Publikace 2023 červen

Soren Becker, Hannah Lang, Clara Vollmer Barbosa et. al.

Cílem této analýzy je poskytnout důkazy o účinnosti adsorberu CytoSorb® ve vztahu k mortalitě v různých případech. Zahrnuty byly randomizované kontrolované studie a observační studie s kontrolními skupinami. Nejdelší zaznamenaná mortalita byla stanovena jako primární sledovaný parametr

Výsledky: Bylo zahrnuto 34 studií s celkem 1297 pacienty, léčených s pomocí CytoSorb® a 1314 kontrol. Podání Cytosorb® nepřineslo snížení mortality (RR [95% CI]: všechny studie 1,07 [0,88; 1,31], sepse 0,98 [0,74; 1,31], CPB chirurgie 0,91 [0,64; 1,29], závažné onemocnění 0,95 [0,59; 1,55], SARS-CoV-2 1,58 [0,50; 4,94]). U pacientů se srdeční zástavou zjistili významné přežití u kontrolní skupiny (1,22 [1,02; 1,46]). Data neprokázala významné rozdíly v délce pobytu na JIP, hladinách laktátu nebo hladinách IL-6 po léčbě. Z celkových 34 vybraných studií bylo pouze 12 randomizovaných kontrolovaných studií. Všechny observační studie prokázaly střední až vážné riziko bias.

Závěr: Dosud neexistují žádné důkazy o pozitivním účinku adsorberu CytoSorb® na mortalitu v různých diagnózách, které by ospravedlňovaly jeho rozsáhlé používání v intenzivní péči.

Becker et al. Critical Care (2023) 27:215 https://doi.org/10.1186/s13054-023-04492-9

-Akito Tsukinaga, Takahiro Mihara, Teppei Takeshima, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu (8 studií, 516 účastníků), metaanalýzy a trial sekvenční analýzy bylo srovnat účinky melatoninu a agonistů melatoninu s placebem nebo bez léčby na kvalitu pooperačního spánku u dospělých pacientů. Primárním sledovaným parametrem byla kvalita spánku hodnocená pomocí vizuální analogové škály (VAS). Sekundárními sledovanými parametry byly délka pooperačního spánku, ospalost, bolest, spotřeba opioidů, kvalita zotavení a nežádoucí účinky

Výsledky: Metaanalýza s náhodnými efekty ukázala, že melatonin kvalitu spánku měřenou pomocí VAS ve srovnání s placebem nezlepšoval (průměrný rozdíl -0,75 mm; 95 % CI-4,86 až 3,35) se zanedbatelnou heterogenitou (I2 5%). Vliv na pooperační nežádoucí účinky byl mezi skupinami melatoninu a kontroly srovnatelný.

Závěr: Výsledky této studie ukazují, že suplementace melatoninem nezlepšuje u dospělých pacientů v pooperačním období kvalitu spánku (měřeno pomocí VAS a porovnáváno s placebem.

Canadian Journal of Anesthesia/Journal canadien d'anesthésie (2023) 70:901–914

K. J. K. Rikhraj, C. Ronsley, M. S. Sekhon et al.

Cílené hodnoty krevního tlaku zůstávají nejasné u kriticky nemocných pacientů. Dvě předchozí systematické přehledové studie neprokázaly rozdíly v úmrtnosti při vysoké prahové hodnotě středního arteriálního tlaku (MAP), ale od té doby byly publikovány nové studie. Proto autoři provedli aktualizovaný systematický přehled a metaanalýzu randomizovaných kontrolovaných studií (RCT), které porovnávaly účinek vyššího normálního v.s. nižšího normálního MAP na úmrtnost, příznivý neurologický výsledek, potřebu renální substituční terapie a nepříznivé účinky vyvolané vazopresory u kriticky nemocných pacientů.

Výsledky: Zahrnuto bylo 8 RCT s celkem  4 561 pacienty. Čtyři studie byly provedeny u pacientů po zástavě srdce mimo nemocnici, dvě u pacientů s distributivním šokem vyžadujícím vazopresory, jedna u pacientů se sepsí a jedna u pacientů s hepatorenálním syndromem. Souhrnné rizikové poměry pro moralitu (osm RCT; 4 439 pacientů) a příznivý neurologický výsledek (čtyři RCT; 1 065 pacientů) byly 1,06 (95% CI 0,99 až 1,14; střední jistota) a 0,99 (95% CI 0,90 až 1,08; střední jistota). Rizikový poměr pro potřebu renální substituční terapie (čtyři RCT; 4 071 pacientů) byl 0,97 (95% CI 0,87 až 1,08; střední jistota). Nebyla zjištěna statisticky významná heterogenita mezi studiemi v žádném z výsledků.

Závěr: Tato aktualizovaná systematická přehledová studie a metaanalýza RCT nenašla žádné rozdíly v mortalitě, příznivém neurologickém outcome ani v potřebě renální substituční terapie mezi kriticky nemocnými pacienty přiřazenými k vyššímu normálnímu v.s. nižšímu normálnímu cíli MAP.

Can J Anesth/J Can Anesth https://doi.org/10.1007/s12630-023-02494-3

Federico Geraldini, Paolo Diana, Davide Fregolent, et al.

Cílem této tohoto systematického přehledu a metaanalýzy randomizovaných kontrolovaných studií (9 randomizovaných kontrolovaných studií, 1 342 pacientů) bylo zhodnotit účinky celkové anestezie vs. sedace při vědomí na funkční klinické následky měřitelné pomocí modifikované Rankinovy stupnice (mRS) po třech měsících od výkonu.

