Publikace 2026 únor

Alotaibi KS, Saleem N, Snow TAC, et al.

Tento systematický přehled a metaanalýza hodnotila vliv časného zahájení a dosažení cílové hypotermické teplotní kontroly (HTC) na neurologické outcomes u pacientů po srdeční zástavě. Primárním sledovaným parametrem byl neurologický výsledek. Sekundárními sledovanými parametry byly celkové přežití, tělesná teplota při přijetí do nemocnice, čas k dosažení cílové teploty a výskyt nežádoucích příhod. Subanalýzy hodnotily metodu indukce hypotermie, typ iniciálního rytmu (defibrilovatelný vs. nedefibrilovatelný) a načasování zahájení chlazení (během KPR vs. po ROSC). Časné chlazení bylo definováno jako zahájení do 30 minut od ROSC.

Výsledky: Z celkem 7269 identifikovaných citací bylo do analýzy zařazeno 11 randomizovaných studií. Časné chlazení nebylo spojeno se zlepšením neurologického výsledku (RR 1,01; 95 % CI 0,94–1,14) ani celkového přežití (RR 1,01; 95 % CI 0,92–1,11). V subanalýze bylo naznačeno, že intranazální evaporativní chlazení zahájené během resuscitace může zlepšit outcomes u pacientů s defibrilovatelným rytmem (RR 1,40; 95 % CI 1,00–1,96). Naopak podávání studených infuzí během KPR bylo spojeno s vyšším rizikem opětovné srdeční zástavy. Ve většině studií bylo chlazení zahájeno v přednemocniční fázi, avšak v 9 z 10 těchto studií nebylo při přijetí do nemocnice dosaženo cílové teploty 32–34 °C. Medián času k dosažení cílové teploty se pohyboval mezi 38 a 360 minutami.

Závěr: Časné zahájení hypotermické teplotní kontroly u pacientů po srdeční zástavě nebylo spojeno se zlepšením neurologických outcomes ani přežití. Možný přínos může mít intranazální evaporativní chlazení během resuscitace u pacientů s defibrilovatelným rytmem. Nedostatečně rychlé dosažení cílové teploty může vysvětlovat absenci prokázaného efektu, a budoucí studie by měly zhodnotit, zda dosažení cílové teploty například do 30 minut vede ke zlepšení klinických výsledků.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006964

Hao Kong, Yu-Xiu Zhang, Qiao-Li Yin, et al.

Tato monocentrická, dvojitě zaslepená randomizovaná, placebem kontrolovaná studie zahrnovala pacienty k elektivní resekci feochromocytomu a paragangliomu (PPGL). Pacienti byli náhodně rozděleni k podávání buď síranu hořečnatého (nasycovací dávka 50 mg/kg), následovaná kontinuální infuzí 15 mg/kg/h), nebo placeba (fyziologický roztok), přičemž podávání bylo zahájeno 30 minut před operací a ukončeno po kompletní resekci nádoru. Primárním sledovaným parametrem účinnosti bylo složené hodnocení perioperační hemodynamické nestability, definované jako kumulativní doba mimo cílové rozmezí krevního tlaku a tepové frekvence (tj. systolický arteriální tlak vyšší než 160 mmHg, střední arteriální tlak nižší než 60 mmHg a tepová frekvence vyšší než 100 tepů/min), vyjádřená jako procento z celkové doby trvání anestezie.

Výsledky: Do modifikované intention-to-treat analýzy bylo zahrnuto celkem 88 pacientů. Kumulativní doba mimo cílové rozmezí krevního tlaku a tepové frekvence byla ve skupině se síranem hořečnatým 4,3 % (IQR, 2,4 až 9,6 %) ve srovnání s 8,3 % (5,2 až 14,8 %) ve skupině s placebem (P = 0,003). Ve srovnání se skupinou s placebem byl perioperační maximální systolický arteriální tlak (185 [170 až 197] mmHg vs. 196 [185 až 215] mmHg; P <0,001), podíl pacientů vyžadujících fentolamin (66 % vs. 89 %; P = 0,011) a dávka fentolaminu (3 [0 až 7] mg vs. 9 [2 až 15] mg; P = 0,011) ve skupině se síranem hořečnatým nižší. Ve skupině se síranem hořečnatým dosáhla koncentrace síranu hořečnatého po dokončení infuze nasycovací dávky vrcholu 1,82 (1,47 až 2,14) mmol/l. Mezi skupinami nebyly pozorovány žádné významné rozdíly v bezpečnostních parametrech.

