Publikace 2026 březen

Tanvi Dabke, Timothy E. Scott, Ben Taylor et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a meta analýzy bylo porovnat účinek kratší a delší doby předoperačního lačnění na klinické výsledky a perioperační komplikace u dětí podstupujících výkony v celkové anestezii. Primárním sledovaným parametrem byl objem žaludečního rezidua a pH žaludečního obsahu.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 8 studií hodnotících celkem 1 234 pacientů. Nebyl zjištěn žádný významný rozdíl v objemu žaludečního rezidua (SMD, -0,05; 95% CI -0,17 až 0,07) ani v pH žaludečního obsahu (SMD -0,11; 95% CI -0,31 až 0,09) mezi skupinami s kratším a delším lačněním. Pacienti ve skupinách s kratším lačněním vykazovali srovnatelnou nebo sníženou míru pooperační nevolnosti a zvracení, žízně a hladu.

Závěr: Tento systematický přehled a meta-analýza nezjistily zvýšené riziko plicní aspirace spojené s předoperačním lačněním u čirých tekutin v délce ≤ 1 hodiny u dětí. Zjištění mají slibný klinický dosah a podporují bezpečnost i praktičnost liberálnějších režimů lačnění u pediatrických pacientů podstupujících anestezii.

British Journal of Anaesthesia, 136 (1): 158—166 (2026) doi: 10.1016/j.bja.2025.10.037

Alparslan Turan, Wael Ali Sakr Esa, Jack Brooker, et al.

V této randomizované studii byly testovány dvě primární hypotézy: zaprvé, že spotřeba opioidů v prvních 24 hodinách po operaci je vyšší u fyziologického roztoku než u běžného nebo lipozomálního bupivakainu, a zadruhé, že spotřeba opioidů v období 24 až 48 hodin po operaci je srovnatelná nebo vyšší u fyziologického roztoku a běžného bupivakainu ve srovnání s lipozomální formou.
Do studie byli zařazeni a náhodně rozděleni v poměru 1:1:1 pacienti podstupující velké břišní operace k oboustrannému čtyřkvadrantovému TAP bloku s lipozomálním bupivakainem, běžným bupivakainem nebo placebem ve formě fyziologického roztoku. Pooperačně byly pacientům aplikovány intravenózní opioidy v režimu pacientem kontrolované analgezie, přičemž pacienti i ošetřující a hodnotící personál byli zaslepeni.

Výsledky: V modifikované "intention-to-treat" kohortě 261 pacientů činila spotřeba opioidů za prvních 24 hodin (jako medián) 26 miligramových ekvivalentů morfinu (MME) ve skupině s lipozomálním bupivakainem, 33 MME u běžného bupivakainu a 31 MME u placeba. Odhadovaný poměr geometrických průměrů byl 0,86 mezi lipozomálním bupivakainem a placebem a 0,91 mezi běžným bupivakainem a placebem. Nároky na podání opioidů v intervalu 24 až 48 hodin byly mezi skupinami rovněž srovnatelné. Podobné a bez signifikantních rozdílů napříč skupinami byly i sekundární parametry, včetně doby do návratu citlivosti, skóre bolesti a spotřeby opioidů v době 48 až 72 hodin.

Závěr: Jednorázové čtyřkvadrantové TAP bloky aplikované před incizí za použití lipozomálního bupivakainu, běžného bupivakainu nebo fyziologického roztoku u různých otevřených i laparoskopických břišních operací vedly k obdobné pooperační spotřebě opioidů a srovnatelnému skóre bolesti po 24, 48 a 72 hodinách. Absence časného benefitu naznačuje, že rutinní podávání jednorázových TAP bloků před incizí přináší u této smíšené chirurgické populace z hlediska analgezie jen malý užitek.
 

Anesthesiology 144(3):p 546-558, March 2026. | DOI: 10.1097/ALN.0000000000005869

Wenfeng Cheng, Yinyin Chen, Faming He, et al.

Cílem této multicentrické, jednoduše zaslepené a randomizované studie bylo posoudit, zda remimazolam besylát dokáže poskytnout non-inferiorní úroveň sedace ve srovnání s dexmedetomidinem u pacientů na umělé plicní ventilaci (UPV) v prostředí jednotky intenzivní péče. Studie zahrnovala dospělé intubované pacienty na UPV s předpokládanou potřebou sedace po dobu 8 až 48 hodin. Pacienti byli randomizováni v poměru 1:1 k léčbě remimazolamem, nebo dexmedetomidinem. Analgezie byla zajištěna kontinuální i.v. infuzí remifentanilu.

Výsledky: Z 314 zařazených pacientů dokončilo studii 299 osob. Pokud jde o primární endpoint, úspěšnost sedace v rámci per-protocol analýzy (PPS) dosáhla 82,6 % ve skupině s remimazolam besylátem a 83,2 % ve skupině s dexmedetomidinem, zatímco v "intention-to-treat" (ITT) souboru byla tato míra u obou skupin 72,9 %. Hranice non-inferiority byla nastavena na 10 % a spodní meze oboustranného 95 % intervalu spolehlivosti pro meziskupinový rozdíl činily –3,0 % v PPS analýze a –2,6 % v ITT populaci. U skupiny s dexmedetomidinem se vyskytla vyšší incidence bradykardie ve srovnání s remimazolam (4,7 % vs. 0,7 %; p = 0,029), avšak u dalších sekundárních parametrů a jiných nežádoucích příhod nebyly zaznamenány žádné rozdíly mezi skupinami.

Závěr: Remimazolam poskytuje u pacientů na umělé plicní ventilaci po dobu 48 hodin non-inferiorní sedaci oproti dexmedetomidinu a pojí se s nižším rizikem bradykardie.
 

Critical Care Medicine 54(3):p 496-506, March 2026. | DOI: 10.1097/CCM.0000000000007011

B. L. Erstad, M. A. Cobas, N. Qadir, et al.

Tato doporučení týkající se použití neuromuskulární blokády (neuromuscular blockade, NMB) u kriticky nemocných pacientů představují čtvrté vydání v sérii, přičemž předchozí verze byly publikovány v letech 1995, 2002 a 2016. Předchozí verze se zabývaly širokým spektrem témat souvisejících s NMB, včetně indikací, charakteristik jednotlivých neuromuskulárně blokujících látek (NMBA) a prevence či zmírnění nežádoucích účinků.

