Publikace 2025 prosinec

Fangming Shen, Li Zhang, Xinghe Wang, et al.

Cílem této multicentrické randomizované klinické studie bylo potvrdit hypotézu, že udržování anestezie pomocí infuze propofolu, ať už v kombinaci s inhalační anestezií nebo samostatně, povede k postupnému snížení incidence pooperačních respiračních nežádoucích události (PRAE) u pediatrických pacientů ve věku od 0 do 12 let podstupujících adenotonsilektomii. Pacienti byli náhodně rozděleni do skupiny s intravenózním vedením anestezie (IV skupina), skupiny s kombinovaným intravenózním a inhalačním vedením anestezie (IVIH skupina) nebo skupiny s inhalačním vedením anestezie (IH skupina). Primárním sledovaným parametrem byla incidence PRAE na jednotce postanestetické péče.
 

Výsledky: Celkem bylo randomizováno 760 dětí (medián [IQR] věku, 6 [4 až 7] let; 460 chlapců [60,5 %]) a 729 vzorků bylo k dispozici pro modifikovanou analýzu „intention-to-treat“. Skupina IV měla nejnižší incidenci PRAE (45 z 239 [18,8 %]), následovaná skupinou IVIH (70 z 246 [28,5 %]) a skupinou IH (106 z 244 [43,4 %]). Ve srovnání se skupinou IH měla skupina IVIH významně nižší riziko PRAE (upravený poměr šancí [aOR], 0,44; 95 % interval spolehlivosti [CI], 0,29 až 0,65; počet potřebný k léčbě, 7). Skupina IV měla významně nižší riziko ve srovnání se skupinou IVIH (aOR, 0,57; 95 % CI, 0,36 až 0,90; počet potřebný k léčbě, 6) i skupinou IH (aOR, 0,25; 95 % CI, 0,16 až 0,39; počet potřebný k léčbě, 3).

Závěr: Vedení anestezie s infuzí propofolu navíc k inhalační anestezii nebo samostatně vedlo k progresivnímu snížení incidence PRAE. U dětí podstupujících adenotonzilektomii by mělo být zváženo vedení anestezie propofolem.

Anesthesiology . 2025 Oct 14;143(6):1484-1496. doi: 10.1097/ALN.0000000000005707.

Ottilie Trocheris-Fumery, Thibaut Flet, Cécilia Scetbon, et al.

Cílem této monocentrické randomizované studii byli zjistit, zda časná prevence postindukční hypotenze za použití noradrenalinu, nebo efedrinu může snížit pooperační komplikace u dospělých pacientů starších 50 let s ASA II nebo více, podstupující rozsáhlý břišní chirurgický výkon. Primárním sledovaným parametrem byla jakákoli medicínsko-chirurgická komplikace do 30 dnů (skóre Clavien–Dindo 1 nebo vyšší). Sekundární sledované parametry zahrnovaly délku hospitalizace, akutní poškození ledvin, jednoměsíční mortalitu a kardiovaskulární, respirační, neurologické a infekční komplikace. Výsledky byly hodnoceny zaslepenými hodnotiteli. Pacienti byli zařazeni do skupiny s efedrinem nebo do skupiny s noradrenalinem. Ve skupině s efedrinem byla při úvodu do anestezie prováděna titrace opakovanými bolusy efedrinu (3 mg/ml), pokud se vyskytla intraoperační hypotenze. Ve skupině s noradrenalinem byla od úvodu do anestezie zahájena kontinuální intravenózní aplikace noradrenalinu (0,016 mg/ml) rychlostí 0,48 mg/h a byla titrována v případě výskytu intraoperační hypotenze.

Výsledky: Celkem bylo randomizováno 500 pacientů a 473 bylo zahrnuto do analýzy „intention-to-treat“. Kumulativní epizody intraoperační hypotenze byly významně nižší ve skupině s noradrenalinem ve srovnání se skupinou s efedrinem (respektive 35 [15 %] vs. 176 [74 %]; P <0,001). Primární cílový parametr se vyskytl u 137 pacientů (58 %) ve skupině s efedrinem a u 103 pacientů (44 %) ve skupině s noradrenalinem (relativní riziko 0,58 [0,40 až 0,83]; P = 0,004). Nebyly pozorovány žádné významné rozdíly v sekundárních cílových parametrech, s výjimkou plicních komplikací, které byly nižší ve skupině s noradrenalinem než ve skupině s efedrinem (respektive 40 [17 %] vs. 74 [31 %]; relativní riziko 0,46 [0,29; 0,70]; P <0,001).

Závěr: Profylaktická titrovaná infuze noradrenalinu k prevenci hypotenze po úvodu do anestezie byla účinnější než opakované bolusy efedrinu a může snížit pooperační komplikace u rozsáhlých bčišních chirurgických výkonů.

Anesthesiology. 2025 Nov 1;143(5):1160-1170. doi: 10.1097/ALN.0000000000005704. Epub 2025 Aug 4.

Thomas Godet, Clémence Louis, Benjamin Rieu, Audrey De Jong, et al.

Cílem této multicentrické, dvojitě zaslepené, placebem kontrolované randomizované studie bylo porovnat účinek kontinuální infuze dexmedetomidinu vs. placeba po dobu nejméně 36 hodin na kontrolu hyperaktivního deliria u neintubovaných pacientů v kritickém stavu. Primárním sledovaným parametrem byl složený model zahrnující dobu trvání agitovanosti (skóre +1 nebo vyšší na škále RASS), dobu trvání deliria nebo potřebu intubace a hluboké sedace. Sekundárními klíčovými parametry byly výskyt komplikací (jako bradykardie nebo hypotenze), délka pobytu na JIP nebo úmrtí.