Závěr: Preemptivní infuze síranu hořečnatého účinně snížila perioperační hemodynamickou nestabilitu u pacientů podstupujících resekci PPGL. Intervenční režim použitý ve studii byl bezpečný.

Anesthesiology . 2026 Feb 1;144(2):301-313. doi: 10.1097/ALN.0000000000005778

Sarah Langer, Grace Lim, Yue Qiu, et al.

V této metaanalýze byly vyhledávaný randomizované kontrolované studie porovnávající regionální a celkovou anestezii u pacientek podstupujících císařský řez. Zahrnuty byly informace o charakteristice studií, Apgar skóre v 1. a 5. minutě, potřebě respirační podpory po porodu a potřebě novorozenecké intenzivní péče. Souhrnná data byla analyzována pomocí modelů náhodných efektů a riziko zkreslení hodnoceno pomocí škály Cochrane Risk of Bias 2.  

Výsledky: Zahrnuto bylo celkem 36 studií zahrnujících 3 456 novorozenců. Z těchto novorozenců se jich 42,7 % (n = 1 476) narodilo rodičkám, které podstoupily celkovou anestezii, a 57,3 % (n = 1 980) se narodilo rodičkám, které podstoupily regionální anestezii. Apgar skóre v 1. a 5. minutě bylo mírně vyšší po regionální versus celkové anestezii (průměrný rozdíl v 1. minutě, 0,58 bodu; 95 % CI, 0,36 až 0,79; P <0,001; průměrný rozdíl v 5. minutě, 0,09 bodu; <0,001 CI, 0,05 až 0,13; P <0,001). Respirační podpora byla méně často vyžadována při regionální anestezii (relativní riziko, 0,62; 95 % CI, 0,40 až 0,94; P = 0,03). Potřeba novorozenecké intenzivní péče se mezi technikami nelišila (relativní riziko, 0,75; 95 % CI, 0,46 až 1,21; P = 0,24). Všechny studie měly vysoké nebo nejasné riziko zkreslení.

Závěr: Regionální anestezie u císařského řezu je spojena s mírně vyšším Apgar skóre a méně častou potřebou novorozenecké respirační podpory než celková anestezie. K určení souvislostí mezi technikou anestezie a potřebou intenzivní péče a dlouhodobějšími outcomes jsou zapotřebí další studie.

Anesthesiology 144(2): p 325-336, February 2026. | DOI: 10.1097/ALN.0000000000005785

L. Zhou, L. Ding, H. Yang, et al.

Cílem této randomizované, multicentrické, dvojitě zaslepené studie byla optimalizace hloubky anestezie pomocí monitorace BIS (bispektrálního indexu). Byla provedena ve 21 nemocnicích terciární péče. Pacienti ve věku 65 let a starší, plánovaní k elektivnímu nekardiogennímu výkonu (fyzický stav dle ASA I až IV), byli randomizováni v poměru 1:1 k anesteziologickému vedení řízenému BIS nebo k rutinnímu postupu. U pacientů s BIS navigací byla hloubka anestezie upravována tak, aby byl BIS udržován v hodnotách mezi 40 a 60. U rutinní péče byla hloubka anestezie upravována dle klinického úsudku se zakrytými monitory BIS. Primárním sledovaným parametrem byla roční celková mortalita. Sekundární parametry zahrnovaly středně závažné až závažné komplikace do 30 dnů, funkční nezávislost, kvalitu života, délku pooperační intenzivní péče, délku pooperační hospitalizace, neplánované přijetí na JIP a nemocniční náklady.

Výsledky: U 6 982 pacientů (průměrný věk ± SD, 71 ± 5 let) byly průměrné hodnoty BIS 47 (skupina s BIS) oproti 46 (rutinní skupina). Roční mortalita byla obdobná u pacientů s BIS navigací (10,2 % [356 z 3 485]) i u rutinně vedených pacientů (10,0 % [351 z 3 497]; poměr rizik [HR] 1,02; 95% CI, 0,88–1,17; P = 0,812). Incidence komplikací do 30 dnů po operaci byla v obou skupinách rovněž srovnatelná: 10,4 % versus 10,6 % (RR 0,99; 95% CI, 0,85–1,16; P = 0,938). Nebyly zjištěny žádné významné rozdíly ve funkční nezávislosti ani v kvalitě života.

