Publikace 2023 březen

Sibylle Kietaibl, Aamer Ahmed, Arash Afshari, et al.

Na základě systematického přehledu dostupné literatury byla vydána evidence- based doporučení ESAIC pro management závažného perioperačního krvácení s přihlédnutím k existujícím doporučením z roku 2017.

Výsledky: Management perioperační krvácení zahrnuje pacientovu cestu od předoperačního stavu až období po operačním výkonu. Během této doby ovlivňují mnohé faktory pacientův koagulační stav. V těchto doporučeních je například uvedeno, že každý pacient by měl být předoperačně zhodnocen stran rizika anemie a pokud je tato diagnostikována, tak by měla být před výkonem korigována. Doporučení se zabývá i managementem pacientů na antikoagulační terapii v perioperačním období, nebo management pacientů s dědičnými poruchami koagulace či s poruchami koagulace v návaznosti na onemocnění COVID-19. Dále se doporučení zabývají managementem krvácení v různých oborech například u rozsáhlejších ortopedických  výkonů je doporučeno profylaktické podání kyseliny tranexamové.

Závěr: Všichni zdravotníci, kteří jsou zavzatí do managementu péče o pacienty s rizikem chirurgického krvácení, by si měli být vědomi aktuálních doporučení a postupů, které mají k dispozici. Tato doporučení si dala za cíl poskytnout příklady dobré praxe pro management krvácení v různých klinických situacích.

Eur J Anaesthesiol. 2023 Apr 1;40(4):226-304. doi: 10.1097/EJA.0000000000001803.

J. S. Engel, J. Tran, N. Khalil et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo shromáždit a shrnout poznatky z klinických guidelines týkajících se perioperativní křehkosti pacientů. Do přehledu bylo zpracováno celkem 13 doporučení, z nichž se 8/13 zaměřovalo na obecnou perioperační péči o starší chirurgické pacienty. Mezi 110 konkrétními doporučeními bylo vytipováno 37 témat, přičemž většina se týkala předoperační péče.

Závěr: Čtyři témata byla podpořena silnými důkazy: provádění předoperačního hodnocení křehkosti, používání multidimenzionálních nástrojů, snižování používání močových katetrů a multidisciplinární péče a komunikace po celé perioperační období.

British Journal of Anaesthesia, 130 (3): 262e271 (2023) doi.org/10.1016/j.bja.2022.12.010

Ch. Sola, J. Devigne, S. Bringuier et al.

Cílem této randomizované kontrolní studie bylo srovnat účinek celkové anestezie a hypnózy na perioperativní management pediatrických pacientů podstupujících povrchové zákroky. Primárním sledovaným parametrem byla délka hospitalizace, anxieta dítěte a rodičů, bolest dítěte a výskyt negativních změn v chování v pooperačním období.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 60 dětí (7-16 let; průměrný věk 10.6 let ±2,6 ). Hypnóza byla úspěšná ve všech případech kromě jednoho pacienta. Medián (25.-75. percentilu) délky hospitalizace byl nižší v skupině, která podstoupila hypnózu (120 [95-145] vs. 240,5 [218-275] min; P<0,001). Skupina s celkovou anestézií byla spojena s větším výskytem silné předoperační úzkosti u dětí (30% vs. 11%; P<0,001) a rodičů (55% vs. 30%; P<0,05). Nebyl prokázán rozdíl v míře bolesti, negativní změny v chování nebyly hlášeny.

Závěry: U dětí ve věku 7 až 16 let se hypnóza zdá být proveditelnou a přijatelnou alternativou celkové anestezie pro povrchové zákroky, zejména díky rychlému zotavení a prožitku vnímaného pacienty.

British Journal of Anaesthesia, 130 (3): 314e321 (2023) doi: 10.1016/j.bja.2022.11.023

J. He, L Zhang, T. Tao

Cílem bylo zhodnotit vliv nalbufinu na emergentní agitaci( EA) u dětí při tonsilektomii.

Do studie bylo zahrnuto 800 pacientů (3-9 let, ASA skóre I-II) podstupujících tonzilektomii, kde byl podán buď nalbufin i.v. (0,1mg/kg), nebo fyziologický roztok. Následně byly hodnoceny: výskyt EA, PAED skóre (pediatric anesthesia emergence delirium) a FLACC skóre (face, legs, activity, cry, consolability/utěšitelnost), doba extubace, délka pobytu na jednotce poanesteziologické péče (PACU), spokojenost anesteziologických sester a rodičů a další nežádoucí účinky.

