Publikace 2024 duben

Chengcheng Deng, Lin Yang, Defeng Sun, et al.

Cílem této studie bylo zjistit vliv neostigminu na pooperační kognitivní dysfunkci (POCD) a určit jeho vliv na systémové markery oxidačního stresu u starších pacientů.

Do této dvojitě zaslepené placebem kontrolované studie bylo zařazeno 118 starších pacientů (≥ 65 let) podstupujících nekardiální operaci, kteří byli po operaci rozděleni do skupiny léčené neostigminem (0,04 mg/kg) nebo do kontrolní skupiny s placebem (fyziologický roztok). POCD byla diagnostikována, pokud Z-skóre pro mini-mental state examination a Montreal Cognitive Assessment byly obě ≤-1,96. Porovnávány byly také pooperační sérové hladiny malondialdehydu (MDA), superoxiddismutázy (SOD) a brain-derived neurotrophic factor (BDNF).

Výsledky: U pacientů, kteří dostávali neostigmin, se významně snížil výskyt POCD ve srovnání s pacienty, kteří dostávali placebo, první den po operaci (-22 %, 95% CI, -37 až -7), ale nikoli třetí (8 %, 95% CI, -4 až 20) nebo sedmý den po operaci (3 %, 95% CI, -7 až 13). Pooperační plazmatické hladiny MDA byly první den po operaci významně nižší (P = 0,016), ale hladiny SOD a BDNF byly ve skupině s neostigminem ve srovnání s kontrolní skupinou zvýšené (P = 0,036, resp. 0,013).

Závěr: Neostigmin snižuje POCD první den po nekardiální operaci u starších pacientů. Léčba neostigminem také snižovala oxidační stres a zvyšovala sérové hladiny BDNF.

Třetí a sedmý den po operaci nebyl zjištěn významný vliv neostigminu na POCD. Klinický vliv neostigminu na POCD by měl být dále zkoumán.

Anesth Analg . 2024 Mar 1;138(3):589-597.

Kimia Honarmand, Michael Sirimaturos, Eliotte L. Hirshberg, et al.

Hyperglykémie je běžná u kriticky nemocných pacientů, představuje ukazatel závažnosti onemocnění a může přímo přispět k morbiditě nebo mortalitě. Intenzivní inzulínová terapie (INT) byla prokázána jako ovlivňující mortalitu a morbiditu v konkrétních výzkumných prostředích s časným podáváním glukózy/nutriční podpory, ale většinou klinických prostředí je obtížné dosáhnout výhod bez významného rizika hypoglykémie a souvisejících komplikací. Současné konsenzuální doporučení navrhují zaměření na střední nebo konvenční úroveň glykémie (CONV) k vyhnutí se extrémům a minimalizaci variability glykemie a nadměrné pracovní zátěže. Tato doporučení se zabývají klinickou rovnováhou ohledně cílových hladin glukózy u kriticky nemocných dospělých a dětských pacientů (definovaných jako ≥ 42 týdnů upraveného gestačního věku), spolu s frekvencí a metodami monitorování. Novorozenci byli vyřazeni, kvůli rozdílům ve fyziologii, výživě a nedostatečné odbornosti v rámci pracovní skupiny.

Závěr: Tento souhrn popisuje klíčové body z doporučení, jedná se rovněž o aktualizaci stávajícího doporučení pro inzulínovou infuzní terapii z roku 2012. Panel vytvořil řadu klinických otázek, identifikoval, provedl systematické přehledy literatury od ledna 2000 do ledna 2023 a vygeneroval řadu prohlášení pomocí metodiky GRADE. Parametry, které definují srovnávací skupiny, byly důkladně diskutovány, protože zveřejněný rozsah pro cíle inzulínové terapii INT se liší od 4,4 do 8,3 mmol/L (80–150 mg/dL) a pro CONV od 7,8 do 12 mmol/L (140–215 mg/dL).

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006174

Yoann Elmaleh, Amélie Yavchitz, Teddy Léguillier, et al.

Tato studie zahrnuje systematický přehled s cílem zjistit, zda byli pacienti s poraněním mozku vyloučeni ze studií hodnotících pronační polohu u syndromu akutní dechové tísně. Primárním sledovaným parametrem bylo hodnocení průtoku krve mozkem pomocí transkraniálního dopplera po pronační poloze. Sekundárními sledovanými parametry byly intrakraniální tlak, mozkový perfúzní tlak a tlak kyslíku ve tkáních.

