On-line reportáž z XXXII. kongresu České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny

1. Den - ČTVRTEK 

Novinky v neurochirurgii/neurointenzivní péči

Blok Novinky v neurochirurgii a neurointenzivní péči zahájil dr. Gál (Brno) přednáškou Léčba těžkého kraniocerebrálního poranění. Úvodem vymezil základní terminologii a typy postižení u TBI. Zdůraznil závažné riziko i intermitentního poklesu intracerebrálního tlaku kyslíku s následným rozvojem sekundárního poškození mozku, z čeho pramení nutnost jeho soustavného monitorování. V rámci konzervativní terapie poukázal na uplatnění myorelaxace ve druhé linii, zejména k usnadnění mírné hypokapnie. Jako horní mezní hranici ICP opakovaně stanovil 22 mmHg. Na podkladě recentních dat připomněl neuroprotektivní potenciál ketaminu u TBI, přičemž současné studie nepotvrdily jednoznačnou superioritu dekompresivní kraniektomie nad nechirurgickými postupy.

Navázal dr. Vrbica (Brno) s tématem Koagulopatie při TBI. Po objasnění patofyziologie vyzdvihl přínos viskoelastických metod a vymezil cílové referenční meze, zejména u fibrinogenu a trombocytů. Recentní poznatky podporují podání kyseliny tranexamové (TXA) primárně u lehkých a středních kraniotraumat. Stěžejní část věnoval krvácení při medikaci DOACs, kde nejproblematičtější skupinu tvoří xabany. V antagonizaci dosavadní důkazy favorizují PCC před andexanetem alfa pro nižší výskyt ischemických komplikací.

Závěrečný příspěvek Awake kraniotomie přednesla dr. Dostálová (Hradec Králové). Provedla posluchače celým výkonem při vědomí od lokální anestezie přes prevenci PONV až po volbu optimální sedace (propofol, remifentanil, dexmedetomidin či remimazolam nabízející nejvýhodnější podmínky pro snímání MEP/VEP). V závěru zdůraznila, že specifická péče o pacienty s tumory mozku vyžaduje mezioborový přístup, zkušenosti a využití moderních technologií včetně AI pro zlepšení celkového outcome.

Slávnostní zahájení 

Kongres zahájil dr. Černý shrnutím současného stavu české anesteziologie a intenzivní medicíny: rostoucí členská základna společnosti, její vliv na podobu zdravotní péče, probíhající legislativní změny a reforma intenzivní a perioperační péče. Zmínil také rozvoj akademické anesteziologie a zkoušky ESAIC Diploma Part 1 v ČR.

Následovalo předání publikačních ocenění:

• Počtova cena – Zdeněk Chovanec, Adam Peštál, Alena Berková, Vladimír Červeňák, Igor Penka a Ivan Čundrle (Our experience with ECOM-assisted surgery: case report series); Tereza Prokopová, Daniel Diabelko, Tereza Vafková, Eva Klabusayová, Jan Hudec a Petr Štourač (Zkušenosti zdravotníků pracujících na JIP s virtuální realitou v postgraduálním vzdělávání – multicentrická dotazníková studie)

• Kalendova cena – Paul Elbers, František Duška a John Kellum (Stewart's Textbook of Acid Base)

• Keszlerova cena – Veronika Sochorová, Veronika Kunštátová, Pavel Osmančík, František Duška, Dalibor Heřman, Petr Waldauf, Lukáš Povišer, Jakub Krach, Lucie Znojilová, Věra Filipcová, Jana Hozmanová, Jana Veselá a Marek Hozman (COOPERATIVE-PFA: A Three-Arm Randomized…)

• Dvořáčkova cena – Kristian Brat, Milan Sova, Pavel Homolka, Marek Plutinský, Samuel Genzor, Alena Pokorná, Filip Dosbaba, Barbora Mríchová, Zdeněk Chovanec, Ladislav Mitas, Monika Mikulášová, Michal Svoboda, Lyle Olson a Ivan Čundrle (Multimodal rehabilitation before lung resection surgery: a multicentre randomised controlled trial)

Za rozvoj oboru byli oceněni Ivan Čundrle, Peter Dominik a Vlasta Dostálová. Součástí programu bylo i předání Medaile Celestýna Opitze a zaznělo, že se můžeme těšit na pamětní desku Augusta Göttingera.

Slavnostní část uzavřela Lemonova přednáška dr. Evy Klisichové. Připomněla kořeny oboru od prvního veřejného předvedení éterové anestezie v roce 1846, věnovala se propojení anesteziologie s transplantační medicínou a nastínila budoucnost – xenotransplantace, nové technologie a umělou inteligenci jako nástroj podpory anesteziologů, například v personalizované medicíně. Závěr patřil perioperační medicíně a otázce dostatku kvalifikovaného personálu.

Novinky v pediatrické anestezii – Kritické momenty v dětské perioperační péči "Co uděláte když…?“

Panelovou diskuzi zahájila dr. Hůlková (Brno), která představila formát celého bloku. Case-based diskuze byla zaměřena na praktické situace z dětské perioperační péče.

Úvodní kazuistika se týkala čtyřletého dítěte, které deset dní po febrilním infektu dýchacích cest přicházelo k elektivnímu ORL výkonu s reziduálním suchým kašlem. Dr. Nedomová (Bratislava) zdůraznila význam anamnestických rizik a přiklonila se k odložení výkonu do plné úpravy stavu. Dr. Divák (Ostrava) naopak poukázal na význam zkušeností anesteziologického týmu – na jejich pracovišti se adenotomie provádějí i v suboptimálních podmínkách – a rozebral možnosti vedení rizikové anestezie. Podobně dr. Pavlíčková (Praha) poznamenala, že dětský pacient indikovaný k adenotomii není zcela zdráv prakticky nikdy. Diskutovalo se také o přítomnosti astmatu či pasivního kouření, charakteru výkonu, komunikaci s rodiči a chirurgem i správné dokumentaci.

V debatě o zajištění dýchacích cest zaznělo, že většina pracovišť standardně preferuje laryngeální masku. Dr. Pavlíčková doplnila, že u nich adenotomie nadále slouží mladým lékařům jako cenná příležitost k nácviku intubace a řešení obtížných dýchacích cest. Dr. Kenderessy (Banská Bystrica) zdůraznil potřebu jasných lokálních protokolů a mezních kritérií, podle nichž se postup na konkrétním pracovišti řídí. Zástupci klinik zároveň představili používané laryngoskopické pomůcky a vybavení svých pracovišť.

Druhý případ se týkal pacientky s hernií, která přijela ze vzdáleného regionu s akutním respiračním infektem. Diskutující se shodli na převaze rizik a doporučili výkon odložit. Dr. Kenderessy v této souvislosti vyzdvihl nutnost cíleného dotazování na pasivní kouření v okolí dítěte. Dr. Štourač (Brno) shrnul, že u hraničních stavů je třeba zohlednit komplexní biopsychosociální kontext rodiny a rozhodovat uvážlivě.