Závěr: Hloubka anestezie hodnocená pomocí BIS byla u pacientů s titrací anestezie řízenou BIS i bez ní podobná. Anesteziologové zjevně titrují hloubku anestezie adekvátně i bez navigace pomocí BIS. Nepřekvapivě byly výsledky, včetně pooperační roční mortality a 30denních komplikací, v obou skupinách podobné.

Anesthesiology. 2026 Feb 1;144(2):353-364. doi: 10.1097/ALN.0000000000005770.

Tang Z, Sun Q, Xu J, et al.

Tento systematický přehled a network metaanalýza randomizovaných kontrolovaných studií hodnotila a porovnávala účinek esmololu, landiololu a standardní péče (SOC) na mortalitu u dospělých pacientů se sepsí nebo septickým šokem léčených na jednotkách intenzivní péče. Sledovanými parametry byla 28denní mortalita, dále délka pobytu na JIP, srdeční frekvence 24 hodin po zahájení léčby a potřeba noradrenalinu.

Výsledky: Do analýzy bylo po systematickém vyhledávání zařazeno 10 randomizovaných studií zahrnujících celkem 1035 pacientů.  Ve srovnání s esmololem byl landiolol spojen s vyšší 28denní mortalitou (RR 1,57; 95 % CI 1,08–2,30; nízká jistota důkazů) a vyšší potřebou noradrenalinu (MD 0,17 μg/kg/min; 95 % CI 0,02–0,32; nízká jistota důkazů). Esmolol ve srovnání se standardní péčí významně snížil 28denní mortalitu (RR 0,69; 95 % CI 0,56–0,85; střední jistota důkazů) a byl spojen s nižší srdeční frekvencí 24 hodin po zahájení léčby (MD −16,92 tepů/min; 95 % CI −23,49 až −10,36; střední jistota důkazů). Naopak landiolol byl ve srovnání se standardní péčí spojen se zvýšenou potřebou noradrenalinu (MD 0,09 μg/kg/min; 95 % CI 0,01–0,18; střední jistota důkazů).

Závěr: U pacientů se sepsí léčených β-blokátory je esmolol pravděpodobně spojen se zlepšením klinických výsledků ve srovnání se standardní péčí. Účinek landiololu zůstává vzhledem k nízké jistotě důkazů nejasný. Esmolol může mít klinickou výhodu oproti landiololu, avšak k potvrzení tohoto závěru jsou zapotřebí další studie.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006966

Huifen Lin, Sisi Chen, Xuezhen Shi et al.

Cílem této studie bylo zhodnotit účinek intravenózně podaného esketaminu (v dávce 0,2 mg/kg) ve srovnání s fyziologickém roztokem jako prevenci emergentního deliria a negativních behaviorálních změn po adenotonzilektomii u dětí ve věku 3-7 let. Primárními sledovanými parametry byly incidence emergentního deliria a negativní behaviorální změny v 7. pooperačním dni. 

Výsledky: Do studie bylo náhodně rozděleno celkem 228 pacientů. Emergentní delirium se vyskytovalo méně často u dětí ve skupině s esketaminem ve srovnání se skupinou s 0,9 % fyziologickým roztokem (19/114 [17 %] vs. 49/114 [43 %]; RR 0,40; 97,5% CI 0,23–0,68, p < 0,001). Výskyt negativních behaviorálních změn 7. pooperační den byl rovněž nižší u dětí ve skupině s esketaminem (48/114 [42 %] vs. 70/114 [61 %]; RR 0,70; 97,5% CI 0,51–0,95, p = 0,009). Klinické přínosy přetrvávaly až do 30. pooperačního dne, včetně lepší analgezie a vyšší spokojenosti rodičů. Míra nežádoucích účinků byla mezi oběma skupinami podobná.

Závěr: U dětí podstupujících adenotonzilektomii peroperační podání nízké dávky esketaminu významně snížilo výskyt emergentního deliria a negativních behaviorálních změn, a to bez nárůstu nežádoucích účinků. Tato intervence nabízí bezpečný a účinný postup ke zlepšení pediatrických chirurgických výsledků.

