Publikace 2023 duben

Atsuyuki Watanabe, Ryoma Kani, Masao Iwagami et. al.

Cílem této studie bylo vytvořit systematický přehled a metaanalýzu účinnosti a bezpečnosti mRNA COVID-19 vakcín u dětí ve věku 5 až 11 let. V rámci sběru dat byly zahrnuty randomizované klinické studie a observační studie, ve kterých byly srovnávány populace vakcinovaných a nevakcinovaných dětí z hlediska bezpečnosti nebo účinnosti vakcín.

Výsledky: Byly zahrnuty 2 randomizované klinické studie a 15 observačních studií, které dohromady čítaly 10 935 541 vakcinovaných dětí (medián nebo průměr věku = 8,0 až 9,5 let) a 2 635 251 dětí bez vakcinace (medián nebo průměr věku = 7,0 až 9,5 let).

Očkování dvěma dávkami mRNA COVID-19 bylo ve srovnání s nepodáním žádné vakcíny spojeno s nižším rizikem infekce SARS-CoV-2 s projevem příznaků nebo bez nich (OR, 0,47; 95% CI, 0,35-0,64), symptomatických infekcí SARS-CoV-2 (OR, 0,53; 95% CI, 0,41-0,70), hospitalizací (OR, 0,32; 95% CI, 0,15-0,68) a multisystémového zánětlivého syndromu (OR, 0,05; 95% CI, 0,02-0,10). Dvě randomizované klinické studie a 5 observačních studií zkoumalo výskyt nežádoucích účinků u očkovaných dětí. U většiny očkovaných dětí se po první aplikaci (32 494 z 55 959 [86,3 %]) a druhé aplikaci (28 135 z 46 447 [86,3 %]) vyskytl alespoň 1 lokální nežádoucí příznak. Očkování bylo spojeno s vyšším rizikem výskytu jakýchkoli nežádoucích účinků ve srovnání s placebem (OR, 1,92; 95% CI, 1,26-2,91). Výskyt nežádoucích účinků, které by bránily běžným denním činnostem byl 8,8 % (95% CI, 5,4-14,2 %), v těchto případech byl výskyt myokarditidy odhadován na 1,8 na jeden milion případů (95% CI, 0,000-0,001 %) po druhé aplikaci.

Závěr: V tomto systematickém přehledu a metaanalýze byly mRNA COVID-19 vakcíny podané u dětí ve věku 5 až 11 let spojeny s mírou účinnosti v prevenci infekce SARS-CoV-2 a závažných onemocnění souvisejících s COVID-19. U většiny očkovaných dětí se objevily lokální nežádoucí účinky, závažné nežádoucí účinky byly vzácné. Většina nežádoucích účinků odezněla během několika dnů.

JAMA Pediatr. 2023;177(4):384-394. doi:10.1001/jamapediatrics.2022.6243

L. Premraj, C. Camarda, N. White et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy bylo zjistit souvislosti načasování provedení tracheostomie s hlášenou povšechnou mortalitou. Sekundární sledované parametry byly vliv načasování tracheostomie na neurologický výsledek (upravená Rankinova škála, mRS), délku hospitalizace (LOS) a délku pobytu na JIP (ICU LOS). Studie primárně uvádějící subarachnoidální krvácení (SAK) byly vyloučeny. Kde to nebylo možné upravit, byla provedena metaanalýza a metaregrese s moderátory na úrovni studie. Načasování tracheostomie bylo analyzováno nepřetržitě a kategoricky, přičemž časné (< 5 dnů od zahájení umělé plicní ventilace do tracheostomie) a pozdní (> 10 dnů) načasování bylo definováno podle protokolu SETPOINT2.

Výsledky: Kritéria pro zařazení splnilo13 studií, zahrnujících 17 346 pacientů (průměrný věk = 59,8 let, ženy 44 %). ICH, iCMP a SAK tvořily 83 %, 12 % a 5 % známých mozkových příhod. Průměrná doba do tracheostomie byla 9,7 dne. Celková hlášená povšechná mortalita (upravená podle sledování) byla 15,7 %. Jeden z pěti pacientů měl dobrý neurologický výsledek (mRS 0–3; medián doby sledování byl 180 dní). Celkově byli pacienti ventilováni přibližně 12 dní a měli LOS na JIP 16 dní a nemocniční LOS 28 dní. Pomocí metaregresní analýzy doba tracheostomie, jako kontinuální proměnná, nevykazovala žádnou statisticky významnou souvislost mezi načasováním tracheostomie a mortalitou (β = − 0,3, 95% CI = − 2,3 až 1,74, p = 0,8). Časná tracheostomie nepřinesla žádný přínos pro mortalitu ve srovnání s pozdní tracheostomií (7,8 % vs. 16,4 %, p = 0,7). Načasování tracheostomie nebylo spojeno se sekundárními sledovanými parametry (dobrý neurologický výsledek, LOS na JIP a LOS v nemocnici).

Závěr: U více než 17 000 kriticky nemocných pacientů s CMP v této metaanalýze nebylo načasování tracheostomie spojeno s mortalitou, neurologickými outcomes nebo LOS na JIP/ v nemocnici.

Premraj a spol. Critical Care (2023) 27:132 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04417-6

Xiu-Wei Li, Chien-Ho Wang, Jhih-Wei Dai et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy RCT bylo porovnat léčebné outcomes mezi agresivní a neagresivní intravenózní hydratací u těžké a nezávažné akutní pankreatitidy (AP). Primárním sledovaným parametrem byla povšechná mortalita a sekundární parametry zahrnovaly komplikace související s podáním tekutin, klinické zlepšení a skóre APACHE II během 48 hodin.

