Publikace 2025 květen

Michelle Carmen Paulus, Max Melchers, Anouck van Es et al.

Poměr močoviny a kreatininu (UCR – urea-to-creatinine ratio) se v poslední době ukazuje jako slibný biomarker pro hodnocení katabolismu bílkovin u kriticky nemocných, přičemž v současnosti chybí vhodný klinický ukazatel tohoto procesu. Cílem této přehledové práce je objasnit roli UCR v kontextu kritického onemocnění.

Výsledky: Z 1 450 nalezených studií bylo do přehledu zařazeno 47, které se zaměřovaly na vztah UCR ke katabolismu bílkovin a přetrvávajícímu kritickému onemocnění (10 studií), úmrtnosti (16 studií), dietním zásahům s proteinem (2 studie) a dalším výstupům (19 studií), jako je delírium, neurologické a srdeční komplikace.

UCR je inverzně korelován s průřezovou plochou svalstva v čase a je spojen s délkou pobytu na JIP, což zdůrazňuje jeho potenciál pro identifikaci pacientů s pokračujícím katabolismem bílkovin.
Hodnota UCR ≥ 20 (při vyjádření BUN/kreatinin v mg/dL; přibližně odpovídá UCR v mmol/L ≥ 80) při přijetí na JIP byla spojena s relativním rizikem úmrtnosti 1,60 (95% CI 1,27–2,00) a upraveným hazardním poměrem 1,29 (95% CI 0,89–1,86) ve srovnání s hodnotou < 20.

Závěr: Zvýšená hodnota UCR během kritického onemocnění pravděpodobně odráží katabolismus svalových bílkovin a může signalizovat přechod do fáze přetrvávajícího kritického onemocnění. Vysoké hodnoty při přijetí na JIP mohou být spojeny se zvýšeným rizikem úmrtí. Nárůst UCR během pobytu na JIP může rovněž naznačovat nadměrný příjem exogenní bílkoviny, který překračuje schopnost organismu využít ji pro syntézu svalových či tělesných bílkovin.
Mezi faktory, které mohou ovlivnit hodnotu UCR a komplikovat její interpretaci, patří dehydratace, krvácení do gastrointestinálního traktu, dysfunkce ledvin a jater či náhrada funkce ledvin. Pro správnou aplikaci v klinické praxi je zapotřebí definovat specifické hraniční hodnoty pro jednotlivé skupiny pacientů.

Paulus et al., Critical Care (2025) 29:175

Stefanie Vandervelden, Bente Cortens, Steffen Fieuws et al.

Cílem této prospektivní, multicentrické, dvojitě zaslepené, placebem kontrolované randomizované kontrolovaná studie studie bylo zjistit, zda časné podání vitamínu C (do 6 hodin od přijetí) může zlepšit výsledek léčby u pacientů se sepsí nebo septickým šokem. Pacienti byli zařazeni na urgentních příjmech v 8 nemocnicích po celé Belgii. Náhodně byli přiřazeni k podávání 1,5 g vitamínu C nebo odpovídajícího placeba každých 6 hodin po dobu 4 dnů. Primárním výsledkem byla průměrná hodnota skóre SOFA (Sequential Organ Failure Assessment) od 2. do 5. dne po zahájení léčby. Mezi klíčové sekundární výsledky patřilo maximální SOFA skóre, 28 denní úmrtnost, délka pobytu na JIP a v nemocnici.

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 300 pacientů. Analýzy se zúčastnilo 292 pacientů (147 ve skupině s vitamínem C a 145 ve skupině s placebem). Průměrné SOFA skóre po zahájení léčby bylo u skupiny s vitamínem C 1,98 a u placeba 2,19 – což je rozdíl 8,7 % ve prospěch vitamínu C, ale bez statistické významnosti (poměr 0,91; 95% CI 0,77 až 1,08; P = 0,30). V plánované subanalýze pacientů s výchozím SOFA ≥6 bylo průměrné SOFA skóre významně nižší ve skupině s vitamínem C (poměr 0,76; 95% CI 0,86 až 0,99; P = 0,042). Vedlejší výsledky a nežádoucí účinky byly mezi skupinami obdobné, kromě nižší pravděpodobnosti potřeby náhrady funkce ledvin ve skupině s vitamínem C při analýze per-protocol (poměr 0,28; 95% CI 0,078 až 1,0; P = 0,05).

Závěr: Časné podání vitamínu C nevedlo k statisticky významnému snížení orgánové dysfunkce. Tato studie tedy nepodporuje rutinní použití vitamínu C u pacientů se sepsí.

Vandervelden et al., Critical Care (2025) 29:160

Rafael Hortêncio Melo, Luciana Gioli Pereira, Igor Dovorake Lourenço et al.

