty u pacientů podstupujících artroplastiku kyčle. Během prvního pooperačního dne je současně detekována zvýšena fibrinolytická aktivita. Cílem studie bylo zhodnotit jestli perioperační aditivní aplikace kyseliny tranexamové na redukci krevní ztráty. Do prospektivní randomizované dvojitě zaslepené studie bylo celkem zařazeno 168 pacientů podstupujících elektivní artroplastiku kyčle. Pacientům byl předoperačně aplikován bolus 1g kyseliny tranexamové s následnou kontinuální infuzí kyseliny tranexamové (1g na 8 hodin – intervenční skupina), nebo placeba (kontrolní skupina). Primární outcome byla celková perioperační krevní ztráta (v průběhu 5 dnů). Transfuze erytrocytů byla aplikována dle restriktivní transfuzní strategie. Střední perioperační krevní ztráta byla 919 ± 338 ml v intervenční skupině (84 pacientů) a  888 ± 366 ml v kontrolní skupině (83 pacientů, p=0.58). Během následujících 6 týdnů po operaci celkem 3 pacienti z každé skupiny vyžadovali aplikaci koncentrátu erytrocytů (3,6%) a u 2 pacientů z kontrolní skupiny byla diagnostikována hluboká žilní trombóza. Dle výsledků meta-analýzy nebyla identifikována vyšší efektivita bolusového podání a následné infuze vs. bolusové aplikace.

Závěrem: Předoperační aplikace kyseliny tranexamové vedla v kombinaci s restriktivní trasnfuzní strategií k nízké frekvenci aplikovaných erytrocytárních koncentrátů u pacientů podstupujících elektivní artroplastiku. Aditivní aplikace kyseliny tranexamové nevedla k další redukci krevní ztráty. 

Anesthesiology 2017; 127:413-22

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 4
  • zpracování: 5
  • abstrakt: 4
84 %

Intraoperační aplikace hudby u dětí a adolescentů – pilotní studie
P. K. Buehler , N. Spielmann, S. Buehrer et al.

Hospitalizace, operace a anestezie můžu u pediatrického pacienta vést k vzniku poruchy chování, emocionálnímu stresu a traumě. Cílem pilotní studie bylo zhodnotit vliv intraoperačně aplikované hudby na pooperační chování dětí a adolescentů. Do studie byli zařazeni ASA I-II pacienti ve věku 4-16 let podstupující elektivní cirkumcizi, nebo hernioplastiku v kombinované celkové a kaudální anestezii. Pacienti byli randomizováni do 2 skupin –v intervenční skupině byla pacientům v průběhu operace pouštěná hudba pomocí sluchátek. Všechen ošetřující personál byl stran intervence zaslepen. Pooperační chování bylo hodnoceno na 7., 14. a 28. den po operaci pomocí dotazníku - “Post Hospitalization Behavioural Questionnaire” (PHBQ). Do studie bylo celkem zařazeno 135 pacientů s průměrným věkem 6,6 let (5,3-8,5) a váhou 22 (19-29)kg. Celkem 112 dotazníků bylo kompletně vyplněno. Celkový výskyt alespoň jedné poruchy chování byl nižší v intervenční skupině, se signifikantně nižší incidenci na 7. den (51% vs 77%, P < 0.01).

Závěrem: Intraoperační poslech hudby u pediatrických pacientů vedl k redukci incidence pooperační poruchy chování první pooperační týden. 

Acta Anaesthesiologica Scandinavica 61 (2017) 895–903

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 5
  • impact: 3
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 4
84 %

Selepressin, nový selektivní Agonista V1A receptorů, je efektivní náhradou noradrenalinu: fáze IIa randomizované kontrolované studie v septickém šoku
James A. Russell, Jean-Louis Vincent, Anne Louise Kjølbye et al.

