Slavnostní zahájení
Po úvodním slovu zahájil odborný program dr. Balík přednáškou Intenzivní péče v ČR: Kde se nacházíme a kam směřujeme?. Představil výzvy, které mohou v následujících letech významně ovlivnit podobu intenzivní medicíny, zejména rozvoj urgentních příjmů bez odpovídající koordinace intenzivní péče, nárůst lůžek následné intenzivní péče či nepříznivý demografický vývoj zdravotnického personálu. Upozornil, že data o vysokém počtu lůžek JIP v ČR je nutné správně interpretovat, protože...
Jedním z řešení je podle něj reklasifikace části JIP na intermediární jednotky. Velkou roli v budoucnosti oboru vidí také v rapid response systémech napojených na dispečink intenzivní péče, které pomocí systémů časného varování umožňují zachytit zhoršující se pacienty a předcházet tak náhlým zástavám oběhu. Mezi bezprostřední priority zařadil koordinaci péče kvalifikovanými intenzivisty, efektivnější využívání lůžkových kapacit a podporu domácí umělé plicní ventilace. V závěru varoval, že bez proměny systému intenzivní medicíny nebude možné efektivně reformovat ani akutní péči jako celek. Dále pokračoval dr. Müller z University Hospital Regensburg přednáškou o využití ECLS u těžkého respiračního selhání. Zdůraznil, že rozvoj ECMO v posledních letech zásadně změnil možnosti péče o pacienty s těžkým ARDS. Indikace k VV ECMO podle něj nemá vycházet pouze z hodnot krevních plynů, ale musí zohledňovat typ ARDS, celkový stav pacienta, a funkci pravé srdeční komory, přičemž: ,,zvýšená spotřeba vazopresorů je často znak iminentního pravostranného SS’’ Mezi klíčové principy péče zařadil včasnou indikaci a individualizovaný přístup včetně zhodnocení věku pacienta a jeho dlouhodobé prognózy.
Resuscitace a poresuscitační péče 2026
Pondělní ranní blok odstartoval dr. Truhlář přednáškou Systém zachraňující životy aneb proč máme nejlepší výsledky v Evropě před plným sálem. Dle dat ze studie EuReCa Three patří Česká republika v přežití po srdeční zástavě k evropské špičce. Dr. Truhlář představil systémové změny, které k těmto výsledkům přispívají – od telefonicky asistované resuscitace přes zavedení videohovorů na lince 155 až po rozšířené využití letecké záchranné služby u srdečních zástav. Zmínil také systém first responderů a připojení AED ještě před příjezdem posádky ZZS, například díky zapojení policie. Součástí změn je také zavedení programu ECPR, centralizace poresuscitační péče a standardizace vzdělávání.
Jaké změny přinesly nové doporučené postupy pro resuscitaci?
Dr. Gretz představil nové doporučené postupy pro resuscitaci dospělých, přičemž konstatoval, že nepřinášejí revoluční změny. Nově se více akcentuje nejen samotné přežití, ale také zotavení pacienta, návrat k blízkým a kvalita života. Velký důraz zůstává kladen na včasnou aktivaci řetězce přežití, ať už prostřednictvím linky 155 nebo v nemocnici přivoláním resuscitačního týmu. Připomněl, že základní poloha elektrod zůstává anterolaterální, zásadní je však jejich správné umístění. Upozornil také na nižší míru zahájení KPR svědky u žen, kde mohou hrát roli obavy z odhalení hrudníku a následné oddálení defibrilace či nesprávné umístění elektrod. V rámci rozšířené resuscitace nedošlo k větším změnám – klíčem zůstává především kvalitní KPR a časná efektivní oxygenace a ventilace. Dále pokračovala dr. Djakow s novými doporučenými postupy pro resuscitaci dětí. Stejně jako u dospělých poukázala na změnu pohledu na řetězec přežití. Zmínila, že prevence je zásadní, protože nejlepší resuscitace je ta, které se podaří předejít. Klíčové je proto včasné rozpoznání kriticky nemocného dítěte, rychlá reakce a efektivní týmová spolupráce. Připomněla využití metody dvou palců ke stlačování hrudníku u kojenců, která nově nachází uplatnění i při řešení obstrukce dýchacích cest. Rozšířená resuscitace zůstává bez zásadních změn a nadále je prioritou řešení reverzibilních příčin. V oblasti zajištění dýchacích cest zdůraznila, že cílem je dobrá oxygenace a ventilace, nikoliv intubace” Klíčovou roli má dále otevřená komunikace s rodinou a je třeba takovou komunikaci trénovat, včetně sdělování nepříznivých zpráv.
