Publikace 2025 červenec

Ting Li, Jun Li, Chenchen Jiang et al.

Cílem této podstudie multicentrické randomizované studie provedené v devíti univerzitních nemocnicích bylo porovnat míru kognitivního ve věku ≥ 65 let, kteří podstoupili operaci pro frakturu kyčle v celkové, nebo regionální anestezii. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt pooperačního kognitivního úpadku 12 měsíců po randomizaci. Sekundární sledované parametry zahrnovaly výskyt závažného nebo mírného kognitivního poklesu, změny skóre Mini-Mental State Examination (MMSE), nově diagnostikovanou demenci, afektivní stav a kvalitu života.

Výsledky: Bylo zařazeno 950 pacientů (474 celková anestezie, 476 regionální anestezie). Do primární analýzy bylo zahrnuto 293 pacientů (139 v celkové, 154 v regionální anestezii). Medián věku pacientů byl 78 let (IQR 71–82, rozmezí 65–96 let); 74,1 % tvořily ženy. Výskyt kognitivního poklesu po 12 měsících činil 29,7 % ve skupině s celkovou a 25,4 % ve skupině s regionální anestezií (neadjustovaný OR 1,2; 95% CI 0,7–2,1; p = 0,43; Bayesův faktor = 0,28). Závažný kognitivní pokles se rozvinul u 8,6 % vs. 8,5 % pacientů ve skupině celkové vs. regionální anestezie (OR 1,0; 95% CI 0,4–2,4).

Závěr: Výskyt kognitivního poklesu 12 měsíců po operaci zlomeniny kyčle se významně nelišil mezi pacienty, kteří podstoupili regionální nebo celkovou anestezii.

Anaesthesia 2025, 80, 771–780 doi:10.1111/anae.16545

Clistenes C. de Carvalho, Idrys H. L. Guedes, Maria V. M. Dantas et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a network metaanalýza bylo porovnat různé typy laryngoskopů při tracheální intubaci dospělých pacientů v celkové anestezii.

Primárním sledovaným parametrem bylo selhání intubace při prvním pokusu. Sekundárními sledovanými parametry byly celkové selhání intubace, obtížnost intubace, zobrazení glottis, čas do intubace a výskyt komplikací.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 294 studií s celkem 44 284 pacienty. Ve srovnání s přímými laryngoskopy statisticky významně snížily výskyt selhání při prvním pokusu tyto přístroje: videolaryngoskopy s kanálem (OR 0,37; 95% CrI: 0,27–0,50; střední jistota důkazů), Macintosh videolaryngoskopy (OR 0,45; 95% CrI: 0,31–0,64; střední jistota), a hyperangulované videolaryngoskopy (OR 0,51; 95% CrI: 0,39–0,68; střední jistota). Videolaryngoskopy s pracovním kanálem dosáhly nejlepšího výsledku. Video stylety nevykázaly významný rozdíl oproti přímé laryngoskopii (OR 0,67; 95% CrI: 0,16–3,00; nízká jistota). Všechny tři typy videolaryngoskopů snižovaly počet selhání i při druhých a třetích pokusech o intubaci, snižovaly obtížnost intubace, zlepšily zobrazení glottis a snižovaly výskyt ezofageální intubace a poranění dýchacích cest. Videolaryngoskopy s kanálem a hyperangulované lžíce prokazatelně poskytly lepší viditelnost glottis než typ Macintosh.

Závěr: Důkazy se střední mírou jistoty naznačují, že tři hlavní typy videolaryngoskopů zlepšují efektivitu, bezpečnost a pooperační zotavení intubace ve srovnání s přímými laryngoskopy. Videolaryngoskopy s kanálem a hyperangulované lžíce pravděpodobně poskytují lepší zobrazení hlasivkové štěrbiny než videolaryngoskopy s Macintosh lžící. Nelze však učinit jednoznačné závěry o tom, který přístroj je celkově nejlepší pro tracheální intubaci.

Anaesthesia 2025, 80, 823–833 DOI: 10.1111/anae.1659

Jasmin Elkin, Siddharth Rele, Priya Sumithran, Michael Hii et al.