Výsledky: Z 8 183 vyhledaných citací bylo do systematického přehledu zařazeno 120 studií. Z nich 90 studií vyloučilo pacienty s poraněním mozku (75 %) bez jakéhokoli zdůvodnění, 16 zahrnovalo pacienty s poraněním mozku (4 randomizované, 7 nerandomizovaných studií, 5 retrospektivních) a 14 nezískalo údaje o poranění mozku. Do pilotní studie autorů bylo zařazeno 11 pacientů. Během pobytu v pronační poloze nebylo pozorováno žádné snížení hodnot krevního průtoku mozkem, přičemž hodnoty diastolické rychlosti (průměr ± SD) se pohybovaly od 37,7 ± 16,2 cm/s do 45,2 ± 19,3 cm/s pro pravou stranu (P = 0,897) a 39,6 ± 18,2 cm/s do 46,5 ± 21,3 cm/s pro levou stranu (P = 0,569), a index pulzatility v rozmezí od 1,14 ± 0,31 do 1,0 ± 0,32 pro pravou stranu (P = 0,145) a od 1,14 ± 0,31 do 1,02 ± 0,2 pro levou stranu (P = 0,564) před a během pronační polohy.

Závěr: Pacienti s poraněním mozku jsou ze studií hodnotících pronační polohu u syndromu akutní dechové tísně z velké části vyloučeni. Zdá se však, že průtok krve mozkem není změněn s ohledem na zvýšení středního arteriálního tlaku během této polohy. Systematické vylučování pacientů s poraněním mozku se zdá být neopodstatněné a pronační poloha, ačkoli je u pacientů s poraněním mozku riziková, by měla být u těchto pacientů zkoumána za účelem přehodnocení doporučení s ohledem na pečlivé sledování neurologických a hemodynamických parametrů.

Anesthesiology . 2024 Mar 1;140(3):495-512. doi: 10.1097/ALN.0000000000004875.

Jeremy Boussier, Aymeric Lemasle, Nicolas Hantala, et al.

Cílem studie bylo zhodnotit účinnost lung ultrasound score (LUS) v 1. pooperační den při predikci plicních komplikací po rozsáhlém abdominálním operačním výkonu. Sekundární sledované parametry zahrnovaly hodnocení dalších souvisejících měření z hlediska jejich potenciální přesnosti predikce.

Do observační studie, zahrnující dvě centra, bylo zařazeno celkem 149 pacientů přijatých pro rozsáhlý abdominální operační výkon. LUS bylo provedeno před operací a 1., 4. a 7. den po operaci. Do studie byly zaznamenávány plicní komplikace, které se vyskytly před 10. pooperačním dnem.

Výsledky: LUS v 1. pooperační den bylo vyšší u pacientů, u nichž se plicní komplikace objevily před 10. dnem (medián 13; IQR 8,25 až 18; vs. medián 10; IQR 6,5 až 12; Mann-Whitney P = 0,002). Plocha pod křivkou pro předpověď pooperačních plicních komplikací před 10. dnem byla 0,65 (95% CI, 0,55 až 0,75; P = 0,003). LUS vyšší než 12 mělo senzitivitu 0,54 (95% CI, 0,40 až 0,67), specificitu 0,77 (95% CI, 0,67 až 0,85) a negativní prediktivní hodnotu 0,74 (95% CI, 0,65 až 0,83).

Závěr: Zvýšené LUS v 1. pooperační den je spojeno s výskytem plicních komplikací během prvních 10 dnů po rozsáhlém abdominálním operačním výkonu.

Anesthesiology . 2024 Mar 1;140(3):417-429. doi: 10.1097/ALN.0000000000004855

Ryan L. Kobayashi, Kimberlee Gauvreau, Peta M. A. Alexander, et al.

Cílem této retrospektivní studie, využívající data z multicentrického registu American Heart Asociacion bylo porovnat přežití dětských kardiochirurgických pacientů s nemocniční srdeční zástavou, kteří byli resuscitováni mimotělní KPR (E-CPR) s těmi, kteří byli resuscitováni konvenční KPR (C-CPR), delší nebo rovnou 10 minutám, pomocí propensity matching.

Výsledky: Z 1223 pacientů podstoupilo 741 (60,6 %) C-CPR a 482 (39,4 %) E-CPR. Využití E-CPR se během doby studie zvýšilo (p < 0,001). Doba trvání KPR byla delší u E-CPR ve srovnání s příjemci C-CPR (42 vs. 26 min; p < 0,001). V propensity- matched skóre kohort (382 příjemců E-KPR, 382 příjemců C-KPR) přežili příjemci E-CPR do propuštění ([OR], 2,22; 95% CI, 1,7–2,9; p < 0,001). Přežití E-CPR bylo vyšší pouze tehdy, když trvání KPR bylo delší než 18 minut. Analýza shody propensity skóre s použitím  dat pacientů z institucí, přispívajících alespoň k jednomu případu E-CPR, (n = 35 center; 353 příjemců E-CPR, 353 příjemců C-KPR) podobně prokázala lepší přežití u příjemců E-CPR ve srovnání s těmi, kteří podstoupily konvenční KPR (OR, 2,08; 95% CI, 1,6–2,8; p < 0,001).

