Publikace 2024 březen

Takatoshi Koroki, Yuki Kotani, Takahiko Yaguchi, et al.

Cílem této metaanalýzy randomizovaných kontrolovaných studií a observačních studií bylo posoudit, zda ketamin, ve srovnání s jinými látkami snižuje mortalitu u kriticky nemocných pacientů podstupujících intubaci. Primárním výsledkem byla mortalita při nejdelším dostupném sledování a sekundární výsledky zahrnovaly skóre sekvenčního hodnocení orgánového selhání, dny bez ventilátoru (28. den), dny bez vazopresorů (28. den), postindukční střední arteriální tlak a úspěšnou intubaci na první pokus.

Výsledky: Zahrnuli jsme sedm randomizovaných studií a jednu observační studii, do které bylo zahrnuto celkem 2978 pacientů. Ve  všech identifikovaných studiích byl komparátorem etomidát. Pravděpodobnost, že ketamin snížil mortalitu, byla 83,2 % (376/1475 [25 %] vs. 411/1503 [27 %]; RR, 0,93; 95 % CrI, 0,79–1,08), což bylo potvrzeno analýzou podskupin s vyloučením studií s vysokým rizikem bias. Nebyl pozorován žádný významný rozdíl v žádných sekundárních výsledcích.

Závěr: Všechny zahrnuté studie hodnotily ketamin versus etomidát u kriticky nemocných dospělých vyžadujících tracheální intubaci. Tato metaanalýza ukázala střední pravděpodobnost, že je indukce ketaminem spojena se sníženým rizikem mortality.

Koroki et al. Critical Care (2024) 28:48

E. Au, K. Zhao, E. Belley-Côté, et al.

Cílem tohoto systemaitckého přehledu a meta analýzy randomizovaných kontrolovaných studií bylo vytvořit aktualizovaná dta, která poskytnou praktické informace o použití benzodiazepinů na pooperační nevolnost a zvracení (PONV). Do práce byly zahrnuty studie (RCT) všech jazyků, které srovnávaly benzodiazepiny s nebenzodiazepinovými léčivy u dospělých pacientů podstupujících operaci s následnou hospitalizací. Sledovaným parametrem byla pooperační nevolnost, zvracení nebo obojí.

Výsledky: Do kvantitativní syntézy bylo zahrnuto 119 RCT; 104 z nich bylo zahrnuto do kvantitativní syntézy. Na základě důkazů s mírnou jistotou bylo zjištěno, že perioperační podávání benzodiazepinů snižuje výskyt PONV (52 studií, n=5086, relativní riziko [RR]: 0,77, 95% CI]0,66-0,89; počet potřebný k léčbě [NNT] 16; střední jistota), pooperační nevolnosti (55 studií, n=5916, RR: 0,72, 95% CI 0,62-0,83; NNT 21; střední jistota) a pooperačního zvracení (52 studií, n=5909, RR: 0,74, 95% CI 0,60-0,91; NNT 55; střední jistota).

Závěr: Důkazy střední kvality ukazují, že perioperační podávání benzodiazepinů snižuje výskyt PONV. Výsledky tohoto systematického přehledu a metaanalýzy budou sloužit jako podklad pro budoucí guidelines v klinické praxi.

Br J Anaesth . 2024 Mar;132(3):469-482. doi: 10.1016/j.bja.2023.11.045.

Tracey H. Fan, Lavienraj Premraj, Jacob Roberts, et al.

Cílem tohoto sdělení bylo systematicky zhodnotit prevalenci, nástroje pro neuromonitoraci a neurokognitivní putcomes u pacientů se sepsí s neurologickými komplikacemi.