Výsledky: Zahrnuto bylo 9 RCT s 953 účastníky. Metaanalýza ukázala, že ve srovnání s neagresivní intravenózní hydratací agresivní intravenózní hydratace významně zvýšila riziko mortality u těžké AP (souhrnná RR: 2,45, 95% CI: 1,37, 4,40), zatímco výsledek u nezávažné AP byl neprůkazný (sdružený RR: 2,26, 95% CI: 0,54, 9,44). Agresivní intravenózní hydratace však významně zvýšila riziko komplikací souvisejících s podáním tekutin u závažné (sdružená RR: 2,22, 95% CI: 1,36, 3,63) a nezávažné AP (sdružená RR: 3,25, 95% CI: 1,53, 6,93). Metaanalýza ukázala horší skóre APACHE II (sdružený průměrný rozdíl: 3,31, 95% CI: 1,79, 4,84) u těžké AP a žádnou zvýšenou pravděpodobnost klinického zlepšení (sdružená RR: 1,20, 95% CI: 0,63, 2,29) u nezávažné AP. Analýzy citlivosti zahrnující pouze RCT s cílenou tekutinovou terapií po úvodní tekutinové resuscitační terapii přinesly konzistentní výsledky.

Závěr: Agresivní intravenózní hydratace zvyšovala riziko mortality u těžké akutní pankreatitidy a riziko komplikací souvisejících s podáním tekutin u těžké i nezávažné akutní pankreatitidy. Je vhodné navrhnout konzervativnější protokoly intravenózní tekutinové resuscitace pro pacienty s akutní pankreatitidou.

Li a kol. Critical Care (2023) 27:122 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04401-0

Y.M. Arabi, H. M. Al-Dorzi, S. Aldekhyl a kol.

Cílem této studie  bylo zhodnotit, zda neinvazivní ventilace helmou ve srovnání s obvyklou podporou dýchání snižuje 180 denní mortalitu a zlepšuje kvalitu života související se zdravím (HRQoL) u pacientů s akutním hypoxemickým respiračním selháním v důsledku pneumonie COVID-19. Sledovanými parametry byly 180-denní mortalita, hodnoty indexu EuroQoL (EQ)-5D-5L a EQ-vizuální analogová stupnice (EQ-VAS). V modifikované analýze záměr-léčba byla těm, kteří nepřežili, přiřazena hodnota 0 pro EQ-5D-5L a EQ-VAS.

Výsledky: Během 180 dnů zemřelo 63/159 pacientů (39,6 %) ve skupině neinvazivní ventilace s helmou ve srovnání s 65/158 pacienty (41,1 %) ve skupině s obvyklou respirační podporou (rozdíl rizika − 1,5 % (95% CI − 12,3, 9,3, p = 0,78). V modifikované analýze záměru léčby se pacienti ve skupinách neinvazivní ventilace helmou a skupiny obvyklé respirační podpory nelišili v hodnotách indexu EQ-5D-5L (medián 0,68 [IQR 0,00, 1,00], srovnáno do 0,67 [IQR 0,00, 1,00], mediánový rozdíl 0,00 [95% CI − 0,32, 0,32; p = 0,91]) nebo skóre EQ-VAS (medián 70 [IQR 0, 93], oproti 70 [IQR 0, 90], rozdíl mediánu 0,00 (95% CI − 31,92, 31,92; p = 0,55).

Závěr:  Neinvazivní ventilace helmou nesnížila 180denní mortalitu ani nezlepšila HRQoL ve srovnání s obvyklou respirační podporou u pacientů s akutním hypoxemickým respiračním selháním v důsledku pneumonie COVID-19

Intensive Care Med (2023) 49:302–312 https://doi.org/10.1007/s00134-023-06981-5

N. C. Andersen-Ranberg, L. Musaeus Poulsen, A. Perner a kol.

Cílem AID–JIP randomizované, zaslepené, placebem kontrolované studie bylo zkoumat účinky haloperidolu oproti placebu u akutně přijatých dospělých pacientů, přijatých na JIP s deliriem.

Výsledky: Průměrný rozdíl mezi dny naživu a mimo nemocnici do 90. dne (primární sledovaný parametr) byl 2,9 dne (95% CrI – 1,1 až 6,9) s pravděpodobnostmi 92 % pro jakýkoli přínos a 82 % pro klinicky významný přínos. Rozdíl rizika pro mortalitu byl – 6,8 procentních bodů (95 % CrI – 12,8 až – 0,8) s pravděpodobnostmi 99 % pro jakýkoli přínos a 94 % pro klinicky významný přínos. Upravený rozdíl v riziku závažných nežádoucích účinků byl 0,3 procenta bodů (95 % CrI − 1,3 až 1,9) s 98% pravděpodobností bez klinicky významného rozdílu. Výsledky byly konzistentní napříč analýzami citlivosti za použití různých kritérií, s více než 83% pravděpodobností přínosu a méně než 17% pravděpodobností poškození při léčbě haloperidolem.

Závěr: U akutně přijatých dospělých pacientů na JIP s deliriem jsme zjistili vysokou pravděpodobnost přínosů a nízkou pravděpodobnost poškození léčbou haloperidolem ve srovnání s placebem pro primární a většinu sekundárních sledovaných parametrů.