Anaesthesia 2026, 81, 232–239 doi:10.1111/anae.70018

H. K. Tokita., M. J. Assel, J. Serafin, et al.

Tato monocentrická, cluster-randomizovaná, klinicky integrovaná studii předpokládala, že kombinace blokády PECS I (interpektorální) s paravertebrální blokádou (PVB) nebo blokádou m. serratus anterior (SAPB) sníží spotřebu opioidů po mastektomii s expandérem ve srovnání se samotnou PVB. Pacientky, které podstupovaly oboustrannou mastektomii s okamžitou rekonstrukcí expandérem byly randomizovány po měsících k provedení paravertebrální blokády, PVB plus PECS I, nebo SAPB plus PECS I. Primárním sledovaným parametrem byla pooperační spotřeba opioidů. Sekundární parametry zahrnovaly skóre pooperační bolesti, spotřebu antiemetik, doba operace-propuštění, nežádoucí účinky, chronickou bolest a kvalitu zotavení kterou pacientky udávaly.

Výsledky: Bylo randomizováno celkem 1 507 pacientek: 492 k PVB, 446 k PVB + PECS I a 568 k SAPB + PECS I. Míra  vysoké pooperační spotřeby opioidů byla 26 %, 27 % a 22 %. U pacientek s jakoukoli kombinovanou blokádou byla zaznamenána o 1,9 % nižší míra spotřeby, což však bylo nesignifikantní (95% CI, -2,7 % až 6,5 %; P = 0,4). Při zohlednění vícenásobného testování nebyly u žádného ze sekundárních parametrů zjištěny významné rozdíly.

Závěr: Paravertebrální blokáda nebo SAPB v kombinaci s PECS I nebyly nadřazeny samotné paravertebrální blokádě v redukci vysoké spotřeby opioidů po oboustranné mastektomii. Všechny tři přístupy jsou pro tento výkon akceptovatelné. Volba blokády by měla vycházet ze zkušeností lékaře, specifických faktorů pacienta a bezpečnostních hledisek.

Anesthesiology . 2026 Feb 1;144(2):379-389. doi: 10.1097/ALN.0000000000005842.

Camilleri Podesta AM, Zerafa Simler MA, Nagrebetsky A, et al.

Mezinárodní doporučení týkající se obnovení příjmu tekutin po operaci jsou omezená a pacienti po operaci často zůstávají lační déle, než je nutné. Delší lačnění může být spojeno s vyšším rizikem komplikací, zatímco časnější příjem tekutin může podpořit rekonvalescenci a zkrátit hospitalizaci. Autoři systematicky vyhledali anglicky psané studie a provedli metaanalýzu zaměřenou na vztah mezi délkou pooperačního lačnění tekutin a délkou hospitalizace. Délka hospitalizace byla hodnocena jako spojitá proměnná pomocí standardizované průměrné diference. Při vyšší heterogenitě byl použit model s náhodnými efekty a provedena podskupinová analýza podle typu studií.

Výsledky: Do analýzy bylo zařazeno 9 studií. Definice „časného příjmu“ se mezi studiemi lišila podle typu chirurgického výkonu. Kratší pooperační lačnění a časnější obnovení příjmu tekutin bylo spojeno se zkrácením délky hospitalizace v průměru o 0,9 dne (p < 0,05). Výsledky zůstaly obdobné i po provedení senzitivní analýzy.

Závěr: Kratší doba pooperačního lačnění spolu s časným obnovením perorálního příjmu tekutin po operaci byla spojena se zkrácením délky hospitalizace. Další výzkum by měl upřesnit vztah mezi dobou pooperačního lačnění a délkou hospitalizace podle typu chirurgického výkonu.

Acta Anaesthesiologica Scandinavica, 2026; 70:e70180

Bækgaard ES, Vester-Andersen M, Crone V, et al.

Tato mezinárodní online dotazníková studie hodnotila postoje a preference anesteziologů týkající se intraoperačního řízení krevního tlaku, včetně ochoty podpořit budoucí výzkum v této oblasti. Cílovou skupinou respondérů byli anesteziologové, kteří pravidelně poskytují anestezii dospělým pacientům.