Klinické projevy akutní plicní embolie (PE) mohou sahat od mírných příznaků až po zástavu oběhu a smrt. Nediagnostikovaná PE je spojena s vysokou úmrtností. Zobrazovací metodou volby pro diagnostiku PE je CT plicní angiografie (CTPA), ale ta má praktická omezení – je nákladná a není dostupná na všech pracovištích. V tomto kontextu se jako užitečný diagnostický nástroj jeví ultrazvuk u lůžka pacienta (point-of-care ultrasound – POCUS). Tato metaanalýza hodnotí přesnost multi-orgánového POCUS při diagnostice PE na JIP.

Výsledky: Do analýzy byly zahrnuty 4 studie s celkem 594 pacienty. Průměrný věk pacientů se pohyboval mezi 55,2 a 71 lety. Prevalence PE ve studiích kolísala mezi 28 % a 66,2 %. Většina studií používala jako referenční standard CTPA. Multi-orgánový POCUS vykazoval souhrnný DOR 25,3 (95% CI 4,43–82,9), senzitivitu 0,90 (95% CI 0,85–0,94; I² = 0 %) a specificitu 0,69 (95% CI 0,42–0,87; I² = 95 %). PLR byl 3,35 (95% CI 1,43–8,02) a NLR byl 0,16 (95% CI 0,08–0,32). ROC křivka vykazovala plochu pod křivkou (AUC) 0,89 (95% CI 0,81–0,94).

Závěry: Multi-orgánový POCUS má vysokou diagnostickou přesnost při diagnostice plicní embolie u kriticky nemocných pacientů. Je však zapotřebí další výzkum k potvrzení těchto výsledků u různých skupin pacientů.

Melo et al., Critical Care (2025) 29:162

Kyosuke Takahashi, Kyoko Chiba, Ayano Honda, et al.

Cílem této metaanalýzy bylo zhodnotit souvislost mezi předoperační subjektivní funkční kapacitou a výskytem pooperačních komplikací u dospělých pacientů podstupujících nekardiální chirurgický výkon. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt závažných pooperačních kardiovaskulárních příhod. Sekundárními parametry byly mortalita a celkové pooperační komplikace.

Výsledky: Ze 7835 nalezených abstraktů bylo po vyřazení a analýze plných textů vybráno 23 studií. Metody hodnocení funkční kapacity zahrnovaly: dotazníky (n = 7), specifické otázky (n = 6) a subjektivní hodnocení anesteziologem (n = 5). Výskyt závažných pooperačních kardiovaskulárních příhod byl signifikantně vyšší u pacientů se špatnou funkční kapacitou (< 4 MET) oproti pacientům s dobrou funkční kapacitou (OR 1,84; 95% CI 1,62–2,08). Pacienti se špatnou funkční kapacitou měli rovněž vyšší riziko mortality (OR 2,48; 95% CI 1,45–4,25) a celkových pooperačních komplikací (OR 1,85; 95% CI 1,34–2,55).

Závěr: Subjektivní funkční kapacita <4 MET byla spojena s vyšším výskytem pooperačních komplikací včetně kardiovaskulárních příhod a mortality. Výsledky je však třeba interpretovat s opatrností vzhledem k heterogenitě metod hodnocení funkční kapacity.

Anaesthesia 2025, 80, 561–571 doi:10.1111/anae.16543

Maria J. Bruzzone, Benjamin Chapin, Jessie Walker, et al.

Tento systematický přehled se zabývá daty ohledně využitím elektroencefalografie (EEG) k predikci a detekci pooperačního deliria (POD) u dospělých pacientů v perioperačním prostředí.

Výsledky: Byla provedena systematická rešerše dostupné literatury a bylo zařazeno 56 studií. Spektrum použitých EEG metod se pohybovalo od jednoduchých 1–4kanálových zařízení až po složité 256kanálové systémy. V preoperačním období byla často analyzována spektrální výkonová data, nicméně výsledky byly nekonzistentní. Během operace se výzkum zaměřoval především na „burst suppression“ (BS) a výkonové spektrum, přičemž byla zaznamenána souvislost mezi frekvencí a načasováním BS a výskytem POD. EEG vzorce typické pro POD odpovídaly těm, které byly dříve pozorovány u deliria v jiných kontextech – zejména šlo o celkové snížení EEG aktivity. Výsledky naznačují potenciální využití EEG jako prediktivního nástroje pro zhodnocení rizika rozvoje deliria již v preoperační fázi, ale zároveň ukazují na potřebu dalšího výzkumu.

Závěr: Přehled ukazuje rostoucí zájem o použití EEG jako nástroje pro včasnou detekci pooperačního deliria. Navzdory značné variabilitě v metodách i výstupech napříč studiemi je zjevné, že určité EEG charakteristiky, jako burst suppression či globální pokles aktivity, souvisí s výskytem POD. K objasnění prediktivní hodnoty EEG, zejména v preoperačním období, jsou zapotřebí další cílené studie.

Anesth Analg. 2025 May 1;140(5):1127-1139. doi: 10.1213/ANE.0000000000007079.

Xi Li, Jiahao Meng, Xingui Dai et al.

