Publikace 2023 únor

E. Albrecht, Capel, Rossel, Wolmarans, et al.

Cílem této randomizované kontrolované studie bylo zhodnotit možnost prodloužení periferní nervové blokády pomocí i.v. dexamethasonu přidáním i.v. dexmedetomidinu. Primárním sledovaným parametrem byla doba od nasednutí blokády do podání první dávky morfinu p.o. v průběhu prvních 48 hodin po operaci.

Výsledky: Celkem 122 náhodně zvoleným pacientům, kteří podstoupili artroskopickou operaci rotátorové manžety, byl podán i.v. dexamethason (0.15 mg.kg−1) před interskalenním blokem plexues brachialis. Z nich 60 k tomu byl přidán i.v. dexmedetomidin (D, dávka 1 μg.kg−1), ostatním 62 byl podán i.v. fyziologický roztok (FR). 59 pacientům byl podán morfin p.o., 34 z nich bylo ze skupiny D, 25 ze skupiny FR (p = 0,10). Doba do podání morfinu byla kratší ve skupině D, HR (95%CI) 1,68 (1,00–2,82), p = 0,049. Medián dávky morfinu byl v D skupině 10 mg (IQR 0–30 [rozmezí 0–50]) a ve FR skupině 0 mg (IQR 0–12.5 [rozmezí 0–50]). Rozdíl tedy činil (95%CI) 7 mg (0–10 mg), p = 0,056. Efekt dexmedetomidinu na bolest v klidu nebyl pozorován. Perioperační hypotenze byla u 50 pacientů z D skupiny a u 27 pacientů z FR skupiny (p < 0,001).

Závěr: Při podání dexmedetomidinu v kombinaci s dexamenthasonem došlo ke zkrácení času do potřeby podání morfinu p.o. a docházelo díky nim k hypotenzi v průběhu operace.

Anaesthesia 2023, 78, 315–319

Noémie Villemure-Poliquin, Paule L. Bonaventure, Olivier Costerousse et al.

Tato studie si kladla za cíl objasnit vliv časné (oproti pozdní či neprovedené) tracheostomii na dospělé pacienty s non neurologickým zraněním. Do studie byly zařazeny práce srovnávající ranou tracheostomii (= provedena do 10 dnů od intubace) s pozdní tracheostomií (= provedena v desátém dni intubace nebo později) a prodlouženou intubací bez tracheostomie. Sledována byla celková mortalita, dále s ventilací asociovaná pneumonie, trvání umělé plicní ventilace a délka hospitalizace celková a na JIP.

Výsledky: Bylo zahrnuto 9 studií s celkovým počtem 2457 pacientů. V porovnání brzké/pozdní tracheostomie a prodloužené intubace nebyl rozdíl v celkové mortalitě statisticky významný (RR, 0.91, 95% CI, 0.82–1.01; I2 = 18%). Dále nebyly pozorovány signifikantní rozdíly ani v ostatních sledovaných parametrech.

Závěr: Nebyl prokázán statisticky významný rozdíl ve snížení mortality díky využití brzké, pozdní tracheostomie a prodloužené intubace.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005699

Kallirroi L. Carayannopoulos, A. Pidutti, Y. Upadhyaya et. al.

Cílem systematického přehledu a metaanalýzy bylo zjistit, zda cílení na vyšší střední arteriální tlak (MAP) ve srovnání s nižším arteriálním MAP u dospělých v šoku vede k rozdílnému výslednému outcome pacienta. Byly zahrnuty randomizované kontrolované studie s paralelními skupinami prováděné u dospělých pacientů s diagnózou šoku, jež vyžadovala podání vazoaktivních léků. Jedna skupina dostávala vazoaktivní léky s cílem vyššího MAP (75–85 mm Hg), druhá skupina s cílem na nižší MAP (65 mmHg).

Výsledky: Šest randomizovaných kontrolovaných studií (n = 3 690) splňovalo podmínky pro zařazení do analýzy. Zaměření na vyšší MAP (75-85 mm Hg) ve srovnání s nižším MAP 65 mm Hg nevedlo k žádnému rozdílu v mortalitě (RR, 1,06; 95 %CI, 0,98-1,15; I2 = 0 %; p = 0,12; střední míra jistoty). Cílení na vyšší MAP nevedlo k žádnému rozdílu v riziku podstoupení náhrady funkce ledvin (RR, 0,96; 95% CI, 0,83-1,11; I2 = 24 %; p = 0,57; střední míra jistoty); nicméně, analýza podskupin srovnávající pacienty s chronickou hypertenzí a bez ní ukázala, že vyšší MAP může snížit riziko náhrady funkce ledvin. (RR, 0,83; 95% CI, 0,71-0,98; I2 = 0 %; p = 0,02).

Závěr: Závěrem lze říct, že tento systematický přehled s metaanalýzou prokázali, se střední mírou jistoty, že pří cílení na vyšší MAP není rozdíl v mortalitě u dospělých kriticky nemocných pacientů s šokem. Jsou ale nutné další studie ke stanovení vlivu středního arteriálního tlaku na potřebu náhrady renálních funkcí.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005726

Jeremy Penn, Will Douglas, Jeffre Curran et. al.

