Nižší incidence postpunkční bolesti hlavy při zavedení subarachnoideální kontinuální blokády u rodiček
S. Verstraete, M. A. Walters, S. Devroe et al.
Akcidentální punkce dury (ADP) a následná postpunkční cefalea (PDPH) jsou závažnou komplikací metod regionální anestezie a analgezie v peripartálním období. Zavedení intrathékalního katetru k prevenci PDPH vykazuje rostoucí popularitu. Nicméně EBM data, které zkoumají vztah intrathékalního katetru při ADP k prevenci PDPH a nutnosti následné epidurální krevní zátky jsou nekonstantní. Autoři v retrospektivní studii v průběhu 16 let na celkovém počtu 29749 regionálních blokád sledovali vliv subarachnoideální katetrizace na výskyt PDPH.
Všechny bloky byli provedeny G18 epidurální jehlou. Celkem byla zaznamenáno 128 případů ADP (0,43%). Ve skupině s ADP byl následně u 39 žen zaveden epidurální katetr z jiného přístupu a u 89 pacientek byl zaveden intrathékální katetr G20. U 61 pacientek (48%) po ADP došlo k výskytu PDPH. Prolongované zavedení intrathékalního katetru vedlo k signifikantní redukci PDPH po ADP na 42% ve srovnání se skupinou s epidurálním katetrem v jiném prostoru (výskyt PDPH u 62% subjektů).
Závěrem: Incidence ADP, PDPH a nutnosti terapeutické epidurální krevní zátky jsou srovnatelné s incidencí v recentně publikovaných studiích. Při akcidentální punkci dury zavedení epidurálního katetru intrathékalně vede k signifikantní redukci incidence PDPH.
Acta Anaesthesiol Scand 2014; 58: 1233–1239
Rating:18
Ketamin k prevenci chronické pooperační bolesti: systematické review
E. D. McNicol, R. Schumann a S. Haroutounian
Chronická pooperační bolest (PPSP) je závažnou a poměrně frekventní komplikací obzvláště určitých typů chirurgických operací. Může vést k invaliditě, snížení kvality života a taky má negativní ekonický dopad. V přehledné meta-analýze autoři evaluovali vliv ketaminu na četnost PPSP. Celkem 17 studií splnilo inclusion kritériá pro zařazení. Celkové riziko PPSP nebylo při použití ketaminu redukováno a mezi skupinama byly nesignifikantní rozdíly v nežádoucích účincích.
Acta Anaesthesiol Scand 2014; 58: 1199–1213
Rating:15
Nežádoucí účinky perioperační medikace paracetamolem, NSAID, glukokortikoidy, gabapentioidy a jejich kombinaci
O. Mathiesen1, J. Wetterslev, V. K. Kontinen, H.-C. Pommergaard et al.
Pooperační bolest ovlivňuje celosvětově miliony pacientů v pooperačním období a vede k vzestupu morbidity a mortality v pooperačním období. Nicméně některá morbidita může být spůsobená analgetiky. Autoři přináší review aktuální EBM důkazů k posouzení nežádoucích účinků běžné používaných analgetik a jejich kombinaci v pooperačním období. Aktuálně není dostatek důkazů k posouzení vztahu NSAID a mortality, KVS nežadoucímí účinky, chirurgickým krvácením a renálním poškozením a poruchou kostního hojení v pooperačním období. Leak anastomózy může být asociovaný s terapií NSAID. Nežádoucí účinky paracetamolu jsou mírné (při dodržení doporučeného dávkování). Jednorázová dávka glukokortikoidů byla nesignifikantně asociovaná se zvýšeným výskytem infekcí a poruchou hojení. Léčba gabapentoidy byla asociovaná se zvýšeným výskytem sedace, somnolencí a poruchou vizu, nicméně klinicky dopad zůstává nejasný. Data o terapii analgetikama v kombinaci jsou nekohorentní.
Acta Anaesthesiol Scand 2014; 58: 1182–1198
Rating:17
Inhalovaný oxid dusnatý k léčbě mikrovaskulární dysfunkce u septických pacientů: randomizovaná kontrolovaná studie
Stephen Trzeciak, Lindsey J. Glaspey, R. Phillip Dellinger et al.