Tento systematický přehled a metaanalýza si kladly za cíl shrnout důkazy o tom, zda je expozice GLP-1 RA spojena s aspirací do plic nebo se zvýšeným zbytkovým obsahem žaludku u lačných pacientů podstupujících zákroky v anestezii nebo v sedaci.

Výsledky: Bylo zahrnuto 28 observačních studií. V metaanalýze devíti studií zahrnujících 185 414 pacientů a 471 případů aspirace do plic nebyla expozice GLP-1 RA spojena s aspirací do plic (OR 1,04; 95% CI 0,87–1,25; nízká jistota důkazů). V metaanalýze 18 studií zahrnujících 165 522 pacientů a 3831 případů zbytkového obsahu žaludku byla expozice GLP-1 RA spojena se zvýšeným rizikem zbytkového obsahu žaludku navzdory dodržení předepsaného lačnění (OR 5,96; 95% CI 3,96–8,98; nízká jistota důkazů). V metaanalýze pěti studií zahrnujících 1706 pacientů a 208 případů zbytkového obsahu žaludku bylo vynechání alespoň jedné dávky GLP-1 RA před zákrokem spojeno s nižším rizikem zbytkového obsahu žaludku (OR 0,51; 95% CI 0,33–0,81; velmi nízká jistota důkazů).

Závěr: Pacienti užívající agonisty receptoru GLP-1 mají zvýšené riziko výskytu zbytkového obsahu žaludku před anestezií, nicméně dostupné důkazy nenaznačují, že by to vedlo ke zvýšenému riziku aspirace do plic.

Anaesthesia 2025, 80, 846–858 DOI:10.1111/anae.16601

Mai Anh Nay, Alice Bisson, Adrien Auvet, et al.

Cílem této prospektivní multicentrické studie bylo zhodnotit výskyt komplikací spojených s vnitro nemocničním transportem kriticky nemocných dospělých pacientů, kteří byli před transportem na vysokoprůtokové nosní kanyle (HFNC). Primárním sledovaným parametrem byla incidence závažných nežádoucích příhod během transportu, včetně těžké hypoxémie (SpO₂ < 80 %), nutnosti intubace, zahájení neinvazivní ventilace nebo zástavy oběhu. Sekundárními parametry byly nezávažné příhody, jako např. zvýšení potřeby FiO₂, výměna HFNO za standardní kyslíkovou terapii, vyjmutí nosní kanyly nebo porucha HFNO.

Výsledky: Do studie bylo zahrnuto 165 pacientů, u nichž bylo analyzováno 187 transportů. Závažné nežádoucí příhody byly zaznamenány v 8 případech (4,3 %) u 7 pacientů, přičemž šlo převážně o přechodnou těžkou hypoxemii (6 případů) a nutnost zahájení neinvazivní ventilace (2 případy). Všechny závažné příhody nastaly při prvním transportu pacienta. Mírné nežádoucí příhody byly zaznamenány ve 43 případech (23 %), včetně nutnosti navýšení inspirační frakce kyslíku (29 případů; 15,6 %), sejmutí nosní kanyly (7 případů; 3,7 %), poruchy HFNC zařízení (6 případů; 3,2 %) a jednoho případu (0,5 %) nutnosti přechodu z HFNC na standardní oxygenoterapii.

Závěr: Použití HFNO během vnitro nemocničního transportu kriticky nemocných pacientů bylo spojeno s nízkým výskytem závažných nežádoucích příhod. Mírné nežádoucí příhody byly častější, jejich klinický dopad však nebyl v rámci této studie hodnocen a vyžaduje další výzkum.

Nay et al. Annals of Intensive Care (2025) 15:93

Li-Zhong Wang, Jia-Yue Huang, Hui-Jing Hu a Feng Xia

Cílem této práce bylo zhodnotit všechny dostupné důkazy ohledně četnosti, charakteru a intenzity chronické pooperační bolesti po císařském řezu a zjistit, zda se její výskyt v čase mění.