Intensive Care Med https://doi.org/10.1007/s00134-023-07024-9

M. Ibarra-Estrada, E. Kattan, P. Aguilera-Gonzalez a kol.

Cílem této monocentrické randomizované kontrolní studie bylo posoudit,  zda časná adjuvantní terapie methylenovou modří (MB) může zkrátit dobu do vysazení vazopresorů u pacientů se septickým šokem. Primárním sledovaným parametrem byl čas do vysazení vasopresorů v 28. den. Sekundární sledované parametry zahrnovaly dny bez vazopresorů po 28.den, dny na umělé plicní ventilaci, délku pobytu na JIP a v nemocnici a mortalitu 28.den.

Výsledky: Mezi 91 randomizovanými pacienty bylo 45 přiřazeno k MB a 46 k placebu. Skupina MB měla kratší dobu do vysazení vazopresoru (69 h [IQR 59–83] oproti 94 h [IQR 74–141]; p < 0,001), jeden den bez vazopresorů navíc v den 28 (p = 0,008), kratší dobu pobytu na JIP o 1,5 dne (p = 0,039) a kratší dobu hospitalizace o 2,7 dne (p = 0,027) ve srovnání s pacienty v kontrolní skupině. Dny na umělé plicní ventilaci a mortalita byly podobné. Nebyly zjištěny žádné závažné nežádoucí účinky související s podáváním MB.

Závěr: U pacientů se septickým šokem adjuvantní terapie methylenovou modří, zahájená během 24 hodin, zkrátila čas do vysazení vasopresorů a zvýšila počet dnů bez vazopresorů 28.den. Zkrátila také délku pobytu na JIP a v nemocnici bez nárůstu nežádoucích účinků. Naše studie podporuje další výzkum týkající se methylenové modři ve větších randomizovaných klinických studiích.

Ibarra-Estrada a kol. Critical Care (2023) 27:110 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04397-7

M. Maagaard, M. Barbateskovic, N. C. Andersen-Ranberg et. al.

Za účelem posouzení přínosu či škodlivosti byl proveden systematický přehled randomizovaných klinických studií (RCT), v nichž byl dospělým osobám v rámci prevence deliria na jednotkách intenzivní nebo pooperační péče přidělen dexmedetomidin nebo placebo/bez intervence. Primárními sledovaným parametrem byl výskyt závažných nežádoucích příhod (SAE), delirium a povšechné mortality.

Výsledky: Bylo zahrnuto 81 RCT. Výsledky studií s nízkým rizikem zkreslení ukázaly, že dexmedetomidin může snížit výskyt nejčastěji hlášených SAE (RR 0,69; 95% CI 0,43-1,09), kumulovaných SAE (RR 0,70; 95% CI 0,52-0,95) a výskyt deliria (RR 0,62; 95% CI 0,43-0,89). Jistota důkazů byla pro delirium velmi nízká. Mortalita byla ve studiích s nízkým rizikem zkreslení velmi nízká (0,4 % ve skupinách s dexmedetomidinem a 1,0 % v kontrolních skupinách) a metaanalýza neposkytla přesvědčivý důkaz, že by dexmedetomidin mohl vést k nižší nebo vyšší povšechné mortalitě (RR 0,47; 95% CI 0,18-1,21). U všech primárních výsledků chyběly informace z výsledků studií s nízkým rizikem zkreslení.

Závěr: Výsledky studií s nízkým rizikem zkreslení ukázaly, že dexmedetomidin může snížit výskyt závažných nežádoucích příhod a deliria, zatímco pro vliv na povšechnou mortalitu nebyly nalezeny žádné přesvědčivé důkazy. Jistota důkazů se pohybovala od velmi nízké pro výskyt deliria po nízkou pro ostatní sledované parametry.

Acta Anaesthesiol Scand. 2023;67:382–411. https://doi.org/10.1111/aas.14208

Enrico Ammirati, Javid J. Moslehi

Akutní myokarditida, je definovaná jako náhlé zánětlivé poškození myokardu, každý rok postihuje přibližně 4 až 14 lidí na 100 000 na celém světě a je spojená s úmrtností přibližně 1 % až 7 %.

Nejčastějšími příčinami myokarditidy jsou viry, jako chřipka a koronavirus; systémové autoimunitní poruchy (systémový lupus erythematodes); léky, např. inhibitory kontrolních bodů imunitního systému (ICIs); a vakcíny, včetně neštovic a mRNA vakcíny COVID-19. Přibližně 82 % až 95 % dospělých pacientů s akutní myokarditidou má stenokardie, u 19 % až 49 % je symptomem dušnost, a synkopa je spojena s 5 % až 7% pacientů. Diagnózu myokarditidy lze navrhnout na základě sympromů, zvýšených biomarkerů, jako troponin, elektrokardiografických změn ST úseku a echokardiografických abnormalit pohybu stěny nebo ztluštění stěny. K definitivní diagnóze je nutné zobrazení srdce magnetickou rezonancí nebo endomyokardiální biopsie. Léčba závisí na závažnosti, klinickém obrazu a etiologii. Přibližně 75 % pacientů přijatých s myokarditidou má nekomplikovaný průběh s úmrtností blížící se 0 %. Naproti tomu akutní myokarditida, která je komplikovaná akutním srdečním selháním nebo ventrikulárními arytmiemi, je spojena s 12% úmrtností v nemocnici nebo s nutností transplantace srdce. Přibližně 2 až 9 % pacientů je homodynamicky nestabilních. Tito pacienti mají úmrtnost přibližně 28% nebo nutnost transplantace srdce během 60ti dnů. Imunosuprese (např. kortikosteroidy) je vhodná u pacientů, kteří mají myokarditidu charakterizovanou eozinofilními nebo velkobuněčnými infiltracemi myokardu nebo v důsledku systémových autoimunitních poruch. Nicméně specifické imunitní buňky,na které by měla být cílena léčba pro zlepšení outcome pacientů s myokarditidou, zůstávají nejasné.

