Publikace 2025 září

Michael A. Ward, Hani I. Kuttab a Robert G. Badgett

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýza RCT a observačních studií u dospělých pacientů se sepsí bylo zhodnotit vliv dávkování, načasování a guideline-based přístupu k časné tekutinové resuscitace (< 8 hodin) na mortalitu u pacientů se sepsí.

Výsledky: Do analýzy bylo zařazeno 30 studií se 119 583 pacienty.

Dávkování: Tři randomizované studie neprokázaly rozdíl v mortalitě mezi liberální (43–72 ml/kg) a restriktivní strategií (30 ml/kg) (RR 1,00; [0,81–1,24]). Jedenáct z 13 studií ale ukázalo vyšší riziko mortality při podání malých objemů (<20 ml/kg; p < 0,001). U vyšších objemů (>45 ml/kg) 6 z 11 studií zaznamenalo zvýšené riziko mortality (p = 0,55). Načasování: Čtyři ze 4 studií zaznamenaly benefit v přežití při podání 30 ml/kg do 3 hodin od diagnózy (p = 0,12). Těchto 30 ml/kg v jednotlivých časových intervalech: Podání do 1–2 hodin – dva studie ukázaly benefit; do 3 hodin – jedna studie benefit, tři bez efektu; do 6 hodin – dvě studie benefit, čtyři bez efektu, dvě naopak zvýšenou mortalitu (v obou případech >50–70 ml/kg).

Závěr: Pro tekutinovou resuscitaci u sepse do 8 hodin od diagnózy platí: 1) RCT nepotvrdily rozdíl v mortalitě mezi restriktivní a liberální strategií (nízká jistota důkazů). 2) Podání méně než 20 ml/kg je spojeno s vyšší mortalitou (nízká jistota). 3) Observační studie naznačují zvýšenou mortalitu při dávkách >45 ml/kg, ale RCT to nepotvrzují (velmi nízká jistota). 4) Přežití se zlepšuje, pokud je 30 ml/kg podáno do 3 hodin od diagnózy (nízká jistota).

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006769

Brian Hao Yuan Tang, Judith Manalo, Saifur R. Chowdhury, et al.

Cílem bylo zjistit, zda exogenní podávání melatoninu zlepšuje outcomes u kriticky nemocných pacientů, u nichž je endogenní produkce melatoninu výrazně narušena a snížena. Mezi sledované parametry patřil výskyt deliria, délka pobytu na JIP, kvalita spánku, výskyt nežádoucích účinků.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 32 RCT s celkem 3895 pacienty, které srovnávaly melatonin vs. žádným melatoninem u pacientů přijatých na JIP. Podávání melatoninu bylo spojeno se snížením rizika deliria (RR 0,72; 95% CI 0,58–0,89; nízká jistota důkazů), s mírným zkrácením délky pobytu na JIP (MD –0,57 dne; 95% CI –0,95 až –0,18; nízká jistota důkazů) a se zlepšením kvality spánku (SMD 0,54; 95% CI 0,01–1,07; nízká jistota důkazů). Melatonin byl rovněž spojen s mírným snížením četnosti nežádoucích účinků (nízká jistota). Naopak, u frekvence nočních probuzení, úzkosti, agitovanosti či incidence PTSD byly důkazy velmi nejisté. Podobně nejisté byly výsledky týkající se mortality na JIP a funkčního stavu po propuštění.

Závěr: Podávání melatoninu u kriticky nemocných pacientů může přispět ke zlepšení kvality spánku a ke snížení výskytu deliria, aniž by zvyšovalo riziko nežádoucích účinků. Celková jistota důkazů je však nízká, zejména kvůli riziku zkreslení a nekonzistenci mezi studiemi. Budoucí RCT by se měly zaměřit na stanovení optimální dávky a načasování podávání, přesnější hodnocení spánkových parametrů a určení cílových populací.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006767

Alisa M. Higgins, Yong Yi Lee, Michael Bailey, et al.

