Endarterektomie a.carotis a regionální anestezie
M. D. Stoneham, D. Stamou a J. Mason
Regionální anestezie je populárním typem anestezie a pacientskou preferencí u endarterektomie a.carotis. Neurologické funkce během klemování arterie jsou lehce hodnotitelné, hemodynamický management predikovatelný a délka hospitalizace pacientů podstupujících výkon v regionální anestezii je signifikatně kratší ve srovnání s celkovou anestezii. Navzdory některým benefitům zůstává mortalita a incidence CMP (5%) srovnatelná v obou skupinách. Regionální metody dosáhly významného progresu ve smyslu posunu od neurostimulačních metod k ultrazvukem navigované blokádě a taky došlo k modifikaci klasifikace blokád cervikálního plexu.
British Journal of Anaesthesia 114 (3): 372–83 (2015)
Rating:15
Srovnání efektivity vestipitantu a ondansetronu k léčbě průlomové PONV po selhání profylaxi ondansetronem
P. Kranke, J. P. Thompson, P. L. Dalby et al.
Pooperační nauzea a zvracení (PONV) je frekventní komplikací v pooperačním období. Ondansetron je bežně používán k terapii průlomového stavu PONV. Vestipitant je anatagonista (NK-1) receptoru, který je efektivní v profylaxi PONV, ačkoliv jeho efektivita k léčbě PONV není jasná. Autoři v studii testovali efektivitu a bezpečnost vestipitantu ve srovnání s ondasetronem pro léčbu průlomové PONV u pacientů v pooperačním období, při selhání předoperační profylaxe ondansetronem. Z celkového počtu 527 sledovaných pacientů, 130 (25%) mělo epizodu průlomové PONV a byli randomizováni do skupin s vestipitantem (4-36mg) a ondansetronem 4mg. Primárním cílem bylo celkové vymizení PONV, definované jako stav nevyžadující žádnou rescue medikaci v periodě od 10min od konce infuze až po dosažení 24 hod po operaci, nebo propuštění. Všechny dávky vestipitantu byli non-inferiórní ve srovnání s ondansetronem.
Závěrem: ačkoliv v celkové efektivitě byl vestipitant non-inferiorní vůči ondansetronu, frekvence zvracení bylo nižší ve skupině s vestipitantem.
British Journal of Anaesthesia 114 (3): 423–9 (2015)
Rating:16
Gastrické pH a reziduální žaludeční objem v 1. a 2. hodině lačnění po příjmu čirých tekutin
A. R. Schmidt, P. Buehler, L. Seglias et al.
Akutální guidelines doporučují dobu lačnění po příjmu čirých tekutin 2 hodiny. V praxi je tento interval často dlhší, co vede k dyskomfortu, dehydrataci a stresové indukci do anestezie obzvláště u pediatrické populace. Zkrácení doby lačnění může proto vést k zlepšení komfortu pacientů. Autoři testovali pH a reziduální žaludeční objem v 1. a 2. hodině po příjmu čirých tekutin. Celkem bylo do studie zařazeno 131 dětí ve věku 1-16. let, podstupujících celkovou anestezii vyžadujících zajištění dýchacích cest tracheální intubací. Pacienti byli randomizování do skupiny A (60min lačnění) a skupiny B (120min lačnění). Gastrické pH bylo změřeno u 120 pacientů. Pacienti ve skupinách se statisticky nelišili. Nebyl identifikován signifikantní rozdíl v gastrickém ph 1,43 vs. 1,44 a reziduálním objemu 0,43 vs. 0,46ml/kg v obou skupinách.
Závěrem: zkrácení doby lačnění po příjmu čirých tekutin na 1 hod nevedlo k alteraci pH nebo reziduálního objemu.
British Journal of Anaesthesia 114 (3): 477–82 (2015)
Rating:15
Intraoperační PEEP během UPV dle compliance - objemového profilu
S. Wirth, M. Baur, J. Spaeth, J. Guttmann a S. Schumann
Protektivní ventilace během umělé plicní ventilace v intraoperačním období včetně použití PEEP může vést k redukci pooperačních plicních komplikací. Autoři v prospektivní studii srovnávali volume-dependentní compliance u dospělých pacientů při empirické ventilaci na skupině ORL pacientů. Celkem bylo zařazeno 40 pacientů, 29 pacientů (83%) bylo ventilovaných s PEEP 5cm H20, 5 pacientů s PEEP 7cm H20 a 2 pacienti s PEEP 8cm H20. Při hladině PEEP 5 cm H20 profil compliance indikoval mezidechový recruitment/derecruitment častěji (18,6%) ve srovnání se skupinou s vyšším PEEP (5,5%). Overdistenze nebyla identifikována ani při vyšší hladine PEEP.
