ESICM Lives 2025

Pohled lékaře: MUDr. Marek Kovář, EDIC

Potřetí za sebou na ESICM LIVES, tentokrát se kongres přesouvá z jižních zemí do prostředí střední Evropy. Spolu s lokací se posunul i termín – z babího léta do dušičkového období. Ranní teploty lehce nad nulou a pěší cesta na kongres skrz hřbitov tomu dávají úplně jinou atmosféru, než mám s LIVES spojenou. Radost mi ale dělá, že tentokrát vyrážíme v tandemu lékař–sestra, navíc ze stejného klinického pracoviště. Jsem zvědavý na nelékařský pohled na tuto akci – jak bude odlišný oproti tomu lékařskému?

Z pohledu lékaře však začal první den zostra. Hned v prvním bloku mě čekala aktivní účast – prezentace posteru na téma korelace měření saturace mezi wearables a kalibrovaným zařízením. Naštěstí nešlo o nejsložitější téma v rámci sekce o respiračním selhání, a tak i přes relativně brzký start proběhlo vše hladce – včetně následné diskuze.

Vydechnout jsem si mohl hned vzápětí v Next sekci, tedy mezi mladými intenzivisty ESICM. Tato část kongresu je podle mě rok od roku lepší – uvolněnější atmosféra, otevřená diskuze, inspirující přístupy. Skvěle to ilustrovala Dr. Chiara, která během své přednášky o neinvazivním neuromonitoringu demonstrovala prvky TCD přímo na předsedajícím. Pecka! 

Následovala ostrá změna tématu – sekce What’s new in shock? byla sice konzervativně podaná, ale když ji otevírá Dr. Singer, víte, že se nudit nebudete. Posledního řečníka jsem nakonec nestihl, protože v Nextu právě probíhal skvělý vstup Dr. Weisse – „My worst error“. Jeho závěrečná věta stojí za zapamatování:

„Největší chybou je nevyužít chybu jako příležitost k poučení.“

Ukázkový přístup k medicínským omylům. A kupodivu – i v tak vyspělé zemi, jako je Německo, je to pořád “big deal”. Otevřený přístup k chybám je ale potřeba podporovat kdekoliv.

Dalším příjemným překvapením prvního dne byla sekce o hudbě, zvuku a tichu na ICU. Kromě využití muzikoterapie se zde mluvilo i o alarm fatigue a konceptu silent ICU – rozhodně netradiční témata, která celý den krásně osvěžila.

Závěr dne patřil tradičně Welcoming ceremony. Tentokrát bez české stopy, zato s významným momentem – Dr. Maurizio Cecconi převzal medaili ESICM. Oceněn byl nejen za svou celoživotní práci, ale i za vedení společnosti během pandemie COVID-19. Důstojné zakončení prvního dne.

Druhý den jsem měl objednaný workshop.
Workshopy na ESICM jsou pro mě vždy trochu sázka do loterie – někdy odcházím nadšený, jindy s pocitem, že jsem mohl ušetřit, kdybych se raději nezúčastnil. Loni bylo ECMO docela dobré, RRT už o něco slabší.

Tentokrát jsem si vybral General Intensive Care Ultrasound a naštěstí to byl ten lepší případ. Během workshopu jsem si prošel několik whiteboard cases, jeden simulační scénář zaměřený na využití periarrest ultrazvuku (musím poznamenat, že právě tato část byla nejslabší – podobné stanoviště, které nedávno vytvořil pro kurz ZZS Dr. Váfek na SIMU, je o třídu lepší), a následovala tři hands-on stanoviště: měření VTI, odhad ICP pomocí optic sheath diameter a TCD a hodnocení kongesce pomocí PW v hepatických, portálních a renálních žilách.

Odnáším si z toho tři věci:

1. TCD – jako většina ultrazvukových metod – není složitá a pro začátek je nutné ji prostě začít dělat.
2. Musím si najít mentora, který mě skutečně naučí ECHO.
3. V simulacích a simulačních případech držíme krok s kvalitou mezinárodních společností.

Třetí den: Hned po příchodu jsem zamířil k Next stánku. Důvod byl jasný: Blackboard session prof. Julie Wendon z King’s College. Její přehled o selhání jater na intenzivní péči je vždy zážitkem – nejen pro její srozumitelný styl, ale i pro schopnost propojit klinickou zkušenost s patofyziologií. Když v publiku sedí Darren Taichman, zástupce šéfredaktora New England Journal of Medicine, a soustředěně poslouchá, víte, že jste svědky skutečné kvality.

