Publikace 2025 říjen

U. Bavendiek, A. Großhennig, J. Schwab, et al.

Cílem této mezinárodní, dvojitě zaslepené, placebem kontrolované studie bylo zjistit terapeutickou účinnost srdečního glykosidu digitoxinu u pacientů se srdečním selháním a sníženou ejekční frakcí (HFrEF), protože dosud nebyla jednoznačně stanovena. Byli zahrnuti pacienti s chronickým srdečním selháním randomizováni v poměru 1 : 1 k podávání digitoxinu (počáteční dávka 0,07 mg jednou denně) nebo odpovídajícího placeba, a to jako doplněk k léčbě vedené podle aktuálních doporučení.
Do studie byli zařazeni pacienti s ejekční frakcí levé komory ≤ 40 % a funkční třídou NYHA III nebo IV, nebo s ejekční frakcí ≤ 30 % a třídou NYHA II.
Primárním sledovaným parametrem byl kompozit smrti z jakékoliv příčiny, nebo první hospitalizace pro zhoršení srdečního selhání – podle toho, co nastalo dříve.

Výsledky: Z celkového počtu 1 240 randomizovaných pacientů splnilo kritéria pro analýzu modifikované populace „intention-to-treat“ 1 212 osob (613 ve skupině s digitoxinem, 599 ve skupině s placebem). Během mediánu sledování 36 měsíců došlo k primární události u 242 pacientů (39,5 %) ve skupině s digitoxinem a u 264 pacientů (44,1 %) ve skupině s placebem (HR 0,82; 95% CI 0,69–0,98; p = 0,03). Úmrtí z jakékoli příčiny nastalo u 167 pacientů (27,2 %) ve skupině s digitoxinem a u 177 (29,5 %) ve skupině s placebem (HR 0,86; 95% CI 0,69–1,07). První hospitalizace pro zhoršení srdečního selhání byla zaznamenána u 172 pacientů (28,1 %) ve skupině s digitoxinem a u 182 (30,4 %) ve skupině s placebem (HR 0,85; 95% CI 0,69–1,05). Závažná nežádoucí příhoda se vyskytla alespoň u jednoho pacienta u 29 (4,7 %) osob ve skupině s digitoxinem a u 17 (2,8 %) ve skupině s placebem.

Závěr: Léčba digitoxinem vedla k nižšímu kombinovanému riziku úmrtí nebo první hospitalizace pro zhoršení srdečního selhání ve srovnání s placebem u pacientů se srdečním selháním se sníženou ejekční frakcí, kteří byli léčeni podle doporučených postupů.

N Engl J Med 2025;393:1155-65. DOI: 10.1056/NEJMoa2415471

Jesper Mølgaard, Katja K. Grønbæk, Søren S. Rasmussen, et al.

Cílem studie bylo zjistit, zda kontinuální bezdrátové monitorování vitálních funkcí s okamžitým upozorněním personálu může zkrátit dobu trvání závažných odchylek vitálních funkcí a snížit výskyt pooperačních komplikací u pacientů po velkých nekardiálních operacích. Primární sledovaný parametr byl kumulativní délka trvání závažných odchylek vitálních funkcí (desaturace, tachy- a bradykardie, tachy- a bradypnoe, hypo- a hypertenze). Sekundární parametry zahrnovaly výskyt nežádoucích příhod do 30 dnů. Pacienti byli randomizováni do dvou skupin: kontrolní skupina: standardní péče s intermitentním manuálním měřením vitálních funkcí a intervenční skupina, kde byla standardní péče doplněná o kontinuální bezdrátové monitorování vitálních funkcí s okamžitým odesíláním upozornění na smartphony zdravotnického personálu.

Výsledky: Celkem bylo randomizováno 400 pacientů (200 v každé skupině). Medián [IQR] trvání závažných odchylek vitálních funkcí činil 60 [25–136] min/den v intervenční skupině vs. 76 [28–192] min/den v kontrolní skupině (P = 0,19). Doba trvání saturace < 88 % byla v intervenční skupině zkrácena v průměru o 47 minut za den (95% CI 18–80; P = 0,02). Nežádoucí příhody se vyskytly u 31,5 % pacientů v intervenční skupině vs. 42,5 % v kontrolní skupině (P = 0,02). Výskyt závažných nežádoucích příhod byl 29,5 % vs. 34,5 % (P = 0,39).

Závěr: Kontinuální monitorování vitálních funkcí s okamžitými upozorněními personálu nevedlo k signifikantnímu snížení celkové délky závažných odchylek vitálních funkcí. Nicméně bylo dosaženo významného snížení výskytu desaturací a celkového počtu nežádoucích příhod, což podporuje další výzkum využití kontinuální monitorace pro zlepšení pooperačních výsledků.

Anesth Analg. 2025 Oct 1;141(4):807-817. doi: 10.1213/ANE.0000000000007606.

Keyan Wang, Bowen Wei, Xuanxuan Wang, et al.

Cílem studie bylo zkoumat inhibiční účinek dexmedetomidinu v kombinaci s lidokainem na kašlací reflex při extubaci u pacientů po tyreoidektomii. Primární sledovaný parametr byl výskyt kašlacího reflexu při extubaci. Sekundární parametry zahrnovaly závažnost kašle, pooperační bolest v krku, chrapot, nevolnost, zvracení, potřebu analgetik a antiemetik, skóre sedace, úroveň bolesti a délku hospitalizace.

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 180 žen ve věku 18–65 let, které podstoupily plánovanou tyreoidektomii v celkové anestezii. Pacientky byly randomizovány do tří skupin: 1) Dex-Lido skupina (n = 60): dexmedetomidin + 2% lidokain ve spreji, aplikován na supraglotickou, glotickou a subglotickou oblast před intubací. 2) Lido skupina (n = 60): pouze 2% lidokain ve spreji. 3) Kontrolní skupina (n = 60): 0,9% fyziologický roztok ve spreji. Výskyt kašlacího reflexu během extubace byl významně nižší jak ve skupině Dex-Lido, tak ve skupině Lido ve srovnání s kontrolní skupinou. Výskyt kašle při extubaci: Dex-Lido vs. kontrola: 23 % vs. 70 % (OR 0,13; 95% CI 0,06–0,29; P < 0,001) Lido vs. kontrola: 47 % vs. 70 % (OR 0,38; 95% CI 0,18–0,79; P = 0,010) Dex-Lido vs. Lido: 23 % vs. 47 % (OR 0,35; 95% CI 0,16–0,76; P = 0,007). Závažnost kašle: Dex-Lido skupina vykazovala výrazně nižší závažnost kašle než kontrolní skupina (8/60 vs. 26/60; OR 0,20; 95% CI 0,08–0,50; P < 0,001).

