Publikace 2023 květen

M. Zawadka, L. L. Via, A. Wong et. al.

Byl proveden systematický přehled a metaanalýza s cílem posoudit účinnosti dynamické kanylace podklíčkové žíly pod ultrazvukovou kontrolou v reálném čase ve srovnání s orientační technikou u dospělých pacientů. Byly použity zdroje jako jsou PubMed a EMBASE a to do 1. června 2022, přičemž EMBASE vyhledávání bylo omezeno pouze na posledních 5 let. Zahrnuli jsme randomizované kontrolované studie (RCT) srovnávající dvě techniky kanylace podklíčkové žíly (ultrazvukem v reálném čase vs. orientační). Primárními výsledky byla celková úspěšnost a míra komplikací, zatímco sekundární výsledky zahrnovaly úspěšnost při prvním pokusu, počet pokusů a dobu přístupu.

Výsledky: Po screeningu bylo zařazeno šest RCT. Další dvě RCT využívající statický ultrazvukem řízený přístup a jedna prospektivní studie byly zařazeny do analýzy citlivosti. Výsledky jsou prezentovány ve formě rizik (RR) nebo průměrného rozdílu (MD) s 95% CI. Ultrazvukové navádění v reálném čase zvýšilo celkovou míru úspěšnosti kanylace podklíčkové žíly ve srovnání s metodou orientační technikou (RR = 1,14; [95% CI 1,06-1,23]; p = 0,0007; I2 = 55 %; nízká jistota) a míry komplikací (RR = 0,32; [95% CI 0,22-0,47]; p < 0,00001; I2 = 0 %; nízká jistota). Ultrazvukové navádění navíc zvýšilo míru úspěšnosti při prvním pokusu (RR = 1,32; [95% CI 1,14-1,54]; p = 0,0003; I2 = 0 %; nízká jistota), snížilo celkový počet pokusů (MD = -0,45 [95% CI -0,57 až -0,34]; p < 0,00001; I2 = 0 %; nízká jistota), a dobu přístupu (MD = -10,14 s; [95% CI -17,34 až -2,94]; p = 0,006; I2 = 77 %; nízká jistota). Sekvenční analýzy zkoumaných výsledků ukázaly, že výsledky jsou robustní. Důkazy pro všechny výsledky byly považovány za výsledky s nízkou mírou jistoty.

Závěr: Kanylace podklíčkové žíly pod ultrazvukovou kontrolou v reálném čase je bezpečnější a účinnější než orientační přístup. Výsledky se zdají být spolehlivé, ačkoli jsou důkazy s nízkou jistotou.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005819

T. W. Felton, W. Ahmed, I. R. White, et al.

S ventilátorem-asociovaná pneumonie často postihuje kriticky nemocné pacienty. Klinické podezření vede k nadměrnému užívání antibiotik, což zase podporuje rezistenci proti antimikrobiálním látkám. Detekce těkavých organických sloučenin vydýchaného dechu kriticky nemocných pacientů by mohla umožnit časnější detekci pneumonie a zabránit zbytečnému předepisování antibiotik.

Kriticky nemocní pacienti na umělé plicní ventilaci, u kterých bylo klinicky podezření na ventilátorovou pneumonii, byli zařazeni do studie do 24 hodin od zahájení léčby antibiotiky. Byly odebírány párové vzorky vydýchaného dechu a vzorky z respiračního traktu. Vydýchaný dech byl zachycen na sorbentních trubicích a následně analyzován pomocí termální desorpce plynné chromatografie s hmotnostní spektrometrií k detekci těkavých organických sloučenin. Mikrobiologická kultura patogenních bakterií ve vzorcích z respiračního traktu poskytla potvrzení ventilátor-asociové pneumonie. Byly provedeny univaribilní a multivaribilní analýzy těkavých organických sloučenin za účelem identifikace potenciálních biomarkerů pro test vyloučení.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 96 účastníků, u 92 byl dostupný vydýchaný dech. Ze všech testovaných sloučenin se čtyři nejlépe fungující kandidátní biomarkery byly benzen, cyklohexanon, pentanol a undekanal s plochou pod křivkou charakteristiky provozního příjmu v rozmezí 0,67 až 0,77 a negativními prediktivními hodnotami od 85 % do 88 %.

Závěr: Identifikované těkavé organické sloučeniny ve vydýchaném dechu kriticky nemocných pacientů na umělé plicní ventilaci představují slibný neinvazivní test pro vyloučení s ventilátorem asociované pneumonie.

Anaesthesia . 2023 Jun;78(6):712-721. doi: 10.1111/anae.15999.

Anjishnujit B., Pankaj K. et al.

Cílem této studie bylo zjistit, zda je u těchto pacientů podání intravenózního (IV) ketaminu 3 minuty před podáním myorelaxancia spojeno s lepší saturací kyslíkem během intubace. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt periintubační hypoxie. Sekundární sledované parametry zahrnovaly úspěšnost prvního pokusu, použití doplňků, poranění dýchacích cest a hemodynamické parametry.

Pacienti byli randomizováni jako intubace s opožděnou sekvencí (skupina DSI) nebo intubace s rychlou sekvencí (skupina RSI). Ve skupině DSI dostali pacienti disociativní dávku ketaminu, po které následovala 3 minutová preoxygenace a paralýza s použitím i.v. sukcinylcholinu pro intubaci. Ve skupině RSI byla před indukcí provedena 3minutová preoxygenace a paralýza za použití stejných léků, jak je běžně popsáno.

Výsledky: Bylo zařazeno 200 kriticky zraněných pacientů, kteří po příjezdu vyžadovali definitivní zajištění dýchacích cest.  Periintubační hypoxie byla významně nižší ve skupině DSI (8 [8 %]) ve srovnání se skupinou RSI (35 [35 %]; P = 0,001). Úspěšnost prvního pokusu byla vyšší ve skupině DSI (83 % vs. 69 %; P = 0,02). Významné zlepšení průměrné úrovně saturace kyslíkem oproti výchozím hodnotám bylo pozorováno pouze ve skupině DSI. Nebyl pozorován žádný výskyt hemodynamické nestability. Nebyl zjištěn žádný statisticky významný rozdíl v nežádoucích účincích souvisejících s dýchacími cestami.

Závěr: Intubace za použití disociativní dávky ketaminu, následovaná 3 minutami preoxygenace se jeví slibně u kriticky zraněných pacientů, kteří vyžadují definitivní zajištění dýchacích cest při příjezdu a u kterých není možná adekvátní preoxygenace v důsledku agitovanosti a deliria.