Výsledky: Bylo zařazeno 74 studií s celkem 146 855 dospělými pacienty se sepsí. Neurologické komplikace byly hlášeny v 38 studiích (n = 142 193) včetně septické encefalopatie (36%, 95% CI, 27–46%; I2 = 99%), ischemické cévní mozkové příhody (5%, 95% CI, 2,1-11,5; I2 = 99%), intrakraniálního krvácení (2%, 95% CI, 1,0-4,4%; I2 = 96%), epileptických záchvatů (1%, 95% CI, 0,2–7%; I2 =96 %), syndrom zadní reverzibilní encefalopatie (9 %) a hypoxicko-ischemické poškození mozku (7 %). V meta-regresní analýze byla plicní infekce, sepse vyvolaná grampozitivním organismem, vyšší SOFA skóre, APACHE –II skóre při přijetí a delší ICU délka pobytu spojeny s vyšším rizikem rozvoje septické encefalopatie. Tři studie (n = 159) hlásily posmrtně neuropatologické nálezy, akutní poranění mozku bylo zaznamenáno u 47% pacientů. Dvacet šest studií (n = 1 358) hlásilo použití neuromonitorovacích nástrojů, elektroencefalogram byl nejpoužívanějším nástrojem pro detekci epileptických záchvatů. Transkraniální Doppler a near-infrared spektroskopie byly použity pro monitorování mozkových hemodynamických změn pro časnou detekci ischemie. Šest studií uvádělo výsledky kognitivních funkcí (n = 415) až do 12 měsíce po propuštění a zhoršení kognitivních funkcí (≥ jedna doména) bylo hlášeno u 30%.

Závěr: Neurologické komplikace jsou časté u pacientů se sepsí. Nicméně, mechanismus a načasování těchto komplikací spojených se sepsí jsou špatně pochopeny a existují omezené údaje o standardizovaném neuromonitoringu u této populace.

Crit Care Med . 2024 Mar 1;52(3):452-463. doi: 10.1097/CCM.0000000000006096.

Tharusan Thevathasan, Lisa Füreder, Marie Fechtner, et al.

Mimotělní kardiopulmonální resuscitace (ECPR) je implementací okysličení venoarteriální mimotělní membránou (VA-ECMO) během refrakterní srdeční zástavy. Role vyprazdňování levé komory (LV) s Impellou v kombinaci s VA-ECMO („ECMELLA“) zůstavají nejasné během ECPR. Cílem tohoto systematického přehledu observačních studií a meta analýzy bylo charakterizovat pacienty s kombinací Impella a/nebo VA-ECMO a porovnat jejich nemocniční mortalitu během ECPR.

Výsledky: Zahrnuta byla data ze 13 studií s celkem 1014 pacienty s ECPR. Na VA ECMO bylo 762 pacientů (75,1 %) dostávalo a 252 pacientů bylo ve skupině ECMELLA (24,9 %). Ve srovnání s VA-ECMO byla skupina ECMELLA tvořena více pacienty s iniciálními defibrilovatelnými rytmy (58,6% vs. 49,3 %), akutními infarkty myokardu (79,7% vs. 51,5 %), a perkutánních koronárních intervencí (79,0% vs. 47,5 %). VA-ECMO samotné byl častěji použito u plicní embolie (9,5% vs. 0,7 %). Věk, poměr mimonemocniční srdeční zástavy a low-flow časy byly podobné mezi oběma skupinami. Podpora pomocí Impella a VA ECMO byla spojena se sníženou rizika mortality (OR, 0,53 [95% CI, 0,30-0,91]) a vyšší pravděpodobnost dobrého neurologického outcomu (OR, 2,22 [95% CI, 1,17-4,22]) ve srovnání se samotnou podporou VA-ECMO. Léčba pomocí EMPELLA byla spojena s numericky vyšším ale ne výrazně vyšším výskytem komplikací.

Závěr: Podpora  za pomocí ECMELLA byla používána převážně u pacientů s akutním infarktem myocardu a samotné VA-ECMO především u plicní emboliě. Podpora ECMELLA během ECPR může být spojena s lepším přežitím a neurologickým outcomem i přes vyšší výskyt komplikací. Nicméně, indikace a četnost podpory ECMELLA se mezi jednotlivými institucemi značně lišila.

Crit Care Med . 2024 Mar 1;52(3):464-474. doi: 10.1097/CCM.0000000000006157.

S. Lee, Y. Xue, J. Petricca,et al.

Cílem tohoto přehledu observačních studií bylo charakterizovat vliv předoperační deprese na pooperační bolesti. Metaanalýza byla provedena pro studie uvádějící změnu skóre bolesti od předoperačního období do jakéhokoli časového bodu po operaci.