A co potom?
Na blok resuscitace navázal dr. Škulec přednáškou věnovanou poresuscitační péči. Zdůraznil, že obnovením oběhu péče nekončí a pacient po srdeční zástavě vyžaduje komplexní přístup, který se stále více přibližuje obecné intenzivní péči. Cílem je nejen stabilizace pacienta, ale také dlouhodobá péče, rehabilitace a komunikace s příbuznými. Nedílnou součástí poresuscitační péče je i hledání příčiny zástavy, včetně využití zobrazovacích metod včetně koronarografie u indikovaných pacientů. Dále debatoval význam multimodálního neurologického prognózování a individualizovaného přístupu ke kontrole tělesné teploty.
ECPR - standard péče?
Poslední část bloku přinesla diskuzi na téma ECPR. Řešilo se, zda se metoda stává / měla by se stát standardem péče. Dr. Bělohlávek ve své argumentaci avizoval, že u správně vybraných pacientů může ECPR zásadně změnit prognózu, zejména u refrakterní srdeční zástavy s potenciálně reverzibilní příčinou. Je však nutné zrychlení celého procesu a zkrácení času do kanylace. Opačný pohled představil dr. Müller, který tvrdí, že ECPR zůstává vysoce specializovanou metodou s náročnými personálními i organizačními požadavky, a ECPR tedy nelze jednoduše zavést do běžné praxe pro všechny pacienty se zástavou. Klíčová tak zůstává správná selekce pacientů, u kterých bude přínos ECPR skutečně převyšovat rizika a náročnost celé metody.
Novinky v akutní kardiologii
Během přednášky Rescue postupy u plicní embolie dr. Bělohlávek připomněl, že lokální trombolýza zůstává metodou volby u masivní PE s účinností kolem 90 %, její opakování však nepřináší benefit a zvyšuje riziko krvácení. Při selhání léčby následují katetrizační techniky s cílem obnovit plicní průtok (nutný i pro samotnou antikoagulaci). U hemodynamicky nestabilních pacientů může být nutná podpora VA-ECMO, přičemž celý postup koordinuje PERT tým, jehož důležitost je nepopíratelná.
Od plicní embolie ke ketonům…
Dr. Šrámko ve sdělení Nutriční substráty a kontraktilita myokardu nabídl pohled na roli energetického metabolismu u srdečního selhání. Srdce patří mezi energeticky nejnáročnější orgány a při jeho selhávání dochází k metabolické remodelaci (tzv. Randleova blokáda) s poklesem efektivity tvorby ATP. V této situaci se uplatňují ketolátky, které jsou myokardem efektivně využívány a jejichž spotřeba u srdečního selhání stoupá. Experimentální i klinická data ukazují, že jejich podání může zlepšit funkci srdce (SV, LVEF i CO), a to jak u chronického srdečního selhání, tak v kardiogenním šoku. Zajímavé je, že efekt není jen akutní – opakované podání naznačuje i možnost dlouhodobější metabolické adaptace myokardu. Diskutována byla také ketonová hypotéza účinku SGLT2 inhibitorů, které mohou nepřímo navozovat právě tento „výhodnější“ energetický režim a minimálně částečně tak vysvětlit pozitivní efekt gliflozinů na selhávající myokard.
... Stresujeme pacienty příliš aneb čas na dekatecholaminizaci?
Role katecholaminů v patofyziologii Tako-Tsubo syndromu je známá, méně často se ale zohledňuje jejich iatrogenní nárůst v rámci intenzivní terapie. Dr. Balík upozornil, že právě kombinace endogenní i terapeutické adrenergní zátěže může přispívat k rozvoji stresové kardiomyopatie, která je pravděpodobně poddiagnostikovaná a vyžaduje časné rozpoznání. V těžkých případech může být klíčová včasná mechanická podpora oběhu, včetně VA-ECMO. Na problematiku adrenergních substrátů navázal dr. Mošna, který zdůraznil posun od čistě katecholaminové vazopresorické podpory k individualizovanému řízení perfuze – “OD TLAKU KE FLOW”. U vazoplegického šoku mohou hrát roli i alternativní cesty regulace, zejména vazopresin či angiotenzin II (nebo i samotná volumoterapie), které můžeme využít. Cílem je racionální titrace noradrenalinu podle klinického fenotypu pacienta. Dr. Moťovská zakončila blok zdůrazněním role časné antiagregační léčby u akutních koronárních syndromů, kde zůstává klíčová rychlá reperfuze a DAPT, zatímco u ostatních forem srdečního selhání je zásadní individualizovaná antitrombotická prevence.