Závěr: Akutní myokarditida postihuje přibližně 4 až 14 osob na 100 000 lidí ročně. Léčba první linie závisí na závažnosti, klinickém obrazu a etiologii a zahrnuje podpůrnou péči. Zatímco kortikosteroidy jsou často používány pro specifické formy myokarditidy (např. eozinofilní nebo obrovskobuněčné infiltrace), tato praxe je založena na neoficiálních důkazech a jsou zapotřebí randomizované klinické studie optimálních terapeutických intervencí pro akutní myokarditidu.

JAMA . 2023 Apr 4;329(13):1098-1113. doi: 10.1001/jama.2023.3371.

J. Fernández-Sarmiento, L. María Salazar-Peláez, Lorena Acevedo et. al.

Cílem této prospektivní monocentrické kohortové studie bylo posoudit narušení integrity endoteliální glykokalyx u dětí v septickém stavu, kterým byla podávána tekutinová resuscitace balancovanými nebo nebalancovanými krystaloidy. Primárním sledovaným parametrem bylo narušení endoteliálního glykokalyxu (pomocí perfundované hraniční zóny> 2 μm na sublingvální videomikroskopii a syndekanu-1 většího než 80 mg/dl) v závislosti na typu krystaloidu. Sekundárními sledovanými parametry byly zvýšená vaskulární permeabilita (pomocí hladiny angiopoetinu-2), apoptóza (pomocí hladiny annexinu A5) a související klinické změny. Do studie byly zahrnuty děti v sepsi/septickém šoku před a po tekutinové resuscitaci pro oběhovou nestabilitu.

Výsledky: Bylo zařazeno 106 pacientů (3,9 roku [IQR 0,60-13,10 roku]); 58 ze 106 (55 %) dostalo bolusy nebalancovaného krystaloidu. Tato skupina měla 6 hodin po podání tekutiny větší pravděpodobnost degradace endoteliálního glykokalyxu (84,5 % vs. 60,4 %; upravený OR 3,78; 95% CI, 1,49-9,58; p < 0,01), což korelovalo se zvýšeným angiopoetinem- 2 (rho = 0,4; p < 0,05) a zvýšeným anexinem A5 (p = 0,04). Tato skupina měla také větší pravděpodobnost metabolické acidózy spojené se zvýšeným syndekanem-1 (OR, 4,88; 95% CI, 1,23-28,08) a akutního poškození ledvin (OR, 1,7; 95% CI, 1,12-3,18) spojeného s poškozením endoteliálního glykokalyxu. Perfundovaná hraniční zóna se vrátila do výchozího stavu 24 hodin po podání krystaloidních bolusů.

Závěr: U dětí v septickém stavu, které během resuscitace dostávaly nebalancované  krystaloidy, byl prokázán úbytek a zhoršení endoteliálního glykokalyxu. Tato abnormalita dosahuje vrcholu přibližně 6 hodin po podání tekutin a je spojena s větší pravděpodobností metabolické acidózy a akutního poškození ledvin.

Pediatric Critical Care Medicine DOI: 10.1097/PCC.0000000000003123

Khaled Abdelfattah Sarhan, Hossam Hasaneen, Ahmed Hasanin, et al.

Tato studie porovnává pomocí ultrazvuku objem žaludeční tekutiny (gastric fluid volume- GFV) u dětí, které lačnily jednu nebo dvě hodiny po podání definovanému množství čirých tekutin (3ml/kg). Primárním sledovaným parametrem byl GFV, další sledované parametry zahrnovaly  cross- section plochu antra , frekvenci nízkého a vysokého rizika aspirace a zhodnocení žaludečního antra.

Výsledky: Celkem 227 pacientů bylo zahrnuto do finální analýzy, medián (Q1-Q3) GFV byl větší po 2 hodinovém lačnění vs. po 2 hodinovém lačnění (0.61 [0.41–0.9] ml/kg vs. 0.32 [0.23–0.47] ml/kg; P = 0.001). Ani u jedné ze skupin nebyl prokázán GFV ≥1.5 ml/kg. Frekvence (%) GFV ≥1.25 ml/kg byla srovnatelná mezi skupinami (2 [1.7%] vs. 0[0%], P = 0.165). Nicméně frekvence výskytu GFV ≥0.8 ml/kg byla vyšší u skupiny s jednohodinovým lačněním, než s dvouhodinovým (34.5% vs. 4.5%), grade 2 skóre antra bylo 56.9% u skupiny po jednohodinovém lačnění a 0,9% u skupiny s dvouhodinovým lačněním (P <.001).

Závěr: U zdravých dětí před plánovaným operačním výkonem, které obdržely 3 ml/kg čirých tekutin byl medián objemu žaludeční tekutiny po jednohodinovém lačnění dvojnásobný, oproti skupině, která lačnila 2 hodiny. Tyto výsledky by měly být zváženy při rozhodování se o rizicích a benefitech liberálního přístupu k předoperačnímu lačnění versus rizika plicní aspirace.

Anesth Analg . 2023 Apr 1;136(4):711-718. doi: 10.1213/ANE.0000000000006157.

Thomas Daix, Armelle Mathonnet, Scott Brakenridge et al.