Výsledky: Nebyly zjištěny žádné signifikantní rozdíly mezi celkovou anestezií a sedací při vědomí ve vztahu k mRS (mRS 0 - 2), délce výkonu, času od začátku příznaků do reperfuze, mortalitě, délce pobytu v nemocnici a délce pobytu na jednotce intenzivní péče. Pacienti léčení v celkové anestezii měli častější úspěšnou reperfuzi, i když průměrná doba od vpichu do reperfuze byla o něco delší.

Závěr: V této aktualizované systematické přehledové studii a metaanalýze neměla volba strategie podávané anestezie při endovaskulární terapii pacientů s CMP signifikantní vliv (při měření po třech měsících) na funkční výsledek hodnocený pomocí stupnice mRS (modifikovaná Rankinova stupnice). U pacientů, kterým byla provedena terapie v celkové anestezii, byla reperfuzní terapie častěji úspěšná.

Canadian Journal of Anesthesia/Journal canadien d'anesthésie https://doi.org/10.1007/s12630-023-02481-8

Mathias Maagaard, Emma R. Stormholt, Lasse F. Nielsen,et al.

Cílem této studie bylo  porovnatpodání dexamethasonu perineurálně, nebo systémově jako adjuvans k bupivacainu pro prodloužení účinku trvání blokády, v porovnání s použitím pouze bupivacainu. Primárním sledovaným cílem byla délka trvání senzorické nervové blokády měřené pomoci teplotní diskriminace.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 16 dobrovolníků, hodnoceno bylo podání dexametasonu perineurálně a systémově. Průměrná doba trvání senzorické blokády byla 706 ± 94 minut pro perineurální podání, 677 ± 112 minut pro systémové podání a 640 ± 121 minut pro skupinu s placebem. Délka trvání senzorické nervové blokády byla delší u perineurálního podání ve srovnání s placebem (průměrný rozdíl 66 minut; 95%CI 23 až 108). Doba blokády byla srovnatelná mezi systémovým podáním dexamethasonu a placebem (průměrný rozdíl 36 minut; 95%CI -30 až 103).

Závěr: Perineurálně podaný dexametason jako adjuvans k bupivacainu vedl k prodloužení blokády u zdravých dobrovolníků. Při systémovém podání byla délka trvání blokády podobná, jako při podání placeba.

ANESTHESIOLOGY 2023; 138:625–33 doi: 10.1097/ALN.0000000000004557

V. Tsampasian, H. Elghazaly, R. Chattopadhyay, et al.

Post−COVIDový stav (PCC) je komplexní a heterogenní porucha.Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy bylo zhodnotit demografické charakteristiky a komorbidity, které byly spojeny se zvýšeným rizikem vývoje PCC.

Výsledky: Do metaanalýzy bylo zavzato 41 článků a celkem 860 783 pacientů. Výsledky ukázaly, že ženské pohlaví (OR 1,56; 95% CI 1,41–1,73), věk (OR 1,21; 95% CI 1,11–1,33), vysoký BMI (OR 1,15; 95% CI 1,08–1,23) a kouření (OR 1,10; 95% CI 1,07–1,13) jsou spojeny se zvýšeným rizikem vývoje PCC. Navíc bylo zjištěno, že přítomnost komorbidit a předchozí hospitalizace nebo přijetí na JIP jsou spojeny s vysokým rizikem PCC (OR 2,48; 95% CI 1,97–3,13 a OR 2,37; 95% CI 2,18–2,56). Pacienti, kteří byli očkováni proti COVID-19 dvěma dávkami, měli signifikantně nižší riziko vývoje PCC ve srovnání s neočkovanými pacienty (OR 0,57; 95% CI 0,43–0,76).

Závěr: Tento systematický přehled a metaanalýza prokázaly, že určité demografické charakteristiky (např. věk a pohlaví), komorbidity a závažná COVID-19 jsou spojeny se zvýšeným rizikem PCC, zatímco očkování má ochrannou roli proti následkům PCC. Tyto zjištění mohou přispět k lepšímu porozumění, kdo může vyvinout PCC, a poskytnout další důkazy o přínosech očkování.

JAMA Intern Med. 2023;183(6):566-580. doi:10.1001/jamainternmed.2023.0750

V. Labbé, D. Contou, N. Heming et. al.

Cílem této randomizovaná klinická open-label bylo jistit, zda terapeutická antikoagulační dávka (TA) nebo vyšší profylaktická dávka (HD-PA) snižují mortalitu nebo délku trvání onemocnění ve srovnání se standardní profylaktickou antikoagulační dávkou (SD-PA) a zároveň, zda terapeutická antikoagulační dávka překonává léčebné účinky standardní profylaktické dávky a zdali terapeutická antikoagulační dávka překonává vyšší profylaktická dávku. Cílem bylo také porovnat klinické výsledky těchto tří strategií. Primárním sledovaným parametrem byla povšechná mortalita a doba do klinického zlepšení 28.den.