Výsledky: Do finální analýzy bylo zahrnuto 151 pacientů. Studie byla předčasně ukončena při plánované průběžné analýze z důvodu prokázané účinnosti. Rozdíl mezi skupinami v primárním sledovaném parametru byl statisticky významný (MD -30 bodů, 95% Cl -49 až -12, p = 0,001). Doba trvání agitovanosti byla kratší ve skupině s dexmedetomidinem (1.0 [1.0–2.0] vs 2.0 [1.0–7.0] hodiny; absolutní rozdíl 95% Cl -1,0 [-2,0 až -0,1]; ES -0,60; 95% CI -0,92 až -0,27, p = 0,001). Ostatní klíčové sekundární parametry byly mezi skupinami podobné.

Závěr: U neintubovaných pacientů na JIP s hyperaktivním deliriem bylo použití dexmedetomidinu spojeno s vyšším klinickým přínosem než placebo v rámci složeného modelu kontroly agitovanosti, ústupu deliria a nutnosti intubace. Dexmedetomidin se jeví jako cenná alternativa, která významně zkrátila medián trvání agitovanosti přibližně o 1 hodinu ve srovnání s placebem.

Intensive Care Med. 2025 Dec;51(12):2305-2317. doi: 10.1007/s00134-025-08135-1. Epub 2025 Oct 29.

Vedish M. Soni, Ameya Pappu, Sahar Zarabi, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy bylo zhodnotit diagnostickou užitečnost a klinické využití různých ultrazvukových parametrů horních dýchacích cest při predikci obtížných dýchacích cest.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto celkem 60 studií zahrnujících 10 580 pacientů, které hodnotily 58 ultrazvukových parametrů. Pro obtížnou ventilaci maskou narativní syntéza ukázala, že větší tloušťka jazyka byla spojena s vyšším výskytem obtížných dýchacích cest. Pro predikci obtížné laryngoskopie vykazovala vzdálenost kůže–hlasivky senzitivitu 0,84 (95% CI 0,74–0,91), specificitu 0,81 (95% CI 0,61–0,92) a plochu pod ROC křivkou (AUROC) 0,87 (95% CI 0,78–0,89), při vysoké jistotě důkazů.

Pro predikci obtížné tracheální intubace měla vzdálenost kůže–epiglottis nejvyšší senzitivitu 0,80 (95% CI 0,74–0,85) a specificitu 0,86 (95% CI 0,74–0,91), rovněž při vysoké jistotě důkazů. Vzdálenost kůže–jazylka vykazovala nejvyšší AUROC 0,86 (95% CI 0,73–0,92), se senzitivitou 0,78 (95% CI 0,60–0,89) a specificitou 0,81 (95% CI 0,63–0,91), při střední jistotě důkazů.

Použití ultrazvuku bylo dále spojeno s vyšší úspěšností prvního pokusu při perkutánní tracheostomii (OR 3,9; 95% CI 2,1–7,1; nízká až střední jistota důkazů) a s lepší identifikací krikotyroidní membrány ve srovnání s palpací (OR 3,61; 95% CI 2,20–5,92; střední až vysoká jistota důkazů).

Závěr: Point-of-care ultrazvuk horních dýchacích cest může zlepšit predikci obtížných dýchacích cest a jeho použití je spojeno se zvýšenou úspěšností prvního pokusu při perkutánní tracheostomii. Budoucí výzkum by se měl zaměřit na hodnocení ultrazvuku v kombinaci s cílenou anamnézou a standardními bedside vyšetřovacími testy, zejména u rizikových skupin pacientů.

Anaesthesia 2025, 80, 1556–1567 doi:10.1111/anae.16751

Tarantini G, Honton B, Paradies V, et al.

Cílem této studie provedené na 40 pracovištích v Evropě bylo posoudit možnost bezpečného ukončení podávání aspirinu u pacientů s nízkým rizikem po akutním infarktu myokardu po jednom měsíci léčby duální protidestičkovou terapií. Do studie byli zařazeni dospělí pacienti po akutním infarktu myokardu, kteří podstoupili úspěšnou kompletní revaskularizaci do 7 dnů od infarktu a následně absolvovali 1 měsíc duální protidestičkové léčby bez ischemických nebo závažných krvácivých příhod. Tito pacienti byli randomizováni k přechodu na monoterapii inhibitorem P2Y12 nebo k pokračování duální protidestičkové léčby po dobu dalších 11 měsíců. Primárním sledovaným parametrem byl kombinovaný endpoint zahrnující úmrtí z jakékoli příčiny, infarkt myokardu, trombózu stentu, cévní mozkovou příhodu nebo závažné krvácení (definované jako krvácení typu 3 nebo 5 podle klasifikace BARC), hodnocený 11 měsíců po randomizaci z hlediska noninferiority (hranice 1,25 procentního bodu). Hlavním sekundárním sledovaným parametrem byl výskyt klinicky relevantního krvácení (BARC typ 2, 3 nebo 5), hodnocený z hlediska superiority.

