Publikace 2025 srpen

Tariq Atkin-Jones, Maria Conchita Solorzano-Aldana, Amal Rezk, et al.

Cílem této studie bylo zhodnotit vztah mezi prahovými hodnotami oxygenace a ventilace a mortalitou u pacientů se středně těžkým až těžkým traumatickým poraněním mozku (msTBI). Do systematického přehledu byly zahrnuty prospektivně vyhledané kohortové studie u dospělých pacientů (≥18 let) s msTBI (Glasgow Coma Scale <13 nebo Head Abbreviated Injury Scale ≥3), které hodnotily expozici hypoxii, hypokapnii nebo hyperkapnii a reportovaly mortalitu (do 6 měsíců).

Výsledky: Bylo vyhledáno celkem 21 studií zahrnujících 41 980 pacientů. Výsledky ukázaly, že hypoxie i hypokapnie byly významně spojeny se zvýšenou mortalitou (aOR 1,39; 95% CI 1,11–1,75; p = 0,005; aOR 1,64; 95% CI 1,25–2,15; p < 0,001). Hyperkapnie nebyla prokazatelně spojena s mortalitou (aOR 1,74; 95% CI 0,91–3,32; p = 0,09).

Závěr: U dospělých pacientů se středně těžkým až těžkým TBI byla hypoxie a hypokapnie nezávisle spojena se zvýšeným rizikem mortality. Tyto výsledky zdůrazňují význam včasného rozpoznání a cíleného řízení sekundárních inzultů. Úloha hyperkapnie zůstává nejasná a vyžaduje další výzkum.

Atkin-Jones et al. Critical Care (2025) 29:357

ZhiRu Li, FangYan Lu, JingYun Wu, et al.

Cílem tohoto systematického scoping review bylo poskytnout ucelený přehled současných poznatků o povědomí, znalostech a klinické praxi poskytovatelů intenzivní péče ve vztahu k měření nitrobřišního tlaku (IAP), intraabdominální hypertenzi (IAH) a abdominálnímu kompartment syndromu (ACS), stejně jako o překážkách spojených s měřením IAP.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto devatenáct studií. Poskytovatelé pediatrické intenzivní péče vykazovali nižší povědomí a znalosti o IAH/ACS než poskytovatelé péče o dospělé, zejména v souvislosti s konsenzuálními definicemi IAH/ACS u kriticky nemocných dětí. Měření IAP nebylo dostatečně začleněno do klinické praxe, kdy 18–73 % poskytovatelů intenzivní péče uvedlo, že jej nikdy neprováděli. Významně se lišila frekvence měření i kritéria pro indikaci měření mezi jednotlivými nemocnicemi.

Nejčastějšími bariérami měření IAP byly nedostatečné znalosti o měření mezi lékaři intenzivní péče u dospělých, spoléhání na fyzikální vyšetření mezi pediatrickými intenzivisty, nejistota při interpretaci hodnot mezi sestrami na JIP pro dospělé a obtíže s identifikací rizikových skupin u pediatrických sester. V léčbě IAH/ACS se nejčastěji zmiňovalo podávání diuretik, dále použití vazopresorů a inotrop, dekompresivní laparotomie a šetrná tekutinová i transfuzní terapie. Zatímco 37–66 % dospělých intenzivistů by v případě ACS zvolilo dekompresivní laparotomii, pediatričtí intenzivisté k tomuto přístupu sahali méně často.

Závěr: Od publikace konsenzu WSACS v roce 2007 došlo ke zlepšení povědomí a znalostí o IAP/IAH/ACS mezi poskytovateli intenzivní péče. Porozumění konsenzuálním definicím je však stále nedostatečné, zejména u pediatrických intenzivistů. Je nutné podporovat implementaci doporučení WSACS prostřednictvím cílených vzdělávacích programů a prosazovat rutinní měření IAP v klinické praxi.

Li et al. Annals of Intensive Care (2025) 15:106

Olivier Maupain, Bernard Delvaux, Davy Huynh, et al.

Periferní regionální anestezie se u dětí používá jako jediná anestetická technika a často se kombinuje s hlubokou sedací nebo celkovou anestezií pro analgetické účely. Autoři předpokládali, že děti školního věku by mohly podstoupit urgentní operaci horních končetin v bdělém stavu s regionální anestezií podpořenou strategiemi pro snížení úzkosti. Do studie byli zařazeny děti ve věku 6–12 let, které vyžadovaly urgentní operaci horních končetin. Periferní regionální anestezie s 0,35 % ropivakainem byla podávána pod ultrazvukovým naváděním a bez neurostimulace. Pro snížení úzkosti pacienti během zákroku sledovali kreslené filmy na dotykových tabletech. Sedativa nebo celková anestezie byly podávány pouze v případě potřeby. Úzkost byla hodnocena během regionální anestezie a operace pomocí zkrácené formy modifikované Yaleovy předoperační škály úzkosti. Změny v chování byly hodnoceny 14. den po operaci pomocí dotazníku o chování po hospitalizaci.