Zaměření bylo na syndrom akutní respirační tísně (ARDS), jelikož jde o nejčastější indikaci k dlouhodobému podávání NMB u kriticky nemocných pacientů a je spojen s vysokou mortalitou. Velká multicentrická prospektivní studie kriticky nemocných pacientů bez ARDS na začátku umělé plicní ventilace ukázala, že 30 % pacientů ventilovaných na jednotkách intenzivní péče je ohroženo rozvojem ARDS.

Panel doporučuje u dospělých pacientů s ARDS léčených NMBA buď strategii založenou na monitoraci, nebo nepoužívat monitoraci hloubky analgezie a sedace (slabé doporučení pro, velmi nízká jistota důkazů). Dále doporučuje podání NMBA oproti jejich nepodání u dospělých pacientů s ARDS s poměrem PaO₂/FiO₂ < 150, kteří jsou perzistentně hypoxemičtí a/nebo nedosahují cílových parametrů umělé plicní ventilace při sedaci (slabé doporučení pro, nízká jistota důkazů).

Závěr: Podrobnější popis metodiky, výsledků a odůvodnění doporučení je uveden v plném znění guidelines.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.000000000000700

A. Fuchs, A. Raeber, R. Lippuner, et al.

LarynGuide™ je nový asistenční software integrovaný do videolaryngoskopu C-MAC, který poskytuje navigaci během laryngoskopie a zobrazuje správnou polohu tracheální rourky. Tato první studie u lidí hodnotila přesnost a spolehlivost systému larynGuide ve srovnání s posouzením operátora zajišťujícího dýchací cesty. Studie zahrnovala dospělé pacienty, kteří podstupovali plánovaný chirurgický výkon vyžadující celkovou anestezii s tracheální intubací. Po získání informovaného souhlasu a standardizovaném úvodu do anestezie byla provedena laryngoskopie a tracheální intubace pomocí videolaryngoskopu C-MAC s Macintoshovou lopatkou zkušeným anesteziologem s atestací. Software larynGuide běžel na druhé obrazovce, viditelné pouze pro výzkumný tým, a byl zaslepen vůči operátorovi zajišťujícímu dýchací cesty. Po pokusech o tracheální intubaci operátor potvrdil správné zavedení tracheální rourky vizuálně a pomocí kapnografie. Primárním sledovaným parametrem byla přesnost larynGuide v reálném čase při identifikaci správné polohy tracheální rourky.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 132 pacientů, z nichž 110 bylo zahrnuto do analýzy. Ze 108 pacientů se správně zavedenou tracheální rourkou larynGuide správně identifikoval 102 případů (senzitivita 0,94; 95% CI 0,88–0,98). U šesti pacientů došlo k nesprávné klasifikaci polohy rourky: ve dvou případech falešně negativní výsledek (software indikoval neúspěšnou intubaci navzdory správnému zavedení) a u čtyř pacientů nebyla poskytnuta žádná zpětná vazba. Ze dvou pacientů s neúspěšnou tracheální intubací při prvním pokusu v důsledku zavedení rourky do jícnu software správně detekoval jeden případ.

Závěr: Studie prokázala proveditelnost tracheální intubace řízené umělou inteligencí v reálném čase pomocí systému larynGuide. Software vykazoval slibnou senzitivitu, avšak jeho specificita byla omezená. Výkon systému byl negativně ovlivněn kvalitou obrazu při videolaryngoskopii, zejména zamlžením optiky a nedostatečnou viditelností.

Anaesthesia 2026; 81: 343–350 doi:10.1111/anae.70063

Nils Daum, Nils Drewniok, Annika Bald et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo identifikovat a charakterizovat protokoly nervosvalové elektrické stimulace (NMES) používané pro časnou rehabilitaci u dospělých pacientů na JIP, zejména u těch, kteří se nemohou aktivně účastnit mobilizace.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 44 studií s celkovým počtem 2 553 pacientů, ve kterých bylo aplikováno 50 různých protokolů NMES. Stimulace se převážně zaměřovala na svaly dolních končetin s využitím bifázických pravoúhlých impulzů. Délka pulzu se pohybovala v rozmezí 250–1 400 µs, frekvence od 20 do 121 Hz a intenzita od 2 do 250 mA nebo 20 do 250 V. Byla pozorována značná heterogenita v nastavení stimulace, způsobu vykazování dat i transparentnosti jednotlivých protokolů.

Závěr: Zahrnuté studie poukazují na zásadní nedostatek standardizace protokolů NMES u pacientů na JIP. Variabilita stimulačních parametrů brání srovnatelnosti studií a ztěžuje přenos těchto metod do běžné klinické praxe. Budoucí výzkum by se měl zaměřit na harmonizaci protokolů a jejich vykazování, aby se posílila srovnatelnost klinických studií a jejich výsledků.

Daum et al. Critical Care (2026) 30:92

Asad E. Patanwala a Brian L. Erstad

Cílem této retrospektivní, multicentrické kohortové studie využívající metodu vážení dle propensity skóre bylo porovnat účinnost antagonistů histaminových H2-receptorů (H2RA) vůči inhibitorům protonové pumpy (PPI) v profylaxi stresových vředů z hlediska výskytu krvácení do horní části gastrointestinálního traktu (UGIB) a dalších klinických ukazatelů u hospitalizovaných pacientů se septickým šokem. Zahrnuti byli dospělí pacienti se septickým šokem, u kterých byla v den přijetí zahájena terapie preparáty H2RA (famotidin) nebo PPI (pantoprazol, omeprazol, esomeprazol nebo lansoprazol). Primárním sledovaným parametrem byl výskyt UGIB během hospitalizace, zatímco mezi sekundární ukazatele patřila nemocniční mortalita, ventilátorová pneumonie, infekce druhem bakterií Clostridioides difficile a celková délka hospitalizace. Pro kontrolu zavádějících vlivů bylo využito propensity skóre s inverzním vážením pravděpodobnosti léčby (IPTW).