Závěr: E-CPR ve srovnání s C-CPR zlepšilo přežití u dětí se zástavou srdce po kardiochirurgickém výkonu, vyžadující KPR delší nebo rovno 10 minutám.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006103

Nicole E. Hume, Isabelle Zerfas, Adrian Wong a kol.

Cílem tohoto systematického přehledu a meta analýzy bylo shrnout účinnost implementačních strategií z roku 2013 pokynů pro bolest, neklid/sedaci, delirium (PAD) nebo 2018 PAD, imobilita, poruchy spánku (PADIS). Zahrnuty byly randomizované, kohortové studie, hodnotící dospělou populaci a obsahující hodnocení jednoho, či více z následujících kritérií: krátkodobá mortalita, výskyt deliria, trvání mechanické ventilace (MV) nebo délka pobytu na JIP (LOS).

Výsledky: Mezi 25 z 243 (10,3 %) zahrnutých článků (n = 23 215 pacientů) bylo riziko zkreslení vysoké u 13 (52 %). Většina studií byla kohortová (n = 22, 88 %). Medián 5 ([IQR] 4–7) strategií EPOC byly použity k implementaci doporučení ze dvou (IQR 2–3) domén PAD/PADIS. Kohortové a randomizované studie byly sloučeny odděleně. V kohortových studiích nebylo použití strategií EPOC spojeno se změnou mortality ([RR] 1,01; 95% CI, 0,9–1,12) nebo deliria (RR 0,92; 95% CI, 0,82–1,03), ale byla spojena se snížením trvání MV (vážený průměrný rozdíl [WMD] –0,84 d; 95% CI, –1,25 až –0,43) a LOS na JIP (WMD –0,77 d; 95% CI, –1,51 až 0,04). V randomizovaných studiích bylo použití strategie EPOC spojeno se sníženou mortalitou a trváním MV, ale ne s deliriem nebo LOS na JIP.

Závěr: Použití více implementačních strategií k přijetí doporučení PAD/PADIS může snížit mortalitu, trvání umělé plicní ventilace a délky pobytu na JIP. K identifikaci nejúčinnějších strategií pro implementaci doporučení PAD/PADIS jsou zapotřebí další prospektivní kontrolované studie.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006178

Isabelle Arctaedius, Helena Levin, Bergthora Thorgeirsdottir a kol.

Účelem této retrospektivní multicentrické observační studie bylo vyhodnotit gliální fibrilární kyselý protein (GFAP) a celkový tau v plazmě jako prediktory špatného neurologického výsledku po mimonemocniční (OHCA) a hospitalizované srdeční zástavě (IHCA), včetně srovnání s lehkým neurofilamentem ( NFL) a neuron-specifickou enolázou (NSE). Špatný neurologický výsledek byl definován jako cerebrální výkonnostní kategorie 3–5 2–6 měsíců po srdeční zástavě. Vzorky plazmy byly retrospektivně analyzovány na GFAP, tau a NFL.

Výsledky: Ze 428 zahrnutých pacientů mělo 328 OHCA a 100 IHCA. Při přijetí na JIP, 12 h a 48 h po srdeční zástavě, GFAP predikoval neurologický outcome  po OHCA s AUC (95% CI) 0,76 (0,70–0,82), 0,86 (0,81–0,90) a 0,91 (0,87–0,96) a po IHCA s AUC (95% CI) 0,77 (0,66–0,87), 0,83 (0,74–0,92) a 0,83 (0,71–0,95). Ve stejných časových bodech předpovídal tau neurologický outcome po OHCA s AUC (95% CI) 0,72 (0,66–0,79), 0,75 (0,69–0,81) a 0,93 (0,89–0,96) a po IHCA s AUC (95% CI) 0,61 (0,49–0,74), 0,68 (0,56–0,79) a 0,77 (0,65–0,90). Přidání změny hladin biomarkerů mezi časovými body nezlepšilo prediktivní přesnost ve srovnání s posledním časovým bodem. U podskupiny pacientů nabízely GFAP ve 12 h a 48 h, stejně jako tau ve 48 h, podobnou prediktivní hodnotu jako NSE po 48 h (nejčasnější časový bod NSE dle guidelines) po OHCA i IHCA. Prediktivní výkon NFL byl podobný nebo lepší než GFAP a tau ve všech časových bodech po OHCA a IHCA.