Vazopresin je široce používaný k vazopresorické podpoře pacientů v septickém šoku, nicméně experimentální data poukazují, že selektivní V1A agonisté můžou být superiorní. Cílem randomizované dvojitě zaslepené placebem kontrolované multicentrické studie bylo ve fázi IIa zhodnotit farmakodynamiku, farmakokinetiku a bezpečnost selepresinu – nového V1A-selektivního analoga vazopresinu u pacientů v šoku. Do studie byo celkem zařazeno 53 pacientů v časném septickém šoku (věk ≥18 let, tekutinová resuscitace, vazopresorická podpora), kterým byl aplikován selepressin v dávce 1.25 ng/kg/minutu (n = 10), 2.5 ng/kg/minutu (n = 19), 3.75 ng/kg/minutu (n = 2), nebo placebo (n = 21) do resoluce šokového stavu, maximálně však 7 dnů. V případě, že nebyl dosažen střední arteriální tlak (MAP) ≥65 mmHg byl přídán noradrenalin. Primárním cílem bylo dosažení MAP >60 mmHg bez noradrenalinu, dávka noradrenalinu a procento pacientů s MAP >60 mmHg s nebo, bez noradrenalinu během 7 dnů. Mezi sekundární outcome patřila kumulativní tekutinová bilance, orgánová dysfunkce, farmakokinetika a bezpečnost. Vyšši procento pacientů v 2.5 ng/kg/minut selepressin skupině mělo MAP >60 mmHg bez noradrenalinu (50% ve 12té hodině, a 70% ve 24té hodině) ve srovnání s pacienty v  1.25 ng/kg/minutu selepressin skupině, nebo placebem (p < 0.01). Kumulativní 7-denní dávka noradrenalinu byla 761,659 a 249 ug/kg (placebo vs. 1.25 ng/kg/minutu a 2.5 ng/kg/minutu,  2.5 ng/kg/minutu vs. placebo; p < 0.01). Noradrenalin byl redukován rychleji ve skupině se selepresinem v dávce 2.5 ng/kg/minutu vs. placebo (0.04 vs. 0.18 μg/kg/minute at 24 h, p < 0.001). Kumulativní příjem tekutin byl nižší na 5. den ve skupině se selepressinem 2.5ng/kg/minutu vs. placebo (p < 0.05). Pacienti ve skupině se selepressinem (2.5 ng/kg/min) měli vyšší počet dnů bez úmrtí a dnů bez umělé plicní ventilace (p < 0.02). Selepressin v dávce 2.5ng/kg/min byl dobře tolerován se srovnatelným výskytem nežádoucím účinků s placebem.

Závěrem: U septických pacientů ve skupině se selepresinnem v dávce 2.5ng/kg/minutu vedla infuze selepressinu k rychlému ukončení infuze noradrenalinu při udržení cíleného MAP, redukci kumulativní tekutinové bilance a redukci délky umělé plicní ventilace.   

Russell et al. Critical Care (2017) 21:213

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 5
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 4
84 %

Variabilita protektivní ventilace během celkové anestezie
Karim S. Ladha, Brian T. Bateman, Timothy T. Houle et al.

Cílem studie bylo zhodnotit aplikaci protektivní ventilace v průběhu celkové anestezie. Do studie bylo celkem zařazeno 57 372 pacientů z 262 nemocnic ve sledovaném období 2007-2014. Protektivní ventilace byla definována jako PEEP ≥5cm H20, dechový objem <10 mL/kg predikované tělesné hmotnosti a plateau pressure <30 cm H2O. Pravděpodobnost aplikace protektivní ventilace byla 53,8%.

Závěrem: Byla detekována signifikantní variabilita mezi poskytovateli anesteziologické péče a implementaci peroperační protektivní umělé plicní ventilace. Výsledky poukazují, že variabilita je daná praxí jednotlivých lékařů, a ne stavem pacienta, nebo operačním výkonem. 

Anesth Analg 2017;XXX:00–00

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 4
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 4
80 %

Kontinuální monitorace glykémie v intenzivní péči: doporučení pro klinickou péči
James S. Krinsley, J. Geoffrey Chase, Jan Gunst et al.

Management glykémie u kriticky nemocných byl kontroverzním tématem téměř dvě desetiletí. Kontinuální metody měření glykémie (CGM) poskytují benefit prevence těžké hyperglykemie a hypoglykemie cestou rychlejší a přesnější titrace infuze inzulinu. Aktuálně se dle dostupných dat zdá, že jednotná cílená hladina glykémie není optimálním cílem u všech pacientů v celém průběhu hospitalizace a zdá se, že personalizovaný management může být vhodný. Autoři v review článků analyzují aktuální data týkající se kontinuálního měření glykémie u kriticky nemocných pacientů. Autoři dále rozebírají, proč navzdory dostupné evidence není kontinuální monitorace glykémie v podmínkách intenzivní péče široce rozšířená.    