Výsledky: Soubor tvořilo 15 102 pacientů, z nichž 5 492 bylo léčeno H2RA a 9 610 PPI. Průměrný věk byl 65,8 ± 14,9 let, podíl žen činil 47,8 % a 58,1 % pacientů vyžadovalo invazivní mechanickou ventilaci. Po IPTW adjustaci bylo užívání PPI spojeno s nižším výskytem UGIB v porovnání s H2RA (poměr šancí [OR] 0,78; 95 % CI, 0,64–0,96; p = 0,016). Toto zjištění bylo potvrzeno analýzou senzitivity srovnávající čistě famotidin a pantoprazol (OR 0,80; 95 % CI, 0,65–0,97; p = 0,025). Nebyly zjištěny žádné signifikantní rozdíly v nemocniční mortalitě (OR 0,98; 95 % CI, 0,91–1,06; p = 0,691), ventilátorové pneumonii (OR 0,93; 95 % CI, 0,83–1,04; p = 0,188), infekci C. difficile (OR 1,32; 95 % CI, 0,82–2,13; p = 0,246) ani v celkové délce hospitalizace (incidence rate ratio 1,01; 95 % CI, 0,98–1,05; p = 0,417).

Závěr: V této rozsáhlé a rozmanité kohortě hospitalizovaných dospělých pacientů se septickým šokem v USA tak bylo použití PPI k profylaxi stresových vředů asociováno se signifikantně nižším výskytem UGIB než u H2RA, a to bez významných rozdílů v mortalitě, výskytu ventilátorových pneumonií, klostridiových infekcí či v délce hospitalizace.
 

Critical Care Medicine 54(3):p 444-452, March 2026. | DOI: 10.1097/CCM.0000000000006996

P. Kusirisin, A. Corsaro, J. Y. Kung, BCom, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy bylo shrnout dostupné důkazy s cílem objasnit tuto souvislost mezi akutním poškozením ledvin (AKI) a deliriem u kriticky nemocných pacientů. Primárním sledovaným výstupem byl podíl kriticky nemocných pacientů s AKI, u nichž se rozvinulo delirium. Sekundárními sledovanými parametry byla mortalita a využití zdravotnických služeb.

Výsledky: Bylo zahrnuto osmnáct observačních studií zahrnujících celkem 158 694 pacientů. Souhrnný podíl deliria u pacientů s AKI činil 32 % (95% CI, 18–47 %). Delirium bylo spojeno s vyšší mortalitou (RR 2,36; 95% CI 1,61–3,47; střední jistota důkazů), častějším použitím náhrady funkce ledvin (renal replacement therapy, RRT) (RR 3,12; 95% CI 1,89–5,15; střední jistota důkazů), delší dobou pobytu na JIP (WMD 3,54 dne; 95% CI 1,20–5,87 dne; střední jistota důkazů) a delší celkovou hospitalizací (WMD 4,78 dne; 95% CI 3,48–6,09 dne; střední jistota důkazů) ve srovnání s pacienty s AKI bez deliria.

Závěr: Delirium je u kriticky nemocných pacientů s AKI časté a je spojeno s horšími klinickými outcomy a vyšší spotřebou zdravotnických zdrojů.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006997

Eduardo Nunez-Rodriguez, Ricardo S. Mishima, Fiorela Martinez et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a meta analýzy bylo zhodnotit účinek blokády ganglion stellatum na incidenci perioperačních arytmií u dospělých pacientů podstupujících výkon v celkové anestezii. Intervence byla porovnávána s placebem, žádnou intervencí nebo alternativními terapiemi. Primárním sledovaným parametrem byla incidence perioperačních arytmií (definovaných jako intraoperační nebo pooperační síňové či komorové arytmie), která byla měřena pomocí kontinuální EKG monitorace.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 7 studií s celkovým počtem 547 pacientů. Blokáda ganglion stellatum byla spojena s významně nižší pravděpodobností výskytu perioperačních arytmií ve srovnání s kontrolní skupinou (OR 0,22; 95% CI 0,14–0,35). Tato zjištění byla konzistentní napříč různými typy chirurgických výkonů i podtypy arytmií. V souvislosti s blokádou ganglion stellatum nebyly hlášeny žádné závažné nežádoucí účinky.

Závěr: Blokáda ganglion stellatum zřejmě snižuje incidenci perioperačních arytmií. Tato zjištění podporují její terapeutický potenciál, i když k definitivnímu potvrzení účinnosti a zavedení do běžné klinické praxe jsou zapotřebí další vysoce kvalitní studie.

British Journal of Anaesthesia, 136 (2): 495—506 (2026) doi: 10.1016/j.bja.2025.11.019

Feng Y, Xu J, Ma H, Wang E, et al.

Totální intravenózní anestezie (TIVA) je široce využívána v klinické praxi. S cílem sjednotit postupy při používání TIVA v Číně iniciovala Chinese Society of Anaesthesiology of the Chinese Medical Association tvorbu těchto doporučení. Po stanovení klinických otázek autoři systematicky vyhledali dostupnou literaturu a následně na základě konsenzu expertů formulovali doporučení.

Výsledky: Bylo formulováno celkem 22 doporučení ve 12 klinických oblastech, zahrnujících indikace, kontraindikace a výhody TIVA, monitoraci hloubky anestezie během jejího podávání, farmakologické vlastnosti dostupných intravenózních anestetik, jejich použití v režimech s cílově řízenou i necílově řízenou infuzí a specifika použití TIVA u zvláštních skupin pacientů.