Závěr: Kombinace dexmedetomidinu a lidokainu v topické aplikaci významně potlačuje kašlací reflex při extubaci, snižuje pooperační bolest v krku a stabilizuje hemodynamiky u žen podstupujících tyreoidektomii

Anesth Analg. 2025 Oct 1;141(4):818-827. doi: 10.1213/ANE.0000000000007560.

Rory McDonald, Michael Burns, Adrian Wong, et al.

Tento systematický přehled zhodnotil dostupné důkazy o tom, zda volba vazopresoru ovlivňuje renální outcomes u septických pacientů. Zahrnuty byly non crossover randomizované kontrolované studie u dospělých se septickým šokem, porovnávající jednotlivé nebo kombinované vazopresory, případně placebo. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt AKI. Sekundárními sledované parametry zahrnovaly délku trvání AKI, potřebu renální náhrady (RRT), délku RRT, počet dní bez selhání ledvin, dlouhodobou potřebu RRT a výskyt závažných nežádoucích renálních příhod (MAKE) v 30 a 90 dnech.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto celkem 4259 pacientů ze 17 studií. Nejčastěji byly zkoumány studie s vasopresinem a terlipresinem. Ve 8 studiích, které hodnotily výskyt AKI, nebyl prokázán vliv volby vazopresoru. Potřeba RRT byla nejčastěji sledovaným sekundárním parametrem. Z pěti studií s vasopresinem prokázala pouze jedna statisticky významný přínos. U ostatních sekundárních pararametrů nebyl  prokázán jednoznačný efekt a celkově byla kvalita dat omezená. Žádná studie nehodnotila dlouhodobou potřebu RRT ani MAKE v 30 či 90 dnech.

Závěr: Jedná se o první systematickou práci, která se soustředí na renální outocmes při podávání různých vazopresorů u septického šoku. Ukazuje na nedostatek jednoznačných důkazů podporujících volbu konkrétního vazopresoru. Zdůrazňuje také heterogenitu studií a skutečnost, že hodnocení renálních outcomes je často nahrazováno pouhým sledováním potřeby RRT. Do budoucna jsou potřeba standardizovaná kritéria renálních outcomes, rozsáhlé a adekvátně navržené studie a cílený výzkum v definovaných podskupinách pacientů.

McDonald et al. Critical Care (2025) 29:417

Inès Lakbar, Daniele Poole, Louis Delamarre, et al.

Cílem této metaanalýzy bylo zhodnotit, zda má užití melatoninu vliv na výskyt deliria u kriticky nemocných pacientů. Zahrnuty byly randomizované kontrolované studie hodnotící melatonin u kriticky nemocných pacientů. Primárním sledovaným parametrem byla incidence deliria, hlavním sekundárním parametrem byla mortalita.

Výsledky: Primární analýza zahrnovala šest studií s 2209 pacienty a neprokázala rozdíl v incidenci deliria mezi melatoninem a placebem (RR 0,89; 95% CI 0,73–1,09). Tento výsledek byl konzistentní i v sekundární analýze třinácti studií se 2830 pacienty (RR 0,86; 95% CI 0,70–1,04). Rovněž nebyl pozorován žádný vliv melatoninu na mortalitu v primární (sedm studií, 2165 pacientů, RR 0,87; 95% CI 0,73–1,02) ani sekundární analýze (osm studií, 2396 pacientů, RR 0,92; 95% CI 0,79–1,06).

Závěr: Výsledky naznačují, že ve srovnání s placebem melatonin nesnižuje incidenci deliria u kriticky nemocných pacientů a neovlivňuje ani mortalitu.

Intensive Care Med https://doi.org/10.1007/s00134-025-08143-1

Luka Kremic, Arzina Jaffer, Krisha Patel, et al.

Cílem přehledu bylo zhodnotit souvislost mezi předoperační depresí a délkou pooperační hospitalizace u dospělých pacientů podstupujících velké chirurgické výkony. Primární sledovaný parametr byl průměrný rozdíl v délce pooperační hospitalizace mezi pacienty s depresí a bez deprese, který byl analyzován pomocí vícestupňové metaanalýzy s náhodnými efekty. Sekundární parametry byly neupravené a upravené poměry šancí (OR) prodloužené hospitalizace u pacientů s depresí. K hodnocení kvality důkazů byl použit systém GRADE a k posouzení rizika zkreslení nástroj ROBINS-E.

Výsledky: Ze 9 869 vyhledaných studií bylo do analýzy zahrnuto 57 studií s celkovým počtem 27 708 719 pacientů, z nichž 26 bylo prospektivních a 31 retrospektivních. Pacienti s předoperační depresí měli v průměru pooperační hospitalizaci o 0,98 dne delší než pacienti bez deprese (95% CI, 0,35–1,62). V sekundárních analýzách byly neupravené a upravené OR prodloužené délky hospitalizace 1,31 (95% CI, 0,94–1,82) a 1,27 (95% CI, 1,11–1,46).

Závěr: Metaanalýza prokázala, že pacienti s anamnézou deprese nebo aktuálními příznaky deprese před operací mají tendenci k delší pooperační hospitalizaci. Výsledky jsou však omezené potenciálním rizikem zkreslení a publikačního biasu. Předoperační screening deprese by mohl pomoci identifikovat rizikové pacienty pro cílené intervence, avšak je zapotřebí dalších studií, které by ověřily, zda léčba deprese může zlepšit pooperační výsledky, včetně zkrácení hospitalizace.

Anesthesiology. 2025 Oct 1;143(4):929-943. doi: 10.1097/ALN.0000000000005626.

K.J. Bosma, K.E.A. Burns, C.M. Martin, et al.

