Publikace 2016 leden

Jonatan Oras , Christina Grivans, Andreas Bartley et al.

Kriticky nemocní pacienti se subarachnoideálním krvácením (SAK) vykazují frekventní asociovanou kardiální morbiditu v průběhu akutní fáze kritické nemoci. Vícero klinických studií poukazuje na asociaci mezi elevovanou hladinou kardiálních biomarkerů a nepříznivou krátkodobou prognózou, nicméně žádná prospektivní studie se nevěnuje vlivu na dlouhodobý outcome. Autoři testovali asociaci mezi elevovanou hladinou kardiálních biomarkrů: vysoce senzitivní troponin (hsTnT) a N-terminální B natriuretický peptid (NTporBNP) a dlouhodobým (1 ročním) outcome. Do studie bylo zařazeno celkem 177 pacientů, z toho inclusion kritéria splnilo 143 pacientů a následné sledování bylo úspěšné u 126 pacientů se SAK-em. Během prvních 3 dnů hospitalizace byli měřené hladiny kardiálních biomarkerů a pacienti byli sledováni v časovém období 1 rok od události. Jejich dlouhodobý outcome byl posuzován dle Glasgow Outcome Scale Extended (GOSE). Jako nepříznivý outcome byl považována hodnota GOSE ≤4. Ve sledovaném souboru mělo nepřiznívý outcome 41 pacientů a u 18 pacientů byla diagnostickována pozdní mozková ischémie (CI-DCI).  Hodnoty hsTnT a NTproBNP byli signifikantně vyšší ve skupině s nepříznivým outcome a ve skupině pacientů s CI-DCI. Z analýzy byla elevovaná hladina hsTnT nezávisle asociována s nepříznivým dlouhodobým outcome.

Závěrem: elevace biomarkerů srdečního poškození - hsTnT v časné fázi kritické nemoci u pacientů se SAK-em je nezávislé asociováno s nepříznivým 1-ročním outcome. Elevace hladiny hsTnT a NTproBNP je nezávisle asociované z rizikem vzniko pozdní mozkové ischémie. 

Oras et al. Critical Care (2016) 20:11

George Djaiani, Natalie Silverton, Ludwik Fedorko et al.

Pooperační delirium (POD) je závažnou komplikací vyskytující se po kardiochirurgické operaci. Terapie dexmedetomidinem v prevenci deliria je kontroverzní. Autoři srovnávali výskyt deliria ve skupině s propofolem vs. dexmedetomidinem k sedaci v pooperační péči. Do studie byli zařazeni pacienti podstupující kardiochirurgický výkon ve věku 60 let a více. Při příjmu na ICU (JIP/ARO) byl u pacientů aplikován dexmedetomidin (0.4 µg/kg bolus a následně 0.2 to 0.7 µg/kg/h) nebo propofol (25-50 µg/kg/min). Delirium bylo diagnostikováno dle Confusion assessment method (CAM) po propuštění z intezivní péče a následně v 12-hodinových intervalech během prvních 5 pooperačních dnů. Primárním outcome byla incidence POD. POD byl identifikován v 19 z 91 (17,5%) případů ve skupině s dexmedetomidinem a v 29 z 92 (31,5%) případů v skupině s propofolem. Median nástupu POD byl 2 pooperační den a median trvání POD bylo 2 dny.

Závěrem: ve srovnání s propofolem byla sedace dexmedetomidinem asociována s redukcí incidence POD a kratším trváním POD u geriatrických pacientů po kardiochirurgické operaci. Absolutní risk reduction pro POD bylo 14% a number needed to trear 7,1. 

Anesthesiology 2016; 124:362-8

Jakob Hartvig Thomsen, Niklas Nielsen, Christian Hassager et al.

