Publikace 2026 srpen

Giancarlo Atassi, Jack Louro, Layal Hneiny, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo zjistit, zda videolaryngoskopie poskytuje vyšší úspěšnost intubace na první pokus (first-pass success) ve srovnání s přímou laryngoskopií u traumatických pacientů vyžadujících urgentní tracheální intubaci při přijetí do nemocnice. Sledované parametry zahrnovaly úspěšnost intubace na první pokus a výskyt komplikací.

Výsledky: Kritéria pro zařazení do přehledu splnilo devět studií – čtyři byly randomizované kontrolované studie (RCT) a pět studií kohortových zahrnujících celkem 8839 traumatologických pacientů, u nichž byla v nemocnici provedena intubace.Přestože byla data heterogenní, videolaryngoskopie obecně vedla k non inferiorní nebo lepší úspěšnosti intubace na první pokus, aniž by významně zvyšovala výskyt komplikací.

Závěr: I když by výběr úvodní pomůcky pro zajištění dýchacích cest měl zůstat individuální, použití videolaryngoskopie jako první volby je u traumatických pacientů rozumnou volbou, zejména při nutnosti imobilizace krční páteře.

Anesth Analg . 2026 Aug 1;143(2):326-336. doi: 10.1213/ANE.0000000000007804.

William J. Meurer, Sharon D. Yeatts, Romergryko G. Geocadin, et al.

Cílem této multicentrické randomizované klinické studie s adaptivní alokací bylo stanovit délku trvání terapeutické hypotermie, která maximalizuje neurologické zotavení u komatózních přeživších mimonemocniční zástavy oběhu. Primárním sledovaným parametrem byla neurologická funkce ve 90. dni hodnocená pomocí vážené modifikované Rankinovy škály. Studie proběhla v 71 nemocnicích v USA u dospělých pacientů s mimonemocniční zástavou oběhu, kteří zůstávali v bezvědomí, dosáhli cílové teploty pod 34 °C do 4 hodin od zástavy oběhu a měli zahájenou definitivní teplotní kontrolu. Terapeutická hypotermie na 33 °C byla podávána s adaptivní randomizovanou alokací k délkám chlazení 6, 12, 18, 24, 30, 36, 42, 48, 60 a 72 hodin.

Výsledky: Randomizováno bylo celkem 1158 pacientů (883 s nedefibrilovatelným a 275 s defibrilovatelným rytmem). Medián věku účastníků byl 61 let (IQR 50–70) a 39,6 % byly ženy. Studie dosáhla předem stanoveného kritéria pro ukončení při průběžné analýze. Pro kohortu s nedefibrilovatelným rytmem činila posteriorní pravděpodobnost, že 6 hodin je nejkratší délka dosahující maximálního průměrného váženého skóre modifikované Rankinovy škály, 0,51. Podobné výsledky byly pozorovány u kohorty s defibrilovatelným rytmem. V sekundárních výsledcích ani v mortalitě nebyl mezi jednotlivými délkami chlazení pozorován rozdíl.

Závěr: U komatózních přeživších mimonemocniční zástavy oběhu léčených terapeutickou hypotermií na 33 °C prodloužení délky chlazení nevedlo ke zlepšení neurologických výsledků.

JAMA, doi: 10.1001/jama.2026.10247

Narinder Pal Singh, Jeetinder Kaur Makkar, Chelsea Zhang et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a network metaanalýza randomizovaných kontrolovaných studií.bylo zhodnotit farmakologické strategie prevence rebound bolesti po periferním nervovém bloku. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt rebound bolesti; sekundárními sledované parametry zahrnovaly načasování a závažnost rebound bolesti, doba do první záchranné analgezie, spokojenost pacientů, poruchy spánku a nežádoucí účinky intervence.

Výsledky: Zařazeno bylo 24 randomizovaných kontrolovaných studií (2130 pacientů, osm intervencí). Nejvyšší pravděpodobnost snížení výskytu rebound bolesti měl intravenózní dexametazon (surface under the cumulative ranking curve 0,91), který byl hodnocen jako „jednoznačně superiorní" kontrole. Perineurální dexametazon a perineurální dexmedetomidin dosáhly nejlepšího hodnocení v oddálení nástupu rebound bolesti a prodloužení doby do první rescue analgezie. Preemptivní opioidy byly pravděpodobně horší než kontrola. Jistota důkazů se pohybovala od velmi nízké po střední. Údaje o závažnosti bolesti, spokojenosti pacientů a poruchách spánku byly hlášeny nekonzistentně a nebylo je možné sloučit.