Závěr: GFAP a tau jsou slibnými biomarkery pro neuroprognostiku, s nejvyšší prediktivní výkonností 48 hodin po OHCA, ale nejsou lepší než NFL. Prediktivní schopnost GFAP může být dostatečně vysoká pro klinické použití 12 hodin po srdeční zástavě.

Arctaedius et al. Critical Care (2024) 28:116

Naofumi Bunya, Hirofumi Ohnishi, Takehiko Kasai, et al.

Předpokládá se, že známky života (SOL) během srdeční zástavy (lapání po dechu, světelná reakce zornic nebo jakákoliv forma pohybu) jsou spojeny s příznivými neurologickými výsledky u mimonemocniční zástavy srdce (OHCA). Data prokázala, že mimotělní kardiopulmonální resuscitace (ECPR) může zlepšit outcomes v případech refrakterní srdeční zástavy, očekává se, že i další přispívající faktory vedou k pozitivním outconemes. Cílem této multicentircké retrospektivní studie bylo zjistit, zda SOL při příjezdu souvisí s neurologickými outcomes u pacientů s OHCA, kteří podstoupili ECPR.

Výsledky: Celkem bylo do studie zařazeno 36 center. Pacienti byli rozděleni do dvou skupin podle přítomnosti nebo nepřítomnosti SOL při příjezdu. Primárním výsledkem byl příznivý neurologický outcome (cerebrální výkonnostní kategorie 1 nebo 2) při propuštění. Z 2157 pacientů registrovaných v databázi SAVE-J II 1395 splnilo kritéria pro zařazení a 250 (17,9 %) mělo SOL po příjezdu. Pacienti se SOL měli příznivější neurologické outcomes, než pacienti bez SOL (38,0 % vs. 8,1 %; p < 0,001). Multivariační analýza ukázala, že SOL při příjezdu byla nezávisle spojena s příznivými neurologickými outcomes (OR, 5,65 [95% CI, 3,97–8,03]; p < 0,001).

Závěr: Známky života při příjezdu do nemocnice byly spojeny s příznivými neurologickými outcomes u pacientů s OHCA podstupujících ECPR. U pacientů zvažovaných pro ECPR může přítomnost SOL při příjezdu pomoci při rozhodování o provedení ECPR.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006116

Terhi J. Lohela, Satu Poikola,Daniel Backmansson, et al.

Cílem studie bylo prozkoumat, zda intravenózně podaný S-ketamin mění farmakokinetiku perorálně podaného morfinu u zdravých dobrovolníků. V této párované, randomizované, dvojitě zaslepené, cross-over studii dostalo 12 účastníků během dvouhodinového infuzního podání buď S-ketamin (0,57 mg/kg/h), nebo placebo a ve 30. Minutě perorální morfin (0,2 mg/kg). Plazmatické koncentrace ketaminu, morfinu a jejich hlavních metabolitů byly kvantifikovány po dobu 24 hodin. Primárním sledovaným parametrem byla plocha pod křivkou (AUC)0-24 morfinu. Další farmakokinetické proměnné pro morfin a jeho metabolity byly sekundárními sledovanými parametry.

Výsledky: Zatímco AUC0-24 byla v obou fázích podobná, S-ketamin snížil AUC0- 1,5 perorálního morfinu o 69 % (poměr ke kontrole 0,31; 90% CI, 0,15-0,65; P = 0,0171) a zvýšil jeho tmax z 0,5 (rozmezí 0,50-1,5) na 1,0 hodinu (rozmezí 0,50-4,0; P = 0,010). AUC0-1,5 morfin-6-glukuronidu (M6G) se vlivem S-ketaminu snížila o 84 % (0,16; 90% CI, 0,07-0,37; P = 0,0025) a maximální plazmatická koncentrace (Cmax) o 43 % (0,57; 90% CI, 0,40-0,81; P = 0,0155), zatímco jeho tmax se zvýšila z 1,5 (rozmezí 1,0-2,0) na 4,0 (rozmezí 1,0-8,0; P = 0,0094) hodiny. Podobně byla AUC0-1,5 morfin-3-glukuronidu (M3G) snížena o 85 % (0,15; 90% CI, 0,05-0,43; P = 0,0083) a tmax se zvýšil z 1,0 (rozmezí 0,5-1,5) na 4,0 hodiny (rozmezí 1,0-8,0; P = 0,0063). Kromě toho se metabolické poměry AUC M6G k morfinu a M3G k morfinu snížily o 47 % (0,53; 90% CI, 0,39-0,71; P = 0,0033) a 52 % (0,48; 90% CI, 0,27-0,85; P = 0,0043) během 0 až 1,5 hodiny a o 15 % (0,85; 90% CI, 0,78-0,92; P = 0,0057) a 10 % (0,90; 90% CI, 0,83-0,98; P = 0,0468) během 0 až 24 hodin. Jeden účastník byl z analýz vyloučen z důvodu zvracení ve fázi podávání S-ketaminu.

