Publikace 2026 červenec

Brett L. Houston, Daniel I. McIsaac, Rodney H. Breau, et al.

Cílem této multicentrické, dvojitě zaslepené, klustrově randomizované, placebem kontrolované studie bylo posoudit, zda podávání kyseliny tranexamové pacientům podstupujícím velké nekardiální operační vede k sníženému počtu podaných transfúzních přípravků. Nemocnicím byla náhodně přirazená celonemocniční strategie peroperačního podávání buď kyseliny tranexamové anebo placeba.  Společnými primárními výslednými parametry účinnosti a bezpečnosti byly transfuze červených krvinek během hospitalizace a stanovení diagnózy venózní trombembolie v průběhu 90 dní. Parametr bezpečnosti byl hodnocen z hlediska non-inferiority, přičemž byla stanovená hranice pro non-inferioritu, definována jako horní hranice 1,46 pro 95% interval spolehlivosti relativního rizika. V analýzách byly použity modely se smíšenými efekty, které zohledňovaly cluster-crossover design.

Výsledky: Studie probíhala v 10 nemocnicích, zařazeno bylo 8 273 pacientů. Onkologické operace tvořily majoritu velkých nekardiálních operací (60,5 %, 5 002 z 8 273). Procento pacientů, kteří obdrželi krevní transfuzi v průběhu hospitalizace bylo 7,4 % (306 z 4 156) v skupině s podanou kys. tranexamovou a 9,8 % (403 z 4117) v skupině s podaným placebem (relativní risk, 0.73; 95 % CI, 0.61 to 0.86; upravený rozdíl, -2.7 procentuálních bodů; 95% CI, -4.2 to -1.4). Venózní trombembolie se v průběhu 90 dní objevila u 2.1 % pacientů (86 z 4128) v skupině s kys. tranexamovou a u 2.1% pacientů (85 z 4052) v skupině s placebem (RR, 0.96; 95% CI, 0.65 to 1.38; upravený rozdíl, -0.1 procentuálních bodů; 95% CI, -0.9 to 0.7), čímž byla splněná podmínka pro non-inferioritu.

Závěr: U pacientů podstupujících velkou nekardiální operaci vedlo podávání kyseliny tranexamové na základě nemocniční strategie ke snížení incidence transfuze erytrocytů. Naproti tomu, podávání kyseliny tranexamové bylo non-inferiorní k podávání placeba při incidenci vzniku venózní trombembolie.

N Engl J Med 2026;394:2419-28. DOI: 10.1056/NEJMoa2515820

Guan X, Liu N, Lin F, et al.

Jednalo se o multicentrickou, randomizovanou, jednoslepou, aktivně kontrolovanou studii fáze 3 (NCT06222294).

Cílem bylo porovnat remimazolam-tosylát (nové krátkodobě působící benzodiazepinové sedativum) s propofolem pro krátkodobou sedaci mechanicky ventilovaných pacientů na JIP. Pacienti vyžadující sedaci ≥ 6 hodin s cílovým rozsahem RASS –2 až +1 byli randomizováni (1:1) k remimazolam-tosilátu (nasycovací dávka 0,08 mg/kg; udržovací 0–2,0 mg/kg/h) nebo propofolu (nasycovací dávka 0,3–0,5 mg/kg; udržovací 0,3–4,0 mg/kg/h). Maximální délka léčby byla 24 hodin.

Primárním sledovaným parametrem byl podíl pacientů s úspěšnou sedací (udržení cílového rozsahu RASS po ≥ 70 % doby podávání léčiva bez záchranné sedace). Noninferiorní hranice byla stanovena na –8 %.

Výsledky: Mezi 12. 3. 2024 a 24. 9. 2024 bylo zařazeno 211 pacientů (průměrný věk 61,1 let; 63,5 % mužů; 99,1 % pooperačních): remimazolam-tosylát (n = 106), propofol (n = 105). Průměrná ± SD délka léčby: 11,5 ± 3,6 h vs. 11,1 ± 3,1 h; průměrná celková dávka: 187,1 ± 134,4 mg vs. 593,7 ± 530,9 mg. Úspěšnost sedace: 98,1 % vs. 96,2 % (rozdíl 1,9 %; 95% CI –3,3 až 7,8 %); průměrné procento času v cílovém rozsahu RASS: 95,1 ± 13,8 % vs. 95,0 ± 12,9 %. Záchranná sedace nebyla potřeba u žádného pacienta ve skupině s remimazolam-tosilátem vs. 1 pacient (1,0 %) ve skupině s propofolem. Nežádoucí příhody se vyskytly u 81 (76,4 %) vs. 77 (73,3 %) pacientů — převážně mírné až středně závažné; jeden závažný případ byl zaznamenán ve skupině s propofolem. Průměrný terminální poločas remimazolam-tosilátu: 1,97 ± 1,62 h.

Závěr: Remimazolam-tosylát prokázal noninferiorní účinnost a dobrou snášenlivost ve srovnání s propofolem pro krátkodobou sedaci mechanicky ventilovaných pooperačních pacientů na JIP.

Anesthesiology. 2026 Jul 1;145(1):72-83. doi: 10.1097/ALN.0000000000006047.

Chaves-Filho A, Medrado MF, Zamboni T, et al.

Cílem této párové metaanalýzy odpovědi na dávku z randomizovaných kontrolovaných studií doplněné metaregresí a analýzou sekvenčního testování (TSA) bylo zhodnotit schopnost melatoninu (MEL) nebo ramelteon (RAL) předcházet delíriu u pacientů na JIP. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt deliria. Sekundárními parametry byly mortalita do 28–30 dní, délka pobytu na JIP a v nemocnici, délka umělé plicní ventilace a čas do vzniku deliria.

