Články na téma

V první fázi autoři testovali jestli je možné stanovit (predikovat) fluid-responsiveness (pozitivní odpověď na tekutinovou terapii) pomocí vlivu end-expirační okluze na velocity-time integral výtokového traktu levé komory. Ve druhé fázi testovali jestli má pozitivní vliv inkorporace end-inspirační okluze do daného testovacího schématu k dosažení vyšší efektivity predikce. Do studie bylo celkem zařazeno 30 pacientů na umělé plicní ventilaci, u kterých byla plánovaná tekutinová terapie. U zařazených pacientů byl proveden test 15 vteřinové end-expirační okluze a endinspirační okluze s pauzou v délce 1 minuty a následně byl aplikován bolus 500 ml FR. U pacientů byl měřen srdeční výdej/index dle pulse-contour analýzy (analýzy pulzové křivky) a velocity time inetgral během posledních 5 vteřin testu okluze a po aplikaci tekutinové výzvy. End-expirační velocity time integral byl signifikantně častěji elevován u reponderů vs. nonresponderů (11% ± 5% vs 3% ± 1%, p < 0.0001) a end-inspirační velocity time integral byl redukován signifikantně u respondérů vs. u nonrespondérů (12% ± 5% vs 5% ± 2%, respectively; p = 0.0002). Při součtu obou testů se hodnota velocity-time integralu změnila o 23% ± 9% u respondérů a o 8% ± 3% u nonrespondérů. Fluidresponsiveness byla predikovaná pomocí změny velocity-time integralu během testu end-expirační okluze při AUC 0.938 (0.785–0.989) s cut-off hodnotou 5%. Senzitivita a specificita byla 93%.

Závěrem: V případě, že je velocity-time integral v průběhu end-expirační okluze a end-inspirační okluze ≥13% je predikce fluid-responsiveness efektivní. 

Crit Care Med 2017; 45:e1131–e1138

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 5
• impact: 5
• zpracování: 5
• abstrakt: 4

Do meta-analýzy hodnotící klinickou výkonnost supraglotických pomůcek bylo celkem zařazeno 65 randomizovaných studií (5823 pacientů, celkem 16 typů supraglotických pomůcek). Primárním outcome analýzy byl vrcholový únikový tlak (leak pressure), riziko selhání pomůcky na první pokus, nutnost reinzerce a riziko krvácení při zavedení. Dle výsledků analýzy byla i-gelTM, Cobra perilaryngeal airway TM a Proseal laryngeal mask TM asociována se statisticky signifikantním rozdílem v leak pressure ve srovnání s LMA-Classic (střední rozdíl 3.6 (1.9–5.8), 4.6 (1.7–7.6) a 3.4 (2.0–4.8) cmH2O)). I-gel TM byla jediná supraglotická pomůcka, která byla spojená s redukcí rizika krvácení pří zavádění ve srovnání s LMA-Classic (OR 0.46 (0.22–0.90)). Riziko selhání bylo u LMA-Classic 0.36% (0.14–0.92%),  LMA-Unique 0.49% (0.13–1.8%), LMA-Proseal 0.50% (0.23–1.1%) ve srovnání s vyšším rizikem u I-gel 3.4% (2.5–4.7%) a PRO-Breathe 6.0% (2.8–12.5%).  Riziko selhání supraglotické pomůcky na první pokus bylo signifikantně vyšší u pacientů s váhou < 10 kg (OR 5.1 (1.6–20.1)).

Závěrem: Dle výsledků analýzy byla LMA-Proseal supraglotická pomůcka s nejlepší klinickou výkonnosti – nejvyšší vrcholový únikový tlak a nízké riziko selhání. Ačkoliv byla I-gel asociována s vysokým únikovým tlakem a nízkým rizikem krvácení, je nutno zohlednit taky vysoké identifikované riziko selhání pomůcky.       