Výsledky: Do metaanalýzy bylo zařazeno celkem 48 studií. Sloučený výskyt chronické pooperační bolesti činil 15,2 % (95% CI 12,2–18,6 %, I² = 94 %) ve 3 měsících, 9,5 % (95% CI 7,0–12,8 %, I² = 93 %) v 6 měsících a 5,0 % (95% CI 2,7–9,1 %, I² = 96 %) ve 12 měsících po císařském řezu. Subanalýzy ukázaly nižší výskyt chronické bolesti v zemích s nízkými a středními příjmy ve srovnání se zeměmi s vysokými příjmy ve 6 měsících (6,8 % vs. 12,3 %, p = 0,028) a ve 12 měsících (1,3 % vs. 7,6 %, p < 0,001). V ostatních podskupinách nebyl zaznamenán významný rozdíl. Většina žen s chronickou bolestí uváděla bolest mírné až střední intenzity a u části z nich byla přítomna neuropatická složka bolesti.

Závěr: Výskyt chronické pooperační bolesti po císařském řezu klesá mezi 3. a 12. měsícem po porodu, v čase se zdá být stabilní a bývá nižší v zemích s nižšími příjmy než ve vyspělých státech. Budoucí studie by měly používat jednotnou definici chronické bolesti a standardizované hodnoticí metody pro snížení rozdílů mezi studiemi.

Anaesthesia 2025, 80, 834–845 doi:10.1111/anae.16596

Manuel Taboada, Agustín Carinena, Ana Estany-Gestal et al.

Cílem této studie bylo porovnat zavaděč a bužii s ohebnou špičkou pro intubaci s videolaryngoskopu s hyperangulovanou lžící. Primárním sledovaným parametrem byl úspěch intubace při prvním pokusu. Sekundárními sledované parametry zahrnovaly počet pokusů o intubaci, obtížnost intubace a výskyt komplikací.

Výsledky: Celkem bylo náhodně zařazeno 140 pacientů (40 žen, 29 %; průměrný věk 68 let, SD 13,0). Úspěšnost intubace při prvním pokusu byla vyšší ve skupině s bužií s ohebnou špičkou (69/70, 99 %) ve srovnání se skupinou, kde byl použit zavaděč (58/70, 83 %; p = 0,005). Počet pacientů intubovaných na první, druhý nebo třetí pokus byl ve skupině s bužií 69/70 (99 %), 1/70 (1 %) a 0/70 (0 %); ve skupině se zavaděčem 58/70 (83 %), 7/70 (10 %) a 5/70 (7 %). Ve skupině se zavaděčem bylo také častěji potřeba provést laryngeální manipulaci (22/70, 31,4 %) oproti bužie skupině (7/70, 10 %). Anesteziologové hodnotili 69/70 (99 %) intubací s bužií jako snadné nebo mírně obtížné, oproti 63/70 (90 %) ve skupině se zavaděčem. Ve výskytu komplikací nebyl mezi oběma technikami zaznamenán významný rozdíl.

Závěr: Na JIP byla úspěšnost tracheální intubace při prvním pokusu pomocí videolaryngoskopu s hyperangulovanou lžící vyšší při použití bužie s ohebnou špičkou než při použití zavaděče. Mezi oběma technikami nebyl rozdíl v obtížnosti výkonu nebo výskytu komplikací.

Anaesthesia 2025, 80, 790–798 DOI: 10.1111/anae.16574

Sandra Lee, Nehal Islam, Karim S. Ladha, et al.

Tento systematický přehled se zaměřil na randomizované kontrolované studie, které hodnotily účinnost intervencí pro optimalizaci krevního tlaku k omezení výskytu periperační hypotenze, nebo ve snížení rizika pooperačních komplikací.