Cílem této mezinárodní randomizované studie bylo zjistit, zda použití proporcionální ventilační podpor s nastavitelnými zesilovacími faktory podle zátěže (PAV+) povede k rychlejšímu odpojení od ventilátoru ve srovnání s běžně používanou tlakovou podporou spontánní ventilace (PSV). Zařazení byli dospělí pacienti, kteří byli na umělé plicní ventilaci minimálně 24 hodin. Všichni byli schopni ventilace v režimu PSV, ale ještě nebyli vhodní k úplnému odpojení od ventilátoru. Pacienti byli zařazeni buď do skupiny s PAV+ (s cílem normalizovat práci dýchacích svalů), nebo do skupiny s PSV (s cílem udržet normální dechovou frekvenci a dechový objem). Primárním sledovaným parametrem byla doba od randomizace do úspěšného odpojení od ventilace.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 722 pacientů ve 23 centrech v sedmi zemích; 573 pacientů bylo analyzováno po randomizaci. Medián času do úspěšného odpojení od ventilátoru činil 7,3 dne (95% CI 6,2–9,7) ve skupině PAV+ a 6,8 dne (95% CI 5,4–8,8) ve skupině PSV (P=0,58), tedy bez statisticky významného rozdílu. Sekundární ukazatele – počet dnů bez ventilace, míra reintubací, tracheostomií a mortalita do 90 dnů (29,6 % ve skupině PAV+ vs. 26,6 % ve skupině PSV) – byly rovněž obdobné v obou skupinách.

Ve vztahu k sedaci byla střední změna dávky (přepočtené na ekvivalent midazolamu) k 28. dni -1,51±3,28 mg/kg ve skupině PAV+ oproti 0,04±0,97 mg/kg ve skupině PSV. Závažné nežádoucí účinky se vyskytly u 10,8 % pacientů ve skupině PAV+ a u 9,8 % pacientů ve skupině PSV (P=0,79).

Závěr: Použití PAV+ nezkrátilo dobu do úspěšného odpojení od umělé plicní ventilace ve srovnání s PSV.

N Engl J Med 2025;393:1088–103. DOI: 10.1056/NEJMoa2505708

Morgan B. Swanson, Javier J. Lasa, Paul S. Chan, et al.

Cílem této retrospektivní kohortové studii bylo zhodnotit prevalenci podání adrenalinu před nebo během stejné minuty jako defibrilaci u defibrilovatelného rythmu a zhodnotit souvislost s klinickými výsledky u dětí s kardiální zástavou v nemocnici (IHCA). Primárním sledovaným parametrem bylo přežití do propuštění z nemocnice, návrat spontánní cirkulace (ROSC) na alespoň 20 minut a přežití s příznivým neurologickým výsledkem.

Výsledky: Ze 492 dětských případů IHCA s počátečním defibrilovatelným rytmem byl medián věku 7 let a 351 (71 %) bylo v intenzivní péči. Celkově 232 (47 %) dětí dostalo adrenalin před defibrilací (29 %) nebo během stejné minuty jako defibrilace (18 %). V neupravených analýzách byly proporce přežití po propuštění z nemocnice (37,1 % vs. 51,2 %), ROSC (74,6 % vs. 84,6 %) a přežití s příznivým neurologickým výsledkem (22,1 % vs. 40,4 %) nižší v skupině, která dostala adrenalin před nebo během stejné minuty jako defibrilaci. V upravených analýzách pomocí shody skóre pro defibrilaci nebylo podání adrenalinu před nebo během stejné minuty jako defibrilace spojeno s přežitím v nemocnici (OR 0,84, 0,46–1,56), ROSC (OR 0,97, 0,48–1,96) nebo příznivým neurologickým výsledkem (OR 0,52, 0,27–1,00).

Závěr: V rozporu s aktuálními doporučeními dostalo téměř 50 % dětí s iniciálním defibrilovatelným rytmem při nemocniční srdeční zástavě adrenalin před defibrilací, nebo během stejné minuty jako první výboj. Ačkoliv výsledky přežití byly numericky nižší ve skupině s adrenalinem před defibrilací, tento vztah nebyl statisticky významný.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006804

Daisuke Kasugai, Yohei Okada, Yuka Mizutani, et al.

Cílem této sekundární analýzy registru Japanese Association for Acute Medicine OHCA – celonárodní japonské databáze pacientů s mimo nemocniční srdeční zástavou bylo zhodnotit vliv mediánu času „dveře–ECPR“ (door-to-extracorporeal cardiopulmonary resuscitation) na úrovni nemocnice na přežití a neurologické outcomes u pacientů s mimo nemocniční srdešní zástavou (OHCA), kteří vyžadují ECPR. Tato analýza se týkala 53 nemocnic napříč Japonskem. Nemocnice byly rozděleny do skupin „rychlá“ a „opožděná“ na základě jejich mediánového času „dveře–ECPR“. Primárním sledovaným parametrem bylo 30denní přežití. Sekundárními sledované parametry zahrnovaly přežití s příznivým neurologickým outcomem po 30 a 90 dnech

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 2 136 pacientů léčených ve 53 nemocnicích. Nemocnice s kratším mediánovým časem „dveře–ECPR“ měly vyšší míru 30denního přežití (OR 1,36; 95 % CI 1,21–1,53). Neurologické outcomes byly lepší ve skupině „rychlých“ nemocnic jak po 30 dnech (OR 1,47; 95 % CI 1,24–1,73), tak po 90 dnech (OR 1,47; 95 % CI 1,25–1,73).

Závěr: Mediánový čas „dveře–ECPR“ na úrovni nemocnice je klíčovým prediktorem přežití a neurologických výsledků u pacientů s OHCA, kteří vyžadují ECPR. Kratší doba od přijetí pacienta do zahájení ECPR by měla být považována za důležitý kvalitativní ukazatel v rámci procesů ECPR.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006808

Helen A. Iliff, Julia Parnell, Paul A. Baker, Alistair Baxter, et al.

Cílem těchto doporučení je zvýšit bezpečnost při používání lidokainu v dýchacích cestách u dětí. Mezinárodní multidisciplinární pracovní skupina složená z odborníků z různých společností provedla systematický přehled literatury, následovaný tříkolovým Delphi procesem, aby vytvořila konsenzuální doporučení.