Výsledky: Z celkového počtu 2246 zařazených pacientů podstoupilo randomizaci 1942 pacientů, z nichž 961 bylo přiřazeno k monoterapii inhibitorem P2Y12 a 981 k pokračování duální protidestičkové léčby. Primární kombinovaný endpoint se vyskytl u 20 pacientů (2,1 %) ve skupině s monoterapií inhibitorem P2Y12 a u 21 pacientů (2,2 %) ve skupině s duální protidestičkovou léčbou (rozdíl −0,09 procentního bodu; 95 % CI −1,39 až 1,20; p = 0,02 pro noninferioritu). Klinicky relevantní krvácení (BARC 2, 3 nebo 5) se vyskytlo u 2,6 % pacientů ve skupině s monoterapií inhibitorem P2Y12 a u 5,6 % pacientů ve skupině s duální protidestičkovou léčbou (HR 0,46; 95 % CI 0,29–0,75; p = 0,002). Trombóza stentu byla vzácná a její výskyt byl v obou skupinách obdobný. Výskyt závažných nežádoucích příhod byl mezi skupinami srovnatelný.

Závěr: U pacientů s nízkým rizikem po akutním infarktu myokardu, kteří podstoupili časnou kompletní revaskularizaci a absolvovali jeden měsíc duální protidestičkové léčby bez komplikací, byla monoterapie inhibitorem P2Y12 noninferiorní vůči pokračující duální protidestičkové léčbě z hlediska výskytu závažných kardiovaskulárních a cerebrovaskulárních příhod. Monoterapie byla zároveň spojena s nižším výskytem krvácivých komplikací.

N Engl J Med 2025;393:2083-94. DOI: 10.1056/NEJMoa2508808

Vivek K. Moitra, Arna Banerjee, Talia K. Ben-Jacob, et al.

 Cílem této aktualizace doporučení Perioperative Resuscitation and Life Support (PeRLS) bylo shrnout nejnovější důkazy týkající se prevence a léčby kardiovaskulárního kolapsu a srdeční zástavy v perioperačním období. Autoři se zaměřili na specifika periprocedurálního a intenzivistického prostředí, kde je srdeční zástava obvykle svědkována, často předvídatelná a její etiologie bývá známá, což umožňuje časnou diagnostiku a cílenou léčbu. Doporučení byla vytvářena pomocí metodologie GRADE a jsou částečně aplikovatelná i mimo operační sál, zejména na jednotkách intenzivní péče a urgentních příjmech.

Výsledky: Panel 17 mezinárodních expertů formuloval na základě 12 prioritních PICO otázek celkem 13 doporučení a jedno „best practice statement“. Doporučení reflektují nízkou až velmi nízkou kvalitu dostupných důkazů, přesto však poskytují praktické vodítko pro klinickou praxi. Mezi doporučení patří například využití pulzní tlakové variace (PPV) k vedení tekutinové resuscitace u pacientů s podezřením na hypovolemii, s doporučením proti hyperventilaci během srdeční zástavy a cílením dechové frekvence na 10–12 dechů/min. U symptomatické bradykardie v perioperačním prostředí je doporučeno podání atropinu (0,5–1 mg i.v.) v závislosti na klinické závažnosti, zatímco při již rozvinuté srdeční zástavě má být postupováno dle standardních algoritmů ACLS. U anafylaxe je doporučeno časné podání adrenalinu (50–100 µg i.v. nebo 200–500 µg i.m.) s možností eskalace dávky. U srdeční zástavy v pronační poloze je doporučeno zahájit KPR bez nutnosti okamžitého otočení pacienta do supina. Důraz je kladen také na využití point-of-care ultrazvuku a transesofageální echokardiografie během resuscitace, aniž by docházelo k přerušování hrudních kompresí.

Závěr: Aktualizovaná doporučení PeRLS zdůrazňují, že kardiovaskulární kolaps a srdeční zástava v perioperačním a intenzivistickém prostředí vyžadují etiologicky cílený přístup, který doplňuje standardní principy základní a rozšířené resuscitace. Přestože kvalita důkazů zůstává omezená, většina doporučení reflektuje klinickou realitu vysoce monitorovaných prostředí a může přispět ke zlepšení přežití i neurologických výsledků pacientů. Dokument zároveň identifikuje významné mezery v důkazech a podtrhuje potřebu budoucích kvalitních klinických studií v oblasti perioperační resuscitace.

Anesthesiology 143(6): p 1453-1483, December 2025.

Guimarães PO, Franken M, Tavares CAM, et al.

Cílem této multicentrické, open label, randomizované studie bylo zhodnotit účinnost a bezpečnost časného vysazení aspirinu po PCI u pacientů s akutními koronárními syndromy léčených monoterapií inhibitorem P2Y12. Pacienti po úspěšné PCI byli během prvních 4 dnů hospitalizace randomizováni v poměru 1:1 k monoterapii inhibitorem P2Y12 (tikagrelor nebo prasugrel) po vysazení aspirinu, nebo k pokračování duální protidestičkové léčby (aspirin + inhibitor P2Y12) po dobu 12 měsíců. Studie měla dva primární sledované cíle hodnocené během 12 měsíců. Prvním byl kombinovaný endpoint zahrnující úmrtí z jakékoli příčiny, infarkt myokardu, cévní mozkovou příhodu nebo urgentní revaskularizaci cílové tepny, hodnocený z hlediska noninferiority (hranice 2,5 procentního bodu). Druhým sledovaným parametrem byl výskyt závažného nebo klinicky relevantního krvácení (hodnocení z hlediska superiority).