Výsledky: Přehled zahrnoval 48 studií, s celkem 46 377 účastníky, které hodnotily 10 skupin intervencí pro optimalizaci krevního tlaku. Mezi nejčastěji zkoumané intervence patřily hemodynamické protokoly využívající analýzu arteriální křivky, preoperační vysazení antihypertenziv, kontinuální monitorace krevního tlaku a podávání adjuvantních léčiv (vazopresory, anticholinergika, antikonvulziva). Tyto intervence vedly ke snížení výskytu peroperační hypotenze. Naproti tomu alarmy, upozorňující na hypotenzi, měly nekonzistentní vliv na expozici pacienty nízkému krevnímu tlaku. S výjimkou omezených důkazů, že vyšší intraoperační cílové hodnoty tlaku snižují riziko komplikací, bylo jen málo dat podporujících vliv těchto intervencí na pooperační komplikace. Vzhledem k heterogenitě intervencí a výsledků nebylo možné provést metaanalýzu.

Závěr: Některé intervence zaměřené na optimalizaci krevního tlaku vykazují potenciál snížit výskyt periperační hypotenze. Jejich vliv na klinické outcomy však zůstává nejasný. Budoucí studie by měly zhodnotit nadějné intervence ve velkých souborech pacientů, aby bylo možné identifikovat reálně dosažitelné účinky na důležité klinické outcomy.

Anesth Analg . 2025 Jul 1;141(1):38-60. doi: 10.1213/ANE.0000000000007074

Edith Mensah-Osman, Yuki Mukai, Aobo Wang et al.

Cílem této paralelně uspořádané multicentrické klinické studie fáze IV, bylo zhodnotit účinnost a snášenlivost sugammadexu u dětí mladších 2 let. Část A byla otevřená a zahrnovala farmakokinetické hodnocení s cílem stanovit případnou potřebu úpravy dávkování dle věku pro část B. Část B byla dvojitě zaslepená a porovnávala dávky 2 a 4 mg/kg sugammadexu. Účastníci byli randomizováni do tří skupin: (1) mírná NMB s reverzí pomocí 2 mg/kg sugammadexu, (2) mírná NMB s reverzí pomocí neostigminu s glycopyrolátem nebo atropinem (souhrnně označeno jako neostigmin), a (3) hluboká NMB s reverzí pomocí 4 mg/kg sugammadexu. Primárním sledovaným parametrem byla doba do obnovení neuromuskulární funkce (TTNMR).

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 138 účastníků ve věku 1 až 720 dní (2 mg/kg sugammadex, n = 44; 4 mg/kg sugammadex, n = 63; neostigmin, n = 31). Na základě farmakokinetických dat z části A nebyla potřeba upravovat dávkování podle věku. V části B byla TTNMR při reverzi mírné NMB významně kratší u 2 mg/kg sugammadexu oproti neostigminu (medián 1,4 min vs. 4,4 min; HR 2,40; 95% CI 1,37–4,18; P = 0,0002). Dávka 4 mg/kg sugammadexu dosáhla rychlé TTNMR při reverzi hluboké NMB s mediánem 1,1 min. Podíl pacientů s jednou nebo více nežádoucími příhodami byl podobný ve skupinách sugammadexu i neostigminu. Nebyla zaznamenána žádná úmrtí, závažné nežádoucí účinky související s léčbou ani hypersenzitivní či anafylaktické reakce.

Závěr: U dětí mladších 2 let vedla dávka 2 mg/kg sugammadexu k rychlejší reverzi mírné nervosvalové blokády, než neostigmin a dávka 4 mg/kg rychle revertovala hlubokou nervosvalovou blokádu. Obojí dávkování bylo dobře tolerováno.

Anesthesiology. 2025 May 5;143(2):300–312. doi: 10.1097/ALN.0000000000005535

Zhongrong Miao, Gang Luo, Ligang Song, et al.