Cílem této prospektivní analýzy bylo posoudit nákladovou efektivitu časné aktivní mobilizace u pacientů na umělé plicní ventilaci, a to z pohledu zdravotnického systému. Randomizovaná kontrolovaná studie TEAM porovnávala včasnou aktivní mobilizaci vs. obvyklou mobilizací v rámci péče a nezjistila žádný rozdíl v primárním výsledku počtu dní života a pobytu mimo nemocnici do 180. dne; zjistila však nárůst nežádoucích účinků v intervenční skupině. Dosud žádná RCT časné mobilizace neinformovala o nákladech nebo nákladové efektivitě.

Výsledky: Analýza probíhala paralelně se studií TEAM, do níž bylo zahrnuto 733 pacientů z 49 JIP v šesti zemích (Austrálie, Nový Zéland, Velká Británie, Irsko, Německo a Brazílie). Hodnoceny byly náklady, užitečnost pomocí skóre EuroQoL-5D-5L po 6 měsících a kvalita života vyjádřená v QALY. Personál strávil výrazně více hodin poskytováním včasné aktivní mobilizace ve srovnání s obvyklou mobilizací, přírůstkové náklady se však mezi skupinami nelišily (1 823 USD; 95% CI –10 552 až 12 027 USD). Skóre EQ-5D-5L po 6 měsících se mezi skupinami nelišila (0,532 vs. 0,548; p = 0,585). Pravděpodobnost, že časná aktivní mobilizace je nákladově efektivní, byla nižší než 50%, a to i při ochotě zaplatit 200 000 USD/Quality Adjusted Life Year (QALY). Analýzy zahrnující data z metaanalýzy naznačili, že časná aktivní mobilizace může být nákladově úsporná, avšak za cenu nižšího zisku v QALY ve srovnání s mobilizací v rámci obvyklé péče.

Závěr: Analýza neprokázala, že by časná aktivní mobilizace byla nákladově efektivní ve srovnání s obvyklou mobilizací u pacientů na JIP s umělou plicní ventilaci. Senzitivní analýzy však naznačují, že by mohla vést k úsporám, pokud je přijatelné dosažení horších výsledků. Další výzkum je nezbytný k určení situací, kdy může časná aktivní mobilizace představovat skutečný přínos z pohledu nákladové efektivity.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006715

Eva Marie Spoormans, Tharusan Thevathasan, Niels van Royen et al.

Několik randomizovaných klinických studií (RCT) zkoumalo účinek okamžité vs. odložené koronarografie u pacientů se srdeční zástavou mimo nemocnici (OHCA) bez elevací ST segmentu a nezjistilo rozdíl v krátkodobém přežití. Vztah těchto strategií k dlouhodobým výsledkům a identifikace podskupin pacientů, kteří by mohli těžit z individuálního přístupu, však zůstává nejasný. Primárním sledovaným parametrem této randomizované kontrolované studie bylo roční přežití. Sekundární sledované parametry zahrnovaly identifikaci rozdílů v účinku léčby pomocí analýzy podskupin (dle věku, pohlaví, rytmu při zástavě, svědecké zástavy, času do zahájení základní podpory života, času do návratu spontánního oběhu a anamnézy ischemické choroby srdeční, diabetu a hypertenze) a klinické výsledky (např. infarkt myokardu a srdeční selhání) po 1 roce.

Výsledky: Byly zahrnuty individuální údaje ze 2 RCT s celkovým počtem 1031 pacientů. Ve skupině s okamžitou koronarografií přežilo do 1 roku 259 z 522 pacientů (49,6 %) oproti 272 z 509 (53,4 %) ve skupině s odloženou nebo selektivní koronarografií (stratifikováno dle studie; HR 1,15 [95% CI, 0,96–1,37]). Nebyly zjištěny žádné interakce mezi léčbou a podskupinami, které by naznačovaly heterogenitu mezi skupinami (hodnoty P pro interakce se pohybovaly od 0.26 do 0.91 napříč podskupinami).

Závěr: Tato metaanalýza jednotlivých dat pacientů ze dvou RCT neprokázala přínos okamžité koronarografie oproti odložené nebo selektivní strategii během jednoletého sledování u úspěšně resuscitovaných pacientů s OHCA bez elevace ST segmentu. Nebyla identifikována žádná podskupina pacientů, která by měla odlišný efekt léčby.