Další kazuistika představila tříletého chlapce (ASA I), u něhož se po podání opioidu a rokuronia nepodařilo zajistit ventilaci. Diskuse se zaměřila na postup při „can't ventilate, can't oxygenate“. Dr. Divák popsal algoritmus svého pracoviště: nejprve přivolat pomoc a hledat alternativní cestu k zajištění dýchacích cest, nikoliv primárně antagonizovat nervosvalovou blokádu. Následuje optimalizace ventilace maskou, případně obouruční technika, zavedení laryngeální masky a videolaryngoskopie (GlideScope), teprve poté podání sugammadexu. Opakovaně zazněl význam „druhých rukou“ a principů CRM. Dr. Štourač připomněl pravidlo „10 sekund pro 10 minut“ – krátké zastavení a rozmyšlení dalšího postupu může v krizové situaci výrazně pomoci. Diskutovalo se také, kdy pokračovat ve snaze o ventilaci a kdy přejít k intubaci či supraglotické pomůcce; u výrazné hypertrofie tonzil může být zavedení laryngeální masky obtížné. Zdůrazněna byla rychlá desaturace dětí a význam připraveného plánu A a B.

Poslední situace se týkala pětiletého dítěte, které před plánovaným jednodenním výkonem odmítalo spolupracovat. Pozornost byla věnována individualizované premedikaci, možnosti podání midazolamu či dexmedetomidinu, přítomnosti rodiče při úvodu do anestezie a využití komunikace, her a distrakčních technik. Společným tématem celé diskuze byla individualizace přístupu k dítěti, včasná komunikace a dobrá připravenost na možné komplikace.

Předoperační optimalizace / prehabilitace

Blok o předoperační optimalizaci/prehabilitaci pacientů zahájil dr. Čundrle z Brna. Představil “ideálního” nejhoršího pacienta, se kterým se lékař může setkat. Takový typický pacient má nízkou fyzickou rezervu, sarkopenii, je malnutriční a má psychické obtíže. Během přednášky nám pan doktor postupně představil kroky, jak nejlépe pacienta na operační zátěž připravit. Je nutné si uvědomit, že správná optimalizace pacienta před výkonem vede ke snížení výskytu pooperačních komplikací. Doktor Čundrle představil model, který používají pro prehabilitaci pacientů v nemocnici u svaté Anny v Brně. Důležitý je již záchyt rizikových pacientů v ARO ambulanci, ideálně již v ambulanci chirurgické. Tito pacienti jsou následně zařazeni do programu prehabilitace. Ta klade za důraz zlepšit fyzickou aktivitu pacientů - jednak samostatným cvičením, ale i pod dohledem fyzioterapeuta. Pan doktor kladl důraz na trénink dýchacích svalů. A protože fyzická aktivita pouze nestačí, pacienti dále podstupují nutriční přípravu či psychologickou podporu. 

Právě psychologickou a kognitivní přípravou v rámci prehabilitace se zabývala dr. Nekvindová ze Zlína. Systematicky prováděná kognitivní příprava má za cíl zlepšení paměti, zlepšení kognitivní rezervy a je vždy součástí multimodální prehabilitace. Cílem je, aby se pacient po chirurgickém výkonu vrátit zpět na úroveň kognice, kde byl. Rozvoj pooperačního kognitivního deficitu vidíme často u pacientů starších 65-ti let nebo u pacientů podstupující onkologickou či abdominální chirurgii. Vůbec největší riziko rozvoje kognitivního deficitu mají pacienti kardiochirurgičtí. Jak tedy postupovat? V ideálním světě pacient 2 - 4 týdny před operací, 3 - 5 x týdně alespoň 20 minut denně věnuje kognitivnímu tréninku. Neměli bychom také zapomínat na spánkovou hygienu, omezení kofeinu a alespoň redukce kouření. S otazníkem zůstává podání melatoninu. Krom předoperační přípravy zůstává důležité i pooperační sledování pacientů a to i několik měsíců po operaci. 

Dalším střípkem komplexní prehabilitace je nutriční příprava před velkým operačním výkonem, kterou odpřednášel dr. Prosecký z Brna. Hned v úvodu pak doktor upozornil na běžnou praxi v nemocnicích, kdy pacienti nemohou od půlnoci před operačním výkonem nic per os. Znovu zopakoval, že příjem čirých tekutin je možný do 2 hodin před výkonem a příjem tuhé stravy 6 hodin před operací. Dále se již věnoval aktivnímu vyhledávání malnutričních pacientů, kteří budou podstupovat velké operační výkony. Krom samotné malnutrice je třeba myslet i na sarkopenii, protože úbytek svalů znamená pro pacienta ztrátu tělesné zásobárny proteinů. Ve své praxi pan doktor využívá skórovací systém NRS-2002 a pokud je výsledek u konkrétního pacienta 3 a více, je zde indikace k odbornému nutričnímu posouzení. Důležitost výživy ilustruje i doporučení odkladu výkonu až na 14 dní pro zavedení nutriční terapie, pokud to samozřejmě dovolí akutnost výkonu.

Preferujeme enterální nutriční podporu například formou sippingu. Pan doktor také apeloval na časné (do 24 hodin) zavádění enterální výživy u pacientů po operaci, pokud pacient nepokryje potřebu ústy. 

Poslední přednáška bloku byla věnovaná sideropenii. Dr. Seidlová z Brna se věnovala diagnostice a léčbě sideropenie v ERAS programu. Je třeba si uvědomit, že sideropenie je až ze 75% příčinou anémie. Zároveň platí, že nález anemie je velmi pozdní známkou závažné sideropenie. Z fyziologie víme, že v lidském těle se nachází celkem 2-5 g železa a je uloženo do zásoby ve formě feritinu a transferinu.Dále musíme myslet na to, že v těhotenství a v průběhu laktace - sideropenie matky vede k sideropenii dítěte, což vysvětluje, že až ¼ dětí v ČR je sideropenických. Krom těhotných žen lze často vidět sideropenii u pacientů, podstupujících onkologické operace. Doporučení zní: kontrola krevního obrazu s dostatečným předstihem před operací a pokud je indikováno podání preparátů s obsahem železa, dáváme přednost perorální formě. Neměli bychom zapomínat na doplňky které pomáhají lepšímu vstřebávání železa (folát, vit. C, pyridoxin či vit. B12). Závěrem zazněla věta: transfúze, která není indikována je kontraindikována.  