Výsledky: Do průzkumu se zapojilo 1640 anesteziologů z 11 evropských zemí. Většina respondentů byli specialisté (80,6 %; 95 % CI 78,7–82,6) a téměř všichni pracovali ve veřejných nemocnicích (98,4 %). Celková návratnost dotazníku činila 22,7 %. Nejčastěji používanou veličinou pro hodnocení hypotenze byla absolutní hodnota středního arteriálního tlaku (MAP), kterou uvedlo 67,0 % respondentů (95 % CI 64,6–69,2). Vazoaktivní léčbu by respondenti nejčastěji zahajovali při hodnotě MAP pod 60 nebo 65 mmHg. Tři nejčastější klinické situace, ve kterých by respondenti zvýšili práh pro zahájení léčby, byly chronická arteriální hypertenze, traumatické poranění mozku a operační výkony v poloze se zvýšenou hlavou (head-up positioning). Většina respondentů považovala stanovení bezpečných intraoperačních hodnot krevního tlaku za zásadní výzkumnou otázku a 92,0 % (1509 z 1640) uvedlo ochotu randomizovat pacienty do studií s konkrétními cílovými hodnotami krevního tlaku. Pro 72,9 % respondentů byla nejnižší přijatelná hodnota MAP pro randomizaci 60 mmHg. Respondenti rovněž projevili zájem o porovnání účinnosti a bezpečnosti jednotlivých vazoaktivních látek; nejčastěji požadovaným srovnáním byl fenylefrin vs. noradrenalin (76,3 %). Ochota podávat tyto látky do periferního žilního vstupu se lišila podle geografického regionu.

Závěr: V tomto mezinárodním průzkumu byly nejčastěji uváděnými prahovými hodnotami MAP pro zahájení vazoaktivní léčby 60 nebo 65 mmHg. Většina anesteziologů by upravila svůj léčebný práh u pacientů s chronickou hypertenzí, traumatickým poraněním mozku nebo při operacích v poloze se zvýšenou hlavou. Respondenti zároveň vyjádřili podporu budoucím klinickým studiím zaměřeným na optimální cílové hodnoty MAP a volbu vazoaktivní léčby, přičemž byla patrná geografická variabilita v přístupu k podávání těchto látek periferní cestou.

Acta Anaesthesiol Scand. 2026;70:e70197. doi:10.1111/aas.70197

Naima Kilhamn, Jesper Eriksson, Erik von Oelreich et al.

Cílem této celonárodní kohortové studie bylo zkoumat vztah mezi fyzickým stavem dle ASA klasifikace, věkem a pooperační mortalitou u kohorty dospělých pacientů podstupujících velké nekardiologické operace.

Primárním sledovaným parametrem byla 30denní mortalita. Sekundárními parametry byly 365denní mortalita a počet dnů strávených doma naživu během prvních 30 dnů.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 262 938 elektivních a 197 108 akutních výkonů (medián věku 66 a 68 let). Hrubá míra mortality u elektivních výkonů byla 1 369 (0,5 %) za 30 dnů a 10 437 (4,0 %) za 365 dnů. U akutních výkonů byla mortalita 10 602 (5,4 %) za 30 dnů a 27 912 (14,2 %) za 365 dnů. Upravené poměry šancí (OR) pro 30denní mortalitu ukázaly 14násobné zvýšené riziko pro ASA 3 vs. ASA 1 jak u elektivních (OR 13,7; 95% CI 7,5–25,0), tak u akutních (OR 14,0; 95% CI 10,2–19,3) operací. Podobně ASA ≥ 4 byla spojena s OR 62,2 (95% CI 33,5–115,5) pro elektivní operace a 51,1 (95% CI 37,1–70,3) pro akutní operace.

Závěr: Tato studie ukazuje silnou souvislost mezi fyzickým stavem dle ASA a mortalitou napříč všemi věkovými kategoriemi. Pravidelné vyhodnocování nástrojů pro hodnocení rizik, jako je ASA klasifikace, je nezbytné a tyto poznatky mohou zlepšit pochopení perioperační stratifikace rizika v kontextu stárnoucí populace.

Anaesthesia 2026, 81, 188–200 doi:10.1111/anae.16723

M. L. Janssen, H. Endeman, Z. Yang et al.

Cílem této multicentické prospektivní studie bylo zhodnotit prevalenci a závažnost dušnosti během weaningu od ventilace pacientů s tracheostomií, její vliv na výsledky weaningu a její souvislost s psychologickými outcomes a kvalitou života vztaženou ke zdraví (HR-QoL) po propuštění z JIP. Primárním sledovaným parametrem byl počet dnů weaningu provázených dušností. Sekundárními parametry byly závažnost dušnosti měřená vizuální analogovou škálou (D-VAS), úspěšnost odpojování, příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSD) a kvalita života (HR-QoL) hodnocená pomocí dotazníků IES-R a EQ-5D 90 dní po propuštění z JIP.