Závěr: Intravenózní S-ketamin inhibuje metabolismus perorálního morfinu a zpomaluje jeho absorpci, což vede k snížení hladiny morfinu během první 1,5 hodiny. Intravenózní S-ketamin může zpozdit absorpci a zhoršit účinnost perorálně podávaných analgetik a jiných léčiv.

Anesth Analg. 2024 Mar; 138(3): 598–606. doi: 10.1213/ANE.0000000000006640

Beatrice Beck-Schimmer, Erik Schadde, Urs Pietsch, et al.

Tato studie se zaměřila na posouzení potenciálního orgánového ochranného účinku volatilních anestetik ve scénáři těžkého zánětu s časnou bouří cytokinů (zejména zvýšení IL-6) u pacientů s poškozením plic, souvisejícím s COVID-19 na invazivní umělé plicní ventilací. Jedná se o malou pilotní multicentrickou randomizovanou kontrolovanou studii ze čtyř terciárních nemocnic. Primární složený výsledek byl stanoven jako mortalita nebo perzistující orgánová dysfunkce (POD), definovaná jako potřeba umělé plicní ventilace, vazopresorů nebo renální substituční terapie v den 28. Sekundárními sledované parametry byly délka pobytu na JIP a hospitalizace, nežádoucí příhody, rutinní laboratorní vyšetření parametry (kreatinin, močovina) a plazmatické zánětlivé mediátory.

Výsledky: Bylo zahrnuto 60 pacientů vyžadujících umělou plicní ventilaci a randomizováno do 48hodinové sedace sevofluranem (n=28) vs. kontinuální intravenózní sedace (n= 32) do 24 hodin po intubaci. Analýza záměru léčby neodhalila žádný rozdíl v primárním cílovém parametru, přičemž primárního výsledku dosáhlo 11 (39 %) sevofluranu a 13 (41 %) kontrolních pacientů (p = 0,916). Pět pacientů zemřelo během 28 dnů v každé skupině (16 % vs. 18 %, p = 0,817). Z 28denních přeživších mělo 6 (26 %) a 8 (30 %) POD (p = 0,781). Významný rozdíl byl v potřebě vazopresorů (jeden (4 %) pacient v sevofluranové větvi, sedm (26 %) v kontrolní skupině (p = 0,028)). Délka pobytu na JIP, pobyt v nemocnici a registrované nežádoucí příhody během 28 dnů byly srovnatelné, s výjimkou akutního poškození ledvin (AKI), u 11 (39 %) sevofluranu vs. 2 (6 %) kontrolních pacientů (p = 0,001). Krevní hladiny IL-6 v prvních několika dnech po začátku poškození plic byly méně zřetelně zvýšené, než se očekávalo.

Závěr: Nebyly pozorovány žádné zjevné přínosy u krátké sedace sevofluranem na mortalitu a perzistující poškození orgánů. Neočekávaně nízké hladiny IL-6 v krvi mohou naznačovat středně těžké poškození, a proto jsou možnosti zlepšení sevofluranem omezené. Akutní problémy s ledvinami naznačují opatrnost při používání sevofluranu k sedaci u COVID-19.

Beck-Schimmer et al. Annals of Intensive Care (2024) 14:41

Åsa Östlund, Urban Fläring, Åke Norberg, et al.

Cílem studie bylo ověřit bezpečnost používání midline katétrů u dětí. Primárním sledovaným parametrem byla incidence žilní tromboembolie (VTE) související s katétrem. U sta dětských midline katétrů byly sledovány trombotické, infekční a mechanické komplikace. Po odstranění katétru byla provedena dopplerovská ultrasonografie k detekci asymptomatické VTE.