Tato studie si kladla za cíl porovnat vliv přísné, středně přísné, liberální a velmi liberální kontroly glykémie na celkovou úmrtnost u pacientů s diabetem na JIP pomocí síťové metaanalýzy. Primárním sledovaným výstupem byla celková 90denní úmrtnost.

Výsledky: Do konečné analýzy bylo zařazeno 12 randomizovaných kontrolovaných studií s celkem 5 297 účastníky. Výsledky ukázaly, že mezi čtyřmi strategiemi kontroly glykémie nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl ve snižování celkové 90denní úmrtnosti.

Hodnocení SUCRA (plocha pod křivkou kumulativního pořadí), které určuje pravděpodobnost, že daná strategie bude nejúčinnější, dopadlo následovně: středně přísná kontrola: SUCRA 88 %, liberální kontrola: SUCRA 55,3 %, velmi liberální kontrola: SUCRA 40,3 %, přísná kontrola: SUCRA 16,5 %.

Pořadí strategií podle pravděpodobnosti nejnižší úmrtnosti (od nejlepší po nejhorší): středně přísná kontrola, liberální kontrola, velmi liberální kontrola, přísná kontrola.

Závěry: U pacientů s diabetem na JIP nebyl mezi jednotlivými strategiemi kontroly glykémie nalezen statisticky významný rozdíl ve snížení celkové 90denní úmrtnosti. Hodnocení SUCRA je vyžaduje další validaci. Současné důkazy tedy nejsou dostatečné k definitivnímu závěru, že by některá strategie byla výrazně lepší než ostatní.

Li et al., Annals of Intensive Care (2025) 15:51

Uday Rao, Timothy Phillips, Shripada Rao

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy randomizovaných kontrolovaných studií bylo posoudit účinnost a bezpečnost lokální aplikace nitroglycerinu (NTG) při usnadnění kanylace radiální tepny u dospělých.

Výsledky: Bylo zahrnuto 15 randomizovaných kontrolovaných studií (RCT) (n = 2 370), z nichž 4 (n = 423) hodnotily topický NTG a 11 (n = 1 947) subkutánní aplikaci. Všechny 4 studie s topickým NTG a 9 z 11 studií se subkutánním NTG použily ultrazvuk k usnadnění kanylace radiální tepny, zatímco ve 2 studiích to nebylo jasné. Většina studií měla nejasné riziko systematické chyby (bias). Všech 15 studií uvedlo přínos NTG.

Metaanalýza ukázala, že subkutánní NTG byl spojen s vyšší úspěšností při prvním pokusu o zavedení kanyly (RR 1,61; 95% CI 1,23 až 2,10; pět studií; 516 pacientů) a s nižším rizikem spazmu radiální arterie (RR 0,43; 95% CI 0,24 až 0,77; sedm studií; 1 519 pacientů). Topický NTG byl spojen s vyšší úspěšností při prvním pokusu (RR 2,45; 95% CI 1,39 až 4,34; jedna studie; 92 pacientů), ale měl malý nebo žádný vliv na výskyt spazmu (RR 0,67; 95% CI 0,20 až 2,25; tři RCT; 275 pacientů). Celková jistota důkazů byla nízká.

Závěr: Topický nebo subkutánní nitroglycerin může usnadnit přístup k radiální arterii a snížit lokální komplikace. Vzhledem k nízké jistotě důkazů jsou zapotřebí další randomizované kontrolované studie.

J Can Anesth (2025) 72:567–578

Narinder P. Singh . Naveed T. Siddiqui, Jeetinder K. Makkar, et al.

Cílem této metaanalýzy bylo porovnat účinnost a bezpečnost různých typů a dávek lokálních anestetik používaných při subarachnoidální anestezii u pacientů podstupujících ambulantní chirurgické výkony. Primárním sledovaným parametrem byla doba do propuštění z nemocnice. Sekundárními parametry byly intraoperační účinnost anestezie, délka trvání senzorické a motorické blokády, čas do prvního močení, čas do samostatné chůze a výskyt nežádoucích účinků (např. retence moči, přechodné neurologické příznaky). Byly vyhledány RCT studie zaměřené na dospělé pacienty podstupující jednodenní chirurgické výkony v subarachnoidální anestezii. Nejčastěji šlo o artroskopie kolene, dále o perineální, dolně břišní a končetinové zákroky. Pro nedostatek RCT nebyly do analýzy zahrnuty artroplastiky. 

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 44 studií s celkovým počtem 3 299 pacientů, přičemž bylo hodnoceno 11 různých anestetik (2-chloroprokain, artikain, vysokodávkovaný a nízkodávkovaný bupivakain, lidokain, vysokodávkovaný a nízkodávkovaný levobupivakain, mepivakain, prilokain, vysokodávkovaný a nízkodávkovaný ropivakain).

Důkazy s nízkou až střední mírou jistoty ukázaly, že 2-chloroprokain, lidokain a mepivakain byly nejvýhodnější z hlediska rychlosti propuštění. 2-chloroprokain navíc dosáhl nejlepších výsledků i v dalších sledovaných parametrech — délce senzorického a motorického bloku, čase do prvního samostatného pohybu a spontánního vyprazdňování.