Anaesthesia 2017, 72, 1251–1264

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 4
• impact: 5
• zpracování: 5
• abstrakt: 4

Cílem randomizované studie bylo zhodnotit vliv časné cílené enterální nutrice (EGDN) vs. standardní nutriční terapie u kriticky nemocných pacientů v intenzivní péči. Pacienti na umělé plicní ventilaci přijati na ICU s očekávanou délkou hospitalizace >3 dny byli randomizováni do skupiny EGDN, kde byli nutriční potřeby pacientů stanoveny dle nepřímé kalorimetrie a 24-hodinového odpadu urey v moči s cílem pokrýt 100% potřeby od prvního dne po zařazení do studie (enterální a parenterální nutrice) a kontrolní skupiny, kde byla pacientům podávaná nutriční terapie v dávce 25 kcal/kg (enterálně). V případě nedosažení cílu dodávky výživy v kontrolní skupině do 7. dne, byla přidána parenterální výživa. Primární outcome byl stanoven dle skore physical component summary (PCS) v době 6 měsíců od randomizace. Celkem bylo do finální analýzy zařazeno 199 pacientů. U pacientů v EGDN byl menší výskyt negativní energetické a proteinové bilance (p < 0.001, p < 0.001) v intenzivní péči ve srovnání s kontrolní skupinou. Hodnota PCS skóre v době 6 měsíců se signifikantně nelišila mezi skupinami (mean difference 0.0, 95% CI −5.9 to 5.8, p = 0.99). Nebyl detekován rozdíl v mortalitě, výskytem orgánové dysfunkce, závažných nežádoucích reakcí, výskytem infekce, délkou pobytu v intenzivní péči, délkou hospitalizace, nebo délkou přežití bez orgánové podpory po dobu 90 dnů.

Závěrem: EGDN ve srovnání se standardní terapii nevedla k pozitivnímu ovlivnění kvality života v době 6 měsíců od zařazení do studie a nebyla asociována s ovlivněním sledovaných outcme u kriticky nemocných pacientů na UPV. 

Intensive Care Med (2017) 43:1637–1647 DOI 10.1007/s00134-017-4880-3

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 4
• impact: 5
• zpracování: 5
• abstrakt: 4

Aktuálně jsou dostupná data pocházející z několika malých studií, které poukazují na pozitivní ovlivnění outcome kardiochirurgických pacientů při terapii levosimendanem, nicméně recentně publikované rozsáhlé studie daný vliv nepotvrdili. Autoři přináší meta-analýzy RCT studií k zhodnocení vlivu levosimendanu na benefit přežití po kardiochirurgické operaci a současně k posouzení vlivu levosimendanu na podskupinu pacientů s předoperační nízkou ejekční frakci (EF). Do analýzy bylo celkem zahrnuto 17 RCT studií (2756 pacientů). Terapie Levosimendanem byla asociována s redukcí 30-denní mortality (RR 0.67; 95% CI, 0.49-0.93; p = 0.02), redukcí rizika úmrtí v unicentrických studiích (RR 0.49; 95% CI, 0.30- 0.79; p = 0.004) a v podskupině studií s nižší kvalitou (RR 0.39; 95% CI, 0.17-0.92; p = 0.02); nicméně v multicentrických studií s vysokou kvalitou a následné subgroup analýze nebyl detekován vliv levosimendanu na mortalitu (p > 0.05). Terapie levosimendanem u pacientů s předoperační nízkou EF byla spojena s redukcí mortality (RR 0.58; 95% CI, 0.38 - 0.88; p = 0.01), redukcí nutnosti RRT (RR 0.54; 95% CI, 0.34-0.85; p = 0.007). Terapie levosimendanem byla asociovaná s redukci délkou pobytu v intenzivní péči.

Závěrem: U kardiochirurgických pacientů se benefit terapie levosimendanem nepotvrdil při analýze RCT studii s vysokou kvalitou, nicméně terapie levosimendanem vedla k redukci mortality v podskupině pacientů s předoperační nízkou hodnotou ejekční frakce.

Chen et al. Critical Care (2017) 21:253 DOI 10.1186/s13054-017-1848-1

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 4
• impact: 4
• zpracování: 5
• abstrakt: 5

Cílem meta-analýzy bylo zhodnotit efekt antifungální prevence u imunokompetentních kriticky nemocných pacientů. Definovaným outcome byla mortalita a následná přítomnost infekce. Jako sekundární outcome byl stanoven poměr Candida albicans a Candida non-albicans kmenů po terapii. Do analýzy bylo celkem zahrnuto 19 studií (10 s flukonazolem, 4 s ketokonazolem, 1 s itrakonazolem, 3 s micafunginem a 1 s caspofunginem (2792 pacientů). V žádné studii nebylo dosaženo redukce mortality (risk ratio, 0.88; 95% CI, 0.74–1.04; p = 0.14), nicméně profylaktická terapie vedla k signifikantní redukci sekundárních mykotických infekcí až o 50% (risk ratio, 0.49; 95% CI, 0.35–0.68; p = 0.0001). Při terapii nebyl detekován shift  k non-albicans kmenům (risk ratio, 0.62; 95% CI, 0.19–1.97; p = 0.42). Nicméně publikační bias byl signifikantní a neumožnil stanovit doporučení k profylaktické terapii v klinické praxi.