Závěr: Intravenózní dexametazon byl nejúčinnější intervencí v prevenci rebound bolesti po jednorázovém periferním nervovém bloku. Perineurální dexametazon a dexmedetomidin prokázaly přínos v oddálení nástupu a prodloužení analgezie. Tato zjištění podporují intravenózní dexametazon jako lék první volby, zároveň však zdůrazňují potřebu adekvátně dimenzovaných studií dalších strategií.

Anaesthesia 2026, 81, 1281–1292, doi: 10.1111/anae.70236

Alesson Marinho Miranda, Fernanda D'Andrea Marinho, Gustavo Roberto M. Wegner, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a meta analýzy bylo porovnat účinnost a bezpečnost ultrazvukem (US) navigovaných cervikálních transforaminálních injekcí oproti tradičním skiaskopicky navigovaným metodám epidurální injekce u pacientů s cervikální radikulární bolestí. Sledované parametry zahrnovaly bolest a index disability krku (NDI), dobu trvání výkonu, riziko intravaskulárního podání.

Výsledky: Zařazeno bylo 7 studií s celkem 1104 pacienty; ultrazvuková technika (USF) byla použita u 537 pacientů (48,6 %). Výsledky týkající se bolesti a disability byly mezi skupinami srovnatelné (SMD = 0,15; 95% CI -0,01 až 0,31; P = 0,04; I2 = 21 %; resp. MD = 0,56; 95% CI -0,28 až 1,39; P = 0,03; I2 = 0 %). Ultrazvuková navigace významně snížila riziko intravaskulárního podání(OR = 0,13; 95% CI 0,07–0,25; P < 0,00001; I2 = 0 %) a zkrátila dobu výkonu (MD = -158; 95% CI -228 až -90; P < 0,00001; I2 = 70 %).

Závěr: U 537 pacientů s cervikální radikulární bolestí byla ultrazvuková technika spojena s nižším výskytem intravaskulárního podání a kratší dobou výkonu ve srovnání se skiaskopicky navigovanou metodou, zatímco ve výsledcích bolesti a neck disability index nebyl zjištěn významný rozdíl.

Anesthesia & Analgesia 143(2):p 317-325, August 2026. | DOI: 10.1213/ANE.0000000000007870

David J. Douin, John D. Rice, Mengli Xiao,et al.

Cílem této multicentrické, nezaslepené, paralelní randomizované klinické studie bylo zjistit, zda autonomní titrace kyslíku ve srovnání s běžnou péčí zvyšuje podíl času stráveného v cílovém rozmezí normoxemie u akutně nemocných dospělých pacientů. Primárním sledovaným parametrem byl podíl času stráveného v cílovém rozmezí normoxemie (SpO2 90–96 %); klíčovým sekundárním sledovaným parametrem byl podíl času stráveného v hypoxemii (SpO2 < 88 %). Studie proběhla ve 4 nemocnicích u dospělých hospitalizovaných pro akutní respirační onemocnění, trauma, popáleninu nebo akutní chirurgický výkon vyžadující suplementaci kyslíku. Pacienti byli randomizováni k titraci kyslíku pomocí autonomní titrace nebo běžné péče (manuální titrace lékařem) během prvních 72 hodin od randomizace.

Výsledky: Ze 300 randomizovaných pacientů (medián věku 66 let [IQR 55–75]; 162 [54 %] žen) bylo 152 přiřazeno k autonomní titraci kyslíku a 148 k běžné péči. Průměrný (SE) podíl času stráveného v normoxemii byl vyšší ve skupině s autonomní titrací než ve skupině s běžnou péčí (85 % [1 %] vs. 63 % [2 %]; upravený rozdíl rizik [RD] 21 procentních bodů [pb]; 95% CI 18–25 pb; P < 0,001). Průměrný (SE) podíl času stráveného v hypoxemii byl nižší ve skupině s autonomní titrací (2,0 % [0,2 %] vs. 3,6 % [0,4 %]; upravený RD -1,3 pb; 95% CI -2,0 až -0,5 pb; P = 0,002). Podíl času stráveného v hyperoxemii (SpO2 > 96 %) činil 9,2 % (1,0 %) ve skupině s autonomní titrací a 29,1 % (1,7 %) ve skupině s běžnou péčí. Výsledky byly konzistentní napříč předem stanovenými podskupinami.