Závěr: Tato doporučení byla vytvořena s cílem poskytnout doporučení založená na důkazech pro klinickou praxi. Zavedení nových sedativně-hypnotických látek, jako jsou ciprofol a remimazolam, rozšiřuje možnosti použití TIVA a může přispět ke snížení hemodynamických komplikací. Další výzkum by se měl zaměřit na rozvoj TCI režimů založených na těchto látkách, zlepšení přesnosti a bezpečnosti anestezie a optimalizaci farmakokineticko-farmakodynamických modelů, zejména u specifických skupin pacientů. Důležitou oblastí zůstává také zlepšení monitorace hloubky anestezie a provedení velkých multicentrických studií k ověření účinnosti a bezpečnosti TIVA v různých typech chirurgických výkonů a u různých skupin pacientů, s cílem zajistit bezpečnost pacientů a zlepšit kvalitu poskytované péče.

British Journal of Anaesthesia, 136 (3): 876—896 (2026) doi: 10.1016/j.bja.2025.09.038

McCormack T, Wickham A, McDonagh STJ, et al.

Udržení stabilního krevního tlaku během operace je jednou ze základních úloh anesteziologa. V perioperačním období může docházet k významným výkyvům krevního tlaku v souvislosti s vysazením a opětovným nasazením antihypertenzní léčby, anestezií i použitými technikami, zejména u pacientů s hypertenzí. Přestože od vydání předchozí verze doporučení přibyly nové poznatky, některé oblasti zůstávají nejednotné. Aktualizovaná doporučení se týkají měření a managementu krevního tlaku u dospělých pacientů v perioperačním období (od indikace k operaci do 30 dnů po výkonu) podstupujících plánované chirurgické výkony (s výjimkou kardiochirurgických, porodnických a endokrinních operací). Doporučení byla formulována na základě cíleného přehledu literatury a konsenzu odborníků.

Výsledky: Doporučení se zaměřují na způsob a frekvenci měření krevního tlaku, prahové hodnoty pro odložení plánované operace a perioperační management krevního tlaku. Mezi klíčová doporučení patří stanovení prahových hodnot krevního tlaku před plánovanou operací. Za akceptovatelné jsou považovány hodnoty < 160/100 mmHg při měření v ordinaci, případně < 155/95 mmHg při ambulantním nebo domácím měření v posledních 12 měsících. U pacientů bez dokumentace normotenze v primární péči lze plánovaný výkon provést, pokud je krevní tlak při vyšetření < 180/120 mmHg, případně < 175/115 mmHg při ambulantním nebo domácím měření.

Závěr: Management krevního tlaku v perioperačním období vyžaduje individuální přístup s ohledem na bezprostřední perioperační rizika i dlouhodobé kardiovaskulární zdraví. Klíčová je spolupráce mezi primární péčí, nemocničními pracovišti a pacientem, která umožňuje bezpečné vedení chirurgické léčby a minimalizaci nejednotných doporučení.

Anaesthesia. 2026;81:402–414. doi:10.1111/anae.70082

Amour J, Naudin C, Besnard A, et al.

Cílem této multicentrické, dvojitě zaslepené, randomizované, placebem kontrolované studie bylo zhodnotit účinnost nízké dávky landiololu v prevenci pooperační fibrilace síní  (POAF) u neasijských pacientů po kardiochirurgickém výkonu. Primárním sledovaným parametrem byla incidence POAF během pobytu na JIP. Sekundárními sledovanými parametry byla incidence POAF během hospitalizace a do 30 dnů, délka pobytu na JIP a v nemocnici a bezpečnostní parametry.

Výsledky: Do studie bylo randomizováno celkem 318 pacientů (průměrný věk 71 let [rozmezí 68–76]; 21,4 % žen). Jednalo se o pacienty ≥ 65 let podstupující elektivní kardiochirurgický výkon s mimotělním oběhem a ejekční frakcí levé komory ≥ 40 %. Léčba byla zahájena na JIP a podávána po dobu až 24 hodin, poté byli pacienti převedeni na perorální betablokátory. POAF během pobytu na JIP se vyskytla u 51 z 160 pacientů (31,9 %) ve skupině s placebem a u 47 ze 158 pacientů (29,8 %) ve skupině s landiololem (RR 0,93; 95 % CI 0,67–1,30; p = 0,77). Mezi skupinami nebyl zjištěn významný rozdíl ani v sekundárních sledovaných parametrech, včetně výskytu POAF během hospitalizace a bezpečnostních parametrů.

Závěr: U neasijských pacientů podstupujících kardiochirurgický výkon s mimotělním oběhem nevedla 24hodinová infuze nízké dávky landiololu k poklesu výskytu pooperační fibrilace síní ve srovnání s placebem.

Br J Anaesth. 2026;136(1):65–73. doi:10.1016/j.bja.2025.09.019

Liu Y, Liu F, Xu M, et al.

Cílem této monocentrické randomizované kontrolované studie bylo zhodnotit, zda perioperační rehabilitace snižuje výskyt pooperačních plicních komplikací, délku hospitalizace a mortalitu u pacientů podstupujících elektivní operaci srdečních chlopní. Pacienti byli randomizováni k běžné péči nebo k perioperačnímu rehabilitačnímu programu zahrnujícímu edukaci, trénink inspiračních svalů, dechová cvičení a časnou mobilizaci. Primárním sledovaným parametrem byl kombinovaný endpoint zahrnující výskyt pooperačních plicních komplikací během prvních 7 dnů, prodlouženou hospitalizaci (> 7 dní) a nemocniční mortalitu. Sekundárními sledovanými parametry byly jednotlivé složky primárního endpointu, délka pobytu na JIP, celková délka hospitalizace a 3měsíční mortalita.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 818 pacientů (419 ve skupině se standardní péčí a 399 ve skupině s rehabilitací). Primární kombinovaný endpoint se mezi skupinami nelišil (53,5 % vs. 51,6 %; OR 0,88; 95 % CI 0,66–1,17; p = 0,376). Výskyt pooperačních plicních komplikací byl však nižší ve skupině s rehabilitací (40,4 % vs. 47,1 %; OR 0,72; 95 % CI 0,541–0,956; p = 0,023). Mezi skupinami nebyl zjištěn významný rozdíl v prodloužené hospitalizaci (> 7 dní) ani v nemocniční mortalitě.

