Publikace 2026 září

Qiuying Yu, Ziyang Wu, Qinggang Ge, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy bylo zhodnotit účinnost a bezpečnost systémové profylaktické antibakteriální léčby u pacientů na umělé plicní ventilaci. Zahrnuty byly randomizované kontrolované studie (RCT) hodnotící profylaktické podání systémových antibakteriálních léků u pacientů na umělé plicní ventilaci na JIP.

Výsledky: Zahrnuto bylo 11 RCT s 5 562 pacienty. Výsledky metaanalýzy prokázaly, že systémová profylaktická antibakteriální léčba pravděpodobně snižuje incidenci VAP (RR 0,65; 95% CI 0,55-0,77; střední jistota) a incidenci časné VAP (RR 0,52; 95% CI 0,41-0,66; střední jistota), pravděpodobně však nesnižuje nemocniční mortalitu (RR 0,85; 95% CI 0,68-1,06; střední jistota) ani dobu trvání umělé plicní ventilace (rozdíl průměrů [MD] -0,32; 95% CI -0,79 až 0,16; střední jistota) a pravděpodobně nesnižuje délku hospitalizace (MD -1,56; 95% CI -5,15 až 2,02; nízká jistota). Subanalýzy naznačily, že systémová profylaktická antibakteriální léčba pravděpodobně snižuje VAP u pacientů s poraněním mozku. Nebylo pozorováno zvýšené riziko lékové rezistence ani nežádoucích příhod.

Závěr: Systémová profylaktická antibakteriální léčba pravděpodobně snižuje incidenci časné i celkové VAP u pacientů na umělé plicní ventilaci, pravděpodobně však nesnižuje nemocniční mortalitu. Subanalýzy naznačily možný přínos u pacientů s poraněním mozku. Vzhledem k neúplnému reportování bezpečnosti by budoucí výzkum měl zahrnovat komplexní surveillance rezistence a analýzy nákladové efektivity.

Crit Care Med 2026 Aug 1;54(8):2102-2111. doi: 10.1097/CCM.0000000000007183

Pierre-Grégoire Guinot, Guillaume Besch, Lysiane Jonval, et al.

Tato randomizovaná, kontrolovaná, zaslepená, multicentrická studie superiority se zabývala možností snížení pooperačních komplikací v kardiochirurgii za použití anestezie bez opioidů (opioid-free anesthesia-OFA). Primárním sledovaným parametrem byl kompozitní ukazatel pooperačních neurologických, respiračních, kardiovaskulárních nebo renálních komplikací a/nebo úmrtí do 30 dnů po operaci.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 320 dospělých pacientů (průměrný věk 66,4 ± 10,5 roku; 247 mužů [77,2 %]) podstupujících elektivní kardiochirurgický výkon s mimotělním oběhem. Pacienti byli randomizováni k podání buď OFA (n = 159), zahrnující intravenózní ketamin, dexamethason, lidokain a síran hořečnatý, nebo opioidní anestezii se sufentanilem (n = 161). K primárnímu sledovanému parametru došlo u 120 pacientů (75,4 %) ve skupině OFA oproti 136 pacientům (84,5 %) v kontrolní skupině (RR 0,90; 95% CI 0,80-0,99; p = 0,049). Index fragility pro primární sledovaný parametr byl 1. OFA byla spojena s významným snížením kardiovaskulárních komplikací (64,2 % vs. 75,2 %; RR 0,86; 95% CI 0,74-0,99; p = 0,031), zejména pooperačního poškození myokardu (61,6 % vs. 72,1 %), a trávicích komplikací (2,5 % vs. 11,2 %; RR 0,22; 95% CI 0,08-0,65; p = 0,007). Ve skupině OFA nedošlo k žádnému úmrtí, zatímco v kontrolní skupině zemřelo šest pacientů (p = 0,014).

Závěr: U pacientů podstupujících kardiochirurgický výkon s mimotělním oběhem může anestezie bez opioidů snížit výskyt kompozitních pooperačních komplikací ve srovnání s opioidní anestezií. Index fragility primárního sledovaného parametru naznačuje, že tyto výsledky je třeba považovat za hypotézu generující a vyžadují potvrzení v rozsáhlejších studiích.

Anesthesiology 2026; 145:557-68 doi:10.1097/ALN.0000000000006164

Daniel I. Sessler, Lorenzo Pradelli, Massimiliano Povero, et al.

Tato studie představuje novou metaanalýzu zaměřenou na poškození ledvin, jejímž cílem bylo doplnit metaanalýzu perioperačního použití hydroxyethylškrobu z roku 2021 o 45 studií a 6 895 pacientů. Zaměřena byla na akutní poškození ledvin a změnu koncentrace kreatininu z předoperačního na pooperační stav u chirurgických pacientů. Ve vybraných studiích byl použit HES 130/0,4 nebo HES 130/0,42, bez omezení na typ chirurgického výkonu nebo typ roztoku.

Výsledky: Bylo zahrnuto 114 studií (2009-2026) s 13 951 pacienty. Většina studií měla nízké riziko zkreslení a nebyl zjištěn žádný důkaz publikačního zkreslení. Pacienti podstupovali velké kardiochirurgické výkony (30 %), velké břišní výkony (46 %) a jiné chirurgické výkony (24 %). Téměř všechny studie omezovaly podávání HES na méně než 24 hodin. HES 130/0,4 nebo HES 130/0,42 významně nezvyšoval riziko akutního poškození ledvin (relativní riziko 1,02; 95% CI 0,91-1,16) ani nezhoršoval změnu koncentrace kreatininu z předoperačního na pooperační stav (-0,62 µmol/l; 95% CI -3,82 až 2,57 µmol/l). Sekvenční analýza studie prokázala silnou noninferioritu pro změnu koncentrace kreatininu a dostatečnou informační velikost souboru. HES významně nezhoršil žádný jiný hodnocený výsledek, včetně celkových nebo závažných nežádoucích příhod a mortality.