Závěr: U dospělých hospitalizovaných pro akutní onemocnění nebo úraz a vyžadujících suplementaci kyslíku autonomní titrace kyslíku podstatně zvýšila podíl času stráveného v normoxemii a snížila podíl času stráveného v hypoxemii ve srovnání s běžnou péčí.

JAMA Intern Med, doi: 10.1001/jamainternmed.2026.4023

Béla-Simon Paschold , Ben L P Braeuer , Peter Santer, et al.

Cílem této monocenteciké randomizovaná kontrolovaná studie bylo zjistit, zda nižší frakce vdechovaného kyslíku (FiO2) během vyplavování anestetika při probouzení z anestezie snižuje tvorbu atelektázy a zlepšuje oxygenaci. Primárním sledovaným parametrem byla atelektáza hodnocená jako změny centra ventilace a end-exspiračního plicního objemu pomocí elektrické impedanční tomografie. Do studie bylo zařazeno 48 dospělých pacientů podstupujících elektivní operaci v celkové anestezii, randomizovaných k podání čistého kyslíku (100 %) nebo nižší FiO2 (70 % nebo 40 %) při vyplavování anestetika před extubací.

Výsledky: Celkem 24 účastníků (průměrný věk 57 let [rozmezí 19–82]; 42 % žen) bylo randomizováno k podání čistého kyslíku a 24 k podání 40% nebo 70% FiO2. U pacientů, kteří dostávali čistý kyslík, došlo k výraznějšímu ventrálnímu posunu centra ventilace (medián [IQR] -0,3 % [-2,2 až 1,3]) ve srovnání s nižší FiO2 (1,3 % [0,0–2,8]; P = 0,041). Pacienti s čistým kyslíkem měli také výraznější pokles end-exspiračního plicního objemu po extubaci (-1067 ml [-1839 až -589]) ve srovnání s pacienty s nižší FiO2 (-423 ml [-873 až -53]; P = 0,006). Mezi pacienty se 70% a 40% FiO2 nebyl v end-exspiračním plicním objemu rozdíl (P = 0,39). SpO2 10 minut po extubaci byla vyšší u pacientů s 70% FiO2 (P pro interakci = 0,028).

Závěr: Vyhnutí se čistému kyslíku před extubací zachovalo end-exspirační plicní objem s výraznější dorzální distribucí ventilace. Pooperační oxygenace byla optimální při FiO2 70 %.

British Journal of Anaesthesia, 137(2):591–600 (2026), doi: 10.1016/j.bja.2026.04.056

Peniel K. Dula, Fitsum K. Belachew, Katherine R. Iverson, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a meta analýzy bylo posoudit účinnost protokolu ERAS (Enhanced Recovery After Surgery) při zlepšování krátkodobých a střednědobých chirurgických výsledků u pacientů v zemích s nízkými a středními příjmy (LMICs). Sledované parametry zahrnovaly pooperační morbiditu, délku hospitalizace, 30denní mortalitu a nutnost readmise.

Výsledky: Ze 1332 identifikovaných studií bylo po odstranění duplicit zařazeno 35 studií (23 klinických studií a 12 observačních studií) s celkovým počtem účastníků 3163 ve větvi intervence dle ERAS protokolu a 3243 v kontrolní větvi běžné péče; do metaanalýzy bylo zahrnuto 33 studií. Ze zmíněných 84 % publikací pocházelo z jižní a jihovýchodní Asie, převažovaly břišní operace (n = 17). Implementace protokolu ERAS byla spojena s významným snížením pooperační morbidity (RR = 0,63; 95% CI 0,66–0,55; I2 = 1,1 %) a s významným zkrácením délky pooperační hospitalizace (SMD = -0,68; 95% CI -0,47 až -0,90; I2 = 86,7). V 30denní pooperační mortalitě ani v míře nutnosti readmise nebyl zjištěn významný rozdíl.

Závěr: Protokoly ERAS představují praktický přístup ke zlepšení chirurgických výsledků v zemích s nízkými a středními příjmy, se snížením pooperační morbidity a délky hospitalizace bez zvýšení mortality či readmisí. Pro budoucí zavádění je zásadní přizpůsobení implementace místním podmínkám a zlepšené sledování adherence.

Anesth Analg . 2026 Aug 1;143(2):305-316. doi: 10.1213/ANE.0000000000007875.