Závěr: Dostupné důkazy podporují 2-chloroprokain jako optimální volby pro krátkodobou subarachnoidální anestezii v ambulantním prostředí.

J Can Anesth (2025) 72:550–566

Elie Azoulay, Mélanie Métais1, Virginie Lemiale, et al.

Cílem této studie bylo zhodnotit výsledky léčby HFNO u imunokompromitovaných pacientů s akutním hypoxemickým respiračním selháním, identifikovat prediktory potřeby invazivní mechanické ventilace (IMV) a stanovit faktory spojené s 28denní mortalitou. Byla analyzována data z multicentrické kohorty 986 imunokompromitovaných pacientů s ARF léčených HFNO. Prediktory pro IMV a mortalitu byly hodnoceny pomocí multivariačních modelů přežití. Současně byl hodnocen predikční význam indexu oxygenace a dechové frekvence (ROX index) pro předpověď potřeby IMV.

Výsledky: Medián věku pacientů byl 63 let [IQR 54–70] a 66 % tvořili muži. Mezi primární příčiny imunosuprese patřily hematologické malignity (55 %), solidní nádory (30 %) a transplantace orgánů (10 %). Nejčastějšími příčinami ARF byly bakteriální pneumonie (40 %) a oportunní infekce (15 %). Invazivní mechanická ventilace (IMV) byla nutná u 46 % pacientů.

Celková 28denní mortalita byla 33 %, přičemž lepší výsledky vykazovali pacienti po transplantaci orgánu oproti pacientům s hematologickou malignitou nebo solidním tumorem (mortalita 70 % vs. 48 % vs. 51 %). Prediktory pro IMV zahrnovaly nižší ROX index, vyšší dechovou frekvenci a nižší PaO₂/FiO₂ poměr. Mortalita byla nejvyšší u pacientů vyžadujících IMV, zejména u těch s myeloidními malignitami nebo virovou pneumonií.

Závěr: Výsledky léčby HFNO u imunokompromitovaných pacientů s ARF jsou velmi variabilní a ovlivněné typem imunosuprese, etiologií ARF a klinickými faktory. Optimalizace léčby a včasná identifikace rizikových pacientů by mohly přispět ke zlepšení výsledků. Na zefektivnění strategií HFNO v této vysoce rizikové populaci jsou zapotřebí prospektivní studie.

Intensive Care Med (2025) 51:731–741

The REMAP-CAP Investigators, Derek C. Angus

Cílem této studie bylo zhodnotit, zda podávání hydrokortizonu snižuje mortalitu u pacientů s těžkou komunitní pneumonií (CAP). Dospělí pacienti přijatí na JIP s těžkou komunitní pneumonií byli randomizováni k 7dennímu podávání intravenózního hydrokortizonu (50 mg každých 6 hodin) nebo ke kontrole (bez kortikosteroidů). Primárním sledovaným parametrem byla 90denní celková mortalita, analyzovaná iterativně pomocí bayesovského hierarchického modelu odhadujícího odlišné účinky léčby u pacientů s chřipkou (Y/N) a šokem (Y/N). Podávání fixní 7denní kúry hydrokortizonu bylo ukončeno pro bezvýslednost (< 5% pravděpodobnost dosažení >20% relativního zlepšení).

Výsledky: Ze 658 zařazených pacientů bylo 536 randomizováno k hydrokortizonu a 122 do kontrolní skupiny. Status v 90. den chyběl u 15 pacientů. Mortalita do 90. dne činila 15 % (78/521) ve skupině s hydrokortizonem a 9,8% (12/122) v kontrolní skupině. Upravené OR se pohybovalo od 1,52 do 1,63, přičemž všechny 95% intervaly věrohodnosti procházely hodnotou 1. Pravděpodobnost dosažení více než 20% relativního snížení mortality se v jednotlivých podskupinách podle přítomnosti chřipky a šoku pohybovala mezi 7,1 % a 3,3%. V exploratorních analýzách se doba trvání šoku jevila kratší ve skupině léčené hydrokortizonem oproti kontrolní skupině, a to s mediánem (IQR) 2 (2–5) dnů ve srovnání s 3 (2–6,75) dny v kontrolní skupině (p = 0,05).

Závěr: U pacientů s těžkou komunitní pneumonií se 7denní podávání hydrokortizonu ve srovnání s kontrolou jeví jako nepravděpodobné, že by vedlo k významnému snížení mortality. Možný menší přínos či potenciální rizika nelze vyloučit.

Intensive Care Med (2025) 51:665–680

Sean Coeckelenbergh, Marguerite Entzeroth, Philippe Van der Linden, et al.