Závěr: Současné roztoky hydroxyethylškrobu nezpůsobují poškození ledvin u chirurgických pacientů.

Anesthesiology 2026; 145:591-603 doi:10.1097/ALN.0000000000006163

Borja Barrachina, Cristina Vinuesa, Ibai Iriarte, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy studií bylo srovnání minimálně invazivní zařízení pro analýzu pulzové vlny s referenčními technikami. Metodologická kvalita byla hodnocena pomocí předem definovaného hodnocení vhodnosti. Byly použity modely s náhodnými efekty (metafor, R 4.3.2) s logaritmickou a logitovou transformací dle potřeby.

Výsledky: Zahrnuto bylo 50 studií; 49 poskytlo data o přesnosti/preciznosti a všech 50 poskytlo data o schopnosti sledování trendu, což představuje 69, resp. 70 linií analýzy.Napříč všemi zařízeními a prostředími byla souhrnná bias 0,09 l/min (95% interval spolehlivosti [CI], -0,05 až 0,23) a souhrnná procentuální chyba 48,3 % (nevážený průměr 49,0 %; 95% CI 45,8-52,2). Globální analýzy trendu prokázaly souhrnnou shodu ve čtyřech kvadrantech 72,6 % (95% CI 67,9-77,4) a shodu v polárním grafu ±30° 63,2 % (95% CI 54,9-71,5). Heterogenita byla extrémní (I2 > 95 % ve všech analýzách). Subanalýzy prokázaly nižší procentuální chybu na jednotce intenzivní péče (JIP) (≈42 %) než u nekardiochirurgických výkonů (≈55 %) a příznivější výsledky ve studiích s deklarovaným konfliktem zájmů (≈44 % vs. 51 %; p < 0,05). Zařízení MostCare a Argos dosáhla shody ve čtyřech kvadrantech > 90 % a polární shody blízké akceptovaným prahovým hodnotám, tyto odhady však vycházely z malého počtu studií. Analýzy citlivosti omezené na datové soubory vysoké kvality přinesly výsledky velmi podobné celkovým odhadům.

Závěr: Minimálně invazivní zařízení pro analýzu pulzové vlny nedosahují dostatečné přesnosti ani schopnosti sledování trendu, aby byla zaměnitelná s referenčními technikami. Napříč zařízeními, klinickými prostředími a metodologickou kvalitou přetrvává extrémní heterogenita. Rozdíly spojené s konfliktem zájmů a mezi populacemi JIP a nekardiochirurgických výkonů naznačují, že výkonnost je závislá na kontextu a ovlivněna sponzorstvím studie. Společně s nedávnými důkazy a novými metodologickými standardy pro validaci srdečního výdeje výsledky zdůrazňují potřebu transparentnějších algoritmů, důsledného reportování schopnosti sledování trendu a standardizovaných validačních rámců, než budou tyto technologie považovány za spolehlivé pro řízení hemodynamického managementu.

Anesthesia & Analgesia 143(3):p 521-535, September 2026. | DOI: 10.1213/ANE.0000000000008008

Jia-Jin Chen, Tao-Han Lee a Chih-Hsiang Chang.

Cílem bylo systematicky zhodnotit účinky hydrogenuhličitanu sodného u kriticky nemocných pacientů. Primárním sledovaným parametrem byla náhrada funkce ledvin (renal replacement therapy-RRT); sekundárními parametry byly mortalita, délka pobytu na JIP, dny bez ventilátoru a dny bez vazopresorů. Byly provedeny Hartung-Knappovy metaanalýzy s náhodnými efekty a sekvenční analýza studie (TSA) pro primární sledované parametry. Pro analýzu citlivosti byly použity Bayesovské metaanalýzy s náhodnými efekty a neinformativními a slabě informativními apriorními rozděleními.

Výsledky: Zahrnuty byly čtyři studie s 1 111 pacienty. Hydrogenuhličitan sodný vykazoval nesignifikantní trend k nižší mortalitě (relativní riziko [RR] 0,84; 95% CI 0,55-1,30); TSA prokázala, že kumulativní velikost souboru zůstává výrazně pod požadovanou informační velikostí a efekt na mortalitu zůstává neprůkazný. Hydrogenuhličitan sodný významně snížil užití RRT (RR 0,69; 95% CI 0,61-0,78) a TSA podpořila jednoznačný důkaz přínosu. Bayesovské analýzy odhadly posteriorní pravděpodobnost jakéhokoli snížení mortality (RR < 1) a snížení užití RRT na 90,4 %, resp. 94,6 %. Sekundární sledované parametry zůstaly nepřesné, s trendem k vyššímu počtu dnů bez vazopresorů.

Závěr: U kriticky nemocných dospělých pacientů s akutní metabolickou acidózou hydrogenuhličitan sodný významně snižuje potřebu RRT, Bayesovské analýzy naznačují možnost přínosu z hlediska mortality, současné důkazy však zůstávají neprůkazné. K potvrzení účinnosti hydrogenuhličitanu sodného na mortalitu jsou zapotřebí rozsáhlejší RCT nebo kvalitní observační studie z reálné klinické praxe.