Maxime Fosset, Joris Pensier, Matthieu Jabaudon et al.

Cílem této metaanalýzy individuálních dat pacientů ze dvou randomizovaných studií bylo zhodnotit účinek intravenózní terapie hydrogenuhličitanem sodným na 90denní mortalitu a potřebu eliminační ledvinné terapie (RRT) u pacientů s těžkou metabolickou acidemií a vyhledat heterogenitu léčebného účinku v předem stanovených podskupinách. Sledované parametry zahrnovaly 90denní mortalitu, zahájení RRT, počet dní bez dialýzy. Zařazeni byli dospělí s těžkou metabolickou acidemií (pH ≤ 7,20) randomizovaní k intravenóznímu podání hydrogenuhličitanu sodného titrovanému k pH ≥ 7,30, nebo bez podání hydrogenuhličitanu sodného. Předem stanovené podskupinové analýzy zkoumaly heterogenitu léčebného účinku podle hloubky acidemie (pH ≤ 7,10 vs. > 7,10), přítomnosti těžkého akutního poškození ledvin (AKI) a sérové hladiny laktátu (< 2 mmol/l vs. ≥ 2 mmol/l).

Výsledky: Zařazeno bylo 1016 pacientů (509 s hydrogenuhličitanem sodným, 507 kontrol). Terapie hydrogenuhličitanem sodným významně nesnížila 90denní mortalitu oproti kontrole (58,3 % vs. 60,6 %; RR 0,96; 95% CI 0,86–1,07; p = 0,51). Významně však snížila zahájení RRT (34,8 % vs. 50,7 %; RR 0,69; 95% CI 0,60–0,79; p < 0,001; NNT 6,3) a zvýšila počet dní bez dialýzy (poměr incidence 1,10; 95% CI 1,06–1,14; p < 0,001). Byla pozorována významná interakce s hloubkou acidemie (p pro interakci = 0,006): u pacientů s pH ≤ 7,10 hydrogenuhličitan sodný snížil 90denní mortalitu (RR 0,80; 95% CI 0,68–0,93; p = 0,004), zatímco u pH > 7,10 nebyl pozorován žádný přínos (RR 1,05; 95% CI 0,92–1,21; p = 0,47). Významné interakce nebyly zjištěny pro těžké AKI (p pro interakci = 0,11) ani pro sérový laktát (p pro interakci = 0,22).

Závěr: Terapie hydrogenuhličitanem sodným nesnížila celkovou 90denní mortalitu, avšak snížila potřebu RRT a naznačila přínos pro mortalitu u pacientů s nejhlubší acidemií (pH ≤ 7,10). Tato zjištění vybízejí k přehodnocení současných paradigmat s cílem včasné korekce těžké metabolické acidemie k předejití RRT u některých pacientů.

Critical Care (2026) 30:382, doi: 10.1186/s13054-026-06206-3

Zeyuan He, Haiming Huang, Ying Wang, et al.

Cílem této prospektivní randomizované studie bylo zhodnotit vliv dexmedetomidinu na farmakokinetiku a farmakodynamiku ropivakainu při bloku lumbálního plexu (LPB) u jednostranných operací dolní končetiny a stanovit dávkovací schéma ropivakainu v kombinaci s dexmedetomidinem pro LPB. Sledované parametry zahrnovaly farmakokinetické parametry ropivakainu (maximální koncentrace, distribuční objem, čas do maximální koncentrace), nástup a trvání senzorického bloku. Pacienti byli randomizováni do 3 skupin: kontrolní skupina (samotný ropivakain) a dvě skupiny s ropivakainem v kombinaci s 0,25 nebo 0,5 µg·kg-1 dexmedetomidinu, vše podáno perineurálně. Pomocí Bayesovské metody byla simulována dávkování ropivakainu v rozmezí tělesné hmotnosti 56–76 kg pro identifikaci dávek, při kterých plazmatické koncentrace přesahují práh toxicity (4,3 ± 0,6 µg·mL-1).