Závěrem: Antifungální prevence systémové kandidozy u imunokompetentních kriticky nemocných pacientů nevedla k redukci mortality a vedlka k redukci incidence sekundárních mykotických infekcí. 

Crit Care Med 2017;v45:1937–1945

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 4
• impact: 5
• zpracování: 5
• abstrakt: 4

Laterální Trendelenburgova poloha (LTP) může vést k potlačení patofyziologického mechanizmu vzniku ventilátorové pneumonie (VAP). Cílem randomizované multicentrické studie bylo zhodnotit jestli polohování pacientů do LTP ve srovnání se semirekumbentní  pozici (SRP) vede k redukci incidence VAP. Pacienti na umělé plicní ventilaci byli randomizováni do LTP a SRP skupiny. Primárním cílem byla incidence mikrobiologicky potvrzené VAP. Mezi sekundární outcome patřila mortalita, délka umělé plicní ventilace a délka pobytu v intenzivní péči. Studie byla zastavena po druhé interim analýze vzhledem na nízký výskyt VAP, absenci benefitu ve stanovených sekundárních outcome a přítomnost nežádoucích efektů. Celkem bylo do studie zařazeno 194 pacientů v LTP skupině a 201 pacientů v SRP skupině, kteří byli zahrnuti to finální analýzy. Incidence mikrobiologicky potvrzené VAP byla 0.5% (1/194) a 4.0% (8/201) v LTP a SRP skupině (relative risk 0.13, 95% CI 0.02–1.03, p = 0.04). Celková 28-denní mortalita byla 30.9% (60/194) a 26.4% (53/201) v LTP a SRP skupině (relative risk 1.17, 95% CI 0.86–1.60, p = 0.32). Nebyl detekován žádný rozdíl mezi sekundárním outcome. Ve skupině LTP bylo identifikováno celkem 6 závažných nežádoucích účinků (p = 0.01 vs. SRP).

Závěrem: LTP vedla k mírné redukci incidence mikrobiologicky potvrzené VAP. Nicméně vzhledem na časné ukončení studie vzhledem na nízkou incidenci VAP a detekci nežádoucích účniků v LTP skupině, nevedla studie k prokázaní signifikantního benefitu. K posouzení daného efektu je potřeba dalších dalších studií a aktuálně LTP nemůže být doporučená jako metoda k prevenci VAP.

Intensive Care Med (2017) 43:1572–1584 DOI 10.1007/s00134-017-4858-1

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 3
• impact: 5
• zpracování: 5
• abstrakt: 4

Anestetika mají neurotoxický efekt na animálním neonatálním modelu. Relevantní data pocházející z humánních studií jsou limitována. Autoři testovali vliv anestezie na strukturální charakter CNS. Do studie bylo zařazeno celkem 17 pacientů, kteří byli během kojeneckého věku vystaveni potenciálním rizikovým faktorů (anestezie a operační výkon – jeden ze 4 běžných operačním výkonů pro daný věk)  a 17 pacientů bez rizikové expozice, u kterých bylo provedeno strukturální MRI zobrazení CNS. Na MRI zobrazení byla hodnocena kompozice a objem regionální mozkové tkáně společně se známkami regionální integrity bíle hmoty mozkové (frakční anizotropie a střední difuzivita). Věk pacientů v intervenční skupině s expozicí byl 12.3 -15.2 let a věk pacientů v kontrolní skupině byl 12.6 - 15.1 let. Celkový objem bíle hmoty mozkové v % celkovém objemu mozkové tkáně byl u exponovaných pacientů menší ve srovnání s kontrolní skupinou 37.3 ± 0.4% and 38.9 ± 0.4%, 95% CI, 0.3 - 2.8; P = 0.016). Daný rozdíl byl statisticky signifikantní v parietální, okcipitální, infratentoriální oblasti a v oblasti mozkového kmene. Integrita bíle mozkové hmoty byla u exponovaných pacientů nižší v oblasti superiorního cerebelárního pedunklu, cerebrálního pedunklu, externí kapsuly, gyrus cinguli, fornixu a stria terminalis. Objem mozkomíšního moku a šedé hmoty mozkové se nelišil mezi skupinami.