Výsledky: Do celkového přehledu bylo zahrnuto 60 studií (n = 501 962), z nichž 18 bylo vhodných pro metaanalýzu. Předoperační deprese byla spojena s vyšším skóre bolesti po < 72 hodinách (standardizovaný MD 0,97 (95%CI 0,37-1,56), p = 0,009, I2 = 41 %; nízká jistota) a > 6 měsících (standardizovaný MD 0,45 (95%CI 0,23-0,68), p < 0,001, I2 = 78 %; nízká jistota) po operaci, ale ne 3-6 měsíců po operaci (standardizovaný MD 0,54 (95%CI -0,06-1,15), p = 0,07, I2 = 83 %; velmi nízká jistota). Změna skóre bolesti od výchozího stavu před operací do 1-2 let po operaci byla u pacientů s předoperační depresí a bez ní podobná (standardizovaný MD 0,13 (95%CI -0,06-0,32), p = 0,15, I2 = 54 %; velmi nízká jistota).

Závěr: Lze říci, že deprese existující před operací byla spojena s horší intenzitou bolesti po operaci. Naše zjištění zdůrazňují význam začlenění psychologické péče do současných přístupů k léčbě pooperační bolesti u pacientů s depresí.

Anaesthesia . 2024 Apr;79(4):423-434. doi: 10.1111/anae.16188

Alexandre Demoule, Maxens Decavele, Massimo Antonelli, et al.

Toto prohlášení představuje přehled literatury a současné praxe týkající se prevalence, klinického významu, diagnostiky a managementu dyspnoe u dospělých pacientů v akutním stavu na umělé plicní ventilaci. Pokrývá definici, fyziopatologii, epidemiologii, krátkodobé a střednědobé dopady, detekci, kvantifikaci, prevenci a léčbu dyspnoe. Představuje spolupráci Evropské respirační společnosti (ERS) a Evropské společnosti intenzivní péče (ESICM). Dyspnoe se řadí mezi nejvíce stresové zkušenosti, kterým mohou pacietni čelit. Přibližně 40 % pacientů podstupujících invazivní mechanickou ventilaci na jednotce intenzivní péče (JIP) uvádí přítomnou dušnost a to s průměrnou intenzitou 45 mm na vizuálně analogové stupnici od 0 do 100 mm. Ačkoli má mnoho podobností s bolestí, může být dyspnoe mnohem horší než bolest, protože vyvolává primitivní odpověď organizmu v podobě strachu. Dyspnoe by měla být identifikována, preventována a symptomaticky léčena u každého pacienta, obzvlášť u pacienta na JIP. Zde jsou pacienti na umělé plicní ventilaci ve vysokém riziku rozvinutí subjektivních dýchacích obtíží ať už z důvodu své fyziologické situace nebo kvůli mechanické ventilaci samotné. Zároveň však mají tito pacienti různá omezení, které se týkají vyjádření této úzkosti.

Závěr: Dyspnoe představuje zásadní klinickéou výzvy a vyžaduje teoretickou edukaci a praktická školení personálu JIP a také pacientů.

Intensive Care Medicine (2024) 50:159–180

Matthew P. Kirschen, Ariane Lewis, David M. Greer

Doporučení pro stanovení mozkové smrti/smrti z neurologických důvodů (BD/DNC) byly revidovány s cílem poskytnout konzistentní a aktualizovaný přístup k hodnocení napříč všemi věkovými skupinami. Tento článek má doplnit doporučení a zdůraznit aspekty relevantní pro komunitu intenzivní péče. Vlastní doporučení by měla být použita k aktualizaci protokolů nemocnic a vést klinickou praxi. Základní koncept BD/DNC se nezměnil; BD/DNC je trvalá ztráta funkce mozku jako celku, včetně mozkového kmene, což vede k areflexii mozkového kmene a apnoi. Hodnocení BD/DNC vyžaduje dostatečný řas k zajištění absence možnosti zotavení, následované vyloučením potenciálně reverzibilních stavů, jako je hypotermie, hypotenze, závažné metabolické poruchy nebo účinky léků. Jsou poskytnuty specifické pokyny pro pacienty, kteří byli léčeni terapeutickou hypotermií nebo lékařskými nebo chirurgickými intervencemi k léčbě intrakraniální hypertenze. Doporučení popisují strukturované a důkladné neurologické vyšetření pros stanovení mozkové smrti. Dále poskytují protokol pro bezpečné provádění apnoického testu, včetně úprav potřebných pro pacienty na extrakorporální membránové oxygenaci. Kontroverzní otázky, jako je souhlas, hodnocení BD/DNC v těhotenství, zachování neuroendokrinní funkce a primární poranění zadního mozkového jádra, jsou řešeny rovněž adresovány.