Bradykardie je frekventní během cíleného teplotního managementu po srdeční zástavě a je považována za fyziologickou reakci na sníženou teplotu tělesného jádra a v několika menších observačních studíích byla recentně asociována s lepším neurologickým outcome. Cílem multicentrické randomizované studie bylo objektivně posoudit asociaci bradykardie a outcome během terapeutické hypotermie po srdeční zástavě. Studie proběhla celkem na 36 JIP a ARO v celkem 10 zemích. Celkem bylo zařazeno 447 pacientů s cílenou teplotou 33°C a 430 pacientů s cílenou teplotou 36°C v sledovaném období 2010-2013. Primárním sledovaným endpointem byla 180-denní mortalita a nepříznivý neurologický outcome (cerebral performance category 3-5). Pacienti byli stratifikováni dle cílené teploty a dle minimální hodnoty srdeční frekvence  (< 50, 50–59, a ≥ 60 pulzů/min) v době 12, 20, a 28 hodin od randomizace. Srdeční frekvence 50 pulzů /min a míň a 50-59 pulzů/min byla diagnostikována u 132 (30%)  a 131 (29%) pacientů ve skupině 33°C a 36°C. Bradykardie ≤50 pulzů/min byla asociovaná s nižší 180-denní mortalitou a nižším rizikem nepříznivého neurologického outcome u obou skupin.

Závěrem: výsledky studie potvrzují asociaci bradykardie a dobrého neurologického outcome u rozsáhlé kohorty komatóznich pacientů po srdeční zástavě.   

Crit Care Med 2016; 44:308–318

Sayaka Ishigaki, Kenichi Masui a Tomiei Kazama

Hemodynamické proměnné můžou modifikovat čas nástupu neuromuskulární blokády. Autoři testovali efekt proplachu i.v. infuzního setu po aplikaci rokuronia na nástup neuromuskulární blokády. Celkem bylo do studie zařazeno 48 pacientů, kteří byli randomizováni do intervenční skupiny a kontrolní skupiny. Úvod do anestezie byl u všech pacientů proveden  aplikací propofolu, remifentanilu a 0,6mg/kg rokuronia (naředěného do 10ml). V intervenční skupině byl infuzní set po podání rokuronia propláchnut  20ml FR. Neuromuskulární blokáda byla měřena akcelerometrií metodou TOF.

Závěrem: proplach infuzního setu 20ml FR po aplikaci 0,6mg/kg rokuronia vedl k rychlejšímu nástupu neuromuskulární blokády a prodloužení fáze zotavení.

Anesth Analg 2015;XXX:00–00

Ersel Gulec, Ebru Biricik, Mediha Turktan et al.

In vitro byl zaznamenán negativní inhibiční efekt dexamethasonu na reverzi  neuromuskulární blokády po podání sugammadexu. Autoři v prospektivní dvojitě zaslepené randomizované studii testovali efekt i.v. dexmethasonu na sugammadexem indukovanou reverzi nervovosvalové blokády u pediatrických pacientů podstupujících adenotomii nebo tonsilektomii. Do studie bylo zařazeno celkem 60 ASA I-II  pacientů ve věku 3-8 let. Po úvodu do anestezie byl v D (intervenční skupině) aplikován dexamethason v dávce 0,5mg/kg v celkovém objemu 5ml FR v kontrolní skupině - S byl aplikován FR v dávce 5ml. Na konci výkonu byl aplikován sugammadex v dávce 2mg/kg při TOF 2. Mezi skupinama nebyl identifikován statisticky signifikantní rozdíl v čase zotavení a v čase od aplikace sugammadexu k extubaci. Čas zotavení byl .7 ± 23.9 sekund v skupině  D a 91.1 ± 39.5 sekund v skupině S. Čas potřebný k extubaci byl 127.9 ± 23.2 sekund ve skupině D a 123.8 ± 38.7 sekund v skupině S.

Závěrem: I.V. dexamethason, podány po indukci v dávce 0,5mg/kg nevede k signifikantnímu ovlivnění účinku sugammadexu u pediatrických pacientů podstupujících adeno/tonsilektomii.

Anesth Analg 2015;XXX:00–00

Heather J. Frederick, Kenneth Wofford, Guy de Lisle Dear et al.

