Monitoring článků

Jean C. Solodiuk, Erin Sweet, Christine Greco, et al.

Cílem studie bylo vyvinout a zavést postupy pro klinickou praxi pro bezpečné odnímání dexmedetomidinových infuzí v oblastech mimo jednotky intenzivní péče. Sledovaným parametrem byla úspěšnost weaningu dexmedetomidinu u dětských pacientů překládaných z JIP na standardní oddělení, popsaná pomocí času do vysazení léku a nežádoucích účinků z vysazení.

Výsledky: Byly nalezeny 2 retrospektivní přehledy o abstinenčním syndromu z vysazení dexmedetomidinu, 1 přehled o clonidinu, a žádné prospektivní studie. Byly nalezeny kazuistiky týkající se syndromu z vysazení. Postupy byly zkoušeny na kohortě 24 pacientů hospitalizovaných na JIP. Následně byly zavedeny u pacientů, u nichž byl dexmedetomidin vysazován po překladu z JIP na standardní oddělení. Bylo zahrnuto 63 pacientů, u kterých byl dexmedetomidin úspěšně vysazen. Medián času do odnímání dexmedetomidinu po přeložení na standardní oddělení činil 5.8 dne (IQR, 4.75–15 d). 58% (n = 41) všech pacientů bylo považováno za rizikové pro abstinenční syndrom při odnímání dexmedetomidinu na základě dávky, doby podávání, a rizika fyziologického poškození při horším než mírném abstinenčním syndromu. 29 pacientů (46%) nevykazovalo žádné abstinenční příznaky při odnímání podle guidelines. Z těchto příznaků byly nejčastější tachykardie (n = 26, 40%), agitovanost (n = 9, 14%), a hypertenze (n = 9, 11%).

Závěr: Weaning dexmedetomidinu u pacientů na standartním oddělení je proveditelný a může být bezpečně dosažen i u dětských pacientů s vysokým rizikem abstinenčního syndromu při použití standardních postupů. Zavedení postupů souviselo se zkrácením pobytu na JIP u pacientů zotavujících se z těžké nemoci.

Pediatric Critical Care Medicine DOI: 10.1097/PCC.0000000000002889