JAMA Cardiol. 2025;10(8):779–786. doi:10.1001/jamacardio.2025.1194

Victoria Chechulina, Fatima Sheikh, Meghan Lóser, jménem Sepsis Canada

Předchozí systematické přehledy prokázaly vysoké náklady během hospitalizace se sepsí, avšak náklady na zdravotní péči po propuštění nebyly dosud podrobně popsány. Porozumění těmto nákladům umožňuje rozhodovacím orgánům zdravotnických systémů identifikovat oblasti, kde lze snížit zbytečné výdaje a zátěž zdravotnických zdrojů. Tento systematický přehled si klade za cíl popsat náklady na zdravotní péči po hospitalizaci u dospělých pacientů v rozvinutých zemích, kteří přežili epizodu sepse.

Výsledky: Bylo identifikováno 23 observačních studií splňujících kritéria zařazení. Metody výpočtu a vykazování nákladů se výrazně lišily – zahrnovaly různé typy nákladů (rehospitalizace, návštěvy lékařů, náklady na léky aj.) a různé časové intervaly. Medián celkových nákladů na zdravotní péči u přeživších sepsi činil v prvním roce po propuštění 28 719 USD (IQR 21 715 USD) a ve druhém roce 22 460 USD (IQR 14 407 USD). Medián nákladů na rehospitalizaci činil 20 320 USD (IQR 4 889 USD). Šest ze sedmi studií, které zahrnovaly srovnávací skupinu bez sepse, uvedlo, že přeživší sepse mají po propuštění vyšší náklady než osoby bez sepse.

Závěr: Systematický přehled ukazuje, že přeživší sepse nesou vysoké náklady na zdravotní péči, které mohou přetrvávat roky po propuštění z počáteční hospitalizace. Tato zjištění zdůrazňují dlouhodobou ekonomickou zátěž spojenou se sepsí a ukazují na sepsi jako významný cíl pro politická a klinická opatření, která mohou zlepšit zdravotní outcomes a snížit náklady.

Chechulina et al. Critical Care (2025) 29:381

Nuanprae Kitisin, Nattaya Raykateeraroj, Nattachai Hemtanon, et al.

Cílem studie bylo vyhodnotit účinek nízkodávkované infuze ketaminu na spotřebu fentanylu a výskyt traumatických vzpomínek po propuštění z nemocnice u pacientů po velkých operačních výkonech.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 118 pacientů, k podávání ketaminu v dávce 1,5 µg/kg/min (n = 60) nebo placeba (n = 58). Fentanyl byl podáván za účelem kontroly bolesti (NRS < 4) a kontroly sedace (RASS mezi -2 a 0). Spotřeba fentanylu za 24 hodin byla nižší u pacientů s ketaminem ve srovnání s placebem (399 µg [95% CI 345–454] vs. 468 µg [95% CI 412–523], rozdíl -68 µg; 95% Cl -67 až -68 µg, P = 0,041). RASS a NRS skóre se mezi skupinami nelišily. Exploratorní analýza naznačila výraznější opioid-sparing efekt u pacientů po intraabdominálních operacích (P-pro interakci = 0,012, rozdíl, -177 µg; 95% CI, -204 až -149 µg; P = 0,001). Nebyly zaznamenány akutní nežádoucí účinky ketaminu. Sekundární studie byla provedena formou telefonického rozhovoru po propuštění z JIP s dotazníkem pro PTSD. Sekundární studie (n = 91, dlouhodobé sledování u 45 pacientů, 23 v kontrolní skupině, 22 ve skupině s ketaminem) ukázala, že ketamin byl spojen s vyšším výskytem děsivých a bludných vzpomínek na pobyt na JIP (65 % vs. 41 %, P = 0,035).

Závěr: Nízkodávkovaná infuze ketaminu vedla k mírnému, statisticky významnému snížení pooperační spotřeby opioidů (o 15 %), avšak byla spojena s vyšším výskytem traumatických a bludných vzpomínek po propuštění z nemocnice.

Anesth Analg. 2025 Sep 1;141(3):598-607. doi: 10.1213/ANE.0000000000007419.

Weilin Jiang, Qiqi Ni, Chuchu Zhang, et al.