Výsledky: Incidence EA ve skupině s nalbufinem byla nižší, než ve skupině s fyziologickým roztokem 30 minut po extubaci (10,28 % vs. 28,39 %, P = 0,000).Ve stejné době bylo FLACC skóre ve skupině s nalbufinem nižší, než ve skupině s fyziologickým roztokem (P < 0,05). Kromě toho podíl případů středně těžké až těžké bolesti (FLACC skóre >3) byl významně nižší ve skupině s nalbufinem, než ve skupině s fyziologickým roztokem (33,58 % vs. 60,05 %, P = 0,000). Riziko EA bylo nižší ve skupině nalbufinu v 0. min (OR, 0,39; 95% CI, 0,26–0,60; P = 0,000), (OR, poměr šancí; CI, interval spolehlivosti ), v 10. min (OR, 0,39; 95% CI, 0,19–0,79; P = 0,01) a 20. min (OR, 0,27; 95% CI, 0,08–0,99; P = 0,046), než ve skupině s fyziologickým roztokem. Mezi oběma skupinami nebyly žádné významné rozdíly v době extubace, délce pobytu na PACU, nevolnosti a zvracení nebo útlumu respirace (P > 0,05).

Závěr: Nalbufin snížil výskyt EA u dětí po adenotonzilektomii v celkové anestezii s účinkem na analgetické i neanalgetické dráhy.

Journal of Clinical Anesthesia 85 (2023) 111044

Shaurya Taran, Natalia Angeloni, Ruxandra Pinto, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo určit  prognostické faktory, spojené se selháním extubace u pacientů s akutním poškozením mozku na umělé plicní ventilaci.

Výsledky: Celkem 21 studií splnilo inkluzní kritéria. Vyšší věk byl se střední mírou jistoty spojen s rizikem selhání extubace (aOR, 3.0 pro vyšší vs nižší tercil; 95% CI, 1.78–5.07), stejně jako delší umělá plicní ventilace ( aOR, 3.47 pro vyšší vs nižší tercil; 95% CI, 1.68–7.19). Přítomnost kašle (aOR, 0.40; 95% CI, 0.28–0.57) a intaktní polykání (aOR, 0.34; 95% CI, 0.21–0.54) snižovaly se střední mírou jistoty riziko selhání extubace.

Závěr: Věk pacienta, trvání umělé plicní ventilace a reflexy dýchacích cest byly spojeny s rizikem selhání extubace u pacientů s akutním poškozením mozku se střední mírou jistoty.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005769

Nadir Yehya, Lincoln Smith, Neal Thomas, et al.

Cílem tohoto doplňku doporučených postupů bylo v rámci 2. konference pediatrického konsenzu pro akutní plicní poškození (PALICC-2) identifikovat a shrnout nová relevantní data (92 studií, Medline, Ovid; Embase, Elsevier; Cinahl Complete, EBSCOhost) k definici a epidemiologii pediatrického ARDS (PARDS) a na jejich základě tuto definici modifikovat.

Výsledky: Autoři se zaměřili na různé aspekty definice, mezi kterými byl věk, načasování, použité zobrazovací metody, oxygenace, použitá respirační podpora a specifické podmínky. Kdykoliv to bylo možné, byla data hodnocena ve stejném formátu (pacient / intervence / komparátor / sledovaný parametr) a formálně shrnuta stran významu efektu, rizik, benefitů, proveditelnosti implementace a ekvity. Celkem bylo v definici PARDS a přidružených diagnózách („možná PARDS” a „riziko PARDS”) provedeno 17 konsenzuálních úprav. K těmto úpravám je v tomto doplňku prezentováno i shrnutí relevantní epidemiologie.

Závěr: V tomto doplňku k doporučeným postupům PALICC-2 je prezentován aktualizovaný konsenzus stran definice pediatrického ARDS (PARDS) a přidružených diagnóz: „možná PARDS” a „riziko PARDS”.

Pediatric Critical Care Medicine https://doi.org/10.1097/PCC.0000000000003161

M. L. A. Heldeweg, J. E. Lopez Matta, L. Pisani, et al.

Tato prospektivní mezinárodní observační studie si dala za cíl zkoumat dopad ultrazvukových vyšetření hrudníku (TUS) na klinický management u dospělých pacientů v JIP. Klinici provádějící TUS vyplnili před a po vyšetření protokol o případu. Byly zaznamenány charakteristiky pacientů, TUS a výsledné klinické účinky. Nejprve byla hlášena změna managementu definovaná jako změna klinického dojmu v důsledku TUS vedoucí ke změně léčebného plánu. Druhým krokem bylo ověření provedení zamýšlených změn managementu do 8 hodin. Třetím krokem bylo vypočítání změny tekutin po 8 hodinách.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 725 TUS provedených 111 operátory u 534 pacientů (průměrný věk 63 ± 15,0 let, 70% mužů). Téměř polovina TUS způsobila změnu klinického dojmu, což vedlo ke změně managementu v 39% případů. Zbytek TUS potvrdil klinický dojem, zatímco menšina (4%) nepřispěla. 89% změn managementu indikovaných TUS bylo provedeno do 8 hodin. TUS vyšetření, která vedla ke změně v léčbě tekutin, vedla také k výrazným a vhodným změnám tekutin u pacientů.