Výsledky: Do primární analýzy zahrnuto celkem 334 pacientů z 23 nemocnic - 114 ve skupině standardní profylaktické antikoagulační dávky (SD-PA), 110 ve skupině vyšší profylaktické antikoagulační dávky (HD-PA) a 110 ve skupině terapeutické antikoagulační dávky (TA). V době randomizace bylo 90 % pacientů hospitalizováno na jednotce intenzivní péče. Mezi studovanou populací pacientů (průměrný věk [SD] 82,3 [13.0] let; 226 [67.7%] muži a 108 [32.3%] ženy), mělo užití HD-PA vs SD-PA podobnou pravděpodobnost příznivého klinického výsledku (47.3% [95%CI, 39.9% až 54.8%] vs 52.7%[95%CI, 45.2% až 60.1%]; P = .48), stejně jako tomu bylo u srovnání TA a SD-PA (50.9%[95%CI, 43.4% až 58.3%] vs 49.1% [95%CI, 41.7% až 56.6%]; P = .82), ale i u srovnání TA a HD-PA (53.5% [95%CI 45.8% až 60.9%] vs 46.5% [95%CI, 39.1% až 54.2%]; P = .37). Čistý klinický přínos (net clinical outcome) byl dosažen u 29.8% pacientů se zavedenou SD-PA (20.2% trombóza, 2.6% krvácení, 14.0% smrt), 16,4% se zavedenou HD-PA (5.5% trombóza, 3.6% krvácení, 11.8% smrt) a 20.0% pacientů se zavedenou TA (5.5% trombóza, 3.6% krvácení, 11.8% smrt). Použití HD-PA a TA navíc významně snížilo v porovnání s SD-PA výskyt trombózy (absolutní rozdíl -14,7 [95%CI -6,2 až -23,2] a -14,7 [95%CI -6,2 až -23,2]). Použití HD-PA významně snížilo čistý klinický přínos ve srovnání s SD-PA (absolutní rozdíl, −13.5; 95%CI −2.6 to −24.3).

Závěr: Tato randomizovaná klinická studie zjistila, že HD-PA ani TA ve srovnání s SD-PA nezlepšily primární míru mortality ani dobu do klinického zlepšení u pacientů s hypoxemickou pneumonií COVID-19. Vyšší profylaktická dávka však vedla k významně lepšímu klinickému výsledku tím, že snížila riziko vzniku trombóz de novo.

JAMA Intern Med. 2023;183(6):520-531. doi:10.1001/jamainternmed.2023.0456

Jing-Yi Niu, Na Yang, Qing-Yu Tao

Cílem této studie bylo srovnání účinku různých forem podání dexmedetomidinu (i.v./i.n., intratracheální) na výskyt pooperačního deliria (POD). Primárním hodnoceným parametrem byla četnost výskytu POD v třech dnech po operaci, dále byla hodnocena incidence pooperační bolesti v krku (POST) a kvalita spánku.

Výsledky: Zařazeno bylo celkem 150 pacientů starších 60 let. V porovnání s intranazální skupinou měla intravenózní skupina významně nižší výskyt POD v rámci 3 dnů po operaci (3 z 49 [6,1 %] vs. 14 z 50 [28,0 %]; 95% CI 0,05–0,63; P < 0,017). U pacientů ve skupině intratracheálního podání byl zjištěn nižší výskyt POD než ve skupině intranazální (5 z 49 [10,2 %] vs. 14 z 50 [28,0 %]; OR 0,29; 95% CI 0,10–0,89; P < 0,017). Zároveň nebyl zjištěn signifikantní rozdíl incidencí mezi skupinami intratracheální a intravenózní (5 z 49 [10,2 %] vs. 3 z 49 [6,1 %]; OR 1,74; 95% CI 0,40–7,73; P > 0,017).

Výskyt POST byl nižší ve skupině intratracheální než v ostatních skupinách 2 hodiny po operaci (7 z 49 [14,3 %] vs. 12 z 49 [24,5 %] vs. 18 z 50 [36,0 %], P < 0,017). Intravenózní dexmedetomidin měl nejnižší skóre Pittsburghského indexu kvality spánku druhé ráno po operaci (medián [interquartile range {IQR}]: 4 [3–5] vs. 6 [4–7] vs. 6 [4–7], P < 0,017). V porovnání s intranazální skupinou vykazovala intravenózní skupina vyšší výskyt bradykardie a nižší výskyt pooperační nevolnosti a zvracení (P < 0,017).

Závěr: U pacientů starších 60 let, podstupujících spinální výkon, vykazovaly i.v. a intratracheální cesty podání (oproti intranazální) nižší incidenci brzkého POD. Dále byl intravenózně podaný dexmedetomidin asociován s lepší kvalitou spánku a intratracheálně podaný pojen s nižší incidencí POST.

Anesth Analg 2023;136:1075–83 doi: 10.1213/ANE.0000000000006464

Yuewen He1, Xuhui Zhuang, Hao Liu et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo srovnání účinnosti a komfortu vysokoprůtokové nosní kanyly s rozdílnými iniciálními nastaveními průtoku. Primárním sledovaným parametrem byla míra intubace v 28. dni, dále byly sledovány faktory jako časné a pozdní úmrtí, skóre komfortu, délka pobytu na JIP/v nemocnici a 24h PaO2/FiO2.

Výsledky: Zahrnuto bylo celkem 23 randomizovaných kontrolních studií s daty 5774 pacientů. Skupina s vysokou rychlostí iniciálního průtoku (HFNChigh) byla v porovnání s kontrolní skupinou, která byla ventilována neinvazivně, spojena s nižší mírou intubace (OR 0.72, 95% credible interval [CrI] 0.56 až 0.93; důkaz střední kvality) a nižší četností časných úmrtí (OR 0.81 95% CrI 0.69 to 0.96; důkaz střední kvality). Ze všech možných intervencí měla skupina HFNC High nejvyšší pravděpodobnost snížené nutnosti intubace (73,04 %), nižší krátkodobou (82,74 %) a dlouhodobou mortalitu (67,08 %). Jako režim nejvíc komfortní pro pacienta se zdál režim s nízkým průtokem.

Závěr: Iniciální vyšší  rychlost průtoku (50-60 l/min) byla asociována s nižší mortalitou a mírou intubace, avšak také s nižší mírou komfortu. U léčby AHRF by měl být zpočátku volen režim se střední rychlostí průtoku (30-40 l/min) a dále individualizován.