Cílem bylo identifikovat faktory, které ovlivňují kvalitu života (QOL) po pobytu na JIP, a zhodnotit úroveň QOL u pacientů po intenzivní péči. Do analýzy byly zařazeny observační studie hodnotící faktory ovlivňující QOL u pacientů po propuštění z JIP.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 65 studií s 17 298 pacienty. Zásadní faktory před přijetím na JIP zahrnovaly: vyšší věk (na každý rok β = –0,045; 95% CI –0,057 až –0,033), ženské pohlaví (OR = 1,104; 95% CI 1,035–1,177). Klíčové faktory během pobytu na JIP byly: délka pobytu na JIP (na každý den β = –0,012; 95% CI –0,019 až –0,005), délka umělé plicní ventilace (na každý den β = –0,005; 95% CI –0,009 až –0,001), délka hospitalizace (na každý den β = –0,107; 95% CI –0,161 až –0,054). Souhrnné skóre QOL: celkové skóre: 58,835 (95% CI 52,935–64,735), fyzická složka (PCS): 49,517 (95% CI 45,781–53,253), psychická složka (MCS): 53,509 (95% CI 50,301–56,718), celkový QOL index: 0,750 (95% CI 0,713–0,787).

Závěr: Většina před-JIP a intra-JIP faktorů je významně spojena s kvalitou života po propuštění z JIP. Celková QOL u pacientů po intenzivní péči zůstává na střední úrovni, přičemž fyzická složka (PCS) vykazuje větší postižení než složka psychická (MCS). Je zapotřebí dalších studií, které by se zaměřily na účinné intervenční strategie zlepšující kvalitu života, zejména v oblasti fyzického zdraví.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006770

Jason A. Roberts, Marta Ulldemolins, Xin Liu et al.

Optimální dávkování meropenemu a piperacillinu/tazobactamu u kriticky nemocných pacientů s náhradou funkce ledvin (RRT) je nejisté kvůli variabilní farmakokinetice. Cílem této prospektivní, multinárodní farmakokinetická studie bylo vyvinout obecně použitelné optimalizované dávkovací doporučení pro tato antibiotika u pacientů vyžadující různé formy RRT.

Výsledky: Bylo zařazeno 300 pacientů z 22 jednotek intenzivní péče ve 12 zemích, kteří podstupovali kontinuální veno-venózní hemodialýzu (13,0 %), hemofiltraci (23,3 %), hemodiafiltraci (48,4 %) nebo dialýzu s nízkou účinností (15,3 %). Modely byly vytvořeny z dat 234 pacientů (8322 vzorků) a validovány u dalších 66 pacientů (560 vzorků).

Prediktivní výkonnost byla vysoká, se střední chybou predikce −5,2 % pro meropenem a −16,9 % pro piperacillin. Dávkovací simulace ukázaly, že potřeby dávkování meropenemu a piperacillinu/tazobactamu závisí na výdeji moči a intenzitě a délce RRT (p < 0,05). Ve všech scénářích vedly prodloužené/kontinuální infuze k lepšímu dosažení účinných koncentrací s nižšími denními dávkami ve srovnání s krátkými infuzemi. Byly vytvořeny dávkovací nomogramy pro stanovení dávek v různých RRT nastaveních, výdejích moči a cílových koncentracích.

Závěr: Intenzita a délka RRT a výdej moči určují potřeby dávkování meropenemu a piperacillinu/tazobactamu u kriticky nemocných pacientů podstupujících RRT. Prodloužené/kontinuální infuze usnadňují dosažení účinných koncentrací.

Intensive Care Med (2025) 51:1628–1640

Yuri de Albuquerque Pessoa dos Santos, Bruno Martins Tomazini, Maurício Henrique Claro dos Santos, et al.

Tento systematický přehled a metaanalýza randomizovaných kontrolovaných studií (RCT) se zabývala srovnáním na PCR-založenou molekulární diagnostiky se standardní kultivací u převážně dospělých pacientů na JIP se závažnou komunitní, nozokomiální nebo ventilátorovou pneumonií. Primárním výsledkem byla nemocniční mortalita. Sekundárními výsledky byla adekvátnost počáteční antimikrobiální léčby a čas do podání účinného antibiotika.

Výsledky: Zařazeno bylo pět RCT s celkem 2 466 pacienty. Syndromové vyšetření PCR nevedlo k signifikantnímu snížení nemocniční mortality (RR 1,04; 95% CI: 0,90–1,21; p = 0,57; I² = 0 %). PCR diagnostika však byla spojena s vyšší mírou adekvátnosti počáteční antimikrobiální léčby (RR 1,82; 95% CI: 1,10–3,00; p = 0,02; I² = 97 %) a se zkrácením času do podání účinného antibiotika (průměrný rozdíl -27,98 h; 95% CI: -46,07 až -9,89; p = 0,002; I² = 94 %).