Závěr: Perioperační rehabilitace vedla ke snížení výskytu pooperačních plicních komplikací u pacientů podstupujících operaci srdečních chlopní. Zařazení komplexní perioperační rehabilitace může být přínosné v klinické praxi.

Anaesthesia 2026, 81, 362–372 doi:10.1111/anae.70025

Alessandro Prun, Alessandro Oriani, Fabrizio Monaco et al.

Cílem této meta analýzy bylo zhodnotit, zda akutní normovolemická hemodiluce (ANH) snižuje podíl dospělých pacientů podstupujících elektivní kardiochirurgický výkon, kteří během pooperační hospitalizace obdrží transfuzi alogenních erytrocytů (pRBC). Primárním sledovaným parametrem byl počet pacientů, kteří obdrželi transfuzi alogenních erytrocytů během pooperačního pobytu v nemocnici (s vyloučením studií, které udávaly dobu sledování ≤ 48 hodin). Sekundárními sledovanými parametry byly počet pacientů s transfuzí během prvních 48 hodin po operaci, nutnost chirurgické revize a mortalita.

Výsledky: Podíl pacientů, kteří obdrželi transfuzi alogenních erytrocytů, byl ve skupině s ANH a standardní kontrolní skupině podobný (755/1899 [40 %] vs. 831/1914 [43 %]; RR 0,94; 95% CI 0,85–1,02, p = 0,15; I² = 80 %). Pacienti ve skupině s ANH však obdrželi významně méně transfuzí v prvních 48 hodinách po operaci (RR 0,64; 95% CI 0,48–0,84, p = 0,001; I² = 73 %). Nebyl zjištěn žádný rozdíl v míře chirurgických revizí (RR 1,22; 95% CI 0,91–1,65, p = 0,18; I² = 0 %), mortalitě ze všech příčin (RR 0,73; 95% CI 0,43–1,24, p = 0,25; I² = 0 %) ani v dalších sekundárních parametrech. Většina zahrnutých studií měla střední riziko zkreslení (bias) z důvodu chybějícího zaslepení a neúplného hlášení výsledků.

Závěr: Akutní normovolemická hemodiluce nesnížila celkový podíl kardiochirurgických pacientů, kteří během pooperační hospitalizace obdrželi transfuzi alogenních erytrocytů. Tento výsledek by měl být ovšem interpretován s ohledem na riziko zkreslení.

British Journal of Anaesthesia, 136 (3): 836—846 (2026) doi: 10.1016/j.bja.2025.11.056

Lei C, Zheng Z, Han J, et al.

Tato randomizovaná, dvojitě zaslepená, placebem kontrolovaná studie hodnotila, zda perioperační podání dexmedetomidinu snižuje výskyt komplikací po kardiochirurgickém výkonu s použitím mimotělního oběhu. Primárními sledovanými parametry byla nemocniční mortalita a výskyt závažných pooperačních komplikací (včetně cévní mozkové příhody, infarktu myokardu, srdeční blokády a srdeční zástavy). Sekundárně byl hodnocen výskyt těchto komplikací samostatně. Pacienti byli randomizováni k podání intravenózního dexmedetomidinu (0,4 μg/kg/h) nebo placeba (fyziologický roztok) po dobu 12 hodin od zahájení anestezie.

Výsledky: Do studie bylo po randomizaci zahrnuto celkem 1073 pacientů (46 % žen; průměrný věk 54 let [47–63]). Závažné komplikace se vyskytly u 161 z 536 pacientů (30 %) ve skupině s dexmedetomidinem a u 169 z 537 pacientů (32 %) ve skupině s placebem (RR 0,93; 95 % CI 0,72–1,21; p = 0,66). Nemocniční mortalita byla 1,9 % ve skupině s dexmedetomidinem a 2,8 % ve skupině s placebem (OR 0,66; 95 % CI 0,29–1,49; p = 0,32). Výskyt jednotlivých komplikací se mezi skupinami nelišil, s výjimkou srdeční blokády. Bezpečnostní parametry ani další sledované ukazatele se mezi skupinami významně nelišily.

Závěr: Perioperační podání dexmedetomidinu u pacientů podstupujících kardiochirurgický výkon s mimotělním oběhem nevedlo ke snížení mortality ani výskytu závažných komplikací ve srovnání s placebem.

British Journal of Anaesthesia, 136 (1): 55—64 (2026) doi: 10.1016/j.bja.2025.09.026

Shamieh Banihani, MD, Troy N. Coaston, BS, Vikram Fielding-Singh, et al.

Cílem této studie bylo charakterizovat frekvenci, rizikové faktory a klinické dopady perioperační kardiální zástavy (IOCA). Z databáze National Inpatient Sample z let 2016 až 2021 byli identifikováni dospělí pacienti podstupující nekardiální chirurgický výkon. K analýze faktorů nezávisle spojených s IOCA a nemocniční mortalitou byly využity multivariační regresní modely. Významnost časových trendů byla hodnocena pomocí Cuzickova neparametrického testu.

Výsledky: Ze 2 671 834 hospitalizací k nekardiálnímu chirurgickému výkonu prodělalo 1 294 (0,05 %) pacientů perioperační srdeční zástavu. Ve sledovaném období incidence vzrostla z 0,05 % na 0,06 %, což korelovalo s nárůstem počtu neelektivních operací během pandemie onemocnění COVID-19. IOCA byla spojena s 39,3% nemocniční mortalitou, prodlouženou dobou hospitalizace a zvýšením nákladů na péči. Mezi klíčové rizikové faktory IOCA patřil vyšší věk, mužské pohlaví, černošská rasa (aOR 1,40, 95 % CI, 1,20–1,65), nízký příjem (aOR 1,21, 95 % CI, 1,02–1,43), péče ve státních nefederálních nemocnicích (aOR 1,22, 95 % CI, 1,08–1,50), vysoce rizikové chirurgické výkony a významné komorbidity, jako jsou městnavé srdeční selhání, srdeční arytmie a chlopenní vady.