He et al. Journal of Intensive Care (2023) 11:18

Karim Asehnoune, Paul Rooze, Chiara Robba, et al.

Cílem tohoto systematického článku a meta analýzy observačních a intervenčních bylo popsat potencionální efekty ventilační strategie na outcome u pacientů s akutním poraněním mozku na umělé plicní ventilaci. Primárním sledovaným parametrem byla 28denní mortalita. Sekundární sledované parametry představovala incidence ARDS, trvání umělé plicní ventilace a Pa02/FiO2 ratio.

Výsledky: Do metaanalýzy bylo zahrnuto 8 studií s celkem 5639 pacienty. Nebyl nalezen rozdíl významný rozdíl mezi ventilací nízkými objemy (Vt < 8 ml/kg IBW) oproti  vysokým ventilačním objemům (Vt > = 8 ml/kg IBW),[OR 0.88 (95%CI 0.74 až 1.05), p = 0.16, I2 = 20%], nízkým a středně vysokým PEEP (< nebo > = 5 cmH2O) [OR 0.8 (95% CI 0.59 až 1.07), p = 0.13, I2 = 80%] a protektivní nebo neprotektivní  ventilace[OR 1.03 (95% CI 0.93 až 1.15), p = 0.6, I2 = 11]. Nízké dechové objemy [OR 0.74 (95% CI 0.45 až 1.21, p = 0.23, I2 = 88%], střední PEEP [OR 0.98 (95% CI 0.76 to 1.26), p = 0.9, I2 = 21%], nebo protektivní ventilace [OR 1.22 (95% CI 0.94 to 1.58), p = 0.13, I2 = 22%] neovlivnily incidenci syndromu akutní respirační tísně. Protektivní ventilace zlepšila PaO2/FiO2 poměr v prvních 5 dnech umělé plicní ventilace (p < 0.01).

Závěr: Nízké dechové objemy, střední nebo vysoká hodnota PEEP, nebo protektivní ventilace nebyli asociovány s mortalitou a nižší incidencí ARDS u pacientů s akutním poraněním mozku na  umělé plicní ventilaci. Nicméně protektivní ventilace zlepšila oxygenaci a může být bezpečně použita u těchto pacientů. Přesná úloha managementu ventilace a jeho role pro outcome pacientů se závažným poraněním mozku musí být přesněji vymezené.

Cílem tohoto systematického článku a meta analýzy observačních a intervenčních bylo popsat potencionální efekty ventilační strategie na outcome u pacientů s akutním poraněním mozku na umělé plicní ventilaci. Primárním sledovaným parametrem byla 28denní mo

Peng Liang, Meng Dai, Xiao Wang, Dongxin Wang

Cílem této studie bylo zkoumání bezpečnosti a non inferiorit účinnosti ciprofolu v rámci celkové anestezie u elektivních výkonů. Sledovanými parametry byla srovnatelnost účinku, dále úspěšnost úvodu do anestezie, míra vědomí, návrat spontánního dýchání, čas do opuštění post-anestetické JIP a změny v BIS, bezpečnostní profil

Výsledky: Celkem bylo zapojeno 129 pacientů s plánovaným výkonem - 86 byl podáván ciprofol pro úvod i vedení anestezie, 42 byl za stejným záměrem podáván propofol. Úspěšnost udržování celkové anestezie byla 100 % pro obě skupiny, prokázala se srovnatelnost ciprofolu (95% CI -4,28 % do 8,38 %). Mezi oběma skupinami pacientů nebyly nalezeny významné rozdíly v kontextu sekundárních sledovaných parametrů (všechny P > 0,05). V obou skupinách se zdála být srovnatelně vysoká nutnost léčby nouzových nežádoucích účinků (TEAEs) (80,2 % vs. 81,0 %, P > 1,000)

Závěr: Ciprofol vykazoval srovnatelný profil bezpečnosti ve srovnání s propofolem, dále výbornou toleranci.

Eur J Anaesthesiol 2023; 40:399–406 doi: 10.1097/EJA.0000000000001799

Pascal Laferriere-Langlois, Alexandre Dion, Eric Guimond, et al.

Cílem této prospektivní, zaslepené randomizované kontrolované studie (150 pacientů) bylo porovnat účinnost tří pomůcek k zajištění dýchacích cest (SGA) druhé generace které lze použít jako vodiče k zaintubování pacienta s užitím flexibilního bronchoskopu. Primárním sledovaným parametrem byl čas do intubace. Sekundárními sledovanými parametry byly obtížnost, doba trvání a úspěšnost zavedení SGA; úspěšnost intubace na první pokus; celková úspěšnost intubace; počet pokusů o intubaci; obtížnost intubace a obtížnost vytažení SGA.

Výsledky: Medián času do intubace byl ve všech třech skupinách podobný (Air-Q Blocker: 44 sekund, AuraGain: 45 sekund, i-gel: 36 sekund; P = 0,08). Při užití i-gel byla délka zavedení kratší (i-gel: 10 sekund, Air-Q Blocker: 16 sekund, AuraGain: 16 sekund; P < 0,001) a zavedení bylo méně obtížné (Air-Q Blocker vs. i-gel, P = 0,001; AuraGain vs. i-gel, P = 0,002). Úspěšnost zavedení SGA, úspěšnost intubace a počet pokusů byly podobné. Air-Q Blocker bylo snazší vytáhnout než i-gel (P < 0,001).

Závěr: Všechny 3 SGA pomůcky dosáhly stran intubace pacienta podobných výsledků. Navzdory faktu, že byly pozorovány méně významné výhody použití i-gel SGA, by lékaři měli vždy volit SGA pomůcku primárně na základě vlastních zkušeností.