Závěr: V této mezinárodní observační studii u dospělých pacientů na JIP mělo použití transthorakálního ultrazvukového vyšetření zásadní vliv na klinický management. Tyto výsledky poskytují základ pro budoucí randomizované kontrolované studie, které mají určit, zda změny rozhodování v důsledku TUS vedou také ke zlepšení zdravotních outcome.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005760

M. Ghannoum, S. Gosselin, R. S. Hoffman et al.

Historicky byla léčba otravy ethylenglykolem (EG) založena na podpůrné péči, korekci acidobazických poruch a antidotech (ethanol nebo fomepizol) a extrakorporální terapii (ECTR), jako je hemodialýza. S širší dostupností fomepizolu jsou indikace pro ECTR při otravě EG předmětem diskuse. Pro stanovení užitečnosti ECTR při léčbě otravy EG byl proveden systematicky přehled literatury podle publikovaných metod EXTRIP.

Výsledky: Klinická data byla k dispozici pro analýzu u 446 pacientů, u kterých celková úmrtnost byla 18,7%. V podskupině pacientů s koncentrací glykolátu ≤ 12 mmol/L (nebo anionovým gapem ≤ 28 mmol/L) byla úmrtnost 3,6%; v této podskupině nebyly výsledky u pacientů, kteří podstoupili ECTR, lepší než u těch, kteří nepodstoupili ECTR. Pracovní skupina EXTRIP učinila následující doporučení pro použití ECTR kromě podpůrné péče při léčbě otravy EG (velmi nízká kvalita důkazů pro všechna doporučení):

Navrhnout ECTR, pokud se používá fomepizol a koncentrace EG > 50 mmol/L nebo osmolální gap  > 50; nebo

Doporučit ECTR, pokud se používá ethanol a koncentrace EG > 50 mmol/L nebo osmolální gap > 50; nebo

Doporučit ECTR, pokud je koncentrace glykolátu > 12 mmol/L nebo anion gap > 27 mmol/L; nebo iv) Navrhnout ECTR, pokud je koncentrace glykolátu 8-12 mmol/L nebo anion gap 23-27 mmol/L; nebo

Pokud jsou přítomny závažné klinické příznaky (kóma, křeče nebo AKI), doporučuje se ECTR. Ve většině případů doporučuje pracovní skupina použití intermitentní hemodialýzy před jinými ECTRs. Pokud není intermitentní hemodialýza k dispozici, doporučuje se CKRT před jinými typy ECTR. Ukončení ECTR je doporučeno, jakmile je anion gap <18 mmol/L nebo je navrženo, pokud je koncentrace EG <4 mmol/L. Dávkování antidot (fomepizolu nebo ethanolu) musí být během ECTR upraveno.

Závěr: Skupina EXTRIP předkládá doporučení pro použití extrakorporální terapie při léčbě otravy ethylenglykolem. Všechna doporučení se opírají o nízkou kvalitu důkazů.

Ghannoum et al. Critical Care (2023) 27:56 doi.org/10.1186/s13054-022-04227-2

F. Cavallin, C. Sala, S. Maglio, et al.

Cílem této randomizované cross-over studie intubace s přímou laryngoskopií, přímou videolaryngoskopií a hyperangulovanou videolaryngoskopií na novorozenecké figuríně bylo prozkoumat maximální vrcholovou sílu během intubace. Sekundárními výstupními parametry byly průměrná vrcholová síla aplikovaná během intubace, čas potřebný k intubaci a subjektivní pracovní zátěž.

Výsledky: Studie se zúčastnilo třicet konzultantů a rezidentů novorozenecké péče, pediatrie a anesteziologie. Medián síly přímé laryngoskopie na epiglottisu byl 8,2 N maximální špička a 6,8 N průměrná špička. Medián síly přímé videolaryngoskopie byl 4,7 N maximální špička a 3,6 N průměrná špička. Medián síly hyperangulované videolaryngoskopie byl 2,8 N maximální špička a 2,1 N průměrná špička. Rozdíly byly významné mezi přímou laryngoskopií a přímou videolaryngoskopií a mezi přímou laryngoskopií a hyperangulovanou videolaryngoskopií. Významné rozdíly byly také nalezeny v nejvyšších 10. percentilových sil na epiglottis a patře, ale ne v průměrných silách na patře. Čas potřebný k intubaci a subjektivní pracovní zátěž byly srovnatelné u videolaryngoskopie a přímé laryngoskopie.

Závěr: Nižší síla použitá během videolaryngoskopie na modelu novorozeneckého trupu naznačuje možný prospěch při snižování možného poškození pacienta během intubace, ale klinické dopady vyžadují posouzení v budoucích studiích.