Výsledky: Systematický přehled identifikoval 26 publikací a vedl k formulaci 21 doporučení rozdělených do pěti oblastí praxe: dávkování, zotavení, nežádoucí reakce, institucionální odpovědnosti a poučení z událostí. Důkazy byly omezené a většina spadala do kategorií C a D, avšak síla doporučení byla na základě expertního konsenzu převážně střední (65–79 %) až silná (≥ 80 %).

Při stanovení dávky topického lidokainu pro zákroky v oblasti dýchacích cest je nutné zohlednit věk a hmotnost dítěte, koncentraci roztoku a požadovaný objem (stupeň B, silné doporučení)

Předoperační diskuse mezi anesteziologem a chirurgem je doporučena během týmového briefingu, pokud obě strany plánují použití lidokainu. Maximální dávka by měla být stanovena a vhodně rozdělena podle potřeby (stupeň D, silné doporučení).

Maximální dávka 5 mg·kg⁻¹ (vypočteno podle ideální tělesné hmotnosti) je doporučena jako bezpečná pro zákroky do 2 hodin; nižší dávky jsou však často klinicky účinné a doporučuje se konzervativní přístup (stupeň C, silné doporučení).

Pro výpočet dávky by měla být vždy použita ideální tělesná hmotnost (stupeň B, silné doporučení).

Lidokainové roztoky s koncentrací vyšší než 4 % by neměly být u dětí používány (stupeň D, silné doporučení).

Pacienti by měli být rutinně nalačno alespoň 1 hodinu po topickém podání lidokainu v dýchacích cestách. U dětí se zvýšeným rizikem aspirace může být tato doba prodloužena (stupeň C, silné doporučení).

Čas aplikace a celková podaná dávka lidokainu by měly být jasně dokumentovány (stupeň D, silné doporučení).

Na odděleních, kde se provádí topické podaní lidokainu, by měl být vždy okamžitě k dispozici 20% intravenózní lipidový emulzní roztok pro případ systémové toxicity (stupeň C, silné doporučení).

Závěr: Očekává se, že tato konsenzuální doporučení přispějí k bezpečnější praxi při používání lidokainu v dýchacích cestách u dětí.

Anaesthesia 2025, 80, 1237–1246 doi:10.1111/anae.16705

Waqas Akhtar, Neil Brain, Clara Hernandez Caballero, et al.

Extracorporeální membránová oxygenace (ECMO) představuje stále významnější léčebnou metodu u pacientů s těžkým srdečním a plicním selháním. Na základě spolupráce všech ECMO center ve Spojeném království a osmi odborných národních společností byla zhodnocena dostupná evidence a pomocí modifikovaného Delphi procesu byla vytvořena národní doporučení pro zvládání akutních stavů u pacientů léčených ECMO.

Výsledky: Doporučení se zaměřila na témata:

Fokus na okamžitý management: Doporučení kladou důraz na co nejjednodušší a nejzásadnější kroky v prvních minutách mimořádné situace, s cílem maximalizovat šanci na přežití – bez ohledu na konkrétní konfiguraci ECMO nebo základní patologii pacienta.

Standardizovaný přístup: Dokument poskytuje ucelený rámec pro sjednocení postupů při řízení těchto stavů, které dříve vycházely z lokálních protokolů, a tím zvyšuje bezpečnost péče.

Široká použitelnost: Doporučení se vztahují na veškerý personál a všechny typy ECMO používané ve Spojeném království a jsou určena k použití v kombinaci s odpovídajícím školením.

Společný vývoj: Na tvorbě se podíleli odborníci z řady národních organizací – včetně Intensive Care Society, Resuscitation Council UK a Society for Cardiothoracic Surgery – aby byla zajištěna co nejširší odborná zkušenost v oblasti poskytování ECMO.

Závěr: Tato doporučení jsou určena pro veškerý personál podílející se na péči o pacienty na ECMO a pro všechny typy ECMO provozované ve Spojeném království. Jejich používání by mělo být vždy doprovázeno odpovídajícím zaškolením. Celkově pracovní skupina sdružující britské odborné společnosti a ECMO centra představuje jednotné národní doporučení pro řešení urgentních stavů u pacientů na ECMO.

Intensive Care Med (2025). https://doi.org/10.1007/s00134-025-08142-2

C. Tao, T. Liu, T. Cui, et al.

Cílem této studie multicentrické, dvojitě zaslepené, randomizované studie bylo sledovat riziko makrovaskulární okluze po podání Tirofibanu (antagonista receptoru GPIIb/IIIa na povrchu krevních destiček) do 24 hodin od itravenózní trombolýzy u cévní mozkové příhody (CMP). Primárním sledovaným parametrem bylo dosažení dobrého funkčního výsledku po 90 dnech, definovaného jako skóre 0–1 na modifikované Rankinově škále. Bezpečnostní parametry zahrnovalysymptomatické intrakraniální krvácení do 36 hodin a mortalitu do 90 dnů.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 414 pacientů ve skupině s tirofibanem a 418 dostalo placebo. Jako trombolytikum byly použity altepláza (u 75 % pacientů) nebo tenektepláza (u 25 %).

Po 90 dnech dosáhlo skóre 0–1 na modifikované Rankinově škále více pacientů léčených tirofibanem než v placebo skupině (65,9 % vs. 54,9 %; poměr rizik 1,20; 95% CI 1,07–1,34; P=0,001). Symptomatické intrakraniální krvácení se objevilo u 1,7 % pacientů ve skupině s tirofibanem, zatímco ve skupině s placebem nebylo zaznamenáno vůbec. Mortalita po 90 dnech činila 4,1 % ve skupině s tirofibanem a 3,8 % v placebo skupině.

Závěr: U pacientů s akutní ischemickou nekardiogenní CMP, kteří podstoupili trombolýzu do 4,5 hodin od začátku příznaků, časné podání tirofibanu zvýšilo šanci na dobrý funkční výsledek. Výskyt intrakraniálního krvácení byl nízký, avšak vyšší ve skupině s tirofibanem než u placeba.

N Engl J Med 2025;393:1191–201. DOI: 10.1056/NEJMoa2503678

Jens Laigaard, Anders Karlsen, Mathias Maagaard, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo zjistit, zda perioperační analgetické intervence mohou snížit výskyt a intenzitu přetrvávající pooperační bolesti 3 až 24 měsíců po totální náhradě kyčelního nebo kolenního kloubu u pacientů s osteoartrózou. Primární sledovaný parametr byl intenzita bolesti v klidu a při pohybu 3 až 24 měsíců po operaci (měřeno pomocí 0–100 mm vizuální analogové škály).