Závěrem: U sledovaných pacientů exponovaných anestezii a operačnímu výkonu během batolecího věku byla metodou strukturálního MRI detekován pokles objemu a integrity bíle hmoty mozkové. Ačkoliv dané výsledky můžou být spojené s celkovou anestezií, vzhledem na velikost vzorku a design studie může být redukce bíle hmoty v dané skupině způsobená i jiným faktorem. 

Anesthesiology 2017; 127:788-99

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 5
• impact: 4
• zpracování: 3
• abstrakt: 4

Celková anestezie během kojeneckého věku může být asociována s rozvojem neurokognitivních dysfunkcí a abnormalit. Mezi potenciální mechanizmy může patřit neurotoxicita anestetik, chirurgické trauma a základní onemocnění, nebo mozková hypoxie – ischemie.  Do studie bylo celkem zařazeno 453 pacientů ve věku <6 měsíců podstupujících operační výkon v celkové anestezii v délce >30 min. Regionální mozková oxygenace byla měřená pomocí near-infrared spektroskopie (NIRS). Autoři definovali epizody nízké cerebrální oxgenace do kategorií: mírný pokles (60-69%, nebo 11-20% pod bazální hodnoty), střední (50-59%, nebo pod 21-30% bazální hodnoty) a těžká (pod 50%, nebo pod 30% bazální hodnoty). Dále autoři definovali nízké hodnoty středního tlaku (MAP) jako mírná hypotenze (36-45mmHg), střední (26-35mmHg) a těžká hypotenze (pod 25mmHg).  Hodnoty nízké saturace dle pulzního oxymetru byli definovány jako mírná desaturace (80-89%), střední desaturace (70-79%), nebo těžká (pod 70%). Incidence mírné, střední a těžké mozkové desaturace byla 43%, 11% a 2%, incidence hypotenze byla 62%, 36%, 13% a incidence arteriální hypotenze byla 15%, 4% a 2%. Těžká desaturace krve měřená pulzním oxymetrem byla asociována s lehkou a středně těžkou desaturací mozkové tkáně, ASA III-IV versus ASA I statusem. Velmi těžká desaturace mozkové tkáně byla málo frekventní k statistickému zpracování.

Závěrem: Mírná až středně těžká desaturace mozkové tkáně byla frekventní. Nízký střední arteriální tlak byl častý a nekoreloval s nízkou saturaci kyslíku v mozkové tkáni. Nedetekované poklesy saturace mozkové tkáně trvající 3 a více minut u kojenců proto nevysvětlují výskyt neurokognitivních abnormalit u pacientů v dané populaci.

Anesthesiology 2017; XXX:00-00

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 4
• impact: 4
• zpracování: 4
• abstrakt: 4