Příčina pooperačního neklidu (EA) u pediatrických pacientů zůstává nejasná. Mezi možné příčiny se považuje rychlé vyvedení z inhalační anestezie protože EA je frekventnější při anestezii sevofluranem ve srovnání s halotanem. Taky se předpokládá efekt závislý ná dávce sevofluranu, protože vyšší dávka prokazatelně zvyšuje riziko vzniku nekoordinované EEG aktivity. Cílem studie bylo identifikovat asociaci mezi hloubkou anestezie (měřenou dle BIS - bispektrální index) a výskytem EA. Celkem bylo do studie zařazeno 40 pediatrických ASA I-II pacientů ve věku 2-8 let podstupujících elektivní oftamologickou operaci. Pacienti byli randomizováni do skupiny s hlubokou anestezii (BI 40-45) a do skupiny s vyšší normální anestezii (BIS 55-60). K diagnostice a diferenciaci mezi EA a přechodným neklidem byl jako primární outcome definovaná hodnota Pediatric Assessment of Emergence Delirium (PAED) skóre na dospávacím pokoji (PACU). Sekundární outcome byla hodnota PAED a Face,Legs, Activity, Cry and Consolability skóre při vyvedení z anestezie, pooperační dávka fentanylu, doba potřebná k vyvedení z anestezie a čas propuštění. Pacientům byla po standartní premedikaci midazolamem a následném inhalačním úvodu do anestezie (sevoflurane 8%) aplikována dávka fentanylu 1-1.5 μg/kg IV. Po nástupu neuromuskulární blokády byli zajištěny dýchací cesty endotracheální intubaci a dále dle randomizace byla udržována expirační koncentrace sevofluranu v rozmezí 0,5-3% ve směsi s N20 (67%). Byl identifikován jenom statisticky nesignifikantní rozdíl mezi skupinama v primárním outcome - PAED na PACU - 7.7 ± 4.6 v skupině s normální vyšší hloubkou dle BIS vs. 8.6 ± 5.3 ve skupině s hlubokou anestezii dle BIS. Časy propuštění z PACU byli srovnatelné mezi skupinama. EA vyžadující terapeutickou intervenci byla raritní.

Závěrem: udržovaní rozdílné hloubky anestezie dle hodnot BIS nevedlo k rozdílům ve vyskytu pooperačního EA u pediatrických pacientů.

Anesth Analg 2016;XXX:00–00

Dulce M. Rascón-Martínez, Ana Fresán-Orellana, María E. Ocharán-Hernández et al.

Akutní pooperační kognitivní dysfunkce je charakterizovaná neurokognitivní dysfunkcí a poruchou vědomí. Autoři ve studii srovnávali kognitivní stav geriatrických pacientů podstupujících oftalmologický operační zákrok před a po aplikaci ketaminu dle Short Portable Mental Status Questionnaire (SPMSQ). Do dvojitě zaslepené randomizované studie bylo zařazeno 80 pacientů kteří byli rozděleni do intervenční skupiny (ketamin 0,3mg/kg) a kontrolní skupiny (FR). Celkem 65 pacientů splnilo daný protokol a bylo zahrnuto do statistické analýzy. Základní hodnoty kognitivních funkcí dle SPMSQ byli u obou skupin srovnatelné, nicméně pooperačné zhodnocení poukazovalo na zlepšení kognitivních funkce pooperačně jenom v intervenční skupine (ketamin).  Nebyl diagnostickován žádný vzestup nitroočního tlaku ani sekundární nystagmus (v návaznosti na podání ketaminu).Průměrná dávka midazolamu byla vyšší v kontrolní skupině, ale rozdíl byl statisticky nevýznamný. Pooperačně byla efektivnější analgezie ve skupině s ketaminem. Mezi skupinama nebyl identifikován rozdíl v hemodynamických parametrech a nebo v skóre sedace. Závěrem: aplikace ketaminu v dávce 0,3mg/kg během oftalmologického operačního výkonu u geriatrických pacientů vedlo k pozitivnímu pooperačnímu ovlivnění skóre kognitivních funkcí dle SPMSQ, redukovalo potřebu pooperační analgezie a nevedlo k negativnímu ovlivnění nitroočního tlaku a hemodynamických parametrů. Nicméně protože studie se věnovala jenom okamžitému účinku aplikovaného ketaminu je potřeba dalšího testování k posouzení dlouhodobého outcome.

