Monitoring článků

David B. Seder, Kjetil Sunde, Sten Rubertsson et al.

Restrospektivní studie na celkovém počtu 2532 pacientů (2002-2012) v poresuscitační péči k zhodnocení prognostického významu výskytu myoklonů v poresuscitační intenzivní péči. Z celkového počtu bylo 88% léčených terapeutickou hypotermií a u 18% (471) z nich byl diagnostikován výskyt myoklonů. Pacienti s myoklonem vykazovali delší čas k iniciaci profesionální KPR (8,6 vs. 7min) a presentovali se méně frekventně ventrikulární tachykardii/fibrilaci, zástavou oběhu v přítomnosti svědků, nebo okamžitou laickou resuscitací.  EEG zobrazili myoklonus v kombinaci s epileptickou aktivitou u 209 případů z 374 (55%), včetně epileptického statu u 27% (102 z 374). Dobrý outcome (Cerebral performance Category 1-2) v době propuštění byl diagnostikován u 9% pacientů s myoklonem, a méně často při myoklonu v kombinaci s epileptickou aktivitou (2% vs. 15%).  Pacienti s myoklonem a dobrým outcome byli signifikantně mladší (53,7 vs 62,7 let), měli častěji iniciální rytmus ventrikulární tachykardii/fibrilaci (81% vs. 46%), kratší čas ischémie (18,9 vs. 26,4 min.), více srdečních zástav v přítomnosti svědků (91% vs. 77%) a méně DNR kategorizací (7 vs. 78%).
Závěrem: 9% pacientů po srdeční zástavě s myoklonem vykazovali dobrý funkční outcome, byli to především pacienti bez epiletoformní aktivity a s prolongovanou hospitalizací. Časné úmrtí se vyskytovalo primárně po odnětí terapie. Zůstává nejasné jestli prolongovaná terapie může vést k zlepšení klinického outcome, nicméně myoklonus sám o sobě nemá být považován za známku nezvratného negativního stavu.

Crit CareMed 2015; XX:00–00