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 46 pacientů. Farmakokinetika ropivakainu byla nejlépe popsána dvoukompartmentovým modelem, přičemž tělesná hmotnost a současné podání dexmedetomidinu byly významnými kovariátami. Modelovaná toxická dávka se s nárůstem tělesné hmotnosti z 56 na 76 kg snížila z 4,9 na 3,0 mg·kg-1 (s 0,5 µg·kg-1 dexmedetomidinu) a z 3,3 na 2,1 mg·kg-1 (bez dexmedetomidinu). Přidání 0,5 µg·kg-1 dexmedetomidinu významně snížilo maximální koncentraci ropivakainu (rozdíl průměrů 0,8 µg·mL-1; 95% CI 0,5–1,2 µg·mL-1; P < 0,0001), zvýšilo zdánlivý distribuční objem (33,1 l; 95% CI 13,4–52,8 l; P = 0,013), prodloužilo čas do dosažení maximální koncentrace (5 minut; 95% CI 1–9; P = 0,011), zkrátilo dobu nástupu senzorického bloku (5 minut; 95% CI 2–6; P < 0,0001) a prodloužilo dobu trvání senzorického bloku (175 minut; 95% CI 55–294; P = 0,005). Přidání 0,25 µg·kg-1 dexmedetomidinu výsledky ve srovnání se samotným ropivakainem nezměnilo.

Závěr: Dexmedetomidin významně ovlivňuje farmakokinetiku a farmakodynamiku ropivakainu při LPB. Při kombinaci 0,5 µg·kg-1 dexmedetomidinu s ropivakainem pro LPB u dospělého pacienta o hmotnosti 66 kg by maximální dávka ropivakainu neměla přesáhnout 3,7 mg·kg-1.

Anesth Analg . 2026 Aug 1;143(2):355-363. doi: 10.1213/ANE.0000000000007871.

Arnaud W. Thill, Louis Chamblet, Stéphanie Ragot, et al.

 Cílem této observační studie (na základě dvou multicentrických klinických studií) bylo zjistit, zda použití vysokoprůtokové nosní kanyly (HFNC) místo standardního kyslíku během přestávek v neinvazivní ventilaci (NIV) po extubaci snižuje riziko selhání extubace u vysoce rizikových pacientů. Primárním sledovaným parametrem byl podíl pacientů se selháním extubace (reintubace nebo úmrtí do 7 dnů po extubaci). Do studie bylo zařazeno 1077 pacientů s vysokým rizikem selhání extubace (věk > 65 let nebo přítomné kardiální či respirační onemocnění), kteří po extubaci dostávali profylaktickou NIV střídanou buď s HFNC (NIV/HFNC), nebo se standardním kyslíkem (NIV/O2).

Výsledky: Po extubaci dostávalo NIV/HFNC 655 pacientů (61 %) a NIV/O2 422 pacientů (39 %). Míra selhání extubace v 7. dni byla významně nižší u NIV/HFNC než u NIV/O2 (13,7 % vs. 18,5 %; rozdíl -4,7 % [95% CI -9,4 % až -0,3 %]; p = 0,036). Po adjustaci metodou G-computation nebyla NIV/HFNC účinnější než NIV/O2 ve snížení rizika selhání extubace, s odhadovaným upraveným rozdílem -3,9 % [95% CI -8,7 % až 0,9 %]. Míra reintubace byla u NIV/HFNC významně nižší než u NIV/O2 do 48 hodin, po 48 hodinách se však již významně nelišila.

Závěr: Přestože upravená analýza nepotvrdila příznivé neupravené výsledky, HFNC během přestávek v NIV by mohla snižovat riziko selhání extubace a zaslouží si ověření v dalších klinických studiích.

Intensive Care Med (2026) 52:1650–1661, doi: 10.1007/s00134-026-08544-w

Danae Goetze, Jan Rémi, Christoph Leithner, Victoria Diethei, et al.

Cílem této prospektivní multicentrické observační studie bylo zhodnotit přesnost doporučených prognostických markerů do 14 dnů po zástavě oběhu (CA) v predikci nepříznivého výsledku ve 12. měsíci u pacientů bez ukončení život udržující léčby (WLST) během prvních čtyř týdnů po CA. Sledované parametry zahrnovaly pupilární a rohovkový reflex (PLR + CR), EEG, somatosenzorické evokované potenciály (SEP), koncentrace neuron-specifické enolázy (NSE) a nejlepší skóre Coma Recovery Scale-Revised (CRS-R); nepříznivý výsledek byl definován jako skóre modifikované Rankinovy škály 4–6 ve 12. měsíci.

Do prospektivní observační studie bylo v osmi nemocnicích zařazeno 101 dospělých pacientů, kteří zůstávali v komatu 72 hodin po CA, po vyloučení pacientů s WLST během prvních čtyř týdnů, cévní mozkovou příhodou, preexistující poruchou vědomí nebo terminálním nádorovým onemocněním.