Výsledky: Z 99 sledovaných pacientů podstoupilo 81 (82 %) úspěšnou operaci v bdělém stavu s periferní regionální anestezií. Míra úspěšnosti se zvyšovala s věkem, z 12 (67 %) u 6-letých na 10 (100 %) u 12letých. Během 2týdenního sledování nebyly pozorovány žádné závažné nežádoucí účinky ani významné poruchy chování. Hodnocení personálu ukázalo nízké hodnocení obtížnosti ve skupině s regionální anestezií samotnou, s výjimkou zavedení katétru u dvou pacientů. Podání periferní regionální anestezie bylo hodnoceno jako obtížné u šesti (41 %) pacientů v podskupině s regionální anestezií se sedací a/nebo celkovou anestezií.

Závěr: Použití regionální anestezie k usnadnění operace v bdělém stavu je proveditelné u dětí školního věku podstupujících urgentní operaci horních končetin. Pro porovnání regionální anestezie s celkovou anestezií v tomto kontextu je zapotřebí dalšího výzkumu.

Anaesthesia 2025, 80, 1065–1073 doi:10.1111/anae.16594

Univerzální videolaryngoskopie pro tracheální intubaci na operačním sále: prospektivní nerandomizovaná klinická studie

Cílem studie bylo porovnat účinnost univerzální videolaryngoskopie vs. přímé laryngoskopie při tracheální intubaci na operačním sále. Primární sledovaný parametr byl „snadná tracheální intubace“, definovaná jako kombinace: úspěšná intubace na první pokus, snadný laryngoskopický pohled, absence potřeby pomocných prostředku pro zajištění dýchacích cest. Během neintervenční fáze prováděli anesteziologové intubaci primárně pomocí laryngoskopu Macintosh. V intervenční fázi ti samí anesteziologové používali videolaryngoskop jako první volbu.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 5135 pacientů (2568 v neintervenční fázi, 2567 v intervenční fázi). Snadná tracheální intubace byla dosažena u 1909 z 2568 pacientů (74,3 %) během neintervenční fáze vs. 2216 z 2567 pacientů (86,3 %) v intervenční fázi, absolutní rozdíl 12 % (95% CI 9,8–14,1; p < 0,001). V intervenční fázi byl zaznamenán také vyšší podíl úspěšných intubací při prvním pokusu (absolutní rozdíl rizika 5,8 %; 95% CI 4,1–7,5; p < 0,001), snadný laryngoskopický pohled (absolutní rozdíl rizika 9,9 %; 95% CI 8,2–11,7; p < 0,001) a nižší potřeba použití pomůcek k zajištění dýchacích cest (absolutní rozdíl rizika –5,2 %; 95% CI –6,7 až –3,7; p < 0,001). Navíc byla v intervenční fázi významně snížena incidence komplikací spojených s tracheální intubací (absolutní rozdíl rizika –4,3 %; 95% CI –5,7 až –2,8; p < 0,001).

Závěr: Univerzální videolaryngoskopie byla efektivnější než přímá laryngoskopie. Zvýšila úspěšnost intubace na první pokus, zvýšila podíl snadných intubací, snížila potřebu pomocných prostředků a vedla k nižšímu výskytu komplikací spojených s tracheální intubací.

Anaesthesia 2025, 80, 1045–1056 doi:10.1111/anae.16643

Connor Prosty, Dean Noutsios, Laurie-Rose Dubé, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo posoudit, zda současné důkazy podporují doporučovaných 5–7 dní profylaktického podávání antibiotik u pacientů s cirhózou a krvácením z horní části gastrointestinálního traktu. Primární sledovaný parametr byl celková mortalita s předem stanovenou hranicí noninferiority 5 % na škále rozdílu rizik (RD). Sekundární sledované parametry byly časný rebleeding a bakteriální infekce.

Výsledky: Do metaanalýzy bylo zahrnuto 14 RCT s celkovým počtem 1322 pacientů (průměrný věk 41,5–62 let; 74,2 % mužů). Krvácení z varixů mělo 1202 pacientů (90,9 %). Studie byly celkově nízké až střední kvality a definice infekcí se mezi studiemi výrazně lišily. Dvě RCT srovnávaly delší (5–7 dní) s kratší (2–3 dny) dobou trvání a 12 RCT srovnávalo jakoukoli profylaxi (1–10 dní) s žádnou. Kratší délka profylaxe (včetně žádné) vykázala 97,3% pravděpodobnost noninferiority z hlediska celkové mortality (RD 0,9 %; 95% CrI –2,6 až 4,9). Pravděpodobnost noninferiority byla 73,8 % pro časný rebleeding (RD 2,9 %; 95% CrI –4,2 až 10,0), avšak kratší profylaxe byla spojena s vyšším výskytem bakteriálních infekcí (RD 15,2 %; 95% CrI 5,0 až 25,9). U všech tří sledovaných parametrů byly výsledky příznivější ve studiích publikovaných po roce 2004.