Cílem studie bylo posoudit účinnost a bezpečnost kortikosteroidů u pacientů po srdeční zástavě v nemocnici i mimo ni. Byly zahrnuty randomizované kontrolované studie (RCT), které zkoumaly účinnost a bezpečnost kortikosteroidů ve srovnání s placebem nebo s obvyklou péčí u pacientů po srdeční zástavě.

Výsledky: Bylo zahrnuto 8 RCT (n = 2213 pacientů). Kortikosteroidy podávané po srdeční zástavě měly nejistý vliv na mortalitu měřenou v nejdelším bodě sledování (RR 0,96, 95% CI 0,90-1,02, velmi nízká jistota, požadovaná velikost informace nebyla splněna při použití sekvenční analýzy studií). Kortikosteroidy pravděpodobně zvyšují návrat spontánního oběhu (ROSC) (RR 1,32, 95% CI 1,18-1,47, střední jistota) a mohou zvýšit pravděpodobnost přežití s dobrým funkčním výsledkem (RR 1,49, 95% CI 0,87-2,54, nízká jistota). Kortikosteroidy mohou snížit riziko pneumonie spojené s ventilátorem (RR 0,76, 95% CI 0,46-1,09, nízká jistota), mohou zvýšit riziko selhání ledvin (RR 1,29, 95% CI 0,84-1,99, nízká jistota) a mají nejistý vliv na krvácení (RR 2,04, 95% CI 0,53-7,84, velmi nízká jistota) a peritonitidu (RR 10,54, 95% CI 2,99-37,19, velmi nízká jistota).

Závěr: U pacientů během srdeční zástavy nebo po ní měly kortikosteroidy nejistý vliv na mortalitu. Pravděpodobně zvyšují procento ROSC a mohou zvýšit pravděpodobnost přežití s dobrým funkčním outcome při ukončení hospitalizace. Kortikosteroidy mohou snížit výskyt pneumonie spojené s ventilací, mohou zvýšit výskyt renálního selhání a mají nejistý vliv na krvácení a peritonitidu. Souhrnné důkazy zkoumající tyto výsledky však byly nedostatečné a nepřesnost přispěla k nízké nebo velmi nízké jistotě důkazů.

Penn et al. Critical Care (2023) 27:12

Hyun-Jung Shin, Sun Woo Nam, Heeyeon Kim, et al.

Cílem této dvojitě zaslepené randomizované kontrolované studie (748 pacientů, ≤ 65 let, elektivní ortopedický výkon na DK, červen 2017-říjen 2021) bylo porovnat vliv sedace pomocí dexmedetomidinu (DX) v porovnání se sedací propofolem (PF) na incidenci pooperačního deliria u dospělých pacientů. Primárním sledovaným parametrem byla incidence pooperačního deliria v průběhu tří pooperačních dní (určení pomocí metody hodnotící zmatení tzv. confusion assessment method - CAM). Sekundárními sledovanými parametry byly: střední arteriální tlak a srdeční frekvence.

Výsledky: Do analýzy bylo přijato 732 pacientů. Incidence deliria byla nižší ve skupině DX v porovnání se skupinou PF (11 [3,0 %] vs. 24 [6,6 %]; OR 0,42; 95% CI 0,201 až 0,86; P = 0,036). V průběhu sedace DX byla hodnota středního arteriálního tlaku vyšší (77 [71 až 84] mmHg) než v průběhu sedace PF (74 [69 až 79] mmHg; P < 0,001). Zároveň ve skupině DX docházelo k signifikantně větším propadům tlaku v průběhu monitorace na dospávacích lůžkách (74 [68 až 80] mmHg), něž ve skupině PF (80 [74 až 87] mmHg, P < 0,001). Nižší srdeční frekvence v průběhu sedace byly naměřeny v DX skupině (60 [55 až 66] vs. 63 [58 až 70]). Tento trend byl přítomen i v průběhu měření na dospávacích lůžkách (64 [58 až 72] vs. 68 [62 až 77]; P < 0,001).

Závěr: Sedace dexmedetomidinem vedla v porovnání se sedací propofolem u zdravých starších pacientů, kteří podstoupili ortopedický zákrok na dolní končetině, k nižší incidenci pooperačního deliria.

Anesthesiology 2023; 138:164–71

Xiaoying Wang, Shaui Liu, Ju Gao, et al.

Změny pulzního tlaku (PPV) se široce používají při hemodynamickém hodnocení. Přesto jsou PPV omezené při ventilaci s nízkým dechovým objemem. Provedli jsme tento systematický přehled a metaanalýzu, abychom vyhodnotili, zda by dechový objemový test (TVC) mohl zlepšit proveditelnost PPV u pacientů ventilovaných při nízkých dechových objemech.