Anesth Analg 2016;XXX:00–00

Mihaela Miu, Catherine Royer, Carmen Gaillat et al.

Infiltrace operační rány lokálním anestetikem vede u četných operací v chirurgii k redukci pooperační potřeby aditivní analgetické terapie. Vzhledem na potenciální vysoké riziko pooperační bolesti u pacientů po operaci štítné žlázy testovali autoři efekt infiltrace operační rány lokální anestetikem - ropivakainem na pooperační spotřebu opiátu. Dvojitě zaslepená placebem kontrolovaná randomizovaná studie srovnávala pooperační předpokládanou redukci spotřeby opiáty po infiltraci operační rány ropivakainem a kontrolní skupinou. Ropivacain byl aplikován v dáce 10 ml (75mg). Primárním end pointem bylo množství pacientů v pooperační péči bez potřeby analgezie opiáty. Do studie bylo celkem zařazeno  163 pacientů (88 v intervenční skupině a 88 v kontrolní skupině). Procento pacientů vyžadujících opiátovou analgezii bylo 55% v kontrolní vs. 53% v intervenční skupině. Dávka aplikovaného morfinu byla 5.6 ± 6.1 (K) vs 5.5 ± 6.0 mg (Intervenční), P = 0.90. Hodnoty VAS (vizuální analogová škála) se v prvních 24-pooperačních hodinách neodlišovali mezi skupinama. Incidence opiátem indukovaných nežádoucích účinků  36% kontrolní vs. 39% intervenční a spokojenost pacientů s analgezii (patient satisfaction score) 9 ± 1 vs 9 ± 1 se statisticky nelišili mezi skupinama.

Závěrem: inflitrace operační rány lokálním anestetikem u pacientů po operaci štítné žlázy nevede k signifikantnímu analgetickému efektu.

Anesth Analg 2016;122:559–64

Calvin J. Ice, Heather A. Personett, Erin N. Frazee et al.

Incidence hypotenze a bradykardie u pacientů sedovaných dexmedetomidinem běžně přesahují 50%. Autoři v studii popisují incidenci a rizikové faktory hemodynamické nestability u pacientů sedovaných dexmedetomidinem. Do retrospektivní kohortové studie byli zařazeni pacienti v sledovaném období 1 roku. Primárním endpointem byla hemodynamická nestabilita: hypotenze - systolický tlak <80 mm Hg, diastolický tlak  <50 mm Hg a bradykardie <50 tepů/min. Definovaná hemodynamická nestabilita se vyskytla u 197 z celkového počtu 300 zařazených pacientů, což vede ke kumulativní incidenci 71%. Další rizikové faktory vzniku hemodynamické nestability byli identifikovány věk, vazopresorická podpora, nízká bazální hodnota krevního tlaku a kombinovaná sedace lékama s negativním účinekm na oběhový systém.

Závěrem: Hemodynamická nestabilita je u kriticky nemocných pacientů sedovaných dexmedetomidinem  frekventní . Více jak 2/3 sledované kohorty vykazovalo hypotenzi nebo bradykardii v následku na aplikaci sedace dexmedetomidinem. Výsledky poukazují na nutnou obezřetnost pri sedaci kriticky nemocných pacientů obzvláště u pacientů vyšších věkových skupin a u pacientů se vstupním nízkým krevním tlakem. 

Anesth Analg 2016;122:462–9

Chitra Sivasankar, Rolf A. Schlichter, Dimitry Baranov et al.