Výsledky: Bylo identifikováno 24 studií zahrnujících 3680 účastníků. Ve srovnání s placebem melatoninergní agonisté snižují výskyt deliria (RR 0,77; 95% CI 0,62–0,94; primární analýza 18 studií), s nadřazeným efektem ve skupině MEL (RR 0,77; 95% CI 0,62–0,97) a na chirurgickém JIP (RR 0,64; 95% CI 0,48–0,87). Byl zjištěn nelineární vztah odpovědi na dávku s optimální kumulativní dávkou 22 mg MEL (RR 0,732; 95% CI 0,599–0,895). Délka intervence ≥ 7 dní byla spojena s výraznějším efektem (RR 0,73; 95% CI 0,60–0,90). Melatoninergní agonisté neovlivnili mortalitu ani výskyt nežádoucích účinků. Byl zaznamenán klinicky relevantní trend ke zkrácení délky pobytu na JIP (MD –0,74 dne; 95% CI –1,60 až 0,12), délky hospitalizace (MD –0,33 dne; 95% CI –1,91 až 1,25) a délky UPV (MD –0,50 dne; 95% CI –1,16 až 0,16). Čas do vzniku deliria byl pravděpodobně prodloužen (MD 0,76 dne; 95% CI 0,43–1,09; jistota důkazů velmi nízká).

Závěr: Melatoninergní agonisté pravděpodobně snižují riziko deliria na JIP, zejména melatonin, na chirurgickém JIP a při délce intervence ≥ 7 dní s optimální kumulativní dávkou 22 mg. Jsou bezpečné a mohou přinášet benefit ve zkrácení délky pobytu na JIP a UPV. Velikost efektu je však skromná, s nízkou jistotou důkazů a střední heterogenitou. Výsledky je třeba interpretovat s opatrností.

Chaves-Filho et al. Critical Care (2026) 30:334. doi: 10.1186/s13054-026-06047-0

Fernandez J, Francisco C, Seoane-Pillado T, et al.

Cílem této multicentrické randomizované studie  bylo porovnat videolaryngoskopii (VL) vs. přímou laryngoskopii (DL) při intubaci rourkou s dvojiitým lumen u dospělých pacientů podstupujících chirurgický výkon vyžadující plicní separaci. Primárním sledovaným parametrem byla úspěšnost intubace na první pokus. Sekundárními parametry byly vizualizace glottis, snadnost intubace, potřeba zevní manipulace dýchacími cestami, ezofageální intubace, malpozice dvojlumenové rourky a další periintubační komplikace.

Výsledky: Celkem bylo zařazeno 916 pacientů. Úspěšnost intubace na první pokus byla 388/458 (84,7 %) ve skupině VL vs. 352/458 (76,9 %) ve skupině DL (absolutní rozdíl rizik 7,9 procentního bodu; 95% CI 2,8–12,8; p = 0,003). Dobrá vizualizace glottis byla dosažena u 429 (93,7 %) vs. 370 (80,8 %) pacientů (absolutní rozdíl 12,9 %; 95% CI 8,6–17,1 %; p < 0,001). VL byla spojena s vyšší mírou snadné intubace (81,9 % vs. 68,6 %; absolutní rozdíl 13,3 %; 95% CI 7,8–18,8 %; p < 0,001), nižší potřebou zevní manipulace (28,6 % vs. 40,6 %; p < 0,001), méně ztrátami pohledu na glottis (4,4 % vs. 21,8 %; p < 0,001), nižším výskytem ezofageální intubace (1,7 % vs. 4,6 %; p = 0,014) a nižší malpozicí rourky (7,6 % vs. 12,4 %; p = 0,016). Čas intubace a ostatní komplikace se nelišily.

Závěr: Při chirurgii vyžadující plicní separaci zvýšila videolaryngoskopie úspěšnost intubace na první pokus s rourkou s dvojím lumen a zlepšila vizualizaci glottis při snížení procesní náročnosti ve srovnání s přímou laryngoskopií.

British Journal of Anaesthesia, 137(1):254-263 (2026). doi: 10.1016/j.bja.2026.02.048

Jason L. Sperry, Francis X. Guyette, Bryan A. Cotton, et al.

Během této pragmatické, multicentrické, klustrově randomizované studie fáze 3 bylo zařazených a náhodně (v poměru 2:1) rozdělených 44 základní letecké záchranné služby k podávání buď až do 2 jednotek plné krve anebo indikovaných krevních produktů (plasma, erytrocyty, nebo oba) při přednemocniční transfuzi u traumatických pacientů, po dobu jednoměsíčních bloků.  Primárním sledovaným parametrem byla incidence úmrtí z jakékoliv příčiny do 30 dní od randomizace. Observační podstudie pak ještě hodnotila outcome pacientů vzhledem k délce skladování plné krve.

Výsledky: Celkem 1020 pacientů bylo převezeno do nemocnice leteckou záchrannou službou, z toho 715 pacientů dostalo transfuzi plnou krví a 305 pacientů obdrželo krevní složky, z této kohorty bylo pak do primární analýzy zařazeno 695 a 298 pacientů z daných skupin. Mortalita ve skupině s podáním plné krve byla 25,9 % a u skupiny s krevními složkami to bylo 20,5 % (aOR, 1,24; 95 % CI, 0.87 to 1.76; P=0.24). Četnost nežádoucích účinků nebyla mezi skupinami významná. V observační podstudii byla 30denní mortalita u 210 pacientů, kteří dostali plnou krev o délce skladování 15 až 21 dnů na úrovni 27,1 %. U 443 pacientů, kteří dostali plnou krev s dobou skladování 1 až 14 dní byla táto mortalita v hodnotě 26,4 % (aOR, 0.99; 95% CI, 0.74 to 1.32).

Závěr: U pacientů s hemoragickým šokem nevedla přednemocniční transfuze plné krve k snížení 30denní mortality oproti podávání krevních složek.

N Engl J Med 2026;394:2317-28. DOI: 10.1056/NEJMoa2602167

Rozemeijer S, Dubois EA, de Grooth HJ, et al.