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 3410 pacientů, z toho 1712 ve skupině s monoterapií inhibitorem P2Y12 a 1698 ve skupině s duální protidestičkovou léčbou. Po 12 měsících se kombinovaný endpoint úmrtí, infarktu myokardu, cévní mozkové příhody nebo urgentní revaskularizace vyskytl u 119 pacientů (Kaplan–Meierův odhad 7,0 %) ve skupině s monoterapií a u 93 pacientů (Kaplan–Meierův odhad 5,5 %) ve skupině s duální protidestičkovou léčbou (absolutní rozdíl rizik 1,47 procentního bodu; 95 % CI −0,16 až 3,10; p = 0,11 pro noninferioritu). Závažné nebo klinicky relevantní nekritické krvácení se vyskytlo u 33 pacientů (Kaplan–Meierův odhad 2,0 %) ve skupině s monoterapií a u 82 pacientů (Kaplan–Meierův odhad 4,9 %) ve skupině s duální protidestičkovou léčbou (absolutní rozdíl rizik −2,97 procentního bodu; 95 % CI −4,20 až −1,73). Trombóza stentu byla zaznamenána u 12 pacientů ve skupině s monoterapií inhibitorem P2Y12 a u 4 pacientů ve skupině s duální protidestičkovou léčbou.

Závěr: U pacientů po úspěšné PCI pro akutní koronární syndromy nebyla monoterapie inhibitorem P2Y12 po časném vysazení aspirinu z hlediska kombinovaného endpointu úmrtí nebo ischemických příhod během 12 měsíců prokázána jako noninferiorní ve srovnání s duální protidestičkovou léčbou.

N Engl J Med 2025;393:2095-106. DOI: 10.1056/NEJMoa2507980

Munkhaugen J, Kristensen S, Halvorsen S, et al.

Cílem této open label, randomizované studie se zaslepeným hodnocením cílových ukazatelů  bylo zjistit zda má dlouhodobá léčba betablokátory po infarktu myokardu přínos u pacientů bez srdečního selhání léčených současnými postupy. Do studie byli zařazeni pacienti po infarktu myokardu s ejekční frakcí levé komory ≥ 40 %, kteří byli v poměru 1 : 1 randomizováni k dlouhodobé léčbě betablokátory zahájené do 14 dnů od příhody nebo k léčbě bez betablokátorů.  Primárním sledovaným parametrem byl kombinovaný endpoint zahrnující úmrtí z jakékoli příčiny nebo závažné nežádoucí kardiovaskulární příhody (nový infarkt myokardu, neplánovanou koronární revaskularizaci, ischemickou cévní mozkovou příhodu, srdeční selhání nebo maligní komorové arytmie).

Výsledky: Randomizováno bylo celkem 5574 pacientů, z nichž 2783 bylo přiřazeno do skupiny s betablokátory a 2791 do skupiny bez betablokátorů. Po mediánu sledování 3,5 roku (IQR 2,2–4,6) se úmrtí z jakékoli příčiny nebo závažná kardiovaskulární příhoda vyskytly u 394 pacientů (14,2 %) ve skupině s betablokátory a u 454 pacientů (16,3 %) ve skupině bez betablokátorů (HR 0,85; 95 % CI 0,75–0,98; p = 0,03). Celková mortalita byla 4,2 % ve skupině s betablokátory a 4,4 % ve skupině bez betablokátorů. Nový infarkt myokardu se vyskytl u 5,0 % pacientů léčených betablokátory a u 6,7 % pacientů bez betablokátorů (HR 0,73; 95 % CI 0,59–0,92). Výskyt neplánované koronární revaskularizace byl v obou skupinách stejný (3,9 % vs. 3,9 %). Ischemická cévní mozková příhoda se vyskytla u 1,6 % vs. 1,3 % pacientů, srdeční selhání u 1,5 % vs. 1,9 % a maligní komorové arytmie u 0,5 % vs. 0,6 % pacientů. Mezi skupinami nebyl pozorován zjevný rozdíl v bezpečnostních parametrech.

Závěr: U pacientů po infarktu myokardu s ejekční frakcí levé komory ≥ 40 % byla léčba betablokátory spojena s nižším rizikem úmrtí nebo závažných nežádoucích kardiovaskulárních příhod ve srovnání s pacienty bez léčby betablokátory.

N Engl J Med. 2025;393:1901–1911. doi: 10.1056/NEJMoa2505985

Feng Xie, Yifan Yao, Yue Ma et al.

Cílem této prospektivní zdravotně-ekonomické evaluace provedenou v rámci studie REVISE (Reevaluating the Inhibition of Stress Erosions) bylo posoudit nákladovou efektivitu denního podávaní intravenózního pantoprazolu vs. placeba v prevenci krvácení z horní části gastrointestinálního traktu. Primárním sledovaným parametrem byl přírůstek nákladů na jedno klinicky významné krvácení z horní části gastrointestinálního traktu, kterému se podařilo zabránit.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 4 821 invazivně ventilovaných kriticky nemocných pacientů (průměrný věk 58,2 [16,4] let, 1 752 žen [36,3%]) z 68 JIP. Ve skupině s pantoprazolem byla průměrná délka pobytu na JIP 12,4 (11,7) dne a dalších 14,8 (28,0) dne v nemocnici, ve srovnání s 13,3 (13,3) dne na JIP a 16,5 (42,9) dne v nemocnici u skupiny bez pantoprazolu. Průměrné celkové náklady na pacienta činily 60 466 USD (58 546 USD) pro pantoprazol vs. 65 423 USD (75 661 USD) pro skupinu bez pantoprazolu. Přírůstek nákladů na pacienta byl -4 957 USD (95% CI, -8 777 až -1 136 USD). V analýze citlivosti s použitím amerických nákladů činily inkrementální náklady -10 591 USD (95% CI -18 448 až -2 735). V 99 % simulací byla strategie použití pantoprazolu účinnější a méně nákladná než nepodávání pantoprazolu.