Awake kraniotomie je v univerzitní nemocnice v Pennsylvánii běžnou neurochirurgickou modalitou od roku 2004. V airway managementu během awake kraniotomie je k dispozici vícero přístupů přes intubaci orotracheální kanylou, zavedení laryngeální masky, obličejové masky, nebo nazální kanyly. Autoři v v publikované sérií kazuistik popisují úspěšnou bilaterální aplikaci nasofaryngeálního vzduchovodu u 90 pacientů podstupujících awake kraniotomii, bez případu s nutnosti endotracheální intubace. Použití nasofaryngeálních vzduchovodů usnadní přechod mezi fázou bdění a spánku bez nutnosti stimulace dýchacích cest.

Anesth Analg 2016;122:509–11

Lee-anne S. Chapple, Marianne J. Chapman, Kylie Lange et al.

Kritický stav po kraniotraumatu (TBI) je asociován s hypermetabolickým stavem, ačkoliv epidemiologické data popisující nutriční potřebu pacientů po TBI jsou aktuálně insuficientní. Autoři zkoumali data kriticky nemocných pacientů v prvních 12 dnech po TBI s cílem evaluovat nutriční podporu v iniciální fázi kritické nemoci. Celkem  bylo zařazeno 1045 pacientů. Medián věku byl 44,5 let a 78% pacientů bylo mužského pohlaví. Medián pobytu na ICU byl 13 dnů. Většina pacientů bylo živených enterálně (94%) ačkoliv jenom 58% z dané skupiny skutečně dostalo adekvátní (vypočítanou) dávku energie a jenom 53% pacientům byla podána dostatečná dávka bílkovin. Pacienti léčeni dle protokolů měli lepší energetický příjem a vyšší příjem bílkovin a jejich šance na přežití byla vyšší (OR 0,65, p=0.043). Energetický příjem a příjem bílkovin nebyl nicméně přímo asociován s mortalitou pacientů, ačkoliv vyšší příjem E a bílkovin byl asociován s kratší dobou hospitalizace v intenzivní péči a taky celkovou dobou hospitalizace. 

Závěrem: nutriční deficit je běžný u pacientů s TBI v intenzivní péči a tento deficit je asociován s prolongovanou dobou hospitalizace.

Chapple et al. Critical Care (2016) 20:6

Santhanam Suresh a Gildasio S. De Oliveira

Neléčená a nedostatečně léčená bolest může mít akutní a taky chronické následky na behaviorální a neurologický outcome novorozenců. Ačkoliv TAP (transversus abdominis plane) blokáda byla popsána jako terapeutická analgetická modalita u novorozenců , aktuálně nejsou dostupná data týkající se bezpečnosti dané metody. Hlavní cílem studie bylo zhodnotit bezpečnost TAP blokády u novorozenců ve světle plasmatické koncentrace bupivacainu po indukci blokády. TAP blokáda u novorozenců byla aplikována po indukci do celkové anestezie v dávce 1ml/kg 0.125% bupivacianu. Hladina bupivacainu byla měřená v době 0, 5, 15, 30, 60, 120 minut, 4 a 24 hodin po aplikaci blokády. Celkem bylo do studie zařazeno 10 novorozenců. Nejvyšší hladina bupivacainu 0.38µg/mL byla detekována v 30té minutě od aplikace, nicméně byla signifikantně nižší jako potenciálně toxická plasmatická hladina (1.5–2.0 µg/mL). Žádný pacient nevykazoval známky toxicity.

Závěrem: závěry studie poukazují na nízké riziko toxicity TAP blokády u novorozenců. 

Anesth Analg 2015;XXX:00–00

Young Song, Jae-Kwang Shim, Jong-Wook Song et al.