Guidelines k terapii sepse doporučují optimalizaci makrocirkulační hemodynamiky, nicméně mikorcirkulační dysfunkce je integrální součástí patogeneze sepse. Autoři testovali hypotézu zlepšení mikrocirkulační dysfunkce následkem inhalační terapie oxidem dusnatým u septických pacientů po iniciální makrocirkulační optimalizaci. Zlepšení mikrocirkulace by mělo vést k zlepšení clearence laktátu a redukci tíže multiorgánové dysfunkce. Do studie bylo zařazeno celkem 50 pacientů se systolickým tlakem pod 90mmHg navzdory adekvátní iniciální tekutinové resuscitaci nebo/ a sérovým laktátem větším nebo rovným 4.0 mmol/l. Po dosažení iniciálních makroteraputických cílů byli pacienti randomizováni do skupiny s 6-ti hodinovou inhalační terapii oxidem dusnatým a do kontrolní skupiny. Mikrocirkulací byla měřena sidestream darkfield videomikroskopii sublinguální mikrocirkulace před inhalací a následně 2 hod po začátku inhalační terapie. Ačkoliv inhalovaný oxid dusnatý vedl k signifikantnímu vzestupu plasmatických nitritů, nebylo detekováno zlepšení mikrocirkulace, clearence laktátu nebo poklesu SOFA skóre.
Závěrem: Po iniciální optimalizaci makrocirkulace nevedla inhalační terapie oxidem dusnatým k zvýšení mikrocirkulační perfuze u septických pacientů.
Crit Care Med 2014; 42:2482–2492
Rating:16
Probuzení a odnětí terapie u pacientů v poresuscitační péči léčených terapeutickou hypotermií
Maximilian Mulder, Haley G. Gibbs, Stephen W. Smith et al.
Prospektivní kohortová studie k zjištění prevalence odnětí terapie, času potřebného k probuzení, krátkodobý neurologický outcome a příčiny úmrtí u komatózních pacientů léčených terapeutickou hypotermií. Do studie bylo zařazeno celkem 154 pacientů po srdeční zástavě bez ohledu na iniciální rytmus. Celkem 118 (77%) bylo léčených terapeutickou hypotermií. Průměrný věk byl 59 let, z toho 104 bylo mužského pohlaví (68%) a 83 (54%) mělo jako inciální rytmus diagnostikováno ventrikulární tachykardii nebo fibrilaci komor. Z celkového počtu zemřelých pacientů 78, jenom 8 (10%) splňovalo kritéria mozkové smrti a 81% (63 pacientů) umřelo po odnětí léčby. Celkem 20 (32%) z 56 komatózních přeživších pacientů léčených terapeutickou hypotermii, kteří se probrali (definováno jako Glasgow motor score 6) a měli dobrý neurologický outcome (cerebral performance category 1-2), došlo k zlepšení stavu až po 72 hodinách.
Závěrem: studie autorů podporuje oddálení prognostikace a eventuální odnětí léčby za hranici 72hodin v případě pacientů léčených terapeutickou hypotermií. Data dále poukazují na skutečnost, že majorita pacientů s mimonemocniční zástavou oběhu umírá následkem odnětí terapie a jenom malá část dospěje do stadia mozkové smrti.
Crit Care Med 2014;42:2493–2499
Rating:16
Nutrice kriticky nemocných
Stephen A. McClave, Robert G. Martindale, Todd W. Rice et al.
Nutriční terapie je součastí komplexní péče o kriticky nemocného pacienta. Autoři přináší aktuální data a přehled doporučení k nutriční terapii kriticky nemocných. Aktuální data podporují časné zavedení enterální nutrice, co možná nejdříve po iniciální resuscitační periode. Časná enterální nutrice může mít terapeutický efekt přesahující jenom prostou dodávku proteinů a kalorií.
Crit Care Med 2014; 42:2600–2610
Rating:15
Časná versus individualizovaná nasoenterální výživa u akutní pankreatitidy
O.J. Bakker, S. van Brunschot, H.C. van Santvoort et al.