Anesth Analg . 2023 May 1;136(5):913-919. doi: 10.1213/ANE.0000000000006171

H. M. Parada‑Gereda, A. L. Tibaduiza, A. Rico‑Mendoza et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a meta-analýzy bylo zhodnotit efektivitu ultrazvukového měření bránice při predikci úspěšného weaningu.

Výsledky: Bylo zahrnuto celkem 26 studií, z nichž 19 dále zařazeno do metaanalýzy, čítající data celkem 1204 pacientů. Při hodnocení pohybu bránice byla senzitivita 0,80 (95% CI 0,77–0,83), specificita 0,80 (95% CI 0,75–0,84) a diagnostické odds ratio (DOR) 17,1 (95% CI 10,2–28,6). Při měření frakce ztluštění byla senzitivita 0,85 (95% CI 0,82–0,87), specificita 0,75 (95% CI 0,69–0,80) a DOR 17,2 (95% CI 9,16–32,3). Zahrnuté studie vykazovaly velkou míru heterogenity v rámci metodiky.

Závěr: Měření pohybů bránice a frakce ztluštění bránice jsou prediktory pravděpodobnosti úspěšného weaningu s uspokojivou diagnostickou přesností; data jsou však zatížena značnou heterogenitou v rámci studií.

Parada‑Gereda et al. Critical Care (2023) 27:174 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04430-9

J. Sanchis, H. Bueno, G. Mińana et al.

Tato randomizovaná studie si kladla za cíl porovnat klinické výsledky invazivních a konzervativních strategií léčby nSTEMI u starších pacientů se syndromem křehkosti po jednom roce. Sledovanými parametry byly počet dnů následného života/dnů bez hospitalizace v rámci roku od propuštění z nemocnice (DAOH) a výskyt srdeční zástavy, reinfarktu a dále revaskularizace po propuštění.

Výsledky: Celkem bylo do studie zahrnuto 167 pacientů (70+ let, Clinical Franty score min. 4, NSTEMI). Studie byla předčasně ukončena, zahrnuto bylo 95% vzorku. Mezi 167 zahrnutými pacienty byl průměrný (SD) věk 86 (5) let a průměrné (SD) skóre Clinical Frailty Scale bylo 5 (1). DAOH byla u pacientů konzervativně léčených delší přibližně o 1 měsíc (312 dní; 95%CI, 289 až 335) ve srovnání s pacienty léčenými invazivně (284 dní; 95%CI, 255 až 311; P = 0.12), nicméně nešlo o statisticky významný jev.  Dále nebyly prokázány rozdíly v celkové úmrtnosti (hazard ratio, 1.45; 95%CI, 0.74-2.85; P = 0.28). Bylo zaznamenáno kratší přežití o 28 dní u skupiny pacientů léčených invazivně ve srovnání s konzervativní léčbou (95%CI, −63 až 7 dní;). Mezi skupinami nebyly zaznamenány žádné rozdíly v počtu opětovné hospitalizace nebo počtu dní strávených v nemocnici po propuštění.

Závěr: V této randomizované klinické studii u nSTEMI křehkých pacientů nebyl prokázán benefit využití invazivní strategie v rámci zhodnocení dnů naživu a mimo nemocnici (DAOH) po prvním roce.

JAMA Intern Med. 2023;183(5):407-415. doi:10.1001/jamainternmed.2023.0047

A. Watanabe, J. Yasuhara, T. Karube et. al.

Cílem studie bylo zjistit charakteristiky a výsledky použití extrakorporální membránové oxygenace (ECMO) u dětí s onemocněním souvisejícím s COVID-19. Byly vyhledány všechny studie zahrnující děti (ve věku ≤ 18 let) s onemocněním souvisejícím s COVID-19, kterým byla provedena ECMO v databázích PubMed a EMBASE.

Výsledky: Bylo zahrnuto 18 observačních studií, čtyři série případů a 22 kazuistik zahrnujících 110 dětí s onemocněním souvisejícím s COVID-19, které dostaly ECMO. Medián věku byl 8 let (rozmezí 10 d až 18 let) a medián indexu tělesné hmotnosti byl 21,4 kg/m2 (rozmezí 12,3-56,0 kg/m2). Nejčastějšími komorbiditami byly obezita (11 % [7/63]) a vrozené srdeční vady (11 % [7/63]), zatímco 48 % (30/63) bylo dříve zdravých. Nejčastějšími indikacemi k ECMO byly multisystémový zánětlivý syndrom u dětí (52 % [47/90]) a syndrom těžké akutní respirační tísně (40 % [36/90]). Sedmdesát jedna procent (56/79) pacientů dostalo venoarteriální ECMO. Medián doby trvání ECMO byl 6 dní (rozmezí 3-51 d) u venoarteriálního ECMO a 11 dní (rozmezí 3-71 d) u venovenózního ECMO. Úmrtnost byla 26,6 % (95% CI, 15,9-40,9) a úspěšnost odpojení byla 77,0 % (95% CI, 55,4-90,1). Komplikace se vyskytly u 37,0 % (95% CI, 23,1-53,5) pacientů na ECMO, včetně cévní mozkové příhody, akutního poškození ledvin, plicního edému a tromboembolie. Kortikosteroidy a intravenózní imunoglobulinová terapie byly spojeny s nižší mortalitou.

Závěr: Úmrtnost dětí na ECMO pro COVID-19 byla relativně nízká. Tuto invazivní léčbu lze považovat za možnost léčby pro kriticky nemocné děti s COVID-19.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/PCC.0000000000003212

D. T. Selewski, K. M. Gist, R. K. Basu et. al.

Cílem této studie je zhodnotit epidemiologii a outcome spojený s tekutinovým přetížením (FO) v mezinárodní multicentrické kohortě kriticky nemocných dětí. Cílem této studie je také vyhodnotit souvislost FO s předem stanovenými klinicky relevantními prahovými hodnotami a časovými body (FO ≥ 5 % a FO ≥ 10 % na konci 1. a 2. dne JIP). Do studie bylo zahrnuto celkem 5 079 dětí a mladých dospělých a dohromady se tak zúčastnilo 32 pediatrických JIP.

Výsledky: Prahové hodnoty FO v časových bodech zájmu se v souboru vyskytovaly běžně (FO ≥ 5 % den 1. u 38,1 % [n = 1753], FO ≥ 10 % den 1. u 11,7 % [n = 537], FO ≥ 5 %Day2 u 53,3 % [n = 1539], FO ≥ 10 % den 2. u 25,1 % [n = 724]). V den 1. multivariační modelování prokázalo, že FO ≥ 5 % bylo spojeno s menším počtem dnů bez JIP a FO ≥ 10 % bylo spojeno s vyšší mortalitou a menším počtem dnů bez JIP a ventilátoru. V den 2. multivariační modelování prokázalo, že FO ≥ 5 % a FO ≥ 10 % bylo spojeno s vyšší mortalitou a menším počtem dnů na JIP a bez ventilátoru.