Dopolední blok pokračoval v duchu POCUS: Hemodynamic Assessment, který vedli dr. Balík (EDEC Chair) a dr. Galarza ze Španělska. Nešlo jen o prezentaci, ale o živou demonstraci na figurantovi – včetně využití MAPSE jako parametru longitudinální kontraktility levé komory.

Závěr kongresu tradičně patřil sekci Hot Topics, kde letos diskutovali Dr. Taichman (NEJM), Dr. Angus (JAMA) a Dr. De Waele (ESICM President). Několik čerstvě publikovaných studií shrnulo nejnovější poznatky z intenzivní péče:

SOFA-2 Score (JAMA): aktualizovaná verze skóre reflektující současné ICU prostředí, avšak se stejnou predikční hodnotou jako původní SOFA. Zda přinese lepší klinickou použitelnost, ukáže praxe.

Deferring Arterial Catheterization in Shock (NEJM): odložené zavedení arteriální kanyly u pacientů v šoku bylo ne-inferiorní oproti časné katetrizaci z hlediska 28denní mortality.

ANDROMEDA-SHOCK-2 Trial (JAMA): personalizovaná hemodynamická resuscitace cílená na capillary refill time vedla k kratší potřebě orgánové podpory oproti standardní péči.

Glucocorticoids in CAP (NEJM): u pacientů s komunitní pneumonií byla léčba glukokortikoidy v „low-resouce” prostředí spojena s nižší mortalitou

BICARICU-2 Trial (JAMA): podání NaHCO₃ u těžké metabolické acidózy a AKI nesnížilo mortalitu, ale redukovalo potřebu dialýzy.

Třetí den tak završil kongres v tradičním duchu – kombinací inspirativních osobností, klinických dat a živé vědecké diskuse, která určuje směr moderní intenzivní medicíny.

Na závěr patří velké poděkování Fondu mobility Sekci mladých anesteziologů a intenzivistů ČSARIM (SMAI) a Nadačnímu fondu AKUTNĚ.CZ, kteří podpořili moji účast na ESICM Lives 2025.

Pohled sestry: Mgr. Natália Antalová, Ph.D.

Pro mě osobně to byla první zahraniční konference zaměřená na intenzivní medicínu, takže jsem přijížděla plná očekávání a zvědavosti. Venku panovalo typicky podzimní počasí – déšť, vítr a chlad – takže o to příjemnější bylo trávit dny v teple konferenčních sálů, nasávat atmosféru a naslouchat inspirativním přednáškám.

Konferenční pondělí jsme zahájili prezentací našeho posteru, kterou – na už tradičně vysoké úrovni – představil můj kolega lékař Marek. Po zhlédnutí několika dalších posterových prezentací jsem se přesunula na blok, který mě zaujal už svým názvem.

Hudba, ticho a alarmy – zvuková stránka intenzivní péče

Blok „The sound of healing – music or silence in the ICU environment“ byl doslova šitý na míru mému profesnímu zaměření. Dlouhodobě se věnuji prevenci a nefarmakologické léčbě deliria u pediatrických pacientů, a proto pro mě bylo mimořádně inspirativní slyšet, jak kolegové z různých zemí přistupují k prostředí intenzivní péče – k jeho zvukům, hudbě i tichu.
Navíc téma alarmové únavy mi bylo velmi blízké i z dalšího důvodu – na nadcházející konferenci Akutně.cz budu mít prezentaci s názvem „Alarmová únava v intenzivní péči: Tichý nepřítel bezpečnosti pacientů“. O to víc mě potěšilo, že právě prof. Claudia Spies z Německa otevřela tuto problematiku i na mezinárodním fóru a nabídla praktické tipy, jak se s ní vyrovnávat.
Tento blok spojil tři inspirativní příspěvky. První z nich – „The role of music in the ICU impacting on patients“ od prof. Jos Latoura (Plymouth, UK) – přinesl zajímavé poznatky o vlivu hudby na psychický stav pacientů v kritickém stavu. Hudba tu byla prezentována nejen jako prostředek ke snížení úzkosti a stresu, ale i jako nástroj komunikace mezi pacientem a personálem v prostředí, kde běžná interakce často selhává.