Závěr: Denní podávání pantoprazolu pacientům na umělé plicní ventilaci bylo méně nákladné a účinnější než péče bez pantoprazolu, což ukazuje na klinický i ekonomický přínos pro zdravotnický systém.

JAMA Network Open. 2025;8(12):e2552771. doi:10.1001/jamanetworkopen.2025.52771

Eric Plitman, Ayman Mohammed, Wesley Rajaleelan, et al.

Tato práce porovnává režim pouze totální intravenózní anestezie (TIVA) a/nebo v kombinaci s inhalační anestezií u pacientů s akutní ischemickou cévní mozkovou příhodou podstupujících endovaskulární terapii. Primárními sledovanými parametry byly 90ti denní mortalila, 90ti denní neurologická outcome, hodnocený podle modifikovaného Rankinovy škály. Sekundární parametry zahrnovaly čas do rekanalizace a úspěšnou rekanalizaci.

Výsledky: Do analýzy bylo zařazeno 15 studií. Tři studie přímo zkoumaly TIVA oproti inhalačním anestetikům, zatímco 12 studií porovnávalo celkovou anestezii se sedací při vědomí. Celkový počet zařazených pacientů byl 3015 (sedace při vědomí: n = 1067; celková anestezie: n = 1948 [TIVA: n = 1212, inhalační anestetika: n = 736]). Nebyly zjištěny žádné významné rozdíly mezi skupinami TIVA a inhalačními anestetiky v 90denním neurologickém outcomu (OR = 1,25; 95 % [CI], 0,81–1,91; P = 0,31), 90denní mortalitě (OR = 0,72; 95 % CI, 0,42–1,24; P = 0,24), úspěšné rekanalizaci (OR = 1,33; 95 % CI, 0,70–2,52; P = 0,39) nebo času rekanalizace (standardizovaný průměrný rozdíl = 0,03; 95 % CI, –0,35 až 0,41; P = 0,88). Dále nebyly zjištěny žádné významné rozdíly mezi skupinou se sedací při vědomí a skupinou TIVA v 90denním neurologickém outcomu(OR = 1,14; 95 % CI, 0,84–1,53; P = 0,40), 90denní mortalitě (OR = 0,87; 95 % CI, 0,62–1,23; P = 0,43), úspěšné rekanalizaci (OR = 0,76; 95 % CI, 0,52–1,10; P = 0,15) nebo času rekanalizace (standardizovaný průměrný rozdíl = –0,18; 95 % CI, –0,47 až 0,11; P = 0,23), a mezi skupinou se sedací při vědomí a skupinou s těkavými anestetiky v 90denním neurologickém výsledku (OR = 1,42; 95 % CI, 0,92–2,17; P = 0,11), 90denní mortalitě (OR = 0,63; 95 % CI, 0,36–1,12; P = 0,11), úspěšné rekanalizaci (OR = 1,01; 95 % CI, 0,52–1,94; P = 0,98) nebo času rekanalizace (standardizovaný průměrný rozdíl = –0,15; 95 % CI, –0,52 až 0,23; P = 0,44).

Závěr: Tato network meta-analýza ukázala, že perioperační použití jakéhokoli režimu celkové anestezie nebo sedace nemělo významný vliv na neurologické outcomy ani 90ti denní mortalitu související s endovaskulární terapií. Současná práce však neměla dostatečnou sílu k detekci rozdílů v anestetických látkách, klinicko-demografických charakteristikách nebo procedurálních faktorech.
 

Anesth Analg. 2025 Nov 1;141(5):1052-1066. doi: 10.1213/ANE.0000000000007357. Epub 2025 Oct 20.

Carolin Jung, Hans-Joerg Gillmann a Thomas Stueber

Cílem tohoto systematického přehledu a meta-analýzy bylo porovnat účinnost a bezpečnost prodloužené pronační polohy (≥ 24 h) a standardní pronační polohy (< 24 h) u dospělých pacientů s ARDS.  Primárním sledovaným parametrem byla mortalita. Sekundárními parametry byly zlepšení oxygenace a nežádoucí události.

Výsledky: Do analýzy zahrnuto 9 studií s celkem 1 045 pacienty. Čtyři studie, včetně dvou malých RCT (n = 112) a dvou nerandomizovaných intervenčních studií (n = 581), vykazoval nízké až střední riziko zkreslení. Většina studií zahrnovala pacienty s COVID-19 ARDS. Meta-analýza neprokázala žádný významný vliv na 90denní mortalitu (n = 641, HR 0,72; 95% CI 0,41–1,25). Mezi studiemi nebyla zjištěna heterogenita (I² = 0 %), avšak interval spolehlivosti pro I² byl široký (95% CI: 0–89 %). Rovněž u sekundárních parametru nebyly nalezeny žádné významné rozdíly.