Dexmedetomidin,  agonista α2 adrenergního receptoru má analgetické, sedativní a sympatolytické účinky bez negativního ovlivnění respiračního systému. Aktuálně je určen pro sedaci pacientů v intenzivní péči. Cílem studie bylo zhodnotit i.v. účinek dexmedetomidinu ve formě PCA jako v kombinaci s opiátovou analgezii na frekvenci PONV u rizikových pacientů podstupujících operaci bederní páteře. Do randomizované dvojitě zaslepené studie bylo zařazeno celkem 108 pacientů podstupujících  lumbální fúzi, kteří měli alespoň 3 rizikové faktory PONV (ženské pohlaví, nekuřák, pooperační medikace opiáty). Pacienti byli randomizováni do intervenční skupiny s dexmedetomidinem v dávce 0,5mg/kg i.v. nebo kontrolní skupiny s fyziologickým roztokem (FR), který byl aplikován 30 min před ukončením operace společně s fentanylem v dávce 0,5mg/kg a ondansetronem v dávce 4mg. Pooperační analgezie byla aplikována ve formě PCA (fentanyl 10mg/kg + 120mg ketolorac) s nebo bez dexmedetomidinu v dávce 10mg/kg do celkové dávky 100ml - ve formě PCA bolusů (bolus 1ml, lockout 15 minut) a kontinuální bazální infuzi 2ml/hod. PCA byla aplikována po dobu prvních 48 pooperačních hodin. Pacienti ve skupině s dexmedetomidinem vykazovali nižší výskyt PONV v době 1 a 3 hod pooperačně ve srovnání s kontrolní skupinou. Intenzita PONV během prvních 48 hodin byla srovnatelná. Skóre bolesti se nelišili mezi skupinama, ačkoliv pacienti v intervenční skupině měli menší spotřebu opiátů v průběhu prvních 12 hodin.

Závěrem: kombinace opiátové analgezie s dexmedetomidinem  ve formě PCA vedla k redukci výskytu a závažnosti PONV u vysoce rizikových pacientů.

Eur J Anaesthesiol 2016; 33:75–83

Alina Nicoara a Mandisa Jones-Haywood

Přehledový review článek věnující se tématu diagnostiky a aktuální terapii diastolického srdečního selhání, nebo selhání se zachovalou ejekční frakcí (DHF). DHF je aktuálně nejfrekventnější formou srdečního selhání. Ačkoliv je diastolická dysfunkce pořád považovanou za základní příčinu stavu, je v dnešní době na DHF pohlíženo jako na komplexní klinický syndrom s heterogenní patofyziologii v kombinaci s etrakardiálními komorbiditami. Alterace ventrikuloarteriální synergie má důkežitou roli v omezené hemodynamické odpovědi na fyzickou zátež. Absence diastolické dysfunkce v klidu nevylučuje přítomnost DHF u pacienta. Bohužel aktuálně je jenom minimální progres v EBM efektivní terapii pacientů s DHF. Předpokládá se, že tento minimální progres je z důvodu vysoké heterogenity pacientů sledovaných v klinických studiích. Pochopení fenotypické heterogenity a multifaktoriální patofyziologie DHF může vést k pokroku v terapeutických cílech v budoucnu. Aktuálně je klíčem terapie agresivní management přispívajících faktorů. 

Curr Opin Anesthesiol 2016, 29:61–67

Paul Waltz a Brian Zuckerbraun

Review článek věnující se aktuální terapii klostridiových infekcí ve světle EBM. Infekce klostridiem difficile (CDI) má vzrůstající incidenci, vysokou míru rekurence a je asociovaná s markantní morbiditou a mortalitou. Závažnost nemoci kolísá od lehké formy až po težkou s přidruženými komplikacema. Aktuální základní postupy v terapii CDI jsou tekutinová resuscitace, podpora a léčba orgánové dysfunkce, odstranění vyvolávající příčiny a ATB terapie. Aktuálně jsou ve vývoji nové ATB společně s cílenou imunoterapii s cílem neutralizace toxinů. Alternativní chirurgické terapeutické postupy, kromě subtotální kolektomie můžou vést k nižší chirurgické morbiditě.