Závěr: Syndromová PCR diagnostika nesnížila nemocniční mortalitu u kriticky nemocných se zápalem plic, ale byla spojena se zlepšením adekvátnosti počáteční léčby a rychlejším zahájením účinné terapie. Tato zjištění podporují její roli jako doplňkového nástroje v antimikrobiálním stewardshipu na JIP.

de Albuquerque Pessoa dos Santos et al. Critical Care (2025) 29:379

Ting Yan, Qing Yu, Chun-Qing Li, Zhen-Zhen Xu, et al.

Cílem této prospektivní observační kohortové studie bylo posoudit prediktivní hodnotu ultrazvukových parametrů bránice pro pooperační plicní komplikace (PPC). Zařazeni pacienti ≥ 50 let, kteří podstoupili elektivní horní břišní operaci v celkové anestezii. Ultrazvuk bránice na pravé straně byl proveden den před operací (PreD1) a první pooperační den (POD1) – měřila se frakce ztluštění bránice (DTF) a exkurze bránice (DE) při klidném, hlubokém a „sniff“ dýchání. Pacienti byli sledováni 14 dní po operaci na výskyt PPC. Prediktivní schopnost byla hodnocena pomocí ROC analýzy a multivariační logistické regrese.

Výsledky: Ze 223 zařazených pacientů se u 37 (16,6 %) vyvinuly PPC. Ve všech parametrech ultrazvuku bránice došlo k významnému snížení na POD1 oproti předoperačním hodnotám (p <0,001). Kompozitní index (post-RDS-DE), definovaný jako součet pravostranných DE při hlubokém a sniff dýchání na POD1, měl střední prediktivní schopnost pro PPC (AUC = 0,680; 95 % CI: 0,587–0,773). Při cut-off hodnotě post-RDS-DE <3,55 cm dosáhla negativní prediktivní hodnota 90,6 %. Po multivariační úpravě zůstal post-RDS-DE < 3,55 cm nezávislým prediktorem PPC (OR = 2,547; 95 % CI: 1,067–6,080; p = 0,035). Integrace indexu post-RDS-DE s preoperačním skóre ARISCAT významně zlepšila prediktivní schopnost (AUC = 0,751 oproti 0,643 pro samotný ARISCAT; p = 0,004 podle DeLonga).

Závěr: Pooperační maximální inspirační ultrazvuk bránice při hlubokém a sniff dýchání (vyjádřený kompozitním indexem post-RDS-DE) efektivně predikuje pooperační plicní komplikace po horních břišních operacích. Integrace post-RDS-DE s ARISCAT skóre významně zvyšuje přesnost predikce, což podporuje využití ultrazvuku bránice jako bedside nástroje pro perioperační hodnocení respiračního rizika.

Yan et al. Annals of Intensive Care (2025) 15:121

Damien Contou, Benoit Painvin, Delphine Daubin et al.

RETRO-MENINGO je celonárodní, multicentrická, retrospektivní kohortová studie provedená na 102 jednotkách intenzivní péče. Dospělí (≥18 let) přijatí na JIP s mikrobiologicky potvrzeným invazivním meningokokovým onemocnění (IMO) byli zařazeni do skupiny s neurologickým nebo hemodynamickým projevem podle hlavního důvodu přijetí. Primárním sledovaným parametrem byla 60denní mortalita u jednotlivých forem onemocnění.