Metabolismus a výživa
Dr. Brožek propojil srdce a výživu, když ve svém tématu Otrava kardiofarmaky upozornil, že kardiofarmaka tvoří přibližně 5 % všech intoxikací a podílejí se až na 10 % úmrtí z důvodu intoxikace. Dominují betablokátory, blokátory kalciových kanálů, digoxin a ACEi/sartany, ale také například odvary z plodů tisu. Stěžejní je časná a agresivní léčba – od zajištění vitálních funkcí, přes dekontaminaci GIT (laváž, aktivní uhlí), až po specifické postupy jako vysokodávkovaný inzulin u betablokátorů či podání antidot u vybraných látek, včetně zajištění oběhové podpory. Hlavním uváženým faktorem při rozhodování terapie by měla být klinika, toxikologické potvrzení až sekundárně.
Jak teda s výživou kritických pacientů na JIP - není někdy méně více?
Dr. Skořepa otevřel otázku, zda je hypokalorická high-protein výživa u obézních pacientů terapeutickým nástrojem, nebo rizikem podvýživy. Zdůraznil, že vysoké BMI neznamená adekvátní nutriční stav, tzv. “falešný stav bezpečí”, a u části pacientů dominuje sarkopenická obezita. Současná data podporují individualizovaný přístup podle fáze kritického onemocnění – časná restrikce v akutní fázi (permissive underfeeding) následovaná postupnou anabolickou podporou ve fázi rekonvalescence. Měli bychom se tedy méně dívat na “málo vs. hodně” a více zacílit na správné načasování. Dále přímo navázal dr. Gunst z Leuven University, jehož cílem je nastínit právě načasování nutriční podpory např. po zvládnutém septickém šoku. Časná plná nutriční podpora nemusí být vždy výhodná a může tlumit autofagii, senzitivitu k inzulinu i ketogenezi, které hrají roli v buněčné regeneraci. Snažíme se pacienty vyživit, abychom zabránili katabolismu, ale míjíme hyponutriční benefity. Hyponutriční strategie, přerušovaný půst či ketogenní dieta, označované jako “fasting mimicking strategies”, mohou v určitých fázích kritického stavu podporovat metabolickou adaptaci, snižovat katabolismus a zlepšit tak prognózu pacienta. Svůj projev zakončil heslem “start low, go slow”.
Připomněl dr. Maňák v korelaci s posunem v paradigmatu akutní pankreatitidy od „pankreatického klidu“ k časné enterální výživě s cílem zachování integrity střevní bariéry pro minimalizaci translokace střevních bakterií a toxických působků. Enterální cesta je preferována, pokud je tolerována, parenterální výživa má být až druhou volbou. Zahájení časujeme ideálně mezi 24-72 hodinami od příjmu. Diskutována byla i role glutaminu, jehož suplementace zůstává kontroverzní.
Imunologie a transplantologie
Lze imunitu v sepsi „řídit“?
Dr. Helán rozvedl kontroverzní téma imunoterapie v sepsi, která si navzdory absenci jednoznačných doporučení nachází cestu do klinické praxe. Klíčovým krokem je odlišení hyperinflamatorního a imunoparalytického fenotypu pomocí biomarkerů (např. ferritin, presepsin či IL-6) a individuální posouzení imunostatu pacienta. Diskutováno bylo využití IVIG, thymosinu α1 i význam pravidelného monitorování imunitní odpovědi během léčby. Oficiální guidelines zatím nezahrnují žádný z těchto postupů, nicméně se jedná o slibnou cestu do budoucna.
Jak vypadá cesta od dárce k příjemci?
Dr. Wall z Vídně představil transplantaci plic jako vysoce individualizovaný proces začínající dávno před operačním sálem a pokračující dlouho po něm. Zdůraznil význam správného výběru příjemce i dárce, precizního size-matchingu a narůstající roli ECMO nejen jako záchranné terapie, ale i nástroje prevence reperfuzního poškození štěpu. Snížení mortality po operaci výrazně přispívá imunosupresivní léčba. Úspěch transplantace podle něj stojí na detailní mezioborové spolupráci v každé fázi péče.