Závěr: Tato studie zjistila, že mírná až středně těžká FO již na konci 1. dne na JIP je spojena s nepříznivými výsledky. Současná studie vyplňuje důležitou mezeru v literatuře tím, že identifikuje kritické kombinace načasování FO a množství spojeného s nepříznivými výsledky (FO ≥ 5 % den 1., FO ≥ 10 % dne1., FO ≥ 5 % den 2. a FO ≥ 10 % den 2.). Tyto nové poznatky pomohou nasměrovat při vývoji intervenčních strategií a studií zaměřených na léčbu a prevenci klinicky významného FO.

Crit Care Med. 2023 May 1;51(5):606-618. doi: 10.1097/CCM.0000000000005791.

C. Lai, R. Shi, A. Beurton et al.

Cílem této studie bylo zhodnotit možnost využití a spolehlivost PEEP-testu (jednorázové snížení hodnoty PEEP na 5 cmH2O v rámci 1 minuty) pro detekci tekutinové responsivity.

Výsledky: Zařazeno bylo celkem 64 na umělé plicní ventilaci s PEEP přes 10, z čehož 31 bylo tekutinově reaktivních.

Medián PEEP při základním stavu byl 12 (10–15) cmH2O a při PEEP-testu byl snížen v mediánu o 7 (5–10) cmH2O, bez rozdílu mezi pacienty tekutinově responsivními a non- respondery.

U responsivních pacientů vyvolal PEEP-test významné zvýšení srdečního indexu (CI) o 16% (12–20%) (z 2,4 ± 0,7 na 2,9 ± 0,9 L/min/m2, p < 0,0001) ve srovnání snon-respondery. Objemová responsivita byla předpovězena zvýšením CI o více než 8,6% během PEEP-testu se senzitivitou 96,8% (95% CI: 83,3–99,9%) a specificitou 84,9% (95%CI: 68,1–94,9%).

Závěr: Zvýšení srdečního indexu o více než 8,6% při PEEP-testu spolehlivě detekuje odpověď na tekutiny u pacientů na umělé plicní ventilaci s PEEP větším než 10.

Lai et al. Critical Care (2023) 27:136 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04424-7

S. D’Arrigo, A. M. Dell’Anna, C. Sandroni et al.

Cílem této prospektivní, monocentrické studie bylo zjistit korelace změn maximální rychlosti při dopplerovském měření toku karotid (CDPV) a korigovaného času toku (cFT) během end-exspiračního okluzního testu (EEOt) se změnami srdečního indexu (CI) a zda změny CDPV a cFT mohou predikovat tekutinovou reaktivitu u septických pacientů.

Výsledky: Bylo provedeno 44 měření u 18 pacientů na umělé plicní ventilaci se septickým šokem a bez arytmií. Míra tekutinové reaktivity byla 43,2%. Změny CDPV statisticky významně korelovaly se změnami CI během EEOt (r = 0,51 [0,26–0,71]). Dále byla zjištěna slabší, ale statisticky významná korelace pro změny v cFT (r = 0,35 [0,1–0,58]). Zvýšení CI ≥ 5,35% během EEOt předpovídalo tekutinovou reaktivitu se senzitivitou 78,9% a specificitou 91,7% a plochou pod ROC křivkou (AUROC) 0,85. Zvýšení CDPV ≥ 10,5% během EEOt předpovídalo reaktivitu na tekutinu se specificitou 96,2% a senzitivitou 53,0% s AUROC 0,74. Změny v cFT během EEOt neodpovídaly míře tekutinové reaktivity.

Závěr: Zvýšení CDPV vyšší než 10,5% během 20-s EEOt predikovalo tekutinovou responzivitu s 95% specificitou.

D’Arrigo et al. Critical Care (2023) 27:153 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04422-9

Erwin Ista, Chani Traube, Marjorie de Neef, et al.

Hypotézou této studie bylo, že rutinní použití videolaryngoskopie bude spojeno s vyšším úspěchem prvního pokusu o intubaci v porovnání s přímou laryngoskopií.

Výsledky: V této multicentrické studii bylo 2092 pacientů, bez předpokládaného obtížného zajištění dýchacích cest, náhodně rozděleno pro použití Macintosh lžíce (McGrath), nebo k přímé laryngoskopii. Vyšší úspěšnost prvního pokusu o tracheální intubaci byla ve skupině McGrath (987/1053, 94%), v porovnání s přímou laryngoskopií (848/1039, 82%); absolutní snížení rizika (95%CI) bylo 12.1% (10.9–13.6%). Toto znamenalo relativní riziko neúspěšného prvního pokusu o intubaci (95%CI) 0.34 (0.26–0.45; p < 0.001) u McGrath v porovnání s přímou laryngoskopií. Cormack- Lehane ≥ 3 bylo pozorováno častěji u přímé laryngoskopie  (84/1039, 8%) v porovnání s videolaryngoskopií McGrath (8/1053, 0.7%; p < 0.001). Nebyl pozorován rozdíl v nežádoucích událostech mezi skupinami.

Závěr: Tato studie potvrdila, že použití McGrath videolaryngoskopie je spojeno s vyšší úspěšností prvního pokusu o intubaci, oproti přímé laryngoskopii u pacientů při elektivním výkonu. Lékaři mohou zvážit použití videolaryngoskopie, jako možnost první volby při zajišťování dýchacích cest tracheální intubací.

Anaesthesia 2023, 78, 722–729 doi:10.1111/anae.15985

Erwin Ista, Chani Traube, Marjorie de Neef, et al.

Cílem této studie bylo zhodnotit faktory asociované s deliriem u hospitalizovaných dětských pacientů. Zahrnuty byly studie porovnávající pacienty s a bez deliria.

Výsledky: Do systematického přehledu bylo zavzato 24 studií, zahrnující celkem 54 faktorů v univariační analýze a  27 z nich bylo asociováno s deliriem u pediatrických pacientů v multivariační analýze. V souhrnné analýze bylo vyšší OR pro delirium u dětí spojeno s opožděným vývojem (OR 3.98; 95% CI 1.54–10.26), potřebou umělé plicní ventilace (OR 6.02; 95% CI 4.43–8.19), použitím omezovacích prostředků (OR 4.67;95% CI 1.82–11.96), a podání benzodiazepinů (OR 4.10; 95% CI 2.48–6.80), opioidů (OR 2.88; 95% CI 1.89–4.37), steroidů (OR 2.02; 95% CI 1.47–2.77), nebo vazoaktivních látek (OR 3.68; 95% CI 1.17–11.60).