Závěrem: u většiny pacientů, PEEP 5cm H20 intraoperačně byl příliš nízký k prevenci recruitmentu/derecruitmentu. Analýza intratidal compliance profilu poskytuje možnost individuální titrace PEEP hladiny, která vede k stabilizaci stavu recruitmentu plic během intraoperační umělé plicní ventilace.
British Journal of Anaesthesia 114 (3): 483–90 (2015)
Rating:18
Peripartální krvácení
Marc van de Velde, Christian Diez a Albert J. Varon
Přehledné review aktuálního managementu peripartálního krvácení. Peripartální krvácení zůstává jednou z hlavních příčín mateřské morbidity a mortality. Když se postpartální krvácení stane refrakterní na manuální a farmakologické intervence, stav vyžaduje eskalaci péče. Intervence druhé linie zahrňují intrauterinní tamponádu, balónkovou tamponádu, nebo uterinní kompresní stehy. Při selhání postupů druhé linie je možná selektivní arteriální embolizace, která se stala běžnou terapeutickou možnosti při postpartálním krvácení nereagujícím na běžnou terapii, při snaze vyhnout se hysterektomii. Nejlepši výsledky terapie postpartálního krvácení jsou dosahované při vzestupném přístupu. Manuální a farmakologické intervence patří mezi první linii terapie. Při pokračujícím krvácení lze přistoupit k terapii druhé linie a hysterektomie zůstává poslední metodou volby.
Curr Opin Anesthesiol 2015, 28:186–190
Rating:17
Získané poruchy koagulace v perioperačním období
Oliver Grottke, Dietmar Fries, a Bartolomeu Nascimento
Recentní studie poukazuji na spojitost mezi nízkou hladinou fibrinogenu a sníženou polymerizácií fibrinu při vzniku získané kaogulopatie. Obzvláště deficit fibrin (fibrinogen) je frekventní u pacientů po kardiochirurgických operacích, při příjmu na oddělení urgentního příjmu a při krvácení po porodu. Ohledně antitrombotické terapie: nové antikoagulanciá poskytují vyšší efektivitu a relativně vyšší bezpečnost při srovnánís antagonisty K, ačkoliv reverze jejich antikoagulačního účinku nespecifikými agens, včetně koncentrátu protrombinového komplexu vede ke konfliktním výsledkům. Specifické antidota jsou aktuálně v procesu výroby a nejsou aktuálně registrovaná pro klinické použití, nicméně trend ve vývoji je slibný. Cílená hemostatická terpie má za cíl korekci koagulopatie ve specifických klinických situacích a dále redukci potřeby allogenních transfuzí a jejich eventuálních nežádoucích účinků.
Curr Opin Anesthesiol 2015, 28:113–122
Rating:16
Bezpečnost pediatrické kontinuální interskalenické blokády
H. Gurnaney, W. T. Muhly, F. W. Kraemer, G. Cucchiaro a A. Ganesh
Interskalenická blokáda je efektivní terapeutická a analgetická strategie u dětských a adolescentních pacientů podstupujících operaci ramene. Ačkoliv je zavedení regionální blokády u dítěte při vědomí obtížné, někteří experti nedoporučují provádět regionální blokády u pacientů v celkové anestezii. Autoři přináši studii na vzorku 154 pacientů s kontinuálním interskalenickou blokádou, při použití modifikovaného laterálního přístupu. U všech pacientů byla regionální blokáda zavedena v celkové anestezii a pacienti propušteni do domácí péče v katetrem in situ byli denně telefonicky evaluováni. Z celkového počtu 154 pacientů, bylo 132 (85,7%) propuštěno do domácí péče s katetrem in situ. Úspěšnost katétrové techniky byl v 92,1%, kde nejčastější příčina selhání metody (6%) byla časná dislokace katetru během prvních 24 hodin. U 3 pacientů se vyskytli nežádoucí účinky ve vztahu k interskalenické blokádě.
Závěrem: zavedení interskalenického katetru u dětských pacientů v celkové anestezii a následný management domáci analgetické terapie je reálny v pediatrické populaci a je asociovaný s nízkou mírou nežádoucích reakcí.