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 49 studií se 68 intervenčními rameny. Většina studií byla hodnocena jako s vysokým rizikem zkreslení primárního parametru. Studie byly heterogenní z hlediska výběrových kritérií, vstupní intenzity bolesti a toho, jaké další intervence byly pacientům nabídnuty. U bolesti v klidu nebyla prokázána žádná statisticky významná redukce bolesti oproti kontrolním skupinám. U bolesti při pohybu perioperační podání duloxetinu (7 studií, 641 účastníků) snížilo skóre bolesti 3 až 24 měsíců po operaci (MD –4,9 mm; 95 % CI –6,5 až –3,4 mm) oproti placebu. Tento rozdíl však nedosáhl předem stanoveného klinicky významného prahu 10 mm.

Závěr: Žádná z hodnocených intervencí významně nesnížila přetrvávající pooperační bolest po totální endoprotéze kyčelního nebo kolenního kloubu. Současná literatura se zaměřuje spíše na krátkodobé účinky analgezie, zatímco dlouhodobé dopady jsou zkoumány jen omezeně. Autoři doporučují, aby budoucí studie hodnotily dlouhodobé výsledky v oblasti bolesti.

Anesth Analg. 2025 Oct 1;141(4):765-778. doi: 10.1213/ANE.0000000000007246.

Robert Craig, Lucy Curran, Sohail Bampoe, Peter Odor, et al.

Tento systematický přehled měl za cíl zhodnotit využití vysokoprůtokového nazálního kyslíku (HFNO) u rodiček během perioperačního období, se zaměřením na mateřskou oxygenaci a klinické outcomes. Zahrnuté práce byly hodnoceny z hlediska rizika zkreslení. Do detailní analýzy byly zařazeny studie, které hodnotily použití vysokoprůtokového nazálního kyslíku jako metody preoxygenace u rodiček a uváděly mateřské nebo neonatální outcomes.

Výsledky: Do konečné analýzy bylo zahrnuto 11 článků. Strategie preoxygenace a sledované primární parametry se mezi studiemi lišily. Dostupné důkazy naznačují, že preoxygenace pomocí HFNO nebyla účinnější než preoxygenace obličejovou maskou pro dosažení cílových koncentrací kyslíku při výdechu. HFNO může zvyšovat parciální tlak kyslíku v arteriální krvi, avšak důkazy o prodloužení doby apnoe byly nekonzistentní. Nebyly zaznamenány žádné nežádoucí účinky na rodičky ani rozdíly v neonatálních Apgar skórech, krevních plynech z pupečníku či hodnocení fetální srdeční frekvence.

Závěr: Přínosy perioperačního použití vysokoprůtokového nazálního kyslíku oproti konvenčním metodám oxygenace u rodiček zůstávají nejasné. Současné důkazy neprokazují jednoznačný přínos této metody při dosažení cílové preoxygenace ani při prodloužení času do desaturace u rodiček s nízkým rizikem, zatímco potenciální výhody u vysoce rizikových rodiček zůstávají nejisté a vyžadují další výzkum.

Anaesthesia 2025, 80, 1247–1253 doi:10.1111/anae.16665

Štěpán Havránek, Jakub Neuhöfer, Michaela Veselá, et al.

Cílem této post hoc analýzy studie o mimo nemocniční srdeční zástavě bylo stratifikovat prognózu pacientů podle podrobného průběhu srdečního rytmu během přednemocničního a raného nemocničního období. Tato analýza zahrnovala všech 256 pacientů (medián věku 58 let, 17 % žen), kteří byli randomizováni do studie Praha OHCA. Sekvence srdečních rytmů během přednemocničního období byla analyzována z hlediska neurologických výsledků po 180 dnech. Primárním sledovaným parametrem byla kombinace přežití s Cerebrální výkonovou kategorií 1 nebo 2 po 180 dnech.

Výsledky: Ve zkoumané kohortě 156 pacientů (61 %) mělo fibrilaci komor (VF), 45 pacientů mělo bezpulzovou elektrickou aktivitu a 55 asystolii jako iniciální rytmus. Pacienti s počáteční VF, kteří dosáhli trvalé obnovy spontánní cirkulace (ROSC), měli nejvyšší podíl dosažení primárního výsledku (32/44 [73 %]). Pacienti, kteří měli jeden nebo více epizod asystolie během kardiopulmonální resuscitace, měli nejnižší míru dosažení primárního výsledku (5/39 [13 %]). Pacienti, kteří zažili přechodnou ROSC, měli vyšší úspěšnost při dosažení primárního výsledku, pokud byli léčeni invazivním přístupem (včetně ECPR) ve srovnání s konvenční strategií (26/34 [76 %] vs. 24/50 [48 %]; p <0,05).

Závěr: Dosažení ROSC je nejlepší prognostický marker u pacientů s refrakterní VF. Pacienti s přechodnou ROSC po počáteční VF a pokračující VF se jeví jako optimální kandidáti pro invazivní přístup. Detekce asystolie v jakémkoli okamžiku během resuscitace je silný negativní prognostický marker, bez ohledu na počáteční rytmus.
 

Crit Care Med . 2025 Oct 1;53(10):e1930-e1940. doi: 10.1097/CCM.0000000000006787.

Taiki Kojima, Yusuke Yamauchi, Fumio Watanabe, et al.

Cílem této studie bylo prozkoumat výskyt nežádoucích účinků a desaturací během výkonů u dětí a identifikovat s nimi a související rizikové faktory. Studie proběhla v 10 terciárních zdravotnických centrech v Japonsku (6 dětských a 4 univerzitní) mezi červnem 2022 a lednem 2024. Primární a sekundární parametry byly nežádoucí účinky a pokles saturace kyslíku o ≥10 % během zajištění dýchacích cest.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 17 007 procedur u 16 695 dětí s průměrným věkem 6,3 ± 4,8 roku. Jakékoli nežádoucí účinky se vyskytly ve 2,0 % (95% Cl, 1,8–2,3) procedur (346/17 007), z toho respirační nežádoucí účinky představovaly 1,1 % (0,96–1,3). Desaturace o ≥10 % nastala ve 2,3 % (2,1–2,6) procedur, přičemž u novorozenců se vyskytla ve 21,4 % (17,0–26,4) a u kojenců v 9,1 % (8,0–10,4) případů.