Závěr: V této metaanalýze bylo identifikováno sedm faktorů asociovaných s rozvojem deliria během pediatrických kritických událostí.

Pediatr Crit Care Med. 2023 May 1;24(5):372-381. doi: 10.1097/PCC.0000000000003196

Raphael Romano Bruno, Bernhard Wernly, Sean Bagshaw, et al.

Cílem této rozsáhlé analýzy bylo shromáždit data týkající se užití Klinické stupnice křehkosti (CFS) a použít je k predikci klinických outcome u pacientů hospitalizovaných na jednotce intenzivní péče (JIP). Primárním sledovaným parametrem byla mortalita v průběhu hospitalizace na JIP. Regresní modely byly stanoveny na základě celého souboru dat a pro chybějící data byly použity metody násobného doplňování. Coxovy modely byly upraveny na základě věku, pohlaví a skóre závažnosti onemocnění (SOFA, SAPS II nebo APACHE II).

Výsledky: Bylo zařazeno 12 studií z 30 zemí, zahrnující 23 989 pacientů. Data ukázala, že u všech pacientů byla křehkost (CFS ≥ 5) spojena s vyšším rizikem úmrtí během hospitalizace na JIP, nicméně po úpravě dat už tomu tak nebylo. U starších pacientů (≥ 65 let) existovala nezávislá asociace s úmrtností na JIP jak v analýze všech případů (HR 1,34; 95% CI 1,25 – 1,44, p < 0,0001), tak v analýze s násobným doplňováním (HR 1,35; 95 % CI 1,26 – 1,45, p < 0,0001, upraveno dle SOFA). U starších pacientů se stav zranitelnosti (CFS 4) sám o sobě významně nelišil od stavu křehkosti. Po úpravě dat bylo CFS 4 – 5, 6 a ≥ 7 spojeno s významně horším outcomem ve srovnání s CFS 1 – 3.

Závěr: Stav křehkosti (“frailty”) byl u starších pacientů spojen s významně vyšším rizikem úmrtí v průběhu hospitalizace na JIP, zatímco samotný stav zranitelnosti (“vulnerability”) se v rizicích významně nelišil. Zavedení nových kategorií křehkosti by mohlo lépe odrážet její ,,kontinuum" a přesněji předpovídat prognózu hospitalizovaných pacientů na JIP.

Annals of Intensive Care (2023) 13:37 https://doi.org/10.1186/s13613-023-01132-x

L. Papazian, S. Hraiech, A. Loundou5 et al.

Cílem této studie bylo zhodnotit míru syndromu vyhoření (burn-out) u zdravotnického personálu na JIP, zahrnuto bylo celkem 25 studií s údaji 20723 osob. Míra vyhoření byla hodnocena pomocí Maslach Burnout Inventory (MBI).

Výsledky: V rámci 18 studií, zahrnujících 8187 lékařů na JIP, 3660 z nich uvádělo vysokou míru vyhoření (prevalence 0,41, rozmezí 0.15–0.71, 95% CI [0.33; 0.5], I2 97.6%, 95% CI [96.9%; 98.1%]).

Naopak, nebyl zaznamenán statisticky významný rozdíl v dalších faktorech, jako je období studie (před nebo během pandemie COVID-19) nebo index přístupu a kvality zdravotní péče (HAQ). V rámci 20 studií zahrnujících 12 536 sester na JIP uvádělo 6232 pracovníků známky vyhoření (prevalence 0,44, rozmezí 0.14–0.74, [95% CI 0.34; 0.55], I2 98.6% 95% CI [98.4%; 98.9%]).

Prevalence vysokého vyhoření u sester na JIP v provedených studiích během pandemie COVID-19 byla vyšší než u studií provedených před pandemií COVID-19 (0,61 [95% CI, 0,46; 0,75] a 0,37 [95% CI, 0,26; 0,49] odpovídajícím způsobem, p = 0,003. Při porovnání nebyl zjištěn žádný rozdíl ve výskytu vysoké míry vyhoření mezi lékaři a sestrami na JIP. Nicméně, podíl sester na JIP s vysokou mírou emočního vyčerpání byl vyšší než u lékařů na JIP (0.42 [95% CI, 0.37; 0.48] and 0.28 [0.2; 0.39], p = 0.022).

Závěr: Dle výsledků je prevalence syndromu vyhoření je u zdravotnických pracovníků na JIP vyšší než 40%.

Intensive Care Med (2023) 49:387–400 https://doi.org/10.1007/s00134-023-07025-8

C. Wu, M. Zhang, W. Gu et al.

Cílem této prospektivní multicentrické studie bylo zhodnocení výskytu a vývoje trombózy související se zavedením centrálního venózního katetru (CVK) od zavedení katetru po jeho odstranění.

Výsledky: Do studie bylo zahrnuto celkem 1262 pacientů, u nichž bylo po dobu zavedeného katetru a tří dnů po odstranění denně prováděno měření dopplerem pro časnou detekci trombózy.

Incidence trombózy byla 16,9% (95% CI 14,8–18,9%), nejčastěji ve v. jugularis interna. Medián času od zavedení CVK do vzniku trombózy byl 4 (2–7) dní, 12% trombóz nastalo první den a 82% do 7 dní od zavedení CVK. Průměry trombů větší než 5 mm a větší než 7 mm byly zjištěny v 48% resp. 30% trombóz.

Během 7denního sledování se průměr trombu stabilizoval při ponechání CVK a postupně se snižoval po odstranění katetru. Délka pobytu na JIP byla delší u pacientů s trombózou než u těch bez ní a úmrtnost nebyla odlišná.

Závěr: Trombóza CVK je častou komplikací. Nejčastěji ji nalézáme během týdne po katetrizaci, Polovina trombů byla malých, nicméně jedna třetina byla extenzivních. Většinou neprogredují a rozpustí se po vytažení CVK.

Intensive Care Med (2023) 49:401–410 https://doi.org/10.1007/s00134-023-07006-x

Y. Kotani, A. Pruna, S. Turi et al.

Tato studie si kladla za cíl zhodnotit vztah užití propofolu a snížení míry přežití a porovnat jej s jinými hypnotiky v klinické praxi. Sledovaným faktorem byla mortalita v nejzazším možném intervalu.

Výsledky? Do meta-analýzy bylo zařazeno 252 randomizovaných studií zahrnujících 30 757 pacientů. Mortalita byla vyšší ve skupině léčené propofolem než ve srovnávací skupině (760/14,754 [5.2%] vs. 682/16,003 [4.3%]; RR = 1.10; 95% CI, 1.01–1.20; p = 0.03; I2 = 0%), což odpovídá pravděpodobnosti nárůstu mortality 98,4%. Statisticky významný nárůst mortality ve skupině léčené propofolem byl potvrzen v podskupinách kardiochirurgických pacientů, dospělých pacientů, ve velkých studiích a studiích s nízkou mortalitou ve srovnávací skupině.