Curr Opin Crit Care 2016, 22:000–000

Richard J. Price a Brian H. Cuthbertson

Selektivní dekontaminace gastrointestinálního traktu (GIT) a orofaryngu (OF) byla/je používaná s cílem prevence infekcí a  úmrtí pacientů v intenzivní péči již 30 let. Její aplikace zůstává nadále kontroverzní a klinická implementace  limitována. Autoři v review článku sumarizují aktuální data týkající se efektivity selektivní dekontaminace a jejího vlivu na potenciální vznik rezistence k antibiotikům. Recentní meta-analýzy poukazují na redukci mortality při srovnání selektivní dekontaminace GIT a OF a standardní péči orofaryngeálním chlorhexidinem. Tento postup je spojen s redukcí bakteriémie ačkoliv tento efekt je větší při dekontaminaci GIT ve srovnání s dekontaminaci OF. Aktuálně jsou registrovány 2 rozsáhlé randomizované studie věnující se vlivu selektivní dekontaminace na potenciální vznik rezistence k ATB.

Závěrem: aktuální data poukazují, že selektivní dekontaminace GIT a orofaryngu vede k redukci mortality bez negativního ovlivnění bakteriální rezistence, co je předmětem testování v aktuálně běžících 2 RCT studií.

Curr Opin Crit Care 2016, 22:000–000

Janek Henes a Peter Rosenberger

Cílem review článku je sumarizovat aktuální data týkající se perioperačního srdečního selhání se zaměřením na jeho diagnostiku a možnosti terapie. Výzkum v oblasti patofyziologie přináší nový pohled na diagnózu a terapii srdečního selhání. V terapii lze použít farmakoterapii a mechanickou srdeční podporu. Systolické srdeční selhání levé komory je vysoce riziková diagnóza u pacientů podstupujících operaci a klade vysoké nároky na anesteziologickou péči. Pro urgentní diagnostiku je dobře implementována perioperační echokardiografie na operačním sále a je superiórní ve srovnání s laboratórním vyšetřením se zaměřením na myokardiální poškození. Ačkoliv mortalita asociovaná s kardiovaskulární morbiditou v poslední době poklesla, vykazuje systolické srdeční selhání vysokou až 50% 5letou mortalitu, což vedlo k dramatickému rozvoji a implementaci mechanické srdeční podpory. 

Curr Opin Anesthesiol 2016, 29:55–60

Meghan Prin, Jean Guglielminotti, Vivek Moitra et al.

Pruritus je bežným nežádoucím účinkem intrathékální aplikace opiátů a vede k nižší spokojnosti pacientů s terapii a opožděným propuštěním do domácí péče. Aktuálně jsou k dispozi konfliktní výsledky týkající se efektivity ondansetronu v profylaxi a terapii opiáty indukovaného pruritu.  Do analýzy bylo zařazeno 6 RCT studií v sledovaném časovém období (1994-2014). Primárním sledovaným outcome byla incidence pruritu  a sekundárním outcome byla potřeba záchranní-rescue medikace. Ve sledovaném souboru (555 pacientů) nevedlo profylaktické podání ondansetronu k signifikantní redukci incidence pruritu, nicméně byl identifikován trend k nižší potřebě rescue medikace (RR 0.57, p=0.0.2).

Závěrem: 8mg ondansetronu i.v. v profylaxi nevedlo k snížení incidence pruritu, nicméně ve skupině s ondansetronem byl identifikován trendu k nižší potřebě rescue medikace.