Can J Anesth/J Can Anesth doi.org/10.1007/s12630-023-02402-9

W. Yang, S. Yan, F. Yu et al.

Cílem této meta-analýzy bylo zhodnotit adekvátní délku podávání i.v. lidokainu v perioperačním období pro dosažení dostačující analgezie v kolorektální chirurgii. Primárním sledovaným výsledkem byl údaj o síle bolesti u pacientů (VAS) 24 hodin po zákroku v klidu nebo pohybu; dále také skóre bolesti 12, 48 a 72 hodin po zákroku, spotřeba analgetik (mg), obnovení funkcí GIT (h), délku hospitalizace (d) a četnost komplikací. Studie byly rozděleny do dvou skupin dle délky podávání lidokainu (< 24h : 5 studií; >=24h: 6 studií).

Výsledky: Do meta-analýzy bylo zařazeno celkem 11 studií s 548 pacienty. Prodloužená infuze lidokainu snížila bolestivost po operaci ve srovnání s placebem po 24 hodinách v klidu (MD -0,91 cm; 95% CI -1,54 do -0,28; P = 0,02) a při pohybu (MD -1,69 cm; 95% CI -2,15 do -1,22; P <0,001), zatímco krátká infuze lidokainu neprokázala žádné výhody. Prodloužená infuze lidokainu v porovnání s placebem snížila bolestivost po 12 hodinách v klidu a při pohybu po 12 a 48 hodinách, narozdíl od krátké infuze; nicméně nebyl zaznamenán žádný významný rozdíl v bolestivosti mezi skupinami s prodlouženou a krátkou infuzí lidokainu v daných časových bodech. V porovnání s placebem prodloužená infuze lidokainu zkrátila délku hospitalizace (MD -1,30 dne; 95% CI -1,72 do -0,88; P <0,001) a dobu do první defekace po operaci (MD -12,51 hodin; 95% CI -22,67 do -2,34; P = 0,02). U dalších sledovaných parametrů nebyly zaznamenány statisticky významné rozdíly mezi skupinami.

Závěr: Analgetický efekt i.v podávaného lidokainu je zřejmě závislý na délce podání. Dle výsledků meta-analýzy by měl být lidokain podáván nejméně 24 hodin po kolorektálním zákroku. Kvalita důkazů byla nízká.

Anesth Analg 2023;136:494–506

M. R. Bright, W. A. Harley, G. Velli, et al.

Cílem této meta-analýzy bylo porovnat vliv preoxygenace HFNC s FM technikami na snížení výskytu preintubační desaturace u obézních pacientů podstupujících elektivní operaci. Byly zahrnuty studie na dospělých porovnávající HFNC a FM preoxygenaci u obézních pacientů vyžadujících celkovou anestezii pro elektivní operaci. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt desaturace < 92 % od navození anestezie do intubace. Sekundární výsledky zahrnovaly nejnižší parciální tlak arteriálního kyslíku před intubací vyjádřený v mmHg, bezpečnou délku apnoe vyjádřenou v sekundách, nejnižší saturaci před intubací vyjádřenou v procentech, pacientem hlášený diskomfort, potřebu záchranné ventilace a výskyt aspirace žaludečního obsahu při intubaci.

Výsledky: Do analýzy bylo zavzato 6 studií, zahrnujících 351 účastníků. Nebyl nalezen žádný rozdíl v pravděpodobnosti desaturace <92 % mezi HFNC a FM (OR, 0,49; 95% CI, 0,15–1,63; P = 0,24). Skupina HFNC měla významně delší dobu bezpečné apnoe (MD, -124,20 s 95% CI, -200,47 až -47,93; P = 0,001). Nebyl nalezen žádný rozdíl mezi HFNC a FM v nejnižším obsahu arteriálního kyslíku (MD, -23,90; 95% CI, -88,64 až 40,85; P = 0,47) a nejnižší periferní saturací (MD, −0,47 s 95% CI, –5,07 až 4,12; P = 0,84). HFNC měla nižší pravděpodobnost diskomfortu, než FM (OR, 0,13; 95% CI, 0,03–0,52; P =.004). Mezi HFNC a FM nebyl žádný rozdíl v pravděpodobnosti aspirace žaludečního obsahu (OR, 0,33; 95% CI, 0,01–8,21; P = 0,50). Riziko zkreslení pro primární a sekundární výsledky bylo nízké. Hodnocení GRADE pro primární outcome naznačilo nízkou úroveň jistoty. Pro sekundární výsledky hodnocení GRADE naznačilo velmi nízkou jistotu u všech výsledků, kromě diskomfortu pacienta - střední míra jistoty.

Závěr: Nejsou zásadní rozdíly mezi preoxygenací HFNC a FM v následném výskytu desaturace <92 % nebo hodnot nejnižších saturací před intubací. Důležitým aspektem prevence a zvládnutí desaturace během indukce obézních pacientů pak zůstává kvalitní příprava.

AnesthAnalg 2023;136:483–93

A. Papi, M. G. Ison, J. M. Langley et al.

Tato studie si kladla za cíl prokázat účinnost a bezpečnost nové kandidátní vakcíny (RSVPreF3 OA) proti respiračním onemocněním způsobeným RSV po podání jedné dávky.