Závěr: Výsledky této metaanalýzy nepodporují tvrzený přínos profylaxe na mortalitu, který je hlavním důvodem současných doporučení. Přestože profylaxe snížila počet hlášených infekcí, metodologické nedostatky v jejich definici znamenají vysoké riziko zkreslení výsledků. Pro určení skutečného přínosu a optimální délky profylaxe jsou zapotřebí kvalitnější RCT. Do té doby by si klinici měli být vědomi, že současná doporučení nejsou založena na vysoce kvalitních důkazech.

JAMA Intern Med. doi:10.1001/jamainternmed.2025.3832 Published online August 11, 2025

Azasma Tanvir, Abramo Aziz Rizk, Wendy Wang, et al.

Cílem studie bylo zhodnotit vliv prahové hodnoty krevního tlaku na neurologické a funkční outcomes výsledky u pacientů s akutním traumatickým i netraumatickým poraněním míchy (SCI), jelikož současná doporučení uvádějí udržování středního arteriálního tlaku (MAP) ≥ 75–80 mmHg, avšak dosud chyběla kvantitativní analýza.

Výsledky: Do systematického přehledu bylo zahrnuto 38 studií (n = 7 167, 73 % mužů), do kvantitativní analýzy pak 14 studií (n = 2 553, 76 % mužů). Souhrnná analýza ukázala zvýšený výskyt nepříznivých funkčních outcomesu pacientů s krevním tlakem pod doporučenou prahovou hodnotou (neupravený OR 3,28; 95% CI 2,39–4,50; upravený OR 1,04; 95% CI 1,03–1,05). Subanalýzy konzistentně prokázaly, že nižší hodnoty krevního tlaku jsou spojeny s horšími výsledky napříč všemi podskupinami. Riziko zkreslení bylo většinou nízké až střední, heterogenita výsledků střední až vysoká (I²: 69,88 %).

Závěr: Nižší prahové hodnoty krevního tlaku byly u pacientů s akutním poraněním míchy konzistentně spojeny s horšími funkčními outcomes. Závěry podporují racionalitu zvyšování MAP, nicméně vzhledem k observační povaze dat a vyšší heterogenitě je nutná opatrná interpretace. Pro stanovení optimálních cílových hodnot krevního tlaku jsou zapotřebí vysoce kvalitní prospektivní studie.

Tanvir et al. Critical Care (2025) 29:308

Raquel Lamarche-Fontaneto, Lee Oud, Kayln D. Howell, et al.

Cílem studie bylo posoudit zaměnitelnost monitorů srdečního výdeje (CO) ve srovnání s referenčními metodami u dospělých pacientů se septickým šokem na jednotkách intenzivní péče. Autoři provedli systematické vyhledávání prospektivních studií porovnávajících monitoraci CO s katétrem v plicnici (PAC), transpulmonální termodilucí (TPTD) nebo echokardiografií.

Vysledky: Do analýzy bylo zahrnuto 26 studií, které poskytly 37 unikátních souborů dat u celkem 1 323 pacientů. Nejčastější referenční metodou byl PAC (18 souborů dat), následovaný TPTD (16 souborů dat) a echokardiografií (3 soubory). Souhrnná analýza ukázala průměrnou odchylku 0,15 l/min, mez shody ± 3,45 l/min a souhrnnou procentuální chybu (PE) 49 %. Nejlepší shodu prokázala kalibrovaná analýza pulzní křivky (PE 25 %), zatímco nekalibrovaná analýza pulzníkřivky, thorakální elektrická bioimpedance a bioreaktance vykazovaly špatnou shodu (PE ≥ 52 %). Heterogenita byla vysoká napříč všemi podskupinami (I² > 80 %). Z 15 datových souborů hodnotících trendy, dosáhly přijatelné shody (≥ 90 %) pouze tři.

Závěr: Většina monitorů srdečního výdeje vykazuje u pacientů se septickým šokem nízkou shodu s referenčními metodami. Skutečná klinická užitečnost těchto zařízení však zůstává nejasná, neboť běžné validační rámce založené na Bland–Altmanově analýze přehlížejí parametry důležité pro intenzivisty, jako jsou přesnost, časová odezva a schopnost sledovat trend. Tyto charakteristiky jsou pro rozhodování u lůžka zásadní, avšak byly hodnoceny jen zřídka. Budoucí studie by je proto měly systematicky zahrnovat pro smysluplné posouzení výkonnosti těchto zařízení.