Časná enterální výživa nasoenterální sondou je frekventní metodou nutriční intervence u pacientů s těžkou pankreatitidou k prevenci infekčních komplikací, nicméně evidence k danýmu postupu je limitována. Autoři srovnávali časnou nasoenterální výživu s orální dietou během prvních 72 hodin po diagnostice akutní pankreatitidy. Do studie byli zařazeni pacienti s akutní pankreatitidou s vysokým rizikem vzniku komplikací na podklade APACHE II skóre nad 8, nebo hladinou CRP 150mg/l a větší. Pacienti byli randomizovaní do skupiny s časně zavedenou nasoenterální sondou (výživou) a skupiny a orální dietou v průběhu prvních 72 hodin od iniciální diagnostiky. Primárním cílem byla incidence infekčních komplikací (pankreatická nekróza, bakteriémie, pneumonie), nebo úmrtí během 6-měsičního follow-up. Celkem bylo zařazeno 208 pacientů, incidence infekce mezi skupinama byla srovnatelná (25% vs 26%) a statisticky nevýznamná. Ve skupině s orální dietou celkem 72 (69%) pacientů tolerovalo orální stravu a nevyžadovalo odložené zavedení nasoenterální sondy.
Závěrem: výsledky studie nepotvrzují superioritu časné nasoenterální výživy ve srovnání s orální dietou v průběhu prvních 72 hod v redukci infekčních komlikací nebo mortality.
N Engl J Med 2014;371:1983-93.
Rating:18
12-měsiční versus 30-měsiční duální antiagregační terapie po implantaci drug-eluting stentu
Laura Mauri, Dean J. Kereiakes, Robert W. Yeh et al.
Duální antiagregační terapie po implantaci koronárního stentu je doporučená k prevenci trombotických komplikací. Aktuálně nejsou dostupné data k posouzení prolongované duální protideštičkové terapie. Celkem bylo zařazeno 9961 pacientů po implantaci drug-eluting stentu, který po roční epizodě duální antiagregační terapie (clopidogrel/prasugrel + aspirin) byli randomizování do skupiny s pokračující duální antiagregační terapii a do skupiny kontrolní. Všichni sledováni pacienti nadále medikovali aspirin. Primární cíle byli: incidence trombózy stentu, kardiovaskulární a cerebrovaskulární komplikace (úmrtí, infarkt myokardu, CMP) během 12-30 měsícu sledování. Primárním bezpečnostním cílem byla incidence středně až závažného krvácení. Pokračování v terapii vedlo k redukci trombózy stentu (0,4% vs. 1,4%) a redukci kardiovaskulární a cerebrovaskulárních komplikací (4,3% vs. 5,9%). Incidence infarktu byla nižší ve skupině s duální antiagregační terapií (2,1% vs. 4,1%). Úmrtí bez ohledu na příčinu bylo v intervenční skupině u 2% vs. 1,5% v kontrolní skupině. Incidence závažného krvácení byla vyšší ve skupině s duální protideštičkovou terapií (2,5% vs. 1,6%). U obou skupin byla indentifikována perioda 3 měsíců po odnětí duální antiagregace se zvýšeným rizikem trombózy stentu.
Rating:17
C-reaktivní protein a prokalcitonin jako markery infekce při renálním postižení
Ji Hyeon Park, Do Hee Kim, Hye Ryoun Jang et al.
Ačkoliv aplikace prokalcitoninu (PCT) jako infekčního markeru u pacientů s renálním postižením (odhad glomerulární filtrace (eGFR) <60 ml/min) má vzrůstající tendenci , není dostatek důkazů prokazující superioritu PCT oproti C-rekativnímu proteinu (CRP) v dané kohortě pacientů.
Autoři simultánně srovnávali CRP a PCT u pacientů s renálním postižením v intenzivní péči. U pacientů s infekcí se lišila hladina CRP v závislosti od toho, jestli byla infekce lokalizována, jestli byl pacient septický nebo v těžké sepsi. Hladiny PCT byli vyšší u pacientů s těžkou sepsí a septickým šokem. U pacientů bez infektu CRP nekorelovalo s eGFR a PCT korelovalo negativně.
Závěrem: výsledky studie identifikují CRP jako přesný biomarker a prediktor infekce u pacientů s renálním poškozením. Navzdory vyšším nákladům výsledky neprokázali superioritu PCT oproti CRP jako infekčního biomarkeru.
Critical Care 2014, 18:640 doi:10.1186/s13054-014-0640-8
Rating:17
