Úvodní blok položil teoretický základ kongresu detailním popisem anatomických struktur a
jejich zobrazení.
Anatomické minimum (Doc. Joukal): Koleno je složený kloub s retroverzí proximální tibie přibližně 10°. Klíčovým sdělením bylo anatomické specifikum kloubního pouzdra: zkřížené vazy se nacházejí extrakapsulárně vůči synoviální vrstvě (pars synovialis), ale intrakapsulárně vůči fibrózní vrstvě (pars fibrosa). Vazy LCA (přední) a LCP (zadní) se dělí na dva funkční svazky (anteromedialní/posterolateralní, resp. anterolateralní/posteromedialní). Mediální meniskus má tvar písmene „C“ a srůstá s vnitřním postranním vazem, což omezuje jeho pohyblivost a zvyšuje náchylnost k poškození. Laterální meniskus má tvar písmene „O“ a s pouzdrem nesrůstá. Dále následovalo téma: Zobrazovací metody (MUDr. Miklošová): Pro skelet zůstává základem RTG (vždy 2 kolmé projekce), pro měkké tkáně ultrazvuk a magnetická rezonance (MRI). Na dlouhých formátech RTG se hodnotí mechanická osa končetiny pomocí Mikuliczovy linie (spojnice středu hlavice femuru a středu hlezenní kosti), která má správně procházet mírně mediálně od středu kolene. Anatomická osa je dána femorotibiálním úhlem (norma 5–7°). O klinickém vyšetření přednášel MUDr. Lukáč. Zdůraznil, že ortoped musí pacienta vyšetřovat svlečeného a sledovat jeho chůzi a osy končetin. Při punkci výpotku (nejčastěji suprapatelárně zevně) je kritické sledovat přítomnost tukových kapének, které signalizují intraartikulární zlomeninu nebo osteochondrální defekt. Pro klinickou praxi popsal testy stability (Lachman, Pivot-shift u LCA, balotman pately) a měření Insall- Salvati ratio na RTG pro plánování totálních náhrad.
Blok II: Meniskus – diagnostika a léčba
Tento blok se detailně věnoval patologiím menisků, jejich artroskopickému řešení a pooperačnímu sledování. Téma Diagnostika zpracovala MUDr. Miklošová. Meniskus se podle cievního zásobení dělí na periferní red-red zónu (dobré hojení), střední red-white a avaskulární centrální white- white zónu. Z anatomických variant upozornila na diskoidní meniskus (širší, náchylnější k ruptuře) a meniscal flounce (fyziologické zvlnění, nezaměňovat s patologií). U ruptur podrobně popsala horizontální, vertikální (longitudinální/radiální) a komplexní trhliny. Zvláštní pozornost věnovala ramp lézím (periferní ruptury zadního rohu mediálního menisku asociované s traumatem LCA, klasifikované dle Greifa do 5 typů) a root lézím (ruptury kořenů menisků, klasifikace LaPrade), které vykazují na MRI specifické znaky jako ghost sign (chybění menisku v sagitální rovině) nebo povysunutí menisku ze štěrbiny v koronální rovině. Možnosti léčby menisku přednesl MUDr. Lujc. Pan doktor vypíchl fatální biomechanické důsledky neošetřených radiálních nebo root trhlin – biomechanicky se rovnají totální menisektomii, která zvyšuje tlak v kloubu o 200–300 % a vede k 132krát vyššímu riziku progrese osteoartrózy. Až 80 % poranění ACL je sdruženo s lézí menisku. Představil techniku pie-crustingu pomocí 18G jehly na femorálním úponu vnitřního postranního vazu (POL), což umožní rozevření mediálního kompartmentu a dokonalý artroskopický přehled (transnotch přístup) o zadním rohu menisku. Prezentoval sutury pomocí all-inside kotviček (Fast-Fix) i transtibiální pull-out techniku pro root léze. A jak má vypadat pooperační hodnocení?Shoda panovala v tom, že provádět kontrolní MRI dříve než 6 měsíců po operaci je nesmysl, protože edém, granulační tkáň a tekutina vedou k falešně pozitivním nálezům. Granulační tkáň po sutuře může v 10 % případů přetrvávat i více než 10 let. Známkou selhání sutury je nově vznikající parameniskální ganglion nebo diastáza okrajů nad 1 mm.