Lamarche-Fontaneto et al. Critical Care (2025) 29:299

Marwa Amer, Morten Hylander Møller, Mohammed Alshahrani, et al.

Tato guidelines poskytují na důkazech založená doporučení pro použití ketaminu k analgosedaci (v monoterapii i v kombinaci) ve srovnání s jinými sedativy či běžnou praxí u pacientů na jednotkách intenzivní péče (JIP) vyžadujících invazivní umělou plicní ventilaci (iMV) a identifikovat oblasti nejasností pro další výzkum.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 17 randomizovaných klinických studií (n = 898) a 9 observačních studií (n = 1934). V případě ketaminu v monoterapii panovala značná nejistota ohledně přínosů i rizik; důkazy byly velmi nízké kvality a sníženy pro riziko zkreslení, nepřímé závěry a nekonzistenci. Byla zjištěna i variabilita v preferencích pacientů a nákladech. Kombinovaná terapie ketaminem neměla vliv na 28denní mortalitu (RR 0,99; 95 % CI 0,76–1,27; nízká jistota), mohla mírně zkrátit dobu iMV (MD –0,05 dne; 95 % CI –0,07 až –0,03; nízká jistota) a měla nejistý vliv na kumulativní dávku opioidů (MD –11,6 µg/kg/h v morfinovém ekvivalentu; 95 % CI –20,4 až –2,7; velmi nízká jistota). Nežádoucí účinky (delirium, arytmie, hepatotoxicita, hypersalivace, nutnost fyzických restrikcí) i účinky na spotřebu sedativ a vazopresorů byly rovněž nejasné.

Závěr: Panel vydal dvě podmíněná doporučení: (1) nedoporučuje použití ketaminu jako monoterapie pro analgosedaci u kriticky nemocných dospělých na iMV, pokud jsou dostupná jiná analgosedativa; (2) doporučuje zvažovat ketamin pouze jako doplněk k běžně užívaným sedativům (např. opioidy, propofol, dexmedetomidin) nebo pokračovat v běžné terapii bez ketaminu. Pro objasnění účinnosti a bezpečnosti jsou zapotřebí randomizované studie.

Anesth Analg. 2025 Aug 1;141(2):309-326. doi: 10.1213/ANE.0000000000007173

Hua Wang, Zhongran Cen, Xingxing Liu, et al.

V poslední dekádě se objevuje rostoucí množství důkazů, že použití mimotělní membránové oxygenace (ECMO) u traumatických pacientů nereagujících na optimální damage control resuscitaci (DCR) zlepšuje přežití. Cílem tohoto sdělení bylo vytvořit klinická doporučení, která by lékařům poskytla na důkazech založená vodítka k použití ECMO u traumatu v klinické praxi.

Výsledky: Čínská společnost pro mimotělní podporu života (CSECLS) sestavila interdisciplinární panel odborníků, který postupoval podle metodiky WHO a GRADE rámce. Bylo formulováno 11 doporučení pro použití ECMO u dospělých pacientů s traumatem. Doporučení se zaměřují zejména na indikace, screening pacientů, načasování zahájení ECMO, multidisciplinární přístup, management ECMO u traumatu a prevenci komplikací. Doporučení vycházejí z dostupných důkazů, expertních rozhovorů a literárních přehledů a doplněna jsou i stanoviska k aplikaci v praxi a návrhy pro budoucí výzkum. Souhrnné analýzy ukazují srovnatelné přínosy ECMO pro přežití u dospělých pacientů s traumatem a refrakterním akutním kardiopulmonálním selháním způsobeným různými mechanismy poranění, včetně polytraumatu, traumatického poranění mozku, středně těžkých až těžkých popálenin a posttraumatické srdeční zástavy. Úspěch léčby pomocí ECMO u traumatu závisí na implementaci opatření uvedených v doporučeních, zejména na vhodném výběru pacientů, časném zahájení ECMO, multidisciplinárním přístupu, správném managementu ECMO u traumatu a prevenci komplikací.

Závěr: Přestože kvalita dostupných důkazů je převážně nízká až velmi nízká, většina studií ukazuje, že ECMO zlepšuje přežití dospělých pacientů s traumatem různého mechanizmu poranění. Při rozhodování je však nutné zohlednit individuální charakteristiky pacienta, potenciální přínosy a rizika, hodnoty a preference pacientů a dlouhodobé výsledky.

Wang et al. Critical Care (2025) 29:334

Sikandar H. Khan, Anthony J. Perkins, Frederick W. Unverzagt, et al.