Závěr: Cílem těchto doporučení je zajistit konzistentní a přesné hodnocení mozkové smrti u pacientů všech věkových skupin, podporující důvěru veřejnosti v schopnost lékařské komunity správně vyhodnotit tento stav.

Crit Care Med. 2024 Mar 1;52(3):376-386. doi: 10.1097/CCM.0000000000006099.

Davide Nicolotti, Silvia Grossi, Valeria Palermo, Federico Pontone a kol.

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy bylo odhadnout přesnost měření prokalcitoninu (PCT) pro diagnostiku pooperační bakteriální infekce po kardiochirurgickém výkonu.

Výsledky: Jedenáct studií bylo zahrnuto do systematického přehledu a 10 (2984 pacientů) do metaanalýzy. Všechny studie byly observační monocentrické, z nichž pět s retrospektivním sběrem dat. Hodnocení kvality upozornilo na různé problémy, které se týkaly především nedostatku předem specifikovaných prahových hodnot pro indexový test ve všech studiích. Výsledky analýzy bivariačního modelu s použitím více prahových hodnot v rámci studie identifikovaly optimální práh při 3 ng/ml, s průměrnou senzitivitou 0,67 (0,47–0,82), průměrnou specificitou 0,73 (95% CI 0,65–0,79) a AUC 0,75 (IC95 % 0,29–0,95). Vzhledem k jeho důležitosti pro praxi byla také hodnocena prediktivní schopnost PCT. Zjistilo se, že pozitivní prediktivní hodnota je nanejvýš blízká 50 %, rovněž s vysokou prevalencí (30 %), a negativní prediktivní hodnota byla vždy > 90 %, když byla prevalence < 20 %.

Závěrem: Tyto výsledky naznačují, že PCT může být použit k vyloučení infekce po operaci srdce. Optimální prahová hodnota 3 ng/ml identifikovaná v této práci by měla být potvrzena velkými, dobře navrženými randomizovanými studiemi, které hodnotí dopad testu na zdravotní outcomes a na používání antibiotické terapie.

Nicolotti et al. Critical Care (2024) 28:44

Diego Poddighe, Marine Van Hollebeke, Yasir Qaiser Choudhary a kol.

Primárním cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy bylo shrnout a porovnat přesnost hodnocení za účelem predikce úspěchu weaningu: maximální inspirační (PImax) a exspirační tlak, frakce a exkurze bránice (DTF a DE), end-exspirační tlak (Tdiee) a endinspirační (Tdiei) tloušťka bránice, okluzní tlak dýchacích cest (P0.1), elektrická aktivita dýchacích svalů a volní a mimovolní hodnocení transdiafragmatických a otevíracích tlaků dýchacích cest.

Výsledky: Bylo identifikováno 94 studií, z nichž 88 studií (n = 6296) uvádějících buď PImax, DTF, DE, Tdiee, Tdiei a P0.1 bylo zahrnuto do metaanalýz. Senzitivita předpovědět úspěšnost odstavení byla 63 % (95 % CI 47–77 %) pro PImax, 75 % (95 % CI 67–82 %) pro DE, 77 % (95 % CI 61–87 %) pro DTF, 74 % (95 % CI 40–93 %) pro P0. 1, 69 % (95% CI 13–97 %) pro Tdiei, 37 % (95 % CI 13–70 %) pro Tdiee, při fixní 80% specificitě. Přesnost DE a DTF pro predikci úspěchu odstavení byla významně vyšší ve srovnání s PImax (p = 0,04 a p < 0,01). Analýzy citlivosti a přímého srovnání ukázaly, že přesnost DTF k předpovědi úspěšnosti odstavení byla významně vyšší ve srovnání s DE (p < 0,01).