EEG v anestezii a v intenzivní medicíně 

Tento blok se věnoval využití EEG v anesteziologii a jeho významu pro sledování účinku anestetik na mozek. Přestože anestetika působí přímo na mozkovou aktivitu, EEG se při vedení anestezie stále využívá relativně málo a pozornost se často soustředí především na číselné indexy hloubky anestezie. Jednotliví přednášející proto představili své zkušenosti a kazuistiky, na kterých ukázali význam správné interpretace EEG v různých klinických situacích. Věnovali se jak dospělým pacientům s komorbiditami či patologickými změnami mozku, tak pediatrickým pacientům, u nichž se EEG výrazně mění v závislosti na vývoji mozku. Společným tématem všech přednášek byla potřeba personalizovat anestezii podle konkrétního pacienta a nespoléhat pouze na jediný číselný údaj.

Dr. Michal Horáček (Praha)– Od BIS indexu k interpretaci EEG: cesta k personalizované anestezii
Michal Horáček zdůraznil, že při monitorování anestezie bychom se neměli spoléhat pouze na jedno číslo, například BIS nebo PSI. Tyto indexy mají své limity, jejich algoritmy nejsou zcela transparentní a jejich hodnotu mohou ovlivnit například věk pacienta nebo EMG aktivita. Důležitější je sledovat také surovou EEG křivku, její frekvenci, amplitudu, spektrogram a přítomnost burst suppression. Právě burst suppression může být známkou příliš hluboké anestezie a jeho dlouhodobému výskytu je vhodné se vyhnout. Cílem by proto neměla být konkrétní hodnota indexu, ale přiměřená anestezie odpovídající individuální reakci pacienta.

Dr. Slávka Hanuljaková (Bratislava) – Když mozek nehraje podle pravidel: Jak interpretovat atypické Density Spectral Array
Slávka Hanuljaková na kazuistikách ukázala, že atypický spektrogram může mít velmi odlišné příčiny. Při náhlé změně EEG je nejprve nutné vyloučit artefakt a následně hledat možnou příčinu, například změnu přívodu anestetika, účinek léku nebo změnu mozkové perfuze. U pacienta s alkoholismem vedla snaha upravit atypický EEG obraz zvýšením anestetik až k výrazné burst suppression. U pacienta s Parkinsonovou chorobou zase i malá dávka propofolu vedla k rychlému rozvoji burst suppression, což ukázalo význam individuální citlivosti mozku. Hlavním poselstvím bylo, že atypické EEG nelze hodnotit pouze podle indexu, ale je nutné rozumět celému obrazu a jeho vývoji v čase.

Dr. Michaela Ťoukálková (Brno) – Anestezie a EEG u dětí
Michaela Ťoukálková se věnovala využití EEG pro personalizaci anestezie u dětí a možnému snížení rizika pooperačního deliria. Pediatrické EEG se výrazně mění s věkem, přičemž zejména u nejmenších dětí dominuje pomalá delta aktivita a typická alfa aktivita se objevuje až později. Indexy hloubky anestezie byly především vyvíjeny na základě EEG dospělých, a proto mohou být u dětí obtížně interpretovatelné. Fyziologická nezralost EEG navíc může u malých dětí napodobovat burst suppression. Základem správné interpretace je proto znalost surové EEG křivky a jejího vývoje v závislosti na věku dítěte.

Dr. Marek Protuš (Praha) – Využití EEG monitorace v intenzivní medicíně
Marek Protuš představil několik možností využití EEG v intenzivní péči, především při řízení hluboké sedace, detekci nekonvulzivních záchvatů a neurologické prognostice. Procesované EEG může být užitečné například u pacientů v hluboké sedaci, při neuromuskulární blokádě nebo na ECMO, ale samotný číselný index nestačí a může být ovlivněn artefakty. Kontinuální EEG umožňuje zachytit subklinické epileptické záchvaty a může sledovat také změny mozkové aktivity například po subarachnoidálním krvácení. EEG má význam i po resuscitaci jako součást multimodální neurologické prognostiky, nikoli však jako jediný prognostický parametr. Základním poselstvím bylo, že význam EEG závisí na správné interpretaci celého záznamu a jeho klinickém kontextu.

Remimazolam

Úvodní přednášku přednesla Mgr. Škardová (Brno) z pohledu klinického farmaceuta. Přiblížila cestu remimazolamu do tuzemské praxe i své první klinické zkušenosti. Připomněla mechanismus účinku sdílený s ostatními benzodiazepiny a zdůraznila farmakokinetická specifika – především přítomnost labilní esterové vazby podmiňující rychlou eliminaci tkáňovými esterázami. Srovnala vlastnosti midazolamu a remimazolamu, upozornila na výhradně intravenózní způsob podání a shrnula zásady uchovávání, inkompatibility a kontraindikace.

Navázala dr. Sochorová (Praha) srovnáním remimazolamu s ostatními sedativy. Na podkladě recentních studií demonstrovala příznivý profil nežádoucích účinků ve srovnání s běžně užívanými látkami. Na řečnickou otázku, zda se jedná o natolik bezpečné sedativum, aby jej mohli samostatně podávat i neanesteziologové u drobných výkonů, odpověděla zamítavě – klíčem k bezpečí pacienta zůstává anesteziologická erudice a schopnost řešit případné komplikace. V kontextu intenzivní péče a procedurální sedace označila remimazolam za perspektivní látku s rychlým nástupem i odezněním, kardiopulmonální stabilitou a možností specifické antagonizace. Výborně se uplatňuje u krátkých výkonů v kombinaci s opioidy, limitací však zůstává vyšší cena, riziko kumulace při prolongovaném podávání a absence robustních mortalitních dat.

S tématem Remimazolam v celkové anestezii vystoupil dr. Hudec (Brno). Zaměřil se na přednosti remimazolamu v rámci TIVA a porovnal úvod do anestezie oproti propofolu (bolusová indukční dávka 0,2–0,4 mg/kg). Zmínil recentní data diskutující remimazolam v kontextu RSI včetně jeho vlivu na svalovou relaxaci. V udržovací fázi celkové anestezie vykazuje vůči propofolu noninferioritu. Upozornil na specifika monitorace hloubky anestezie – remimazolam modifikuje spektrální EEG křivku (především posunem v pásmu alfa), což může souviset i s popisovaným nižším výskytem pooperačního deliria. Závěrem shrnul aspekty probouzení a potvrdil noninferioritu preparátu vůči zavedeným postupům.

Závěr bloku patřil sdělení, které přednesla dr. Ťoukálková (Brno). Remimazolam označila za slibnou modalitu v dětské anestezii, byť s nutností respektovat jeho specifika a dosud omezená pediatrická data. Odlehčenou formou popsala zavedení léku do praxe Dětské nemocnice při gastrofibroskopiích. Pracoviště prezentovalo pilotní zkušenosti u 15 dětských pacientů ve věku 6–18 let, kde se preparát osvědčil v kombinaci s remifentanilem; od 6 let věku se přitom neuplatňuje nutnost redukce dávky vůči dospělým. Z praktického hlediska doporučila po podání sledovat čas a zvýšit bdělost zejména kolem 4. minuty výkonu.