Výsledky: Do studie bylo zapojeno celkem 24966 účastníků – jedné polovině (12467) byla podána jedna dávka vakcíny, zbylým účastníkům (12499) dávka placeba.  Během sledování v intervalu 6,7 měsíců (medián) byla účinnost vakcíny proti RT-PCR-potvrzené infekci dolního respiračního traktu související s RSV 82,6% ( 96,95%CI, 57,9 až 94,1), se 7 případy (1,0 na 1000 účastníkoroků) ve skupině vakcíny a 40 případy (5,8 na 1000 účastníkoroků) ve skupině placeba. Účinnost vakcíny proti závažné infekci dolního respiračního traktu související s RSV byla 94,1% (95% CI, 62,4 až 99,9) a proti akutní respirační infekci související s RSV byla 71,7% (95% CI, 56,2 až 82,3). Účinnost vakcíny byla podobná u subtypů RSV A a B. Vysoká účinnost vakcíny byla pozorována v různých věkových skupinách a u účastníků s komorbiditami. RSVPreF3 OA byla více reaktivní, než placebo, většina nežádoucích účinků byla přechodná a hodnocená jako středně závažná. Případy závažných nežádoucích účinků a imunitně-modelovaných onemocnění byly podobné mezi oběma skupinami.

Závěr: Jedna dávka vakcíny vykazovala přijatelný bezpečnostní profil a pomohla předejít akutní respirační infekci, infekci dolních dýchacích cest a závažným formám onemocnění dýchacích cest způsobených RSV u pacientů starších 60 nebo více let, bez ohledu na subtyp RSV.

N Engl J Med 2023;388:595-608. DOI: 10.1056/NEJMoa2209604

H.-S. Chen, Y. Cui, Z.-H. Zhou et al.

Tato multicentrická, randomizovaná studie si kladla za cíl zhodnotit efekt kombinovaného užití i.v. alteplázy a argatrobanu u pacientů s akutní ichemickou mozkovou příhodou. Primárním sledovaným parametrem byla excelentní neurologická fuknčnost, definovaná pomocí  modifikovaného Rankinova skóre (excelentní výsledek = 0. a 1. z 6 stupňů skóre) stanoveného v 90. dni.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 817 pacientů, rozdělených do dvou skupin – testovací skupině (n=402) byla podávána v průběhu 4.5 hodin od nástupu symptomů kombinace alteplázy (0.9mg/kg; max 90 mg, 10% podáno bolusem během 1 minuty) a argatrobanu (100 μg/kg bolus během 3-6 min, následně 48h infuze 1.0 μg/kg/min, během 1h po podání alteplázy); kontrolní skupině (n= 415) byla podána pouze altepláza.

Z pacientů s akutní ischemickou příhodou, kteří byli randomizováni (medián [IQR] věku 65 [57-71] let; 238 [29,1%] žen; medián [IQR] skóre NIH Stroke Scale 9 [7-12]), dokončilo studii 760 (93,0%) účastníků. Po 90 dnech mělo 210 z 329 účastníků (63,8%) ve skupině kombinované terapie argatrobanem a alteplázou vynikající funkční výsledek ve srovnání s 238 z 367 (64,9%) ve skupině monoterapie alteplázou (risk difference −1,0% [95% CI, −8,1% do 6,1%]; RR 0,98 [95% CI, 0,88-1,10]; P = 0.78). Četnosti symptomatického intrakraniálního krvácení, hematomu parenchymu 2. typu a významného systémového krvácení byly ve skupině kombinované terapie 2,1% (8/383), 2,3% (9/383) a 0,3% (1/383) a ve skupině monoterapie alteplázou 1,8% (7/397), 2,5% (10/397) a 0,5% (2/397).

Závěr: U pacientů s akutní ischemickou mozkovou příhodou nevykazovala kombinace alteplázy a argotrobanu zvýšenou pravděpodobnost na skvělý funkční outcome v 90. dni v porovnání s  užitím samotné alteplázy

JAMA. 2023;329(8):640-650. doi:10.1001/jama.2023.0550

H. J. de Vries, P. R. Tuinman, A. H. Jonkman, et al.

Sledování a kontrola lung stres a úsilí bránice byly hypotetické způsoby omezování poškození plic a bránice. Okludovaný inspirační tlak v dýchacích cestách (Pocc) a airway okluzní tlak  po dobu 100 ms (P0.1) byly používány jako neinvazivní metody hodnocení lung stres a úsilí respiračních svalů, ale srovnávací výkon těchto opatření a jejich korelace s úsilím bránice nejsou známy. Autoři uvažovali, že Pocc a P0.1 korelují s úsilím bránice a lung stres a měly by mít silný diskriminační efekt při identifikaci extrémů lung stresu a úsilí bránice. Změna tlaku transdiaphragmatického a transpulmonílního byla získána dvojitými balónkovými nasogastroskopickými katétry u kriticky nemocných pacientů (n = 38). Pocc a P0.1 byly měřeny každou 1 až 3 hodiny. Korelace mezi Pocc a P0.1 se změnou transdiaphragmatického a transpulmonálního tlaku byla vypočtena u pacientů z první kohorty. Přesnost Pocc a P0.1 při identifikaci pacientů s extrémy lung stresu (změna tlaku transpulmonálního> 20 cm H2O) a úsilí bránice (změna tlaku transdiaphragmatického<3 cm H2O a> 12 cm H2O) v předchozí hodině byla posouzena pomocí plochy pod křivkou. Mezní hodnoty byly ověřeny u pacientů v druhé kohorty (n = 13).