Crit Care Med . 2026 Aug 1;54(8):1870-1877.

Tong J. Gan, Zhaosheng Jin, Sabry Ayad, et al.

Pooperační nauzea a zvracení (PONV) je častou nežádoucí příhodou po chirurgickém výkonu a anestezii. Optimální management PONV vyžaduje multidisciplinární přístup s péčí založenou na důkazech a odpovídající institucionální infrastrukturou. Páté konsenzuální doporučení sdružilo mezinárodní multidisciplinární panel expertů k revizi dostupné vědecké literatury s cílem poskytnout komplexní, na důkazech založenou aktualizaci managementu PONV.

Výsledky: Toto je exekutivní souhrn 5. konsenzuálního doporučení pro PONV. Kompletní dokument doporučení je dostupný jako doplňkový digitální obsah (Supplemental Digital Content 1, příloha 1, https://links.lww.com/AA/F568). Pátá konsenzuální doporučení pro management pooperační nauzey a zvracení (PONV) zdůrazňují systematické hodnocení rizika, snižování základního emetogenního rizika a multimodální profylaxi. U dospělých je doporučeno podání dvou profylaktických intervencí již při jakémkoli riziku PONV, nejčastěji kombinace 5-HT3 antagonisty (např. ondansetronu) a dexamethasonu; u vysoce rizikových pacientů lze zvážit další antiemetikum z jiné farmakologické skupiny. Současně se doporučuje minimalizovat opioidy, využívat multimodální analgezii a regionální techniky, preferovat propofolovou TIVA před volatilními anestetiky, omezit N₂O a zajistit adekvátní hydrataci. Při vzniku PONV navzdory profylaxi má být k rescue léčbě zvolen lék z jiné farmakologické skupiny, než byla použita preventivně. U dětí se doporučuje jedno antiemetikum při nulovém riziku a kombinace alespoň dvou antiemetik (nejlépe ondansetron + dexamethason) při přítomnosti rizikových faktorů; u vysoce rizikových dětí je kladen důraz především na kombinaci farmakologické profylaxe se snížením základního rizika. U pacientů s vysokým rizikem nauzey a zvracení po propuštění (PDNV) je vhodné zvážit dlouhodobě působící profylaxi.

Závěr: Tato doporučení přináší aktualizaci témat zahrnujících rizikové faktory PONV, intervence ke snížení rizika, možnosti jednotlivých a kombinovaných antiemetik pro PONV a pooperační nauzeu a zvracení po propuštění (PDNV), management PONV u dětí, farmakoekonomiku a management PONV v rámci programů zrychlené rekonvalescence (ERP). Diskutováno je také zdůvodnění aktualizovaného algoritmu managementu PONV.

Anesthesia & Analgesia 143(3):p 497-513, September 2026. | DOI: 10.1213/ANE.0000000000007816

Pierre-Grégoire Guinot, Vivien Berthoud, Agnes Soudry-Faure, et al.

Cílem této multicentrické, dvojitě zaslepené, randomizované, paralelní, placebem kontrolovaná studie bylo zhodnotit účinnost a bezpečnost jednorázové dávky levosimendanu u pacientů podporovaných VA-ECMO, kteří splňovali předem definovaná kritéria pro odpojování. Primárním sledovaným parametrem bylo selhání odpojení od VA-ECMO, definované jako absence úspěšného odpojení do 48 hodin, nutnost jiné oběhové podpory nebo úmrtí do 7 dnů od odpojování.

Výsledky: Osmdesát pacientů z pěti center splňujících kritéria pro odpojování od VA-ECMO bylo randomizováno v poměru 1:1 k podání buď levosimendanu (0,2 µg·kg⁻¹·min⁻¹), nebo placeba po dobu 24 hodin. Vzhledem k zastavení financování nebylo možné uskutečnit nábor plánovaného počtu pacientů. Finální analýza podle modifikovaného záměru léčby zahrnovala 80 pacientů (40 ve skupině s levosimendanem a 40 v kontrolní skupině). K selhání odpojení od VA-ECMO došlo u 25 % pacientů v obou skupinách - levosimendanové i placebové (poměr šancí 1,00 [95% CI 0,36-2,75]; p = 1,00). Akutní poškození ledvin ve 30. dni bylo významně častější ve skupině s levosimendanem (62,5 % vs. 38,5 %; poměr šancí 2,67 [95% CI 1,08-6,62]; p = 0,03). Pacienti léčení levosimendanem vyžadovali více vazopresorické podpory (47,5 % vs. 28,2 %; p = 0,07) a měli delší pobyt na jednotce intenzivní péče (12 [7-24] vs. 6 [4-13] dnů; p = 0,02). Mortalita ve 30. dni (18,0 % vs. 33,3 %; p = 0,07) a v 1. roce (31,6 % vs. 51,4 %; p = 0,08) se mezi skupinami významně nelišila.

Závěr: Podání levosimendanu nesnížilo výskyt selhání odpojení od VA-ECMO u pacientů, kteří již splňovali kritéria pro odpojování; klinicky významný přínos nebo poškození však nelze vyloučit. Pozorovaná vyšší incidence akutního poškození ledvin a delší pobyt na jednotce intenzivní péče ve skupině s levosimendanem jsou hypotézu generující a vyžadují potvrzení v rozsáhlejších, adekvátně dimenzovaných studiích.

Anesthesiology. 2026 Sep 1;145(3):676-688. doi: 10.1097/ALN.0000000000006143.

Michael Sirimaturos, Kimia Honarmand, Micah T. Long, et al.