Výsledky: Do studie bylo zahrnuto 156 pacientů; 130 z nich (83 %) bylo úspěšně odpojeno. Medián délky odpojování byl 10 [8–15] dnů, s mediánem 3 [2–6] dny s dušností na jednoho pacienta. Dušnost postihla 58 % pacientů, s mediánem skóre D-VAS 6 [5–7]. Dušnost byla spojena s delší dobou odpojování a nižší úspěšností (HR 0,37; p < 0,001). Počet dnů s dušností významně koreloval s dotazníkem IES-R (koeficient lineární regrese [β] 2,42; p = 0,02) a skóre EQ-5D (-0,025; p = 0,03).

Závěr: Dušnost kriticky nemocných pacientů s tracheostomií je během odpojování od umělé plicní ventilace častá a je spojena s prodlouženým odpojováním, sníženou úspěšností odpojování, zvýšeným výskytem příznaků PTSD a sníženou kvalitou života po propuštění z JIP.

Janssen et al. Critical Care (2026) 30:16

Yanjie Dong, Yi Yang, Weichao Guo, et al.

Tato monocentrická, prospektivní, observační studie porovnávala účinek prototypu fonomyografie (PMG) a Train of-Four Watch SX (TOF-Watch SX) při nervosvalové monitoraci na ipsilaterálním musculus adductor pollicis s použitím nedepolarizujících a depolarizujících neuromuskulárních svalových relaxans (NMB). Pacienti byli rozděleni do 3 skupin podle NMB, a to na Skupinu C (cisatrakurium), Skupinu V (vekuronium) a Skupinu S (sukcinylcholin).
 

Výsledky: Do analýzy dat bylo zahrnuto osmdesát pacientů. U nedepolarizujících NMB zaznamenal prototyp PMG delší čas nástupu účinku ve srovnání s TOF-Watch SX (medián [IQR], 210 [180–240] sekund vs. 150 [135–180] sekund, P < 0,001, průměrná odchylka 48 [40–55]; průměr ± [SD], 197 ± 48 sekund vs. 159 ± 36 sekund, P < 0,001, průměrná odchylka 38 [28–48]; pro Skupinu C, respektive Skupinu V) a kratší čas do úplného zotavení (4014 ± 511 sekund vs. 5072 ± 713 sekund, P < 0,001, průměrná odchylka -1058 [-1215 až -901], 3352 ± 791 sekund vs. 4931 ± 902 sekund, P < 0,001, průměrná odchylka -1084 [-1237 až -931], pro Skupinu C, respektive Skupinu V). U depolarizujících NMB byly výsledky podobné (94 ± 26 sekund vs. 80 ± 25 sekund, P <0,001, průměrná odchylka 15 [10–19] pro čas nástupu účinku; 447 ± 126 sekund vs. 689 ± 223 sekund, P <0,001, průměrná odchylka -242 [-294 až -191] pro čas do úplného zotavení).

Závěr: Při podání nedepolarizujících NMB prototyp PMG naměřil významně delší čas nástupu účinku a kratší čas zotavení ve srovnání s TOF-Watch SX. Stejný trend byl zjištěn i při podání depolarizujících NMB. Prototyp PMG je klinicky proveditelný a stabilní, ale není možné ho zaměňocat s TOF-Watch SX.

Anesth Analg. 2026 Feb 1;142(2):264-273. doi: 10.1213/ANE.0000000000007648

Yuyao Yang, Liangshan Wang, Chenglong Li, et al.

Cílem této retrospektivní analýzy bylo ověřit hypotézu, že vyšší hladiny PaO2 během podpory VA-ECMO budou korelovat se zvýšeným rizikem akutního poškození mozku (ABI) u kriticky nemocných pacientů s kardiogenním šokem (CS). Pacienti byli rozděleni do 4 skupin na základě jejich hodnot PaO2 po 24 hodinách na ECMO: normoxie (PaO2 60–149 mm Hg), mírná hyperoxie (PaO2 150–199 mm Hg), střední hyperoxie (PaO2 200–299 mm Hg) a těžká hyperoxie (PaO2 ≥300 mm Hg). ABI bylo kategorizováno jako ischemická cévní mozková příhoda (IS) + intrakraniální krvácení (ICH), hypoxicko-ischemické poškození mozku (HIBI) a abnormality při neurologickém vyšetření (NEA). Míra ABI a nemocniční mortality byla hodnocena pomocí univariantní a multivariantní logistické regresní analýzy.