Mezi rizikové faktory nežádoucích účinků patřily mladší věk (OR 0,92; 95% CI, 0,90–0,95; P < 0,001), provedení managementu dýchacích cest v místnostech pro radiodiagnostiku/terapii (5,7; 1,64–19,9; P = 0,006), citlivost dýchacích cest (1,46; 1,09–1,94; P = 0,010), kraniocervikální chirurgie (1,41; 1,09–1,83; P = 0.009) a přítomnost jedné anatomické obtíže dýchacích cest (1,74; 1,02–2,95; P = 0,042) oproti dvěma nebo více anatomickým obtížným vlastnostem dýchacích cest (2,82; 1,21–6,6; P = 0,017). Použití supraglotické pomůcky pro zajištění dýchacích cest při prvním pokusu (0,42; 0,288–0,62; P < 0,001) a podání myorelaxancia (0,62; 0,43–0,89; P = 0,009) se ukázaly jako příznivé faktory.

Závěr: Studie J-PEDIA ukázala incidenci nežádoucích účinků a desaturací u asijských dětí a identifikovala klinicky významné rizikové faktory. Tyto poznatky mohou pomoci anesteziologům rozpoznat děti s vysokým rizikem a naplánovat bezpečnou strategii zajištění dýchacích cest.

Anesthesiology. 2025 Oct 1;143(4):835-850. doi: 10.1097/ALN.0000000000005646.

Erin Brown, Krittika Vongkiatkajorn, Vanessa Rich, et al.

Tato randomizovaná studie porovnávala standardní postup s intervencí, kdy pečující osoba shlédla 5minutové animované video Take5 v čekárně předoperačním výkonem dítěte. Video připravuje rodiče na průběh úvodu do anestezie a učí konkrétním způsobům podpory dítěte i zvládání vlastní úzkosti. Primárním hodnoceným parametrem byla míra úzkosti dítěte při indukci podle zkrácené verze škály mYPAS-SF. Sekundárními sledovanými parametry byly chování rodiče, pooperační bolest, delirium, doba k propuštění, spokojenost rodiče a psychická pohoda dítěte i rodiče po 3 měsících.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 100 dětí a jejich pečujících osob. Mezi hodnotiteli byla u všech použitých škál velmi dobrá až výborná shoda (ICC pro mYPAS-SF byl 0,81). U primárního výsledku, tedy míry úzkosti dítěte při indukci anestezie, nebyl prokázán rozdíl mezi skupinami. U sekundárních ukazatelů neměla video intervence vliv na chování pečující osoby. Byl však zaznamenán statisticky významný rozdíl v hodnocení bolesti: děti v kontrolní skupině měly vyšší skóre bolesti podle škály FLACC (průměrný rozdíl 0,6; 95% CI 0,04–1,16; p = 0,037). U ostatních sekundárních výsledků, včetně pooperačního deliria, doby k propuštění a spokojenosti pečující osoby, rozdíly prokázány nebyly. Stejně tak nebyly ani v hodnocení psychické pohody po 3 měsících (tj. kvalita života dítěte, obtíže v chování dítěte nebo skóre deprese a úzkosti rodiče).

Navzdory tomu pečující osoby v rozhovorech uváděly, že video vnímaly jako smysluplné a užitečné, přičemž mnoho z nich by upřednostnilo, kdyby jej mohly zhlédnout již několik dní před výkonem.

Závěr: Video Take5, prezentované pečujícím osobám těsně před operací, neprokázalo měřitelný vliv na úzkost dítěte při indukci anestezie ani na další sledované pooperační výsledky. Pečující však subjektivně popisovali pozitivní dopad na celkový zážitek z úvodu do anestezie. Absence prokazatelného účinku může souviset s načasováním intervence; pokud by bylo video poskytováno s větším předstihem před hospitalizací, mohl by být přínos výraznější. K ověření této hypotézy jsou však potřeba další studie.

Pediatric Anesthesia 2025; 35:904–912.

Difang Zhao, Ting Tian, Shuguang Jin

Cílem této metaanalýzy randomizovaných kontrolovaných studií bylo zhodnotit efekt účinnost předoperačních metod virtuální reality (VR) na psychologické a perioperační parametry u dětských pacientů.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto dvanáct randomizovaných kontrolovaných studií. Ve srovnání s kontrolní skupinou měla skupina s použitím virtuální reality nižší hodnoty Modified Yale Preoperative Anxiety Scale (vážený průměrný rozdíl: -12,69; 95% CI: -16,17 až -9,20; p < 0,001; nízká úroveň důkazů), větší změnu hodnot na této škále (vážený průměrný rozdíl: -9,54; 95% CI: -12,98 až -6,10; p < 0,001; nízká úroveň důkazů), nižší skóre InductionCompliance Checklist (vážený průměrný rozdíl: -1,67; 95% CI: -2,02 až -1,32; p < 0,001; nízká úroveň důkazů), nižší skóre Children’s Fear Scale (vážený průměrný rozdíl: -2,30; 95% CI: -2,54 až -2,07; p < 0,001; střední úroveň důkazů), nižší Procedural Behavior Rating Scale (vážený průměrný rozdíl: -1,00; 95% CI: -1,12 až -0,88; p < 0,001; střední úroveň důkazů), nižší hodnoty FLACC (vážený průměrný rozdíl: -0,26; 95% CI: -0,35 až -0,18; p < 0,001; střední úroveň důkazů), nižší skóre Wong-Baker FACES Pain Rating Scale (vážený průměrný rozdíl: -0,44; 95% CI: -0,61 až -0,28; p < 0,001; střední úroveň důkazů) a vyšší spokojenost rodičů (vážený průměrný rozdíl: 0,68; 95% CI: 0,59 až 0,77; p < 0,001; střední úroveň důkazů). V kategorickém hodnocení Induction Compliance Checklist měla skupina s VR významně vyšší počet perfektních skóre (OR: 3,53; 95% CI: 2,04 až 6,09; p < 0,001; střední úroveň důkazů) a méně středních a špatných skóre (OR: 0,28; 95% CI: 0,16 až 0,49; p < 0,001; střední úroveň důkazů). Nebyl prokázán statisticky významný rozdíl v incidenci emergence deliria (OR: 1,05; 95% CI: 0,59 až 1,89; p = 0,86; nízká úroveň důkazů).