Acta Anaesthesiologica Scandinavica 59 (2015) 377–383
Rating:17
Totální intravenózní celková anestezie vs. subarachnoideální anestezie pro totální endoprotézu kyčelního kloubu
A. Harsten, H. Kehlet, P. Ljung a S. Toksvig-Larsen
Ideální metoda anestezie u pacientů podstupujících artroplastiku kyčelního kloubu zůstává kontroverzní. Autoři srovnávali 120 pacientů postupujících TEP kyčelního kloubu při výkonu v celkové totální intravenózní anestezii a subarachnoideální anestezii. Primárním cílem byla délka hospitalizace. Celková anestezie vedla k mírné redukci délky hospitalizace, nižší incidenci PONV a závratě. Pacienti podstupující výkon v celkové anestezii vykazovali vyšší skóre bolesti v prvních 2 pooperačních hodinách, nicméně toto skóre bylo nižší v 6-té pooperační hodině. Pacienti po celkové anestezii měli lepši ortostatické funkce ve srovnání s druhou skupinou.
Závěrem: celková anestezie u pacientů podstupujicích TEP kyčelního kloubu vedlo k lepšímu profilu zotavení ve srovnání se subarachnoideální anestezií.
Acta Anaesthesiologica Scandinavica 59 (2015) 298–309
Rating:16
Intravenózní lidokain vede k prohloubení anestezie propofolem při kožní incizi
U. Weber, M. Krammel, S. Linke et al.
Anesteziologická potence propofolu může být kvantifikována pomoci Cp50 hodnoty, která je definována jako plasmatická koncentrace propofolu která vede k potlačení motorické odpovědi na bolestivý stimulus u 50% pacientů. Autoři testovali hypotézu, jestli i.v. bolus 1,5mg/kg lidocainu může vést k redukci Cp50. Celkem bylo sledovaných 54 pacientů k elektivní operaci, kteří byli randomizováni do skupiny s lidokainem nebo placebem podaným 3 min před kožním řezem. Po aplikaci lidokainu nedošlo k siginikatní redukci potřeby propofolu, ačkoliv došlo k poklesu Cp50 o 42% z 8.5 μg/ml na 4.92 μg/ml.Závěrem: Intravenózní bolus 2% lidokainu (1,5mg/kg) vedl k signifikantní redukci hodnoty Cp50.
Acta Anaesthesiologica Scandinavica 59 (2015) 310–318
Rating:15
Neurologický outcome v poresuscitační péči u pacientů s výskytem myoklonů po srdeční zástavě
David B. Seder, Kjetil Sunde, Sten Rubertsson et al.
Restrospektivní studie na celkovém počtu 2532 pacientů (2002-2012) v poresuscitační péči k zhodnocení prognostického významu výskytu myoklonů v poresuscitační intenzivní péči. Z celkového počtu bylo 88% léčených terapeutickou hypotermií a u 18% (471) z nich byl diagnostikován výskyt myoklonů. Pacienti s myoklonem vykazovali delší čas k iniciaci profesionální KPR (8,6 vs. 7min) a presentovali se méně frekventně ventrikulární tachykardii/fibrilaci, zástavou oběhu v přítomnosti svědků, nebo okamžitou laickou resuscitací. EEG zobrazili myoklonus v kombinaci s epileptickou aktivitou u 209 případů z 374 (55%), včetně epileptického statu u 27% (102 z 374). Dobrý outcome (Cerebral performance Category 1-2) v době propuštění byl diagnostikován u 9% pacientů s myoklonem, a méně často při myoklonu v kombinaci s epileptickou aktivitou (2% vs. 15%). Pacienti s myoklonem a dobrým outcome byli signifikantně mladší (53,7 vs 62,7 let), měli častěji iniciální rytmus ventrikulární tachykardii/fibrilaci (81% vs. 46%), kratší čas ischémie (18,9 vs. 26,4 min.), více srdečních zástav v přítomnosti svědků (91% vs. 77%) a méně DNR kategorizací (7 vs. 78%).
Závěrem: 9% pacientů po srdeční zástavě s myoklonem vykazovali dobrý funkční outcome, byli to především pacienti bez epiletoformní aktivity a s prolongovanou hospitalizací. Časné úmrtí se vyskytovalo primárně po odnětí terapie. Zůstává nejasné jestli prolongovaná terapie může vést k zlepšení klinického outcome, nicméně myoklonus sám o sobě nemá být považován za známku nezvratného negativního stavu.
Rating:17
Mangement anesteziologické a intenzivní péče u pacientů se subarachnoideálním krvácením: přehled praxe v Evropě
Lionel J. Velly, Federico Bilotta, Neus Fa`bregas et al.