Canadian Journal of Anesthesia/Journal canadien d'anesthésie (2023) 70:851–860

Gabriella Aschkenasy, Oren Leder, Rivka Pardes et al.

Cílem této monocentrické prospektivní studie (253 elektivních gastroskopií, 245 dětí, 1 - 18 let) bylo prozkoumat objem reziduální tekutiny v žaludku po odlišně dlouhých dobách lačnění. Získaná data zahrnovala dobu lačnění pacienta, informaci o posledním jídle a poslední tekutině, odsátý objem žaludku a pH a charakteristiky pacienta.

Výsledky: Průměrná doba lačnění čirých tekutin byla 6,9 hodiny (rozmezí 1 hodina 40 minut - 18 hodin 35 minut) (SD 4,5). Průměrný věk byl 9,8 let (SD 5,1) a průměrná tělesná hmotnost byla 33,2 kg (SD 18,7). Průměrný reziduální objem žaludku byl 12 ml (0 - 90) (SD 13,5) nebo 0,34 ml/kg (SD 0,37) a průměrné naměřené pH bylo 1,5 (SD 0,9). Mezi dobou lačnění a reziduálním objemem žaludeční tekutiny vztaženým na tělesnou hmotnost (r = -0,103, p = 0,1) ani mezi dobou lačnění a pH reziduální žaludeční tekutiny (r = -0,07, p = 0,3) nebyla zaznamenána významná korelace. U více než poloviny pacientů byl reziduální objem žaludku menší než 10 ml a to nezávisle na délce lačnění.

Závěr: U dětí, které podstoupily gastroskopii, nebylo možné prokázat žádnou souvislost mezi dobou lačnění čirých tekutin a reziduálním objemem žaludeční tekutiny vztažené na tělesnou hmotnost dítěte. Závěry této studie mohou podpořit doporučení zkrátit dobu lačnění čirých tekutin.

Paediatric Anaesthesia 2023 Jul;33(7):532-538.

R. R. Bruno, J. Wollborn, K Fengler, et al.

Tato randomizovaná, prospektivní klinická multicentrická studie testuje hypotézu, zda zahrnutí ukazatelů perfuze podjazykové mikrocirkulace do terapeutického managementu snižuje 30denní mortalitu u pacientů přijatých na jednotku intenzivní péče (JIP) v šokem. U všech pacientů byla měřena podjazykové mikrocirkulace pomocí videomikroskopu se svislým temným polem (SDF) při přijetí na JIP (± 4 h) a 24 (± 4) hodin později. Pacienti byli randomizováni do běžné skupiny, nebo do skupiny, ve které byly integrovány ukazatele perfuze podjazykové mikrocirkulace do plánu terapie. Primárním sledovaným paramterem byla 30denní mortalita, sekundárními sledované parametry zahrnovaly délku pobytu na JIP a v nemocnici a 6měsíční úmrtnost.

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 141 pacientů s kardiogenním šokem (n = 77), po operaci srdce (n = 27) nebo v sepsi (n = 22). Z toho 69 pacientů bylo randomizováno do intervenční skupiny a 72 do skupiny s běžnou péčí. Nebyly zaznamenány žádné závažné nežádoucí události (ZNU). V intervenční skupině dostalo v následující hodině významně více pacientů úpravu (zvýšení nebo snížení) vasoaktivních léků nebo tekutin (66,7% vs. 41,8%, p = 0,009). Hodnoty mikrocirkulace 24 hodin po přijetí a 30denní mortality se nelišily [32 (47,1%) pacientů versus 25 (34,7%), RR 1,39 (0,91–1,97); Cox-regrese: HR 1,54 (95% CI 0,90–2,66, p = 0,118)].

Závěr: Zahrnutí ukazatelů perfuze podjazykové mikrocirkulace do plánu terapie vedlo k změnám léčby, které nezlepšují přežití.

Intensive Care Med https://doi.org/10.1007/s00134-023-07098-5

S. Tripathi, E. Laksana, M. C. McCrory

Cílem bylo popsat asociaci mezi dávkou opioidů a benzodiazepinů podaných pacientům v době terminální extubace (TE) a časem úmrtí pacienta (TTD) při úmrtí do 1 hodiny od TE.

Medikace zahrnovala celkové dávky (total dose) opioidů a benzodiazepinů 24 hodin před a jednu hodinu po TE. Účelem bylo určit souvislost s TTD v závislosti na věku, pohlaví, posledního zaznamenaného poměru saturace kyslíkem/Fio2, GCS, potřebě inotropních látek v posledních 24 hodinách a použití svalových relaxancií v rámci 1 hodiny po TE

Výsledky: Součástí studie bylo 680 pacientů ve věku od 0 do 21 let, kteří zemřeli do 1 hodiny od terminální extubace v 9 nemocničních zařízení v USA.. Medián věku studované populace byl 2,1 roku (IQR, 0,4-11,0 let). Medián TTD byl 15 minut (IQR 8-23 min). Čtyřicet procent pacientů (278/680) dostávalo opioidy nebo benzodiazepiny během 1 hodiny po TE, přičemž největší procento pacientů dostávalo pouze opioidy (23%, 159/680). U pacientů, kteří po TE dostávali léky, byl medián dávky morphinu a jeho ekvivalentů 0.75 mg/kg/hr (IQR, 0.3–1.8 mg/kg/hr) (n= 263) a medián dávky lorazepamu a jeho ekvivalentů 0.22 mg/kg/hr (IQR, 0.11–0.44 mg/kg/hr) (n= 118). Medián morfinového ekvivalentu a lorazepamového ekvivalentu podaných po TE byly 7,5krát a 22krát vyšší než mediány léčiv podaných před extubací. Nebyla prokázána žádná významná přímá korelace mezi opioidy nebo benzodiazepiny podaných před nebo po TE a TTD. Regresní analýza taktéž neprokázala žádný vztah mezi dávkou zmíněných léčiv a TTD.

