SepsEast 2026

Budapešť hostila ve dnech 13.–14. listopadu 2026 šestý ročník konference SepsEast, která opět propojila odborníky na intenzivní medicínu z mnoha evropských zemí. Dvoudenní odborný program nabídl pohled na sepsi z nejrůznějších úhlů – od její patofyziologie a nových terapeutických možností přes hemodynamiku a koagulační poruchy až po dlouhodobé výsledky intenzivní péče. Letošní setkání navíc přineslo významný milník – oficiální založení SepsEast Society of Intensive Care Medicine.

Ve dnech 13.–14. listopadu 2026 se v Budapešti uskutečnil již šestý ročník konference SepsEast, která si postupně vybudovala své místo mezi mezinárodními setkáními intenzivistů. Iniciativa dlouhodobě propojuje odborníky ze střední Evropy a podporuje výměnu zkušeností i vědeckou spolupráci. Letošního ročníku se zúčastnilo více než 200 účastníků a 36 přednášejících ze 13 zemí. Dvoudenní program nabídl široké spektrum témat intenzivní medicíny, od nových přístupů k léčbě sepse až po dlouhodobé výsledky péče o kriticky nemocné.

Odborný program zahájil Zsolt Molnár (Budapešť, Maďarsko) otázkou, zda je sepse stále tématem, které si zaslouží naši pozornost. Připomněl, že neléčíme sepsi jako diagnózu, ale konkrétního pacienta s respirační, oběhovou či jinou orgánovou dysfunkcí. Klíčem zůstává včasné rozpoznání kritického stavu, prevence kyslíkového dluhu a především individualizovaný přístup. Zazněla také důležitá myšlenka, která se později opakovala napříč konferencí: mortalita sice zůstává zásadním výsledným ukazatelem, ale neméně důležité je, v jakém stavu pacient kritické onemocnění přežije.

Nové terapeutické možnosti a hranice současných důkazů

Možnostem cílené imunomodulace se věnovala Krisztina Madách (Budapešť, Maďarsko), která otevřela problematiku sepsí asociované imunoparalýzy. Přestože jsou k dispozici nové terapeutické přístupy, jejich širšímu využití brání zejména obtížná identifikace pacientů, kteří by z nich mohli profitovat. Diskutovala možnosti využití imunologických biomarkerů, například exprese monocytárního HLA-DR, a také význam střevního mikrobiomu a dysbiózy. Na problematiku navázal Gerd Klinkmann (Rostock, Německo) představením experimentální extrakorporální buněčné imunoterapie využívající dárcovské granulocyty. Na rozdíl od hemoadsorpčních metod není jejím principem odstraňování cytokinů, ale podpora nedostatečné imunitní odpovědi pacienta.

Otázku, proč se řada slibných experimentálních postupů nikdy nedostane do klinické praxe, otevřel Marcin Osuchowski (Vídeň, Rakousko). Na příkladu dvou publikací, které dospěly k téměř protichůdným závěrům o podobnosti genomické odpovědi člověka a experimentálních myších modelů, ukázal, jak zásadní roli může hrát metodika a způsob analýzy dat. Představil také iniciativu MQTiPSS 2.0, zaměřenou na zlepšování kvality, reprodukovatelnosti a klinické relevance preklinického výzkumu v oblasti sepse.

Hemodynamika: více tekutin nemusí znamenat lepší léčbu

Významnou část programu tvořila hemodynamika a tekutinová léčba. Aarne Feldheiser (Essen, Německo) představil aktuální doporučení ESICM i výsledky velkých randomizovaných studií CLASSIC, CLOVERS a ARISE FLUIDS. Jejich společným sdělením je, že restriktivnější podávání tekutin může být u vybraných pacientů bezpečné, jednoznačná nadřazenost nad liberálnějším přístupem však prokázána nebyla. Připomněl také důležitý rozdíl mezi pozitivním testem fluid responsiveness a skutečnou indikací k podání tekutin. Schopnost zvýšit tepový objem po volumoterapii totiž sama o sobě neznamená, že pacient další tekutiny potřebuje.

Ve své druhé přednášce se Feldheiser zaměřil na často opomíjenou fyziologii venózního řečiště. Připomněl význam venózní kapacity, žilního návratu a mobilizace krve z kapacitního řečiště pro regulaci srdečního výdeje. Nabídl tak zajímavý pohled na hemodynamické účinky vazopresorů, které nelze vysvětlit pouze změnou arteriálního cévního tonu.

K problematice tekutinové léčby se připojil Jan Beneš (Plzeň, Česká republika), který se s tradičně fyziologicky laděným úvodem věnoval využití koloidů u septických pacientů. Od funkce endoteliálního glykokalyxu a kapilární permeability přešel k současným důkazům o klinickém využití hydroxyethylškrobů, želatiny a albuminu. Zatímco použití syntetických koloidů zůstává problematické, nová metaanalýza naznačuje možný příznivý vliv albuminu na mortalitu pacientů v septickém šoku. Důkazy však nadále nejsou dostatečně přesvědčivé pro jeho rutinní podávání všem nemocným.

Otázku, zda může být transfuzní léčba řízena také fyziologickými parametry, otevřel Zoltán Ruszkai (Kistarcsa, Maďarsko). Připomněl, že podání erytrocytů není jen korekcí laboratorní hodnoty hemoglobinu. Vedle restriktivních transfuzních prahů je nutné přihlížet k aktuálnímu klinickému stavu, známkám tkáňové hypoxie a skutečné odpovědi pacienta na podanou transfuzi. Představil také výsledky vlastního průzkumu transfuzní praxe na maďarských jednotkách intenzivní péče.