Výsledky: Pocc a P0.1 korelují se změnou tlaku transpulmonálního (R2 = 0,62 a 0,51) a změnou tlaku transdiaphragmatického (R2 = 0,53 a 0,22). Plocha pod pro detekci vysokého lung streusz je 0,90 (0,86 až 0,94) pro Pocc a 0,88 (0,84 až 0,92) pro P0.1. Plocha pod křivkou pro detekci nízkého úsilí bránice je 0,97 (0,87 až 1,00) pro Pocc a 0,93 (0,81 až 0,99) pro P0.1.

Závěr: Okludovaný inspirační tlak v dýchacích cestách a airway okluzní tlak  po dobu 100 ms  korelují s lung stresem a úsilým bránice v předcházející hodině. Pocc je přesnější při detekci vysoké námahy bránice.

ANESTHESIOLOGY 2023; 138:274–88 doi: 10.1097/ALN.0000000000004467

O. Belin, Ch. Casteres, S. Alouini et al.

Cílem této studie bylo porovnání hemodynamických efektů fenylefrinu a noradrenalinu s manuálně upravovanými rychlostmi infuze u elektivního císařského řezu se spinální anestezií. Sledovány byly změny srdečního indexu (CI) v intervalu od zahájení spinální anestezie po podvaz pupečníku; dále krevní tlak matky a klinický stav novorozence

Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 124 pacientek podstupujících elektivní císařský řez ve spinální anestezii Z nich 62 byl podán noradrenalin počáteční rychlostí 0.05 μg∙kg−1∙min−1 , zbylým pacientkám fenylefrin počáteční rychlostí 0.5 μg∙kg−1∙min−1  (rychlosti byly u obou skupin manuálně upravovány tak, aby se udržely hodnoty systolického krevního tlaku nad alespoň 90% původních hodnot). V noradrenalinové skupině byl srdeční index udržován mezi 90% a 100% výchozí v daném intervalu, zatímco v fenylefrinové skupině byl udržován na významně nižších hodnotách (81% až 88%) (P = .001). Podíl času s průměrným krevním tlakem rodičky pod 65 mm Hg a systolickým krevním tlakem nižším než 80% výchozí hodnoty byl vyšší ve fenylefrinové skupině: 2,9% (7,3) vs. 0,5% (1,8) (absolute risk difference [ARD] -2,4%; 95% CI -4,4 až -0,5; P = .012) a 8,5% (16,6) vs. 2,3% (5,2) (ARD -6,2%; 95% CI -10,6 až -1,8; P = .006). Při vyřazení rodiček s gestačního diabetem byl ve fenylefrinové skupině vyšší výskyt závažné neonatální hypoglykémie (19,6% [9/46] vs. 4,1% [2/49], P = .02). Ostatní outcomes novorozenců se mezi skupinami významně nelišily.

Závěr: Manuální kontinuální podání obou látek v průběhu spinální anestezie bylo účinné pro kontrolu krevního tlaku, noradrenalin vykazoval statisticky významně vyšší srdeční index.

Anesth Analg 2023;136:540–50

J. Zhong, J. Zhang, Y. Fan

Cílem této randomizované, dvojitě zaslepená klinická studie s paralelními skupinami  bylo zkoumání účinnosti a bezpečnosti ciprofolu ve srovnání s propofolem pro sedaci nebo anestezii na neoperačním sále, včetně endoskopické submukózní disekce, endoskopické retrográdní cholangiopankreatikografie (ERCP) a flexibilní bronchoskopie (FB). Primárním sledovaným parametrem byla úspěšnost sedace nebo anestezie u výkonů. Sekundární výsledky zahrnovaly dobu indukce, dobu zavedení endoskopu, dobu zotavení, dobu propuštění, výskyt nežádoucích účinků souvisejících s lékem (AE), neurologické a zánětlivé outcomes.

