Jak jsem byl rehabilitován

Můj tříletý syn strašně miluje sanitky. Kdykoli nějaká kolem projede, tak je úplně nadšený. Těžko jsem mu mohl udělat větší radost, než když mi nedávno ruplo v zádech tak, že pro mě musela přijet rychlá. Když mě saniťáci nakládali dovnitř, tleskal a říkal „Super! Super!“ Byl z toho ukázkový houser a týden na lůžku. U svého syna jsem stoupnul v žebříčku jeho vzorů hodně vysoko a v podstatě přede mnou zůstal už jen Pikaču.

Ale ani toho nedrsnějšího pokémona nečekala tak tvrdá zkouška jako mě. Doktorka mě totiž po tom houserovi následně poslala na takzvanou skupinovou rehabilitaci. Bohužel jsem trochu podcenil fakt, že to bylo 100% hrazený ze zdravotního pojištění. To mě mělo varovat.

Když jsem tam šel poprvé, tak sem se najednou ocitl v naprosto bezútěšné místnosti pět krát pět metrů, kde se nacházelo pět obrovských modrých balónů a pět vyděšených důchodců v teplákách. Já jsem si nejdřív myslel, že jsem si spletl dveře, že je to nějaká taková ta marketingová zájezdová akce pro důchodce a že jim tam budou ty balony prodávat.  Ale najednou slyším: „Á, pane Tomeš, už na vás čekáme, tak šup šup na značku a začneme.“

Na každý rehabilitaci vás čeká mladá, krásná, kokainem nastřelená rehabilitační sestra.

A hned říká: „Tak se pořádně rozcvičíme!“ Načež jsme pět minut „pomaličku propínali prstíky“ a následně dalších pět „opatrně kroužili hlavičkou“. Pak přišla změna.
„Tak a teď pozor, změna! Něco obtížnějšího, zkusíme se rukama pomalu dotknout kolen.“
No teda! To už sem ale vedle sebe zaslechl velice nepěkný hekání a funění. Když sem se podíval, co to je, uviděl jsem obrovskou teplákovou soupravu nahuštěnou tak na dvacet atmosfér. Jak sem brzy zjistil, šlo o paní Juračkovou. Než se dotkla kolen, a musím říct, že se jí to skoro povedlo, stačila mi říct, že má po náročné operaci. Ta teda podle mě musela spočívat v tom, že ji tým špičkových chirurgů musel nějak narvat do těch tepláků!

No a pak ta rehabilitační sestra říká: „Tak a teď si každý vezměte rehabilitační míč a posaďte se na něj. Nastal trochu zmatek, vytočit se v tom kamrlíku s pěti obrovskýma rehabilitačníma balony a pěti lidmi po náročných operacích, nebylo snadný.
„Tak… a teď si pěkně zapružíme.“
A začali jsme pružit… Bohužel včetně paní Juračkové. Ten pohled už asi nedokážu ze své mysli nikdy vymazat. Ale jako by toho nebylo dost, tak rehabilitační sestřička do toho najednou řekne: „A teď zkuste ještě trochu zatáhnout zadeček.“
Zatáhnout? Zadeček? Tak kdyby paní Juračková zatáhla ten svůj zadeček, tak ten rehabilitační balon už nikdy nikdo neuvidí!

Všechno je na skupinové rehabilitaci zkrátka extrémní. Tak jako se Juračková vymyká jakémukoliv popisu a podle mě i jakémukoliv cvičení, u krásné rehabilitační sestry s vámi zacvičí už jen pohled na její křivky. Tyhle rehabilitační sestry používají hodně zdrobněliny a hodně na vás sahají, aby prý zjistily, jestli to dobře děláte. Na mě to samozřejmě vyšlo při cviku „kroužíme pánví“.

Tak si představte, že vás ta krásná rehabilitační sestra chytne někde, kde začíná pánev a fakt už končí prdel a řekne medovým hláskem: „Zatlačte víc do zadečku, no to je ono, tak se mi to líbí. A když si sáhnete sem, tak byste měl pěkně cítit, jak se vám to hezky zvedá. Cítíte to?“

Můžu vám říct, že sem musel zapojit všechny mentální síly, aby se mi to nezvedlo. 

Naštěstí se vedle mě do úzkých dostala paní Juračková a rehabilitační sestra jí musela pomoct. „Víte co, paní Juračková, jděte si na chvíli sednout, ať se vám nezamotá hlava.“

Najednou jsem měl víc místa na rehabilitaci a začala mi být ta sestra už hodně sympatická, ale ukázalo se, že tyhle rehabilitační sestry neznají bratra!
Vrátila se ke mně, zabořila mi ty svoje prstíky do břicha a říká: „Vy jste tady s kýlou?“
„Ne, s houserem,“ řekl jsem trochu uraženě.
„No jo ale to bříško, to by chtělo trochu zpevnit… Zkuste teď takový cvik, přitáhněte nohy k bříšku a zkuste chvíli vydržet.“
Já jsem si na tu rehabilitaci bohužel vzal dost blbý tepláky a pod to ještě blbější trenky, takže když jsem přitáhl nohy k tělu, tak sem se nějak blbě skřípl nebo co, a trochu jsem u toho cviku zaúpěl.
„Nejde vám to, je to na vás moc náročné? Tak si raději odpočiňte, sedněte si na chvíli za paní Juračkovou,“ řekne mi rehabilitační sestra.

Představte si, že je vám pětatřicet a mladá krásná holka, který je osmnáct, vás pošle na střídačku odpočinout si za sedmdesátiletou stopadesátikilovou bábou. Která mě navíc bezprostředně po té, co si vedle ní sednu, řekne:
„Ta nám dává, co? Taky ste tak zpocenej?“
Načež udělá něco strašného. Normálně se na mě usměje. Koketně.
Ženská, která by mohla být moje matka! Stejně jako by to klidně mohl být můj fotr!

Upřímně řečeno jsem úplně zpocenej pokaždé, když si na to jen vzpomenu.


20. 6. 2013 ... sejdeme se na rehabilitaci ...
Zpět