Cílem bylo provést aktualizovaný systematický přehled a metaanalýzu účinnosti a bezpečnosti intenzivních (INT) oproti konvenčním (CONV) cílovým hodnotám glykemie (BG) u kriticky nemocných dospělých pacientů na inzulinových infuzích. Zařazeny byly randomizované kontrolované studie (RCT) hodnotící dospělé, kriticky nemocné pacienty na inzulinových infuzích srovnávající cíle INT vs. CONV z hlediska účinnosti a bezpečnosti. Byly zaznamenány metodologické charakteristiky studií, populace pacientů, intervence a data výsledků.

Výsledky: Bylo zahrnuto 45 RCT s 32 215 pacienty. Mezi cíli INT a CONV nebyly zjištěny rozdíly v nemocniční mortalitě ani mortalitě na JIP. Cíle INT byly spojeny s kratší délkou pobytu na JIP (LOS), nižším výskytem infekcí a kritické polyneuropatie (CIP); cíle INT však vykazovaly 3,6krát vyšší riziko závažné hypoglykemie. Většina studií s významnými rozdíly obsahovala závažné nekonzistence nebo riziko zkreslení. V subanalýzách vykazovaly cíle INT příznivější neurologické výsledky u neurologických pacientů na JIP, kratší LOS na JIP u smíšených JIP populací a nižší mortalitu na JIP v podskupině kardiochirurgických pacientů.

Závěr: Intenzivní cílové hodnoty glykemie prokázaly mírné až střední zlepšení u několika důležitých sekundárních výsledků, včetně LOS, infekcí a kritické polyneuropatie, byly však spojeny s 3,6krát vyšším rizikem závažné hypoglykemie. V mortalitě na JIP ani v nemocnici nebyly zjištěny rozdíly. Cíle INT by neměly být rutinně používány místo cílů CONV při snaze minimalizovat hypoglykemii jako ukazatel bezpečnosti pacienta. Jak je však uvedeno v doporučeních Society of Critical Care Medicine, nižší cíl v rozsahu INT (110-140 mg/dl; 6,1-7,8 mmol/l) může být považován za akceptovatelný na vybraných pracovištích, kde je riziko hypoglykemie na základě rutinního hodnocení a použití optimalizovaných protokolů glykemického managementu dokumentováno jako zanedbatelné.

Critical Care Medicine 54(8):p 2090-2101, August 2026. doi: 10.1097/CCM.0000000000007175

Tanja Peters, Viktor A. Wünsch, Hannah Siebert, et al.

Cílem této analýzy bylo stanovit kritické dolní hranice interincizální vzdálenosti, které optimálně predikují obtížnou videolaryngoskopii nebo riziko selhání videolaryngoskopie a mohou vést k úvaze o alternativních nebo awake technikách.

Výsledky: Prospektivní observační studie zahrnovala 192 dospělých pacientů se zvýšeným rizikem obtížné intubace podstupujících výkony v oblasti hlavy a krku, u nichž byla jako metoda první volby použita Macintoshova videolaryngoskopie (C-MAC). Incidence obtížné videolaryngoskopické intubace byla 56,8 % (109/192). Optimální rozlišení mezi snadnou a obtížnou Macintoshovou videolaryngoskopií (nejlepší průměrné hodnoty Jd-max) bylo odvozeno z interincizálních vzdáleností mezi 23 a 35 mm. Incidence selhání Macintoshovy videolaryngoskopie byla 26,0 % (50/192) ve studovaném souboru a vykazovala jasnou inverzní korelaci s interincizální vzdáleností. Rozlišení mezi nízkým a vysokým rizikem selhání Macintoshovy videolaryngoskopie bylo optimální (nejlepší průměrné hodnoty Jd-max) mezi 21 a 23 mm. Po úvodu do anestezie se interincizální vzdálenost zvýšila u 31,8 % (61/192), zůstala nezměněna u 17,2 % (33/192), ale snížila se u 51,0 % (98/192) pacientů. Nejvyšší riziko snížení bylo zjištěno u jedinců s degenerativním onemocněním krčních kloubů (poměr šancí [OR] = 6,43 [1,27-32,5]; p = 0,02), nejnižší u pacientů s obličejovými zlomeninami (OR = 0,27 [0,08-0,92]; p = 0,04) ve srovnání s referenční kategorií.

Závěr: Výsledky naznačují, že u jedinců s předpokládaně obtížným zajištěním dýchacích cest interincizální vzdálenost pod 21-23 mm signalizuje zvýšené riziko selhání Macintoshovy videolaryngoskopie a může vést k volbě alternativní nebo awake techniky. Je třeba postupovat obezřetně, neboť otevření úst se po úvodu do anestezie často snižuje. Výsledky by neměly být extrapolovány na rutinní intubace u nekomplikovaných pacientů.

Anesth Analg 2026;143:578-587, doi: 10.1213/ANE.0000000000007838

F. Balamuth, S.L. Weiss, E. Long, et al.

V této pragmatické klinické studii provedené na 47 pohotovostních odděleních v pěti zemích byli pacienti (2 měsíce až < 18 let) s podezřením na septický šok a abnormální perfuzí randomizováni k tekutinové resuscitaci buď balancovaným roztokem, nebo 0,9% fyziologickým roztokem po dobu až 48 hodin. Primárním sledovaným parametrem byla závažná nežádoucí renální příhoda (kompozit úmrtí, nové náhrady funkce ledvin nebo přetrvávající renální dysfunkce) do 30 dnů od zařazení nebo do propuštění z nemocnice, podle toho, co nastalo dříve.