Závěr: Na základě důkazů nízké až střední kvality lze uzavřít, že předoperační intervence pomocí virtuální reality významně zlepšuje spolupráci dítěte při indukci anestezie a pravděpodobně přináší klinicky významné snížení předoperační úzkosti, strachu a zlepšení perioperačního chování i spokojenosti rodičů u dětí podstupujících celkovou anestezii. Virtuální realita však vykazuje velmi malý klinický efekt na pooperační bolest a nemá žádný prokazatelný vliv na výskyt emergentního deliria.

Pediatric Anesthesia, 2025; 35:889–903

Sarah Baos, Mandy Lui, Terrie Walker-Smith, et al.

Cílem této studie bylo zjistit, zda přidání gabapentinu do multimodální analgetické léčby u dospělých pacientů podstupujících velké kardiální, hrudní nebo břišní operace ovlivňuje délku hospitalizace a výskyt závažných nežádoucích příhod. Primárním sledovaným parametrem byla délka hospitalizace. Sekundárními parametry byly akutní a chronická bolest, celková spotřeba opioidů, závažné nežádoucí příhody a kvalita života.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 1 196 účastníků (500 kardiálních, 346 hrudních a 350 břišních operací); 596 pacientů bylo přiřazeno k placebu a 600 k gabapentinu (600 mg před operací, 300 mg dvakrát denně po dobu 2 dnů po operaci). Medián délky hospitalizace byl mezi skupinami podobný (gabapentin 5,94 [IQR 4,08–8,04] dní; placebo 6,15 [IQR 4,22–8,97] dní; hazard ratio 1,07; 95% CI 0,95–1,20; P = 0,26). Celkem 384 pacientů zaznamenalo jednu nebo více závažných nežádoucích příhod (gabapentin 189/596 [31,7 %]; placebo 195/599 [32,6 %]), s určitými rozdíly mezi chirurgickými specialitami.

Závěr: U pacientů podstupujících velké kardiální, hrudní nebo břišní operace nepřineslo přidání gabapentinu do multimodální analgetické léčby změnu délky hospitalizace ani výskytu závažných nežádoucích příhod.

Anesthesiology. 2025 Oct 1;143(4):851-861. doi: 10.1097/ALN.0000000000005655

Zhi-Peng Zhong, Yu Gao, Cheng Fan et al.

Cílem této jednoduše zaslepené randomizované kontrolované studie zjistit efekt vedení anestezie za pomocí sevofluranu či propofolu na pooperační bolest u dětských pacientů po adenotonsilectomii. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt akutní pooperační bolesti definované jako FLACC > 3 během prvních 24 hodin po výkonu. Sekundární sledované parametry zahrnovaly hodnocení bolesti podle PPPM a numerické škály (NRS) v pooperačních dnech 1, 2, 3, 7 a 14 a výskyt perioperačních komplikací.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 144 dětí ve věku 2–7 let. Pacienti byli náhodně rozděleni k celkové anestezii vedené propofolem nebo sevofluranem. Výskyt akutní pooperační bolesti (FLACC > 3) v prvních 24 hodinách byl mezi skupinami srovnatelný (42,3 % vs. 47,9 %; OR 0,78; p = 0,500). Ve dnech 2–3 vykazovala skupina s propofolem mírně vyšší bolest, nicméně rozdíly nepřesáhly prahové hodnoty klinicky významného rozdílu. Nebyly zjištěny rozdíly ani v dalších následujících časových bodech.

Závěr: U dětí po adenotonzilektomii se výskyt i intenzita akutní pooperační bolesti v prvních 24 hodinách nelišila mezi celkovou anestezií vedenou propofolem a sevofluranem. Obě anesteziologické techniky vykazují srovnatelnou klinickou účinnost také z hlediska průběhu bolesti během dvou týdnů po operaci.

Pediatric Anesthesia, 2025; 35:913–924

Margaux Machefert, Guillaume Prieur, Carlos Díaz López et al.

Cílem této prospektivní observační studie bylo zjistit, zda lze pomocí ultrazvuku horních cest dýchacích využívajícího shear wave elastografii (SWE) před extubací předpovědět vznik stridoru. Studue zahrnovala pacienty na JIP ventilované déle, než 24 hodin, bez předchozího onemocnění horních cest dýchacích či poruch polykání. SWE byla provedena do 24 hodin před plánovanou extubací. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt postextubačního stridoru, dysfonie a poruch polykání po dobu 72 hodin.

Výsledky: Do konečné analýzy bylo zařazeno 125 pacientů, získáno bylo 2625 ultrazvukových obrazů, z nichž 81 % bylo hodnotitelných. Postextubační stridor se vyskytl u 9 % pacientů a byl nezávisle spojen se sepsí při přijetí (OR 8,98; 95% CI 1,3–62,1). Mezi postiženými a nepostiženými pacienty nebyly rozdíly v ultrazvukových parametrech horních cest dýchacích. Stridor byl spojen s vyšším výskytem dysfonie (82 % vs. 23 %), poruch polykání (36 % vs. 11 %) a selháním extubace (46 % vs. 10 %). Poruchy polykání korelovaly s délkou umělé ventilace (OR 1,10; 95% CI 1,04–1,17). Dysfonie byla asociována s ženským pohlavím (OR 3,23; 95% CI 1,24–8,37), zvýšenou rigidita musculus sternothyroideus (OR 1,11; 95% CI 1,04–1,18) a délkou ventilace (OR 1,09; 95% CI 1,02–1,15).

Závěr: Orofaryngeální SWE je u kriticky nemocných pacientů před extubací proveditelná, avšak neumožňuje predikovat postextubační stridor. Je však možné, že může být využitelná pro predikci jiných komplikací spojených s intubací v rámci horních cest dýchacích – k potvrzení jsou zapotřebí další studie.