Závěr: Propofol může snižovat přežití u pacientů v kritickém stavu a v perioperačním období. Je třeba pečlivého zvážení podávání propofolu v porovnání s jinými léčivy při plánování velkých, multicentrických randomizovaných studií k získání definitivní odpovědi na toto téma.

Kotani et al. Critical Care (2023) 27:139 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04431-8

J. P. Fanning, N. Weaver, R. B. Fanning et. al.

Cílem této prospektivní observační studie bylo zjistit prevalenci a outcome spojený s krvácením, diseminovanou intravaskulární koagulopatií a trombózou (HECTOR) u pacientů na jednotkách intenzivní péče s COVID-19. Do studie bylo zahrnuto 229 pacientů (≥ 16 yr) přijatých na JIP (leden-prosinec roku 2021) kvůli těžkému průběhu COVID-19.

Výsledky: Komplikace HECTOR se vyskytly u 1 732 z 11 969 pacientů vhodných pro studii (14 %). Akutní trombóza se vyskytla u 1 249 pacientů (10 %), z toho u 712 (57 %) s plicní embolií, u 413 (33 %) s plicní s ischémií myokardu, 93 (7,4 %) s hlubokou žilní trombózou a 49 (3,9 %) s trombózou myokardu. Krvácivé komplikace byly hlášeny u 579 pacientů (4,8 %), z toho u 276 (48 %) s gastrointestinálním krvácením, 83 (14 %) s hemoragickou cévní mozkovou příhodou, 77 (13 %) s plicním krvácením a 68 (12 %) s krvácením souvisejícím s místem kanyly pro extrakorporální membránovou oxygenaci (ECMO). Diseminovaná intravaskulární koagulace se vyskytla u 11 pacientů (0,09 %). Univariační analýza ukázala, že rizikovými faktory pro HECTOR byly diabetes, srdeční a ledvinová onemocnění a použití ECMO. Mezi přeživšími byl pobyt na jednotce intenzivní péče delší (medián dnů 19 vs. 12; p < 0,001) u pacientů s HECTOR oproti pacientům bez HECTOR, ale riziko úmrtí na jednotce intenzivní péče bylo celkově podobné (poměr rizik [HR] 1,01; 95% CI 0,92-1,12; p = 0,784), ačkoli toto riziko bylo identifikováno, pokud byli bráni v úvahu pacienti bez ECMO (HR 1,13; 95% CI 1,02-1,25; p = 0,015). Krvácivé komplikace byly spojeny se zvýšeným rizikem úmrtí na jednotce intenzivní péče ve srovnání s pacienty bez komplikací HECTOR (HR 1,26; 95% CI 1,09-1,45; p = 0,002), zatímco trombotické komplikace byly spojeny se sníženým rizikem (HR 0,88; 95% CI 0,79-0,99, p = 0,03).

Výsledky: Příhody HECTOR jsou častými komplikacemi závažného COVID-19 u pacientů na jednotkách intenzivní péče. Pacienti, kteří dostávají ECMO, jsou vystaveni zvláštnímu riziku krvácivých komplikací. Krvácivé, nikoli však trombotické komplikace, jsou spojeny se zvýšenou mortalitou na jednotkách intenzivní péče.

Crit Care Med. 2023 May 1;51(5):619-631. doi: 10.1097/CCM.0000000000005798. Epub 2023

A. Lundin, M. Annborn, O. Borgquist, et al.

Cílem této studie bylo hodnotit schopnost rozdílu mezi venózním a arteriálním pCO2 (ΔpCO2; centrální venózní CO2 - arteriální CO2) a laktátu předpovědět brzkou mortalitu u pacientů po srdeční zástavě.  Jednalo se o plánovanou prospektivní pozorovací sub-studii trialu "target temperature management 2". Opakovaná měření ΔpCO2 a laktátu byla prováděna 4, 8, 12, 16, 24, 48 a 72 hodin po randomizaci. Hodnotili jsme souvislost mezi každým ukazatelem a mortalitou v 96 hodinách a jejich prognostickou hodnotu pro 96-hodinovou mortalitu.

Výsledky: Do analýzy bylo zařazeno 163 pacientů. Mortalita v 96 hodinách činila 17 %. Během prvních 24 hodin nebyl rozdíl ve hladinách ΔpCO2 mezi pacienty, kteří přežili 96 hodin, a pacienty, kteří nepřežili. ΔpCO2 naměřené po 4 hodinách bylo spojeno se zvýšeným rizikem úmrtí do 96 hodin (upravený poměr šancí: 1,15; 95% konfidenční interval [CI]: 1,02–1,29; p = 0,018). Hladiny laktátu byly spojeny s neúspěšným výsledkem při opakovaných měřeních. Plocha pod křivkou ROC pro předpověď úmrtí do 96 hodin byla 0,59 (95% CI: 0,48–0,74) pro ΔpCO2 a 0,82 (95% CI: 0,72–0,92) pro laktát.

Závěr: Naše výsledky nepodporují použití ΔpCO2 k identifikaci pacientů s brzkou mortalitou ve fázi po resuscitaci. Naopak, pacienti, kteří nepřežili, prokázali vyšší hladiny laktátu v počáteční fázi a laktát s mírnou přesností identifikoval pacienty s brzkou mortalitou.

Acta Anaesthesiol Scand. 2023 May;67(5):655-662. doi: 10.1111/aas.14224

Ahmed Rabie, Alyaa Elhazmi, Mohamed Azzam, et al.

Nedostatek důkazů a potřeba směrnic k řešení kontroverzních témat vyžadovaly vytvoření mezinárodního konsenzu odborníků s cílem lépe porozumět roli ECMO při péči o pacienty s onemocněním COVID-19. Cílem bylo poskytnout do budoucna pomoc specialistům pracujícím s ECMO při řešení kontroverzních témat týkajících se používání ECMO u pacientů se závažným ARDS souvisejícím s COVID-19 během případných budoucích pandemií. Celý proces byl plánován v 5 fázích: identifikace mezer ve znalostech, validace, formulace stanovisek, hlasování a zpracování.