Když čas rozhoduje o přežití…
Dr. Kieslichová připomněla, že u akutního selhání jater může být urgentní transplantace jedinou šancí na přežití. Zásadní je rychlé rozpoznání etiologie, včasné kontaktování transplantačního centra a zahájení podpůrné léčby včetně eliminačních metod. Ty sice pomáhají odstraňovat toxiny a stabilizovat pacienta, zároveň však mohou zkreslovat laboratorní parametry a eliminovat podávaná léčiva. Přestože jde o výkony s vysokou mortalitou, dlouhodobévýsledky transplantace jater patří k nejlepším v transplantační medicíně.
Cor silent, vita continua.
Závěrečná sdělení dr. Svobodové byla věnována programu DCD (donation after circulatory death), jehož význam v České republice postupně roste. Vedle medicínských aspektů zazněl důraz na etickou rovinu, citlivou komunikaci s rodinou a důsledné oddělení rozhodování o terminální paliativní péči od procesu dárcovství. Dárcovství doprovází totiž konflikt dvou zájmů, a sice zájem umírajícího pacienta (důstojnost a komfort), a zájem budoucího příjemce (kvalita štěpu). Právě intenzivisté podle přednášející hrají klíčovou roli v rozpoznání dárcovského potenciálu a rozvoji celého programu.
ICU Toolbox
V rámci tohoto prakticky zaměřeného bloku představili přednášející několik užitečných tipů a doporučení pro klinickou praxi. Dr. Dostál se věnoval problematice fyziologicky obtížné intubace a nastínil význam včasného rozpoznání rizika periintubační hypotenze a hypoxemie. U hypotenze upozornil na význam šokového indexu a vhodnou volbu indukčních látek. Označil propofol za sice často používaný, ale z hlediska hypotenze rizikový lék. Alternativou může být etomidát nebo ketamin. Pro zvýšení úspěšnosti intubace doporučil rutinní využívání směrovacích pomůcek, jako jsou stylet nebo bužie. Dr. Máca představil kapnografii jako víceúčelový nástroj umožňující sledovat ventilaci, perfuzi i metabolismus. Zdůraznil, že tvar křivky může odhalit problém dříve než samotná číselná hodnota EtCO2. Zároveň je nutné se dívat na trend křivky a nález vždy hodnotit v klinickém kontextu. Náhlý vzestup při KPR může znamenat ROSC, ale hodnota sama o sobě neukončuje resuscitaci. Výrazný vzestup EtCO2 na sále může být časným signálem maligní hypertermie a při transportu je naopak vymizení křivky alarmem možné dislokace kanyly. Přednáška dr. Beneše se zaměřovala na použití vazopresorů. Zaznělo, že noradrenalin nepůsobí pouze vazopresoricky, ale také inopresoricky. Navíc díky venokonstrikci zlepšuje mobilizaci tekutin a může snížit potřebu další tekutinové terapie. Při rychle rostoucí potřebě noradrenalinu doporučil zpozornět, znovu zhodnotit příčinu a zvážit přidání vazopresinu. Další možnosti eskalace, jako angiotensin II, methylenová modř nebo inotropika, se dle něj odvíjí od převládajícího fenotypu dysfunkce.
Tekutiny - kdy už přestat?
Na praktický blok navázal dr. Nalos s tématem tekutinové terapie, ve kterém zmínil, že ačkoliv je hypovolémie škodlivá, tak hypervolémie je ještě horší. ̈Samotná fluid responsiveness neznamená, že pacient tekutiny skutečně potřebuje. K ukončení tekutinové terapie nás dle něj mohou vést hlavně známky dosažení adekvátní perfuze (MAP, diuréza, klesající laktát a zlepšující se kapilární návrat). U tématu hypervolémie jsme ještě zůstali s přednáškou dr. Müllera, který se zaměřil na problematiku dekongesce. Při odstraňování tekutin je zásadní rozlišit fenotyp kongesce, tedy kompenzaci, a zda převažuje objemové nebo tlakové přetížení. Role diuretik zůstává zásadní, vhodné je využítí sekvenční blokády nefronu. Zaznělo také, že hypernatrémie sama o sobě není jasnou indikací k přerušení diuretické léčby a přidání albuminu nepřináší významný dlouhodobý benefit. Poslední blok druhého dne zakončil dr. Chvojka přednáškou o kognitivních chybách v intenzivní péči, kterým se nevyhnou ani zkušení lékaři. Hlavní myšlenkou bylo poukázat na kritické chyby, které často nevznikají z neznalosti, ale z příliš rychlého přesvědčení, že už známe správnou odpověď. Na kazuistikách ukázal význam aktivního hledání alternativ a připomněl, že chyba sama o sobě není selhání, nýbrž příležitost ke zlepšení systému i vlastního rozhodování.