Výsledky: K analýze bylo zahrnuto deset studií s celkem 429 pacienty a 457 měřeními. Prediktivní výkon PPV byl významně nižší než změna PPV po TVC při nízkém dechovém objemu, s průměrnou plochou pod přijímací operační charakteristickou křivkou (AUROC) 0.69 ± 0.13 oproti 0.89 ± 0.10. Změna SROC PPV poskytla plochu pod křivkou 0,96 (95% CI 0,94, 0,97), s celkovou sdruženou senzitivitou a specificitou 0,92 (95% CI 0,83, 0,96) a 0,88 (95% CI 0,76, 0,94). Střední a medián mezní hodnoty absolutní změny PPV (△PPV) byly 2,4 % a 2 % a procentuální změny PPV (△PPV %) byly 25 % a 22,5 %. SROC změny PPV ve skupině na JIP, ve skupině s polohou na zádech nebo v pololeže, ve skupině plic pod 30 cm H2O, ve skupině se středním pozitivním koncovým expiračním tlakem (PEEP) a ve skupině s měřicími přístroji bez transpulmonální termodiluce poskytly 0,95 (95 % 0,93, 0,97), 0,95 (95% CI 0,92, 0,96), 0,96 (95% CI 0,94, 0,97), 0,95 (95% CI 0,93, 0,97) a 0,94 (95% CI 0,92, 0,96) samostatně. Nejnižší hodnoty AUROC změny PPV byly 0,59 (95% CI 0,31, 0,88) v poloze na břiše a 0,73 (95% CI 0,60, 0,84) u pacientů se spontánní dechovou aktivitou.

Závěr: Výzva dechovým objemem je schopna pomoci PPV překonat omezení při ventilaci nízkým dechovým objemem. Přesnost TVC není ovlivněna sníženou plicní poddajností, středním PEEP a měřicími nástroji, ale TVC je třeba používat opatrně v poloze na břiše a u pacientů se spontánní dechovou aktivitou.

Wang et al. Critical Care (2023) 27:45

T. Czarnik, M. Czuczwar, M. Borys et al.

Tato prospektivní, randomizovaná studie si kladla za cíl porovnat ultrazvukem-naváděnou in-plane infraklavikulární kanylaci v. axillaris (AXV) a ultrazvukem-naváděnou out-of-plane kanylaci v. jugularis (IJV). Sledovanými parametry byla úspěšnost punkce a následné kanylace u obou metod, dále pak frekvence malpozice špičky katetru a časných mechanických komplikací.

Výsledky: Celkem bylo do studie zařazeno 610 pacientů – 304 jich bylo kanylováno pomocí IJV, 306 pomocí AXN přístupu. U IJV byla úspěšnost kanylace 100%, u AXV 99.7% (chi-square, p = 0.19), katetrizace pak 98.7% v IJV skupině a 96.7% v AXV skupině (chi-square, p =0.11). Míra malpozice špičky katetru byla 9.9% v IJV skupině a 10.1% v AXV skupině (chi-square, p = 0.67). Časné mechanické komplikace nastaly v IJV skupině u 3% katetrizací (nižší jednotky případů punkce a. carotis communis, perivaskulárního hematomu, pneumotoraxu a punkce a. vertebralis);  v AXV skupině u 2.6% (několik případů punkce a. axillaris a perivaskulárního hematomu).

Závěr: Mezi oběma metodami nebyl pozorován signifikantní rozdíl ve sledovaných parametrech – v obou případech jde o srovnatelně bezpečné a efektivní metody pro kanylaci  kriticky nemocných pacientů na umělé plicní ventilaci.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005740

A. Richards-Belle, M. Hylands, F. Muttalib et. al.

Cílem bylo prozkoumat vliv míry expozice vazopresorické terapie na mortalitu dospělých pacientů na jednotkách intenzivní péče s vazodilatační hypotenzí. Byly zahrnuty randomizované kontrolované studie. Primárním sledovaným parametrem byla 90denní povšechná u sedmi předem specifikovaných podskupin. Sekundárním sledovaným parametrem byla krátkodobá a dlouhodobá mortalita, použití život udržující léčby, komplikace spojené s vazopresory, neurologický outcome a kvalita života po co nejdelším hlášeném sledování pacienta.

Výsledky: Z celkového počtu 3 403 citací bylo vybráno 68 plnotextových článků, a nakonec byly zařazeny tři RCT. Nižší míra expozice podávání vazopresorů pravděpodobně snižuje 90denní mortalitu, ale toto tvrzení je založeno na důkazech se střední mírou jistoty, která byla snížena z důvodu nepřesnosti (RR, 0,94; 95% CI, 0,87-1,02). Nebyl zjištěn žádný průkazný efekt na podskupiny. Nižší míra expozice vasopresorů může také snižovat riziko supraventrikulární arytmie (OR 0,55; 95% CI, 0,36-0,86; nízká jistota).

Závěr: Ze tří randomizovaných studií bylo prokázáno, se střední mírou jistoty, že pacienti s vazodilatační hypotenzí, u nichž se začíná s léčbou vazopresory, vykazují nižší mortalitu při nižší expozici vasopresorům. Nícméně je potřeba dalších studií k detekci klinicky významného 10% relativního snížení mortality s tímto přístupem.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005736

Giovanni Giordano, Francesco Alessandri, Aurora Zulian et. al.

Cílem tohoto systematického přehledu je přinést klinické důkazy o předoperačním ultrazvuku jako prediktivním faktoru obtížné laryngoskopie, obtížné intubace nebo obtížného nasazení obličejové masky. Klinické prediktory jsou pouze částečně spolehlivé, měření na základě ultrazvuku může být užitečné při hodnocení hloubky přední tukové tkáně krku. Zahrnuty byly studie dospělých pacientů, kteří podstoupili orotracheální intubaci s předoperačním ultrazvukem krčního úseku dýchacích cest. Vylučujícími kritérii byla klinická anamnéza obtížné intubace dýchacích cest, rakovina nebo trauma, těhotenství, supraglotické  pomůcky a videolaryngoskopie. Parametry byly klasifikovány podle toho, jaká byla jejich přesnost při rozlišování "obtížné" a "neobtížné" laryngoskopie, intubace nebo ventilace maskou.