Závěr: Navzdory počátečnímu poklesu incidence IOCA ukazuje tato studie její časový nárůst, který se shoduje s pandemií COVID-19 a zvýšeným počtem neelektivních chirurgických výkonů. Budoucí výzkum by měl zkoumat detailnější prediktory IOCA a jejích důsledků s cílem vyvinout cílené intervence pro rizikové populace a upravit doporučené postupy tak, aby reagovaly na nové výzvy v populačním zdraví.
 

Anesthesia & Analgesia 142(3):p 442-449, March 2026. | DOI: 10.1213/ANE.0000000000007571

Pankaj Arora, Raffaele Di Fenza, Naman S. Shetty, et al.

Tato dvojitě zaslepená, monocentrická, placebem kontrolovaná, randomizovaná klinická studie si dala za cíl zjistit, zda perioperační podání oxidu dusnatého redukuje výskyt AKI u pacientů s preexistující endoteliální dysfunkcí, kteří podstupují dlouhotrvající mimotělní oběh. Účastníci byli náhodně rozděleni buď k terapii oxidem dusnatým v koncentraci 80 ppm přes oxygenátor v průběhu CPB a pooperačně cestou ventilátoru a obličejové masky, nebo k placebu ve formě plynné směsi dusíku a kyslíku po dobu 24 hodin. Primárním sledovaným parametrem byla incidence pooperačního AKI definovaná kritérii KDIGO. Sekundární sledované parametry zahrnovaly tíži AKI a nutnost náhrady funkce ledvin během hospitalizace a po 6 týdnech, 90 dnech a 1 roce.

Výsledky: Ze sledovaného souboru 250 pacientů bylo do každého ramene přiděleno 125 jedinců. K rozvoji AKI došlo u 55 (44,0 %) pacientů ve skupině s oxidem dusnatým a u 54 (43,2 %) pacientů v kontrolní skupině (aOR 1,00; 95 % CI, 0,59–1,69). Rovněž sekundární výsledky, včetně AKI ve stádiu 1, 2 nebo 3 a potřeby náhrady funkce ledvin ve všech časových bodech, byly mezi skupinami obdobné.

Závěr: U kardiochirurgických pacientů s preexistující endoteliální dysfunkcí podstupujících prolongovaný mimotělní oběh tak perioperační podávání 80 ppm oxidu dusnatého po dobu 24 hodin významně nesnížilo incidenci pooperačního akutního poškození ledvin. Tato zjištění nepodporují rutinní nasazení oxidu dusnatého u této konkrétní pacientské populace.
 

Anesthesiology 144(3):p 652-665, March 2026. | DOI: 10.1097/ALN.0000000000005861

Nicolas Herzog, Julia Salomé, Marc Danguy Des Deserts, et al.

Tento systematický přehled shrnuje dostupnou evidenci o vlivu anestetik na rozvoj posttraumatické stresové poruchy (PTSD) u traumatologických pacientů. Data podporují hypotézu, že propofol může k rozvoji PTSD přispívat, zatímco dexmedetomidin může působit protektivně. U ketaminu nebyl prokázán negativní vliv, přičemž nelze vyloučit ani jeho možný benefit. Pro ostatní léčiva není k dispozici dostatek dat k formulaci závěrů a vliv etomidátu na PTSD dosud nebyl zkoumán. Tento přehled nalezl pouze omezený počet prací, z nichž většina nesla závažné nebo kritické riziko systematické chyby (bias), avšak jeho hlavní předností je klinická relevance sledované populace. Zahrnuté studie totiž sledovaly pacienty zraněné při násilných událostech s vysokou pravděpodobností expozice potenciálně fatálním následkům.

Výsledky: Do systematického přehledu bylo zařazeno 5 studií s clkem 1 257 traumatologickými pacienty. V této kohortě mělo 51 % popáleniny, 9 % úraz břicha, 12 % úraz končetin, 4 % úraz hrudníku a u 24 % nebyl typ traumatu specifikován. Ve 2 randomizovaných studiích byli vyloučeni pacienti s nejtěžšími poraněními (šok, poranění míchy, fyzický stav dle ASA IV nebo V) a pacienti s potenciálně zavádějícími faktory pro hodnocení PTSD (poranění mozku, psychiatrické či neurologické onemocnění v anamnéze nebo senzorický deficit). Do nerandomizovaných studií byli zařazeni pouze pacienti, kteří byli při vědomí a bylo u nich možné hodnotit PTSD. Příslušníci amerických ozbrojených sil tvořili 51 % souboru, zbytek představovali civilisté. Mechanismus úrazu nebyl v žádné studii reportován.

Závěr: Současná literatura je omezená a heterogenní a k určení optimálního anesteziologického protokolu pro prevenci PTSD u těchto pacientů je zapotřebí další evidence. Obavy však vyvstávají v souvislosti s použitím propofolu, u nějž se zdá, že zvyšuje riziko vzniku PTSD. Budoucí výzkum by se měl zaměřit na ověření vlivu propofolu a dexmedetomidinu na PTSD. Vzhledem k jejich častému použití u traumatologických pacientů jsou pro další léčiva, zejména pro ketamin a etomidát, nezbytné randomizované kontrolované studie. Dále by měly být do specializovaných studií začleněny specifické skupiny pacientů, například pacienti s traumatickým poraněním mozku.

Anesthesia & Analgesia 142(3): p 483-486, March 2026. | DOI: 10.1213/ANE.0000000000007666

A. H. Jufar, C. N. May, T. Furukawa, et al.

V této studii byly testovány účinky čtyř vazopresorů na perfuzi a oxygenaci ledvin a mozkové tkáně. Studie zahrnovala 16 ovcí sledovaných před úvodem do anestezie, po něm a během 2,5 hodiny trvajícího kardiopulmonálního bypassu. Po zahájení bypassu s cílovým nepulzatilním průtokem 2,4 l·min⁻¹·m⁻² bylo sledováno bazální hodnota s cílovým středním arteriálním tlakem 50–60 mmHg. Následně byl střední arteriální tlak zvýšen na 75–85 mmHg pomocí kontinuální infuze metaraminolu (n = 8), noradrenalinu (n = 8), fenylefrinu (n = 8) nebo vazopresinu (n = 7). Ovce byly randomizovány k podání dvou ze čtyř studovaných vazopresorů.