Cílem této dvojitě zaslepené, multicentrické, randomizované studie fáze 2 bylo zjistit, zda časné podání 3 g nebo 10 g intravenózního vitaminu C denně po dobu 96 hodin zmírňuje orgánovou dysfunkci u komatózních dospělých resuscitovaných po mimonemocniční zástavě oběhu s defibrilovatelným rytmem. Pacienti byli randomizováni k placebu, suplementační (3 g) nebo suprafyziologické dávce (10 g) vitaminu C. Primárním sledovaným parametrem byla změna resuscitačního SOFA skóre (R-SOFA) za 96 hodin. Sekundárními parametry byly neurologický výsledek, poranění myokardu, dny bez vazopresorů a ventilátoru, funkce ledvin, slabost získaná na JIP, delirium, délka pobytu na JIP a v nemocnici a mortalita v 28. a 180. dni.

Výsledky: Do primární analýzy bylo zahrnuto 273 pacientů (93 placebo, 91 skupina 3 g, 89 skupina 10 g). Průměrná (SD) změna R-SOFA skóre za 96 hodin: –3,2 (5,7) v placebové skupině, –2,3 (7,4) ve skupině 3 g a –0,8 (7,6) ve skupině 10 g (p = 0,04 pro celkový rozdíl). Skupina 10 g vitaminu C vykázala o 2,5 bodu menší zlepšení R-SOFA ve srovnání s placebem (95% CI 0,5–4,5; p = 0,01) a o 1,6 bodu menší zlepšení ve srovnání se skupinou 3 g (95% CI –0,4 až 3,6; p = 0,12). Skupina 10 g byla spojena s vyšším uvolňováním troponinu T, horší funkcí ledvin a horšími neurologickými výsledky.

Závěr: U pacientů po mimonemocniční zástavě oběhu intravenózní vitamin C nesnížil orgánovou dysfunkci za 96 hodin a ve skupině 10 g dokonce orgánovou dysfunkci zhoršil.

Intensive Care Med. doi: 10.1007/s00134-026-08492-5

Uchinami Y, Fujita N, Hoshino K, et al.

Cílem této monocentrické randomizované kontrolované studie paralelních skupin bylo porovnat úspěšnost intubace na první pokus u kojenců (< 1 rok) u elektivních výkonů při použití konvenční přímé laryngoskopie (DL) s lžící Miller nebo Macintosh vs. nepřímé videolaryngoskopie McGrath (velikost 1, Macintoshova lžíce; McGrath VL) anesteziologickými stážisty pod odborným dozorem. Kojenci byli randomizováni k elektivnímu chirurgickému výkonu s orotracheální intubací. Primárním sledovaným parametrem byla úspěšnost intubace na první pokus. Sekundárními parametry byly skóre obtížnosti intubace (Intubation Difficulty Score), vizualizace glottis, čas do intubace a komplikace intubace.

Výsledky: Celkem bylo randomizováno 124 pacientů (McGrath VL: n = 61; DL: n = 63). Úspěšnost na první pokus bylo dosaženo u 53/61 (86,9 %) ve skupině McGrath VL a u 47/63 (74,6 %) ve skupině DL (rozdíl rizik 16,5 %; 95% CI 3,0–29,9 %; p = 0,026). Skóre obtížnosti intubace 0 bylo zaznamenáno u 30/61 (49,2 %) vs. 20/63 (31,7 %) (rozdíl rizik 18,9 %; 95% CI 0,6–37,2 %) a Percentage of Glottic Opening skóre 100 % u 37/61 (60,7 %) vs. 23/63 (36,5 %) (rozdíl rizik 22,1 %; 95% CI 6,2–37,9 %). Celkový výskyt komplikací intubace se mezi skupinami statisticky nelišil (McGrath: 5/61 [8,2 %] vs. DL: 7/63 [11,1 %]; rozdíl rizik –4,1 %; 95% CI –14,7 až 6,4 %); ezofageální intubace se nevyskytla v žádném případě ve skupině McGrath VL, ale ve třech případech (4,8 %) ve skupině DL.

Závěr: Videolaryngoskop McGrath významně zlepšil úspěšnost intubace na první pokus u kojenců při použití anesteziologickými stážisty, zejména u méně zkušených poskytovatelů. Videolaryngoskopie může zvýšit bezpečnost a efektivitu managementu dýchacích cest u kojenců a výsledky podporují její rutinní využití novými poskytovateli v dětské anestezii.

Anesth Analg. 2026 Jul 1;143(1):5-15. doi: 10.1213/ANE.0000000000007952.

Ornowska M, Wittmann J, Blitz S, et al.

Cílem této pragmatické, trojitě zaslepené, multicentrické, klastrově randomizované, cross over studie dospělých pacientů bylo zjistit, zda zámkový roztok 4% tetrasodné soli EDTA (t-EDTA) snižuje výskyt infekcí krevního řečiště spojených s centrálním žilním vstupem (CVAD), okluzí katétru a potřebu trombolytické léčby u dospělých pacientů na JIP ve srovnání s kontrolním zámkovým roztokem (fyziologický roztok nebo 4% citrát pro hemodialyzační linky). Primárním sledovaným parametrem byl složený výskyt: infekce krevního řečiště spojené s CVAD, okluze katétru vyžadující podání alteplázy a/nebo odstranění katétru pro okluzi (incidence na 1000 katetrodnů).

Výsledky: Z 1574 způsobilých pacientů bylo do analýzy zahrnuto 1468 (průměrný věk 60 [SD 16,0] let; 37,7 % žen): 696 ve skupině t-EDTA a 772 v kontrolní skupině. Incidence primárního složeného cíle: 13,1 vs. 19,9 na 1000 katetrodnů (74 vs. 126 příhod). V adjustované multivariátní analýze byl výskyt složeného cíle nižší ve skupině t-EDTA (rate ratio 0,68; 95% CI 0,47–0,96; p = 0,03). Z jednotlivých složek primárního cíle se statisticky významně lišil pouze výskyt okluze CVAD vyžadující podání alteplázy (66 vs. 112; incidence 11,67 vs. 17,73 na 1000 katetrodnů; rate ratio 0,66; 95% CI 0,46–0,96).