Závěrem: DTF a DE jsou lepší než PImax a zdá se, že DTF má nejvyšší přesnost ze všech zahrnutých hodnocení dýchacích svalů pro předpovídání úspěchu při odstavení. Další studie zaměřené na identifikaci optimální prahové hodnoty DTF k předpovědi úspěšnosti weaningu jsou nutné.

Poddighe et al. Critical Care (2024) 28:70

Uzunma M. Onyeakazi, Malachy O. Columb, Adam Rosalind a kol.

Cílem této randomizované dvojitě zaslepené crossover studie tedy bylo stanovit účinek melatoninu u pacientů s těžkou nenádorovou chronickou bolestí. Primárním sledovaným parametrem byla porucha spánku po 6 týdnech léčby sama o sobě. Byly zaznamenány i nežádoucí příhody.

Výsledky: Šedesát pacientů s chronickou silnou bolestí bylo randomizováno tak, aby dostávali buď 2 mg Circadin™ nebo placebo před spaním po dobu 6 týdnů, po čemž následovalo > 4 týdny vymývání, pak přešli na jinou léčbu. Poruchy spánku po 6 týdnech nebyly významně změněny léčbou melatoninem, ale rozdíly mezi obdobím léčby melatoninem a placebem po 3 týdnech byly pozorovány: poruchy spánku (P=0.014), latence (P=0.04), celkově kvalita spánku (P=0.004), a vliv bolesti na spánek (P=0.032). Skóre intenzity bolesti se zlepšilo během obou ošetření období (obě P<0,001). Mezi obdobími léčby nebyly žádné rozdíly v nežádoucích účincích.

Závěr: Léčba Circadinem™ nezlepšila poruchy spánku u pacientů s těžkou chronickou bolestí v porovnání s placebem po 6 týdnech, ale došlo ke konzistentnímu zlepšení v aspektech spánku v kratším časovém horizontu. Vzhledem k jeho příznivému bezpečnostnímu profilu může být přínosem pro některé pacienty s chronickou bolestí.

British Journal of Anaesthesia, 132 (4): 725e734 (2024) doi: 10.1016/j.bja.2024.01.012

Sebastian Berger, Pascale Grzonka, Anja I. Frei a kol.

Cílem této studie bylo posoudit frekvenci, rizikové faktory, důsledky a prevenci násilí vůči zdravotním pracovníkům na jednotkách intenzivní péče.

Výsledky: Zahrnuto bylo 75 studií se 139 533 zdravotnickými pracovníky z 32 zemí. Celková střední frekvence násilí byla 51 % (IQR 37–75 %). Až 97 % zdravotnických pracovníků zažilo verbální násilí a až 82 % bylo obětí fyzického násilí. Metaanalýza frekvence odhalila průměrnou frekvenci 31 % (95 % CI 22–41 %) pro fyzické násilí, 57 % pro verbální násilí (95 % CI 48–66 %) a 12 % pro sexuální násilí (95 % CI 4–23 %). Heterogenita byla podle statistiky I2 vysoká. Nejčastějšími pachateli byli pacienti (medián 56 %), následovaní návštěvníky (medián 22 %). Dvacet dva studií uvádělo zvýšený poměr rizika až 2,3 nebo poměr šancí až 22,9 pro zdravotnické pracovníky na JIP ve srovnání s ostatními zdravotnickými pracovníky. Mezi rizikové faktory prožívání násilí patřil nízký věk, méně pracovních zkušeností a povolání zdravotní sestry. Pacienti, kteří projevovali násilné chování, byli často muži, starší a fyzicky postižení drogami. Násilí bylo podhodnoceno až v 80 % případů a bylo spojeno s vyšší mírou vyhoření, zvýšenou úzkostí a vyššími záměry fluktuace. Celkově byla úroveň důkazů nízká.

Závěrem: Násilí na pracovišti je na jednotkách intenzivní péče časté a nedostatečně hlášené, s potenciálními vážnými důsledky pro zdravotnické pracovníky, vyžadující zvýšenou informovanost, screening a preventivní opatření. Potenciální rizikové faktory násilí by měly být dále zkoumány.

Berger et al. Critical Care (2024) 28:61

Christopher Jer Wei Low, Ryan Ruiyang Ling, Michele Petrova Xin Ling Lau a kol.