Výsledky: Z 9 041 zařazených pacientů 277 (6,1 %) ve skupině s balancovaným roztokem a 282 (6,2 %) ve skupině s 0,9% fyziologickým roztokem ze studie odstoupilo, k analýze tak zůstalo 4 235, resp. 4 247 pacientů. K primárně sledované příhodě došlo u 137 pacientů (3,4 %) ve skupině s balancovaným roztokem a u 124 pacientů (3,0 %) ve skupině s 0,9% fyziologickým roztokem (rozdíl 0,4 procentního bodu; 95% interval spolehlivosti [CI] -0,5 až 1,3; relativní riziko 1,10; 95% CI 0,88-1,40; p = 0,85). Medián počtu dnů bez hospitalizace během 28 dnů od zařazení byl 23 (IQR 19-25) v obou skupinách. Hyperchloremie se vyskytla u 868 pacientů (31,4 %) ve skupině s balancovaným roztokem a u 1 383 (49,0 %) ve skupině s fyziologickým roztokem; hypernatremie u 52 (1,8 %) a 89 (3,1 %); a hyperlaktatemie u 260 (19,8 %) a 228 (16,7 %). V ostatních bezpečnostních parametrech ani nežádoucích příhodách nebyly zjištěny rozdíly.

Závěr: U dětí léčených pro septický šok nebyl zjištěn významný rozdíl v incidenci úmrtí, nové náhrady funkce ledvin nebo přetrvávající renální dysfunkce při tekutinové resuscitaci balancovaným roztokem ve srovnání s 0,9% fyziologickým roztokem.

N Engl J Med 2026;395:870-81.DOI: 10.1056/NEJMoa2601969

B. Connolly, N. Dickson, C. Campbell, et al.

Cílem této multicentrické, open-label, randomizované studie s 2×2 faktoriálním designem, zahrnující kriticky nemocné pacienty s umělou plicní ventilací ve věku ≥ 16 let s akutním respiračním selháním a obtížně odsávatelnými sekrety. Všichni účastníci dostávali standardní péči společně s karbocysteinem (750 mg třikrát denně enterálně), 6% nebo 7% nebulizovaným hypertonickým roztokem (HTS) (4 ml čtyřikrát denně), oběma intervencemi, nebo pouze standardní péči po dobu až 28 dnů. Primárním sledovaným parametrem byla doba trvání umělé plicní ventilace (od randomizace do prvního úspěšného spontánního dýchání). Primární srovnání byla mezi jakýmkoli podáváním karbocysteinu a jeho nepodáváním a mezi jakýmkoli podáváním HTS a jeho nepodáváním, přičemž každé srovnání zahrnovalo dvě léčebné skupiny.

Výsledky: Randomizováno bylo celkem 1 956 účastníků: 486 bylo přiřazeno ke karbocysteinu, 485 k HTS, 492 k oběma intervencím a 493 pouze ke standardní péči (do primární analýzy bylo zahrnuto 472, 474, 479, resp. 478 pacientů). Nebyl zjištěn žádný důkaz interakce léčby (poměr rizik 1,01; 95% interval spolehlivosti [CI] 0,83-1,22; p = 0,91). Medián doby trvání umělé plicní ventilace byl 186,1 hodiny (95% CI 168,3-196,6) s karbocysteinem a 172,7 hodiny (95% CI 165,2-190,4) bez karbocysteinu (aOR 0,96; 95% CI 0,87-1,05; p = 0,34) a 184,5 hodiny (95% CI 165,6-194,1) s HTS a 174,3 hodiny (95% CI 166,9-192,7) bez HTS (aOR 1,00; 95% CI 0,91-1,10; p = 0,98). Klinicky významné krvácení z horní části trávicího traktu se vyskytlo významně častěji s karbocysteinem než bez něj (13 z 965 [1,4 %] vs. 2 z 966 [0,2 %]; relativní riziko 6,51; 95% CI 1,47-28,76; p = 0,01). Bronchokonstrikce vyžadující podání bronchodilatátoru se vyskytla významně častěji s HTS než bez něj (23 z 967 [2,4 %] vs. 4 z 964 [0,4 %]; relativní riziko 5,73; 95% CI 1,99-16,52; p = 0,001), stejně jako hypoxemie během nebulizace (40 z 967 [4,1 %] vs. 3 z 964 [0,3 %]; relativní riziko 13,29; 95% CI 4,12-42,83; p < 0,001). Ve skupině s kombinací obou intervencí byla hlášena jedna závažná nežádoucí reakce.

Závěr: U kriticky nemocných pacientů s akutním respiračním selháním ani karbocystein, ani HTS významně nezkrátily dobu trvání umělé plicní ventilace a oba byly spojeny s výskytem újmy.

N Engl J Med 2026;395:739-52. DOI: 10.1056/NEJMoa2603406

Sivan G. Marcus, Michael Mathis, Michael P. Bokoch, et al.

Tato observační kohortová studie využila databázi Multicenter Perioperative Outcomes Group k hodnocení praxe rychlého úvodu do anestezie (RSI) u dospělých pacientů podstupujících břišní chirurgii. Primárním cílem bylo popsat současnou praxi RSI. Autoři hodnotili užívání léků peri-indukčně a intubační techniky. Dále autoři zkoumali, jak volba nervosvalové blokády ovlivňuje outcomy pacientů. Primárním sledovaným parametrem byla 30denní mortalita. Sekundární sledované parametry zahrnovaly postindukční hypoxii, plicní komplikace a akutní poškození ledvin (AKI).