Traumatem indukované koagulopatie (TIC) vyžadují urgentní agresivní terapii. Terapie může být založena na fixním poměru erytrocytárních koncentrátů, mražené plasmy a trombocytárních koncentrátů, nebo na cíleném hemostatickém managementu dle výsledků viskoelastických testů. V dané retrospektivní observační studii autoři srovnávali období let 2005-2007 a období 2012-2014 (po zavedení protokolu pro cílenou hemostatickou transfuzní terapii). Součástí protokolu bylo přijetí pacienta do traumacentra, celotělové CT při příjmu, implementace damage control surgery,  permisivní hypotenze, restriktivní tekutinová terapie a aplikace kyseliny tranexamové. Incidence masivní transfuzní terapie ((≥ 10 jednotek erymasy – ERD aplikovaných v intervalu od příjmu na OUP do příjmu na ICU) byla porovnaná dle predikované incidence vzhledem na skore závažnosti  -  trauma associated severe haemorrhage score.  Do studie byli zařazeni traumatizovaní pacienti (≥ 16 let) primárně přijati do univerzitní nemocnice v Zurichu s ISS skore ≥ 16. V letech 2005-2007 byla predikovaná incidence a skutečná incidence masivních transfuzních náhrad  srovnatelná, nicméně v letech 2012-2014 byla skutečná incidence signifikantně nižší ve srovnání s predikovanou (3.7% vs. 7.5%). Procento pacientů, kterým byla aplikovaná mražená plasma a/nebo erytrocytární koncentrát byl signifikantně nižší v letech 2012–2014 a to jak na urgentním příjmu (43% vs. 17%; 31% vs. 6%),  tak v 24-hodinovém intervalu od příjmu (53% vs. 27%; 37% vs. 16%). Množství aplikované kyseliny tranexamové a koncentrátu faktoru XIII se v letech 2012-2014 taky signifikantně zvýšilo.  Implementace dané strategie v managementu traumatizovaných pacientů, včetně cíleného koagulačního managementu bylo asociované s redukci incidence masivních transfuzních protokolů a celkové redukci počtu aplikovaných erytrocytárních derivátů a/nebo čerstvě mražené plasmy. 

Anaesthesia 2017, 72, 1317–1326

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 4
• impact: 5
• zpracování: 3
• abstrakt: 4

Ultrazvukové vyšetření gastrálního antra umožnuje zhodnotit obsah a objem tekutiny v žaludku. Pooperační hodnocení objemu žaludku umožní stanovit ideální management extubace u daného pediatrického pacienta. V prospektivní observační studii autoři sledovali intraoperační změny u gastrického antra u  pediatrických pacientů při ORL výkonech. Do studie byli zařazeni pacienti ve věku 6-měsíců až 16 let.  USG vyšetření bylo provedeno před indukcí do anestezie a na konci operace před extubací, včetně kvalitativního a kvantitativního zhodnocení obsahu. Střední objem žaludku byl 0.28 (0.30) ml/kg před operací a 0.27 (0.30) ml/kg po operaci , p=0.82. U žádného pacienta nebyl detekován solidní obsahu v žaludku a u všech pacientů byl žaludeční objem < 1.5 ml/kg.

Závěrem: Dle výsledků studie nejsou pediatričtí ORL pacienti ve zvýšeném riziku aspirace z důvodu vyššího žaludečního objemu před extubací a plicní aspirace krve, ke které může dojít v pooperačním období, není přímo asociována s regurgitací intraoperačně zatečené krve.  

Anaesthesia 2017, 72, 1351–1356

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 4
• impact: 5
• zpracování: 4
• abstrakt: 3

Riziko pooperační trombembolické nemoci (TEN) a asociovaných komplikací je výrazně zvýšené u pacientů ve věku nad 70 let a u pacientů s komorbiditami – kardiovaskulární onemocnění, malignita, nebo renální insuficience. Proto mezi základní kameny perioperační péče o dané pacienty patří stratifikace rizika, korekce modifikujících faktorů a trvalá perioperační tromboprofylaxe. Timing a dávkování farmakoprofylaxe může být pro dané pacienty stanovena z běžné populace. Přímo působící orální antikoagulační terapie je u geriatrických pacientů efektivní a dobře tolerována. Terapie statiny nepředstavuje náhradu za farmakologickou tromboprofylaxi. Časná mobilizace a implementace non-farmakologických metod profylaxe by měla být zvažována. Autoři doporučují identifikaci komorbidit zvyšujících riziko TEN (ICHS? CHSS, plicní onemocnění, CHRI, onkologické onemocnění, obezita, artritis, post-menopauzální estrogenní terapie) a dané rizikové faktory/komorbidity by měli být korigovány (anemie, koagulopatie). Není doporučena bilaterální TEP kolene u geriatrických a křehkých pacientů. Timing a dávkováni tromboprofylaxe má být založena na doporučeních pro všeobecnou populaci. U pacientů s CHRI je indikováno podání nefrakcionovaného heparinu (UHF), nebo dávka nízko-molekulárního heparinu (LMWH) dle váhy pacientů. Je doporučena farmakologická tromboprofylaxe a časná pooperační mobilizace. Profylaktická terapie má být multifaktoriální, kombinující pneumatické komprese, LMWH a/nebo přímou orální antikoagulační terapii u pacientů po TEP kolene, nebo TEP kyčle. 