Následovala již zmíněná přednáška prof. Spies „Practicalities in alarm fatigue“, zaměřená na fenomén tzv. alarm fatigue – přetížení zdravotníků neustálými zvukovými signály. Autorka upozornila, že dlouhodobá expozice alarmům může vést k nižší pozornosti, únavě a v konečném důsledku i k riziku chyb. Diskutovalo se o praktických strategiích, jak alarmy standardizovat, redukovat a lépe diferencovat podle rizika.
Poslední příspěvek „A silent ICU, impacting on nurses’ work“ poukázal na to, že i ticho může být léčivé – nejen pro pacienty, ale i pro sestry samotné. Ztišené prostředí podporuje soustředění, zklidňuje a pomáhá zachovat profesionalitu i v náročných momentech péče. Celý blok tak krásně propojil odborné poznatky s lidským přístupem k intenzivní medicíně. Perfektní zakončení dne!

A vlastně! Ještě před tímto blokem jsem se zúčastnila panelové debaty „How to tackle ICU workforce shortages?“, kde diskutovali Danielle Bear (Australia), Brigitta Fazzini a Paul Twose (UK). Všichni se shodli, že nedostatek kvalifikovaného personálu je problémem napříč kontinenty – a řešení vidí v podpoře týmové kultury, flexibilních pracovních úvazcích a větším zapojení nelékařských profesí do rozhodovacích procesů.

Česko se rozhodně nemá za co stydět

Druhý den konference jsem strávila převážně v posterové sekci. Možnost porovnat českou a zahraniční praxi byla nesmírně obohacující.
Odnáším si z toho především dvě věci:

1. že se v Česku rozhodně nemáme za co stydět – prezentace našich týmů jsou odborně i vizuálně na velmi vysoké úrovni;
2. a že bychom měli ještě více propojovat různé nelékařské profese i v rámci našich domácích konferencí.

V Mnichově měli velký prostor také fyzioterapeuti, farmaceuti či nutriční specialisté – a diskuze díky tomu působily komplexněji a živěji.

Velmi silným momentem pro mě byla také diskuze „Families in ICU: where to go from here?“, vedená Dr. Naef z Curychu. Její slova ve mně rezonují dodnes:

“If we look only at the patient, we don’t have ideal conditions for patients to recover or for patients to be comfortable after they leave the ICU. Seeing families as part of the care process and partnering with families help us achieve the best possible care for patients.”

Její přístup, který zdůrazňuje rodinu jako klíčovou součást léčebného procesu, považuji za inspiraci i pro naši praxi. (Související článek Dr. Naef je dostupný zde).

Závěrečný den: pacienti s dlouhodobou hospitalizací

Poslední den konference probíhal v komornějším duchu, ale přinesl řadu hodnotných témat v rámci Thematic Session – The long-stay patient.
Zaujala mě zejména prezentace Marine Van Hollebeke (Belgie) o dechovém tréninku u pacientů s obtížným odvykáním od umělé plicní ventilace.
Na ni navázala Dr. Maj-Brit Nørregaard Kjaer (Dánsko) s tématem sjednocování klinických výstupů u pacientů na JIP (A core outcome set for adult general ICU patients).
Závěr patřil dvojici prof. Stefan J. Schaller (Rakousko) a prof. David McWilliams (UK), kteří představili strategie pro zvyšování komfortu a rehabilitaci pacientů po propuštění z intenzivní péče.

Závěrem

Účast na konferenci ESICM LIVES 2025 pro mě byla velkou profesní i osobní inspirací.
Vidět, že sestry a další nelékařské profese stojí po boku lékařů jako rovnocenní partneři v péči o kriticky nemocné, je pro mě potvrzením, že naše práce má mezinárodní rozměr i respekt.
Z Mnichova jsem si odvezla nejen nové poznatky, ale i motivaci dál rozvíjet spolupráci napříč profesemi – a nebát se prezentovat českou ošetřovatelskou praxi v zahraničí.

Příští ročník kongresu ESICM LIVES 2026 se uskuteční v Lisabonu (10.–14. října 2026) – takže si určitě poznačte do kalendáře, protože svět intenzivní medicíny se tam znovu setká pod jednou střechou.