Blok III: Chrupavka
Blok se zabýval tématem hyalinní kloubní chrupavky, která má kvůli bezcévnosti a nízkému metabolismu minimální reparační schopnost a hojí se biomechanicky méněcennou jizvou (kolagen typu I namísto elastického typu II). O diagnostice poutavě přednášela MUDr. Štouračová. Klasické zobrazení (RTG, CT) hodnotí chrupavku nepřímo přes šíři kloubní štěrbiny (např. Kellgren-Lawrenceova klasifikace). Zlatým standardem je MRI (kombinace 2D a 3D PD sekvencí). Zásadním tématem byly pokročilé MR techniky (T2 mapování, rho mapování, dGEMRIC). Tyto techniky umožňují biochemické hodnocení – dGEMRIC využívá intravenózní kontrastní látku a záporný náboj k detekci úbytku glykosaminoglykanů (kvality chrupavky) ještě v předdefektovém stádiu. Pro staging chondropatií se používá modifikovaná Outerbridgeova klasifikace (0–IV). Stupeň I značí změknutí (alterace signálu uvnitř chrupavky), stupeň IV již obnažení kosti s reaktivním edémem dřeně. Po tématu diagnostiky následovalo téma klinicky a léčby z úst MUDr. Vališe. Zaznělo, že chrupavku nelze dokonale nahradit, pouze zpomalit progresi artrózy. Představil terapeutický algoritmus na základě věku a velikosti defektu. U mladých do 20 let a defektů do 2 cm² mají skvělý efekt dřeň stimulující techniky (mikrofraktury dle Steadmana). U starších (nad 40 let) však mikrofraktury selhávají a tvoří jen nekvalitní plstnatou tkáň. Pro defekty 2–4 cm² je vhodná mozaiková plastika (OATS) z nezátěžových ploch. Pro rozsáhlé defekty (do 6 cm²) prezentoval autologní kultivované chondrocyty na 3D nosičích (scaffoldy jako Hyalofast, Chondro-Filler) fixované tkáňovým lepidlem. Podmínkou úspěchu je vyrovnaná osa končetiny a ošetření přidružených patologií (vazy, menisky); jinak veškerá práce selže. Pooperační MRI: Pro hodnocení regenerátu chrupavky se celosvětově etablovala MOCART 2 klasifikace (škáluje parametry jako vyplnění defektu, integrace k okrajům, homogenita povrchu a subchondrální kost).