Závěr: Ve srovnání s kontrolním zámkovým roztokem snížil 4% t-EDTA roztok výskyt složeného cíle zahrnujícího infekci krevního řečiště, okluzi katétru vyžadující alteplázu a odstranění katétru pro okluzi u dospělých pacientů na JIP.

JAMA. 2026;335(24):2126-2134. doi: 10.1001/jama.2026.6025

Chen Y, Wang M, Yang Z, et al.

Cílem této multicentrické randomizované kontrolované studie bylo porovnat dva cílové hodnoty krevního tlaku matky při císařském řezu ve spinální anestezii. Ženy s terminovým těhotenstvím podstupující císařský řez ve spinální anestezii byly randomizovány k udržování systolického krevního tlaku (SBP) v rozmezí 90 % (skupina SBP-90 %) nebo 80 % (skupina SBP-80 %) výchozích hodnot, od intratekální aplikace do porodu, pomocí bolusů noradrenalinu. Primárním sledovaným parametrem bylo arteriální pH v pupečníkové krvi. Mezi sekundární ukazatele patřila incidence arteriální pH v pupečníkové krvi < 7,2 a nežádoucí příhody u matky.

Výsledky: Byla analyzována data 1183 žen (skupina SBP-90 %: n = 590; skupina SBP-80 %: n = 593). Průměrné (SD) pH pupečníkové artérie se mezi skupinami nelišilo (7,33 [0,04] vs. 7,33 [0,05]; p = 0,11). Výskyt pH < 7,2 byl nižší ve skupině SBP-90 % (3 [0,5 %] vs. 13 [2,2 %]; p = 0,020). Ve skupině SBP-90 % byl nižší výskyt hypotenze matky (< 80 % výchozího SBP: 213 [36,1 %] vs. 418 [70,5 %]; p < 0,001), závažné hypotenze (< 60 % výchozího SBP: 23 [3,9 %] vs. 46 [7,8 %]; p = 0,006) a nevolnosti a zvracení (58 [9,8 %] vs. 109 [18,4 %]; p < 0,001). Pacienti ve skupině SBP-90 % dostávali více bolusů noradrenalinu (medián [IQR] 2 [1–3] vs. 1 [0–2]; p < 0,001).

Závěr: Při císařském řezu ve spinální anestezii snižuje udržování SBP matky > 90 % výchozí hodnoty ve srovnání s > 80 % výchozí hodnoty pomocí bolusů noradrenalinu výskyt novorozenecké acidémie, hypotenze matky a nevolnosti a zvracení.

Anaesthesia 2026, 81, 952–958. doi: 10.1111/anae.70179

Jason E. Smith, Rebecca Cardigan, Emily Sanderson, et al.

Tato pragmatická, multicentrická, nezaslepená randomizovaná studie ve fázi 3 zkoumala superioritu podávání plné krve u pacientů s masivním traumatickým krvácením. Bylo zařazeno 10 leteckých záchranných služeb (LZS) v Anglii. Pacientům, byl náhodně přidělen protokol buď o transfuzi plné krve anebo protokol poskytující standardní péči s podáním krevních komponentů (maximálně 2 jednotky erytrocytů a 2 jednotky plazmy) před předáním v nemocnici. Primárním cílem této studie byl složený parametr zahrnující úmrtí z jakékoliv příčiny anebo masivní transfuzi (nad 10 jednotek krevních komponentů anebo produktů) v průběhu 24 hodin od randomizace.

Výsledky: Do studie bylo zařazených 942 pacientů. Z této skupiny byli pak vyloučeni pacienti s netraumatickým krvácením anebo s traumatickou srdeční zástavou. Do výsledné analýzy bylo pak zařazeno 616 pacientů (314 ve skupině s podáním plné krve a 302 se standardní péči). K události primárního výsledného parametru došlo u 48,7 % pacientů ve skupině s podanou plnou krví a u 47,7 % u těch, u kterých byla poskytnuta standardní péče (RR, 1.02; 95 %CI, 0.80 do 1,31; P=0,84). Incidence úmrtí z jiných příčin v jakémkoliv bodě, masivní transfuze a dalších sekundárních cílů se zdály být podobné u obou skupin.  Protrombinové časy byly nad hranici normy u 40,7 % pacientů ve skupině s podanou plnou krví a u 30,5 % pacientů ze skupiny s poskytnutou standardní péči. Víc závažnějších nežádoucích účinků se objevilo ve skupině standardní péče (37 oproti 31 u skupiny s plnou krví). Incidence trombotických událostí se zdála být podobná u obou skupin.

Závěr: Mezi pacienty s život ohrožujícím krvácením nebylo přednemocniční podání 2 jednotek plné krve superiorní standardní péči stran snížení rizika smrti anebo masivní transfuze během 24 hodin.

N Engl J Med 2026;394:2305-16. DOI: 10.1056/NEJMoa2516043

Abbott M, Ma R, Chakera H, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy randomizovaných kontrolovaných studií bylo zhodnotit, zda individualizované strategie PEEP při miniinvazivní chirurgii snižují pooperační plicní komplikace a/nebo driving pressure ve srovnání s protektivní plicní ventilací. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt pooperačních plicních komplikací (PPC). Sekundárním parametrem byly rozdíly v driving pressure mezi individualizovaným PEEP a protektivní ventilací.

Výsledky: Bylo zahrnuto 30 studií (n = 3295 pacientů). Individualizovaný PEEP byl spojen se sníženým rizikem pooperačních plicních komplikací ve srovnání s protektivní plicní ventilací (RR 0,67; 95% CI 0,56–0,79; I² = 0,4 %). Toto zjištění bylo konzistentní v břišní i hrudní chirurgii a v podskupinových analýzách. Individualizovaný PEEP byl spojen s nižším driving pressure (průměrný rozdíl –3,17; 95% CI –3,84 až –2,50; I² = 86,6 %). Jistota důkazů pro PPC byla střední, s nízkým rizikem zkreslení.