Výsledky: Z 654 pacientů (medián věku 33 let [IQR 21–56]; 63,5 % bez komorbidit) mělo 407 (62 %) neurologickou a 247 (38 %) hemodynamickou formu prezentace IMO při přijetí na JIP. Hemodynamická forma byla spojena s vyšším věkem (39,0 vs. 30,0 let; p = 0,001), imunosupresí (17,0 % vs. 7,1 %; p < 0,001), purpurickou vyrážkou (55,9 % vs. 43,7 %; p = 0,003), dřívějším přijetím na JIP (1 vs. 2 dny; p = 0,001) a častější bakteriémií (83,8 % vs. 35,6 %; p < 0,001). Séroskupina B převažovala u neurologické formy, zatímco séroskupina W135 byla častější u hemodynamické formy. Ve srovnání s neurologickou formou vyžadovala hemodynamická forma častější orgánovou podporu (vazopresory, invazivní umělou plicní ventilaci, transfuze, náhradu funkce ledvin) a byla spojena s významně vyšší 60denní úmrtností (25,5 % vs. 4,7 %; p < 0,001). Hemodynamická forma (aOR 4,33; 95% CI 2,26–8,62; p< 0,001), absence komorbidit (aOR 2,21; 95% CI 1,19–4,23; p = 0,014), věk > 35 let (aOR 3,65; 95% CI 1,73–6,07; p < ; 0,001), hladina arteriálního laktátu > 5 mmol/l (aOR 2,60; 95% CI 1,43–4,77; p = 0,002) a nástup příznaků < 24 hodin (aOR 1,90; 95% CI 1,00–3,55; p = 0,040) byly nezávisle spojeny s 60denní úmrtností, zatímco včasné podání parenterální cefalosporinu třetí generace před přijetím na JIP mělo silný ochranný účinek (aOR 0,31; 95% CI 0,18–0,55; p < 0,001).

Závěr: Neurologická a hemodynamická forma invazivního meningokokového onemocnění jsou klinicky a prognosticky odlišné. Rozpoznání těchto fenotypů je zásadní pro správnou léčbu a předpověď výsledku.

Intensive Care Med (2025) 51:1587–1602

Miloud Cherbi, Bruno Levy, Paul Gautier, et al.

Tento systematický přehled a metaanalýza se zaměřili na hodnocení účinnosti a bezpečnosti hypotermie u kardiogenního šoku (CS). Primárním sledovaným parametrem byla celková mortalita. Bezpečnostní cíle zahrnovaly výskyt pneumonie, sepse a krvácení.

Výsledky: Analyzováno bylo sedm studií, zahrnující celkem 695 pacientů. Primární etiologií byl kardiogenní šok při akutním infarktu myokardu (AMI-CS) u 363 pacientů (52,2 %). Hypotermie nebyla spojena se signifikantním snížením celkové mortality ani po 30 dnech (OR 0,83 [0,54–1,26]), ani v nejdelším dostupném sledování (IRR 0,85 [0,72–1,01]). Nebyly zjištěny významné rozdíly v incidenci pneumonie (OR 1,44 [0,42–4,87]), sepse (OR 0,61 [0,01–46,80]) ani krvácení (OR 1,36 [0,65–2,89]). Meta-regrese naznačila, že hypotermie může být méně prospěšná a rizikovější u pacientů s AMI-CS, zatímco větší benefit byl pozorován u pacientů s mechanickou podporou oběhu. Sekvenční analýza naznačila, že kumulativní Z-křivka pro hypotermii nepřekročila hranici pro benefit ani pro zbytečnost, což ukazuje, že současné důkazy jsou neprůkazné a poddimenzované.

Závěr: V této metaanalýze se terapeutická hypotermie jevila jako bezpečná, avšak neprokázala signifikantní snížení celkové mortality u pacientů s kardiogenním šokem, přičemž kvalita důkazů byla velmi nízká. Jsou zapotřebí rozsáhlejší RCT, aby byla objasněna klinická užitečnost hypotermie.

Cherbi et al. Annals of Intensive Care (2025) 15:122

T.W. Reichman, J.F. Markmann, J. Odorico et al.

Zimislecel je alogenní terapie ostrůvkovými buňkami odvozenými z kmenových buněk. Jsou potřeba údaje o bezpečnosti a účinnosti zimislecelu u osob s diabetem 1. typu. V části A studie účastníci dostali poloviční dávku zimislecelu (0,4×10⁹ buněk) jako jednu infuzi do portální žíly s možností druhé poloviční dávky během 2 let. V částech B a C dostali účastníci plnou dávku zimislecelu (0,8×10⁹ buněk) jako jednu infuzi. Všichni účastníci dostávali imunosupresivní terapii bez glukokortikoidů. Primárním sledovaným parametrem v části A byla bezpečnost. Primárním sledovaným parametrem v části C byla absence těžkých hypoglykemických příhod během dnů 90 až 365 při hladině glykovaného hemoglobinu nižší než 7 % nebo při poklesu této hodnoty alespoň o jeden procentní bod oproti výchozí hodnotě v jednom nebo více časových bodech mezi dny 180 a 365. Sekundární sledované parametry v části C zahrnovaly bezpečnost a nezávislost na inzulinu mezi dny 180 a 365. K posouzení přihojení a funkce ostrůvků se použilo zjištění sérového C-peptidu během 4hodinového zátěžového testu s jídlem. Všechny analýzy byly předběžné a nebyly předem stanovené.