Výsledky: Ve srovnání se stavem před úvodem do anestezie vedl kardiopulmonální bypass k významnému snížení perfuze renální dřeně (medián (IQR [rozmezí]) pokles 55 % (4–82 [1–99]); p = 0,01) a tenze kyslíku v dřeni (průměrný rozdíl (SD) 3,1 (2,5) kPa; p < 0,001). Naopak perfuze ani oxygenace mozkové tkáně nebyly bypasssem významně ovlivněny. Infuze noradrenalinu vedla k významnému poklesu tenze kyslíku v renální dřeni (průměrný rozdíl (SD) 2,7 (1,6) kPa; p = 0,003). Tento pokles byl významný i ve srovnání s vazopresinem (průměrný rozdíl −3,4 kPa; 95% CI −5,7 až −1,0; p = 0,008). Žádný z použitých vazopresorů významně neovlivnil perfuzi renální dřeně ani perfuzi či oxygenaci mozkové tkáně.

Výsledky: Perioperační podání noradrenalinu během kardiopulmonálního bypassu u ovcí zhoršuje oxygenaci renální dřeně ve srovnání s vazopresinem. Tyto výsledky naznačují, že volba vazopresoru může ovlivnit hlavně renální oxygenaci. 

Anaesthesia 2026; 81: 383–394 doi:10.1111/anae.70049

Martin Ruste, Niklas Rodemund, Fabien Subtil et al.

Cílem této retrospektivní kohortové studie bylo identifikovat trajektorie kumulativní tekutinové bilance u pacientů v akutní péči s oběhovým selháním a analyzovat jejich souvislost s hemodynamikou, zánětem a mortalitou. Primárním sledovaným parametrem byla identifikace a klasifikace různých trajektorií (tříd) kumulativní tekutinové bilance během prvních 7 dnů po přijetí na JIP. Sekundárními sledovanými parametry byly hemodynamika, parametry zánětu a upravená mortalita do 180 dnů.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto celkem 1 702 pacientů. Optimální model identifikoval pět odlišných tříd trajektorií kumulativní tekutinové bilance, které se lišily svým sklonem i tvarem. Trajektorie kumulativní tekutinové bilance významně souvisely s klinickými parametry pacienta, včetně hemodynamiky a zánětu. Trvalý nárůst kumulativní tekutinové bilance 2.–3. den po přijetí na JIP byl spojen s vyšší mortalitou. Pouze 567 (33,3 %) pacientů vykazovalo v tomto období trajektorii kumulativní tekutinové bilance, která odpovídala tradičnímu konceptu čtyř fází tekutinové terapie.

Závěr: Existuje značná heterogenita v trajektoriích kumulativní tekutinové bilance u kriticky nemocných pacientů s oběhovým selháním. Tato zjištění mohou sloužit jako podklad pro design budoucích intervenčních studií hodnotících optimální strategie tekutinové terapie.

British Journal of Anaesthesia, 136 (2): 542—551 (2026) doi: 10.1016/j.bja.2025.10.048

Come Gaillard, Lea Breul, Adrien Foucher et al.

Cílem této randomizované kontrolované monocentrické studie bylo zjistit, zda profylaktické infuze noradrenalinu snižuje výskyt těžké hypotenze po úvodu do celkové anestezie a tracheální intubaci u pacientů podstupujících kardiochirurgický výkon. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt těžké hypotenze, definované jako MAP <55 mmHg. Sekundárními sledovanými parametry byly komplikace spojené s tracheální intubací, pooperační komplikace, délka pobytu na JIP a mortalita. V experimentální skupině byla infuze noradrenalinu zahájena od začátku preoxygenace rychlostí 0,06 μg/kg/min a následně titrována tak, aby se MAP udržel mezi 65 a 80 mmHg. V kontrolní skupině byl podáván efedrin, pokud MAP klesl <65 mmHg.

Výsledky: Do studie bylo zahrnuto 210 randomizovaných pacientů. Incidence těžké hypotenze se mezi skupinami nelišila: 43,8% ve skupině s noradrenalinem vs. 44,8% v kontrolní skupině (OR 0,96; 95% CI 0,56–1,66, p = 0,99). Incidence MAP <65 mmHg byla ve skupině s noradrenalinem nižší než v kontrolní skupině: 63,8 % vs. 78,1 % (OR 0,49; 95% CI 0,26–0,90, p = 0,02). Míra komplikací spojených s intubací se mezi skupinou s noradrenalinem a kontrolní skupinou významně nelišila 22,9 % vs. 32,4 % (OR 0,62; 95% CI 0,33–1,14, p = 0,13). Nebyl zjištěn žádný rozdíl v pooperačních výsledcích, včetně akutního poškození ledvin, doby strávené na UPV nebo délky pobytu na JIP.

Závěr: U pacientů podstupujících kardiochirurgický výkon nesnížila profylaktická infuze noradrenalinu před celkovou anestezií (při počáteční dávce 0,06 μg/kg/min) výskyt těžké hypotenze ve srovnání s podáváním efedrinu podle potřeby.

British Journal of Anaesthesia, 136 (3): 856—864 (2026) doi: 10.1016/j.bja.2025.10.055

Emelie Dillenbeck, Thomas Berthelsen, Ervigio Corral Torres et al.

Cílem bylo zhodnotit dodržování protokolu a bezpečnostní aspekty této strategie časného chlazení (selektivní chlazení mozku na místě zásahu pomocí přenosné transnazální metody následované systémovou hypotermií) u pacientů s mimonemocniční srdeční zástavou (OHCA) a iniciálním defibrilovatelným rytmem. Pacienti byli randomizováni do intervenční skupiny (transnazální chlazení zahájené na místě zástavy, po kterém následovala systémová hypotermie 33 ± 0,5 °C po dobu 24 hodin na JIP), nebo do kontrolní skupiny (normotermie s kontrolou horečky). Primárním sledovaným parametrem v této pilotní fázi byla adherence k přidělené léčbě a protokolu v přednemocniční i nemocniční fázi. Sekundárními sledovanými parametry byly bezpečnostní aspekty, včetně přežití do 72 hodin, přednemocniční opětovné zástavy oběhu, nežádoucích příhod souvisejících s chladicím zařízením a dalších nežádoucích příhod do 7 dnů (jako krvácení, sepse či arytmie s hemodynamickou kompromitací).