Závěr: Individualizovaný PEEP byl při miniinvazivní chirurgii spojen s nižším výskytem pooperačních plicních komplikací a nižšími hodnotami driving pressure; k prokázání kauzality je nutný další výzkum.

British Journal of Anaesthesia, 137(1):231-243 (2026). doi: 10.1016/j.bja.2026.02.036

Singh NP, Makkar JK, Khurana BJK, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a network metaanalýzy bylo shrnout současné důkazy z randomizovaných kontrolovaných studií porovnávajících vazopresorové infuze pro různé fetomaternální výsledky u normotenzních dospělých pacientek podstupujících císařský řez. Primárními sledovanými parametry byly incidence hypotenze u matky a base excess v odběru pupečníkové arteriální krve. Sekundární parametry zahrnovaly data od matky i plodu, včetně: pH v tepně a žíle pupečníku; base excesu v žíle pupečníku; skóre Apgarové v 1. a 5. minutě; a výskytu intraoperační nevolnosti a zvracení, bradykardie, tachykardie a hypertenze u matky.

Výsledky: Do závěrečné analýzy bylo zahrnuto 55 studií (5487 pacientek). Metaraminol, noradrenalin, fenylefrin a adrenalin byli vyhodnoceni jako léčiva jednoznačně superiorní oproti kontrole (bez aktivní vazopresorové infuze) pro prevenci hypotenze. Analýza odběrů pupečníkových cév ukázala, že mefentermín a metaraminol poskytovaly lepší zachování acidobazické rovnováhy jak v pupečníkové artérii, tak v pupečníkové žíle.

Závěr: Současné důkazy naznačují, že kontinuální infuze α-agonistů s mírnou β-aktivitou (noradrenalin, metaraminol) jsou k prevenci hypotenze matky vhodnější než smíšení adrenergní agonisté jako efedrin. Tato zjištění posilují stávající doporučení pro hemodynamický management matky; důkazy pro fetální výsledky zůstávají omezené.

Anaesthesia 2026, 81, 995–1007. doi: 10.1111/anae.70204

Adam Mellett-Smith, Michael Caunt, Alexandra Buckle, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a meta analýzy epidemiologických studií bylo určit populační incidenci mimonemocniční srdeční zástavy (MN-SZ) u dětí. Byly použitá data ze studií o populační incidenci, které popisují MN-SZ u dětí a byly léčené zdravotnickou záchranní službou. V samotném průběhu této studie byly shrnuty míry incidence z celkové populace a z předdefinovaných podskupin do metaanalýzy pomocí modelu s náhodnými vlivy.

Výsledky: Posouzených bylo 4 711 studií, zařazených do analýzy bylo pak 50 studií s daty z 18 krajin světa (z toho 17 s vysokým příjmem a 1 se středním příjmem). V daných studiích bylo posouzeno a zařazeno do hlavní studie 37 681 srdečních zástav, s celkovou dobou sledování 547 267 107 osoboroků. Metaanalýza poskytla odhad sdružené míry incidence ve výši 5,56 případů mimonemocniční srdeční zástavy u všech dětí ve sledovaných populacích na 100 000 osoboroků (95 % CI: 4,54–6,58; I2 = 100 %). Napříč předem definovanými podskupinami jsme zaznamenali výrazné rozdíly v incidenci podle etiologie, vstupního rytmu a věku. Zahrnuté studie vykazovaly nejasné celkové riziko zkreslení (risk of bias), protože diagnostická kritéria pro MN-SZ nebyla běžně uváděna.

Závěr: Incidence mimonemocniční srdeční zástavy u dětí je v krajinách s vysokými příjmy vzácná a je ovlivněná faktory jako je například věk nebo etiologie. Limitaci této studie představuje nedostupnost dat z nízko až středně příjmových krajin a nekonzistentní hlášení těchto událostí. Je potřebný mezinárodní zájem o standardizované hlášení mimonemocniční srdeční zástavy u dětí.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000007110

Flick M, Stemmler S, Bossemeyer M, et al.

Jednalo se o jednocentrickou prospektivní observační studii.

Cílem této prospektivní jednoduše zaslepené observační studie bylo kvantifikovat výskyt, trvání a závažnost pooperační hypotenze (definované jako středním arteriálním tlakem [MAP] < 65 mm Hg v prvních 3 pooperačních dnech) u pacientů zotavujících se po nekardiochirurgickém výkonu. Krevní tlak byl monitorován zaslepeně pomocí automatické oscilometrické manžety v hodinových intervalech. Exploratorně byly zaznamenávány pooperační komplikace do 7. pooperačního dne.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 1002 účastníků (věk 58 [42–72] let; 50 % žen), monitorovaných po dobu 48 (24–64) hodin. Pooperační hypotenze byla zaznamenána u 378/1002 (37,7 %) účastníků, s mediánem kumulativního trvání 180 (71–420) minut, tj. 7,1 % (3,3–16,3 %) doby monitorování. Medián plochy pod křivkou MAP < 65 mm Hg byl 836 (300–2037) mm Hg × min. Výskyt pooperační hypotenze se postupně snižoval z 30 % účastníků v 1. pooperační den na 17 % ve 3. pooperační den. Pacienti s pooperační hypotenzí měli vyšší výskyt akutního poškození ledvin a neplánovaného přijetí na JIP.

Závěr: Pooperační hypotenze je u pacientů po nekardiochirurgickém výkonu častá, avšak zřídkakdy závažná nebo prolongovaná. Její výskyt se postupně snižuje od 1. do 3. pooperačního dne.

British Journal of Anaesthesia, 137(1):66-73 (2026). doi: 10.1016/j.bja.2026.04.042

Huang Z, Zhu Y, Yuan J, et al.

Cílem této monocentrické randomizované kontrolované studie bylo zjistit, zda cílený perioperační management arteriálního krevního tlaku (ABP) snižuje výskyt pooperačního deliria u starších pacientů (> 65 let) podstupujících operaci zlomeniny kyčle ve spinální anestezii.  Primárním sledovaným parametrem byl výskyt pooperačního deliria hodnoceného dvakrát denně metodou CAM (Confusion Assessment Method) do propuštění z nemocnice. Sekundárními parametry byly přijetí na JIP a kvalita života hodnocená telefonicky 3 měsíce po operaci pomocí EQ-5D-3L.