Blok V: Zkřížené vazy
Tento blok reflektoval alarmující epidemiologický nárůst ruptur LCA u dětí do 15 let (meziročně o 8 % u dívek), způsobený zrychlením sportu a horší neuromuskulární kontrolou. S tématem diagnostika přispěl MUDr. Gerstberger. Připomněl složení LCA ze dvou svazků (anteromedialní, posterolateralní). Typickým nepřímým znakem ruptury LCA na MRI je kontuze kostní dřeně (kissing contusion) v oblasti laterálního kondylu femuru a posterolaterálního okraje tibie, vznikající valgózním mechanismem. Dalším znakem je anterotibiální translace (posun tibie dopředu o více než 5–7 mm hodnocený k Blumensaatově linii). Izolované ruptury jsou vzácné, často se pojí do O'Donoghue triády (LCA + vnitřní meniskus + vnitřní postranní vaz). Následně přednesl MUDr. Lujc možnosti Záchovné operace. Hlavním poselstvím byl odklon od paušálních plastik a návrat k přímé reinzerci (sutuře) LCA u indikovaných případů. Podmínkou je čerstvý úraz do 3 týdnů (po 6 týdnech nastávají nevratné degenerativní změny) a typ poranění Sherman 1 nebo 2 (avulze z proximálního úponu, kde je vaz výborně cévně zásoben z a. genus media). Vaz se prošívá technikou lasso loop, ukotví se do footprintu ve femuru resorbovatelnou kotvičkou a spodina se perforuje (mikrofraktury) pro vyplavení kmenových buněk. Výhodou je zachování propriocepce a plný návrat k zátěži již za 5 měsíců (u plastiky až za rok). Rotační stabilita: U těžkých rotačních nestabilit (velmi pozitivní Pivot-shift) prezentoval kombinaci plastiky s laterální extraartikulární tenodézou (LET) dle Lemaira, kdy se flap z tractus iliotibialis podvleče pod LCL vaz a ukotví do femuru, což výrazně snižuje riziko re-ruptury štěpu. Doktor Radim Gerstberger v pooperační části upozornil na proces ligamentizace štěpu (revaskularizační zánětlivá fáze mezi 6. týdnem a 6. měsícem vykazuje na MRI vysoký signál, což není patologie) a na pooperační komplikace typu Kyklop léze (fibrózní uzor v interkondylární fose omezující extenzi).
Blok VI: Češka, dětský věk
Závěrečný blok propojil problematiku pately u dospělých s čistě pediatrickou radiologií. Téma Patela a instabilita představila MUDr. Bošková. Patela je největší sezamská kost, jejíž hyalinní chrupavka je s tloušťkou 6 mm nejsilnější v těle. Osifikuje interindividuálně mezi 3. a 6. rokem z více jader, což může vést k variantě patela bipartita/multipartita (superolaterálně, hladké okraje, nezaměňovat s frakturou). U patelofemorální instability (časté u dívek 10–16 let) je hlavním pasivním stabilizátorem MPFL vaz (mediální patelofemorální ligamentum), který zajišťuje 60 % stability. Radiologicky je nutné měřit predispoziční faktory: trochleární dysplazii dle Dejoura (typy A–D vykazující na bočním RTG znaky crossing sign, double contour nebo supratrochleární ostruhu) a výšku pately (patella alta) pomocí indexů Insall-Salvati (norma 0,8–1,2) či Caton-Deschamps (patella alta více jak 1,2). Následovalo téma Traumatologie. Typickou dětskou zlomeninou je sleeve fraktura (8–16 let), kdy axiální síla vytrhne dolní pól pately i s částí chrupavky a úponu patelárního vazu, což vede k vysokému postavení čéšky. U dospělých prezentovala tříštivé zlomeniny z přímých pádů a osteochondrální fraktury po luxaci pately doprovázené volnými tělísky. Pan doktor Šenkyřík v přednášce Pediatrická radiologie vyvrátil mýtus, že děti nemají ndegenerace. Popsal novorozenecké septické artritidy sdružené s osteomyelitidou (nutná včasná detekce synovialitidy ultrazvukem k zamezení destrukce kloubu) a epifyzární abscesy, které lze ultrazvukem skvěle dispenzarizovat. Rozebral juvenilní idiopatickou artritidu (JIA), která na rozdíl od dospělých postihuje u dětí primárně velké klouby (koleno). Klíčovým radiologickým tématem byla osteonekróza (kostní infarkty) po kortikoterapii u dětí léčených pro leukémii. Pro klinika je zásadní klasifikace dle Niimiky: pokud nekróza v epifyze nosného kloubu (koleno) přesáhne 30 % plochy epifyzy (měřeno na axiálním MR řezu), hrozí extrémní riziko subchondrálních fraktur a destrukce kloubu, což vyžaduje okamžitý přísný klidový režim. Na závěr demonstroval vzácnou kongenitální femorální deficienci, která je geneticky spjata s aplázií zkřížených vazů.