Tato randomizovaná kontrolovaná studie hodnotila vliv systému asistovaného řízení tekutin (AFM, assisted fluid management) na sublingvální mikrocirkulaci během vysoce rizikových břišních operací. Přestože cílená tekutinová terapie (GDFT, goal-directed fluid therapy) může zlepšit outcomes u chirurgických pacientů, její zavedení v praxi je omezené – především kvůli pracovní zátěži a složitosti jejího provádění. Primárním sledovaným parametrem byla průměrná hodnota mikrocirkulačního průtokového indexu (MFI, microvascular flow index) během operace, zjištěná ve čtyřech časových bodech. Mezi sekundární výstupy patřily hodnoty SV, srdečního indexu (CI, cardiac index), celkové množství podaných tekutin, mikrocirkulační proměnné a koncentrace laktátu po operaci.

Výsledky: Studie se dvěma skupinami byla provedena ve dvou centrech a zahrnovala pacienty podstupující břišní operaci, kteří vyžadovali zavedení arteriálního katetru a nekalibrované monitorování tepového objemu (SV, stroke volume). Pacienti v kontrolní skupině podstoupili standardní GDFT s ruční titrací tekutinových bolusů za účelem optimalizace SV, zatímco u intervenční skupiny byly tekutinové dávky řízeny systémem AFM. Ve všech případech byly tekutinové bolusy standardizované (250 ml) a k udržení středního arteriálního tlaku >70 mm Hg byly podávány vazopresory.

Celkem bylo do studie zařazeno 86 pacientů. Hodnota MFI byla významně vyšší u pacientů se systémem AFM (medián 2,89 [IQR 2,84–2,94]) než u skupiny se standardní GDFT (2,59 [IQR 2,38–2,78]); rozdíl mediánů činil 0,30 bodu (95% CI 0,19–0,49), p < 0,001. CI i SV byly rovněž vyšší u skupiny AFM (3,2 ± 0,5 vs. 2,7 ± 0,7 l/min/m²; p = 0,001 a 42 [35–47] vs. 36 [32–43] mL/m²; p = 0,018). Pooperační koncentrace laktátu byla nižší u pacientů s AFM (2,1 [1,5–3,1] vs. 2,9 [2,1–3,9] mmol/l; p = 0,026). Tito pacienti obdrželi vyšší objem tekutin, ale vyžadovali třikrát méně norepinefrinu než kontrolní skupina (p < 0,001).

Závěr: Použití systému asistovaného řízení tekutin vedlo během vysoce rizikové břišní operace k významně lepším parametrům mikrocirkulace ve srovnání se standardní strategií GDFT. Výsledky podporují další klinický výzkum, který by mohl přispět k širší implementaci této technologie v praxi.

Anesth Analg. 2025 May 1;140(5):1149-1158. doi: 10.1213/ANE.0000000000007097.

Akil Awad, Martin Jonsson, Johan Holgersson, et al.

Cílem této analýzy bylo porovnat účinnost cíleného udržování teploty (TTM) na 33°C pomocí intravaskulárního (IC) a povrchového chlazení (SFC) u pacientů po srdeční zástavě mimo nemocnici (OHCA). Post hoc analýza zahrnující pacienty s OHCA randomizované k hypotermii ve studii TTM2 srovnávající hypotermii s normotermií. Hlavním sledovaným parametrem byla účinnost chlazení, definovaná jako podíl pacientů, kteří dosáhli cílové teploty <33,5°C do 4 hodin, doba mimo teplotní rozmezí během udržování teploty, rychlost opětovného zahřívání a horečka po TTM. Mezi explorativní parametry patřilo přežití a příznivý neurologický výsledek po 6 měsících (hodnoceno modifikovanou Rankinovou škálou — mRS 0–3), analyzované metodou Inverse Probability Treatment Weighting (IPTW).

Výsledky: Ze 930 pacientů zařazených do hypotermické větve bylo 876 léčeno chladicím zařízením a zahrnuto do analýzy — z toho 27,3 % intravaskulárně a 72,7 % povrchově. Cílové teploty do 4 hodin dosáhlo více pacientů ve skupině IC (69,6 % vs. 49,2 %; p <0,001). Podíl času mimo cílové teplotní rozmezí a výskyt horečky po hypotermii byl rovněž nižší u IC vs. SFC (17,2% vs. 39,6%; p <0,001 a 0 % vs. 6,3 %; p <0,001). Explorativní IPTW analýza ukázala, že přežití po 6 měsících bylo 55,2% ve skupině IC vs. 50,2% ve skupině SFC (OR 1,22; 95% CI 0,89–1,68). Příznivého neurologického výsledku dosáhlo 51,1% pacientů (IC) vs. 44,9% se SFC (OR 1,28; 95% CI 0,93–1,77).

Závěr: Mezi pacienty s OHCA, kteří byli ve studii TTM2 randomizováni k hypotermii, bylo intravaskulární chlazení ve srovnání s povrchovým chlazením spojeno s lepší výkonností a kontrolou teploty ve srovnání s povrchovým chlazením.

Intensive Care Med (2025) 51:721–730

Stephen Fuest, Cristina Fischer a Jason T. Alexander

Cílem doporučení bylo shrnout indikace a postupy podávání intravenózního albuminu u pacientů v intenzivní péči, při kardiochirurgických výkonech, při náhradě funkce ledvin a u komplikací jaterní cirhózy.