U refrakterního šoku není jasné, zda zařízení na mechanickou podporu oběhu (mechanical circulatory suppost, MCS) zlepšují přežití. Cílem této meta analýzy bylo určit, která zařízení MCS přinášejí největší přínos. Primárním sledovaným paramteram byla mortalita (buď po 30 dnech, nebo v nemocnici).

Výsledky: Zahrnuli jsme 38 studií (48 749 pacientů), většina pacientů ve stadiu C–E kardiogenního šoku dle Society for Cardiovascular Angiography and Intervention. Ve srovnání s žádným MCS byla extrakorporální membránová oxygenace s intraaortální balónkovou pumpou spojena s nižší mortalitou (ECMO-IABP; network[OR]: 0,54, 95%CI: 0,33–0,86, střední jistota). Nebyly žádné rozdíly v mortalitě mezi ECMO, IABP, mikroaxiálním ventrikulárním asistenčním zařízením (mVAD), ECMO-mVAD, odstředivým VAD nebo mVAD-IABP a žádným MCS (vše velmi nízká jistota). Naše jednostupňová metaanalýza přežití IPD založená na stratifikovaném Coxově modelu zjistila, že pouze ECMOIABP byl spojen s nižší mortalitou (HR, 0,55, 95% CI 0,46–0,66).

Závěrem: U pacientů s kardiogenním šokem může ECMO-IABP snížit mortalitu, zatímco jiné přístroje MCS mortalitu nesníží. To však musí být interpretováno v kontextu heterogenity mezi studiemi a omezené jistoty důkazů.

Intensive Care Med (2024) 50:209–221 https://doi.org/10.1007/s00134-023-07278-3

Marina L. Reppucci, Jonathan Seth Rogerson, Kaci Pickett, et al.

Poporodní krvácení (PPH) je celosvětově hlavní příčinou úmrtí matek. Včasné rozpoznání a management je nezbytně nutné pro zlepšení outcomu pacientek. Index kompenzačních rezerv (CRI) je nový fyziologický parametr, který detekuje trendy změn intravaskulárního objemu kontinuálním srovnáním změn fotopletysmografické křivky oproti referenčnímu modelu. Tato studie se snažila zjistit, zda byl model CRI rozdílný u pacientek s a bez porodního krvácení při císařském řezu. PPH byla definována, jako kvantitativní ztráta krve >1000 ml.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 51 pacientek. U třinácti (25,5 %) pacientek se vyskytlo poporodní krvácení. Těhotné pacientky, které měly  PPH měly v průměru nižší hodnoty CRI po porodu (−0,13; 95% CI, −0,13 až −0,12; P < .001) než ty, které PPH neměly. To přetrvávalo i při úpravě pro preeklampsii a podávání uterotonik. Průměr měření střednního arteriálního tlaku (MAP) nebyl statisticky významný (−1,67; 95% CI, −3,57 až 0,22; P = .09). Podobné trendy byly pozorovány při vyloučení pacientů, kteří podstoupili celkovou anestezii. Při vyloučení pacientek s preeklampsií, CRI hodnoty zůstaly nižší u osob s porodním krvácením (−0,18; 95% CI, −0,19 až −0,17; P <.001).

Závěr: CRI detekuje změny ve stavu volumu, které nejsou rozlišeny pomocí MAP. Má potenciál sloužit jako kontinuální, informativní metrika, informující o akutních změnách intravaskulárního volumu v důsledku krvácení během porodu císařským řezem.

Anesth Analg. 2024 Mar 1;138(3):562-571. doi: 10.1213/ANE.0000000000006545.

N. J. Skubas , J. Callum, A. Bathla, et al.

Cílem této práce bylo porovnat intravenózní albumin se syntetickými koloidy a krystaloidy u dětských a dospělých pacientů podstupujících kardiovaskulární operaci z hlediska povšechné mortality a také z hlediska dalších perioperačních ukazatelů. Sekundární ledované parametry zahrnovaly selhání ledvin, krevní ztrátu, délku pobytu v nemocnici nebo na jednotce intenzivní péče, srdeční index a použití krevních složek; podskupiny byly analyzovány podle věku, srovnávací tekutiny a zamýšleného použití (priming, objem nebo obojí). 