Anesth Analg 2016;122:402–9

Rachel Eshima McKay, Kathryn T. Hall a Nancy Hills

U neintubovaných pacientů v inhalační anestezii sevofluranem je obnovení obranných reflexů resp. systému pomalejší ve srovnání s pacienty v inhalační anestezii desfluranem. Autoři testovali jestli je signifikantní rozdíl mezi  časem obnovení reflexů DC mezi pacienty ve skupině s desfluranem vs. sevofluranem po indukci neuromuskulární blokády rokuroniem a zajištěním dýchacích cest. Pacienti byli randomizováni do skupiny se sevofluranem (n=41) a desfluranem (n=40). Hloubka nervovosvalové blokády byla monitorována akcelerometrem  - kvantitativní TOF metodou. Indukční dávka rokuronia byl 1mg/kg a dále byla hloubka blokády udržována v rozmezi 10-15% iniciálních hodnot. Na konci operace byl pacientům aplikován neostigmin v dávce 70 μg/kg + glycopyrrolát 14 μg/kg. V případě dosažení TOF≥0.7 byla vypnuta inhalační anestezie a zvýšen přívod čerstvých plynů na 15l/min. Byla zaznamenán odpověď na test polykání vody - pacienti byli vyzvání k polknutí 20ml vody v době 2,6, 14, 22, 30, a 60 minut po operaci. Dále  autoři sledovali čas T1 - doba od přerušení inhalačního anestetika do vyhovění výzvě, T2 - doba od první pozitivní odpovědi na výzvu do prvního pozitivního polykacího testu a T3 - doba od přerušení inhalační anestezie do prvního pozitivního polykacího testu.Pacienti ve skupině s desfluranem dosahovali pozitivního výsledku polykacího testu rychleji ve srovnání se skupinou se sevofluranem. V době 2 minuty od první pozitivní reakce na výzvu signifikantně vyšší počet pacientů se DES skupině (25/33) mělo pozitivní polykací test ve srovnání se SEV skupinou (16/38). 

Závěrem: desflurane ve srovnání se sevofluranem vedl k rychlejšímu zotavení a obnově obranných reflexů respiračního systému po anestezii u pacientů s orotracheální intubací a reverzi neuromuskulární blokády.

Anesth Analg 2016;122:393–401

Darryl Abrams a Daniel Brodie

Navzdory progresivnímu rozvoji extrakorporální membránové oxygenace (ECMO) v technologickém aspektu, optimální terapeutický management pacientů s ECMO není jasně stanoven. Spolu se širší implementací do klinické praxe narůstá taky EBM evidence týkající se selekce, outcome, umělé plicní ventilace, antikoagulace, farmakokinetiky, časné mobilizace a úlohy ECMO transportu u pacientů vyžadujících parciální nebo totální extrakorporální podpůrnou terapii. Nerandomizované data poukazují na lepší přežití pacientů s ARDS na ECMU ve srovnání s konvenčním managementem ačkoliv data a klinická praxe je variabilní mezi centrami. Randomizované studie v aktuální době probíhají a výsledky aktuálně nejsou k dispozici. Nízkodávkovaná antikoagulace se zdá být dobře tolerovaná. ECMO okruh má vliv na farmakokinetiku některých léků. Pilotní kohortová studie potvrzuje efektivitu extrakorporální CO2 eliminace k prevenci intubace pacientů s CHOPN a další větší randomizované studie jsou plánované v budoucnu. ECMO může vést k úspěšnému bridgingu k transplantaci plic a časná mobilizace je dobře tolerovaná a efektivní terapeutická modalita u sledované kohorty. Regionalizace ECMO center společně se vznikem transportních ECMO týmů může vést k maximalizaci outcome které poskytuje daná metoda.

Curr Opin Crit Care 2016, 22:73–79

Zhen Lu, Henry Rosenberg, Joanne E. Brady et al.

Maligní hypertemie (MH) je vzácné a potenciálně fatální farmakogenetické onemocnění. Mezi spouštěcí mechanizmy patří inhalační anestezie a depolarizující myorelaxancia - suxamethonium. Epidemiologie MH je limitována na hospitalizované pacienty. Autoři proto přináší studii zaměřenou na incidenci MH v ambulatní (jednodenní) chirurgii ve sledovaném období 2002-2011 ve státě New York. Během sledovaného období bylo identifikováno 31 pacientů s MH z celkového souboru 17 092 765 pacientů, co vede k prevalenci 0.18 případů na 100 000 propuštění. Všichni pacienti s MH byli po hospitalizaci propuštění bez následků do domácí péče.  Závěrem: prevalence MH byla v sledovaném souboru u pacientů v ambulatní chirurgii 1:500000.

Anesth Analg 2016;122:449–53