Antibiotická léčba a perioperační antibiotická profylaxe

Blok zahájila dr. Rychlíčková tématem antibiotické léčby v éře multirezistence. Představila možnosti využití kolistinu, fosfomycinu, cefiderokolu a kombinací s inhibitory betalaktamáz. Zdůraznila význam prodloužených a kontinuálních infuzí, nasycovacích dávek a TDM pro individualizaci léčby. Podrobněji se věnovala fosfomycinu a cefiderokolu jako možnostem léčby multirezistentních infekcí.

Dr. Martinková se věnovala zásadám racionální preskripce. Zdůraznila význam adekvátní expozice antibiotiku a bedside přístupu „6P“, zahrnujícího pacienta, patogen, penetraci do tkání, plazmatické koncentrace, prevenci toxicity a každodenní přehodnocení léčby. Na kazuistice kriticky nemocného pacienta ukázala význam farmakokinetických změn a optimalizace dávkování podle MIC a PK/PD parametrů. Součástí léčby je také včasná deeskalace a antimikrobiální stewardship.

Dr. Urbánek představil zásady perioperační antibiotické profylaxe. Zdůraznil správné načasování před incizí, dávkování podle hmotnosti a redosing při delším výkonu či významné krevní ztrátě. Profylaxe má být zpravidla omezena na jednu až dvě dávky a ukončena do 24 hodin. Vhodná jsou například cefazolin, cefuroxim či ampicilin/sulbaktam.

Dr. Schrabalová se věnovala organizaci profylaxe na pracovišti, která by měla zahrnovat jasný postup pro indikaci, volbu antibiotika, alergie, dávku, načasování, redosing a délku podávání. Zmíněno bylo také skóre PEN-FAST a problematika podávání cefalosporinů při alergii na penicilin.

Blok uzavřela dr. Hrubši přednáškou o chlorhexidinových impregnacích centrálních žilních katétrů. Diskutováno bylo jejich využití v intenzivní medicíně a pediatrii a výsledky studií ukazující snížení kolonizace a katétrových infekcí.

2. DEN – PÁTEK

Simulace v anesteziologii a „sněhové vločky“: proč je to dnes klíčové téma

Blok zahájila dr. Prokopová (Brno) přednáškou „Význam reflexe při práci se zpětnou vazbou“. Zpětná vazba má být konstruktivní, konkrétní, objektivní, profesionální a správně načasovaná a její forma musí odpovídat situaci. Vychází z Kolbova cyklu zkušenostního učení a jejím cílem je změna chování, která však závisí i na samotném studentovi. Důležitá je bezprostřední i odložená reflexe, práce s emocemi a aktivní vyhledávání zpětné vazby. K jejímu rozvoji přispívá kultura zpětné vazby, psychologické bezpečí, dobré vzory a peer feedback.

Dr. Štourač (Brno) navázal přednáškou „Leadership v krizových situacích: co rozhoduje o výkonu týmu“. Nejlepší odborník nemusí být automaticky nejlepším leaderem a simulace nabízí bezpečné prostředí pro nácvik. Vedle technických dovedností rozhodují netechnické: komunikace, rozhodování, koordinace, situační povědomí a psychologické bezpečí. Leader nemusí být nejvýše postaveným členem týmu, ale měl by podporovat otevřenou komunikaci a speaking up, tedy ochotu kohokoli z týmu upozornit na problém. Důležitými nástroji jsou také klinický debriefing a systematický incident reporting.

Dr. Kutěj (Ostrava) představil ostravské zkušenosti s OSCE (objektivní strukturovanou klinickou zkouškou) jako nástrojem objektivnějšího hodnocení klinických dovedností. Praktická státní zkouška využívá stanice z různých oborů, standardizované scénáře, vyškolené hodnotitele a simulované pacienty. Hlavními výzvami jsou logistická a personální náročnost, standardizace scénářů a subjektivita hodnotitelů. Zdůraznil význam pilotního testování a posun od deklarace kompetencí k jejich skutečné garanci.

Dr. Beneš (Plzeň) se v přednášce „Virtuální resuscitace“ věnoval využití virtuální reality (VR) ve výuce resuscitace. VR nabízí vyšší zapojení a imerzi, standardizaci, individualizaci a automatizovaný sběr dat. Limity představují vyšší náklady, technická náročnost, cybersickness (nevolnost z virtuální reality) a omezená haptická zpětná vazba. Evidence je zatím omezená a nejednoznačná a VR se zdá přínosnější v teoretické než v praktické výuce. Oblast je perspektivní, ale vyžaduje další výzkum.

Blok uzavřela dr. Klementová (Olomouc) přednáškou „Simulace u atestace – kde jsme a kam směřujeme“ o využití simulace při přípravě a hodnocení v rámci atestace z AIM. Simulace umožňuje bezpečně hodnotit komplexní situace i technické a netechnické dovednosti. Setkává se s dobrou akceptací a postupně se rozšiřuje. Do budoucna se počítá s pevnějším zakotvením v kurikulu, standardizací hodnocení a různými formami simulace od high-fidelity přes simulované pacienty a in-situ simulaci po VR. Důraz zůstává na human factors, debriefingu, týmové spolupráci a bezpečnosti.

Blok sekce privátních anesteziologů 

Dr. Voldřich (Písek) se v úvodním sdělení Záludnosti ambulantní anestezie zaměřil na specifika předoperačního vyšetření, přísnou stratifikaci rizik a limity ambulantních výkonů dle doporučení ČSARIM. Upozornil na úskalí perioperačního zajištění dýchacích cest v nestandardním prostředí a nutnost striktního dodržování personálních i technických standardů. V závěru zdůraznil přesná propouštěcí kritéria a nutnost zajištění návazné péče pro případ nepředvídaných komplikací.

Dr. Růžičková (Praha) rozebrala právní a ekonomické aspekty v přednášce Jak se nejlépe pojistit. Představila aktuální legislativní rámec profesní odpovědnosti lékaře a poskytovatele zdravotních služeb v soukromém anesteziologickém sektoru. Věnovala se nejčastějším rizikovým oblastem pojistných událostí, doporučené výši pojistného krytí i specifickým výlukám ze smluv. Shrnutí cílilo na význam pečlivě vedené dokumentace jako klíčového podkladu pro právní i pojistnou ochranu lékaře.

Dr. Otáhal (Praha) v příspěvku Výhody TIVA vyzdvihl nižší výskyt pooperačních kognitivních deficitů a mírnější indukci zánětlivé odpovědi ve srovnání s inhalační anestezií. Z pohledu farmakoekonomiky označil TIVA za výrazně výhodnější, zejména pokud anesteziologové v praxi nevyužívají striktní low-flow režim (0,5 l/min). V otázce monitorace hloubky anestezie poukázal na individualizaci přístupu a zmínil limitaci systému CONOX v podobě až 30sekundového zpoždění. Neopomněl environmentální aspekt, kdy TIVA vykazuje nesrovnatelně nižší uhlíkovou stopu (cca 0,4 kg CO₂ na výkon oproti až 60 kg CO₂ u desfluranu), a uzavřel, že TIVA představuje bezpečnější, levnější a ekologičtější volbu.