Výsledky: Nepříznivý výsledek nastal u 67,3 % pacientů. Jednotlivé markery vykazovaly vysokou specificitu, ale omezenou senzitivitu, s proměnlivou mírou falešné pozitivity (FPR). Opakovaná hodnocení a kombinace dvou nebo více nepříznivých markerů výrazně snížily FPR. Do 14 dnů byla přítomnost dvou nebo více nepříznivých markerů bez falešně pozitivních výsledků silně asociována s nepříznivým výsledkem (upravený OR 34,7). Přidání nejlepšího skóre CRS-R k zavedeným markerům významně zlepšilo prognostickou diskriminaci (AUC 0,925 vs. 0,888).

Závěr: U pacientů, kteří zůstávali v komatu tři dny po zástavě oběhu a u nichž je klinicky relevantní multimodální prognostikace, doporučené hodnocení identifikovalo pacienty s nepříznivým výsledkem s vysokou specificitou, konzistentní s výsledky předchozích multimodálních prognostických kohort. Nejlepší skóre CRS-R přineslo dodatečnou prognostickou hodnotu, zejména v případech nejisté prognózy, a podporuje jeho začlenění do multimodálních hodnoticích rámců.

Critical Care (2026) 30:391, doi: 10.1186/s13054-026-06209-0

Anna K. Barker , Akihiko Nishimura, Mark Nuppnau, et al.

Cílem této retrospektivní kohortové studie bylo zhodnotit trendy v používání polohování na břiše (proning) u pacientů na umělé plicní ventilaci (UPV) v období před pandemií, během pandemie COVID-19 a po ní. Primárním sledovaným parametrem byl  podíl pacientů splňujících kritéria hypoxemie, u nichž byla použita poloha na břiše do 12 hodin od splnění kritérií. Do studie byli zařazeni pacienti na UPV s přetrvávající středně těžkou až těžkou hypoxemií (PaO2/FiO2 ≤ 150 mmHg, FiO2 ≥ 0,6 a PEEP ≥ 5 cm H2O) ze 37 severoamerických nemocnic.

Výsledky: Z 5944 pacientů splňujících kritéria pro polohování na břiše byla tato metoda použita u 2155 (36,2 %): 11,0 % před pandemií, 51,9 % během pandemie a 25,6 % po pandemii. Upravený poměr šancí (OR) pro použití polohování na břiše během pandemie oproti období před pandemií činil 7,6 (95% CI 5,5–10,4) a během pandemie oproti období po pandemii 2,7 (95% CI 1,8–3,9). Míra polohování na břiše se výrazně lišila mezi nemocnicemi (medián OR 2,9 [95% CrI 1,9–5,3] před pandemií, 1,9 [95% CrI 1,6–2,3] během pandemie a 2,3 [95% CrI 1,8–3,3] po pandemii). Pacienti SARS-CoV-2 pozitivní v pandemickém období měli vyšší míru polohování na břiše oproti SARS-CoV-2 negativním pacientům ve stejném období (OR 5,1; 95% CI 4,1–5,6), stejně jako pandemičtí pacienti bez SARS-CoV-2 oproti pacientům před pandemií (OR 3,8; 95% CI 2,7–5,2). Rozdíl mezi SARS-CoV-2 negativními pandemickými pacienty a pacienty po pandemii byl menší a nevýznamný (OR 1,3; 95% CI 0,9–1,8).

Závěr: V severoamerické kohortě pacientů splňujících kritéria pro polohování na břiše jeho použití během pandemie vzrostlo a následně pokleslo. Jsou zapotřebí intervence, které zlepší a udrží implementaci tohoto doporučeného postupu.

Critical Care Medicine, DOI: 10.1097/CCM.0000000000007148

Karim Kouz., Pawel Sierzputowski, Alparslan Turan, et al.

Cílem této monocentrické randomizované klinické studie bylo ověřit hypotézu, že oscilometrické měření arteriálního tlaku v intervalech 2,5 minuty oproti 5 minutám snižuje intraoperační hypotenzi u pacientů podstupujících nekardiochirurgický výkon v celkové anestezii. Primárním sledovaným parametrem byla míra intraoperační hypotenze vyjádřená jako časově vážený průměr středního arteriálního tlaku (MAP) pod 65 mmHg; sekundárním sledovaným parametrem bylo časově vážené kumulativní množství noradrenalinu vztažené na tělesnou hmotnost.