Závěr: Dětským pacientům jsou často předepisovány opiody a benzodiazepiny v rámci terminální extubace. U pacientů, u kterých došlo k úmrtí do 1 hodiny od terminální extubace, nebyla doba umírání (TTD) spojena s dávkováním podané medikace v rámci dosažení komfortní péče.

Pediatric Critical Care Medicine DOI: 10.1097/PCC.0000000000003209

Robert Harutyunyan, Sean D. Jeffries, Jose L. Ramírez-GarcíaLuna,et al.

Tato práce se zaměřila na zhodnocení výsledků systémů pro pomoc s rozhodováním (DSS) ve srovnání se standardní péčí v rámci péče o kritické pacienty (SOC). Primárním cílem bylo srovnání efektivity DSS a SOC v anesteziologii, urgentní medicíně (ED) a intenzivní péči (ICU).

Výsledky: Zahrnuto bylo celkem 34 RCT studií, kdy u celkem 68 102 účastníků byla provedena intervence dle DSS, zatímco u 111 515 šlo o intervence v rámci standardní péče (SOC). Analýza kontinuálních a binárních výsledků byla statisticky významná a naznačuje, že zdravotnické intervence jsou mírně zlepšeny se zapojením DSS ve srovnání se standardní léčbou na ICU. Podskupinová analýza v rámci anesteziologie (SMD, -0,89; 95% CI [-1,71 až -0,07]; P < 0,01) a ICU (SMD, -0,63; 95% CI [-1,14 až -0,12]; P < 0,01) vykazují pravděpodobné zlepšení výsledků, v oblasti urgentní medicíny jsou výsledky neprůkazné (SMD, -0,24; 95% CI [-0,71 až 0,23]; P < 0,01).

Závěr: Využití DSS bylo asociováno s pozitivním vlivem na intenzivní péči; výsledky v rámci urgentní medicíny byly neprůkazné.

Anesth Analg 2023;136:1084–95 doi: 10.1213/ANE.0000000000006500

A. Ward, A. Chemparathy, M. Seneviratne et. al.

Cílem studie bylo zjistit, zda počet přístupů do krevního řečiště na den pomocí centrálního venózního katetru (CVK) je spojen s vyšším rizikem infekce krevního řečiště spojené s centrálním venózním katétrem (CLABSI). Bylo předpokládáno, že počet CVK přístupů za den je spojen se zvýšeným rizikem CLABSI a že významná část CVK přístupů může být nahrazena jinými cestami než CVK. Byla provedena retrospektivní kohortová studie pacientů s minimálně jedním zavedeným CVK.

Výsledky: U 6 543 pacientů bylo zaznamenáno 138 411 dnů s CVK, z toho 639 dnů s CVK po 3 dnech od zavedení s CLABSI (celkem 217 CLABSI). Počet přístupů CVK na den byl nezávisle spojen s rizikem CLABSI v následujících 3 dnech (upravený poměr šancí, 1,007; 95% CI, 1,003-1,012; p = 0,002). Z léků podávaných prostřednictvím CL bylo 88 % kandidátů na podání periferní linkou. Tyto přístupy přispívaly v průměru k 6,3% zvýšení denního rizika CLABSI.

Závěr: Počet CVK přístupů denně je nezávisle spojen s rizikem CLABSI v následujících 3 dnech. Ve zkoumané pediatrické populaci mohla být většina léků podávaných prostřednictvím CVK bezpečně podána periferně. Snaha o omezení počtu přístupů přes CVK může být důležitou strategií, kterou je třeba zahrnout do současných preventivních programů pro CLABSI.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005838

C. K. Grissom, M. J. Lanspa, D. Groat et. al.

Cílem bylo zavést počítačový protokol pro ventilaci s nízkým dechovým objemem (LTVV) s cílem zlepšit léčbu a výsledky pacientů na umělé plicní ventilaci se syndromem akutní respirační tísně (ARDS) i bez něj. Jednalo se o pragmatickou, nerandomizovanou hybridní studii implementace/účinnosti typu II, která probíhala v dvanácti nemocnicích v průběhu dvou let. Primárním klinickým sledovaným parametrem byl počet dnů bez ventilace (VFD) do 28. dne. Primárním procesním sledovaným paramtrem byl medián počátečního nastaveného dechového objemu.

Výsledky: Do studie bylo zahrnuto 8 692 uměle ventilovaných pacientů, 3 282 (38 %) z nich mělo ARDS. Po zavedení se nastavený dechový objem udávaný jako ml/kg předpokládané tělesné hmotnosti snížil z mediánu 6,1 ml/kg (IQR, 6,0-6,8 ml/kg) na 6,0 ml/kg (IQR, 6,0-6,6 ml/kg) (p = 0,009). Procento pacientů, kteří dostávali LTVV (dechový objem ≤ 6,5 ml/kg), se po implementaci zvýšilo z 69,8 % (n = 1 721) na 72,5 % (n = 1 846) (p = 0,036). Procento pacientů, kteří dostávali větší počáteční nastavený dechový objem než 8 ml/kg, se po implementaci snížilo z 9,0 % (n = 222) na 6,7 % (n = 174) (p = 0,005). Mezi pacienty s ARDS se pozitivní end-expirační tlak 1. den zvýšil z 6,7 na 8,0 cm H2O (p < 0,001). Nebyl pozorován žádný rozdíl ve VFD (upravený poměr šancí, 1,06; 95% CI, 0,91-1,24; p = 0,44) ani v sekundárních výsledcích délky pobytu nebo úmrtnosti, a to ani v rámci hlavní kohorty, ani v podskupině pacientů s ARDS.