Výsledky: Celkem 188 pacientů bylo randomizováno do skupiny s cíleným ABP (udržování systolického TK > 80 % předoperačních hodnot kontinuální infuzí norepinefrinu) nebo do kontrolní skupiny (cíl SBP ≥ 90 mm Hg s intermitentním podáváním fenylefrinu nebo efedrinu).

Kumulativní čas strávený pod 80 % předoperačního systolického TK byl ve skupině s cíleným ABP signifikantně kratší než v kontrolní skupině (0 [0–8] vs. 12 [0–38] minut; p < 0,001). Výskyt pooperačního deliria byl 26,6 % (25/94) ve skupině s cíleným ABP a 36,2 % (34/94) v kontrolní skupině (absolutní snížení rizika 9,6 %; 95% CI –3,6 až 22,8; relativní riziko 0,735; 95% CI 0,478–1,130; p = 0,162). Nebyl zjištěn rozdíl ve výskytu přijetí na JIP ani v kvalitě života po 3 měsících.

Závěr: Cílený intraoperační management krevního tlaku signifikantně nesnížil výskyt pooperačního deliria u starších pacientů podstupujících operaci zlomeniny kyčle ve spinální anestezii.

Anesth Analg. 2026 Jul 1;143(1):31-40. doi: 10.1213/ANE.0000000000007869.

Hashmi M, Haniffa R, Jayakumar D, et al.

Cílem této studie bylo zjistit, zda ivermektin zlepšuje výsledky léčby u kriticky a nekriticky nemocných hospitalizovaných pacientů s COVID-19. Pacienti byli randomizováni k ivermektinu nebo kontrolní skupině (bez ivermektinu). Zařazování bylo ukončeno pro bezvýslednost po publikaci externích důkazů o absenci přínosu ivermektinu u nehospitalizovaných pacientů s COVID-19. Primárním sledovaným parametrem byl počet dní bez respirační a kardiovaskulární orgánové podpory hodnocený na ordinální škále kombinující nemocniční mortalitu a počet dní bez orgánové podpory do 21. dne u přeživších (bayesovský kumulativní logistický model).

Výsledky: U 61 kriticky nemocných pacientů byl medián počtu dní bez orgánové podpory –1 (IQR –1 až 17) ve skupině s ivermektinem i v kontrolní skupině (–1; IQR –1 až 17,25) (adjustovaný OR 0,94; 95% CrI 0,40–2,07); posteriorní pravděpodobnost superiority vs. kontrole: 44,2 %. U 89 nekriticky nemocných pacientů byl medián 22 (IQR 18,5–22) vs. 22 (IQR 16–22) (adjustovaný OR 1,04; 95% CrI 0,48–2,34); posteriorní pravděpodobnost superiority: 53,7 %. Nemocniční přežití u kriticky nemocných: 35,1 % (13/37) vs. 37,5 % (9/24) (adjustovaný OR 1,00; 95% CrI 0,39–2,32); u nekriticky nemocných: 84,1 % (37/44) vs. 77,8 % (35/45) (adjustovaný OR 1,16; 95% CrI 0,5–3,07).

Závěr: U kriticky i nekriticky nemocných hospitalizovaných pacientů s COVID-19 bylo nepravděpodobné, že by ivermektin zlepšil primární složený cíl (počet dní bez orgánové podpory a nemocniční přežití).

Critical Care Medicine. DOI: 10.1097/CCM.0000000000007134

Sosnowski KJ, Ranse KL, Mitchell ML, et al.

Cílem této monocentrické randomizované kontrolované studie bylo ověřit, zda soubor opatření ABCDEF ve srovnání se standardní péčí snižuje výskyt a délku trvání deliria, zlepšuje funkční stav na JIP a kvalitu života 90 dní po propuštění z JIP u kriticky nemocných dospělých v Austrálii. Pacienti přijatí na JIP s předpokládaným pobytem ≥ 48 hodin byli randomizováni k souboru ABCDEF nebo ke standardní péči. Primárním sledovaným parametrem byla kumulativní incidence deliria hodnocená metodou CAM-ICU. Sekundárními parametry byly délka trvání deliria, funkční skóre při propuštění z JIP (Functional Independence Measure) a kvalita života 90 dní po propuštění (EQ-5D-5L).

Výsledky: Plná adherence k souboru ABCDEF byla dosažena u 50 % pacientů každý den studie. Kumulativní incidence deliria se mezi skupinami nelišila (ABCDEF 37,9 % vs. standardní péče 36,4 %; OR 1,1; 95% CI 0,5–2,2; p = 0,86), stejně jako medián délky trvání deliria (ABCDEF 2,0 dne [IQR 1,3–3,5] vs. 2,5 dne [IQR 1,0–4,4]; průměrný rozdíl –0,4 dne; 95% CI –1,6 až 0,8; p = 0,53). Funkční skóre při propuštění z JIP bylo srovnatelné (medián 55,0 [IQR 37,0–67,3] vs. 53,0 [IQR 43,8–62,5]; průměrný rozdíl 0,0; 95% CI –7,7 až 7,6; p = 0,83). V 90. den po propuštění z JIP vykázala skupina ABCDEF vyšší skóre v doméně obvyklé aktivity (p < 0,001), v ostatních doménách nebyly zjištěny rozdíly.

Závěr: U dospělých pacientů na JIP soubor opatření ABCDEF ve srovnání se standardní péčí nesnížil kumulativní výskyt ani délku trvání deliria. Vyšší skóre v doméně kvality života obvyklé aktivity naznačuje potenciální dlouhodobé přínosy, které si zaslouží další výzkum.

Critical Care Medicine. DOI: 10.1097/CCM.000000000000715

Meerman M, Buijser M, Serpa Neto A, et al.