Koagulopatie u sepse: od diagnostiky k cílené léčbě

Dalším výrazným tématem byla koagulopatie asociovaná se sepsí. Anikó Smudla (Budapešť, Maďarsko) představila komplexní vztah mezi zánětlivou odpovědí, aktivací koagulace a fibrinolýzou. Upozornila na skutečnost, že hemostatický fenotyp septického pacienta se může dynamicky měnit, a na potenciál viskoelastických metod při jeho charakterizaci.

Krisztián Tánczos (Budapešť, Maďarsko) navázal problematikou rekombinantního trombomodulinu. Připomněl historické neúspěchy antikoagulační léčby sepse a představil novější výsledky studií i japonský přístup k léčbě sepsí indukované diseminované intravaskulární koagulace. Zásadní otázkou zůstává výběr vhodných pacientů a potvrzení klinického přínosu v kvalitních randomizovaných studiích.

Specifickou problematikou koagulačních poruch u septických pacientů léčených pomocí ECMO se zabýval Konstanty Szułdrzyński (Varšava, Polsko). Upozornil na souběh změn hemostázy vyvolaných sepsí a mimotělním oběhem, což komplikuje interpretaci běžných koagulačních vyšetření i monitorování antikoagulační léčby.

Od pokročilého monitorování k využití klinických dat

K významu fyziologicky orientované resuscitace se vrátil Zsolt Molnár ve své další přednášce, věnované hodnocení tkáňové perfuze. Připomněl, že dosažení cílového arteriálního tlaku ještě nezaručuje adekvátní tkáňovou oxygenaci. Zdůraznil význam kombinace klinického hodnocení periferní perfuze, laktátu a dalších hemodynamických ukazatelů. Představil také výsledky a úspěchy svého výzkumného týmu ze Semmelweisovy univerzity, včetně recentních systematických přehledů a metaanalýz zaměřených na individualizovanou resuscitaci.

Prakticky orientovanou přednášku o protektivní asistované ventilaci přednesl Giacomo Bellani (Trento, Itálie). Upozornil na nutnost hledat rovnováhu mezi nedostatečnou a nadměrnou ventilační podporou, protože oba extrémy mohou přispívat k poškození plic i bránice. Představil také jednoduché bedside metody hodnocení dechového úsilí prostřednictvím krátkých inspiračních a expiračních okluzních manévrů, které nevyžadují speciální monitorovací vybavení.

Nové možnosti využití klinických dat přiblížil Dilán Márk Karim (Budapešť, Maďarsko). Věnoval se cestě od rutinně získávaných dat k jejich digitalizaci, harmonizaci, bezpečnému ukládání a následnému využití v klinickém výzkumu. Nikolett Kiss (Budapešť, Maďarsko) se zaměřila na možnosti a limity biomarkerů v intenzivní péči a představila také nové směry využití umělé inteligence, například analýzu obrazových dat. Obě přednášky připomněly, že skutečná hodnota nových technologií spočívá především v jejich schopnosti přispět ke kvalitnějšímu klinickému rozhodování.

Přežít nestačí

Zajímavou změnu perspektivy přinesla sekce věnovaná dlouhodobým výsledkům intenzivní péče. Idit Matot (Tel Aviv, Izrael) se zaměřila na problematiku kognitivního deficitu, frailty a pooperačního deliria u starších chirurgických pacientů. Na výsledcích vlastních studií ukázala význam jednoduchého předoperačního screeningu kognice a křehkosti a představila konkrétní organizační opatření zavedená na svém pracovišti. Zdůraznila rovněž význam multidisciplinární spolupráce a zapojení rodiny do perioperační péče.

Na otázku prognózy nejstarších pacientů na JIP navázal Miłosz Jankowski (Varšava, Polsko). Jeho hlavní poselství lze shrnout jednoduše: nehodnoťme datum narození, ale křehkost a předchozí funkční stav pacienta. Samotný chronologický věk by neměl rozhodovat o přijetí k intenzivní péči ani o jejím omezení. Důležitou součástí rozhodování jsou také preference nemocného, očekávaná kvalita života a možnost časově omezeného terapeutického pokusu při nejisté prognóze.

Budapešť jako příjemná kulisa odborného setkání

SepsEast však není jen odborným programem. Komornější charakter konference nabízí prostor pro osobní setkání, diskuse a navazování spolupráce, které často pokračují i mimo přednáškový sál. Slavnostní gala večeře se konala v nádherných prostorách Aranybástya s výhledem na večerní Budapešť.

Listopadové město již žilo předvánoční atmosférou. Otevřené adventní trhy přilákaly množství návštěvníků a při večerní procházce bylo možné obdivovat slavnostně osvětlenou baziliku sv. Štěpána, Řetězový most i budínské panorama. Budapešť tak nabídla nejen zajímavé odborné setkání, ale i příjemný zážitek mimo konferenční prostory.

Konferenci uzavřel Zoltán Ruszkai, současný prezident iniciativy, který společně se Zsoltem Molnárem a dalšími organizátory pozval účastníky na sedmý ročník SepsEast, plánovaný na 12.–13. listopadu 2027 opět v Budapešti.

Letošní ročník byl pro iniciativu SepsEast významný také z organizačního hlediska. Během konference byla na ustavujícím valném shromáždění oficiálně založena SepsEast Society of Intensive Care Medicine. Dosavadní odborná iniciativa tak získala podobu odborné společnosti, která má vytvořit pevnější základ pro další mezinárodní spolupráci, vzdělávání a společné výzkumné aktivity.


14. 11. 2026 ...sejdeme se v Budapešti v roce 2027...
sepse
intenzivní medicína
hemodynamika
antikoagulace
respirační systém
Zpět