Machefert et al. Critical Care (2025) 29:406

A. D. Kvisselgaard, S. A. Wolthers, A. Wikkelsø, et al.

Cílem této práce bylo posoudit přínosy a rizika transfuzní terapie řízené pomocí tromboelastografie (TEG) nebo rotační tromboelastometrie (ROTEM) ve srovnání se standardní péčí u krvácejících pacientů. Primárním sledovaným parametrem byla mortalita, sekundárními sledované parametry zahrnovaly spotřebu krevních derivátů, ztrátu krve, potřebu chirurgické reintervence a dialýzou podmíněné renální poškození.

Výsledky: Do přehledu bylo zahrnuto 35 randomizovaných studií (n = 3 096), převážně u elektivní kardiochirurgie. Algoritmy řízené pomocí TEG/ROTEM vedly ke statisticky významnému snížení mortality (RR = 0,76; 95 % CI 0,63–0,92; I² = 0 %). Dále došlo k významnému snížení potřeby podání čerstvě zmražené plazmy (RR = 0,52; 95 % CI 0,35–0,76; I² = 94 %), trombocytů (RR = 0,69; 95 % CI 0,55–0,87; I² = 60 %), rizika chirurgické reintervence (RR = 0,63; 95 % CI 0,45–0,88; I² = 0 %) a objemu krvácení (standardizovaný průměrný rozdíl = −0,31; 95 % CI −0,51 až −0,11; I² = 72 %).

Podle metodiky GRADE byla jistota důkazů u všech výstupů hodnocena jako velmi nízká. Sekvenční analýza pro mortalitu ukázala, že bylo dosaženo 64 % optimální velikosti souboru a překročena alfa-hranice.

Závěr: Algoritmy řízené pomocí TEG/ROTEM mohou snižovat riziko mortality, objem krvácení a potřebu čerstvě zmražené plazmy, trombocytů a chirurgické reintervence, nicméně důkazy jsou velmi nejisté. Výsledky navíc pocházejí převážně z dospělé populace podstupující elektivní kardiochirurgické výkony.

Acta Anaesthesiol Scand . 2025 Nov;69(10):e70127. doi: 10.1111/aas.70127.

Merel A. J. Snoek, Maarten A. van Lemmen, Rutger van der Schrier, et al.

Cílem studie bylo zjistit, jak podání 2 mg/kg a 4 mg/kg sugammadexu ve srovnání se spontánním zotavením z neuromuskulárního bloku ovlivňuje obnovení akutní hypoxické ventilační odpovědi (AHVR).

Účastníci dostávali kontinuální infuzi rokuronia, aby se dosáhlo stabilního minimálního neuromuskulárního bloku v oblasti hlavy a krku. V prvním experimentu byl blok ponechán k spontánnímu odeznění, zatímco ve druhém byli dobrovolníci randomizováni k podání 2 mg/kg nebo 4 mg/kg sugammadexu pro jeho reverzi. Hloubka neuromuskulárního bloku byla hodnocena elektromyografií na svalu adductor pollicis. AHVR byla měřena východiskově, během stabilního bloku a dále 0, 20 a 40 minut po zotavení.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 37 dobrovolníků, z nichž 27 bylo zahrnuto do analýzy.

Během symptomatického neuromuskulárního bloku byla AHVR snížena o 32 % (MD vs. baseline –0,22 l·%⁻¹·min⁻¹; 95% CI, –0,32 až –0,12). Po vymizení symptomů zůstala AHVR v průměru snížena o 23 % (MD –0,16 l·%⁻¹·min⁻¹; 95% CI, –0,28 až –0,04). U 57 % dobrovolníků po spontánním zotavení vs. u 28 % po podání sugammadexu se AHVR během sledovaného období nevrátila na výchozí hodnotu. Zbytková deprese AHVR byla výraznější po spontánním zotavení než po reverzi sugammadexem, nicméně průměrné hodnoty AHVR se po 20 a 40 minutách po zotavení v žádné skupině významně nelišily od výchozích.

Závěr: Obnovení akutní hypoxické ventilační odpovědi (AHVR) po reverzi minimálního neuromuskulárního bloku pomocí sugammadexu se významně nelišilo od spontánního zotavení. Nicméně použití sugammadexu bylo spojeno s nižším podílem účastníků se zbytkovou depresí AHVR. Ve všech skupinách však u značné části dobrovolníků přetrvávala snížená AHVR i 40 minut po zotavení.

Anesthesiology. 2025 Oct 1;143(4):873-882. doi: 10.1097/ALN.0000000000005650.

Johannes Feyrer, Andrea Irouschek, Tobias Golditz et al.

Cílem této studie bylo popsat perioperační strategie zajištění dýchacích cest a související komplikace u dětí podstupujících operaci rozštěpu rtu nebo patra. Retrospektivní analýzou pacientů mladších 2 let, se hodnotily demografické údaje, použité techniky zajištění dýchacích cest, obtíže při jejich zajištění a výskyt komplikací.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 274pacientů. Obtížná laryngoskopie byla zaznamenána u 16 dětí (6 %). Přímá laryngoskopie selhala v 5 případech (1,9 %), přičemž následná intubace pomocí videolaryngoskopu byla úspěšná. U dětí se syndromem byl pozorován vyšší výskyt obtížné laryngoskopie (16,7 % vs. 5,3 %) i selhání přímé laryngoskopie (11,1 % vs. 1,2 %). U 8 pacientů (2,9 %) s předpokládaným obtížným zajištěním dýchacích cest byla primárně použita tzv. hybridní technika. Komplikace související se zajištěním dýchacích cest byly významně častější u pacientů se syndromem (40,7 % vs. 23,5 %; p = 0,049).

Závěr: Zajištění dýchacích cest při operacích rozštěpů u malých dětí představuje specifické výzvy, zejména u pacientů se syndromem. U těchto dětí se častěji vyskytuje obtížná či selhávající přímá laryngoskopie i vyšší incidence komplikací. Hybridní technika použití videolayngoskopie a flexibilní bronchoskopie, představuje bezpečný a efektivní přístup u obtížného zajištění dýchacích cest u těchto pacientů. Postextubační období však může být náročné, zejména u pacientů se syndromovou zátěží. Inhalace adrenalinu může pomoci předejít reintubaci a nutnosti ventilační podpory na JIP.

Pediatric Anesthesia, 2025; 35:925–933