Ve fázi I obdržel vědecký výbor 52 otázek týkajících se kontroverzních témat v oblasti užití ECMO u pacientů s COVID-19, které byly ve fázi II dále přezkoumány stran duplicity a redundance. To vedlo k rozdělení do 9 okruhů s 32 otázkami, které měly validační míru přesahující 75 %. Ve fázi III bylo 25 z těchto otázek použito k formulaci 14 stanovisek, přičemž u zbylých 6 otázek nebyl dosažen jednotný konsensus ohledně stanovisek. Ve fázi IV proběhla dvě kola hlasování, která vedla ke 14 stanoviskům. Tato následně dosáhla konsensu a byla rozdělena do 4 oblastí: výběr pacientů, vedení intenzivní péče s pomocí ECMO v klinické praxi, procesní a logistické řízení a etika.

Annals of Intensive Care (2023) 13:36 https://doi.org/10.1186/s13613-023-01126-9

N. A. Bosch, B. Teja, A. C. Law, et al.

Cílem této retrospektivní kohortové studie bylo srovnat účinnost přidání fludrokortizonu k hydrokortizonu oproti samotnému hydrokortizonu u dospělých pacientů se septickým šokem pomocí emulace cílového pokusu.

Výsledky: Analýza zahrnovala  88 275 pacientů, z toho 2 280 pacientů, u kterých začala  léčba hydrokortizonem-fludrokortizonem (median [IQR] věku 64 [54-73] let, 1041 žen, 1 239 mužů) a 85 995 pacientů (median [IQR] věku 67 [57-76] let, 42 136 žen, 43 859 mužů), u kterých byla léčba pouze hydrokortizonem. Hlavním kombinovaným sledovaným parametrem bylo úmrtí v nemocnici, nebo propuštění do hospice, k čemuž došlo u 1076  (47,2%) pacientů léčených hydrokortizonem-fludrokortizonem ve srovnání se 43669 (50,8%) pacienty léčenými pouze hydrokortizonem (upravený absolutní rozdíl rizika, -3,7%, 95%Cl, -4,2% až -3,1%, P<.001).

Závěr: V této kohortové studii srovnávající účinnost mezi dospělými pacienty se septickým šokem, kterým byla podávaná léčba hydrokortizonem a fludrokortizonem je efektivnější, než léčba samotným hydrokortizonem.

JAMA Intern Med. 2023; 183 (5): 451-459. doi:10.1001/jamainternmed.2023.0258

R. Sonneville, E. de Montmollin, D. Contou et al.

Studie se věnovala zhodnocení klinických výsledků pacientů se závažnou meningoencefalitidou vyžadující intenzivní péči.

Výsledky: Celkem bylo zapojeno 589 pacientů, jejichž stav byl pro účel studie zhodnocen po třech měsících. Etiologie jejich nákazy byly rozděleny do 5 skupin: akutní bakteriální meningitidy (n = 247, 41,9%); infekční encefalitidy virového, subakutního bakteriálního nebo mykotického/parazitárního původu (n = 140, 23,7%); autoimunitní encefalitidy (n = 38, 6,4%); neoplastické/toxické encefalitidy (n = 11, 1,9%); a encefalitidy neznámého původu (n = 155, 26,2%).

Celkem 298 pacientů (50,5%, 95% CI 46,6–54,6%) mělo špatný funkční výsledek, včetně 152 úmrtí (25,8%). Proměnné nezávisle související se špatným funkčním výsledkem byly věk >60 let (OR 1,75, 95% CI 1,22–2,51), imunodeprese (OR 1,98, 95% CI 1,27–3,08), čas mezi přijetím do nemocnice a přijetím na JIP delší než 1 den (OR 2,02, 95% CI 1,44–2,99), motorická komponenta GCS ≤ 3 (OR 2,23, 95% CI 1,49–3,45), hemiparéza/hemiplegie (OR 2,48, 95% CI 1,47–4,18), respirační selhání (OR 1,76, 95% CI 1,05–2,94) a kardiovaskulární selhání (OR 1,72, 95% CI 1,07–2,75). Naopak podání cefalosporinu třetí generace (OR 0,54, 95% CI 0,37–0,78) a acykloviru (OR 0,55, 95% CI 0,38–0,80) při přijetí na JIP se ukázalo jako protektivní.

Závěr: Meningoencefalitida se s odstupem 3 měsíců pojí s vysokou mírou mortality a deficitů; nepříznivé faktory, které jsou potenciálně ovlivnitelné pro zlepšení prognózy pacienta, jsou časná ATB terapie, detekce respiračních a kardiovaskulárních komplikací již při příjmu a časný přesun pacienta na JIP.

Intensive Care Med https://doi.org/10.1007/s00134-023-07032-9

M. M. Bembea, L. L. Loftis, R. R. Thiagarajan et. al.

Cílem bylo získat ucelené poznatky o dětech a dospívajících (<21 let) s podporou ECMO v souvislosti se SARS-CoV-2 nebo multisystémovým zánětlivým syndromem (MIS-C). Do studie bylo zahrnuto šedesát tři nemocnic ve 32 státech USA, které se do registru hlásily od 15. března 2020 do 31. prosince 2021.

Výsledky: Konečný soubor zahrnoval 2 733 pacientů s MIS-C (n = 1 530; 37 [2,4 %] vyžadujících ECMO) nebo s akutním COVID-19 (n = 1 203; 71 [5,9 %] vyžadujících ECMO). Pacienti s ECMO byli v obou skupinách starší než pacienti bez podpory ECMO (MIS-C medián 15,4 vs. 9,9 let; akutní COVID-19 medián 15,3 vs. 13,6 let). Percentil indexu tělesné hmotnosti byl podobný ve skupinách MIS-C ECMO versus bez ECMO (89,9 vs 85,8; p = 0,22), ale vyšší ve skupinách COVID-19 ECMO versus bez ECMO (98,3 vs 96,5; p = 0,03). Pacienti na ECMO s MIS-C oproti COVID-19 byli častěji podporováni venoarteriálním ECMO (92 % vs 41 %) z primárních kardiálních indikací (87 % vs 23 %), ECMO u nich bylo zahájeno dříve (medián 1 vs 5 d od hospitalizace), byli kratší dobu na ECMO (medián 3. 9 vs 14 d), měli kratší dobu hospitalizace (medián 20 vs 52 d), nižší nemocniční mortalitu (27 % vs 37 %) a také měli přeživší po propuštění méně závažné morbidity (nová tracheostomie, potřeba kyslíku nebo mechanická ventilace nebo neurologický deficit; 0 % vs 11 %, 0 % vs 20 % a 8 % vs 15 %). Většina pacientů s MIS-C vyžadujících podporu ECMO (87 %) byla přijata v období před nástupem varianty Delta (varianta B.1.617.2), zatímco většina pacientů s akutním COVID-19 vyžadujících podporu ECMO (70 %) byla přijata v období varianty Delta.