Cílem studie bylo posoudit účinnost a bezpečnost intraarteriální tenekteplázy u pacientů s akutní CMP s uzávěrem velké tepny (LVO) po úspěšné endovaskulární terapii (EVT), definované jako skóre na stupnici eeTICI 2b až 3 po endovaskulární léčbě. Primárním sledovaným parametrem byl vynikající funkční výsledek po 90 dnech, definovaný jako skóre 0–1 na modifikované Rankinově škále (mRS). Sekundárními parametry bylo dalších 7 ukazatelů účinnosti (mRS 0–1 ve 90 dnech, mRS skóre ve 90 dnech, mRS skóre 0-3 ve 90 dnech, změna objemu infarktu, skóre NIHSS, EQ-5D VAS) a 3 bezpečnostní ukazatele, včetně výskytu symptomatického intrakraniálního krvácení (sICH) do 48 h, jakéhokoliv intrakraniálního krvácení do 48 h a celkové mortality do 90 dní.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 256 pacientů (medián věku 71,6 let [61,3-79,2]; 113 [44,1%] žen), z toho 255 (99,6%) dokončilo sledování. Po úspěšné EVT (eTICI ≥2b) byli pacienti randomizováni k podání intraarteriální tenekteplázy v dávce 0,125 mg/kg (n = 126) nebo ke standardní péči (n = 129). Vynikající výsledek (mRS 0–1 ve 90 dnech) byl dosažen u 40,5 % pacientů ve skupině s intraarteriální tenekteplázou (n = 51) vs. 26,4 % ve skupině se standardní léčbou (n = 34) (RR 1,44; 95% CI, 1,06–1,95; P = 0,02). Žádný ze sedmi sekundárních sledovaných parametrů účinnosti nedosáhl statistické významnosti. Výskyt symptomatického intrakraniálního krvácení do 48 hodin byl obdobný v obou skupinách (5,6 % vs. 6,2 %; RR 0,95 [95% CI, 0,36-2,53], P = 0,92). Mortalita ve 90 dnech byla srovnatelná (21,4 % vs. 21,7 %; RR 0,76 [95% CI, 0,40-1,43], P = 0,78).

Závěr: U pacientů s akutním uzávěrem velké tepny, léčených 4,5–24 hodin od vzniku příznaků, vedlo podání intraarteriální tenekteplázy po úspěšné endovaskulární terepii ke zlepšení výsledného neurologického stavu ve 90 dnech, aniž by se zvýšilo riziko krvácení nebo mortality. Vzhledem k absenci podpory ze strany sekundárních výsledků je však nutné další ověření v budoucích studiích.

JAMA. 2025 Jul 5:e2510800. doi: 10.1001/jama.2025.10800.

Armand Mekontso Dessap, Jean Damien Ricard, Damien Contou, et al.

Cílem této multicentrické, adaptivní, randomizované, dvojitě zaslepené, placebem kontrolovaná studie fáze 2b/3, bylo stanovit dávku melatoninu s optimálním farmakokinetickým profilem a ověřit, zda tato dávka snižuje výskyt deliria u pacientů na umělé plicní ventilaci na jednotce intenzivní péče (JIP) ve srovnání s placebem. V rámci první fáze (farmakokinetická aktivita) byl primárním sledovaným parametrem podíl pacientů s optimálním farmakokinetickým profilem 24 hodin po zahájení léčby. Konečným parametrem (fáze účinnosti) bylo procento pacientů, u nichž došlo k deliriu mezi randomizací a 14. dnem (nebo do úmrtí nebo propuštění z JIP). Delirium bylo hodnoceno dvakrát denně pomocí metody Confusion Assessment Method pro JIP.

Výsledky: Do primární analýzy bylo zahrnuto 334 pacientů. Pacienti byli randomizováni v poměru 1:1:1 k podávání placeba, nízké (0,3 mg) nebo vysoké (3 mg) dávky melatoninu enterálně ve 21:00 po dobu 14 nocí, nebo do úmrtí či propuštění z JIP.

Nízká dávka melatoninu dosáhla nejlepšího výsledku: 12 z 24 pacientů (50 %), oproti 6 z 25 (24 %) u vysoké dávky a 0 z 26 u placeba. Na základě těchto výsledků doporučil řídicí výbor ukončení větve s vysokou dávkou a pokračování pouze s nízkou dávkou a placebem v následné fázi účinnosti.

