Pro studenta medicíny je to země, která přináší sice trochu tvrdší školu, ale během krátké doby tolik praxe a zkušeností, jaké jsme si předtím neuměli ani představit. Každý rok vysílá studentská organizace IFMSA CZ téměř stovku studentů z brněnské fakulty na výměnné klinické stáže do celého světa. Moje stáž na gynekologicko-porodnickém oddělení probíhala letos v červenci v Mexiku ve státě Michoacán, městě Morelia. Město, které čítá zhruba 600 tisíc obyvatel má hned několik nemocnic. Pro studentské stáže je však nejčastěji využívána veřejná nemocnice Hospital General de Morelia „Dr. Miguel Silva“.
Veřejné nemocnice jsou financované státem a jsou tedy obvykle navštěvovány lidmi z těch nejchudších vrstev obyvatelstva. A taková byla i naše nemocnice. Hned první den ráno mi bylo jasné, že tohle bude velice odlišná stáž, než na jaké jsme zvyklí v Evropě. U železné vstupní brány celý den i noc stojí pořádková policie s automatickými zbraněmi a kontroluje pracovní průkaz každého příchozího. Jako studenti ty svoje už máme, navíc bílé oblečení a plášť nám každodenní přístup do nemocnice trochu usnadňují. Za branou už od velmi časných ranních hodin stojí dav lidí, který čeká, až se dostane na řadu někde uvnitř nemocnice. Proplétáme se tedy mezi zástupy pacientů a další a další ochrankou a přeplněnými chodbami míříme na naše oddělení.
Většinu z následujících čtyř týdnů strávím v porodnické a operační části gynekologicko-porodnického oddělení. Že to nebude nic snadného, mi dochází hned v prvních minutách po příchodu. Oficiálním jazykem stáží je po celém světě angličtina a studentům bývá přidělen anglicky mluvící tutor. Záhy mi ale dochází, že tohle je Mexiko a běžná pravidla tu příliš neplatí. Na celém oddělení tak není jediný lékař, sestra ani student, který by ovládal byť jen základní angličtinu. Se mnou na oddělení je zároveň studentka z Turecka, která nezná španělsky jediné slovo, a jak se brzy ukáže, téměř ani anglicky. Rychle lovím v paměti to málo ze španělštiny, co jsem ve volném čase stihla nastudovat, a domlouvám se s lékaři alespoň na základních organizačních věcech. Každé ráno tedy přicházíme do nemocnice před 8 hodinou a po snídani v kantýně vyrážíme na oddělení. Tady se z bílého převlékáme do operačního oděvu, který si každý nosí vlastní z domu, zavážeme šátek na hlavě, natáhneme návleky přes boty z venku a zapojujeme se do provozu. Operační a porodnická část je vlastně chodba, kde vlevo čekají pacientky na operaci a hned vedle probíhají porody, zatímco vpravo jsou troje otevřené dveře na operační sály. Nicméně od vykročení ze šatny už se každodenní práce nedá moc naplánovat. Pobíháme po oddělení a pomáháme, kde se dá a kde zrovna chybí pár rukou. Naše činnost je podobná jako práce místních „internos“. Jsou to studenti 6. ročníku, kteří svůj poslední rok tráví většinu času v nemocnici a jsou součástí každodenního provozu. Vzhledem k zoufalému nedostatku personálu tak fungují (a my s nimi) jako sanitáři, ošetřovatelky, instrumentářky i jako lékaři v jednom. Přes den tedy pomáháme překládat a připravovat pacientky k operaci, provádíme krevní odběry, zavádění močových katetrů, měření tlaku a další drobné úkony. Při operacích zastáváme roli instrumentářky, v případě zpoždění asistujícího lékaře nahrazujeme i jeho, základní šití už je po chvíli naprostá rutina. Zajímavější jsou ale noční služby. V noci je nemocničního personálu ještě méně, takže je opravdu každá pomoc dobrá. Za sporadického dohledu lékaře máme například možnost odrodit několik dětí, což by v evropské nemocnici nepřipadalo příliš v úvahu.
Jedinou hrazenou péči zde mají tedy pacienti, kteří přicházejí v akutní situaci, kterou je třeba neodkladně řešit. Konkrétně v gynekologii a porodnictví tak není výjimkou těžká preeklampsie, případně eklampsie, pozdní potraty, narození mrtvého plodu nebo pokročilá onkologická onemocnění bez možnosti přístupu k adekvátní léčbě. Běžně se setkáváme s komplikacemi jako je závažné peripartální krvácení nebo infekce operačních ran s následnou sepsí. Když už potřebujeme změnu a trochu oddech, domlouváme si několik dní na dětské chirurgii nebo na urgentním příjmu. Nemocnice pokrývá nejen samotné město Morelia, ale i stovky kilometrů venkova kolem. Hala urgentního příjmu proto stejně jako většina ostatních oddělení po většinu času praská ve švech. Nejčastější jsou následky dopravních nehod a trochu ostřejších výměn názorů, střelná nebo bodná zranění jsou tu ale minimální, oblast středního Mexika je poměrně bezpečná. Dětská nemocnice pak stojí naproti přes ulici a je o něco modernější. Narazím tady i na několik anglicky hovořících lékařů. To je příjemná změna. A všeobecně je zde tedy mnohem větší klid. Nicméně něco mají všechna ta oddělení společné. Mnoho postupů se v Mexiku zásadně liší od toho, na co jsme zvyklí. Přístrojové vybavení je minimální, někdy žádné, což péči o pacienty zrovna neusnadňuje. Lékaři jsou tak nuceni vracet se ke kořenům medicíny a spoléhat se pouze na vlastní smysly a zdravý rozum. Navíc každý den musím obdivovat trpělivost, s jakou místní doktoři každých pár týdnů zaškolují nové studenty nebo s jakou učí mladší kolegy. Je to povahový rys tak netypický pro tak temperamentní národ, a přesto vždy bez výjimky najdou čas a ochotu si vzájemně pomoci. Všichni v této nemocnici si tak nezaslouží nic než náš obdiv a respekt za obětavost a nasazení, s jakým pracují, a za kvalitu péče, kterou v těchto podmínkách poskytují. Pro mě osobně byla stáž v Mexiku obrovskou zkušeností. Nejen pro mne jako lékaře, ale také pro mne jakožto člověka. A mohu tak jenom děkovat všem, kteří mi tuto zkušenost umožnili
a dali mi tak možnost, se tolik naučit.