Výsledky: Bylo zahrnuto 31 observačních studií a bylo v nich uvedeno celkem 41 jednotlivých parametrů a 12 různých kombinací klinických a ultrazvukových parametrů. Parametry, které jsou nejvíce spojeny s obtížnou laryngoskopií nebo obtížnou intubací, jsou: midway vzdálenost od kůže k epiglotis s neutrální polohou hlavy a krku, vzdálenost od jazylky k povrchu kůže při neutrální poloze hlavy a krku a poměr prodloužené/neutrální hyomentální vzdálenosti. Kombinace klinických a ultrazvukových parametrů (modifikované Mallampatiho skóre, vzdálenost midway od kůže k epiglotis neutrální polohy hlavy a krku a skóre USED-MSH) vykazovala vysokou přesnost. Pouze dvě studie uváděly úlohu ultrazvuku při předpovědi obtížné ventilace maskou a jednalo se o tyto parametry: vzdálenost od jazylky k povrchu kůže při neutrální poloze hlavy a krku, tloušťka báze jazyka při hyperextenzi hlavy, hyomentální vzdálenost při hyperextenzi hlavy a aktivní subluxace dolní čelisti.

Závěr: Některé ultrazvukové parametry a jejich kombinace byly spojeny s predikcí obtížné laryngoskopie nebo obtížné intubace. Dále je velmi slibné použití skóre kombinující klinické prediktory a ultrazvukové parametry. Údaje o obtížné ventilaci maskou jsou nedostatečné a role ultrazvuku je stále kontroverzní. Je třeba provést další studie.

Eur J Anaesthesiol 2023; 40:1–13

Daniele Boghi, Kyung W. Kim, Jun H. Kim et al.

Cílem této studie bylo zpracovat data z dostupných randomizovaných studií, týkajících se využití neinvazivní ventilace (NIV) při akutním respiračním selhání u dětských pacientů. Hodnoceny byly zejména míra nutnosti intubace, mortalita a délka pobytu v nemocnici a na JIP.

Výsledky: Do přehledu bylo zařazeno 15 randomizovaných kontrolních studií s celkem 2679 pacienty. Míra nutnosti intubace byla 109 z 945 (11.5%) ve skupině s NIV oproti 158 z 1,086 (14.5%) v kontrolní skupině (RR, 0.791; 95% CI, 0.629–0.996; p = 0.046; I2 = 0%), v případě srovnání mortality a délek pobytu na JIP a v nemocnici nebyly prokázány signifikantní rozdíly.

Závěr: U pediatrických pacientů může aplikace NIV při akutním respiračním selhání snížit míru intubace v porovnání s oxygenoterapií nebo HFNO; nebyl pozorován signifikantní rozdíl v mortalitě.

Pediatric Critical Care Medicine DOI: 10.1097/PCC.0000000000003109

Guillaume Emeriaud, Yolanda M. López-Fernández, Narayan P. Iyer et al.

Cílem této práce bylo aktualizovat doporučení týkající se diagnostiky a managementu pediatrického ARDS (PARDS) z roku 2015 a obohatit ji o nové poznatky a oblasti v původní verzi nezahrnuté.

Byl proveden rozsáhlý přehled literatury, týkající se 11 tematických oblastí – 1) definice, incidence a epidemiologie; 2) mikrobiologie, závažnost; 3) ventilační podpora; 4) plicně-specifická pomocná léčba; 5) jiná než plicní léčba; 6) monitoring; 7) neinvazivní respirační podpora; 8) mimotělní podpora; 9) morbidita a dlouhodobé výsledky; 10) klinická informatika a analýzy a interpretace dat (data science); 11) nastavení limitované zdroji. Z těchto sumarizovaných dat byla dále formulována doporučení, která dále prošla diskuzí a hlasováním experty skupiny PALICC-2.

Závěr: Celkem bylo schváleno 146 z těchto doporučení/výroků podložených konsenzem expertů; všechna z nich dosáhla konsenzu vyššího než 80% hlasujících. Tyto výsledky by měly dále usnadnit implementaci a zlepšit adherenci k nejlepší dostupné klinické terapii u pacientů s PARDS.

Pediatric Critical Care Medicine DOI: 10.1097/PCC.0000000000003147

Girish P. Joshi, Basem B. Abdelmalak, Wade A. Weigel, et al.

Tato doporučení potvrzují podávání čirých tekutin do 2 hodin před výkonem, s tím, že čiré tekutiny, obsahující jednoduché cukry snižují pocit hladu oproti nekalorickým tekutinám. Přidání proteinů do čirých tekutin nemělo benefit, ani negativní vliv na pacienty, není dostatek důkazů pro podávání čirých tekutin s obsahem proteinů. Není doporučeno odkládání výkonu u dospělých pacientů po vyplivnutí žvýkačky.