Výsledky: Průměrný věk´pacientů byl 6,0 let (SD, 4,7) a medián doby, po kterou byl katétr zaveden, byl 6 (4-8) dní. Většina midline katétrů byla zavedena do žil na paži, nejčastěji do vena basilica (56 %). VTE související s katétrem byla diagnostikována ve 30 (30 %; 95% CI, 21-40 %) případech, což odpovídá incidenci 39 (95% CI, 26-55) případů na 1000 dnů. Osm ze 14 katétrů zavedených do vena saphena bylo komplikováno VTE ve srovnání s 22 z 86 katétrů do žil na paži, což naznačuje nerovnováhu ve prospěch místa zavedení do žil na paži. Dva pacienti potřebovali antikoagulační léčbu kvůli VTE související s katétrem. Třicet (30 %) katétrů bylo odstraněno neúmyslně nebo v důsledku komplikací, 22 z nich potřebovalo další IV přístup k dokončení terapie. Nevyskytla se žádná infekce krevního řečiště související s katétrem (95% CI, 0-4 %). Mechanické komplikace se vyskytly u 33 (33 %; 95% CI, 24 %-43 %) midline katétrů.

Závěr: U dětí jsou trombotické a mechanické komplikace midline katétrů časté, ale jen málo VTE je natolik závažných, aby vyžadovaly antikoagulační léčbu. Systémové infekční komplikace jsou vzácné. Sedmdesát osm procent pacientů nepotřebovalo k dokončení krátkodobé intravenózní terapie další žilní přístup. Vzhledem k míře klinicky relevantních komplikací a době setrvání katétru by dětské midline katétry mohly být alternativou centrálního žilního přístupu pro krátkodobou (5-10 dní) intravenózní terapii.

Anesth Analg . 2024 Mar 1;138(3):572-578. doi: 10.1213/ANE.0000000000006328

Lavienraj Premraj, Alastair Brown, John F. Fraser, et al.

Cíli tohoto přehledového článku byli: 1) identifikovat klíčové faktory okruhu a pacienta, ovlivňující systémovou oxygenaci, 2) shrnout literaturu uvádějící souvislost mezi hyperoxií a outcomy pacienta a 3) poskytnout pragmatický přístup k titraci kyslíku u pacientů podstupujících periferní venoarteriální mimotělní membránová oxygenace (ECMO).

Byly zahrnuty observační a intervenční studie, zkoumající souvislost mezi hyperoxémii a klinickými outcomes.

Výsledky: Mimotělní okruh i pacientův kardiorespirační systém přispívají k systémové oxygenaci během VA ECMO. Přínos ECMO k systémové oxygenaci je v praxi z velké části určen průtokem krve ECMO, zatímco nativní složka systémové oxygenace pochází ze srdečního výdeje a reziduální respirační funkce. Interakce mezi ECMO průtokem a nativním srdečním výdejem (jako u diferenciální hypoxie), přítomnost podpory dýchání a fyziologické parametry, ovlivňující přenos kyslíku krví, také modulují celkovou expozici kyslíku během VA ECMO. Fyziologicky ti, kteří vyžadují VA ECMO, jsou náchylní k hyperoxémii. Hyperoxémie má různé definice, nejčastěji Pao2 vyšší než 150 mm Hg. Těžká hyperoxémie (Pao2 > 300 mm Hg) je běžná, pozorovaná u 20 %. Časná těžká hyperoxémie, stejně jako kumulativní expozice hyperoxii, byly spojeny s hospitalizační mortalitou, a to i po úpravě podle závažnosti onemocnění u venoarteriální ECMO, nebo u mimotělní kardiopulmonální resuscitace. Pragmatický přístup k okysličení během VA ECMO zahrnuje cílit pravostrannou radiální saturaci kyslíkem na 94–98 % a u vybraných pacientů titraci frakce kyslíku ve směsi na cílovou hodnotu Pao2 postoxygenátoru 150– 300 mm Hg.

Závěr: Hyperoxémie vyplývá z faktorů související s ECMO okruhem i pacientem. Je běžná během periferní venoarteriální ECMO a její přítomnost je spojena s horšími outcomy. U pacientů na VA ECMO, byl popsán pragmatický přístup, který se vyhýbá hyperoxémii a zároveň předchází hypoxii.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006134

Emilia Ängeby, Maria Adrian, Gracijela Bozovic, et al.

Cílem této prospektivní multicentircké kohortové studie bylo určit výskyt nesprávného umístění hrotu a identifikovat nezávislé proměnné spojené s nesprávným umístěním hrotu. Zahrnuty byly všechny zavedení jugulárního a podklíčkového centrálního žilního katétru u pacientů ≥ 16 let se snímkem hrudníku po výkonu ve čtyřech nemocnicích. Multivariabilní logistické regresní analýzy byly použity ke zkoumání souvislostí mezi předem definovanými nezávislými proměnnými a nesprávným umístěním hrotu.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 8556 zavedení centrálního žilního katétru u 5587 pacientů. U 91 % všech zavedení bylo použito ultrazvukové navádění v reálném čase. Jakékoli nesprávné umístění hrotu se vyskytlo (95%CI) u 3,7 (3,3–4,1) % katetrizací a 2,1 (1,8–2,4) % bylo klasifikováno jako hlavní chybné umístění hrotu. Multivariabilní logistické regresní analýzy ukázaly, že ženské pohlaví, zavedení do vena subclavia, počet kožních punkcí a omezené zkušenosti operátora byly spojeny s vyšším rizikem chybného umístění hrotu, zatímco vzrůstající věk a výška byly spojeny s nižším rizikem.