Výsledky: Studie zahrnovala 207 pacientů plánovaných na endoskopický výkon. Pacienti byli randomizováni do tří skupin podle dávky během indukce (n = 69 v každé skupině): 1) ciprofol 6mg/kg/h, 2) ciprofol 8mg/kg/h, 3) propofol 40 mg/kg/h. Během zákroku byl podáván ciprofol nebo propofol. Úspěšnost sedace ve třech skupinách byla 100 %. Doba indukce ve skupinách s 6 mg/kg/h (3,3 ± 1,0 min) a 8 mg/kg/h (2,9 ± 0,6 min) ciprofolem byla delší, než ve skupině s propofolem (2,5 ± 0,6 min) pouze u pacientů podstupujících FB (p = 0,004 ). Doba nabytí plného vědomí a propuštění z jednotky poanesteziologické péče byla ve všech třech skupinách srovnatelná (p > 0,05). Výskyt nežádoucích účinků souvisejících s lékem ve skupinách s propofolem, 6 mg/kg/h a 8mg/kg/h ciprofolu byl 84,1 %, 76,8 % a 79,7 %. U skupin s ciprofolem nebyla hlášena žádná bolest při injekci. Neurologické a zánětlivé reakce byly u těchto tří skupin srovnatelné.

Závěr: Ciprofol navodil úroveň sedace nebo anestezie ekvivalentní propofolu, s výjimkou prodloužené indukční doby u pacientů podstupujících FB. Ciprofol měl bezpečnostní profil podobný jako propofol. U ciprofolu nebyla hlášena žádná bolest při aplikaci.

Journal of Clinical Anesthesia 85 (2023) 111047

Z. Wang, H. Guo, S. Shi

Cílem této studie bylo objasnit, zda-li je kombinovaná technika LAX-IP + SAX-OOP vhodnější pro katetrizaci radiální arterie navigovanou ultrazvukem u dětí, než technika modifikovaného dynamického umístění hrotu jehly (MDNTP). Primárním sledovaným parametrem byla úspěšnost prvního pokusu, a sekundární cílem pak celková úspěšnost, doba kanylace a výskyt komplikací.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 72 dětí, které podstoupily srdeční nebo hrudní chirurgickou operaci. Pacienti byli randomizováni dle použité techniky do dvou skupin – MDNTP a LAX-IP/SAX-OOP. Ve skupině LAX-IP/SAX-OOP byla úspěšnost prvního pokusu 75% (n=27), celková úspěšnost byla 97,2% (n=35), doba kanylace byla 91,39 ± 102,6s, počet vpichů byl 1,5 ± 1,3krát a výskyt lokálního hematomu během prvního dne byl u jednoho (2,8%) pacienta.

Ve skupině MDNTP byla úspěšnost prvního pokusu 36,1% (n=13), celková úspěšnost byla 91,7% (n=33), doba kanylace byla 181 ± 146,72s, počet vpichů byl 2,3 ± 1,6krát a výskyt lokálního hematomu během prvního dne byl u devíti (25%) pacientů. U žádného pacienta nedošlo k trombóze.

Závěr: Technika LAX-IP/SAX-OOP pro katetrizaci radiální arterie u dětí vykazovala vyšší úspěšnost prvního pokusu, nižší dobu kanylace a nižší výskyt komplikací, než technika MDNTP.

Journal of Clinical Anesthesia 85 (2023) 111038

C.A. Potvin, J. Green, B. Pan, et al.

Cílem této o prospektivní observační studie u dospělých pacientů bylo posoudit analgetickou účinnost bolusu nízkých dávek ketaminu pro opioidně rezistentní bolest na postanestetické jednotce (PACU) měřením jeho účinku na číselnou ratingovou stupnici (NRS) a na požadavek opioidů. Pacientům byly podávány bolusové dávky intravenózního ketaminu v inkrementech 10 mg, opakovaně dvakrát až třikrát do přibližné maximální dávky 0,25 mg/kg. Primárním sledovaným parametrem bylo snížení skóre bolesti v klidu a použití opioidů od doby podání bolusového ketaminu do 30 minut po podání posledního bolusového ketaminu. Sekundárním výsledkem byla incidence vedlejších účinků podání ketaminu.

Výsledky: Byl vybrán vhodný vzorek 100 pacientů. Průměrné (SD) snížení skóre bolesti v klidu podle NRS 30 minut po podání iv ketaminu bylo 2,7 (1,8) (P < 0.001). Pacienti s anamnézou předchozího užívání opioidů, nebo chronické bolesti, nebyli citlivější na účinky bolusu nízkých dávek ketaminu. U žádného z pacientů ve studii nebyly zaznamenány vedlejší účinky související s ketaminem.

Závěr: Podání bolusových nízkých dávek ketaminu na PACU pro závažnou opioidně rezistentní bolest bylo v této observační studii spojeno s významným zlepšením analgezie.

Can J Anesth/J Can Anesth https://doi.org/10.1007/s12630-023-02398-2

Rafael Mahieu, Carole Lemarié, Delphine Douillet, et al.

Cílem této klinické kohortové studie bylo potvrdit nebo vyvrátit hypotézu ohledně strategie založené na odběru unikátních hemokultur (UBC) a jejího vlivu na snížení četnosti kontaminací (BCC) v souvislosti s přezkoumáním vlivu na výpovědní hodnotu identifikace infekce krevního řečiště (BSI). V rámci designu studie (před a po) bylo porovnáno zastoupení BSI a BCC. Po 3letém období vícevzorkové strategie (MS) následovalo 4měsíční období, v jehož průběhu byl personál edukován a trénován stran správného odběru UBC. Navázala 32měsíční perioda, v jejímž průběhu bylo užití UBC rutinní, přičemž edukace a zpětná vazba paralelně pokračovala.