Cílem této prospektivní, čtyřramenné randomizované kontrolované studie prováděnou na čtyřech pracovištích bylo zjistit účinky 12týdenního webového programu kombinujícího kognitivní a fyzický trénink na kognitivní výkonnost u pacientů, kteří prodělali delirium na JIP. Zařazeni byli pacienti ≥ 50 let, kteří během hospitalizace na JIP prodělali alespoň jednu epizodu deliria či subsyndromálního deliria. Pacienti byli náhodně rozděleni do jedné ze čtyř skupin: fyzické cvičení + kognitivní trénink (PE-CT), fyzické cvičení + kognitivní kontrola (PE-CC), strečink + kognitivní trénink (SC-CT), strečink + kognitivní kontrola (SC-CC). Primárním sledovaným parametrem byly kognitivní funkce ve 3 a 6 měsících od začátku intervence, hodnocená pomocí Repeatable Battery for the Assessment of Neuropsychological Status (RBANS).

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 153 pacientů (PE-CT n = 41; PE-CC n = 41; SC-CT n = 36; SC-CC n = 35). Byl zjištěn statisticky významný rozdíl ve změnách RBANS z-skóre mezi čtyřmi skupinami (interakční termín p = 0,012). Průměrná z-skóre RBANS se pohybovala od –2,66 do +1,43 (změna ±0,5–0,6 může mít klinický význam). Skupina SC-CT vykázala významné zhoršení kognitivních výsledků oproti SC-CC ve 3 měsících (rozdíl –0,28; 95 % CI –0,53 až –0,02; p = 0,035) i 6 měsících (rozdíl –0,29; 95 % CI –0,53 až –0,04; p = 0,021). Skupina PE-CC se oproti SC-CC také zhoršila po 6 měsících (rozdíl –0,26; 95 % CI –0,49 až –0,02; p = 0,035).

Naopak nebyly zaznamenány významné rozdíly mezi skupinami v kvalitě života (fyzické a psychické složky), depresi či úzkosti v žádném časovém bodě.

Závěr: Studie IMPROVE neprokázala zlepšení kognitivních, fyzických, psychických ani kvalitativních ukazatelů života po 3 a 6 měsících. Naopak u některých skupin došlo k poklesu kognitivních funkcí po intervenci s kognitivním tréninkem.

Critical Care Medicine. doi: 10.1097/CCM.0000000000006698

Jean Reignier, Benedicte Gaillard Le Roux, Pierre François Dequin, et al.

Cílem tohoto dokumentu bylo vytvořit doporučené postupy pro nutriční podporu u kriticky nemocných dospělých a dětí (s výjimkou novorozenců a pacientů s popáleninami), kteří nejsou schopni udržet dostatečný perorální příjem. Na základě GRADE metodologie bylo formulováno 24 klinických otázek (PICO), které vedly ke vzniku 34 doporučení pro dospělé a 29 pro pediatrické pacienty. U dospělých byla 3 doporučení podložena vysoce kvalitními důkazy, 12 střední úrovní a 19 vycházelo z expertního názoru. U pediatrických korespondující doporučení 1, 5 a 23. Všechna doporučení získala silný konsenzus mezi odborníky. Příklady klíčových doporučení pro dospělé pacienty zahrnovaly:

Zahájit nutriční podporu co nejdříve, ideálně do 48 hodin po přijetí na JIP (expertní názor).

V prvním týdnu hospitalizace lze použít jak enterální, tak parenterální výživu (GRADE 1+).

U ventilovaných pacientů podávat v prvním týdnu snížený energetický příjem 6–8 kcal/kg/den (GRADE 2+).

Po prvním týdnu přejít na standardní dávky (20–30 kcal/kg/den) (expertní názor).

V prvním týdnu podávat nízké dávky bílkovin (0,2–0,9 g/kg/den) (GRADE 2+).

Po prvním týdnu navýšit na standardní dávky (1–1,3 g/kg/den) (expertní názor).

Pokud není dosaženo nutričních potřeb, suplementární parenterální výživa by pravděpodobně neměla být podávána před 7. dnem (GRADE 2-).

Závěr: Doporučení zdůrazňují význam časné, ale postupně titrované nutriční podpory a individualizace podle klinického stavu pacienta.

Reignier et al. Annals of Intensive Care (2025) 15:99

Pasi M. Lehto, Merja A. Vakkala, Iikka P. Lantto, et al.

Cílem této studie bylo porovnávnat spinální anestezii a celkovou anestezii z hlediska kompartmentových tlaků, rizika akutního kompartmentového syndromu a pooperačních outcomes u zlomenin tibiální kosti léčených pomocí intramedulárních hřebů. Primárními sledovanými parametry byly kompartmentové a delta tlaky v předním kompartmentu tibiálního svalu po dobu 24 hodin po operaci. Sekundární sledované parametry zahrnovaly hodnoty spektroskopie v blízké infračervené oblasti, skóre bolesti a spotřebu opioidů.