Závěr: Po zavedení počítačového protokolu a omezení počtu pacientů, kteří dostávali dechové objemy větší než 8 ml/kg, došlo ke zlepšení dodržování optimálního ventilačního režimu. Zlepšení klinických výsledků nebylo zaznamenáno.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005840

Derek Kleinveld, Nicola Curry, Jerrold Levy, et al.

Krvácení je hlavní příčinou perioperační mortality. V průběhu operace jsou u pacientů se závažným krvácením hlavními používanými terapeutickými přístupy chirurgcká kontrola poškození (damage control surgery) a masivní transfuzní protokoly (MTP). Masivní transfuze je arbitrárně definována jako přijetí 10 nebo více jednotek červených krvinek za 24 hodin. MTP zahrnují krevní složky nebo plnou krev spolu s koncentráty koagulačních faktorů, včetně koncentrátů protrombinového komplexu (PCC) a fibrinogenu, a často jsou založeny na algoritmu pro management masivního krvácení, který může zahrnovat podání kyseliny tranexamové.

Pro kontrolu krvácení se používá monitorace koagulace, která zahrnuje konvenční koagulační testy (například počet trombocytů, protrombinový čas a hladinu fibrinogenu) a/nebo viskoelastické testování (VET). Tento přehled se zaměřuje na představení terapeutických přístupů k managementu hemostázy v průběhu perioperačního krvácení.

Intensive Care Medicine https://doi.org/10.1007/s00134-023-07089-6

David Mokrani, Juliette Chommeloux, Marc Pineton de Chambrun et al.

Antibiotická rezistence je velmi závažný zdravotní problém, který se v budoucnu může stát jednou z hlavních příčin úmrtí. Práce se věnuje aspektům, na které je možné se v rámci cíle snížení spotřeby/optimalizace užití antibiotik na JIP zaměřit (antibiotic stewardship). Konkrétně navrhuje kroky: např. zdržení se okamžitého předepsání antibiotik při podezření na infekci (s výjimkou pacientů se šokem), limitace nasazení širokospektré empirické léčby u pacientů bez rizikových faktorů pro multirezistentní patogeny, nasazení monoterapie místo kombinované terapie s případným omezením spektra dle výsledků kultivace a testů citlivosti, omezení využití karbapenemů na patogeny čeledi Enterobacteriaceae produkující rozšířené spektrum betalaktamáz a využití nových betalaktamů na obtížně léčitelné patogeny. Práce apeluje na integraci kombinace těchto opatření, oproti pouze jednomu z nich.

Mokrani et al. Annals of Intensive Care (2023) 13:39 https://doi.org/10.1186/s13613-023-01134-9

Louis-Marie Galerneau, Sébastien Bailly, Nicolas Terzi, Stéphane Ruckly et. al.

Cílem studie bylo popsat změny v léčbě akutních exacerbací chronické obstrukční plicní nemoci (AECOPD) na jednotkách intenzivní péče (JIP) a porovnat výsledky léčby pacientů. Z databáze OutcomeRea byla vybrána data týkající se pacientů přijatých pro AECOPD v letech 1997-2018. Byly analyzovány trendy v používání ventilační podpory, kortikosteroidní terapie, antibiotické terapie a celkového přežití pacientů.

Výsledky: Do studie bylo zapojeno 1816 pacientů a 32 pracovišť. Postupem času došlo ke snížení předepisování kortikosteroidů a antibiotik. V analýze časových řad nebyly tyto změny v praxi spojeny s mortalitou na JIP. Podíl pacientů léčených invazivní mechanickou ventilací (IMV) se také postupně snižoval (z 51 % v letech 1997-2002 na 35 % v letech 2013-2018), přičemž v analýze časových řad byla zjištěna souvislost mezi poklesem používání IMV a snížením úmrtnosti na JIP. Míra selhání neinvazivní ventilace (NIV) se snížila s nárůstem používání NIV na podporu odpojení od IMV. Došlo ke snížení mediánu délky pobytu na JIP (z 8 d v letech 1997-2002 na 4 d v letech 2013-2018) a mediánu celkové doby hospitalizace (z 23 d v letech 1997-2002 na 14 d v letech 2013-2018). Bylo pozorováno zlepšení prognózy, pokles celkové nemocniční mortality (z 24 % mezi lety 1997 a 2002 na 15 % mezi lety 2013 a 2018), mortality na JIP (ze 14 % mezi lety 1997 a 2002 na 10 % mezi lety 2013 a 2018) a 90denní mortality (ze 41 % mezi lety 1997 a 2002 na 22 % mezi lety 2013 a 2018).

Závěr: Délka pobytu a mortalita pacientů s AECOPD hospitalizovaných na JIP se za posledních 20 let snížila díky širšímu používání NIV a snížení počtu předepsaných antibiotik a kortikosteroidů.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000005807

Sydney E. S. Brown, Matt Hall, Ruth B. Cassidy, et al.

Tato studie si klade za cíl zhodnotit vliv tracheostomie (a)nebo výživy sondou na pooperační mortalitu. Mortalita byla měřena v 3. a 30. dni.