Výsledky - Vybraná doporučení:

U pacientů s cirhózou a ascitem podstupujících velkoobjemovou paracentézu (> 5 litrů) se doporučuje podat intravenózní albumin k prevenci paracentézou indukované cirkulační dysfunkce (PICD) (podmíněné doporučení; velmi nízká kvalita důkazů).

U pacientů s cirhózou a spontánní bakteriální peritonitidou (SBP) se doporučuje podat intravenózní albumin ke snížení mortality (podmíněné doporučení; nízká kvalita důkazů).

U hospitalizovaných pacientů s dekompenzovanou cirhózou a hypoalbuminémií (<30 g/l) se nedoporučuje podávat intravenózní albumin za účelem zvýšení hladiny albuminu nad 30 g/l kvůli snížení rizika infekcí, renálního selhání nebo mortality (podmíněné doporučení; nízká kvalita důkazů).

U dospělých pacientů v kritickém stavu se nedoporučuje použití intravenózního albuminu v kombinaci s diuretiky k odstranění extravaskulární tekutiny (podmíněné doporučení; velmi nízká kvalita důkazů).

Závěr: Tento souhrn klinických doporučení časopisu JAMA z roku 2024, vypracovaný Mezinárodní spolupráci pro transfuzní medicínu, shrnuje doporučení pro použití intravenózního albuminu.

JAMA. 2025 May 7. doi: 10.1001/jama.2025.3792.

Daniel Katz, Benjamin Hyers, MD, Saher Siddiqui, et al.

Tato randomizovaná kontrolovaná studie hodnotila účinek jednorázového podání epidurálního morfinu bez konzervantů po vaginálním porodu, který byl proveden s použitím neuroaxiální analgezie, na spotřebu opioidů a další parametry zotavení. Do studie byly zařazeny rodičky s vaginálním porodem a epidurální analgezií, které byly randomizovány k podání buď 2 mg morfinu bez konzervantů (4 ml), nebo fyziologického roztoku (4 ml) prostřednictvím epidurálního katetru do jedné hodiny po porodu. Rutinní analgetická léčba zůstala nezměněna. Primárním sledovaným parametrem byla spotřeba opioidů v prvních 24 hodinách po podání. Sekundárními parametry byly skóre bolesti po 24 hodinách a po 1 týdnu, celková spotřeba opioidů do 1 týdne, obstetric quality of recovery score (OBS-QOR10), úspěšnost kojení a Edinburgh Postnatal Depression Scale (EPDS).

Výsledky: Data byla analyzována u 157 rodiček – 80 ve skupině s morfinem a 77 ve skupině s placebem. Nebyl zjištěn rozdíl ve skóre EPDS před porodem ani v úmyslu kojit. Byl zaznamenán statisticky významný rozdíl ve spotřebě opioidů během prvních 24 hodin: 3,8 % (95% CI 0,9–11,3 %) u skupiny s morfinem vs. 14,3 % (95% CI 7,7–24,5 %) u skupiny s placebem. Celková dávka opioidů (v přepočtu na morfinové ekvivalenty) byla nižší ve skupině s morfinem (medián 0 [0–0], rozsah 0–47,5) než ve skupině s placebem (medián 0 [0–0], rozsah 0–72), p = 0,023. Slovní hodnocení bolesti (0–10) po 24 hodinách bylo rovněž nižší ve skupině s morfinem (medián 2,0 [IQR 1–4], rozsah 0–10) oproti placebu (medián 3,0 [IQR 1,5–5,0], rozsah 0–10), p = 0,043. Výskyt pruritu byl vyšší u skupiny s morfinem: 37,5 % (95% CI 27,1–49,1 %) vs. 18,2 % (95% CI 10,6–29,0 %), p = 0,008. Nebyly zjištěny žádné rozdíly v OBS-QOR10, úspěšnosti kojení ani ve skóre EPDS po 6 týdnech.

Závěr: Jednorázové epidurální podání 2 mg morfinu bez konzervantů po vaginálním porodu vedlo ke snížení bolesti a spotřeby opioidů během prvních 24 hodin, ale za cenu zvýšeného výskytu pruritu. Nebyl zjištěn žádný vliv na kojení, skóre zotavení ani výskyt poporodní deprese. Budoucí výzkum by měl dále objasnit roli epidurálního morfinu bez konzervantů po vaginálním porodu.

Anesth Analg. 2025 May 1;140(5):1063-1070. doi: 10.1213/ANE.0000000000006987

Malin Hägglund, Magnus Brink, Ulrika Snygg Martin, et al.

Tato prospektivní observační studie hodnotila plazmatické koncentrace beta-laktamových antibiotik (β-LA) během časné fáze léčby septického šoku. Cílem bylo zhodnotit, zda pacienti dosahují doporučených plazmatických koncentrací v této klíčové fázi.