Intenzivní péče za mimořádných podmínek
Poslední den kongresu jsme zahájili blokem zaměřeným na vojenskou medicínu. Dr. Páleník mluvil o významu časné transfuzní léčby a o konceptu „walking blood bank“, kdy je možné podat čerstvou plnou krev přímo v místě poranění od vhodného dárce.’’ Součástí vývoje je i řešení logistiky skladování a dostupnosti krevních přípravků v náročných podmínkách bojiště. Navázal dr. Beňo představením Centra biologické ochrany Těchonín, jehož součástí je i specializovaná infekční nemocnice s JIP i standardními lůžky. Významná je připravenost pracoviště do 12 hodin aktivovat péči o pacienty a reagovat na mimořádné epidemiologické situace. Dr. Soták mluvil o významu simulací v bojové medicíně a jako klíčový označil trénink práce pod tlakem, k čemuž může pomoci hybridní moulage, simulace s herci nebo přidaná zátěž jako je spánková deprivace účastníků. Koncept prolonged field care (PFC), tedy péče o pacienta v situaci, kdy není možný odsun, představil dr. Sperát. Zdůrazněno bylo, že pacient se po základní stabilizaci stává pacientem intenzivní péče bez zázemí nemocnice, což vyžaduje promyšlenou improvizaci a hledání bezpečného minima péče. Téma válečné medicíny završil Ing. Tůma, který shrnul své zkušenosti jako anesteziologická sestra v předsunutém chirurgickém týmu. Tento malý, vysoce specializovaný tým zajišťuje péči mezi místem poranění a definitivní nemocniční léčbou. Zajímavostí je, že anesteziologická sestra zde vede samostatně perioperační anestezii, a anesteziolog se věnuje především triáži a urgentní péči.
Šedé zóny intenzivní medicíny
Naši letošní zkušenost z ČSIM zakončila série přednášek věnovaných myšlence “pozor na zjednodušování” aneb buďme konstruktivně kritičtí k zažitým dogmatům.
Je pacient opravdu „fluid responsive“?
Dr. Beneš nabídl pohled na koncept tekutinové reaktivity, který nemusí být černobílý. Samotný nárůst tepového objemu po tekutinové výzvě ještě nemusí znamenat klinický benefit pro pacienta. Důležitější než čísla jsou skutečné cíle léčby – perfuze tkání, dodávka kyslíku a orgánová funkce. Testy tekutinové reaktivity proto ukazují spíše pravděpodobnost odpovědi než jednoznačnou odpověď „ano/ne“.
“Centrální žilní tlak není jen historickým parametrem” říká dr. Vondráková. Zvýšené CVP může upozornit na žilní kongesci, poruchu funkce pravé komory nebo pomoci v diferenciální diagnostice šokových stavů. Význam má nejen samotná hodnota, ale i analýza celé tlakové křivky, jejíž pochopení může pomoci rozeznat mj. i výše zmíněného fluid unresponsive pacienta.
Kreatinin nemusí říkat pravdu!
Dr. Kula st. prezentuje úskalí interpretace kreatininu u dlouhodobě kriticky nemocných. Po týdnu intenzivní péče může pokles kreatininu odrážet spíše rozvoj sarkopenie než zlepšení renálních funkcí. V těchto situacích může být cystatin C přesnějším ukazatelem glomerulární filtrace. Je žádoucí se dále věnovat studiu kreatininové dynamiky u kriticky nemocných a nepoužívat parametr bezhlavě.
Je vazopresin lék, nebo substituce?
Dr. Kula ml. otevřel otázku, zda část pacientů v šoku netrpí spíše relativním deficitem vazopresinu než nedostatkem noradrenalinu. Časné podání vazopresinu by tak nemuselo představovat pouze další vazopresor, ale fyziologickou hormonální substituci doplňující chybějící regulační osu. Závěrem se dr. Neiser věnoval monitoraci cerebrální oxygenace. Přestože moderní metody jako NIRS nacházejí své místo v praxi, jugulární oxymetrie si podle současných poznatků stále zachovává význam jako ukazatel globální mozkové perfuze. Kombinace více monitorovacích metod může odhalit poruchy, které by samostatné sledování přehlédlo.
ČSIM 2026 znovu ukázal, že intenzivní medicína není jen o protokolech a číslech, ale především o kritickém myšlení a schopnosti vidět pacienta v souvislostech. Děkujeme všem přednášejícím za inspirativní sdílení zkušeností a těšíme se na další ročník.