Dr. Malý (Brno) představil Pilotní projekt VZP – poskytování CA u stomatologů. Cílovou skupinou jsou neošetřitelní dětští pacienti a dospělí s těžkým tělesným či mentálním postižením, kde podmínkou vstupu do programu zůstává konsenzuální indikace stomatologem i anesteziologem. Popsal přísné personální i materiální standardy pro zapojené ambulance a kriticky zhodnotil systém financování formou agregovaných úhrad, který přináší řadu úskalí. Pilotní projekt označil za smysluplný a potřebný krok, jenž si však do budoucna žádá organizační a úhradové úpravy.

Dr. Hrobský (Praha) uvedl přednášku „Ještě stále podáváte anestezii jako před 10 lety?“ Praktický průvodce moderní multimodální anestezií retrospektivním videem tehdejší praxe. Akcentoval nutnost důsledné monitorace fyziologických funkcí, relaxometrie a především hloubky anestezie. Položil řečnickou otázku, proč běžně nemonitorujeme mozek, když je cílovým orgánem naší péče, a odmítl vnímání neuromonitorace jako pouhého nadstandardu. Podrobně se věnoval konceptu opioid-sparing anestezie, TCI/TIVA a farmakokinetickým modelům a na konkrétních případech demonstroval posun svého anesteziologického postupu za uplynulou dekádu.

Back to basics: kardiovaskulární systém 

Blok zahájil dr. Horejsek (Praha) přednáškou o patofyziologii oběhu a šoku. Vysvětlil, proč dobrý krevní tlak ještě neznamená dobrou perfuzi: tlak lze udržet vazokonstrikcí i při nízkém průtoku. Pozitivní odpověď na tekutiny podle něj není sama o sobě indikací k jejich podání, protože na tekutiny odpovídá i zdravý člověk. Vysoký CVP je vždy špatně, protože snižuje perfuzní tlak orgánů. Hlavní pointa: cílit na více hodnot současně, řídit se jedinou je vždy špatně.

Dr. Hruda (Brno)navázal diferenciální diagnostikou šoku. Klíčový je princip „treat as you go“, tedy léčit průběžně a nečekat na stanovení příčiny. Postup v prvních 30 minutách nediferencovaného šoku shrnuje zkratka MINUTES. Laktát v šoku stoupá nejen kvůli hypoperfuzi, ale i kvůli snížené eliminaci a mitochondriální dysfunkci. K posouzení, zda léčba zabírá, slouží ScvO2 a ΔPCO2 (venoarteriální rozdíl PCO2). Protože anestetika působí vazoplegicky a kardiodepresivně, doporučil monitorovat hloubku anestezie pomocí EEG, aby nebyla zbytečně hluboká. V orientaci, o jaký typ šoku jde, pomáhá ultrazvuk podle principu „pump, tank, pipes“, na kterém stojí protokol RUSH. Na závěr zmínil vzácné šokové stavy v anestezii: kapnotorax, vzduchovou embolii a luxaci srdce.

Dr. Kletečka se věnoval hypotenzi na sále. Alarmy máme nastavovat na MAP, ne na systolický tlak. MAP určuje perfuzní tlak orgánů a oscilometrické NIBP ho měří přímo, kdežto systolický tlak dopočítává. Je třeba myslet na výšku snímače, v rizikových situacích zkrátit interval NIBP na 2 minuty a u rizikového pacienta zavést arteriální linku. Orientační hranice: MAP 70–72 mmHg je nárazníková zóna, pod 65 začínáme intervenovat, pod 60 bychom se neměli dostat a pod 55 je průšvih. Cíle je ale nutné individualizovat. Nižší MAP volíme u krvácejících pacientů. Vyšší MAP potřebují pacienti se zvýšeným tlakem ve zranitelném kompartmentu (ICP, tlak likvoru) a pacienti s fixní překážkou proximálně (svorka, kritická stenóza). Léčíme pacienta, ne číslo.

Dr. Klimovič rozdělil pacienty z pohledu hemodynamické monitorace do tří skupin: mladý zdravý pacient, křehký (frailty) pacient a starší polymorbidní pacient podstupující velký plánovaný výkon. U křehkého pacienta škodí každá minuta hypotenze a krátkodobá hypertenze je pro něj bezpečnější. Proto potřebuje těsnou monitoraci tlaku, nejčastěji NIBP v krátkých intervalech, u rizikových pacientů arteriální linku. Při nedostupné periferní žíle doporučil CVK, který umožní opakované odběry včetně laktátu a ScvO2. Měřit bychom měli i hloubku anestezie: příliš hluboká anestezie snižuje MAP, adekvátní hloubka snižuje spotřebu noradrenalinu. U staršího polymorbidního pacienta před velkým výkonem bychom měli být nejinvazivnější a zavést arteriální linku už před úvodem do anestezie, protože právě po úvodu je hypotenze nejčastější.

Poslední přednášku měl dr. Ošťádal o Swan-Ganzově katétru. Jeho nová generace kromě tlaků v plicnici kontinuálně měří smíšenou žilní saturaci (SvO2) a tlak v pravé komoře včetně end-diastolického tlaku. Z analýzy křivky tlaku v pravé komoře navíc průběžně počítá srdeční výdej.

Blok ČRR - novinky v resuscitaci 

Blok ČRR – novinky v resuscitaci zahájila dr. Gretz přednáškou Resuscitace dospělých (ALS) a resuscitace za vybraných specifických podmínek. Zdůraznil význam prevence srdeční zástavy, kvalitních kompresí a ventilace, časné defibrilace a aktivního hledání reverzibilních příčin zástavy oběhu. Nově byla definována refrakterní fibrilace komor po třech výbojích, kdy lze zvážit změnu vektoru, zatímco duální defibrilace není rutinně doporučována. Pozornost byla věnována také specifickým situacím, například graviditě, hyperkalemii, anafylaxi, hypotermii, hypertermii a plicní embolii.

Na dětskou resuscitaci navázala dr. Hůlková přednáškou Resuscitace dětí (PLS), včetně nejvýznamnějších specifických podmínek. Revize 2025 přinesla především zjednodušení a sjednocení postupů s cílem usnadnit jejich zapamatování. Zdůrazněno bylo časné rozpoznání kritického stavu pomocí pomůcky BBB (Behaviour, Breathing, Body colour), prevence srdeční zástavy a strukturovaný přístup ABCDE. Nová doporučení upravují také postup při intubaci, využití POCUS, dávkování glukózy a léčbu konvulzí. Paní doktorka zdůraznila význam týmové spolupráce a jasného rozdělení rolí. 