Výsledky: Do analýzy bylo randomizováno celkem 100 pacientů (50 do intervenční a 50 do kontrolní skupiny; medián věku 64 let, 91 % mužů). Všichni pacienti v intervenční skupině dostali přidělenou léčbu, přičemž došlo pouze k drobným přerušením chlazení u několika z nich. V kontrolní skupině obdrželo přidělenou léčbu 48 z 50 pacientů, dva pacienti přešli do skupiny s chlazením (crossover). Celková adherence k přidělení do skupiny a léčebnému protokolu dosáhla 92 %. Přežití do 72 hodin bylo v obou skupinách podobné (64 % u intervence vs. 63 % u kontroly), stejně jako míra přednemocničních opětovných zástav oběhu (22 % vs. 23 %). Nevyskytly se žádné závažné nežádoucí příhody spojené se zařízením a míra ostatních nežádoucích příhod do 7 dnů byla mezi skupinami srovnatelná.

Závěr: V této pilotní fázi studie PRINCESS2 bylo transnazální chlazení na místě zásahu u pacientů s mimonemocniční srdeční zástavou a defibrilovatelným rytmem prováděno s vysokou adherencí k protokolu a bez jakýchkoli obav ohledně bezpečnosti. Hlavní studie bude pokračovat podle plánu.

Dillenbeck et al. Critical Care (2026) 30:93

Krause BM, Dappen ER, Mueller RN, et al.

Dexmedetomidin je selektivní α2-adrenergní agonista používaný jako doplněk anestezie k navození stavu sedace podobné spánku. Není však zcela jasné, nakolik se mozková aktivita při této sedaci kvantitativně podobá přirozenému spánku. Propofol je naopak spojován se změnami konektivity a struktury kortikálních sítí podobnými spánku. Tato studie porovnávala vliv dexmedetomidinu, propofolu a přirozeného spánku na mozkovou aktivitu. Primárním sledovaným parametrem byly změny mozkové aktivity hodnocené pomocí delta aktivity, funkční konektivity (propojení mezi oblastmi mozku) a entropie neuronálních sítí. Studie využila intrakraniální EEG záznamy u 34 pacientů s epilepsií vyšetřovaných před chirurgickým výkonem. Hodnocení probíhalo před operací, během anestezie (dexmedetomidin nebo propofol) a během nočního spánku. Hloubka sedace byla určena pomocí škály Observer’s Assessment of Arousal/Sedation, zatímco fáze spánku byly hodnoceny standardní polysomnografií.

Výsledky: Byly zjištěny významné rozdíly v delta aktivitě mezi dexmedetomidinem, propofolem a spánkem. Změny delta aktivity byly u propofolu menší a regionálně variabilní ve srovnání s dexmedetomidinem a spánkem, zatímco změny entropie neuronálních sítí byly u propofolu výraznější. Kombinace těchto parametrů ukázala, že stav bez reakce při anestezii dexmedetomidinem odpovídá mozkové aktivitě podobné spánku ve fázi N2.

Závěr: Dexmedetomidin navozuje mozkovou aktivitu, která se více podobá přirozenému spánku (zejména fázi N2) než aktivita při anestezii propofolem.

British Journal of Anaesthesia, 136 (2): 552—563 (2026) doi: 10.1016/j.bja.2025.09.050

R. E. Segall, F. Lamontagne, E. A. Vail, et al.

Cílem této retrospektivní kohortové studie bylo stanovit trendy v používání intravenózního (i.v.) vitamínu C u hospitalizovaných pacientů se sepsí v kontextu postupně se vyvíjejících důkazů, včetně jednocentrické studie typu before–after z konce roku 2016 a několika klinických studií publikovaných v letech 2019–2021.

Výsledky: Studie a vyla využita data od 11 375 326 dospělých hospitalizovaných pacientů se sepsí. Medián věku pacientů (IQR) byl 71 let (59–81 let) a medián počtu komorbidit byl 5 (IQR 4–7); 53,0 % tvořily ženy. První den hospitalizace bylo 6,9 % pacientů na umělé plicní ventilaci a 7,5 % dostávalo vazopresory. Celkově 32 131 pacientů (0,3 %) obdrželo během hospitalizace i.v. vitamín C.

 V průběhu sledovaného období jeho podávání klesalo od 1. čtvrtletí 2008 (0,5 %) do 1. čtvrtletí 2017 (< 0,1 %), následně opět vzrostlo a dosáhlo maxima v 1. čtvrtletí 2020 (0,6 %), poté znovu klesalo až do 4. čtvrtletí 2021 (0,1 %). Při analýze tří časových období definovaných předem stanovenými mezníky (4. čtvrtletí 2015 – změna klasifikace diagnóz podle ICD pro sepsi; 1. čtvrtletí 2020 – začátek pandemie COVID-19) se užívání vitamínu C rovněž lišilo (p < 0,001). Časové trendy byly obdobné i v závažnějších subkohortách definovaných časnou potřebou umělé plicní ventilace, časným podáním vazopresorů a diagnózou COVID-19 (2020–2021). Víceúrovňový logistický regresní model založený na datech z 91 nemocnic (které vykázaly alespoň jeden případ sepse za čtvrtletí) ukázal podobný vzorec využití, avšak s výraznou variabilitou mezi jednotlivými nemocnicemi (medián odds ratio 7,78; 95% CI 5,45–11,58).

Závěr: Předepisování i.v. vitamínu C u hospitalizovaných pacientů se sepsí ve Spojených státech bylo během 14letého sledovaného období celkově vzácné. Po publikaci studie typu before–after došlo k jeho nárůstu, následně však během pandemie COVID-19 s publikací výsledků klinických studií opět pokleslo.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000007003