Výsledky: Celkem 14 účastníků (2 v části A a 12 v částech B a C) absolvovalo alespoň 12

měsíců sledování a byli zařazeni do analýz. C-peptid nebyl na začátku zjištěn u žádného z 14 účastníků. Po infuzi zimislecelu všichni účastníci vykazovali přihojení a funkci ostrůvků, jak dokazovala detekce C-peptidu. Neutropenie byla nejčastější závažnou nežádoucí příhodou a vyskytla se u 3 účastníků. Došlo ke dvěma úmrtím — jedno v důsledku kryptokokové meningitidy a jedno kvůli těžké demenci s agitovaností způsobené progresí předchozího neurokognitivního postižení. Všech 12 účastníků v částech B a C nemělo žádné těžké hypoglykemické příhody a mělo hladinu glykovaného hemoglobinu nižší než 7 %; tito účastníci strávili více než 70 % času v cílovém rozmezí glykémie (70 až 180 mg/dl). Deset z 12 účastníků (83 %) bylo na den 365 nezávislých na inzulinu a nepoužívalo exogenní inzulin.

Závěr: Výsledky této malé, krátkodobé studie u osob s diabetem 1. typu podporují hypotézu, že zimislecel může obnovit fyziologickou funkci ostrůvků, a podporují další klinický výzkum.

N Engl J Med 2025;393:858–868. DOI: 10.1056/NEJMoa2506549

Jean-François Timsit, Lowell Ling, Etienne de Montmollin, Hendrik Bracht et al.

Včasná antibiotická terapie u pacientů se závažnými infekcemi je zásadní pro zlepšení outcomes. Naopak použití příliš širokospektré antibiotické terapie pro citlivé patogeny nebo zbytečná antibiotika u pacientů bez bakteriální infekce je spojeno s život ohrožujícími nežádoucími událostmi a superinfekcemi. Antibiotiky indukované změny lidské mikrobioty mění jak imunitní, tak metabolický systém. Nekontrolované používání antibiotik podporuje vznik antibiotické rezistence. Přibližně 50 % pacientů na JIP, kteří dostávají antibiotickou terapii, nemá potvrzenou infekci, přičemž deeskalace a zkrácení délky léčby se provádějí jen zřídka. Úmrtnost na závažné infekce zůstává vysoká, což poukazuje na potřebu optimalizace léčby.

Výsledky: Je třeba zohlednit místní epidemiologii, základní onemocnění, dostupnost zdravotní péče a diagnostické a terapeutické možnosti. Rychlé diagnostické testy v kombinaci s individualizovaným rozhodováním zlepšují výběr antibiotické terapie. Rychlá deeskalace na úzkospektrou monoterapii a zkrácení délky léčby by měly být pravidlem. Stále přetrvává nejistota ohledně personalizace léčby u obtížně léčitelných rezistentních bakterií. Optimalizace farmakokinetiky (PK) a prodloužené nebo kontinuální podávání beta-laktamů je bezpečné a může zlepšit výsledky. Terapeutické monitorování léčiv (TDM) by se mělo používat zejména při podezření na změněný distribuční objem a/nebo clearance léčiva nebo tam, kde je pravděpodobná toxicita. Doporučuje se TDM v kombinaci s rychlou úpravou dávky.

Závěr: Nové technologie, včetně rychlých širokospektrých diagnostických testů a elektronických nástrojů pro optimalizaci antibiotik, dále podpoří spolupráci mezi farmaceuty, mikrobiology, specialisty na infekční choroby a intenzivisty pro optimalizaci antibiotické terapie a správu těchto vzácných zdrojů.

Intensive Care Med https://doi.org/10.1007/s00134-025-08063-0