Následovala přednáška doktora Dubravy na téma Resuscitace novorozence (NLS). Pan doktor se věnoval specifikům resuscitace v období bezprostřední poporodní adaptace. Zdůraznil význam odloženého podvazu pupečníku, termomanagementu a časného hodnocení dýchání a srdeční frekvence, kde roste význam EKG. Při nedostatečném dýchání je zásadní časná inflace plic a následná ventilace, přičemž CPAP lze využít již na porodním sále. Kyslík se následně titruje podle cílové saturace a komprese hrudníku se zahajují až po zajištění adekvátní ventilace. Zmíněno bylo také využití NLS mimo porodní sál a význam znalosti správného algoritmu pro konkrétní situaci.

Blok uzavřel dr. Štourač přednáškou Perioperační srdeční zástava a zástava ve vysoce monitorovaném prostředí, ve které zdůraznil časné rozpoznání peri-arrest stavu, týmovou spolupráci a aktivní hledání reverzibilních příčin. Mezi nejčastější příčiny zástavy v tomto prostředí patří obtížné zajištění dýchacích cest, krvácení, embolie, anafylaxe, maligní hypertermie a toxicita lokálních anestetik, přičemž k zástavě může dojít přímo na operačním sále. Důležitá je včasná komunikace, přivolání pomoci a znalost dostupného vybavení. Pozornost byla věnována také významu kapnografie, POCUS a eCPR a kvalitnímu školení KPR přímo na pracovišti. Týmová komunikace pomocí uzavřené komunikační smyčky může zvýšit efektivitu péče bez zbytečného přerušování kompresí.

Poloha hrotu jehly pro regionální anestezii – paraneurium, nebo interfasciální prostor

Dr. Harazim představila koncept Plan A: malý počet univerzálně využitelných, bezpečných a dobře naučitelných blokád. V pediatrii se blokády často provádějí v celkové anestezii, proto je zásadní přepočítat maximální bezpečnou dávku lokálního anestetika na hmotnost dítěte a pacienta sledovat i po výkonu. Dětský Plan A zahrnuje například axilární blokádu plexus brachialis, rectus sheath block, laterální quadratus lumborum block, femorální a popliteální blokádu a kaudální blokádu. U kaudální blokády pomáhá ultrazvuk identifikovat hiatus sacralis, ověřit polohu jehly a sledovat šíření anestetika. Axilární přístup k plexus brachialis má nízké riziko pneumotoraxu, ale častěji selhává, proto lze zvážit i supraklavikulární nebo jiný periklavikulární přístup. Cílem Plan A není co nejdelší seznam technik, ale několik skutečně užitečných blokád. Například indikace fascia iliaca, femorální a adductor canal blokády se do značné míry překrývají. Dětská nemocnice Brno provádí přibližně 650 regionálních anestezií ročně a pacienty po blokádách sleduje 24–48 hodin. Plan A přitom nemusí vypadat všude stejně, má odpovídat pacientům, výkonům a zkušenostem týmu.

Přednášející dr. Nalos popsali fasciální systém nikoli jako soubor anatomických vrstev, ale jako dynamickou síť pojivových struktur, mezi nimiž se při pohybu posouvají svaly, nervy i další tkáně. Paraneurální prostor může být významnou cestou šíření lokálního anestetika. Experimentální práce ukazují, že šíření nemusí odpovídat tradičním anatomickým kompartmentům a závisí i na fyzikálních vlastnostech aplikované látky. Fasciální koncept tak může vysvětlit variabilitu účinku blokád plexus brachialis, quadratus lumborum block nebo erector spinae plane block. Zároveň otevírá možnost využít fasciální prostory jako depot pro prodloužené uvolňování anestetika.

Dr. Doležal se zabýval tím, proč blokáda někdy selže, přestože byla technicky provedena správně. Anesteziolog musí znát nejen anatomii, ale hlavně skutečný rozsah výkonu, jeho fáze a všechny oblasti, které mohou být stimulovány, například místo odběru štěpu u ortopedických rekonstrukcí. Roli hrají i anatomické varianty, například odlišné uspořádání brachiálního plexu, proto je důležité systematické dynamické vyšetření ultrazvukem. Kontrola nemá skončit zavedením jehly: i posun hrotu o několik milimetrů během aplikace může změnit distribuci anestetika a vést k neúplnému bloku. Větší objem anestetika přitom automaticky neznamená spolehlivější blok.

Dr. Merjavý se zaměřil na otázku, zda míchání krátce a dlouze působících lokálních anestetik přináší rychlejší nástup při zachování dlouhého účinku. Studie a metaanalýzy ukazují, že u blokád brachiálního plexu kombinace nástup často výrazně neurychlí a může zkrátit délku účinku. U některých blokád dolní končetiny může být přínos větší. Pro úspěch blokády může být přesná ultrazvuková navigace důležitější než samotné míchání. Kombinace navíc není farmakologicky neutrální: přináší otázky kompatibility, precipitace a tvorby krystalů i riziko kumulativní systémové toxicity. Anestetikum je proto vhodné volit podle konkrétního výkonu a míchat jen tehdy, když pro to existuje konkrétní klinický důvod.

Review my case – anesteziologický blok 

Tradiční blok SMAI Review my case zahájila dr. Cieslar (Brno) a vyzvala přítomné k aktivní diskuzi. Úvodní kazuistiku prezentovala dr. Šoltysová (Brno), jež představila případ dítěte s rozštěpovou vadou a Pierre-Robinovou sekvencí po dřívější aspirační bronchopneumonii s nutností KPR. Zdůraznila klíčový význam důsledné perioperační přípravy u pacientů s predikcí extrémně obtížného zajištění dýchacích cest i extubace. Orotracheální intubace se podařila až na třetí pokus. Vzhledem k masivnímu perioperačnímu otoku po operačním výkonu byl primárně indikován odklad extubace. Na lůžku intenzivní péče však došlo k předčasné extubaci pro asynchronii a triggerování ventilátoru. Spontánní ventilace selhala a stav vyústil v asfyktickou zástavu oběhu s okamžitou KPR (ROSC do 30 s). Následovala úspěšná reintubace videolaryngoskopem za použití bužie na druhý pokus. Opakovaný pokus o extubaci po obnovení ventilačního úsilí skončil identicky další krátkou KPR a urgentní reintubací. Následná laryngotracheoskopie verifikovala tuhý otok jazyka jako hlavní překážku průchodnosti DC. Po pěti dnech umělé plicní ventilace byla extubace konečně úspěšná; kontrolní neurologické vyšetření potvrdilo příznivý nález bez kognitivního deficitu.
Slovo expertky uzavřela dr. Richterová (Brno). Akcentovala nutnost precizního plánování, standardizovaného postupu u obtížných dýchacích cest, briefing týmu, včasnou mezioborovou komunikaci a následný debriefing k eliminaci rizik a prevenci obdobných komplikací v intenzivní péči.