Výsledky: Ze 42 RCT byla mortalita hodnocena v 15 studiích (2711 kardiochirurgických pacientů) a rozdíl v riziku byl 0,00, (95% CI -0,01 až 0,01, I2=0%). Ze sekundárních výsledků vedla i.v. aplikace albuminu k menší bilanci tekutin, průměrný rozdíl -0,55 l, 95% CI -1,06 až -0,4, I2=90% (devět studií, 1975 pacientů) a k vyšším koncentracím albuminu, průměrný rozdíl 7,77 g L-1, 95% CI 3,73-11,8, I2=95% (šest studií, 325 pacientů).

Závěr: Intravenózní podávání albuminu nebylo spojeno s rozdílem v morbiditě a mortalitě u pacientů podstupujících kardiovaskulární operaci oproti jiným tekutinám. Albumin tedy neprokázal lepší outcome a zároveň je jeho cena vyšší, proto by se měl používat omezeně.

Br J Anaesth . 2024 Feb;132(2):237-250. doi: 10.1016/j.bja.2023.11.009.

Boukje M. Dijkstra,Paul J.T. Rood, Steven Teerenstra, et al.

Cílem této studie bylo zjistit vliv standardizovaného programu pro účast rodiny při činnostech na JIP na symptom úzkosti, deprese, posttraumatického stresu a spokojenosti mezi příbuznými a vnímáním a zkušenostmi zdravotnického personálu na JIP.

Výsledky: Zařazeno bylo celkem 306 příbuzných a 235 zdravotníků. Účastníci: Tři sta šest příbuzných a 235 JIP. V době intervence nebyly u příbuzných žádné významné rozdíly v příznacích úzkosti v porovnání s kontrolní periodou (medián škály nemocniční úzkosti a deprese [HADS] 5 [ (IQR) 2–10] vs. 6 [IQR 3–9]; medián poměru [MR] 0,72; 95% CI, 0,46–1,13; p = 0,15), deprese (medián HADS 4 [IQR 2-6] vs 3 [IQR 1-6]; MR 0,85; 95% CI, 0,55–1,32; p = 0,47) nebo posttraumatického stresu (medián skóre dopadu na stupnici událostí 0,45 [IQR 0,27–0,82] vs 0,41 [IQR 0,14–1]; MR 0,94; 95% CI,0,78–1,14; p = 0,54). Zdravotnící si všimli, že více příbuzných ví, jak se zapojit do činností na JIP (47% v intervenčním období proti 22% v kontrolní období ([OR] 3,15; 95% CI, 1,64–6,05; < 0,01). Také hlásili, že příbuzní mají dostatečné znalosti (41 % vs. 16 %; OR 3,56; 95% CI, 1,75–7,25; p < 0,01) a dovedností (44 % vs 25 %; OR 2.38; 95% CI, 1,22–4,63; p = 0,01) pro uplatnění účasti.

Závěry: Aplikace standardizovaného programu pro usnadnění účasti rodiny nezměnila stav duševního zdraví u příbuzných pacientů na JIP 3 měsíce po propuštění pacienta. Zdravotníci však u příbuzných po účasti ve standardizovaném programu pozorovany větší znalosti, dovedonosti a pochopení mezi příbuznými.

Crit Care Med . 2024 Mar 1;52(3):505-506. doi: 10.1097/CCM.0000000000006130.

Rasha S. Farag, Aaron C. Spicer, Geetha Iyer, et al.

Cílem bylo provést aktualizovanou, komplexní metaanalýzu srovnávající výskyt emergentního deliria mezi sevofluranem a izofluranem u dětí.

Výsledky: Do konečné analýzy bylo zahrnuto osm randomizovaných kontrolovaných studií (523 dětí). Výskyt emergentního deliria po isofluranu byl významně nižší ve srovnání se sevofluranem (RR: 0,62 (95% CI: [0,46-0,83]; I2 = 40,01 %, p < .001)). Doba do extubace, doba probuzení a doba pobytu na jednotce pooperační péče se významně nelišily. Ochranný účinek isofluranu ve srovnání se sevofluranem zůstal významný v podskupinách pacientů, kteří dostávali premedikaci nebo intraoperačně systémová analgetika (RR: (0,48 [0,28-0,82]; I2 = 60,78 %, p = .01), (0,52 [0,37-0,75]; I2 = 0,00 %, p < .001), resp.)