Výsledky: Do analýzy primárního sledovaného parametru bylo zahrnuto 132 pacientů ve skupině s intervalem 2,5 minuty a 131 pacientů ve skupině s intervalem 5 minut. Medián (IQR) časově váženého průměru MAP pod 65 mmHg činil 0,00 (0,00; 0,04) mmHg ve skupině 2,5 minuty a 0,00 (0,00; 0,21) mmHg ve skupině 5 minut (odhadovaný posun polohy -1,40 × 10-5 mmHg; 95% CI -6,64 × 10-5 až 2,93 × 10-6 mmHg; P = 0,27). Alespoň jednu minutovou epizodu MAP pod 50 mmHg mělo 7 pacientů (5,3 %) ve skupině 2,5 minuty versus 13 pacientů (9,9 %) ve skupině 5 minut (P = 0,24). Medián (IQR) kumulativního množství noradrenalinu vztaženého na tělesnou hmotnost činil 0,05 (0,03; 0,08) µg·kg-1·min-1 ve skupině 2,5 minuty a 0,05 (0,02; 0,08) µg·kg-1·min-1 ve skupině 5 minut (P = 0,40).

Závěr: U pacientů podstupujících elektivní nekardiochirurgický výkon s nízkým až středním rizikem v celkové anestezii byl arteriální tlak díky noradrenalinu udržován v úzkém rozmezí a míra intraoperační hypotenze byla nízká bez ohledu na zvolený interval měření. Přestože oscilometrické měření v intervalu 2,5 minuty ve srovnání s 5 minutami nesnížilo časově vážený průměr MAP pod 65 mmHg, autoři nevylučují, že měření v kratším intervalu může pomoci snížit výskyt hluboké hypotenze.

Anesthesiology 145(2):p 291-299, August 2026., doi: 10.1097/ALN.0000000000006140

Jayshil J. Patel a Stephen A. McClave

Cílem tohoto přehledového článku bylo přiblížit téma nutričních požadavků a strategie výživy u kriticky nemocných dospělých pacientů v akutní fázi kritického onemocnění.V akutní fázi kritického onemocnění dochází u dospělých pacientů k výraznému katabolismu, zánětu, úbytku svalové hmoty a dysfunkci střeva, což ovlivňuje jejich nutriční požadavky. Časná enterální výživa podporuje integritu střeva a zdraví mikrobiomu, studie však prokázaly, že časná krátkodobá parenterální výživa je bezpečnou alternativou, pokud enterální výživa není možná.

Velké studie prokázaly, že časné podávání plné dávky energie nepřináší oproti restriktivnímu dávkování žádný přínos a může zvyšovat výskyt gastrointestinálních a metabolických komplikací, což podporuje restriktivní nutriční strategii, zejména u pacientů s oběhovým šokem nebo rizikem refeeding syndromu. Podobně velké studie neprokázaly výhodu vysokodávkového oproti standardnímu dávkování bílkovin a naznačují možnou škodlivost u pacientů s akutním poškozením ledvin. Vzhledem k častému výskytu nežádoucích příhod při enterální výživě vyžaduje bezpečné podávání výživy postupné navyšování, strategie prevence refeeding syndromu, kontrolu glykemie a upuštění od rutinního monitorování reziduálního objemu žaludku.

Závěr: Heterogenita pacientů zdůrazňuje potřebu přesné, biomarkery řízené a fázově specifické nutriční péče k zachování svalové hmoty a zlepšení zotavení.

N Engl J Med 2026;395:162–174, DOI: 10.1056/NEJMra2506111

Caroline Phillips, Manpreet Bahra, Yavor Metodiev, et al.

Cílem tohoto konsenzuální doporučení na základě literárního přehledu a modifikovaného třífázového Delphi procesu bylo formulovat aktualizovaná, na důkazech založená doporučení pro nezbytná opatření prevence infekce při jednorázové spinální anestezii. Sledované parametry zahrnovaly riziko infekčních komplikací, dobu potřebná k provedení spinální anestezie, doporučení pro prevenci infekce u operatéra a asistence.