V konečné fázi nebyl mezi skupinami zjištěn rozdíl v incidenci deliria: delirium se vyskytlo u 80 z 147 pacientů (54,4 %) ve skupině s nízkou dávkou melatoninu oproti 85 z 154 pacientů (55,2 %) ve skupině s placebem (RR 0,986; 95% CI 0,803–1,211). Ani v klíčových sekundárních sledovaných parametrech nebyly nalezeny rozdíly – jednalo se o kvalitu spánku, počet dní bez deliria, bez kómatu a bez ventilátoru do 28. dne, délku hospitalizace na JIP a celkovou hospitalizaci, úmrtnost do 28. dne, na JIP i v nemocnici, a dlouhodobé výsledky včetně kvality života a syndromu post intenzivní péče v den 90.

Závěr: Nízká dávka melatoninu (0,3 mg denně) dosáhla lepšího farmakokinetického profilu, než vyšší dávka (3 mg), ale nesnížila výskyt deliria u kriticky nemocných pacientů na umělé plicní ventilaci ve srovnání s placebem.

Intensive Care Med https://doi.org/10.1007/s00134-025-08002-z

Jiamei Song, Ting Deng, Qingmei Yu, et al.

Cílem této práce bylo zhodnotit dostupné důkazy o využití biomarkerů pro predikci, diagnostiku a stanovení prognózy slabosti získané na jednotce intenzivní péče (ICU-AW).

Výsledky: Do analýzy bylo zařazeno 11 studií střední až vysoké kvality (skóre ≥ 6). Studie zahrnovaly celkem 1 176 kriticky nemocných pacientů. Bylo identifikováno 10 biomarkerů, které byly rozděleny do pěti patofyziologických kategorií: poškození svalů (myoglobin, N-titin, titin v moči), metabolické dráhy (glukózový transportér typu 4), poškození nervové tkáně (neurofilamenta lehkého a těžkého řetězce), stresová odpověď (growth differentiation factor-15) a zánětlivý proces (monocytární chemoatraktantní protein-1, marker NETs cfDNA, miR-181a). Šest biomarkerů vykazovalo vysokou predikční a diagnostickou přesnost (AUC > 0,80). Zejména growth differentiation factor-15 měl vynikající klinickou využitelnost napříč predikčními, diagnostickými i prognostickými parametry (AUC ≥ 0,85). Zbývající čtyři biomarkery vykazovaly střední přesnost s AUC v rozmezí 0,60–0,80.

Závěr: Přestože deset biomarkerů ukazuje potenciál pro využití v predikci, diagnostice a prognóze ICU-AW, jejich klinická využitelnost je zatím nejednotná. Jsou potřeba rozsáhlé prospektivní validační studie a využití pokročilých technologií ke zpřesnění existujících a identifikaci nových biomarkerů pro účely managementu péče o pacienty se slabostí získanou na JIP.

Song et al. Annals of Intensive Care (2025) 15:86

Qin Sun, Rui Zhang, Junyi Zhang, et al.

Cílem této sekundární analýzy bylo zjistit, zda je delší doba strávená ve spontánní poloze na břiše (awake prone positioning – APP) spojena se zlepšením výsledků u pacientů s akutním hypoxemickým respiračním selháním (AHRF) v souvislosti s COVID-19, a určit optimální délku této intervence. Primárním sledovaným parametrem byl čas od randomizace do selhání APP, definovaného jako nutnost intubace nebo úmrtí do 28 dní.

Výsledky: Do původní multicentrické randomizované kontrolované studie bylo zařazeno 409 pacientů, z nichž 408 bylo zahrnuto do této analýzy. U 105 pacientů (25,7 %) došlo k selhání APP. Delší denní doba v APP byla spojena s nižším rizikem jejího selhání (HR 0,93; 95% CI 0,88–0,98), přičemž významný efekt byl pozorován pouze během prvních tří dnů po randomizaci. Analýza ukázala nelineární vztah mezi délkou trvání APP a rizikem jejího selhání (P = 0,015). Ve srovnání s pacienty, kteří setrvávali v APP 8–12 hodin denně, měli pacienti s kratší dobou (< 8 h/den) vyšší riziko selhání (HR 2,44; 95% CI 1,21–4,92). Naopak prodloužení APP nad 12 hodin denně nevedlo k dalšímu zlepšení výsledků (HR 1,03; 95% CI 0,51–2,10; P = 0,932).