Vícero aspektů perioperační péče u pacientů se subarachnoideálním krvácením z aneuryzmatu (SAH) zůstává kontroverzními. Dotazníková elektronická studie k posouzení aktuální praxe v Evropě. Kompletní data byli dodané od celkem 268 center, z kterých 81% léčilo SAH časně (do 24 hod). Celkem 61% center léčilo SAH ve více jak 60% coilingem, 19% center vykazovalo více jako 60% SAH léčených clippingem a 16% center využívalo obě metody ekvivalentně. Nebyl identifikován žádný cílený arteriální tlak během coilingu, dočasného clippingu nebo u pacientů bez detekovaných vazospasmů po ošetření aneurysmatu. Téměř všichni respondéři používají v péči o SAH nimodipin (97%), 21% implementuje do terapie statiny a 20% magnesium jako prevenci vasospazmů. Jedna čvtrtina respodéřů používá samotné intraarteriální vazodilatační léčiva, 5% cerebrální angioplastiku a 48% jejich kombinaci. Nejčastěji úživaným intraarteriálním vazodilatačním léčivem byl nimodipin (82%), ve 23% byl použit milrinone a v 19% papaverin. Více jak 44% respondentů implementovalo do terapie 3H přístup vs. 30% indukovanou hypertenzii k léčbě vasospazmů samostatně.
Eur J Anaesthesiol 2015; 32:168–176
Rating:16
Propofol zvyšuje morbiditu a mortalitu v sepsi na experimentálním animálním modelu
Martin Schläpfer. Tobias Piegeler, Randal O Dull et al.
Těžká sepse je asociovaná v přibližne 50% mortalitou navzdory vysokým léčebným nákladům. Většina pacientů vyžaduje podporu vitálních funkcí včetně umělé plicní ventilace a propofol je běžně používaným lékem k sedaci pacientů na umělé plicní ventilaci. Volatilní anestetika vykazují pozitivní efekt na potlačení zánětlivé reakce a můžou poskytovat potenciální imunomodulační benefit během intra-abdominální sepse na animálním modelu. Autoři testovali efekt propofolu ve srovnání s volatilními anestetiky na experimentálním septickém animálním modelu. Septické zvířata (potkan) sedované propofolem vykazovaly střední čas přežití 12 hodin ve srovnání více jak 56% zvířat sedovaných volatilním anestetikem přežilo iniciálních 24 hodin. Po 18 hodinách byl base excess signifikantně nižší ve skupině s propofolem (−20.6 ± 2.0) ve srovnání se skupinou s volatilními anestetiky ( izofluran -11.7 ± 4.2, sevofluran -11.8 ± 3.5, desfluran -14.2 ± 3.7). Plasmatická hladina endotoxinu v 12-té hodině byla více jak 2x vyšší ve skupině s propofolem než ve srovnání se skupinou sedovanou izofluranem. Také plasmatické hladiny zánětlivých mediátorů (TNF-α - tumor necrosis factor-α, interleukin-1β, interleukin-10, CXCL-2, interferon-γ a high mobility group protein-1) byly vyšší ve srovnání se skupinou sedovanou izofluranem.Závěrem: autoři přináši první studii poukazující na možný benefit volatilních anestetik v sedaci u septických pacientů ve srovnání s propofolem. Výsledky poukazují , že volatilní anestetika můžou dramaticky ovlivnit outcome a potlačit zánětlivou reakci ve srovnání s propofolem. Hlavním mechanismem odpovědným za nežádoucí účinky propofolu může být zvýšení plasmatické hladiny endotoxinu, co vede následně k závažné hypotenzi nereagující na tekutinovou resuscitaci.
Critical Care doi:10.1186/s13054-015-0751-x
Rating:19
Dexmedetomidin versus standardní sedace propofolem a midazolamem v intenzivní péči - ekonomické zhodnocení
Heidi Turunen, Stephan M Jakob, Esko Ruokonen et al.
Dexmedetomidin ve dvou evropských randomizovaných zaslepených studiích (Prodex a Midex) vykazoval non-inferioritu ve srovnání s propofolem a midazolamem v dosažení cílené hladiny sedace u uměle ventilovaných pacientů. Dexmedetomidin dále vedl ke zkrácení doby extubace ve srovnání se standartními sedativy, co může vést k snížení nákladů na intenznivní péči. Analýzou dostupných dat vychází sedace dexmedetomidinem ekonomicky výhodnější ve srovnání se standartními sedativy.
Critical Care doi:10.1186/s13054-015-0787-y
Rating:16