Výsledky: Bylo identifikováno celkem 239 odborných článků, z nichž 39 bylo vybráno k plnému textovému hodnocení. Na základě přehledu bylo vytvořeno 10 výroků a 11 doporučení. Všechny tři kola Delphi procesu dokončilo 32 odborníků a jeden zástupce pacientů. Konsenzu bylo dosaženo u osmi výroků a 11 doporučen. Při single-shot spinální anestezii u nekomplikovaných dospělých pacientů není rutinní použití sterilního pláště považováno za nezbytné. Zásadní je však důsledná asepse zahrnující chirurgickou dezinfekci rukou a předloktí, sterilní rukavice a roušky, pokrývku hlavy a novou chirurgickou ústenku. Sterilní plášť má být vždy dostupný a jeho použití je vhodné zejména při riziku narušení asepse, obtížném či delším výkonu a u méně zkušených anesteziologů; pokud je použit, doporučuje se preferovat plášť opakovaně použitelný. Asistent, který nemanipuluje se sterilním materiálem ani sterilním polem, nemusí provádět chirurgickou dezinfekci rukou ani používat sterilní rukavice či plášť, měl by však mít pokrývku hlavy a chirurgickou ústenku.

Závěr: Toto konsenzuální stanovisko definuje nezbytná aseptická opatření pro jednorázovou spinální anestezii u nekomplikovaných dospělých pacientů. Ačkoli by rutinní použití sterilních plášťů nemělo být považováno za povinné, základní aseptické postupy jako účinná hygiena rukou a použití roušky zůstávají nezbytné. Tato doporučení podporují přiměřený a udržitelný přístup k prevenci infekcí.

Anaesthesia 2026, 81, 1257–1268, doi: 10.1111/anae.70212

Ling-I. Hsu., Jen-Wei Chen, Hao-Wei Hsu et al.

Cílem této retrospektivní studie s daty z databáze s propensity-score párováním bylo porovnat účinnost a bezpečnost topického, intravenózního (IV) a perorálního podání kyseliny tranexamové (TXA) u jednostranné totální náhrady kyčelního a kolenního kloubu. Sledované parametry zahrnovaly potřebu transfuze erymasy, nežádoucí příhody do 60 dnů po propuštění (žilní tromboembolismus, infekce, ranné komplikace, poškození ledvin). Na základě tchajwanské národní databáze zdravotního pojištění (2012–2021) bylo provedeno šest srovnání metodou propensity-score párování: topická TXA versus žádná, IV TXA versus žádná, perorální TXA versus žádná, topická versus IV, kombinace topické a 1,0 g IV versus topická samotná, a kombinace IV a 1,0 g topické versus IV samotná.

Výsledky: Ve srovnání s pacienty bez TXA byly všechny způsoby podání spojeny s nižším rizikem transfuze (topická: RR 0,45; 95% CI 0,41–0,48; P < 0,001; IV: RR 0,80; 95% CI 0,79–0,84; P < 0,001; perorální: RR 0,82; 95% CI 0,73–0,92; P = 0,007). Topická a IV TXA měly srovnatelné riziko (RR 1,09; 95% CI 0,96–1,24; P > 0,999) a kombinované podání nebylo spojeno s odlišným rizikem oproti samotné cestě podání. Topická TXA byla spojena s největším snížením předpokládaného rizika transfuze při nízkém dávkovém rozmezí 0–3,0 g (-3087 na 10 000 [-2886; -3276]). TXA celkově nebyla spojena se zvýšeným rizikem žilního tromboembolismu (VTE), infekce ani ranných komplikací. U pacientů s předchozím cévním onemocněním bez farmakologické profylaxe byl pozorován vyšší výskyt VTE při topické TXA, tento rozdíl však po adjustaci na zavádějící faktory nebyl významný. TXA nebyla celkově spojena s poškozením ledvin, avšak vysoká dávka IV (nad 3,0 g) nebo perorální TXA (nad 8,0 g) zvyšovala predikované riziko (přibližně o 10 %) u pacientů s preexistujícím onemocněním ledvin.

Závěr: Podání TXA bylo spojeno s výrazným snížením potřeby transfuze bez celkového zvýšení nežádoucích příhod. Žádný způsob podání ani jejich kombinace nebyly jednoznačně lepší. U pacientů s onemocněním ledvin je namístě opatrnost při vyšších dávkách IV nebo perorální TXA a souvislost mezi topickou TXA a VTE u vysoce rizikových pacientů si zaslouží další zkoumání.

Anesthesiology. 2026 Aug 1;145(2):359-372. doi: 10.1097/ALN.0000000000006114.