Závěr: Riziko emergentního deliria u dětí po udržovací anestezii sevofluranem je významně vyšší než u isofluranu; nenašli jsme důkazy o prodloužení probouzení nebo délky pobytu po anestezii. Pokud je to možné, měl by být u pacientů s vysokým rizikem emergentního deliria při udržovací anestezii zvažován isofluran místo sevofluranu.

Paediatr Anaesth . 2024 Apr;34(4):304-317. doi: 10.1111/pan.14819.

Olivier Huet, Thomas Gargadennec, Jean-Ferreol Oilleau a kol.

Cílem této studie bylo zjistit, zda podpora spánku pomocí noční infuze dexmedetomidinu snižuje výskyt deliria po operaci srdce. Všichni dospělí pacienti ve věku 65 let nebo starší vyžadující elektivní kardiochirurgický výkon byli náhodně zařazeni v poměru 1:1 buď do skupiny s dexmedetomidinem nebo do skupiny s placebem v den operace. Infuze dexmedetomidinu nebo placeba byla zahájena noc po operaci od 20:00 do 8:00 a podávána každou noc, zatímco pacient zůstal na JIP, nebo maximálně 7 dní. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt pooperačního deliria (PoD) do 7 dnů po operaci.

Výsledky: Informovaný souhlas poskytlo celkem 348 pacientů, z nichž 333 bylo randomizováno: 331 pacientů podstoupilo operaci a bylo analyzováno (165 přiřazeno dexmedetomidinu a 166 placebu). Incidence PoD se mezi oběma skupinami významně nelišila (12,6 % vs. 12,4 %, p = 0,97). Pacienti léčení dexmedetomidinem měli významně více hypotenzních příhod (7,3 % vs. 0,6 %; p < 0,01). Po 3 měsících byly funkční výsledky (Shortform 36, Dotazník kognitivního selhání, PCL-5) mezi oběma skupinami srovnatelné.

Závěrem: U pacientů zotavujících se z elektivního kardiochirurgického výkonu nesnížila infuze dexmedetomidinu přes noc pooperační delirium.

Huet et al. Critical Care (2024) 28:64

Roberta Sudy, Domitille Dereu, Na Lin, et al.

Cílem této studie zjistit, zda ventilační tlaková podpora zabraňuje změnám plicních funkcí u pacientů spontánně ventilujících s laryngeální maskou.

Výsledky: Zahrnuty byly dospělé pacientky plánované k elektivní gynekologické operaci v litotomické poloze. Tyto byly náhodně zařazeny do skupiny s kontinuální spontánní ventilací (CSB, n = 20) nebo do skupiny s ventilací s tlakovou podporou (PSV, n = 20). Měření plicních funkcí bylo prováděno před anestezií a 1 hodinu po operaci výzkumníkem zaslepeným vůči rozdělení do skupin. Index plicní clearance (LCI) vypočítaný z end-expiračních objemových obratů plic, jako primární sledovaný parametr, byl hodnocen technikou multiple-breath nitrogen washout, MBW. Mechanika dýchání byla měřena pomocí forsírovaných oscilací k posouzení parametrů odrážejících funkci malých dýchacích cest a tuhost dýchací tkáně. MBW bylo úspěšně dokončeno u 18 pacientů ve skupinách CSB i PSV. Pokles end-expiračního objemu byl výraznější ve skupině CSB než ve skupině PSV (16,6 ± 6,6 [95% CI] % vs. 7,6 ± 11,1 %, p = .0259), bez významného rozdílu v relativních změnách indexu plicní clearance (-0,035 ± 7,1 % vs. -0,18 ± 6,6 %, p = .963). Pooperační změny funkce malých dýchacích cest a tuhosti dýchací tkáně byly významně nižší ve skupině PSV než ve skupině CSB (p < .05 pro obě skupiny).

Závěry: Výsledky naznačují, že ventilace s tlakovou podporou chrání před pooperačním snížením objemu plic, aniž by ovlivnila nehomogenitu ventilace u spontánně dýchajících pacientů se zvýšeným rizikem vzniku atelektázy.

Acta Anaesthesiol Scand . 2024 Mar;68(3):311-320. doi: 10.1111/aas.14350.