Výsledky: Padesát pacientů s jednostrannými zlomeninami tibiální kosti bylo náhodně rozděleno do skupin, u kterých byla podána buď spinální, nebo celková anestezie. Delta tlaky byly vyšší ve skupině se spinální anestezií (odhadovaný průměrný účinek za 24 hodin: 6,4 mmHg [CI 0,2–12,6]; p = 0,042). Absolutní kompartmentové tlaky však byly mezi skupinami srovnatelné (odhad účinku: -0,9 mmHg [CI -6,7 až 5,0]; p=0,77). Ve skupině se spinální anestezií se nevyskytly žádné případy akutního kompartmentového syndromu, zatímco tři pacienti s celkovou anestezií vyžadovali fasciotomii. Během 24hodinového pooperačního sledování nebyl mezi studijními skupinami zjištěn žádný statistický rozdíl v oxygenaci povrchu kompartmentu měřené pomocí spektroskopie v blízké infračervené oblasti, ve skóre bolesti ani ve střední celkové spotřebě opioidů.

Závěr: Spinální anestezie nebyla spojena s vyššími kompartmentovými tlaky ve srovnání s celkovou anestezií. Tato zjištění naznačují, že převládající obavy a doporučení týkající se spinální anestezie při operaci zlomenin tibie mohou vyžadovat přehodnocení a zpochybnění doporučení upřednostňujících celkovou anestezii jako primární metodu.

Acta Anaesthesiologica Scandinavica, 2025; 69: e70111

F. Monaco, C. Lei, Bonizzoni, S. Efremov, et al.

Cílem této mezinárodní jedoduše zaslepené randomizované studie bylo zjistit, zda akutní normovolemická hemodiluce (ANH) během kardiochirurgických výkonů snižuje podíl pacientů vyžadujících transfuzi alogenních erytrocytů. Časná intraoperační normovolemická hemodiluce (tj. akutní normovolemická hemodiluce [ANH]) je technika zachování krve, která zahrnuje odběr autologní krve před zahájením kardiopulmonální bypassu a reinfuzi odebrané krve po ukončení bypassu. Dosplělí pacienti, kteří podstoupili kardiochirurgickú operaci s kardiopulmonální bypassem, byli randomizováni do dvou skupin: jedna skupina dostávala ANH (odběr ≥650 ml plné krve s náhradou krystaloidů v případě potřeby) a druhá skupina dostávala obvyklou péči. Primární sledovaný parametr byl podání alespoň jedné jednotky alogenních erytrocytů během hospitalizace. Sekundární sledované parametry byly úmrtí z jakékoli příčiny do 30 dnů po operaci nebo během hospitalizace, krvácivé komplikace, ischemické komplikace a akutní poškození ledvin.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 2010 pacientů (1010 ANH, 1000 standardní péče). V ANH skupině dostalo transfuzi allogenních erytrocytů 274 z 1005 pacientů (27,3 %) vs. 291 z 997 pacientů (29,2 %) ve skupině standardní péče (RR 0,93; 95% CI 0,81–1,07; p = 0,34). Revize kvůli pooperačnímu krvácení byla provedena u 38 z 1004 pacientů (3,8 %) ve skupině ANH a u 26 z 995 pacientů (2,6 %) ve skupině standardní péče. Úmrtnost do 30 dnů nebo během hospitalizace byla 1,4 % (14/1008) ve skupině ANH vs. 1,6 % (16/997) u standardní péče.

Závěr: U dospělých pacientů podstupujících kardiochirurgii akutní normovolemické hemodiluce nesnížila podíl pacientů, kteří vyžadovali transfuzi alogenních erytrocytů.

N Engl J Med 2025;393:450-60. DOI: 10.1056/NEJMoa2504948

Guillaume Voiriot, Laurent Argaud, Yves Cohen, et al.

Cílem studie bylo zjistit, zda kombinace multiplexní PCR (mPCR) a sérového prokalcitoninu ve strategii řízení léčby zkrátí dobu expozice antibiotikům a zlepší klinické výsledky u pacientů přijatých na JIP pro komunitní pneumonii (CAP).