Krinsley et al. Critical Care (2017) 21:197

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 4
80 %

Acute Respiratory Distress Syndrome - ARDS
B. Taylor Thompson, Rachel C. Chambers a Kathleen D. Liu

Aktuálně je tomu již 50 let co Ashbaugh a kol. popsali sérii případů 12 pacientů s tachypnoe, refrakterní hypoxemií a difuzními opacitami na RTG v návaznosti na infekci, nebo trauma.  Prominující hyalinní membrány byli detekovatelné u 6 z 7 zemřelých pacientů, co bylo předtím charakteristické pro novorozenecký RDS syndrom. Proto syndrom pojmenován dospělé akutní respirační selhání – adult respiratory distress syndrome a následně změněno na acute – akutní syndrom respiračního selhání.  Za posledních 20 let bylo dosaženo signifikantního pokroku v péči o pacienty s ARSD a pacienty v riziku s výraznou redukcí mortality a následné morbidity. Přes všechen pokrok zůstává ARSD relativně frekventní diagnózou v intenzivní péči s vysokou morbiditou a mortalitou. V recentní studii (29 144 pacientů) bylo ARDS diagnostikováno u 10% pacientů přijatých do intenzivní péče a u 23% pacientů na umělé plicní ventilaci. Mortalita pacientů s ARDS byla 46%. Přeživší pacienti vykazovali vysoký výskyt kognitivní dysfunkce, deprese, posttraumatické stresové poruchy a perzistující svalové slabosti.  

N Engl J Med 2017;377:562-72.

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 5
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 4
80 %

Takotsubo syndrom u hemodynamicky nestabilních pacientů přijatých do intenzivní péče – retrospektivní studie
J. Oras , J. Lundgren, B. Redfors et al.

Takotsubo syndrom (TS) je akutní kardiální onemocnění, které je frekventně vyvoláno kritickou nemocí, nicméně je minimálně studováno s podmínkách intezivní péče. Cílem retrospektivní studie bylo zjistit incidenci TS u hemodynamicky nestabilních kriticky nemocných pacientů, identifikovat potenciální prediktory TS a sledovat vliv TS na prognózu a průběh hospitalizace. Do studie byli zařazeni pacienti přijati do intenzivní péče (ICU) ve sledovaném období 2012-2015. TS byl definován detekcí přechodné regionální poruchy kinetiky myokardu (RWMA) s typickým vzorcem, bez historie ischemické choroby srdeční v anamnéze. Z celkového počtu 6470 pacientů přijatých na ICU bylo provedeno ECHO u 1051 z důvodu hemodynamické nestability, 467 pacientů mělo dysfunkci levé komory a 59 pacientů splnilo kritéria TS. Pacienti s TS měli vyšší SAPS3 skóre v době příjmu, ve srovnání s pacienty s normální funkci levé komory. Septický šok, srdeční zástava, tumor CNS, ženské pohlaví a nízké pH byli v době příjmu nezávisle asociovány s TS. Pacienti s TS vyžadovali agresivnější a nákladnější péči a měli prolongovaný pobyt na ICU. Mortalita pacientů s TS byla 32% ve srovnání s 20% mortalitou celkové populace kriticky nemocných v daném soboru (P = 0.020).

Závěrem: TS nebyla málo frekventní příčina dysfunkce levé komory u hemodynamicky nestabilních kriticky nemocných pacientů, a je potřeba na ni myslet taky v podmínkách intenzivní péče.

Acta Anaesthesiologica Scandinavica 61 (2017) 914–924

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 3
  • zpracování: 4
  • abstrakt: 4
80 %

Neurostimulace nevede ke korektní predikci vzdálenosti jehla-nerv a šíření lokálního anestetika u interskalenické blokády brachiálního plexu
Stefan Fielmuth, Marek Szalata, Heidi Sievert et al.

Cílem studie bylo zhodnotit neurostimulaci jako metodu k detekci nervu. Po dosažení motorické odpovědi u celkem 43 pacientů podstupujících elektivní operaci ramene, byla následně pod ultrazvukem hodnocena vzdálenost špičky jehly od nervu a šíření anestetika. Špička jehly se u 21 pacientů nacházela ve vzdálenosti 1-4 mm, v přímém kontaktu u 7 pacientů a u 15 pacientů ve vzdálenosti 6-18mm. U celkem 21 pacientů nedosáhlo šíření roztoku k brachiálnímu plexu. Úspěšnost elektrické stimulace k stanovení korektní pozice jehly byla 48,8% a korektní šíření roztoku bylo detekováno u 51,2%.   