Závěry: V této studii byl prokázán výskyt chybného umístění hrotu na 3,7 (3,3–4,1) %. Katetrizace pravé vnitřní jugulární žíly měla nejnižší výskyt nesprávného umístění hrotu CVK.

Acta Anaesthesiol Scand . 2024 Apr;68(4):520-529. doi: 10.1111/aas.14380

Isabelle Arctaedius, Helena Levin, Melker Larsson, et al.

Cílem této retrospektivní multicentrické observační studie, bylo prozkoumat rozšířená vstupní kritéria algoritmu Evropské resuscitační rady/Evropské společnosti intenzivní medicíny (ERC/ESICM) pro neuroprognostiku, zahrnující pacienty s pokračující sedací a skóre Glasgow Coma Scale-Motor (GCS-M) 4–5. Zařazeni byli pacienti po srdeční zástavě léčení na cílenou teplotu 36°C. Neurologický outcome byl hodnocen po 2–6 měsících podle stupnice Cerebral Performance Category.

Výsledky: U 794 zahrnutých pacientů byl medián věku 69,5 let (IQR, 60,6–77,0 let), 241 (30,4 %) byly ženy, 550 (69,3 %) mělo srdeční zástavu mimo nemocnici a 314 (41,3 %) mělo vstupně defibrilovatelný srdeční rytmus. Čtyři sta devadesát pět pacientů zemřelo při následném sledování, 330 z 495 zemřelo po rozhodnutí o ukončení život – udržující terapie. Po 72 hodinách po zástavě srdce zůstalo 218 pacientů v bezvědomí. Vstupní kritéria původního algoritmu (GCS-M 1–3) splnilo 163 pacientů a bylo identifikováno 115 pacientů s špatným outcomem, s falešně pozitivní mírou (FPR) 0 % (95% CI, 0–79,4 %) a senzitivitou 71,0 % (95% CI, 63,6–77,4 %). Zahrnutí pacientů s pokračující sedací identifikovalo dalších 13 pacientů s špatným outcomem, generující FPR 0 % (95% CI, 0–65,8 %) a senzitivitu 69,6 % (95% CI, 62,6–75,8 %). Zahrnutí všech pacientů v bezvědomí (GCS-M 1–5), bez ohledu na sedaci, identifikovalo jednoho dalšího pacienta, generující FPR 0 % (95% CI, 0–22,8 %) a senzitivitu 62,9 % (95% CI, 56,1–69,2 %). Malý počet pacientů s pravdivě negativní predikcí (pacienti s dobrým outcomem, kteří nesplňují kritéria doporučení pro špatný outcome) generoval široké 95% CI pro FPR.

Závěr: Algoritmus ERC/ESICM pro neuroprognostiku v roce 2021 předpovídal špatný neurologický outcome  s falešně pozitivní mírou 0 %. Rozšíření inclusion kritérií, pro zahrnutí všech pacientů v bezvědomí, bez ohledu na pokračující sedaci identifikovalo další malý počet pacientů se špatným outcomem, ale FPR to neovlivnilo. Výsledky jsou omezeny vysokou mírou ukončení život-udržující životně terapie a malým počtem pacientů s pravdivě negativní predikcí.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006113

Michael P. Schnetz, Brian J. Reon, James W. Ibinson, et al.

Cílem studie bylo sledovat změny bispektrálního indexu (BIS) po podání 14 různých intravenózních léčiv, které se rutinně používají během anestezie založené na volatilních anesteticích.  Byla provedena retrospektivní analýza elektronických anesteziologických záznamů. Byla identifikována diskrétní časová okna, v nichž byl podán pouze jeden bolus léku, a analyzovány následné změny indexu BIS, koncentrace volatilního anestetika a arteriálního tlaku.