Výsledky: Zařazeno bylo 4 491 pacientů, 35 % žen, střední věk 62 let, 17 466 hemokultur.  Střední objem krve v jedné odběrové lahvičce se mezi obdobím MS a UBC zvýšil z 2,8 ± 1,8 ml na 8,2 ± 3,9 ml, P < 0,01. Mezi těmito periodami byl zároveň pozorován pokles (59,6 %, 95 % CI 56,7–62,3; P < 0,001) týdenního užití BC lahviček. Počet BCC na jednoho pacienta se mezi těmito obdobími snížil z počátečních 11,2 % na 3,8 % (pokles 73,4 %; P < 0,001). Zároveň počet BSI na jednoho pacienta zůstal na stabilních 13,2 % (P = 0,98).

Závěr: Použití strategie založené na unikátních hemokulturách (UBC) snížilo u pacientů na JIP četnost kontaminace kultur, aniž by přitom došlo k ovlivnění jejich výpovědní hodnoty.

Annals of Intensive Care (2023) 13:13

M. F. Ouellet, A. Moore, S. Williams et al.

Cílem této randomizované kontrolní studie bylo posoudit vliv bolusu propofolu aplikovaného v období vyvedení z anestezie na výskyt kašle po anestezii s použitím inhalačního anestetika desfluranu. Primárním sledovaným parametrem byla incidence kašle při zastavení podání desfluranu (T0) a dosažení MAC upravené pro věk (MACage) 0,15. Sekundární sledované výsledky byly incidence a závažnost kašle až do pěti minut po extubaci (T0-T5), čas extubace, nevolnost a zvracení, sedace, hemodynamické variace, postoperační hypoventilace, hypoxemie a bolest v krku.

Výsledky: Bylo randomizováno 154 pacientů, kteří podstoupili plánovaný chirurgický zákrok, do skupiny, které byl podán propofol (0,5 mg/kg) nebo fyziologický roztok (NS) na konci operace při MAC 1 desfluranu. Použita byla technika "no touch" do doby extubace.

Výsledky ukázaly, že bolus propofolu aplikovaný v období vyvedení z anestezie neměl vliv na snížení incidence kašle mezi T0 a T5 po anestezii s použitím desfluranu ve srovnání s placebem. Nicméně, čas extubace byl významně prodloužen v propofolové skupině o 3 minuty a 27 sekund (95% CI, 1 min 7 s až 4 min 47 s; P < 0.001) a bylo použito více vasopresorů při vyvedení z anestezie (P = 0.02). Incidence respiračních komplikací, nevolnosti a zvracení, agitace a sedace se nelišila mezi skupinami.

Závěr:Data získaná v této studii ukazují, že podání bolusu propofolu při vyvedení z anestezie nepomohlo snížit výskyt kašle mezi časy T0 a T5 po anestezii s použitím desfluranu ve srovnání s placebem.

Can J Anesth/J Can Anesth doi.org/10.1007/s12630-023-02401-w

J. Oxlund, T. Knudsen, H. Leonthin

Cílem této studie bylo zhodnotit míru shody subjektivního zhodnocení spánku (SSA) a polysomnografie (PSG), dále porovnat průměrnou celkovou dobu spánku (total sleep time, TST), odhadnutou pomocí subjektivního hodnocení v porovnání s polysomnografií, odhad TST získávaný každou hodinu během obou nocí studie a TST hodnocený pomocí SSA ve srovnání s PSG u účastníků studie sedovaných dexmedetomidinem během druhé noci a u účastníků studie léčených placebem nebo bez sedace v průběhu první a druhé noci.

Výsledky: Úroveň shody mezi SSA a PSG byla nízká. Průměrný TST odhadnutý pomocí SSA v rámci intervalu 16:00 až 7:00 hod. byl 481 min (428; 534, 95% CI) oproti PSG s 437 min (386; 488, 95% CI) (p = 0,05). Při sedaci dexmedetomidinem byl TST odhadnutý pomocí SSA 650 min (571; 729, 95% CI) oproti PSG, který byl 588 min (531; 645, 95% CI) (p = 0,56). U účastníků léčených placebem nebo bez sedace byl TST odhadnutý pomocí SSA 397 min (343; 450, 95% CI) oproti PSG s 362 min (302; 422, 95% CI) (p = 0,17).

Závěr: U kriticky nemocných pacientů na umělé plicní ventilaci na JIP byla úroveň shody mezi subjektivním zhodnocením spánku a polysomnografií nízká a průměrná celková doba spánku byla významně nadhodnocena. Subjektivní hodnocení spánku celkové doby spánku bývá nadhodnoceno.

Acta Anaesthesiol Scand. 2023;67:311–318.