Primárním sledovaným parametrem byl počet dnů bez antibiotické léčby do 28. dne. Jednalo se o dospělé pacienty (>18 let) bez oslabené imunity, kteří byli přijati na JIP s CAP a náhodně rozděleni v poměru 1:1. V intervenční skupině byla mikrobiologická diagnostika založena na kombinaci širokospektrální respirační mPCR a konvenčních mikrobiologických vyšetření. Na základě výsledků mPCR a prokalcitoninu byl aplikován algoritmus pro časné vysazení nebo deeskalaci antibiotické léčby. V kontrolní skupině byla prováděna pouze konvenční mikrobiologická vyšetření. V obou skupinách bylo zvažováno ukončení antibiotické terapie od 3. dne a dále den po dni až do 7. dne na základě hodnot a dynamiky prokalcitoninu.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 406 pacientů a 385 pacientů bylo hodnoceno v analýze podle záměru léčit. Medián dnů bez antibiotické léčby do 28. dne byl v obou skupinách shodný. 19,0 (0,0; 24,0) dní v intervenční skupině a 19,0 (7,0; 22,0) dní v kontrolní skupině (rozdíl 0,0 (95% CI, - 4,0 až 4,0). Kumulativní délka antibiotické léčby byla však ve skupině s mPCR a prokalcitoninem o 3 dny kratší (95% CI -5,1 až -0,9). Výskyt závažných nežádoucích příhod se mezi skupinami nelišil.

Závěr: U pacientů s komunitní pneumonií na JIP se strategii léčby kombinující mPCR a sérový prokalcitonin nepodařilo snížit expozici antibiotikům ani zlepšit výsledky ve 28. dni ve srovnání s obvyklou péčí.

Intensive Care Med (2025) 51:1417–1430

Yorick Rodriguez, Alexandre Thomachot, Guillaume Deniel, et al.

Cílem této monocentrické observační retrospektivní studie s designem před–a–po bylo porovnat účinky dvou ultraprotectivních ventilačních strategií aplikovaných u pacientů s ARDS a VV-ECMO. Byli zahrnuti všichni následní pacienti léčení VV-ECMO pro těžké ARDS mezi lety 2016 a 2023. Do roku 2021 byla použita quasi-apnoická ventilace v objemově řízená ventilace s dechovým objemem (VT) 1 ml/kg predikované tělesné hmotnosti (PBW), dechovou frekvencí (RR) 5/min a PEEP nastaveným tak, aby plateau tlak (PPLAT) zůstal mezi 20–25 cmH2O. Od roku 2021 byla ventilační strategie protokolizovaná: tlakem-řízená ventilace s PEEP 14 cmH2O, ∆P 8 cmH2O a RR 10/min. Hodnocen byl dopad strategií na dlouhodobou respirační mechaniku a čas k úspěšnému weaningu ECMO během 90 dní po kanulaci VV-ECMO.

Výsledky: Bylo zahrnuto 121 pacientů: 69 pacientů přijalo strategii VT1 a 52 strategii ∆P8. Během prvních 7 dní ECMO byla strategie ∆P8 spojena s vyšším ∆P a RR, nižším PaCO2 a vyšší statickou elastickou mechanickou silou ve srovnání se strategií VT1. 90denní přežití bylo 30 % u strategie VT1 a 42 % u strategie ∆P8 (P = 0,19). Čas k úspěšnému vysazení VV-ECMO byl u přeživších 7 [4–13] dní, bez statisticky významného rozdílu mezi skupinami.

Závěr: Ve studovaném centru vedla ventilační strategie cílená na PEEP 14 cmH2O, ∆P 8 cmH2O a RR 10/min k vyšším hodnotám ∆P, RR a statické elastické mechanické síly a zlepšila dekarboxylaci ve srovnání se strategií objemového módu s VT 1 ml/kg PBW a RR 5/min u pacientů s ARDS a VV-ECMO. Mezi strategií nebyl pozorován statisticky významný rozdíl v klinických outcomes.

Rodriguez et al. Annals of Intensive Care (2025) 15:111

Praleene Sivapalan, Benjamin S. Kaas-Hansen, Tine S. Meyhoff , et al.

V multicentrické randomizované studii CLASSIC vedlo omezení podaného objemu intravenózních tekutin u pacientů se septickým šokem k podobné mortalitě jako standardní tekutinová terapie. Cílem této sekundární analýzy bylo zjistit, zda variabilita intenzity standardní tekutinové léčby mezi jednotlivými pracovišti ovlivnila účinek restrikce tekutin. Autoři použili machine learning (eXtreme Gradient Boosting) k predikci objemu intravenózních tekutin podaných během prvních 24 hodin ve skupině se standardní tekutinovou terapií. Následně autoři rozdělili pracoviště do podskupin podle intenzity na základě průměrných rozdílů mezi predikovaným a skutečně podaným objemem intravenózních tekutin během prvních 24 hodin ve skupině se standardní terapií. Účinky intervence poté hodnotili z hlediska mortality, výskytu závažných nežádoucích příhod a reakcí, počtu dnů přežitých bez podpory životních funkcí a počtu dnů přežitých mimo nemocnici do 90. dne.