Doba lačnění je často delší, než jsou doporučené časové intervaly. K prevenci prolongovaného lačnění u dětí by mělo být přistoupeno k podávání čirých tekutin do 2 hodin před plánovaným výkonem. Doporučení zahrnují také pasáž o edukaci zdravotníků, pečujících o pacienty s neustálou dostupností informací rovněž pro pacienty a jejich rodiny.

Anesthesiology February 2023, Vol. 138, 132–151.

Kasper S. Køppen, Kasper S. Gasbjerg, Jacob H. Andersen et. al.

Cílem bylo zjistit příznivé a škodlivé účinky systémových glukokortikoidů podávaných perioperačně při bolesti po totální endoprotéze kyčelního kloubu (THA) nebo totální endoprotéze kolenního kloubu (TKA). Primárním parametrem byla 24hodinová spotřeba morfinu (nebo jeho ekvivalentu) intravenózně (i.v.) s předem definovaným minimálním významným rozdílem (MID) 5 mg. Sekundární parametry zahrnovaly bolest v klidu a při mobilizaci (MID, VAS 10 mm), nežádoucí a závažné nežádoucí příhody (SAE). Kritéreim pro výběr randomizovaných kontrolovaných studii (RCT) bylo vybrat pacienty starší 18 let, kteří mají plánovanou THA nebo TKA a to bez ohledu na datum publikace a jazyk. Tyto studie srovnávaly podání systémových glukokortikoidů, placebo nebo situace bez intervence.

Výsledky: Bylo zahrnuto 32 RCT s 3521 pacienty. U devíti studií bylo riziko bias nízké. Metaanalýzy prokázaly snížení 24hodinové kumulativní spotřeby morfinu s použitím glukokortikoidů o 5,0 mg (95% CI 2,2 až 7,7; PĽ0,0004). Bolest v klidu se snížila po 6 h o 7,8 mm (95% CI 5,5 až 10,2; P<0,00001) a po 24 h o 6,3 mm (95% CI 3,8 až 8,8; P<0,00001). Bolest během mobilizace se po 6 h snížila o 9,8 mm (95% CI 6,9 až 12,8; P<0,00001) a po 24 h o 9,0 mm (95% CI 5,5 až 12,4, P<0,00001). Výskyt nežádoucích příhod byl obecně nižší ve skupině léčené glukokortikoidy. SAE byly hlášeny zřídka. Hodnocení kvality důkazů podle klasifikace GRADE bylo nízké až velmi nízké.

Závěr: Perioperační systémová léčba glukokortikoidy snížila pooperační spotřebu morfinu na individuálně relevantní úroveň. Úroveň bolesti byla snížena, ale byla nižší než předem definovaný MID. Kvalita důkazů byla obecně nízká.

Eur J Anaesthesiol 2023; 40:155–170

Miriam G. Moreno, Pablo d. V. Guerra, Alberto Medina et al.

Cílem tohoto přehledu bylo srovnání efektivity neinvazivní respirační podpory u bronchiolitidy – konkrétně pomocí vysokoprůtokové nasální kanyly (HFNC), nízkoprůtokovou kyslíkovou terapií (LFOT) anebo neinvazivní ventilací (NIV).

Výsledky: Do studie byli zařazení pacienti do 2 let věku, s bronchiolitidou vyžadující neinvazivní podporu respirace. Celkem bylo zařazeno 14 RCT, zahrnující 11752 pacientů. V neexperimentálních studiích byl prokázán vztah využití HFNC a nižšího rizika nutnosti nasazení metod invazivní ventilace v porovnání s NIV (OR, 0.49; 95% CI, 0.42–0.58); bez signifikantního rozdílu v experimentálních studiích. V ostatních parametrech pro HFNC a NIV nebyl prokázán významný rozdíl. HFNC je efektivnější než LFOT v snížení počtu dnů s potřebou podpory kyslíkem a s nižším selháním terapie. V network meta-analýze klinických studií vyšla NIV jako nejvíce efektivní intervence pro předejití nutnosti invazivní ventilace a snížení počtu dní s potřebou terapie kyslíkem.

Závěr: Experimentální důkazy nenaznačují, že by high- flow oxygen terapie měla výhody oproti  zahájení terapie nízkoprůtokovou kyslíkovou terapií, nebo NIV jako rescue terapie.

Pediatric Critical Care Medicine DOI: 10.1097/PCC.0000000000003139

Chintan Dave, Derek Wu, Jared Tschirhart, et. al.

Cílem této prospektivní, observační studie bylo zhodnotit přesnost hlubokého učení (DL) plicního ultrazvuku (LUS), který je schopen rozlišit normální (vzor linie A) a abnormální (vzor linie B) plicní parenchym na LUS u kriticky nemocných pacientů. Studie hodnotí výkonnost modelu LUS DL. Zařazeným pacientům bylo provedeno vyšetření LUS se současnou simultánní predikcí modelu DL pomocí přenosného zařízení. Předpovědi modelu byly analyzovány a porovnány se zaslepeným odborným hodnocením pro A versus B linie.

Výsledky: Studie celkem čítala 100 unikátních pacientů na jednotce intenzivní péče (400 snímků) ze dvou pracovišť terciární péče. Padesát šest pacientů bylo na umělé plicní ventilaci. Při porovnání se zlatým standardem expertní anotace se ukázalo, že  model poskytl přesnost 95 %, citlivost 93 % a specifičnost 96% pro identifikaci vzoru linie B. Různé prahové hodnoty predikce ukázaly, že modifikace citlivosti a specifičnosti v reálném čase podle klinických priorit je možné.