Dr. Kubík (Hradec Králové) prezentoval kazuistiku 49leté polymorbidní, non-compliantní pacientky indikované k urgentní karotické endarterektomii pro fatickou poruchu a pravostrannou hemiparézu. Úvod do anestezie i samotný výkon proběhly bez komplikací, chirurg aplikoval 10 000 IU heparinu. V závěru operace byl bolusově podán protamin, po němž bezprostředně došlo k poklesu dechových objemů, bronchospasmu a oběhovému selhání. I přes podání bolusu 50 µg adrenalinu i.v. nastala zástava oběhu. ROSC byl dosažen po 8 minutách resuscitace (celkem podáno 2,5 mg adrenalinu). V postresuscitační fázi stav komplikovala hypertenzní krize, vysoce riziková po čerstvé revaskularizaci karotidy. Po stabilizaci kontrolní CT angiografie potvrdila pouze známky primární ischemie vlevo bez nových změn. V závěru autor připomněl recentní doporučení ERC: při poklesu systolického tlaku pod 50 mmHg přes iniciální intervence má být zahájena nepřímá srdeční masáž a u perioperační zástavy je preferována nižší úvodní dávka adrenalinu s následnou titrací.
V expertním komentáři dr. Klimovič (Hradec Králové) poukázal na obtížnou diferenciální diagnostiku příčiny zástavy (anafylaxe vs. hemodynamická reakce na protamin). Ocenil správnou a včasnou aplikaci adrenalinu, avšak doplnil, že v dané situaci stálo za zvážení i včasné upozornění kanylačního týmu pro eventuální VA-ECMO podporu. Sdělení následně otevřelo bohatou diskuzi.

Dr. Smítal (Kroměříž) prezentoval kazuistiku 44leté pacientky indikované k laparoskopické adheziolýze. V anamnéze dominovala hraničně nižší vstupní hodnota hemoglobinu. Po standardní premedikaci následoval intravenózní úvod do celkové anestezie s myorelaxací rokuroniem (30 mg). Z původně plánovaných 40–50 minut výkon skončil již za 15 minut, proto byl k reverzi hluboké blokády (TOF 0, PTC 2) podán sugammadex v dávce 200 mg (4 mg/kg). Během dvou minut se rozvinul těžký bronchospasmus nereagující na dvě dávky salbutamolu s desaturací až na SpO₂ 42 %. Přivolaný atestovaný lékař aplikoval efedrin (20 mg). Následoval periferně neměřitelný tlak i pulz (centrálně hmatný) s kritickým poklesem tlaku na 48/24 mmHg. Stav byl vyhodnocen jako anafylaktický šok; terapeuticky byl podán adrenalin 0,3 mg i.m., bisulepin 1 mg i.v. a hydrokortizon 100 mg i.v. Po stabilizaci byla pacientka 12 hodin observována na ARO.  V závěru autor shrnul recentní diagnostická kritéria anafylaxe a upozornil na limity jejího včasného rozpoznání pod clonou celkové anestezie.
K tomuto case reportu se vyjadřoval dr. Štourač (Brno), který velmi ocenil snahu dr. Smítala ihned si zavolat staršího kolegu a ocenil také celkový význam bloku těchto sdělení formou review my case. Po tomto sdělení se strhla plodná diskuze o adrenalinu, jeho podání a dávce.

Maligní hypertermie v roce 2026

První přednáška tohoto bloku se zaměřila na genetickou diagnostiku maligní hypertermie, především na geny RYR1, CACNA1S a STAC3. Paní doktorka Zídková z Brna uvedla, že se využívá především NGS, a to pomocí cílených panelů nebo stále častěji celého exomu. Patogenní nebo pravděpodobně patogenní varianta potvrzuje genetickou predispozici k MH a umožňuje vyšetření rodinných příslušníků. VUS naopak diagnózu nepotvrzuje a není důvodem k testování rodiny. Důležité je, že negativní genetické vyšetření MH nevylučuje, a v nejasných případech proto zůstává významný IVCT.

Dále hovořila Dr. Tomášková z Brna o tom, proč jen In vitro kontrakční test může vyloučit riziko MH. Přednáška se věnovala in vitro kontrakčnímu testu (IVCT), při kterém se sleduje reakce živého vzorku kosterního svalu na halotan. Test má vysokou senzitivitu a stále představuje standardní funkční test pro potvrzení nebo vyloučení predispozice k MH. Je však invazivní, organizačně i finančně náročný. Genetický nález navíc nemusí přesně odpovídat fenotypu, protože patogenní varianta nemá stoprocentní penetranci. Nové možnosti, například metabolomika nebo buněčné modely, se zatím zkoumají a IVCT nenahradily.

Dr. Havránková Natálie (Brno) – (Ne)typický hypertermický pacient dnes
Přednáška upozornila, že MH nemusí být odhalena pouze během celkové anestezie. Predispozice se může projevit také svalovou slabostí, bolestmi svalů, zvýšenou CK, intolerancí zátěže, námahovou hypertermií nebo opakovanou rhabdomyolýzou. Na dvou kazuistikách bylo ukázáno odhalení patogenní varianty RYR1 u pacientů bez předchozí typické příhody při anestezii. MH je proto potřeba zvažovat i u kriticky nemocných pacientů s nevysvětlitelnou hypertermií, rhabdomyolýzou a multiorgánovým selháním. Genetický nález zároveň umožňuje následné vyšetření dalších členů rodiny.

Dr. Ivana Schröderová (Brno) – Dantrolen a jeho použití
Přednáška se zaměřila na dantrolen, který je základní kauzální léčbou MH a blokuje uvolňování kalcia ze sarkoplazmatického retikula. Zmíněna byla novější formulace Agyrolus, která umožňuje rychlejší přípravu a menší objem podané tekutiny. Základní dávka je 2,5 mg/kg i.v. bolus, který se podle klinické odpovědi opakuje. Dantrolen musí být podán co nejdříve a současně je nutná léčba hyperkalemie, acidózy, hypertermie a dalších komplikací. Klíčová je také praktická připravenost pracoviště – tým musí vědět, kde je dantrolen uložen a jak rychle ho dokáže podat.