Výsledky: Do studie byli zařazeni pacienti splňující kritéria SEPSIS-3 pro septický šok, kteří dostávali cefotaxim, piperacilin/tazobaktam nebo meropenem dle běžné švédské praxe. U každého pacienta byly zaznamenány demografické a klinické údaje. V průběhu prvních 24 hodin léčby byly v sérii odebírány vzorky krve a koncentrace antibiotik byly stanoveny pomocí kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií. Za cílovou hodnotu byla považována doba, po kterou volná (nevázaná) koncentrace antibiotika zůstala nad minimální inhibiční koncentrací (fT > MIC) po 100 % doby dávkovacího intervalu.

Do analýzy bylo zařazeno 22 pacientů (15 mužů, 68 %), medián věku byl 65,5 let (IQR 46,3–65,5). Úmrtnost během hospitalizace byla 32 % (7/22). Cílové expozice (100 % fT > MIC) bylo dosaženo u 16 pacientů (73 %). Čtyři pacienti nedostali doporučenou dodatečnou dávku mezi první a druhou dávkou antibiotika; z nich dva přesto dosáhli cílové expozice, zatímco další dva jen 66 %, resp. 33 %. Naopak čtyři pacienti, kteří dodatečnou dávku obdrželi, 100 % fT > MIC nedosáhli.

Nebyla zjištěna přímá souvislost mezi dosažením cílové expozice a mortalitou. Statisticky významná byla souvislost mezi dosažením 100 % fT > MIC a vyšším věkem (p = 0,045) a závažností onemocnění podle SAPS3 skóre (p = 0,025).

Závěr: Výsledky ukázaly značnou variabilitu v expozici β-laktamovým antibiotikům během prvních 24 hodin léčby septického šoku. Tyto poznatky poukazují na mezeru v porozumění klinickému významu suboptimálních sérových koncentrací antibiotik a jejich dopadu na výsledky léčby. Cílené terapeutické monitorování antibiotik se stává stále důležitější v klinické praxi i výzkumu.

Acta Anaesthesiologica Scandinavica, 2025; 69:e70050

Ian Ward A. Maia, Bruno A. M. Pinheiro Besen, Lucas Oliveira J. e Silva et al.

Tato prospektivní kohortová studie probíhala na 18 urgentních příjmech v Brazílii. Zahrnuti byli dospělí pacienti, kteří podstoupili urgentní intubaci. Vyloučeni byli pacienti intubovaní elektivně nebo v rámci srdeční zástavy. Za závažné periintubační nežádoucí události byly považovány: těžká hypoxémie, nově vzniklá hemodynamická nestabilita nebo srdeční zástava během 30 minut od zahájení intubace. Primárním outcome  byla 28denní úmrtnost. K vyhodnocení vztahu mezi nežádoucími událostmi a úmrtností byly použity multivariační regresní analýzy s kontrolou rušivých faktorů.

Výsledky: Z celkového počtu 2846 pacientů došlo k závažné nežádoucí příhodě u 919 pacientů (32,3 %), nejčastěji k nové hemodynamické nestabilitě (20,0 %), následované těžkou hypoxémií (12,5 %) a srdeční zástavou (3,5 %). Celková 28denní úmrtnost činila 45,1 %. Pacienti, kteří zažili některou ze závažných příhod, měli významně vyšší 28denní úmrtnost (57,6 % vs. 39,2 %; aHR 1,43; 95% CI 1,26–1,62; p < 0,001). Tyto výsledky byly potvrzeny i v senzitivních analýzách. Úspěšná intubace na první pokus byla spojena s nižší pravděpodobností výskytu závažné nežádoucí příhody (aOR 0,52; 95% CI 0,41–0,65; p < 0,001).

Závěr: Každý třetí pacient podstupující urgentní intubaci zažil závažnou periintubační komplikaci, která byla spojena s vyšší 28denní úmrtností. Tyto výsledky zdůrazňují význam optimalizace intubačních strategií s cílem snížit komplikace a zlepšit výsledky léčby u kriticky nemocných pacientů.

Maia et al., Critical Care (2025) 29:155

Stine Birkebæk, Niels Juul, Mikkel Mylius Rasmussen, et al.

Tato randomizovaná, dvojitě zaslepená, placebem kontrolovaná studie zkoumala účinek jednorázového intravenózního podání klonidinu během operace páteře na pooperační spotřebu opioidů, intenzitu bolesti a výskyt nežádoucích účinků. Pacienti podstupující operaci páteře, byli randomizováni k podání klonidinu (3 μg/kg) nebo placeba během operace. Primárním sledovaným parametrem byla spotřeba opioidů během prvních 3 hodin po operaci. Sekundární parametry zahrnovaly spotřebu opioidů do 6 hodin, intenzitu bolesti v klidu a při kašli, výskyt pooperační nauzey a zvracení (PONV, postoperative nausea and vomiting) a sedaci v dospávací jednotce (PACU, post-anesthesia care unit). Dále byly hodnoceny délka pobytu v PACU, délka hospitalizace a denní spotřeba opioidů po jednom měsíci.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 120 pacientů (49 žen, 71 mužů, průměrný věk 65 ± 14 let), z toho 61 obdrželo klonidin a 59 placebo. Pooperační spotřeba intravenózního morfinu během prvních 3 hodin byla podobná ve skupině s klonidinem (medián 5 mg [rozmezí 0–15 mg]) a ve skupině s placebem (10 mg [0–15 mg]), p = 0,58. Intenzita bolesti v klidu při přijetí do PACU byla 4 (0–5,5) u klonidinu a 3 (0–5) u placeba, p = 0,20. Ani v ostatních sekundárních výstupech nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly, s výjimkou výskytu hypotenze, která byla častější ve skupině s klonidinem (24 vs. 13 pacientů).