Závěr: Už dříve ověřený klasifikační model DL funguje stejně dobře v reálném čase u lůžka pacienta, když je umístěn na přenosném zařízení. Toto je první studie, která testuje proveditelnost a výkonnost klasifikačního modelu DL pro LUS v prostředí specializované jednotky intenzivní péče, a její výsledky opravňují k dalšímu zkoumání dopadu využití automatizace lékařského zobrazování v reálném čase během péče o kriticky nemocné.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005759

Vinícius Quintão, Ricardo Carlos, Priscilla Cardoso, et al.

Cíle této randomizované dvojitě zaslepené kontrolované studie (175 dětí, 1–12 let) bylo určit, zda má užití intravenózní anestezie v porovnání s užitím anestezie inhalační vliv na incidenci emergentního deliria u dětí podstupující ambulantní endoskopický zákrok. Psychický stav před výkonem byl hodnocen dle Yale škály hodnotící předoperační úzkost (Yale Preoperative Anxiety Scale). Následně podstoupily všechny děti indukci pomocí inhalace sevofluranu pomocí obličejové masky. Po zavedení periferního žilního katetru, přistoupilo se k anestezii pomocí sevofluranu (inhalační skupina) nebo propofolu (intravenózní skupina). Výskyt emergentního deliria byl hodnocen dle Pediatric Anesthesia Emergence Delirium scale. Děti byly následně propuštěny do domácí péče, kde byly změny v chování hodnoceny 1., 7. a 14. den po operaci Posthospitalization Behavior Questionnaire for Ambulatory Surgery.

Výsledky: První den po výkonu byl u 57 dětí přítomen alespoň jeden aspekt chování hodnocený jako negativní. Sedmý den po výkonu bylo toto přítomno u 49 dětí a čtrnáctý den po výkonu u 44. Medián počtu aspektů negativního chování byl obdobný napříč skupinami. Následná analýza ukázala střední korelaci mezi emergentním deliriem a negativními změnami v chování sedmý den po operaci (r = .34; p = <.001). Dále ukázala zvýšení o 3,31 bodů (95% CI 1,90; 4,36 p < .001) ve středním souhrnném skóre pro nové negativní chování u dětí, které emergentní delirium prodělaly.

Závěr: Incidence pooperačních změn v chování u dětí, které podstoupily ambulantní endoskopický zákrok, byla obdobná jak u inhalační, tak u intravenózní anestezie. U dětí, které zažijí emergentní delirium, může být vyšší incidence negativních pooperačních změn chování.

Pediatric Anesthesia, 2023;33:229–235

Natalie Napolitano, Lee Polikoff, Lauren Edwards, et al.

Cílem bylo zjistit, zda apnoická oxygenace (AO) dodávaná prostřednictvím nosní kanyly během apnoické fáze tracheální intubace (TI) snižuje nežádoucí příhody spojené s TI (TIAE) u dětí. Primárním sledovaným parametrem byly nežádoucí příhody spojené s TI, sekundárním sledovaným parametrem hypoxemie (SpO2 < 80%).

Výsledky: Z 6549 TI během období studie se 2554 (39,0 %) vyskytlo během pre-implementační fáze a 3995 (61,0 %) během post-implementační fáze. Využití AO se zvýšilo z 23 na 68 %, p < 0,001. AO se používal méně často při intubaci kojenců, dětí s primární kardiální diagnózou nebo obtížnými dýchacími cestami a pacientů intubovaných v důsledku respiračního nebo neurologického selhání nebo šoku. Naopak AO byla častěji používána u TI prováděných s použitím videolaryngoskopie. Využití AO bylo spojeno s nižší incidencí nežádoucích TIAE (AO 10,5 % vs. bez AO 13,5 %, p < 0,001), aOR 0,75 (95% CI 0,58–0,98, p = 0,03). Po dalším přizpůsobení charakteristikám pacienta a zdravotnických pracovníků (sekundární analýza) však využití AO nebylo nezávisle spojeno s výskytem nežádoucích TIAE: aOR 0,90, 95% CI 0,72–1,12, p = 0,33 a výskyt hypoxémie se nelišil: AO 14,2 % versus bez AO 15,2 %, p = 0,43.

Závěr: Užití apnoické oxygenace bylo asociováno s nižším výskytem nežádoucích příhod spojených s intubací u dětí, které vyžadovaly tracheální intubaci na pediatrické JIP, tento výsledek může být nicméně vysvětlen rozdílností v pacientech, zdravotnických pracovníků a faktorech lokální praxe.

Napolitano et al. Critical Care (2023) 27:26 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04304-0

Bruno Pastene, Jules Piclet, Camille Praud et. al.

Cílem této prospektivní randomizované kontrolovené studie je posoudit, zda má způsob transportu dítěte na sál vliv na předoperační úzkost. Do studie byly zařazeny děti ve věku od 2 do 10 let s hmotností nižší než 35 kg, které měly podstoupit plánovanou ambulantní operaci.