Výsledky: Do hodnocení bylo zahrnuto 1366 pacientů z 19 center (88 % původní studie), kde bylo alespoň 15 pacientů zařazeno do standardní skupiny. Pacienti byli randomizováni k restriktivní nebo standardní tekutinové terapii. V rámci standardní skupiny činil medián rozdílu mezi podaným a predikovaným objemem tekutin –118 ml (IQR –1341 až 1731 ml; rozsah –5873 až 11 761 ml). Absolutní rozdíly v mortalitě mezi podskupinami se pohybovaly od –2,7% do +1,4%. Efekt restriktivní vs. standardní tekutinové terapie byl podobný napříč všemi podskupinami a výsledky byly konzistentní i v senzitivních analýzách.

Závěr: Mezi dospělými pacienty na JIP se septickým šokem variabilita v objemech standardně podaných tekutin mezi jednotlivými pracovišti významně neovlivnila účinky restriktivní tekutinové terapie na výsledné ukazatele, pokud byly zohledněny charakteristiky pacientů.

Critical Care Medicine. doi: 10.1097/CCM.0000000000006679

Giacomo Monti, Sonia Carta, Yuki Kotani, et al.

Cílem této mezinárodní, randomizované, dvojitě zaslepené, placebem kontrolovanou klinické studie bylo ověření hypotézy, že podání megadávky esomeprazolu by mohlo snížit orgánovou dysfunkci u pacientů se sepsí nebo septickým šokem. Pacienti byli randomizováni k podání megadávky esomeprazolu (1024 mg během 72 hodin) nebo placeba.Primárním sledovaným parametrem bylo průměrné denní skóre Sequential Organ Failure Assessment (SOFA) do 10. dne. Sekundárními sledovanými parametry byly počet dní bez antibiotik, počet dní na JIP do 28. dne a celková mortalita. Součástí byla i mechanistická studie in vitro účinků esomeprazolu.

Výsledky: Celkem bylo randomizováno 307 pacientů (148 esomeprazol, 159 placebo). Průměrný věk činil 71 let, 54 % mělo septický šok a medián výchozího SOFA skóre byl 7. Medián průměrného denního SOFA skóre v prvních 10 dnech činil 5 (IQR 3–9) ve skupině esomeprazolu a 5 (IQR 3–8) ve skupině placeba (rozdíl rizika 0,1; 95 % CI –0,8 až 1,0; p> 0,99). Nebyly zjištěny rozdíly ani v sekundárních cílech. Monocyty izolované z periferní krve pacientů a stimulované agonistou toll-like receptorů vykazovaly prozánětlivý fenotyp, který nebyl terapií esomeprazolem ovlivněn.

Závěr: U pacientů se sepsí nebo septickým šokem megadávka esomeprazolu nesnížila orgánovou dysfunkci ani jiné klinické či biologické sekundární výsledky.

Critical Care Medicine, DOI: 10.1097/CCM.0000000000006720

Ryan W. Morgan, Ron W. Reeder, Joseph A. Carcillo, et al.

V této prospektivně designované sekundární analýzy ICU Resuscitation Project Trial, zaměřené na děti resuscitované na JIP, bylo cílem určit souvislost mezi sepsí, outcomy nemocniční srdeční zástavy (IHCA) a fyziologií během zástavy. Primárním sledovaným outcomem přežití bylo propuštění z nemocnice s příznivým neurologickým výsledkem (skóre Pediatric Cerebral Performance Category 1–3 nebo beze změny oproti výchozí hodnotě). Primárním fyziologickým ukazatelem byl průměrný diastolický krevní tlak (DBP) během resuscitace.

Výsledky: Z celkem 1129 dětí s indexovou IHCA mělo 184 (16,3 %) sepsi před srdeční zástavou. Tito pacienti měli více komorbidit, vyšší závažnost onemocnění a vyšší skóre vazo-inotropní podpory, než děti bez sepse. Častěji u nich byla příčinou IHCA hypotenze, potřebovali delší resuscitaci a častěji dostávali během ní adrenalin a hydrogenuhličitan sodný. Přežití s příznivým neurologickým výsledkem bylo u dětí se sepsí méně časté (52/184 [28,3 %] vs. 552/945 [58,4 %]; p <0,001; aOR 0,54; 95 % CI 0,43–0,68; p <0,001). Průměrné hodnoty DBP během zástavy se mezi skupinami nelišily. Mezi přeživšími události měli pacienti se sepsí vyšší požadavky na vazopresory, častější hypotenzi a vyšší mortalitu až do 48 hodin po zástavě.

Závěr: Děti se sepsí před srdeční zástavou mají horší přežití, srovnatelné hodnoty diastolického tlaku během resuscitace a vyšší závažnost onemocnění před i po zástavě než děti bez sepse.

Critical Care Medicine. doi: 10.1097/CCM.0000000000006739