Závažná lymfopenie je nezávislý prediktor nežádoucích klinickým outcomes u pacientů v sepsi. Interleukin 7 (IL-7) je esenciální pro proliferaci a přežití lymfocytů. Předchozí studie ve  fázi 2 ukázaly, že intramuskulárně aplikovaný glykosilovaný rekombinant lidského IL-7 (CYT107) má schopnost zvrátit sepsí indukovanou lymfopenii a zlepšovat funkci lymfocytů

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 22 septických pacientů, kteří byli randomizováni v poměru 3:1 k podání CAT107 (10 μg/kg, n=15 pacientů), nebo placeba (n=6 pacientů)  po dobu až 90 dní. Studie byla zastavena, neboť u 3 pacientů se po podání CYT 107 rozvinula horečka  a příznaky akutní respirační tísně- Intravenózní podání CYT107 vedlo k 2-3 násobnému navýšení absolutního počtu lymfocytů (CD4+, CD8+, T buňky (p < 0.05 pro všechny typy)). Intravenózní podání bylo spojeno se zhruba 100x většími hladinami CYT107 v krvi, ve srovnání s i.m podáním. Nebyla zaznamenána žádná cytokinová bouře, nebo tvorba protilátek proti CAT107.

Závěr: Intravenózní podání CAT107 zvrátilo sepsí indukovanou lymfopenii. Nicméně v porovnání s intramuskulárním podáním CYT107, bylo intravenózní podání spojeno s přechodnými syndromy respirační tísně. Pro srovnatelné pozitivní laboratorní a klinické odpovědi, lepší farmakokinetické vlastnosti a lepší toleranci u pacientů, intramuskulární podání CYT107 je preferováno.

Daix et al. Annals of Intensive Care (2023) 13:17

Thomas Hall, Murdoch Leeies, Duane Funk, et al.

Cílem této monocentrické, prospektivní observační studie bylo zjistit úspěšnost prvního pokusu u nouzového zajištění dýchacích cest v traumatologickém centru terciární péče. Sekundárními sledované parametry měly identifikovat faktory spojené s úspěchem prvního pokusu o intubaci a faktory související s nežádoucími příhodami během intubace. Zařazeni byli dospělí pacienti, kteří byli intubováni na oddělení urgentního příjmu (ED), chirurgické jednotce intenzivní péče (SICU), jednotce lékařské intenzivní péče (MICU) a lůžkových odděleních.

Výsledky: Za sedmiměsíční období bylo provedeno 416 nouzových intubací a úspěšnost prvního pokusu byla 73,1 %. Úspěšnost prvního pokusu byla 57,5 % na oddělení, 66,1 % na jednotkách intenzivní péče (JIP) a 84,3 % na ED. Vybavení se také lišilo podle umístění; použití videolaryngoskopie bylo pouze 65,1 % u ED

10,6 % na odděleních. Vícerozměrný regresní model využívající algoritmus nejmenšího absolutního smrštění a selekce (LASSO) ukázal, že poměry šancí pro faktory spojené se dvěma nebo více pokusy o intubaci byly umístění (oddělení, 1,23; MICU, 1,24; SICU, 1,19; referenční skupina, ED), fyziologická nestabilita (1,19), anatomicky obtížné dýchací cesty (1,05), hypoxémie (1,98), nedostatek neuromuskulárních blokátorů (2,28) a nezkušenost intubujícího (1,41).

Závěr: Úspěšnost prvního pokusu se mezi jednotlivými lokalitami v nemocnici značně lišila a byla nižší, než je uváděla na publikacích, s výjimkou ED. Autoři nyní vylepšují protokoly JIP, pro zlepšení míru úspěšnosti prvního pokusu o intubaci.

Can J Anesth/J Can Anesth (2023) 70:351–358 https://doi.org/10.1007/s12630-022-02390-2

Khalil Chaibi, Franck Ehooman, Bertrand Pons, et al.

Cílem  této studie bylo zhodnotit dlouhodobé přežívání pacientů, výsledné renální parametry a kvalitu života v souvislosti se zdravotním stavem pacienta. Dále byl zhodnocen vliv strategie zahájení RRT na tyto sledované parametry.

Výsledky: Následné sledování pacientů po skončení iniciální studie probíhalo v rozsahu od 60 dnů až po medián 3,35 let (IQR 1,89 až 4,09). Z původních 619 pacientů přežilo déle než 60 dní 316 pacientů. Celková 3letá šance na přežití byla 39,4 % (95 % CI 35,4 až 43,4). U 46 pacientů(z 175 pacientů, u kterých byla dostupná data díky dlouhodobému sledování renálních funkcí) došlo v průběhu sledování ke zhoršení renálních funkcí (WRF). Celková incidence byla 26 % a kumulativní incidence za 4 roky byla 20,6 % (CI 95 % 13,0 až 28,3). Celkem 15 pacientů, tedy 5 % z těch, kteří přežili minimálně 90 dní, bylo indikováno k chronické dialyzační terapii. Z 226 dlouhodobě přežívajících pacientů vyplnilo 80 (35 %) dotazník EQ-5D. Medián výsledků tohoto dotazníku byla hodnota 0,67 (IQR 0,40 až 1,00), což poukazuje na značnou změnu v subjektivním vnímání kvality života těmito pacienty. Strategie zahájení RRT neměla na následné dlouhodobé následky žádný zaznamenaný vliv.