Děti v kontrolní skupině byly přepravovány z čekárny na sál pomocí vozíku, zatímco děti v intervenční skupině jeli v elektrických autíčkách bez farmakologické premedikace nebo přítomnosti rodičů. Primárním sledovaným parametrem byla předoperační úzkost na konci transportu (před vstupem na operační sál) hodnocená pomocí modifikovaného Yaleova předoperačního skóre úzkosti (mYPAS-SF). Sekundárním sledovaným parametrem byla úroveň úzkosti u dětí v průběhu času, stejně jako pooperační bolest a agitovanost, která byla hodnocena pomocí Face Legs Activity Cry Consolability (FLACC) a škály Paediatric Anaesthesia Emergence Delirium (PAED) retrospektivně.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 115 dětí, 56 v kontrolní skupině a 59 v intervenční skupině. Skóre úzkosti mYPAS-SF se nelišilo mezi kontrolní a intervenční skupinou (39 ± 19 vs. 37 ± 21, P = 0.574). Sekundární parametry byly mezi oběma skupinami podobné.

Závěr: Studie ukázala, že použití e-autíček nezmírnilo předoperační úzkost ve srovnání se standardní dopravou u dětí podstupujících plánovaný ambulantní chirurgický zákrok.

Eur J Anaesthesiol 2023; 40:190–197 DOI: 10.1097/EJA.0000000000001758

Diyar Falay, Ehrenfried Schindler, Marian Mikus, et al.

Cílem této retrospektivní komparativní analýzy (480 katetrizací, trvání 2 roky, univerzitní nemocnice, pediatričtí pacienti, kardiochirurgický výkon) bylo zhodnotit frekvenci výskytu komplikací u kanylace v. brachiocephalica (VB) v porovnání se standardní kanylací v. jugularis interna (VJI). Primárním sledovaným parametrem byla frekvence komplikací asociovaných s kanylací (CŽK) v. brachiocephalica sinistra v porovnání s v. jugularis interna dextra. Komplikace byly definovány jako: chylothorax, hluboká žilní trombóza, sepse a oddálené uzavření hrudníku. Sekundárními sledovanými parametry byly: evaluace hloubky inzerce katetru pomocí vzorce závislého na výšce bez úpravy dle zvolené strany.

Výsledky: Komplikace byly hlášeny ve 68 případech ze 480 (14,2%). Ve frekvenci výskytu komplikací nebyl rozdíl mezi skupinou VB sinistra a VJI dextra (15,49% vs. 13,65%; OR = 1,16 [0,64; 2,07]). Nebyl pozorovnám ani rozdíl stran nejčastějších komplikací - chylothoraxu (7,7% vs. 8,6%; OR = 0,89 [0,39; 1,91]) a trombózy (5,6% vs. 4,5%; OR = 1,28 [0,46; 3,31]). Střední odchylka od optimální hloubky zavedení byla u VB l sin. 5,38 ± 13,6 mm a u VJI dextra 4,94 ± 15,1 mm.

Závěr: U dětí, které podstoupily kardiochirurgický výkon, nebyl pozorován signifikantní rozdíl ve výskytu komplikací při volbě subklavikulárního přístupu v. brachiocephalica l sin. a v. jugularis interna. Pro určení správné hloubky zavedení lze u obou přístupů využít univerzální vzorec.

Pediatric Anesthesia, 2023;33:219–228

Marie Sørenstua, Johan Ræder, Jan Sverre Vamnes, et al.

Cílem této prospektivní dvojitě zaslepené randomizované kontrolované studie (53 pacientů) bylo potvrdit teorii, že užití jak transverzálního abdominálního bloku (TAP, transversus abdominis plane), tak bloku quadratus lumborum (QLB, anterior quadratus lumborum block) vede ke stejnému analgetickému efektu. Primárním sledovaným parametrem byla potřeba p.o. ekvivalentu morfinu (OME, oral morphine equivalent) v průběhu 4 hodin od operace. Sekundárními sledovanými parametry byla potřeba OME do 24 hodin, 48 hodin a 7 dní po operaci, udávané skóre na škále bolesti v klidu a při kašli, nausea a úroveň sedace měřená po 1, 2, 3, 24 a 48 hodinách a po 7 dnech po operaci.

Výsledky: V potřebě OME 4 hodiny po operaci nebyl pozorován signifikantní rozdíl mezi TAP skupinou (střední hodnota 10,3; SD ± 7,85 mg ) a přední QLB skupinou (střední hodnota 10,9; SD ± 10,85 mg) (p = .713).

Závěr: Mezi TAP blokem a předním QLB nebyl rozdíl stran potřeby OME, bolesti, nevolnosti nebo sedace. V klinické praxi při laparoskopii pro inguinální hernii by tedy volba mezi těmito dvěma bloky měla být založena na dalších proměnných, mezi které patří schopnosti ošetřujícího lékaře, specifika pracoviště nebo potenciální rizika.

Acta Anaesthesiologica Scandinavica, 2023;67:221–229

Mohammad A. Helwani, Aeron Lim

Cílem přehledu bylo popsat sepsí indukovanou kardiomyopatii, projít indikace a současné důkazy o užití venoarteriální mimotělní membránové oxygenace (VA-ECMO) v podmínkách sepsí indukované kardiomyopatie.