Výsledky: Napříč 13 pracovišti a 82 772 případy mělo 9 352 (11,3 %) dokumentovaný RSI. Nejčastěji používaným nervosvalovým blokátorem byl sukcinylcholin (70,5 %). Užívání sukcinylcholinu se však v průběhu sledovaného období významně snížilo (85,4 % případů RSI v roce 2015, 37,3 % v roce 2022; p < 0,0001), nahrazeno rokuroniem. Pacienti obvykle dostávali kombinaci více sedativ. Videolaryngoskopie byla používána častěji (16,2 % u RSI vs. 8,0 % u ne-RSI případů; p < 0,0001). Rokuronium nebylo spojeno s odlišným rizikem mortality (RR 0,85; 95% CI 0,67-1,09), hypoxie (RR 1,04; 95% CI 0,61-1,77), plicních komplikací (RR 0,93; 95% CI 0,81-1,06) ani AKI (RR 1,05; 95% CI 0,84-1,31) ve srovnání se sukcinylcholinem.

Závěr: Napříč pracovišti ve Spojených státech je rokuronium stále více používáno pro RSI a postupně nahrazuje sukcinylcholin. Užívání rokuronia nebylo spojeno s odlišným rizikem mortality, hypoxie, plicních komplikací ani AKI.

Anesthesiology 2026; 145:580-90 doi:10.1097/ALN.0000000000006165

Chi Ryang Chung, Suk-Kyung Hong, Danbee Kang, et al.

Cílem této multicentrické, randomizované, open label studie bylo zjistit, zda strukturovaný šestistupňový program časné mobilizace zlepšuje funkční stav při propuštění z JIP a dlouhodobé zotavení pacientů.  Dospělí pacienti se sepsí nebo respiračním selháním, u nichž se předpokládala invazivní ventilace ≥ 48 hodin, byli randomizováni (1:1) k intervenci nebo standardní péči. Primárním sledovaným parametrem bylo skóre FSS-ICU při propuštění z JIP. Sekundární sledované parametry zahrnovaly nemocniční mortalitu, svalovou sílu, fyzickou výkonnost a výsledky hlášené pacientem hodnocené v 1., 3., 6. a 12. měsíci. Analýzy se řídily principem intention-to-treat.

Výsledky: Bylo zařazeno 169 účastníků (93 intervence; 76 standardní péče). Při propuštění z JIP se skóre FSS-ICU mezi skupinami nelišilo (průměr 23,6 [SD 11,8] vs. 22,2 [SD 10,8]; p = 0,44). Ve skupině s intervencí byla mobilizace zahájena dříve (medián 30,0 vs. 45,9 hodiny), pacienti podstoupili více sezení (medián 11 vs. 4) a nashromáždili více času mobilizace (medián 330 vs. 120 minut). Pacienti, kteří dosáhli mobilizačního stupně ≥ 4 (posazení až postavení nebo vyšší), měli vyšší skóre FSS-ICU při propuštění z JIP ve srovnání s párovanou standardní péčí (průměr 30,6 vs. 23,3; p < 0,01). Dlouhodobé výsledky (EQ-5D, SF-36 PCS/MCS, IES-R-K, MoCA-BLIND a PICS) se v obou skupinách během 12 měsíců zlepšily podobně bez významných rozdílů.

Závěr: V této multicentrické randomizované kontrolované studii pacientů na umělé plicní ventilaci se sepsí nebo akutním respiračním selháním protokolizovaný program časné mobilizace nezlepšil funkční stav při propuštění z JIP ani ve 12. měsíci ve srovnání se standardní péčí.

Intensive Care Med https://doi.org/10.1007/s00134-026-08598-w

Christian Karagiannidis, Jordi Riera, Pablo Blanco-Schweizer, et al.

Cílem této randomizované kontrolované studie bylo zhodnotit, zda časná extubace usnadněná pomocí extrakorporálním odstraněním CO2 (ECCO2R) zlepšuje klinické výsledky ve srovnání se standardní umělou plicní ventilací (IMV) u pacientů s těžkou akutní exacerbací chronické plicní nemoci (AE-CHOPN) vyžadující IMV. Dospělí pacienti s akutním hyperkapnickým respiračním selháním v důsledku AE-CHOPN vyžadující IMV, u nichž extubace do 24 hodin od intubace selhala nebo nebyla možná, byli randomizováni k ECCO2R nebo bez ECCO2R. Primárním sledovaným parametrem byl kompozit úmrtí nebo závažné disability v 60. dni.

Výsledky: Randomizováno bylo 18 pacientů, poté byla studie předčasně ukončena sponzorem z finančních důvodů (plánovaný nábor: 192 pacientů). K primárnímu kompozitnímu sledovanému parametru došlo u 0/8 pacientů léčených ECCO2R oproti 3/9 hodnotitelným pacientům léčeným IMV (33 %; rozdíl rizik -33 %; 95% CI -65 % až 6 %; p = 0,21). Doba trvání IMV byla kratší ve skupině s ECCO2R (7,1 ± 2,0 vs. 24,3 ± 21,4 dne; medián 7,0 vs. 16,0 dne; rozdíl průměrů -17,2 dne; p = 0,043), což v post hoc exploratorní analýze přineslo více celkových dnů bez podpory zařízením ve 29. dni (17 ± 4 dne bez podpory zařízením oproti 8 ± 7 dne ve skupině s IMV; p = 0,011). Ventilátorová pneumonie se vyskytla u 0, resp. 3 pacientů (37,5 %). Sedace byla ve skupině s ECCO2R ukončena dříve. Závažné krvácení se vyskytlo u jednoho pacienta léčeného ECCO2R (12,5 %).