Závěr: Závažné poškození ledvin u pacientů v kritickém stavu bylo asociováno s vyšší mortalitou v průběhu prvních 2 měsíců, nicméně tento trend v rámci následného dlouhodobého sledování těchto pacientů nebyl pozorován. U čtvrtiny dlouhodobě přeživších pacientů došlo ke zhoršení renálních parametrů a tito pacienti měli souběžně značné zhoršení kvality života. Strategie zahájení RRT nebyla v žádné zaznamenané asociaci s rozdíly v mortalitě.

Chaïbi, K., Ehooman, F., Pons, B. et al. Long-term outcomes after severe acute kidney injury in critically ill patients: the SALTO study. Ann. Intensive Care 13, 18 (2023).

C.Uil, F. Termorshuizen, W. J. R. Rietdijk, et al.

Cílem této  observační studie bylo zjistit, zda věk ovlivňuje souvislost mezi BMI a mortalitou pacientů s COVID-19.

Výsledky: Zahrnuto bylo 15 701 kriticky nemocných pacientů s COVID-19 (10 768 muži [68,6 %] s mediánem věku 64let [55–71 let]), z nichž 1 402 (8,9 %) pacientů bylo mladších 45 let.

V celkovém vzorku a po úpravě parametrů věk, pohlaví, Akutní fyziologie a Hodnocení chronického zdraví IV (Chronic Health Evaluation IV), umělé plicní ventilace a užívání vazopresorů bylo zjištěno, že BMI nad 30 kg/m2 neovlivňuje nemocniční mortalitu (upravený [ORadj] = 0,98; 95% CI, 0,90–1,06; p = 0,62). Pro pacienty mladší 45 let, BMI nad 30 kg/m2 bylo spojeno s nižší nemocniční mortalitou (ORadj = 0,59; 95% CI, 0,36–0,96; p = 0,03).

Závěr: Vyšší BMI může být příznivě spojeno s nižší mortalitou mezi lidmi mladšími 45 let. To je v souladu s takzvaným „obezita paradoxem“, který byl stanoven pro další skupiny kriticky nemocných v širokém měřítku věkového rozpětí. K pochopení této příznivé asociace je zapotřebí další výzkum u mladých kriticky nemocných pacientů s COVID-19.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005788

M. Nurok, O. Friedman, M. Driver, et al.

Cílem této monocentrické retrospektivní studie bylo zjistit, zda byla expozice HFNC před intubací spojena s následnou úspěšnou extubací a nižší nemocniční mortalitou ve srovnání s pacienty, kteří podstoupili pouze intubaci. Údaje byly zajištěny z elektronických zdravotních záznamů. Analyzovalo se použití a trvání HFNC a intubace, stejně jako demografické a klinické charakteristiky. Hodnotili jsme souvislost mezi HFNC před intubací (vs. bez) a šancí na úspěšnou extubaci a nemocniční úmrtí pomocí Coxových modelů proporcionálních rizik přizpůsobených věku, pohlaví, rase/etnické příslušnosti; zahrnujících parametry jako obezita, hypertenze, diabetes, předchozí chronická obstrukční plicní nemoc popř. astma, HCO3, CO2, poměr saturace kyslíku a vdechovaného kyslíku (S:F), puls, dechová frekvence, teplota a délka pobytu před intervencí.

Výsledky: Celkem bylo identifikováno 440 pacientů, z nichž 311 (70,7 %) dostalo HFNC před intubací a 129 (29,3 %) bylo intubováno bez předchozího použití HFNC. Pacienti, kteří dostávali HFNC před intubací, měli vyšší riziko nemocniční mortality (HR, 2,08; 95%CI, 1,06–4,05). Rozdíl v šanci na úspěch extubace mezi 2 skupinami nebyl prokázán (0,70, 0,41–1,20).

Závěr: Mezi pacienty s respiračním selháním s COVID-19, vyžadující napojení na umělou plicní ventilaci, měli pacienti dostávající HFNC před intubací vyšší šanci nemocniční smrti. Rozhodnutí o počáteční modalitě respirační podpory by měla zvážit rizika intubace s potenciálem zvýšené mortality spojené s předchozí HFNC.

Anesth Analg. 2023 Apr 1;136(4):692-698. doi: 10.1213/ANE.0000000000006211

M. Chotalia, M. Ali, J. E. Alderman, et al.

Cílem této retrospektivní, monocentrické kohortová studie bylo použít clusterové metody na nálezech transtorakální echokardiografie (TTE) a hemodynamických  parametrech k charakterizaci subfenotypů oběhového selhání, potenciálně objasnit základní mechanismy u pacientů se syndromem akutní respirační tísně (ARDS) a popsat jejich souvislost s mortalitou v kontextu současných definic dysfunkce pravé komory (RVD).

Výsledky: Byli zahrnuti pacienti na JIP, kteří podstoupili TTE do 7 dnů od nástupu ARDS mezi. Analýza latentních tříd (LCA) u TTE/hemodynamických parametrů byla provedena u 801 pacientů ve věku 62 let (50–72 let), 63 % bylo mužů a 90tidenní mortalita byla 40%. Byly identifikovány 4 kardiovaskulární subfenotypy: třída 1 (43 %; většinou normální funkce levé a pravé komory [LV/RV], 2. třída (24 %; většinou dilatovaná PK se zachovalou systolickou funkcí), třída 3 (13 %, většinou dilatovaná PK s poruchou systolické funkce), a třída 4 (21 %; většinou vysoký srdeční výdej, s hyperdynamickou funkcí LK). Tyto čtyři subfenotypy se lišily svými charakteristikami a výsledky, přičemž 90tidenní mortalita 19 %, 40 %, 78 % a 59 % ve třídách 1–4, v tomto pořadí (p < 0,0001). Po multivariabilní logistické regresní analýze měla třída 3 nejvyšší poměr šancí (OR) pro mortalitu (OR, 6,9; 95% CI, 4,0–11,8) ve srovnání s dalšími definicemi RVD. Různé tříproměnné modely měly vysokou diagnostickou přesnost při identifikaci každého z těchto latentních subfenotypů.