Závěr: Podpora ECMO u závažného průběhu SARS-CoV-2 byla ojedinělá, ale typ, zahájení a délka použití ECMO u MIS-C a akutního COVID-19 se výrazně lišily. Stejně jako u předpandemických pediatrických kohort pacientů s ECMO většina z nich se dožila propuštění z nemocnice.

Pediatr Crit Care Med. 2023 May 1;24(5):356-371. doi: 10.1097/PCC.0000000000003212.

C. F. Chesley, M. Chowdhury, D. S. Small, et al.

Cílem studie bylo měřit nerovnosti v délce pobytu v nemocnici (LOS) mezi pacienty s vysokým rizikem nepříznivých výsledků, pacientů s diagnózou sepse a/nebo ARS a nemusí okamžitě potřebovat podporu životních funkcí, a kvantifikovat souvislosti s faktory na úrovni pacienta a nemocnice.

Metody: Tato párovaná retrospektivní kohortová studie používala data z elektronických zdravotnických záznamů z 27 nemocnic. Studie zahrnovala 102 362 dospělých pacientů, kteří splňovali klinická kritéria pro sepsi (n = 84 685) nebo ARS (n = 42 008) s vysokým rizikem úmrtí v době představení v pohotovostním oddělení, ale bez okamžité potřeby invazivní podpory životních funkcí.

Výsledky: Mezi 102 362 pacienty byl medián (IQR) věku 76 (65-85) let; 51,5 % byli muži. Celkem 10,2 % pacientů se identifikovalo jako asijskoameričtí nebo pacifičtí ostrované, 13,7 % jako černí, 9,7 % jako hispánci, 60,7 % jako běloši a 5,7 % jako pacienti s více rasovou příslušností. Po párování rasových a etnických menšinových pacientů s bělošskými pacienty na základě klinických charakteristik představení pacienta, kapacity nemocnice, přijetí na jednotku intenzivní péče a výskyt úmrtí pacientů na oddělení zažili černí pacienti delší délku pobytu ve srovnání s bělošskými pacienty v plně upravených párováních (sepse: 1,26 [95% CI, 0,68-1,84] dny; ARS: 0,97 [95% CI, 0,05-1,89] dny). Délka pobytu byla kratší u pacientů asijskoamerického a pacifického původu s ARS (−0,61 [95% CI, −0,88 do −0,34] dny) a hispánských pacientů se sepsí (−0,22 [95% CI, −0,39 do −0,05] dny) nebo ARS (−0,47 [−0,73 do −0,20] dny).

Závěr: V této kohortové studii pacienti černého původu s vážnými onemocněními, kteří se sepsí a/nebo ARS, měli delší délku pobytu v nemocnici než bělošští pacienti. Hispánští pacienti se sepsí a pacienti asijskoamerického a pacifického původu a hispánští pacienti s ARDS měli kratší délku pobytu v nemocnici.

JAMA Network Open. 2023;6(5):e239739. doi:10.1001/jamanetworkopen.2023.9739

R. Li, Y. Wu, H. Zhang, et al.

Cílem této studie bylo prozkoumat fyziologický dopad ventilace s uvolněním tlaku v dýchacích cestách (APRV) na pacienty s časným středně těžkým až těžkým syndromem akutní respirační tísně (ARDS) pomocí elektrické impedanční tomografie (EIT). V této monocentrické prospektivní studii byli dospělí pacienti s časným středně těžkým až těžkým ARDS na umělé plicní ventilaci na APRV hodnoceni pomocí EIT krátce po APRV (T0) a 6 h (T1), 12 h (T2) a 24 h (T3) po zahájení APRV. Byla porovnána regionální distribuce ventilace a perfúze, mrtvý prostor (%), zkrat (%) a párování ventilace/perfúze (%) na základě měření EIT v různých časových bodech. Kromě toho byly analyzovány klinické proměnné související s respiračním a hemodynamickým stavem.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 12 pacientů. Po APRV byly plicní ventilace a perfúze významně redistribuovány do dorzální oblasti. Byly zjištěny změny v indikátorech distribuce ventilace, které naznačují snížení heterogenity ventilace, jako například snížení. Dorsální ventilace/perfúze shoda se zlepšila v průběhu času. Lepší dorzální ventilace korelovala s vyšším PaO2/FiO2 a nižším PaCO2.

Závěr: APRV optimalizuje distribuci ventilace a perfúze a snižuje heterogenitu plic, což může snížit riziko poškození plic způsobeného ventilátorem.

Li a kol. Critical Care (2023) 27:178 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04469-8

Laws J. C., Vance H. E. et al.

Cílem této retrospektivní observační studie bylo zhodnotit akutní účinky ketaminu na intrakraniální tlak (ICP) a cerebrální perfuzní tlak (CPP) u dětí s těžkým traumatickým poraněním mozku (TBI). Pacienti obdrželi bolusové dávky ketaminu pro sedaci nebo jako léčbu ICP krize (ICP > 20 mm Hg po dobu > 5 minut).

Výsledky: Byla analyzována data od 33 pacientů ve věku od 1 měsíce do 16 let, z nichž 22 dostávalo bolusové dávky ketaminu. Demografické charakteristiky a charakter zranění byli mezi pacienty, kteří dostávali bolusy ketaminu a kteří nebyli léčeni, podobné. Při analýze podskupiny dávek ketaminu používaných pouze pro sedaci nebyl žádný významný rozdíl v ICP nebo CPP od výchozí hodnoty. Jedenácti pacientům bylo během ICP krizí podáno 18 dávek ketaminu. ICP se po těchto dávkách snížil a prahová hodnota CPP vzrostla.

ZÁVĚRY: V této retrospektivní, explorativní studii se ICP po podání ketaminu nezvýšila. Při nastavení protokolu založeného na doporučeních byl ketamin spojen se snížením ICP během kritického zvýšení ICP. Pokud budou tato zjištění reprodukována ve větší studii, může být ketamin zvážován jako léčba intrakraniální hypertenze u dětí s těžkou TBI.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005806

S. Liu, C. Yao, J. Xie, et al.

Tato randomizovaná klinická studie zkoumala účinek injekce Xuebijing (XBJ), přípravku na bázi bylin, na 28denní mortalitu u pacientů se sepsí.

Výsledky: Studie probíhala od října 2017 do června 2019 na jednotkách intenzivní péče ve 45 zařízeních a zahrnovala 1817 náhodně vybraných pacientů se sepsí, kteří byli přítomni méně než 48 hodin. Do studie byli zařazeni pacienti ve věku 18 až 75 let se skóre Sequential Organ Failure Assessment (SOFA) mezi 2 a 13.