AnesthAnalg 2017;125:632–4

Rating:
  • téma: 4
  • přínos/převratnost: 4
  • impact: 4
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 4
76 %

Asociace mezi zvýšeným centrálním žilním tlakem a outcome kriticky nemocných pacientů
Dong‑kai Li, Xiao‑ting Wang a Da‑wei Liu

Elevace centrálního žilního tlaku (CVP) u některých skupin kriticky nemocných pacientů a u některých onemocnění může vést k negativní prognóze. Nicméně dané výsledky dle publikovaných studií nebylo možno generalizovat na celou populaci kriticky nemocných pacientů vzhledem na limitované data. Cílem retrospektivní analýzy bylo zhodnotit asociaci mezi zvýšeným CVP a outcome kriticky nemocných pacientů. Do studie bylo retrospektivně zařazeno 9000 pacientů (500 000 měření CVP). Autoři sledovali asociaci mezi zvýšeným středním CVP a 28-denní mortalitou po přijetí pacientů do intenzivní péče. Sekundární outcome byla délka umělé plicní ventilace, vazopresorická podpora, laboratorně definovaná orgánová dysfunkce a délka pobytu v intenzivní péči. Celková mortalita souboru byla 1645/9000 na 28.-den po příjmu. Střední hodnota CVP a prolongovaná elevace CVP >10mmHg byla signifikantně spojena s vyšší mortalitou.

Závěrem: Zvýšený CVP koreloval s negativní prognózou, outcome a prolongovanou péčí u kriticky nemocných pacientů. 

Li et al. Ann. Intensive Care (2017) 7:83

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 4
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 4
76 %

Předoperační vs. pooperační interskalenická blokáda a/nebo celková anestezie u artroskopie ramene: retrospektivní observační studie
Laura Bosco, Cheng Zhou, John A. C. Murdoch et al.

Artroskopie ramene může být provedena v interskalenické blokádě brachiálního plexu (ISBPB), v kombinaci ISBPB a celkové anestezie (CA), nebo v CA samotné. Pooperační bolest je léčena opioidy, nicméně CA a taky opioidy můžou vést k prodloužení hospitalizace. Cílem retrospektivní studie bylo zhodnotit efektivitu 4 metod anestezie. Do studie byli zařazení pacienti podstupující artroskopii ramene ve sledovaném období 2012-2015. Do skupiny CA bylo zařazeno 177 pacientů, do single-shot ISBPB 124 pacientů, do skupiny předoperační a/nebo pooperační ISBPB v kombinaci 72 a 52 pacientů. Primárním outcome byla čas do propuštění z dospávacího pokoje (PACU). ISBPB vedla k signifikantní redukci středního času pobytu na PACU (27.2 minuty, 17.3-37.2, p=0.001). ISBPB vedla taky k redukci skore bolesti a vedl k redukci spotřeby analgetik.

Závěrem: Studie potvrzuje benefity ISBPB. ISBPB vedla k redukci skore bolesti a spotřeby analgetik.

Can J Anesth/J Can Anesth DOI 10.1007/s12630-017-0937-6

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 3
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 4
72 %

Passive leg raising test s miniinvazivní monitorací: cesta k cílení resuscitace pacientů v septickém šoku?
Patrick M. Honore a Herbert D. Spapen

Přesná a adekvátní tekutinová terapie je základním kamenem terapie septických pacientů. Pečlivé zhodnocení fluid-responsiveness je pro úspěšný management nevyhnutné, protože jak excesivní časná tekutinová resuscitace, tak pozdní pozitivní tekutinová bilance jsou spojeny s negativním ovlivněním outomce a zvýšením mortality. Statické parametry fluid-reponsiveness (centrální venózní tlak, tlak v zaklínění) jsou nepřesné, jejich prediktivní hodnota je nízká a měli by být opuštěny. Dynamické proměnné (stroke volume variation a pulse pressure veriation) predikují fluid-responsiveness lépe ve srovnání se statickými plnícími tlaky, nicméně podmínky pro korektní evaluaci preload dependence jsou frekventně nedostatečné. Passive leg raising (PLR) test pomocí modifikace biventrikulárního preloadu v kombinaci s real-time měřením srdečního výdeje je jednoduchý, rychlý a přesný test k cílené tekutinové terapii s cílem vyhnout se excesivní pozitivní bilanci v iniciální fázi septického šoku.

Závěrem: PLR v kombinaci s real-time měřením srdečního výdeje je jednoduchá metoda k managementu tekutinové resuscitace pacientů v septickém šoku.     

Honore and Spapen Journal of Intensive Care (2017) 5:36

Rating:
  • téma: 5
  • přínos/převratnost: 3
  • impact: 1
  • zpracování: 3
  • abstrakt: 3
60 %