Závěr: Jednorázové podání intravenózního klonidinu během operace páteře nevedlo ke snížení spotřeby opioidů ani ke zmírnění pooperační bolesti. Klonidin byl spojen s vyšším výskytem hypotenze, ale jinak nebyly mezi skupinami zjištěny rozdíly ve sledovaných parametrech.

Acta Anaesthesiologica Scandinavica, 2025; 69:e70048

Leah Gramlich a Peggi Guenter

Tento přehled se zaměřuje na enterální výživu v kontextu malnutrice související s onemocněním, shrnuje důkazy pro její využití u hospitalizovaných pacientů a diskutuje praktické aspekty její aplikace.

Klíčové prvky sdělení zahrnovaly:

Podvýživa je běžná u hospitalizovaných pacientů, přičemž mnozí z nich jsou schopni pokrýt své nutriční potřeby perorálním příjmem.

Standardizované postupy nutriční péče napomáhají včasnému rozpoznání podvýživy a identifikaci pacientů, kteří by mohli mít prospěch z enterální výživy.

 Pacienti s nedostatečným kalorickým příjmem mohou potřebovat enterální výživu.

 Nové důkazy naznačují, že podvýživa (podávání 70 % energetických a proteinových potřeb) během akutní fáze kritického onemocnění u pacientů na jednotce intenzivní péče není škodlivá.

 Oblastí, která si vyžaduje další výzkum v souvislosti s enterální výživou, je dávkování výživy během fáze zotavení a rehabilitace.

Závěr: Enterální výživa je definována jako podávání základních živin prostřednictvím enterální sondy u pacientů, kteří nejsou schopni přijímat dostatečné množství výživy perorálně, za účelem prevence nebo léčby malnutrice související s onemocněním. Interakce mezi nedostatečným příjmem potravy a zánětlivou odpovědí, která tento typ malnutrice charakterizuje, ovlivňuje odpověď pacienta na nutriční terapii, včetně enterální výživy. Randomizované kontrolované studie provedené během posledních 15 let, především u kriticky nemocných pacientů, a také nedávné studie zahrnující lékařské a chirurgické pacienty mimo intenzivní péči, přispěly k současnému porozumění významu enterální výživy.

N Engl J Med 2025;392:1518-30. DOI: 10.1056/NEJMra2406954

Vera Crone, Morten Hylander Møller, Waleed Alhazzani, et el.

Tato mezinárodní dotazníková studie zkoumala, jaké mají lékaři jednotek intenzivní péče (JIP) preference v používání prokinetických léků u dospělých pacientů s intolerancí enterální výživy.

Výsledky: Byl proveden elektronický průzkum mezi lékaři z jednotek intenzivní péče, který obsahoval 76 otázek zaměřených na symptomy považované za projevy intolerance výživy, zvyklosti v používání prokinetik a ochotu zúčastnit se budoucí randomizované studie. Celkem bylo získáno 830 odpovědí ze 17 zemí, celková návratnost činila 29 %. Většina respondentů byli specialisté pracující ve smíšených JIP.

Celkem 90 % respondentů uvedlo, že intolerance enterální výživy hodnotí ve své klinické praxi, ale jen 36 % ji považovalo za dobře definovanou. Nejčastěji uváděnými symptomy byly objem žaludečního residua a zvracení. Preferovaným prokinetikem byl metoklopramid (54 %), následovaný erytromycinem (42 %). Čtyři z pěti respondentů zvažovali použití kombinované terapie, nejčastěji kombinace metoklopramidu a erytromycinu (89 %). Obavy z nežádoucích účinků byly přítomny u všech přípravků; nejčastěji byly zmiňovány extrapyramidové příznaky a prodloužení QT intervalu. Většina respondentů (91 %) podpořila realizaci budoucí randomizované studie porovnávající prokinetika s placebem.

Závěr: Tento mezinárodní průzkum ukázal rozdíly v praxi a přístupech lékařů k posuzování intolerance enterální výživy na JIP. Metoklopramid byl nejčastěji preferovaným prokinetikem, následovaný erytromycinem. Většina respondentů vyjádřila podporu provedení randomizované klinické studie zaměřené na účinnost prokinetik.

Acta Anaesthesiologica Scandinavica, 2025; 69:e70045