Pacienti byli náhodně rozděleni do dvou skupin. Jedna skupina obdržela intravenózní infuzi XBJ (100 ml, n = 911), zatímco druhá skupina dostávala stejný objem fyziologického roztoku (placebo, n = 906) každých 12 hodin po dobu 5 dní.

Výsledky ukázaly, že mezi pacienty, kteří dokončili studii (n = 1760), byla 28denní mortalita významně rozdílná mezi placebem a skupinou XBJ (230 ze 882 pacientů [26,1 %] vs. 165 ze 878 pacientů [18,8 %], P < .001). Absolutní rozdíl rizika činil 7,3 (95%CI 3,4-11,2) procentního bodu. Výskyt nežádoucích účinků byl 222 z 878 pacientů (25,3 %) ve skupině placeba a 200 z 872 pacientů (22,9 %) ve skupině XBJ.

Závěr: Tato studie ukázala, že podání XBJ snížilo 28denní mortalitu u pacientů se sepsí ve srovnání s placebem.

JAMA Intern Med. doi:10.1001/jamainternmed.2023.0780

Ron E. Samet, Arissa M. Torrie, Svetlana V. Chembrovich, et al.

V této debatě bylo diskutováno, zda uskutečnit periferní nervovou blokádu (PNB) u pacientů s rizikem vzniku akutního compartment syndromu (ACS). Tradičně se mnoho kliniků rozhodne pro konzervativní přístup a neuskuteční PNB ze strachu, že by mohla maskovat ACS (Proti). Nicméně nedávné případy a nové vědecké teorie ukázaly, že modifikovaná PNB může být bezpečně a s výhodou použita u těchto pacientů (Pro).

Závěr: Tento článek představuje argumentaci založenou na lepší pochopení relevantní patofyziologie, neurálních drah, lidských a institucionálních limitací a adaptací periferní nervové blokády u pacientů s rizikem vzniku akutního compartment syndromu po traumatu končetiny.

Anesth Analg 2023;136:855–60 DOI: 10.1213/ANE.0000000000006394

V. Crone, M. H. Møller, E. Stokholm Bækgaard

Tato přehledová studie si dala za cíl systematicky popsat soubor důkazů o použití prokinetik u hospitalizovaných pacientů.

Výsledky: Zahrnuli jsme 102 studií s celkovým počtem 8830 pacientů. Osmdesát šest studií byly klinické studie (84 %) a 52 (60 %) z nich bylo provedeno na jednotce intenzivní péče, intolerance příjmu potravy per os zde byla hlavní indikace. V prostředí mimo JIP byly indikace širší. Většina studií dříve hodnotila použití prokinetik s výhodou u gastroskopie ke zlepšení vizualizace. Nejvíce studovaným prokinetikem byl metoklopramid (49 % studií) následovaný erytromycinem (31 %). Celkem bylo vyhodnoceno 147 výsledků, pouze  67 % zahrnutých studií hodnotilo výsledky zaměřené na pacienta, s vyprazdňováním žaludku jako s nejčastěji reportovaným výsledkem. Celkově údaje neposkytly žádný pevný důkaz o rovnováze mezi žádoucím a nežádoucími účinky prokinetik.

Závěr: V tomto přehledu jsme zjistili, že studie, které se zabývaly užitím prokinetik

u hospitalizovaných dospělých pacientů měly značné rozdíly v indikacích, jednotlivých léčivech a outcomes. Jistota důkazů byla posouzena jako nízká až velmi nízká.

Acta Anaesthesiol Scand. 2023 May;67(5):588-598. doi: 10.1111/aas.14222.

Kämpe J., Bohlin O. et al.

Cílem této studie bylo identifikovat faktory související se závažným onemocněním COVID-19 vyžadujícím intenzivní péči a 90denní mortalitu u žen a mužů do 50 let.

Studie založená na registrech využívající data z povinných národních registrů, kde byli pacienti s těžkým COVID-19 přijatí na JIP s potřebou umělé plicní ventilace (případy) mezi březnem 2020 a červnem 2021 porovnáni podle věku, pohlaví a okresu bydliště s 10 populačních kontrol. Populace studie i kontroly byly rozděleny do skupin podle věku (< 50 let, 50–64 a ≥ 65 let) a pohlaví. K výpočtu poměrů šancí (OR) s 95% intervaly spolehlivosti (CI) pro souvislosti mezi závažným onemocněním COVID-19 v populaci byly použity vícerozměrná logistika regresní modely včetně socioekonomických faktorů, aby se porovnala velikost rizikových asociací pro komorbidity v různých věkových kategoriích, a následně faktory spojené s 90denní mortalitou u pacientů přijatých na JIP.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 4921 případů a 49 210 kontrol (střední věk 63 let, 71 % mužů). Komorbidity s nejsilnější asociací s těžkou COVID-19 u mladé populace ve srovnání se staršími pacienty byly chronické onemocnění ledvin (OR 6,80 [3,61–12,83]), diabetes 2. typu (OR 6,31 [4,48–8,88]), hypertenze (OR 5,09 [3,79–6,84]), revmatoidní artritida (OR 4,76 [2,29–9,89]), obezita (OR 3,76 [2,88–4,92]), srdeční selhání (OR 3,06 [1,36–6,89]) a astma (OR 3,04 2,22–4,16]). Při srovnání žen vs. mužů ve věku < 50 let byly pozorovány silnější asociace u žen ohledně diabetu 2. typu (OR 11,25 [6,00–21,08] vs. OR 4,97 [3,25–7,60]) a hypertenze (OR 8,76 [5,10–15,01] vs. NEBO 4,09 [2,86–5,86]). Faktory spojené s 90denní mortalitou u mladých lidí byly předchozí žilní trombembolismus (OR 5,50 [2,13–14,22]), chronické onemocnění ledvin (OR 4,40 [1,64–11,78]) a diabetes 2. typu (OR 2,71 [1,39–5,29]). Tyto asociace s 90denní úmrtností byly v první řadě řízeny ženskou populací.

Závěr: Chronické selhání ledvin, diabetes 2. typu, hypertenze, revmatoidní artritida, obezita, srdeční selhání a astma byly nejsilnějšími rizikovými faktory spojenými se závažným onemocněním COVID-19 vyžadujícím péči na JIP u jedinců < 50 let ve srovnání se starší populací. Po přijetí na JIP však předchozí trombembolie, chronické selhání ledvin, diabetes mellitus 2.typu byly asociovány s nárůstem 90ti denní mortality. Riziko asociace komorbidit bylo všeobecně vyšší u mladších pacientů v porovnání se staršími a u žen v porovnání s muži.

Kämpe et al. Annals of Intensive Care (2023) 13:31 https://doi.org/10.1186/s13613-023-01127-8