Závěr: Současné důkazy nepodporují použití prodloužené pronační polohy mimo klinické studie. Souhrnné data z malých studií neukazují žádný významný vliv na mortalitu, oxygenaci, nebo bezpečnostní parametry. Důkazy mají nízkou až velmi nízkou míru jistoty a jsou limitovány nekonzistencí a nepřesností. Široké intervaly spolehlivosti naznačují nízkou statistickou sílu, proto na základě dostupných důkazů zůstává možný jak přínos, tak riziko poškození.

Crit Care. 2025 Nov 6;29(1):475. doi: 10.1186/s13054-025-05712-0.

Muller G, Contou D, Ehrmann S, et al.

Cílem této multicentrické, open-label, randomizované studie noninferiority, bylo zjistit, zda non invazivní měření tlaku může být alternativou k zavedení arteriální linky u pacientů v šoku. Pacienti v šokovém stavu přijatí na jednotku intenzivní péče během předchozích 24 hodin byli randomizováni k časnému zavedení arteriální kanyly (<4 hodiny od randomizace; invazivní strategie) nebo k neinvazivní monitoraci krevního tlaku pomocí automatické manžety. Zavedení arteriální kanyly bylo u pacientů v neinvazivní skupině možné později při splnění předem stanovených bezpečnostních kritérií. Primárním sledovaným parametrem byla celková mortalita do 28. dne (hranice noninferiority 5 procentních bodů). Zaznamenávány byly také nežádoucí příhody související s použitým způsobem monitorace krevního tlaku a bolest či diskomfort udávané pacienty spojené s přítomností monitorovacího zařízení.

Výsledky: Celkem 1010 pacientů podstoupilo randomizaci; do analýzy bylo zahrnuto 504 pacientů ve skupině s neinvazivní strategií a 502 pacientů ve skupině s invazivní strategií. Zavedení arteriální linky podstoupilo 74 pacientů (14,7 %) ve skupině s neinvazivní strategií a 493 pacientů (98,2 %) ve skupině s invazivní strategií. Úmrtí do 28 dnů nastalo u 173 pacientů (34,3 %) ve skupině s neinvazivní strategií a u 185 pacientů (36,9 %) ve skupině s invazivní strategií (adjustovaný rozdíl rizik −3,2 procentního bodu; 95 % CI −8,9 až 2,5; p = 0,006 pro noninferioritu). Výsledky per-protocol analýzy byly mezi skupinami obdobné. Bolest nebo diskomfort spojený s dlouhodobou přítomností zařízení k monitoraci krevního tlaku byl zaznamenán alespoň jeden den u 66 pacientů (13,1 %) ve skupině s neinvazivní strategií a u 45 pacientů (9,0 %) ve skupině s invazivní strategií. Hematom nebo krvácení související se zavedením arteriální kanyly se vyskytlo u 5 pacientů (1,0 %) ve skupině s neinvazivní strategií a u 41 pacientů (8,2 %) ve skupině s invazivní strategií.

Závěr: U pacientů v šoku nebyla strategie bez časného zavedení arteriální kanyly spojena s vyšší 28denní mortalitou ve srovnání s časným zavedením arteriální kanyly. 

N Engl J Med 2025;393:1875-88. DOI: 10.1056/NEJMoa2502136

Combes A, Saura O, Nesseler N, et al.

Cílem této randomizované, dvojitě zaslepené, placebem kontrolované multicentrické klinické studie bylo zhodnotit, zda časné podání levosimendanu snižuje dobu do úspěšného odpojení od venoarteriální mimotělní membránové oxygenace (VA-ECMO) u pacientů se závažným, ale potenciálně reverzibilním kardiogenním šokem. Primární sledovaný parametr byl čas do úspěšného odpojení od VA-ECMO do 30 dnů od randomizace. Sekundárními sledovanými parametry byly počet dnů bez ECMO, bez umělé plicní ventilace a bez orgánového selhání, délka pobytu na JIP a v nemocnici, výskyt závažných nežádoucích příhod a celková mortalita do 30 a 60 dnů.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 205 dospělých pacientů se závažným kardiogenním šokem, u nichž byla zahájena VA-ECMO podpora v předchozích 48 hodinách. Medián věku byl 58 let (IQR 50–67) a 72,7 % pacientů tvořili muži. Nejčastější etiologií kardiogenního šoku byla pooperační dysfunkce myokardu (38,5 %), akutní infarkt myokardu (27,3 %) a myokarditida (13,7 %). Pacienti byli randomizováni v poměru 1:1 k podání levosimendanu v dávce 0,15 μg/kg/min s navýšením na 0,20 μg/kg/min po 2 hodinách (n = 101) nebo k placebu (n = 104). Plánované navýšení infuze na cílovou rychlost 0,20 ± 0,01  μg/kg/min bylo dosaženo u 93 % pacientů ve skupině s levosimendanem a u 96 % pacientů ve skupině s placebem. Úspěšného odpojení od VA-ECMO do 30 dnů bylo dosaženo u 69 z 101 pacientů (68,3 %) ve skupině s levosimendanem a u 71 ze 104 pacientů (68,3 %) ve skupině s placebem (rozdíl rizik 0,0 %; 95 % CI −12,8 až 12,7; subdistribution HR 1,02; 95 % CI 0,74 až 1,39; p = 0,92). Mezi skupinou s levosimendanem a skupinou s placebem nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl v mediánu délky podpory ECMO (5 [IQR 4–7] vs. 6 [IQR 4–11] dní; p = 0,53), v délce pobytu na JIP (18 ± 15 vs. 19 ± 15 dní; p = 0,42) ani v 60denní mortalitě (27,7 % vs. 25,0 %; rozdíl rizik 2,7 %; 95 % CI −9,0 až 15,3; p = 0,78). Komorové arytmie se vyskytovaly častěji u pacientů léčených levosimendanem než u pacientů s placebem (17,8 % vs. 8,7 %; absolutní rozdíl rizik 9,2 %; 95 % CI 0,4 až 18,1).