Eur J Anaesthesiol 2017; 34:1–7

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 3
• impact: 4
• zpracování: 5
• abstrakt: 4

Cílem prospektivní observační studie bylo zhodnotit prezentaci a outcome kriticky nemocných pacientů v sepsi dle pohlaví. Do studie bylo celkem zařazeno 1815 příjmů (1533 pacientů) ve sledovaním období 2011-2014. Odpověď organizmu na inzult (infekci) byl stanoven dle iniciálních hodnot 19 plasmatických biomarkrů s cílem posoudit potenciální orgánovou dysfunkci (1205 příjmů) a genetického vyšetření krve (582 příjmů). Pacienti přijati do intenzivní péče byli prevážně mužského pohlaví (61.0%; p < 0.0001 vs females) a jejich základní charakteristiky se signifikantně nelišili. Urosepse byla častější u žen a mediastinitida a endokarditida byla častější u mužů. Závažnost nemoci v průběhu hospitalizace byla srovnatelná mezi skupinami. Mortalita v době 1 rok od příjmu do intenzivní péče byla u obou pohlaví srovnatelná a ani 90-denní mortalita nebyla asociována se pohlavím pacientů. Ačkoliv výsledky analýzy plasmatického proteomu (včetně systémové zánětlivé odpovědi, cytokinové odpovědi a aktivace koagulace) byli srovnatelné mezi skupinami, u žen byla detekovatelná výraznější endoteliální buněčná reakce a tento efekt byl nevýznamný u pacientů nad 55 let věku.

Závěrem: Odpověď organizmu na infekční ataku a outcome septických kriticky nemocných pacientů je u obou pohlaví srovnatelný. 

Crit Care Med 2017; 45:1854–1862

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 3
• impact: 5
• zpracování: 4
• abstrakt: 4

Cílem randomzované studie bylo zhodnotit vliv tekutinové resuscitace ve formě bolusu tekutin (40-60ml/kg) v jednotlivé dávce 20ml/kg během 15-20 minut versus 5-10 minut na outcome, potřebu umělé plicní ventilace a/nebo přítomnost poruchy oxygenace (zvýšení oxygenačního indexu o 5 z bazální hodnoty v iniciálních 6 a 24 hodinách u pacientů v septickém šoku.Pacienti ve věku < 18let byli randomizováni do intervenční skupiny (15-20 minut bolus) a kontrolní skupiny (5-10 minut bolus). Autoři hodnotili outcome pacientů v 6 a 24 hodině po iniciální resuscitaci. Celkem bylo do studie zařazeno 96 pacientů (45 intervenční a 51 kontrolní skupina). Při srovnání s 5-10 minut, potřebovalo méně pacientů v intervenční skupině umělou plicní ventilaci a méně pacientů mělo elevovanou hodnotu oxygenačního indexu v době 6 (36% vs 57%; relative risk, 0.62; 95% CI, 0.39–0.99) a 24 hodin po iniciální resuscitaci (43% vs 68%; relative risk, 0.63; 95% CI, 0.42–0.93). Nebyl detekován žádný rozdíl v sekundárním outcome – mortalita (1.2; 0.70–2.03), délka hospitalizace (mean difference: 0.52; –1.72-2.7), nebo v reverzi šokového stavu (0.98; 0.63–1.53).

Závěrem: Aplikace bolusu tekutin v intervalu 5-10 minut je ve srovnání s intervalem 15-20 minut riziková (vyšší riziko intubace a UPV). Vzhledem na absenci rozdílu v mortalitě poukazují výsledky studie na kontroverzní platné doporučení k aplikaci tekutinových bolusů v době 5-10 minut.  

Pediatr Crit Care Med 2017; 18:e435–e445

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 4
• impact: 3
• zpracování: 5
• abstrakt: 4

Cílem systematického review bylo popsat možné intervence s cílem zvýšit hygienu rukou v intenzivní péči, zhodnotit kvalitu dostupné literatury věnující se daném tématu a porovnat efektivitu daných intervencí. Do analýzy bylo celkem zahrnuto 38 studií. Metodologie studií byla nízká hodnocena 8.6 z 24 (sd=2.7). V celkem 90% byl ve studiích implantovaný doporučený postup. Mezi nejčastější intervence patřila edukace (78.9%), dostupnost (71.1%), tréning  (68.4%), restrukturalizace prostředí (65.8%) a přesvědčování (65.8%). Outcome intervencí byl variabilní s dosažením změny v 94.7% při hodnocení období před a po intervenci. 