Závěr: Delší denní trvání bdělé pronační polohy (APP) bylo spojeno s nižším rizikem intubace nebo úmrtí u pacientů s COVID-19 a akutním hypoxemickým respiračním selháním. Optimální doba trvání této intervence byla stanovena na 8–12 hodin denně.

Sun et al. Annals of Intensive Care (2025) 15:84

Saara H. Huoponen, Katrin Sisa, Tom Saari et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a meta analýzy bylo porovnat použití propofolu a methohexitalu u dospělých pacientů podstupujících elektrokonvulzivní terapii (ECT) pro depresi, které zároveň využívaly numerické škály k hodnocení tíže deprese. Primárním sledovaným parametrem bylo zhodnocení klinické odpovědi na léčbu, definované počtem ECT sezení potřebných k dosažení remise. Sekundárním sledovaným parametrem bylo srovnání výskytu nežádoucích účinků mezi skupinami.

Výsledky: Do závěrečné analýzy bylo zahrnuto osm studií se 194 pacienty ve skupině s propofolem a 198 pacienty ve skupině s methohexitalem. Pět studií byly randomizované kontrolované studie a tři retrospektivní kohorty. Do metaanalýzy byly zahrnuty tři randomizované kontrolované studie se 131 pacienty: 62 (47 %) ve skupině s propofolem a 69 (53 %) ve skupině s methohexitalem. Mezi skupinami nebyl zjištěn rozdíl v počtu ECT sezení potřebných k remisi. Všechny studie prokázaly účinné zmírnění příznaků deprese bez ohledu na zvolené anestetikum. Nežádoucí účinky však byly napříč studiemi zaznamenávány nekonzistentně, což znemožnilo vytvořit jejich ucelený přehled.

Závěr: Nízká kvalita důkazů naznačuje, že propofol je stejně účinný jako methohexital při dosažení klinické remise deprese po elektrokonvulzivní terapii.

Acta Anaesthesiologica Scandinavica, 2025; 69:e70083

Raoul Schorer, Arni Ibsen, Andres Hagerman, et al.

Tento systematický přehled a entwork metaanalýza si dala za cíl zjistit prediktivní výkonnosti point-of care ultrasonografického vyšetření (POCUS) pro posindukřní hypotenzi u dospělých pacientů při nekardiálních a neporodnických operačních výkonech.

Výsledky: Do systematického přehledu bylo zahrnuto 32 studií s celkem 2631 účastníky. Do metaanalýzy bylo zařazeno 26 studií (2258 účastníků) zahrnujících 8 různých ultrazvukových testů. Index kolapsibility dolní duté žíly (22 studií) měl senzitivitu 60 % (95%CI, 49–72 %) a specificitu 83 % (CI, 74–89 %). Doba průtoku v arteria carotis (2 studie) měla senzitivitu 91 % (CI, 76–98 %) a specificitu 90 % (CrI, 59–98 %). Byly přítomny závažné problémy s bias a použitelností kvůli selekčnímu zkreslení a nedostatečnému zaslepení. Jistota důkazů byla u všech testů velmi nízká.

Závěr: Prediktivní výkonnost POCUS pro hypotenzi po úvodu do anestezie je nejistá. Jsou potřeba kvalitní randomizované kontrolované studie s adekvátním zaslepením a eliminací selekčního bias.

Anesthesia & Analgesia 141(1):p 26-37, July 2025. | DOI: 10.1213/ANE.0000000000007108

Keith M. Vogt, Marcus A. Simmons, Sujatha N. Reddy et al.

Cílem této studie bylo pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI) posoudit, jak nízké dávky propofolu, dexmedetomidinu a fentanylu ovlivňují mozkové systémy odpovědné za kódování paměti a vnímání bolesti. Primárním sledovaným parametrem hodnota indexu byla d′ (rozdíl mezi správnými a falešně pozitivními odpověďmi), hodnotící paměť účastníků následující den.

