V Rochesteru v Minnesotě nyní působím jako Visiting Research Fellow v týmu prof. Virenda Somerse. Pobyt je zaměřený na spánek, autonomní nervový systém a kardiovaskulární fyziologii. Rochester není typické velké americké město. Je relativně kompaktní a Mayo Clinic je v něm fyzicky i kulturně všudypřítomná. Downtown je protkán nemocničními budovami, výzkumnými prostory a skyways, které jednotlivé části kampusu propojují. Člověk může během několika minut projít z historické budovy z první poloviny minulého století do moderního klinického nebo výzkumného prostoru. Jedním z prvních míst, která na mě udělala dojem, byl Plummer Building, dokončený v roce 1928. Historické interiéry, portréty i archivní materiály jsou běžnou součástí prostoru. Zároveň stačí vyjít ven a ocitnete se mezi současnými nemocničními budovami, laboratořemi a výzkumnými centry.
Moje práce je směsí fyziologie, práce s účastníky studií a akademické práce. To je pro mě jedna z největších výhod pobytu: jednotlivé části výzkumu nejsou oddělené. Jeden den může být měření, jiný den recruitment, analýza nebo psaní, a často se během jednoho dne vystřídá několik těchto rolí.
Moje současná práce na Mayo Clinic FMD (flow-mediated dilation) • 24hodinové ABPM • arteriální tonometrie • BRS (baroreflex sensitivity) • WatchPAT • elastografie • recruitment účastníků • peer review • psaní odborných článků
U flow-mediated dilation (FMD) hodnotíme ultrazvukem reakci brachiální tepny na zvýšení průtoku, tedy funkční odpověď cévní stěny. Na papíře vypadá metoda přímočaře. V praxi rychle zjistíte, kolik závisí na tom, jak stabilní máte ruku: sondu je potřeba udržet přesně na stejném místě přes deset minut v kuse, od baseline přes okluzi až po záznam po vypuštění manžety. Každý drobný posun obraz spolehlivě znehodnotí. O metodě jsem předtím dost četl, ale zajímavá začne být ve chvíli, kdy ji děláte sami a probíráte s kolegy. Je to dobrý příklad toho, že „jednoduchý“ fyziologický endpoint může být ve skutečnosti technicky náročný, pokud má být reprodukovatelný.
Další část práce tvoří 24hodinové ambulantní monitorování krevního tlaku (ABPM), arteriální tonometrie, hodnocení senzitivity baroreflexu (BRS), a elastografie jater a sleziny. Ve studiích spánku pracuji také s WatchPAT, tedy domácím vyšetřením spánku. To je prakticky důležité i z výzkumného hlediska: fyziologii lze měřit velmi detailně, ale dobrá studie musí současně fungovat v reálném světě a pro reálné účastníky. Část práce, která z fotografií laboratoří není vidět, je recruitment. Upřímně: je to úplně jiná práce, než jsem si představoval. Připomíná spíš call centrum – oslovování přes nemocniční portál, série e-mailů a telefonátů, z nichž většina skončí bez odpovědi. Z těch, kdo zájem projeví, část odpadne při screeningu a další při podpisu informovaného souhlasu. Stejně důležitá je akademická část. Pravidelně se věnuji psaní odborných textů a peer review. To mě učí dvě věci současně: formulovat vlastní argument přesněji a být kritičtější k tomu, co je z dat skutečně možné tvrdit. Hodně mi dává i to, když můžu prezentovat vlastní nápady a diskutovat o možných mechanismech nebo asociacích. Většinou se dozvím, že to už někdo udělal, že to není proveditelné, nebo že je otázka položená příliš úzce. I to posouvá obzory a lidé tady jsou ochotní vysvětlovat, pokud projevíte zájem. „Nejcennější není samotná technologie, ale prostředí, které člověka nutí položit lepší otázku než tu, se kterou přišel.“
Po prvních týdnech bych řekl, že největší výhodou je koncentrace lidí, kteří se různým částem stejného problému věnují velmi do hloubky – často s oddaností, která hranici mezi prací a zbytkem života dost stírá. Zároveň jsem si všiml, že dobrý nápad není tak pevně svázaný s hierarchií. Pokud je otázka zajímavá a dokážete vysvětlit, proč stojí za testování, lidé jsou ochotní ji diskutovat. To ale má i druhou stranu: očekává se iniciativa. Nestačí čekat, až někdo rozdělí úkoly. Člověk musí číst, přicházet s otázkami, učit se metody, vracet se k datům a být připraven obhájit, proč určitý projekt dává smysl. Velmi rychle jsem také zjistil, že dobrý výzkumný nápad je jen začátek. Mezi nápadem a publikací je dlouhá cesta: protokol, recruitment, měření, kontrola kvality, analýza, interpretace, review a několik kol přepisování.
Mimo kampus se město rychle mění: méně výškových budov, více zeleně, široké silnice a velmi odlišný rytmus života. Člověk se učí fungovat v novém systému, komunikovat v jiném prostředí, vybudovat si každodenní rutinu a současně si najít život i mimo práci. Je snadné nechat se v prostředí Mayo pohltit projekty, protože téměř vždy existuje něco dalšího, co se dá měřit, analyzovat nebo napsat. Udržet si odstup je proto někdy stejně důležité jako zůstat produktivní. Po prvním měsíci mám pocit, že jsem stále na začátku. Seznam metod, které chci umět lépe, otázek, které bych chtěl testovat, a článků, které bych chtěl dokončit, se zatím spíš prodlužuje, než zkracuje. To ale vnímám jako dobrou známku. Smyslem podobného pobytu podle mě není odjet s pocitem, že už člověk všechno umí. Mnohem cennější je naučit se rozpoznat, která otázka je opravdu důležitá, jak ji převést do proveditelného designu a jak si hlídat hranici mezi tím, co data ukazují, a tím, co bychom si přáli, aby ukazovala.