Závěr: LCA analýza u TTE identifikovala čtyři kardiovaskulární subfenotypy u ARDS, které se více shodují s mechanismy oběhového selhání a mortalitou, než současné definice dysfunkce pravé komory.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005751

Elisa G. Bogossian, C. Taleb, R. Aspide et al.

Cílem této multicentrické, prospektivní, kohortové studie na 12 JIP, bylo posoudit změny poměru glukózy a laktátu v CSF (CGLR) související s terapiemi zaměřenými na snížení intrakraniálního tlaku (ICP). Zahrnuti byli dospělí pacienti, přijatí po akutním poranění mozku se zavedením zevní komorové drenáže (EVD) pro monitoraci intrakraniálního tlaku (ICP) do 24 hodin od přijetí. Během prvních 48–72 hodin od přijetí byla CGLR měřena před a 2 hodiny po jakékoli intervenci zaměřené na snížení ICP („intervence“). Pacienti s normálním ICP byli také odebráni ve stejných časových bodech a sloužili jako „kontrolní“ skupina.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 219 pacientů. V intervenční skupině (n = 115, 53 %) se ICP významně snížilo a CPP se zvýšilo. Po 2 hodinách od intervence vzrostla CGLR jak v intervenční, tak v kontrolní skupině, i když velikost byla vyšší u intervence než v kontrolní skupině (20,2 % vs. 1,6 %; p = 0,001). V lineárním regresním modelu upraveném pro několik současně působících faktorů byly terapie k řízení ICP nezávisle spojeny se změnami CGLR. V intervenční skupině byla slabá inverzní korelace mezi změnami ICP a CGRL.

Závěr: V této studii se poměr glukózy a laktátu v CSF významně změnil v průběhu času bez ohledu na studijní skupinu. Tyto účinky však byly významnější u pacientů, kde byla provedena  intervence ke snížení ICP.

Gouvěa Bogossian a kol. Critical Care (2023) 27:130 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04409-6

J. A. Klowak, V. Bijelić, N. Barrowman et. al.

Cílem bylo posoudit souvislost podávání kortikosteroidů s 28denní mortalitou v rámci různých kategorií modelu PERSEVERE-II v kohortě dětí se septickým šokem. Stratifikace rizika úmrtí může identifikovat podskupinu dětí, kterým podávání kortikosteroidů prospívá nebo škodí. Jako nástroj pro stratifikaci rizika úmrtí u dětí v sepsi byl použit Pediatric Sepsis Biomarker Risk Model (PERSEVERE)-II. Bylo provedeno sekundární vyhodnocení na základě prospektivně shromážděných údajů. Studie probíhala PICU ve 13 akademických centrech terciární péče.

Výsledky: Hodnocena byla souvislost mezi podáváním kortikosteroidů v rámci kategorií rizikového skóre PERSEVERE-II a 28denní mortalitou, dny bez pobytu na JIP (ICU-free days) a maximem selhání orgánů u dětí v septickém šoku. Bylo analyzováno celkem 461 pacientů (215 s expozicí kortikosteroidům, 246 bez expozice kortikosteroidům) s průměrným věkem 7,1 roku (IQR 2,2-13,6 roku). V podskupině pacientů s vysokým skóre PERSEVERE-II bylo podávání kortikosteroidů spojeno se zvýšeným rizikem 28denní mortality (OR 4,10 [95% CI 1,70-9,86]; p = 0,002), nikoli však ve skupině s nízkým PRESERVE-II rizikem (OR 0,20 [95% CI 0,02-1,73]; p = 0,15). Významná interakce mezi skóre PERSEVERE-II a kortikosteroidy byla pozorována u obou sekundárních výsledků komplikovaného průběhu (p = 0,01) a maxima selhaných orgánů (p < 0,001). Expozice kortikosteroidům byla spojena s menším počtem dnů mimo JIP (p < 0,0001).

Závěr: V této multicentrické observační studii bylo podávání kortikosteroidů spojeno se zvýšenou mortalitou v podskupině dětí s vysokým rizikovým skóre PERSEVERE-II.

Pediatric Critical Care Medicine DOI: 10.1097/PCC.0000000000003117

A. Gaillet , P. Bay, E. Peju et. al.

Cílem této multicentrické, retrospektivní, národní, kohortové studie bylo zdokumentovat projevy eozinofilie na jednotce intenzivní péče (JIP). Studie byla provedena u dospělých pacientů (v průběhu 6 let), u nichž byla zjištěna eozinofilie ≥ 1 × 109/l ve dvou vzorcích krve (od den před přijetím do poslední den pobytu na JIP).