Výsledky: Studie zahrnovala údaje z 20 170 různých případů, 54,7 % pacientů tvořili muži s mediánem věku 55 let. V primární analýze byl ketamin v mediánu dávky 20 mg spojen s mediánem zvýšení indexu BIS o 3,8 (2,5-5,0). Midazolam (medián dávky 2 mg) byl spojen s mediánem snížení indexu BIS o 3,0 (1,5-4,5). Podání těchto dvou léků nebylo spojeno se změnou koncentrace volatilních anestetik. Analýza pro dexmedetomidin byla zkreslena souběžným poklesem koncentrace volatilního anestetika. Žádný jiný analyzovaný lék, včetně propofolu a běžných opioidů, nebyl spojen s významnou změnou indexu BIS. Sekundární analýzy ukázaly, že k podobným změnám indexu BIS docházelo při podávání midazolamu a ketaminu v různých koncentracích volatilního anestetika a různých dávkách a tyto změny přetrvávaly 11 až 20 minut po podání.

Závěr: Během období stabilního podávání volatilních anestetik docházelo k mírným, ale přetrvávajícím změnám indexu BIS po podání ketaminu (zvýšení) a midazolamu (snížení).

Anesth Analg . 2024 Mar 1;138(3):635-644.

Albin Sjöblom, Magnus Hedberg, Anders Gille, et al.

Cílem této explorativní, prospektivní studie bylo potvrdit předpoklad, že preoxygenace pomocí vysokoprůtokového nazálního kyslíku může snížit riziko desaturace během navození anestezie u pacientů s traumatem. Studie se zaměřila na srovnání frekvence desaturace, když byla preoxygenace provedena vysokoprůtokovým nazálním kyslíkem nebo tradiční obličejovou maskou. Primárním sledovaným parametrem byl podíl pacientů desaturujících <93 % během úvodu do anestezie, hodnocený od začátku preoxygenace do jedné minuty po intubaci. Sekundární sledované parametry zahrnovaly vnímanou obtížnost preoxygenace mezi anesteziology (hodnoceno na stupnici mezi 1 a 10) a bezpečnostní výsledky, jako je výskyt regurgitací a intrakraniálního plynu (stanoveno radiologicky).

Výsledky: Byla analyzována data od 96 pacientů. Preoxygenace obličejovou maskou byla provedena u 66 pacientů, zatímco 30 pacientů bylo předem okysličeno vysokoprůtokovým nazálním kyslíkem. Nejčastějšími traumatickými mechanismy byly bodná poranění (n = 34 (35 %)) a pádová poranění (n = 21 (22 %)). Mezi skupinami nebyly žádné rozdíly v charakteristikách pacientů. Osm (12 %) oproti třem (10 %) pacientům desaturovalo < 93 % ve skupině s maskou na obličej a ve skupině s vysokým průtokem nazálního kyslíku, OR 0,81 (95% CI 0,20–3,28), p = 0,76. Anesteziologové hodnotili preoxygenaci pomocí vysokoprůtokového nazálního kyslíku jako jednodušší ve srovnání s preoxygenací obličejovou maskou. Žádný pacient nevykazoval známky regurgitace. Mezi pacienty se zlomeninami obličeje, nebo lebky, vyžadujícími anestezii před provedením radiologického vyšetření, byl intrakraniální plyn pozorován u čtyř (40 %) pacientů předem okysličených obličejovou maskou a u žádného pacienta předem okysličeného HFNO (p = 0,23).

Závěr: V studii, zkoumající pacienty s traumatem podstupující akutní anestezii, nezaznamenali autoři rozdíl v počtu desaturujících pacientů, když byla provedena preoxygenace vysokoprůtokovým nazálním kyslíkem ve srovnání s těsně přiléhající obličejovou maskou. Preoxygenace pomocí vysokoprůtokového nazálního kyslíku byla vyhodnocena jako snazší ve srovnání s preoxygenací obličejovou maskou.

Acta Anaesthesiol Scand . 2024 Apr;68(4):447-456. doi: 10.1111/aas.14368.

Marius Rehn, Michelle Chew, Maija-Liisa Kalliomäki, et al.

Komise pro klinickou praxi (CPC) Skandinávské společnosti anesteziologie a intenzivní medicíny (SSAI) posoudila doporučení klinické praxe „Pronační poloha u pacientů s hypoxemickým akutním respiračním selháním souvisejícím s COVID-19: doporučení pro praxi“ pro možné schválení.

Závěr: SSAI CPC podporuje doporučení: „Pronační poloha u pacientů s hypoxemickým akutním respiračním selháním souvisejícím s COVID-19: doporučení pro praxi“. Toto doporučení slouží jako praktická pomůcka při rozhodování pro lékaře, kteří se starají o kriticky nemocné pacienty s akutním hypoxemickým respiračním selháním souvisejícím s COVID-19, a lze ji použít jako vodítko k používání pronační polohy u této skupiny pacientů.

Acta Anaesthesiol Scand . 2024 Apr;68(4):444-446. doi: 10.1111/aas.14367