Závěr: V této předčasně ukončené studii byla časná extubace usnadněná ECCO2R pomocí zařízení s kapacitou eliminovat více než 50 % průměrné produkce CO2 spojena s kratší dobou trvání invazivní umělé plicní ventilace. Numerické trendy favorizovaly ECCO2R u několika sekundárních výsledků, interpretace je však omezena předčasným ukončením studie a velmi malým vzorkem. Jsou zapotřebí adekvátně dimenzované multicentrické studie.

Critical Care (2026) 30:458 https://doi.org/10.1186/s13054-026-06300-6

Gabriella Hrubesz, Vincent Chan, Yan Xu, et al.

Cílem této retrospektivní kohortové studie bylo popsat perioperační management antikoagulace a odhadnout 30denní rizika arteriální tromboembolie (ATE) a krvácení po přerušení VKA u dospělých pacientů s levostrannými mechanickými srdečními chlopněmi (MHV) podstupujících plánovaný invazivní výkon vyžadující přerušení VKA. Primárními sledovanými parametry byly 30denní pooperační ATE a závažné krvácení. Sekundární sledované parametry zahrnovaly klinicky relevantní nezávažné krvácení (CRNMB) a mortalitu ze všech příčin.

Výsledky: Soubor zahrnoval 373 pacientů (medián [IQR] věku 67 [60-73] let; 217 [58,2 %] mužů) s 613 přerušeními. Terapeutická přemosťující antikoagulace (bridging) byla použita předoperačně u 516 přerušení (84,2 %) a pooperačně u 193 (31,5 %) (99 z 215 [46,0 %] u mitrální nebo duální MHV vs. 94 z 398 [23,6 %] u aortální MHV). Pacienti s mitrální nebo duální (oproti aortální) chlopní a s anamnézou tromboembolie měli vyšší odhadované šance na pooperační terapeutický bridging (mitrální nebo duální vs. aortální: upravený poměr šancí [aOR] 2,90; 95% CI 1,91-4,41; anamnéza tromboembolie: aOR 1,91; 95% CI 1,05-3,46). Odhadovaná 30denní rizika ATE a závažného krvácení byla 1,5 % (95% CI 0,8-2,8 %), resp. 2,1 % (95% CI 1,2-3,6 %). Klinicky relevantní krvácení (kompozit závažného krvácení a CRNMB) se vyskytlo u 3,9 % (95% CI 2,6-5,8 %) přerušení. Došlo ke třem úmrtím (0,5 %; 95% CI 0,2-1,5 %), z toho jedno bylo přisouzeno fatální ischemické cévní mozkové příhodě. Vynechání pooperačního bridgingu bylo spojeno s vyšším odhadovaným rizikem ATE (4,9 % vs. 0,9 %; subdistribuční poměr rizik [sHR] 5,30; 95% CI 1,45-19,40; p = 0,01); tento nález již nebyl statisticky významný v landmark analýze (sHR 3,26; 95% CI 0,62-17,21).

Závěr: V této retrospektivní kohortové studii měli pacienti s mechanickými srdečními chlopněmi klinicky významná rizika perioperační ATE a krvácení. Tato data neprokazují kauzální protektivní efekt pooperačního bridgingu. Vynechání bridgingu u pacientů s MHV však bylo v exploratorních analýzách spojeno s vyšším odhadovaným rizikem ATE, a proto by k němu mělo být přistupováno obezřetně, do doby, než budou k dispozici silnější důkazy z reprezentativních kohort.

JAMA Network Open. 2026;9(9):e2632282. doi:10.1001/jamanetworkopen.2026.32282

Qiaoxi Chen, Daniel E. Singer, Edouard L. Fu, et al.

Čistý přínos perorálních antikoagulancií (OAC) u pacientů s fibrilací síní (AF) a pokročilým chronickým onemocněním ledvin (CKD) bez dialýzy zůstává nejistý.

Cílem této retrospektivní kohortové studie bylo srovnat odhadovanou účinnost a bezpečnost apixabanu oproti warfarinu a nepoužití perorálních antikoagulancií (OAC) u pacientů s fibrilací síní (AF) a pokročilým chronickým onemocněním ledvin (CKD) bez dialýzy. Expozicí bylo zahájení léčby apixabanem nebo warfarinem oproti absenci perorální antikoagulace. Primárními sledovanými parametry byly hospitalizace pro závažné krvácení, ischemickou cévní mozkovou příhodu (CMP) a jejich kompozit.

Výsledky: Studie zahrnovala 14 712 uživatelů apixabanu (7 954 žen [54,1 %]; průměrný [SD] věk 78,93 [7,35] roku), 6 335 uživatelů warfarinu (3 148 žen [49,7 %]; průměrný [SD] věk 77,47 [7,03] roku) a 21 005 pacientů bez užívání OAC (10 797 žen [51,4 %]; průměrný [SD] věk 79,59 [7,49] roku). Ve srovnání s pacienty bez užívání OAC byl apixaban spojen se zvýšenou incidencí závažného krvácení (HR 1,32 [95% CI 1,11-1,58]; RD 17,16 [95% CI 2,45-31,87] na 1000 PY) a nižší incidencí ischemické CMP (HR 0,46 [95% CI 0,32-0,66]; RD -12,67 [95% CI -20,65 až -4,69] na 1000 PY), avšak bez souvislosti s kompozitním výsledkem (HR 1,05 [95% CI 0,89-1,22]; RD 6,13 [95% CI -10,61 až 22,87] na 1000 PY). Uživatelé warfarinu měli vyšší incidenci závažného krvácení (HR 2,44 [95% CI 2,06-2,88]) a bez významného rozdílu v incidenci ischemické CMP (HR 0,87 [95% CI 0,61-1,22]), což vedlo k vyšší incidenci kompozitního výsledku ve srovnání s nepoužitím OAC (HR 1,95 [95% CI 1,69-2,26]). Ve srovnání s warfarinem byl apixaban spojen s nižším rizikem závažného krvácení (HR 0,55 [95% CI 0,46-0,65]) i ischemické CMP (HR 0,50 [95% CI 0,33-0,78]).