Výsledky: Do studie bylo zahrnuto 620 pacientů (0,9 % všech hospitalizací na JIP): v této skupině bylo 40 % hospitalizovaných s časnou eozinofilií (během prvních 24 hodin po přijetí na JIP, skupina ICU-Eo1) a 56 % s pozdní eozinofilií (> 24 hodin po přijetí na JIP, skupina ICU-Eo2). Ve skupině JIP-Eo1 byla eozinofilie většinou způsobena respiračními (14,9 %) a hematologickými (25,8 %) onemocněními. Velmi často byla eozinofilie symptomatická (58,1 %, hlavně respirační a kardiovaskulární projevy) a vyžadovala podání systémových kortikosteroidů ve 32,2 % případů. Ve skupině JIP-Eo2 bylo orgánové postižení související s eozinofilií vzácné (25 %) a eozinofilie byla většinou vyvolána léky (46.8%). Míra přežití v 60. den (D60) po přijetí na JIP byla 21,4 % (JIP-Eo1) a 17,2 % (JIP-Eo2) (p = 0,219). Pro skupinu JIP-Eo1 byly v analýze  rizikovými faktory pro úmrtí v 60. den imunosupresivní léčba při přijetí na JIP, eozinofilie onkohematologického původu a použití vazopresorů při přijetí na JIP. Vyšší věk, použití vazopresorů nebo umělá ventilace byly spojeny s horší prognózou u JIP-Eo2.

Výsledky: Eozinofilie ≥ 1 × 109/l není na jednotce intenzivní péče neobvyklá. Podle doby výskytu eozinofilie lze rozlišit dvě podskupiny pacientů, které vyžadují různé typy vyšetření a léčby.

Intensive Care Med (2023) 49:291–301 https://doi.org/10.1007/s00134-022-06967-9

S. Rajagopalan, A. Sarwal

Neuromonitoring poskytuje měřitelné parametry nového nebo rozvíjejícího se poranění mozku. Tyto lze využít pro hodnocení terapeutické intervence, sledování léčebných odpovědí a testování klinických paradigmat, která by mohla snížit sekundární poranění mozku, a zlepšit tak klinické výsledky. Další využití je v neuroprognostice. Tato studie přináší aktuální shrnutí klinické aplikace, rizik, přínosů a výzev různých invazivních a neinvazivních  neuromonitoringových modalit.

Kaskáda cerebrálních a systémových patofyziologických procesů může zhoršit poškození neuronů u kriticky nemocných pacientů. Byly zkoumány četné modality neuromonitoringu a jejich klinické aplikace u kriticky nemocných pacientů, které sledují řadu neurofyziologických procesů - včetně klinických neurologických vyšetření, elektrofyziologických testů, mozkových průtoků, nabídku substrátu a jeho využití a celkový buněčný metabolismus.

Většina studií v neuromonitoringu se zaměřila na traumatické poranění mozku, s nedostatkem údajů o jiných klinických typech akutního poranění mozku. Přinášíme stručné shrnutí z nejčastěji používaných invazivních a neinvazivních neuromonitoringových technik, jejich související rizika, klinické aplikace u lůžka se výstupy, které budou vodítkem pro hodnocení a léčbu kriticky nemocných pacientů.

Závěr: Techniky neuromonitoringu poskytují základní nástroj pro usnadnění včasné detekce a léčbu akutního poranění mozku v intenzivní péči. Povědomí o specifikách jejich použití a klinických aplikacích může posílit ICU tým jako nástroj k potenciálnímu snížení zátěže neurologické morbidity kriticky nemocných pacientů.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005809

G. A. L. Jones, S. Eaton, M. Orford et. al.

Cílem této podstudie (Oxy-PICU) bylo měření biomarkerů oxidačního stavu u dětí přijatých na ICU a randomizovat je do konzervativní (saturace hemoglobinu kyslíkem [Spo2] 88-92 %) versus liberální (Spo2 > 94 %) skupiny vzhledem k cílové hodnotě periferní oxygenace. Mezi hladinou kyslíku v krvi a úmrtností na jednotce intenzivní péče existuje vztah ve tvaru písmene U. Potenciální újmy způsobené hyperoxií mohou být redoxní stres nebo iatrogenní poškození.

Výsledky: Byly sbírány vzorky krve a moči ve dvou časových bodech od randomizace pacientů: dříve než 24 h, mezi 24 h až 72 h. V plasmě byly analyzovány markery ischemické/oxidační reakce, konkrétně látky reagující s kyselinou thiobarbiturovou (TBARS; marker peroxidace lipidů) a ischemií modifikovaný albumin (marker oxidace proteinů). Jako marker reaktivních forem kyslíku a dusíku (RONS) byl měřen celkový močový nitrátů/nitrit. Pomocí PCR byla měřena exprese mRNA hypoxií indukovaného faktoru (HIF-1a). Celkové hladiny nitrátů/nitritů v moči byly během 72 hodin vyšší v liberální skupině ve srovnání s konzervativní skupinou (medián rozdílu 32,6 μmol/mmol kreatininu [95% CI 13,7-93,6]; p < 0,002, Mann- Whitney test). Exprese mRNA HIF-1a byla v konzervativní skupině vyšší než v liberální skupině během prvních 24 hodin (6,0krát [95% CI 1,3-24,0]; p = 0,032). Nebyly zjištěny žádné významné rozdíly v TBARS nebo v ischémií modifikovaném albuminu.

Závěr: Při porovnání liberálních cílových hodnot oxygenace s konzervativními cíli oxygenace byla prokázána významná redoxní odezva (zvýšení močových markerů RONS), ale nebyly prokázány žádné změny markerů oxidace lipidů nebo proteinů. U subjektů vystavených spíše konzervativním, než liberálním cílům oxygenace se projevuje něco, co se zdá být časnou hypoxickou odpovědí (zvýšení exprese genu HIF-1a).

Pediatric Critical Care Medicine DOI: 10.1097/PCC.0000000000003175