Závěrem: Výsledky review poukazují nato, že nejlepší a nejefektivnější postup k zlepšení hygieny rukou v prostředí intezivní péče zůstává nedefinován. 

Crit Care Med 2017; 45:e1165–e1172

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 3
• impact: 5
• zpracování: 3
• abstrakt: 3

Septický šok je život-ohrožujíc  stav. Mezi základní principy resuscitačního managementu patří časovaná antibiotická terapie a resuscitační léčba. Resuscitační terapie musí být iniciována ještě před dosažením laboratorních výsledků u pacientů se suspektní infekcí a nízkým krevní tlakem (TK), nebo poruchou periferního prokrvení při klinickém vyšetření. Doposud byla časná cílená resuscitační terapie pacientů v sepsi a v septickém šoku cílená na dosažení stanovených resuscitačních cílů definovaných v EGDT (early-goal directed therapy – časná cílená terapie). Recentní 3 velké randomizované studie věnující se GDT nepotvrdili původně detekovanou redukci mortality  při implementaci EGDT do terapie septických pacientů a následně vedli k rozproudění debaty týkající se efektivity časné cílené resuscitační terapie. Resuscitace je často cílená na dosažení parametrů makrocirkulace – optimalizace centrálního venózního tlaku atd., co může být vysvětlením selhání benefitu EGDT v recentních studiích vzhledem na diskonkordanci mezi optimalizaci makro- a mikrocirkulace během resuscitační terapie. Vazoaktivní terapie a vysokodávkovaná tekutinová terapie, která vede k pozitivní kumulativní bilanci tekutin jsou asociovány s negativním ovlivněním outcome pacientů v sepsi a septickém šoku. Vzhledem na to, že nižší cílový TK a restriktivní tekutinová terapie je u daných pacientů možná a dobře tolerována, měla by být indikována s cílem redukce negativních efektů vazoaktivní terapie a excesivní pozitivní tekutinové bilance. Data k cílené vazopresorické, inotropní a tekutinové terapii jsou pořád limitována.

Závěrem: Ačkoliv časná resuscitační péče u pacientů v sepsi a septickém šoku je asociována s pozitivním ovlivněním outcome, ideální cíle resuscitace zůstávají nejasné. Je potřeba rozlišovat mezi změnami mikrocirkulace a makrocirkulace vzhledem na stanovené cíle péče. Běžně definované cíle, mezi které patří vysoko objemová tekutinová terapie a vysokodávkovaná vazopresorická terapie nemusí být univerzálně prospěšná u všech pacientů. Cíle, které vedou k optimalizaci mikrocirkulace a individualizované cíle resuscitační péče by měli být objektem dalšího výzkumu.

Curr Opin Crit Care 2017, 23:000–000

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 3
• impact: 3
• zpracování: 3
• abstrakt: 4

Cílem studie bylo popsat praxi endotracheální intubace v emergentních podmínkách. Data byli prospektivně sbírané formou registru - The Australian and New Zealand Emergency Department Airway Registry [ANZEDAR]), do kterého bylo zapojeno 43 jednotek intenzivní péče v Austrálii a na Novém Zélandu v průběhu 24 měsíců. Mezi sledované data patřili demografické parametry, indikace k intubaci, predikce obtížnosti, rapid sequence induction, metoda intubace, léky použité k indukci, pomůcky  k obtížnému zajištění DC a asociované komplikace. Celkem bylo identifikováno 3710 emergentních intubací, z toho 3533 u dospělých pacientů (95.2%) z toho 2835 (76.4%) z interní indikace a 810 (21.8%) z důvodu traumatu. Celkem u 3127 pacientů (84.3%) byla intubace úspěšná na první pokus, z toho majorita pacientů byla intubována  lékařem z oddělení urgentního příjmu (2654, 72.1%). Celkem bylo provedeno 10 chirurgických přístupů do dýchacích cest se 100% úspěšností (všechno krikothyroidotomie). Propofol, thiopental, nebo ketamin byli nejčastějí používaným indukčním agens (srovnatelné zastoupení). Nejčastěji použitým relaxans bylo suxamethonium. Nežádoucí účinky byli detekovány u 964 pacientů (26%), z toho nejčastěji desaturace a hypotenze.