Výsledky: Hodnocena byla data celkem 43193 pediatrických pacientů s neurologickou/neuromuskulární poruchou Mortalita ve 3. den denní činila 1,3% (549/43 193); 30denní mortalita činila 2,7% (1168/43 193). Většina (79,1%) neměla zavedenou žaludeční sondu ani tracheostomii, 1,2% měla pouze tracheostomii, 15,5% měla pouze žaludeční sondu a 4,2% obě pomůcky. Používání žaludeční sondy bylo obecně spojeno se sníženou 3denní mortalitou ve srovnání s nepoužíváním žádné pomůcky (0,9 % vs 1,3 %, P = 0,003) u dětí podstupujících nízkorizikovou operaci a při urgentní hospitalizaci. Používání obou pomůcek bylo spojeno se sníženou 3denní mortalitou u dětí podstupujících nízkorizikovou operaci (0,8 % vs. 1,9 %; P = 0,013) a během urgentní hospitalizace (1,6 % vs 2,9 %; P = 0,023). Z hlediska 30denní mortality bylo používání žaludeční sondy nebo obou metod spojeno se sníženou mortalitou při rozdělení dat podle počtu chronických komplexních onemocnění.

Závěr: S ohledem na obecně závažnější/komplikovanější stav pacientů vyžadujících tracheostomii a/nebo sondu bylo zavedení žaludeční sondy asociováno s nižší 3denní mortalitou a nižší stratifikovanou 30denní mortalitou. Použitá kombinace obou byla asociována s nižší 3denní mortalitou u pacientů podstupujících nízkorizikový výkon.

Anesth Analg 2023;136:1133–42 doi: 10.1213/ANE.0000000000006413

Enitan D. Carrol, Suchitra Ranjit, Kusum Menon,et. al.

Cílem této práce bylo sestavit celosvětově platnou definici sepse u dětí. Sepse je celosvětově nejčastější příčinou úmrtí u dětí, nicméně její pediatrické definice jsou zastaralé a postrádají globální využití a validitu. U dospělých pacientů, se pracovní skupina SEPSIS-3 zaměřila na databáze vysoko-příjmových států za účelem vyvinout a zhodnotit kontraktní definiční kritéria. Výsledná definice byla široce uznávána, nicméně sestavení použitelné globální definice, která by zahrnovala i hůře ekonomicky vybavené a heterogenní území stále představuje velkou výzvu. Za účelem zlepšení aplikovatelnosti a globální relevantnosti se pracovní skupina pro definici sepse v pediatrii (Pediatric Sepsis Definition Taskforce) snažila vyvinout koncepční rámec, opodstatnit kritické body a specifické faktory, které zapadaly do uvedeného kontextu. Je důležité zaměřit se na výzvy v oblasti vývoje soborů kritérií, které by odrážely manifestaci onemocnění s velmi rozdílnou etiologií a mechanismy. Ideální kritéria musí být jednoznačná a schopná přizpůsobit se různorodým podmínkám, kterým jsou děti se suspektní infekcí vystaveny po celém světě. Taktéž musí tato kritéria umožňovat brzké rozpoznání a včasnou eskalaci terapie, za účelem předejít zhoršení stavu a limitovat tak možnost rozvoje život ohrožující orgánové disfunkce. Je zapotřebí lokálně přizpůsobitelných možností, které by dovolovaly individualizovanou péči založenou na dostupných zdrojích a předpovídat možnosti vzniku sepse.

Závěr: Tato zmíněná opatření by měla umožnit dostupnější diagnostiku, která by podpořila stratifikaci rizika a předpověď pravděpodobné reakce na podanou léčbu na základě výsledných místních měřítek. Za tímto účelem je třeba vytvořit globální databázi pro vzájemnou spolupráci, které by využívala dat, která by byla minimálně různorodá a pocházela by z běžně získávaných údajů. Souhrnně lze říci, že je v tomto případě zapotřebí přístup "Think globaly, act localy", tedy přemýšlej globálně, jednej lokálně.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/PCC.0000000000003263

N. Boulet, L. Muller, C. M. Rickard, et al.

Centrální žilní katetrizace (CVC) je častým výkonem, který praktikují intenzivisté, anesteziologové na jednotkách intenzivní péče a operačních sálech. Aby se snížila morbidita spojená s CVC, je nezbytné zavést na důkazech založené postupy. Tento přehledový článek si klade za cíl syntetizovat aktuální znalost postupů CVC založených na důkazech, které zlepšují použití a proveditelnost ultrazvukové navigace v reálném čase. Optimalizace techniky punkce žíly a vývoj nových technologií jsou diskutovány s cílem posílit použití katetrizaci vena subclavia,jako místo první volby. Hledání alternativního místa inserce, bez zvýšení infekčních a trombotických rizik vyžaduje další výzkum.

Boulet et al. Annals of Intensive Care (2023) 13:46

Stephanie L. Hiser, Arooj Fatima, Mazin Ali, et al.

Rostoucí počet pacientů přežívá kritické onemocnění, ale u některých dochází k novým nebo zhoršujícím se dlouhodobým poruchám fyzického, kognitivního a/nebo duševního zdraví, běžně známým jako syndrom postintenzivní péče (PICS).

Potřeba lépe porozumět a zlepšit PICS vedla k rostoucímu množství studií, zkoumající jeho různé aspekty. Tento narativní přehled se zaměří na nedávné studie hodnotící různé aspekty PICS, včetně společného výskytu specifických poruch, podtypů/fenotypů, rizikových faktorů/mechanismů a intervencí. Kromě toho zdůrazňujeme nové aspekty PICS, včetně dlouhodobé únavy, bolesti a nezaměstnanosti.

Hiser et al. Journal of Intensive Care (2023) 11:23