Závěr: U pacientů s AF a pokročilým CKD bez dialýzy byla antikoagulace spojena se sníženým rizikem ischemické CMP, avšak zvýšeným rizikem krvácení ve srovnání s nepoužitím OAC, což naznačuje, že poměr mezi snížením rizika ischemické CMP a rizikem krvácení byl příznivější pro apixaban než pro warfarin.

JAMA Network Open. 2026;9(9):e2632225. doi:10.1001/jamanetworkopen.2026.32225

Sergio Lassola, Francesco Cipulli, Eleonora Balzani, et al.

Syndrom akutní dechové tísně (ARDS) je častou a závažnou komplikací u traumatologických pacientů, vznikající na základě komplexní interakce přímého poškození tkání, systémové zánětlivé reakce a faktorů souvisejících s resuscitací. Ačkoli trauma představuje menšinu případů ARDS celkově, jeho incidence zůstává vysoká u pacientů se závažným poraněním hrudníku. Patofyziologie je nejlépe popsána modelem "vícenásobného úderu" (multi-hit), kdy po iniciálním traumatickém inzultu následuje dysregulovaná zánětlivá odpověď a další sekundární inzulty, včetně transfuze, infekce nebo tukové embolie, což v konečném důsledku vede k narušení alveolo-kapilární bariéry a respiračnímu selhání. Časná identifikace ohrožených pacientů je zásadní a opírá se o skóre klinické závažnosti a multimodální zobrazovací metody. Zobrazovací vyšetření hrudníku, včetně rentgenu hrudníku, plicní ultrasonografie a výpočetní tomografie, hraje ústřední roli v diagnostice, monitorování a stratifikaci rizika. Léčba je do značné míry podpůrná a založena na strategiích plicně protektivní ventilace, s pečlivou integrací neinvazivní respirační podpory u vybraných pacientů. Kontrola bolesti, hemodynamická optimalizace a včasné chirurgické intervence jsou klíčovými komponentami péče, neboť přímo ovlivňují respirační mechaniku a mohou zabránit progresi do ARDS.

Závěr: Zvláštní klinické situace, včetně traumatického poranění mozku a hypotermie, vyžadují individualizovaný přístup vzhledem ke komplexním interakcím mozek-plíce a systémovým interakcím. Celkově je pro optimalizaci výsledků nezbytná multidisciplinární, fyziologicky řízená strategie u traumaticky podmíněného ARDS.

Intensive Care Med https://doi.org/10.1007/s00134-026-08581-5

Marlies Ostermann, Daniel De Backer, Emilie Belley-Cote, et al.

Kritické onemocnění je charakterizováno aktivací sympatického nervového systému, který hraje důležitou adaptivní roli při udržování kardiovaskulární stability a orgánové perfuze. Nadměrná setrvalá adrenergní stimulace se však může stát maladaptivní a přispívat k tachyarytmiím, poškození myokardu, imunitní dysregulaci, metabolickým odchylkám a orgánové dysfunkci. Tento přehledový článek hodnotí úlohu léčby betablokátory jako potenciální strategie k modulaci nebo potlačení adrenergní odpovědi u kriticky nemocných pacientů. Současná data naznačují, že jejich užití zůstává vysoce závislé na kontextu a kontroverzní. Existují prokázané přínosy ve vybraných scénářích, včetně akutního infarktu myokardu, tachyarytmií, hypertenzních krizí, tyreotoxické krize a prevence krvácení z jícnových varixů. Naopak u septického šoku, traumatického poranění mozku, akutního srdečního selhání, popálenin a dalších syndromů kritické péče jsou důkazy omezené nebo protichůdné. Mezi obavy patří narušení kompenzačních kardiovaskulárních odpovědí, snížení srdečního výdeje, hypotenze a zhoršená orgánová perfuze. Bezpečnost a účinnost betablokády navíc pravděpodobně závisí na typu a dávce betablokátoru, fenotypu pacienta, načasování zahájení léčby, hemodynamické rezervě a na tom, zda léčba představuje pokračování chronické léčby, její vysazení a znovunasazení, nebo nové zahájení během akutního onemocnění. Tento přehled zdůrazňuje zásadní mezery ve znalostech, včetně absence spolehlivých ukazatelů k identifikaci pacientů s nejvyšší pravděpodobností přínosu, nejistoty ohledně optimálních léčebných cílů a monitorovacích strategií a omezených randomizovaných důkazů u heterogenních populací JIP. K optimalizaci výsledků je pravděpodobně nutný přístup řízený fenotypem a fyziologií, který zohledňuje hemodynamický stav, spektrum sympatické aktivace a načasování betablokády.

Intensive Care Med https://doi.org/10.1007/s00134-026-08574-4