Review my case – intenzivistický blok

Blok zahájili dr. Bublavý a dr. Nowaková kazuistikou „Když se dítě neprobouzí“. Dítě s pozitivním antigenním testem na chřipku A bylo po křečích, zprvu považovaných za febrilní a léčených benzodiazepinem, přijato na KDIN. Pro neurologické příznaky a změny bílé hmoty na MR bylo přeloženo na KDAR. Přes negativní mikrobiologická i autoimunitní vyšetření a léčbu oseltamivirem a IVIG se rozvinula anizokorie a porucha vědomí. Kontrolní MR ukázala tečkovitá krvácení v thalamu, vaskulitida se nepotvrdila a EEG bylo těžce abnormální. Stav byl uzavřen jako fulminantní encefalitida či encefalopatie asociovaná s chřipkou A. Diskuse se týkala febrilních křečí (jednoduchých a komplexních), možností podání benzodiazepinů a diferenciální diagnostiky poruch vědomí pomocí akronymu VITAMINS-ABCDEK.

Dr. Třebová v kazuistice „Srdce jako mlok“ představila 31letou pacientku s komplexní vrozenou srdeční vadou a univentrikulární cirkulací, přivezenou pro hematemezi. Po neúspěšné gastroskopii v analgosedaci byla intubována, v celkové anestezii jí byla zavedena Sengstakenova sonda a podán terlipresin. Následně desaturovala na 70 % při obvyklé saturaci kolem 88 %. Kardiochirurg doporučil dostatečný preload a hemoglobin, milrinon a co nejčasnější návrat ke spontánní ventilaci. U pacientů po TCPC je totiž plicní průtok závislý na pasivním žilním návratu, a proto jsou velmi citliví na zvýšení nitrohrudního tlaku a PVR. Pro otok hrdla nebyla časná extubace možná, pacientka byla po weaningu propuštěna po 24 dnech. Zazněla také nutnost opatrnosti při zavádění CŽK u pacientů s komplexními VVV srdce, protože katétr v horní duté žíle leží přímo ve Fontanově okruhu a trombóza je u nich zásadním rizikem.

Dr. Novotný navázal přednáškou „Jednokomorová cirkulace“ o fyziologii pacientů po TCPC. Jejich biologický věk nemusí odpovídat kalendářnímu a přežívání po Fontanově operaci se může blížit 70 letům. Běžně tolerují CVP 12–14 mmHg, při UPV i vyšší. Zásadní je proto dostatečný intravaskulární objem a nízká PVR, které dosáhneme normálním pH, vyhnutím se hyperkapnii, dostatečnou FiO₂ a milrinonem. Z vazopresorů je vhodný vazopresin, který PVR nezvyšuje. Při selhání cirkulace lze využít ECMO. V diskusi zazněla i možnost využít AI při rozhodování u neznámých či komplexních výkonů a vytvořit pro komplikované pacienty individuální „kuchařku“.

Blok uzavřeli dr. Rezbáriková a dr. Pořízka kazuistikou „A není to málo, Antone Pavloviči?“. Představili 60letou pacientku, která v rámci suicidálního pokusu požila asi 90 tablet Prestance (amlodipin a perindopril). Rutinní výplach žaludku se nedoporučuje, aktivní uhlí lze podat časně po expozici. U masivního požití přípravků s prodlouženým uvolňováním lze zvážit výplach celého trávicího traktu roztokem PEG. Přes počáteční stabilitu se rozvinula porucha vědomí, desaturace a těžká dysfunkce myokardu. Léčba zahrnovala vazopresory včetně angiotenzinu II, který obchází blokádu ACE. Diskutovány byly také glukagon, hyperinzulinemická euglykemická terapie, lipidová emulze, kalcium a kardiostimulace. VA-ECMO připadá v úvahu hlavně při rozvoji kardiogenního šoku a těžké depresi myokardu. Pacientka byla po čtyřech dnech extubována. Hlavní poselství: účinek některých léčiv se při masivní intoxikaci může projevit až s výrazným odstupem, což platí i pro amlodipin s pozdním vrcholem koncentrace a dlouhým poločasem.

3. DEN SOBOTA

Společný blok s NLZP – Interprofesní perspektivy v klinickém rozhodování: Kdo vede a kdo rozhoduje v terminálních situacích na JIP?

Diskuse se zaměřila na rozhodování o cílech léčby, komunikaci s rodinou a roli sestry v paliativní péči. Časná a otevřená komunikace může rodinu lépe připravit na nepříznivý vývoj. Truchlení to neusnadní, ale ztráta pak nepřichází tak nečekaně jako například po těžkém traumatu. Cíl léčby by proto měl být jasně stanoven od začátku hospitalizace a průběžně přehodnocován.

Před rozhovorem s rodinou je vhodné sjednotit informace i postup v rámci celého multidisciplinárního týmu, podle situace včetně operatéra či onkologa. Stejně důležitá je konzistentní komunikace během celé hospitalizace, aby rodina od různých členů týmu nedostávala protichůdné informace.

Přítomnost sestry při prvním rozhovoru může být velmi přínosná. Je svědkem toho, co bylo rodině řečeno, a pomáhá s kontinuitou informací v ošetřovatelském týmu. Pokud lékař informuje rodinu telefonicky, měl by o obsahu hovoru informovat i sestru. Sestra nemusí být u každého rozhovoru, důležité je znát své kompetence a mít pro náročnou komunikaci vzdělání i podporu.

Komunikaci je nutné trénovat v pregraduálním i postgraduálním vzdělávání, a to prakticky a pomocí simulace. Na silné emoce rodiny není třeba hned hledat řešení, nejprve je potřeba je rozpoznat, pojmenovat a nabídnout podporu. Klíčová je i kultura pracoviště, v níž jsou sestry rovnoprávnými členkami týmu, a vedení, které vytváří podmínky pro další vzdělávání.

Paliativní tým je vhodné zapojit časně, už při úvaze o možném nepříznivém vývoji. Konzultace pomáhá sjednotit pohled týmu, nastavit cíle péče a podpořit komunikaci s rodinou a automaticky neznamená ukončení či změnu léčby. Na dětském ARO jsou paliativní odborníci přímo součástí týmu, což umožňuje rychlou konzultaci a přirozené začlenění paliativního přístupu. Paliativní péče na JIP tak není jen otázkou limitace léčby, ale průběžným procesem plánování, komunikace a týmové spolupráce s respektem k hodnotám a přáním pacienta.

Osobnost oboru

Letošní, již XXXII. Kongres České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny se již nachýlil ke konci. Zbývá milá povinnost vyhlásit osobnost oboru. Tou se zcela zasloužene stala paní doktorka Dagmar Seidlová, primářka II. Anesteziologicko-resuscitačního oddělení FN Brno. Paní primářka je uznávaným odborníkem oboru AIM, zejména na oblast anestezie v gynekologii a porodnictví. Paní doktorce moc gratulujeme. 

Co dodat závěrem. Máme za sebou tři dny nabité anesteziologií a intenzivní medicínou. Děkujeme všem organizátorům, sponzorům, řečnkům a všem, bez jejichž přičinení by kongres nemohl být uskutečněn. Přijměte již nyní pozvání na XXXIII. ročník Kongresu ČSARIM, který se bude konat v Praze.