Aktuální data ukazují benefit přežití při použití VA-ECMO u pacientů se septickým šokem komplikovaným sepsí indukovanou kardiomyopatií s těžkou dysfunkcí levé komory. VA-ECMO bylo asociováno se špatnými výsledky u dospělých pacientů v septickém šoku bez těžké systolické dysfunkce. Výsledky byly generovány  retrospektivních studií a metaanalýz observačních studií.

Závěr: Sepsí indukovaná kardiomyopatie je stále více rozeznávaná jednotka charakterizovaná reverzibilní ventrikulární dysfunkcí v podmínkách sepse. VA-ECMO by mělo být zváženo jako bridge terapie při hypotenzi perzistující navzdory standardnímu managementu septického šoku (např. adekvátní tekutinová resuscitace, vazopresory, inotropika) a známkách těžké systolické dysfunkce s orgánovou hypoperfuzí. VA-ECMO by nemělo být užito pro izolovaný vazodilatační septický šok bez signifikantní dysfunkce myokardu.

Curr Opin Anesthesiol 2023, 36:45–49

Aandrea Cortegiani, Mariachiari Ippolito, Ines Lakbar et. al.

Cílem tohoto mezinárodního průzkumu bylo popsat perioperační pracovní podmínky anesteziologů v noci a vnímání jejich dopadu na pacienty a na kvalitu života samotných anesteziologů. Na online průzkum podporovaný Evropskou společností anesteziologie a intenzivní péče (ESAIC) odpovídali anesteziologové poskytující perioperační péči během nočních směn. Průzkum byl složen z 28 uzavřených otázek a celkem bylo analyzováno 5292 úplných odpovědí, z nich 920 bylo od doktorů v zácviku (trainees).

Výsledky: Medián počtu nočních směn za měsíc byl 4 [IQR 3-6]. Nejčastěji se vyskytoval nepravidelný týdenní rozvrh nočních směn (51 %). Téměř všichni respondenti (98 %) uvedli, že jejich pracoviště nemá žádné nemocniční programy pro sledování míry stresu nebo únavy. Většina respondentů (90 %) neabsolvovala žádné školení ani nedostala žádné informace týkajících se zlepšení pracovní výkonnosti během práce v noci. Většina respondentů byla toho názoru, že spánková deprivace ovlivňuje jejich profesní výkon (71 %) a že jejich únava při práci v noci může zvyšovat perioperační riziko pro jejich pacienty (74 %). Dále 81 % respondentů souhlasilo nebo silně souhlasilo s tím, že noční práce sama o sobě představuje zvýšené riziko z pohledu bezpečnosti pacientů. Dále 77 % respondentů uvedlo, že jejich noční práce významně nebo mimořádně ovlivňuje kvalitu jejich každodenního života.

Závěr: Anesteziologové běžně vykonávají perioperační práci v noci bez odpovídajícího školení. Současnou praxi vnímají jako negativní, která ovlivňuje jejich profesní výkon a bezpečnost pacientů. Uvádějí také významný dopad na kvalitu vlastního života. Odpovídající školení a vzdělání pro práci v noci by mohlo některé z těchto problémů řešit. Dále by měly být zavedeny programy monitorující stres a únavu pracovníků, tak aby bylo možné posoudit, zda jsou výhrady anesteziologů oprávněné.

Eur J Anaesthesiol 2023; 40:1–8

Lars Hyldborg Lundstrøm, Anders Nørskov, Line Kjeldgaard, et al.

Cílem této dánské národní kohortové studie bylo zhodnocení implementace laryngoskopie, vývoje managementu zajišťování dýchacích cest (DC) a prevalence obtížné intubace mezi lety 2008 a 2016.

Výsledky: Mezi lety 2008 a 2016 bylo v Dánské anesteziologické databázi (Danish Anaesthesia Database) evidováno 822 259 endotracheálních intubací s popisem předoperačního zhodnocení dýchacích cest, plán managementu zajištění DC a následný provedený management zajištění DC. Dále byla hodnocena (pomocí multivariační logistické regrese) asociace mezi datem observace a mnoha sledovanými parametry pro management zajištění DC. Pozorován byl statisticky významný stoupající trend v zajištění DC pomocí ,,pokročilých technik s úspěšností do druhého pokusu” (“advanced technique successfully used within two attempts”) ze 2,7 % (2008) na 15,5 % (2016, p < .0001), což reflektuje převážně častější užití videolaryngoskopie. Prevalence plánovaného užití videolaryngoskopie u endotracheálních intubací se zvýšila z 3,5 % (2008) na 10,6 % (2016, p < .0001). Také byl sledován signifikantně rostoucí trend v prevalenci očekávaných obtíží u zajišťování DC pomocí přímé laryngoskopie (z 1,8 % v roce 2008 na 5,2 % v roce 2016, p < .0001). Prevalence neúspěšného zajištění DC pomocí endotracheální intubace klesla z 0,14 % (2008) na 0,05 % (2016, p < .0001).

Závěr: Mezi lety 2008 a 2016 bylo v Dánsku období masivní implementace videolaryngoskopie, které obnášelo i významnou změnu stran managementu zajišťování dýchacích cest. Narůstajícím trendem bylo užití videolaryngoskopie jako metody první volby jak pro akutní, tak pro rutinní zajištění dýchacích cest. Za dobu sledování významně klesla incidence neúspěšné intubace.

Acta Anaesthesiologica Scandinavica, 2023;67:159–168