Výsledky: Ze 481 pacientů s CS na podpoře VA-ECMO jich 164 (34,1 %) utrpělo ABI, přičemž podtypy zahrnovaly IS + ICH (n = 73, 44,5 %), HIBI (n = 25, 5,20 %) a NEA (n = 66, 13,7 %). Multivariantní logistická regrese pro kompozitní ABI ve 4 hodinách po zahájení ECMO odhalila asociaci závislou na dávce s tíží hyperoxie: mírná (poměr šancí [OR], 2,33; 95% interval spolehlivosti [CI], 1,10–4,96), střední (OR, 4,16; 95 % CI, 2,16–8,02) a těžká hyperoxie (OR, 6,10; 95 % CI, 3,33–11,2). Tento vzorec závislosti na dávce přetrvával i ve 24 hodinách (mírná: OR, 3,44 a 95 % CI, 1,88–6,29; střední: OR, 3,28 a 95 % CI, 1,80–5,97; těžká: OR, 4,78 a 95 % CI, 2,14–11,2). Těžká hyperoxie (OR, 2,46; 95 % CI, 1,25–4,84) byla identifikována jako nezávislý prediktor nemocniční mortality.

Závěr: Hyperoxie (PaO2 ≥150 mm Hg) ve čtvrté i po 24 hodinách po zahájení ECMO byla významně asociována s akutním poškozením mozku, zatímco těžká hyperoxie (PaO2 ≥300 mm Hg) ve 24 hodinách korelovala s nemocniční mortalitou.

Anesth Analg . 2026 Feb 1;142(2):326-334. doi: 10.1213/ANE.0000000000007782

Z. Li, F. Lu, M. Abshire Saylor, et al.

Cílem této studie bylo stanovit charakteristiky a účinnost komunikačních intervencí vedených sestrou směrem k rodinám pacientů na JIP. Zahrnuto bylo sedm RCT a sedm studií bez randomizace. Nejčastějším modelem byla intervence během pobytu pacienta na JIP. Sestry zastávaly pět klíčových rolí: předávání a objasňování informací, emoční podpora, posouzení potřeb rodiny, facilitace rodinných schůzek a podpora při překladu pacienta. Sestry u lůžka předávaly informace a posuzovaly rodiny. Výzkumné sestry (interní i externí) zajišťovaly koordinaci schůzek, strukturovanou podporu a následnou péči.

Výsledky: Ačkoliv intervence mohou zlepšit kvalitu komunikace (SMD = 0,26) a zkrátit celkovou délku hospitalizace (MD = –3,87 dne), zdá se, že mají omezený vliv na psychický stres, spokojenost, délku pobytu na JIP nebo mortalitu. Ale mohou také zvýšit frekvenci/dobu trvání rodinných setkání a snížit celkové náklady.

Závěr: Závěry jsou omezeny značnou heterogenitou intervencí. Budoucí intervence by měly definovat osvědčené postupy pro zavádění do praxe. Zdravotnická zařízení by měla integrovat specializované ošetřovatelské role k posílení kvality komunikace a zlepšení výsledků péče.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006952

Melanie Meersch-Dini, Mariam Abu-Tair, Matthias Bayer et al.

Cílem bylo poskytnout doporučení pro management metod náhrady funkce ledvin (RRT – renal replacement therapy) u kriticky nemocných pacientů s akutním poškozením ledvin (AKI) na JIP. Primárním výstupem bylo dosažení konsenzu a formulace doporučení založených na důkazech mezinárodním multidisciplinárním panelem (22 kliniků z 12 různých odborných společností z Německa a Rakouska) se znalostmi v oblasti RRT.

Výsledky: Bylo identifikováno sedm klíčových klinických oblastí vyžadujících doporučení: (1) zahájení, (2) modalita (difuze a konvekce), (3) kontinuální vs. intermitentní přístup, (4) antikoagulace, (5) dávka, (6) farmakoterapie a (7) kritéria pro ukončení léčby. Bylo zveřejněno 73 prohlášení a doporučení týkajících se těchto klíčových oblastí. V tomto přehledu je shrnuto 47 nejdůležitějších z nich.

Závěr: Tato doporučení založená na důkazech by měla lékařům poskytnout vodítko pro poskytování nejlepší péče u kriticky nemocných pacientů s akutním poškozením ledvin, kteří jsou závislí na dialýze.

Meersch-Dini et al. Critical Care (2026) 30:46