Cílem této dvojitě zaslepené, randomizované, placebem kontrolované, monocentrické studie bylo zjistit, zda perioperační i.v. infuze síranu hořečnatého cílená na sérové koncentrace hořčíku 1,5–2,0 mmol/l snižuje výskyt pooperační fibrilace síní (POAF) u pacientů podstupujících kardiochirurgický výkon. Zařazeni byli dospělí pacienti podstupující bypass koronárních tepen (CABG) a/nebo chlopenní chirurgii bez předchozích síňových arytmií nebo závažné renální dysfunkce. Infuze síranu hořečnatého (3 mmol/h, s bolusem při výchozí hladině hořčíku < 1,0 mmol/l) nebo placeba (Ringerův laktát) byly zahájeny po úvodu do anestezie a podávány do propuštění z JIP.

Výsledky: Celkem 265 pacientů bylo randomizováno, než byla studie předčasně ukončena pro bezvýslednost při interim analýze. Suplementace hořčíkem dosáhla jasného oddělení sérových koncentrací hořčíku mezi skupinami. POAF se vyskytla u 50/132 (37,9 %) pacientů ve skupině s hořčíkem a u 38/133 (28,6 %) v placebové skupině (RR 1,29; 95% CI 0,92–1,80). V žádné podskupině nebyl prokázán benefit. Analýza doby do události a denní analýzy neukázaly časné snížení POAF při léčbě hořčíkem. Použití vazopresorů bylo ve skupině s hořčíkem četnější, avšak statisticky nevýznamně. Nebyl identifikován žádný bezpečnostní signál.

Závěr: V této randomizované studii perioperační infuze hořčíku cílená na sérové koncentrace 1,5–2,0 mmol/l nesnížila výskyt POAF po kardiochirurgickém výkonu. Výsledky nepodporují rutinní profylaktickou suplementaci hořčíkem k prevenci POAF.

Critical Care Medicine. DOI: 10.1097/CCM.00000000000071

Flick M, Müller DX, Bergholz A, et al.

Jednalo se o systematický přehled a metaanalýzu klinických studií porovnávajících srdeční výdej (CO) nebo srdeční index (CI) měřené miniinvazivní analýzou pulzní vlny s referenčním měřením plicní arteriální nebo transpulmonální termodilucí u dospělých chirurgických nebo kriticky nemocných pacientů.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 92 studií rozdělených do 113 datových souborů s celkem 3111 pacienty. Pro 71 datových souborů reportujících CO byla souhrnná procentuální chyba (95% CI) 44,0 % (38,2–49,8 %) s průměrným rozdílem (SD) –0,1 (1,3) l/min a 95% limity shody –2,6 až 2,4 l/min (I² = 9,8 %). Pro 42 datových souborů reportujících CI byla souhrnná procentuální chyba 49,1 % (40,6–57,6 %) s průměrným rozdílem –0,1 (0,9) l/min/m² a 95% limity shody –1,8 až 1,6 l/min/m² (I² = 7,9 %). Procentuální chyba se výrazně lišila mezi populacemi pacientů a přístroji. Celkové riziko zkreslení bylo nízké.

Závěr: Souhrnná procentuální chyba miniinvazivní analýzy pulzní vlny 44,0 % (CO) a 49,1 % (CI) u dospělých chirurgických nebo kriticky nemocných pacientů překračuje práh 30 % pro klinicky přijatelnou shodu. Procentuální chyba se však lišila v závislosti na populaci pacientů a použitém přístroji.

British Journal of Anaesthesia, 137(1):39-54 (2026). doi: 10.1016/j.bja.2026.04.045

Boules M, Bright M, Krepska A, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo zhodnotit asociaci mezi perioperačními změnami neurofilamentového lehkého řetězce (NfL) a gliálního fibrilárního kyselého proteinu (GFAP) a pooperační kognitivní poruchou (POCD) a pooperačním deliriem (POD) u pacientů starších 60 let podstupujících chirurgický výkon v celkové anestezii.

Výsledky: Bylo identifikováno 12 studií (1212 účastníků). Většina studií NfL zaznamenala pooperační zvýšení. Dvě studie hodnotily asociaci změn NfL s POCD a tři asociaci změn GFAP s POCD a všechny vykazovaly vysoké riziko zkreslení a nekonzistentní výsledky. Pooperační zvýšení NfL bylo spojeno s POD ve čtyřech ze šesti studií, avšak s podstatnou variabilitou v populacích pacientů, adjustaci na rušivé faktory a statistických metodách, což omezuje interpretaci. Konzistentní asociace mezi zvýšením GFAP a POD nebyla prokázána.

Závěr: Klinický význam pooperačního zvýšení plazmatického NfL a GFAP zůstává nejasný. Nízká jistota důkazů podporuje asociaci zvýšení NfL s POD; jistota důkazů pro asociaci zvýšení GFAP s POD a jakéhokoli biomarkeru s POCD je velmi nízká. Jsou nutné další vysoce kvalitní studie.

British Journal of Anaesthesia, 137(1):118-128 (2026). doi: 10.1016/j.bja.2026.03.057

Dreher D, Honnef G, Zoidl P, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo porovnat mezinárodní programy Patient Blood Management (PBM) a identifikovat příčiny variability národních doporučení.

Výsledky: Celkem bylo analyzováno 40 národních a institucionálních guidelines.  Největší variabilita se týkala strategií ke snížení diagnostického krevního odběru. Ostatní oblasti PBM vykazovaly podstatnou shodu, zejména ve věci restriktivních transfuzních strategií. Většina doporučení definovala práh hemoglobinu 7 g/dl⁻¹ (22 guidelines) nebo nižší (9 guidelines) pro podání erytrocytární masy. Národní standardizace byla v mnoha zemích nedostatečná i přes rozvinuté PBM programy na úrovni nemocnic. Doporučení pro akutní péči a intenzivní medicínu vydávaly převážně odborné společnosti, nikoli národní autority; prehospitální doporučení byla vzácná.