Závěr: U pacientů se závažným, ale potenciálně reverzibilním kardiogenním šokem napojených na VA-ECMO nevedlo časné podání levosimendanu ke zkrácení doby do úspěšného weaningu od ECMO ve srovnání s placebem. Léčba levosimendanem byla navíc spojena s vyšším výskytem komorových arytmií.

JAMA . 2025 Dec 1:e2519843. doi: 10.1001/jama.2025.19843.

Jie Wang , Zewen Tong, Xiaoting Wang, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a meta-analýzy  bylo zhodnotit časový vývoj morbidity a mortality u různých echokardiografických fenotypů nově vzniklé myokardiální dysfunkce u dospělých pacientů se sepsí.

Výsledky: Systematický přehled zahrnoval 65 studií z 18 regionů světa s celkem 17 008 pacienty se sepsí. Metaanalýza hodnotila tři hlavní echokardiografické fenotypy: systolickou dysfunkci levé komory (LVSD), diastolickou dysfunkci levé komory (LVDD) a dysfunkci pravé komory (RVD), a dále čtyři podskupiny podle různých časových bodů echokardiografického vyšetření. U žádného pacienta nebyla při vstupu zjištěna srdeční dysfunkce a výskyt srdeční dysfunkce klesal na minimální úroveň během fáze zotavení.

Výskyt LVSD dosáhl maxima 33 % (95% CI 27–40 %) do 48 hodin a klesl na 22 % (95% CI 18–25 %) do 72 hodin. Výskyt LVDD vzrostl na 46 % (95% CI 34–57 %) do 48 hodin a snížil se na 44 % (95% CI 32–56 %) do 72 hodin. Výskyt RVD dosáhl maxima 47 % (95% CI 37–58 %) do 48 hodin a následně klesl na 33 % (95% CI 3–75 %) do 72 hodin. Pacienti s LVSD, LVDD nebo RVD měli významně vyšší riziko úmrtí (LVSD: relativní riziko [RR] 1,57; 95% CI 1,29–1,91; p < 0,0001; LVDD: RR 1,36; 95% CI 1,05–1,75; p = 0,02; RVD: RR 1,62; 95% CI 1,35–1,95; p < 0,0001).

Závěr: Tato metaanalýza ukazuje parabolický průběh výskytu echokardiografických fenotypů (LVSD, LVDD a RVD) v průběhu sepse. Systolická i diastolická dysfunkce levé komory a dysfunkce pravé komory představují významné rizikové faktory mortality u pacientů se sepsí.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006844

Andrew J. Johnston, Matthew J. Simpson, Victoria McCormack, et al.

Cílem tohoto aktualizovaného konsenzu bylo poskytnout praktická doporučení pro bezpečný a efektivní výběr, zavádění a následnou péči o cévní vstupy s důrazem na dlouhodobé zachování cévního řečiště.

Výsledky: Toto aktualizované konsenzuální stanovisko navazuje na předchozí verze doporučení pro bezpečný cévní přístup. Multidisciplinární pracovní skupina složená ze zástupců více odborných společností se shodla na klíčových tématech a provedla přehled literatury a osvědčených postupů. Následně proběhl dvoukolový Delphi proces, jehož cílem bylo dosažení shody nad konkrétními doporučeními a formulace těchto stručných klinických pokynů. Výsledkem bylo přijetí 15 doporučení, která se týkají organizačních, vzdělávacích i klinických aspektů péče, s důrazem na komplexní přístup k cévnímu přístupu a dlouhodobé zachování cév. Doporučení byla rozdělena do šesti hlavních tematických oblastí: organizace procesu (včetně cévních přístupových týmů a ukazatelů jejich reakční doby), výběr vhodného cévního vstupu, vlastní zavádění (včetně bezpečnostních standardů, použití ultrazvuku, správné polohy špičky katétru a poměru průměru žíly a katétru), management antikoagulační léčby, katétrové trombózy a koagulopatií, specifické skupiny pacientů (např. pacienti vyžadující náhradu funkce ledvin, pacienti po mastektomii a axilární disekci a použití periferních vazokonstriktorů) a vzdělávání v oblasti pokročilých cévních přístupů.

Závěr: Autoři předpokládají, že tato doporučení spolu s širším souborem podpůrných materiálů povedou ke zlepšení péče o pacienty vyžadující cévní přístup, podpoří komplexnější přístup k cévnímu řečišti a jeho celoživotní ochraně a současně poskytnou oporu zdravotnickému personálu i nemocnicím při rozvoji služeb cévního přístupu.

Anaesthesia 2025, 80, 1381–1396 doi:10.1111/anae.16727

Santi Di Pietro, Riccardo Maffeis, Eugenio Jannelli, et al.