Výsledky: Zahrnuto bylo 92 zdravých dobrovolníky ve věku 18–40 let. Byly cíleny efekt koncentrace: propofol (1,0 µg/ml), dexmedetomidin (0,15 ng/ml) a fentanyl (0,9 ng/ml). Účastníci poslouchali 80 slov a vytvářeli si k nim mentální obrazy; 30 z nich bylo doprovázeno 2sekundovým bolestivým podnětem. Průměrná hodnota d′ bez podání léčiva byla 1,16 (95% CI, 0,97–1,34). Propofol tuto hodnotu významně snížil na 0,51 (95% CI, 0,182–0,842; P = 0,006), zatímco dexmedetomidin (1,04; 95% CI, 0,73–1,35; P = 0,99) ani fentanyl (0,98; 95% CI, 0,68–1,28; P = 0,99) takový účinek neměly. Propofol snížil aktivaci při kódování paměti v hipokampu a amygdale a také bolestivou aktivaci v insule, přední části cingula, hipokampu a amygdale. Dexmedetomidin snížil paměťovou aktivaci v hipokampu, ale neměl vliv na vnímání bolesti ani aktivitu v oblastech zpracování bolesti. Fentanyl snížil aktivaci paměťových oblastí v hipokampu a amygdale, při bolestivých podnětech snížil aktivaci v primární somatosenzorické kůře a insule, ale zvýšil aktivaci v přední části cingula, hipokampu a amygdale.

Závěr: Studie rozšiřuje poznání o tom, jak různá anestetika látky specificky ovlivňují kognitivní procesy prostřednictvím různých neuroanatomických oblastí mozku.

Anesthesiology . 2025 Aug 1;143(2):313-329. doi: 10.1097/ALN.0000000000005489.

David Hao, Kirk Bonner, Taylor Burnham, et al.

Tento komentář typu Pro-Con přináší dva pohledy na použití vzduchu nebo fyziologického roztoku při technice ztráty odporu (LOR) pro interlaminární přístup do epidurálního prostoru.

Výsledky: Zastánci použití vzduchu (Pro) tvrdí, že tato technika je bezpečná, protože riziko pneumocefalu je výjimečně nízké. Uvádějí, že kazuistiky popisující komplikace běžně používají alespoň 1 ml vzduchu, často i více, což výrazně převyšuje potřebné množství, zejména při použití skiaskopie v rámci léčby chronické bolesti. Navrhují rovněž modifikovanou techniku, při níž injekční stříkačka obsahuje kapku fyziologického roztoku nebo kontrastní látky jako vizuální pomůcku, což minimalizuje objem vzduchu vstříknutého do epidurálního prostoru na zanedbatelné množství. Zároveň zdůrazňují, že vzduch usnadňuje identifikaci jakékoli tekutiny jako známky nechtěného intratekálního přístupu.

Odpůrci této metody (Con) naopak varují před použitím vzduchu a upřednostňují LOR s fyziologickým roztokem. Tento postoj opírají o důkazy, že LOR s použitím vzduchu je spojena s vyšším výskytem nežádoucích účinků, jako jsou postpunkční bolesti hlavy (PDPH) a pneumocefalus. Argumentují také tím, že fyziologický roztok díky svým fyzikálním vlastnostem poskytuje lepší taktilní zpětnou vazbu, což může přispívat k vyšší bezpečnosti této techniky.

Závěr: Obě média – fyziologický roztok i vzduch – se při epidurálním přístupu interlaminární cestou používají již řadu let. Ačkoli jsou obě metody v klinické praxi obecně akceptovány, žádná z nich dosud nebyla oficiálně uznána jako standard péče. Pro klinickou praxi by bylo přínosné důkladněji objasnit výhody a nevýhody obou přístupů, aby se lékaři mohli při výběru informovaně rozhodovat. Tento článek přináší dva pohledy (viz tabulka) na důkazy a odůvodnění použití vzduchu nebo fyziologického roztoku v technice LOR při interlaminárním epidurálním přístupu pod skiaskopickou kontrolou.

Anesth Analg . 2025 Jul 1;141(1):103-108. doi: 10.1213/ANE.0000000000007272.