Závěr: Národní guidelines pro Patient Blood Management zůstávají fragmentované. Chybí komplexní politické rámce a multidisciplinární koordinace. K podpoře širšího globálního zavádění PBM je nutná větší harmonizace a strukturované řízení změn.

British Journal of Anaesthesia, 137(1):74-88 (2026). doi: 10.1016/j.bja.2026.03.055

Amoroso K, Hughes AP, Camino-Willhuber G, et al.

Cílem této monocentrické retrospektivní analýzy bylo odhadnout výskyt epidurálního hematomu (EH) po neuraxiální anestezii (spinální, epidurální nebo kombinované spinálně-epidurální) při totální endoprotéze kloubů a představit algoritmus mezioborového managementu.

Výsledky: Z celkových 96 103 pacientů podstoupilo 75 205 spinální anestezii a 20 898 epidurální nebo kombinovanou spinálně-epidurální anestezii. Byl identifikován jeden případ symptomatického EH po totální endoprotéze kyčle v kombinované spinálně-epidurální anestezii vyžadující urgentní lumbální dekompresi s evakuací EH. Jeden případ asymptomatického EH po epidurální anestezii byl léčen konzervativně. Odhadovaná populační frekvence: 1 : 10 000 (95% CI 0,1–3,5 : 10 000) pro epidurální nebo kombinovanou spinálně-epidurální anestezii a 0 : 75 000 (95% CI 0–0,05 : 10 000) pro spinální anestezii.

Závěr: Výskyt EH po totální endoprotéze kloubů v neuraxiální anestezii byl nízký. Přestože byla spinální anestezie provedena téměř čtyřikrát častěji, byl EH spojen výhradně s epidurálními technikami. Promptní rozpoznání a mezioborová spolupráce jsou zásadní pro optimální výsledky.

British Journal of Anaesthesia, 137(1):223-230 (2026). doi: 10.1016/j.bja.2026.03.050

Rocca B, ten Cate H.

Jednalo se o narativní přehledový článek.

Cílem tohoto narativního přehledového článku bylo zprostředkovat informace o farmakologické reverzi antikoagulační léčby v kontextu rostoucího celosvětového využívání antikoagulancií, které zvyšuje počet závažných krvácivých příhod vyžadujících včasnou a účinnou reverzi. Reverzní strategie by měly vycházet z farmakodynamických a farmakokinetických vlastností antikoagulancia a antidota, registrovaných indikací, kvality důkazů, individuálních charakteristik pacienta a dostupnosti léčebných možností.

Výsledky: Protaminsulfát neutralizuje nefrakcionovaný heparin; pro nízkomolekulární hepariny ani fondaparinux neexistují specifická antidota. Čtyřfaktorové koncentráty protrombinového komplexu (PCC) účinně reverzují antagonisty vitaminu K. Idarucizumab specificky reverzuje dabigatran, přičemž může dojít k opožděnému reboundu dabigatranu. Andexanet alfa je zaměřen na přímé perorální inhibitory faktoru Xa, avšak nejistoty ohledně poměru přínosu a rizika, monitorování, reboundu, perioperačního použití a nákladů vedly k off-label využití čtyřfaktorových PCC, pro něž jsou nutné silnější důkazy.

Závěr: Klíčové výzvy zahrnují stanovení vhodného dávkování, standardizaci a validaci laboratorního monitorování, zmírnění trombotického rizika a tvorbu doporučení pro perioperační léčbu. Nová léčiva si kladou za cíl rozšířit spektrum cílů a zlepšit bezpečnostní profil. Budování vysoce kvalitních důkazů zůstává klíčové pro pokrok v globální, na pacienta centrované antikoagulační a hemostatické péči.

N Engl J Med 2026;394:2235-54. doi: 10.1056/NEJMra2506021

Narang H, Talukdar D, Kumar B, et al.

Cílem této randomizované, dvojitě zaslepené, sham kontrolované studie bylo zhodnotit účinnost transplantace fekální mikrobioty (FMT) na dekolonizaci multirezistentních mikroorganismů (MDRO) a snížení genů antimikrobiální rezistence (AMR), a její vliv na složení střevního mikrobiomu, viromu a mykobiomu u pacientů s gastrointestinálními onemocněními s přetrvávající kolonizací MDRO. FMT byla provedena kolonoskopicky nebo provedena sham intervence (sigmoidoskopie s injektáží fyziologického roztoku). Koprimárními sledovanými parametry byly míra dekolonizace MDRO a pokles genů AMR 4 týdny po intervenci. Sekundárními parametry byly změny ve složení střevního mikrobiomu, viromu a mykobiomu; výskyt MDRO infekcí a nežádoucí příhody do 4 týdnů.

Výsledky: Ze 114 randomizovaných pacientů (průměrný věk 40,6 [SD 12,5] let; 80 [70,2 %] mužů; 45,6 % s pankreatitidou; 37,7 % s cirhózou) podstoupilo 58 FMT a 56 sham intervenci. Analýza intent-to-treat neprokázala statisticky významné rozdíly v dekolonizaci MDRO (18 [31,0 %] vs. 17 [30,4 %]; absolutní rozdíl 0,6 %; 95% CI –16,2 až 17,6 %; p = 0,94) ani v genech AMR (medián [IQR] 2,5 [1,2–3,0] vs. 2,0 [1,0–3,0]; p = 0,68), s podobným výskytem nežádoucích příhod. U pacientů ve skupině FMT bylo při sekvenování 16S rRNA po 4–6 týdnech zjištěno obohacení o bakterie produkující mastné kyseliny s krátkým řetězcem; virová diverzita zůstala nezměněna a mykobiom vykazoval jen skromné, přechodné změny.

Závěr: Jednorázová transplantace fekální mikrobioty signifikantně nezlepšila dekolonizaci multirezistentních mikroorganismů ani nesnížila geny antimikrobiální rezistence u pacientů s gastrointestinálními onemocněními, modulovala však diverzitu a složení střevního mikrobiomu.

JAMA Intern Med. 2026;186(6):657-666. doi: 10.1001/jamainternmed.2026.0655