Cílem této randomizované klinické studie bylo porovnat akutní analgetický účinek dvou regionálních technik- Fascia iliaca blok (FIB) a bloku perikapsulární nervové skupiny (PENG) u pacientů se zlomeninou kyčle v prostředí urgentního příjmu.  Do studie byli zařazeni dospělí pacienti s akutní zlomeninou kyčle, kteří udávali alespoň středně silnou bolest. Pacienti byli randomizováni k provedení buď PENG bloku s 20 ml 0,375% levobupivakainu a 4 mg dexametazonu, nebo infrainguinálního FIB s 30 ml 0,25% levobupivakainu a 4 mg dexametazonu. Primárním sledovaným parametrem bylo procento souhrnného rozdílu intenzity bolesti (%SPID) vypočtené z vizuální analogové škály během první hodiny po provedení bloku. Sekundárními cíli byly podíl pacientů dosahujících 33% a 50% SPID, dávka záchranného opioidu vyjádřená v ekvivalentech morfinu a výskyt nežádoucích účinků.

Výsledky: Celkem bylo posouzeno 92 pacientů, z nichž 64 bylo zařazeno do studie (32 v každé skupině). Pacienti ve skupině s PENG blokem dosáhli významně vyššího %SPID ve srovnání se skupinou FIB (62,7 %; 95% CI 52,9–72,4 % vs. 38,0 %; 95% CI 30,7–45,4 %; rozdíl −24,7 %; 95% CI −36,6 až −12,7 %; p < 0,001). Ve skupině PENG dosáhlo 50% SPID 24 z 32 pacientů, zatímco ve skupině FIB pouze 7 z 32 pacientů (p < 0,001). Podobně 33% SPID dosáhlo 28 z 32 pacientů ve skupině PENG oproti 19 z 32 ve skupině FIB (p = 0,022). Nebyl zaznamenán statisticky významný rozdíl v dávce podaného záchranného opioidu ani ve výskytu nežádoucích účinků.

Závěr: PENG blok poskytuje během první hodiny po výkonu lepší analgezii než infrainguinální fascia iliaca blok a představuje slibnou metodu akutní léčby bolesti u pacientů se zlomeninou kyčle v prostředí urgentních příjmů.

Anaesthesia 2025, 80, 1484–1492 doi:10.1111/anae.16695

Gunnar Helge Sjøen, Tor Hugo Hauge, Ragnhild Sørum Falk, et al.

Cílem této randomizovaná, dvojitě zaslepená, dávkově kontrolovaná studie bylo zhodnotit, zda profylaktické podání předpokládaných ekvipotentních dávek efhedrinu, fenylefrinu či noradrenalinu dokáže udržet systolický arteriální tlak (SAP) a srdeční frekvenci (HR) v rozmezí ≥ 80 % výchozí hodnoty během prvních 5 minut po úvodu do anestezie.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 128 zdravých žen plánovaných k gynekologickému výkonu, které byly randomizovány v poměru 1:1:1:1 k profylaktickému podání efedrinu (0,1 mg/kg), fenylefrinu (1 µg/kg), noradrenalinu (0,1 mg/kg) nebo placeba (chlorid sodný 9 mg/mL) v objemu 0,1 mL/kg. Anestezie byla zahájena infuzí (TCI) propofolu a remifentanilu. Po úvodní 2,5minutové fázi sedace byly zvýšeny cílové koncentrace anestetik a současně byl podán studijní vazopresor. Kontinuální beat-to-beat hemodynamické monitorování bylo prováděno systémem LiDCOplus. Absolutní změny SAP (průměr ± SD) po podání vazopresoru činily −27 ± 8,9 mmHg u efedrinu, −40 ± 11 mmHg u fenylefrinu, −41 ± 13 mmHg u noradrenalinu a −42 ± 10 mmHg u placeba. Rozdíl maximálního poklesu SAP mezi placebem a vazopresory byl −15 mmHg (95% CI −22 až −9,9) pro efedrin, −2,3 mmHg (95% CI −8,8 až 4,2) pro fenylefrin a −1,7 mmHg (95% CI −8,3 až 4,9) pro noradrenalin. Relativní pokles SAP činil −20 % u efedrinu, −30 % u fenylefrinu, −30 % u noradrenalinu a −32 % u placeba. Absolutní změny HR (medián, IQR) byly −10 (−6,2 až −18) tepů/min u efedrinu, −19 (−17 až −26) u fenylefrinu, −23 (−20 až −33) u noradrenalinu a −15 (−9,5 až −21) u placeba. Relativní pokles HR činil −17 %, −30 %, −37 % a −22 % v uvedeném pořadí. Změny tepového objemu byly mezi skupinami malé. Srdeční výdej byl nejlépe zachován při podání efedrinu (−22 % ± 11 %), zatímco fenylefrin a noradrenalin byly spojeny s výraznějším poklesem (−38 % ± 7,8 % a −42 % ± 9,8 %). Systémová cévní rezistence vzrostla nejvíce ve skupině s noradrenalinem, následovaná fenylefrinem, zatímco nejmenší nárůst byl pozorován u efedrinu.

Závěr: Profylaktické podání efedrinu účinně udrželo systolický arteriální tlak, srdeční frekvenci i srdeční výdej během prvních 5 minut po bolusové aplikaci při úvodu do anestezie propofolem a remifentanilem. Naproti tomu noradrenalin a fenylefrin vykazovaly krátké trvání účinku a po 5 minutách byly hodnoty SAP srovnatelné s placebem. Na základě těchto výsledků je doporučeno profylaktické podání bolusu efedrinu, zatímco profylaktické bolusové podání fenylefrinu nebo noradrenalinu se v tomto kontextu nejeví jako klinicky výhodné.

Acta Anaesthesiologica Scandinavica, 2025; 70:e70138