Závěrem: Majorita intubací byla provedena lékařem na oddělení urgentní medicíny, v algoritmu rapid sequence induction. Úspěšnost prvního pokusu byla srovnatelná mezi jednotlivými ICU a je porovnatelná s publikovanými daty. Asociované komplikace byli frekventní. Monitorace a analýza emergentních intubací může vést k dalšímu zvýšení kvality a bezpečnosti této vysoce rizikové techniky. 

Emergency Medicine Australasia (2017) 29, 499–508

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 3
• impact: 2
• zpracování: 3
• abstrakt: 4

Akupunktura je aktuálně doporučena léčebné metoda u vícero nemocí spojených s chronickou bolestí. Navzdory dostupné evidenci podporující její efektivitu je tato historická metoda léčby často nepochopena a i v dnešní době je stále velice zřídka používaná ke klasické holistické medicíně. Cílem kritického review bylo zhodnotit efektivitu, možnosti integrace do praxe a popsat možný mechanizmus účinku akupunktury v terapii pacientů s chronickou bolestí, který preferují non-opioidní metody léčby. Aktuálně jsou k dispozici data potvrzující účinnost akupunktury v léčbě chronické bolesti zad, krku, ramene, kolene a hlavy. Pilotní data potvrzují účinnost akupunktury jako adjuvans, nebo alternativy opioidů v perioperačním období. Možný mechanizmus účinku je přechodná aktivace napěťového vanilloidního kanálu 1 na periferii, mikrogliální suprese v mozkové kůře a míše, regulace cytokinů a jiných prozánětlivých faktorů v míše. Aktuálně je možné detekovat trend zvyšující se inkorporace akupunktury do analgetické praxe společně se vzestupem školících center, kurzů a možnosti vzdělání v dané oblasti. 

Závěrem: Akupunktura je efektivní, bezpečná a finančně efektivní metoda léčby závažné chronické bolesti v případě, že je prováděná edukovaným a zkušeným zdravotnickým personálem. Ke stanovení její role v perioperačním období je potřeba dalších studií.  

Curr Opin Anesthesiol 2017, 30:583–592

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 3
• impact: 3
• zpracování: 3
• abstrakt: 3

Epidurální analgezie je frekventně používaná analgetická metoda. Cílem review článku bylo popsat bezpečnost epidurální analgezie při srovnání efektivity a komplikací spojených s epidurální analgezii indikovanou k akutní, porodní, nebo chronické bolesti. Mezi hlavní indikace epidurální analgezie patří břišní chirurgické operace, thorakotomie a porodní analgezie. Dostupná literatura potvrzuje statisticky signifikantní redukci skóre bolesti při srovnání epidurální analgezie a intravenózní analgezie, nicméně klinický vliv daného efektu na celkový outcome pacientů není jasně definován. Aktuálně pokračuje debata, jestli je epidurální analgezie asociována s redukci komplikací a pozitivním ovlivněním celkového outomce. Non-inferiorita alternativních regionálních metod včetně kontinuální infiltrační analgezie (operační rány), periférní nervové blokády, nebo chirurgická infiltrace rány se zdají být slibnou alternativou do budoucna. Závažné komplikace epidurální analgezie se vyskytují častěji, než bylo popisování a jejich výskyt je obzvláště vyšší ve specifických subpopulacích, co je potřeba taky zohlednit při indikaci blokády. 

Závěrem: Porodní epidurální analgezie je považována za bezpečnou, dobře tolerovanou metodu u mladých, zdravých rodiček. Jeji efektivita je dobře popsána a je spojena s minimem komplikací v dané populaci. Bezpečnost a efektivita epidurální analgeziev perioperační péči a terapii chronické bolesti je více kontroverzní a je potřeba pečlivě selektovat pacienty vzhledem na možné asociované rizika. 

Curr Opin Anesthesiol 2017, 30:000–000

Rating:

• téma: 5
• přínos/převratnost: 3
• impact: 3
• zpracování: 3
• abstrakt: 3