Publikace 2026 říjen

Katie Chiou, Sovann Vikram, Kiana Rowshan et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy bylo zjistit, zda cílení na vyšší hodnoty intraoperačního krevního tlaku zlepšuje klinické výsledky u nekardiochirurgických výkonů. Zahrnuty byly randomizované studie srovnávající vyšší cílové hodnoty intraoperačního krevního tlaku, ať už jako pevné absolutní prahy, nebo individualizované podle předoperační výchozí hodnoty, se standardním cílením krevního tlaku u dospělých pacientů. Sledovanými parametry byly nemocniční nebo 30denní mortalita, pooperační delirium, akutní poškození ledvin (AKI), závažné kardiovaskulární příhody do 30 dnů, akutní poškození myokardu, cévní mozková příhoda, délka hospitalizace a intraoperační hypotenze.

Výsledky: Zahrnuto bylo 15 studií (15 603 pacientů). Vyšší cílové hodnoty ve srovnání se standardními nesnížily výskyt AKI (RR 0,95; 95% CI 0,85–1,06; p = 0,36; I² = 16 %) ani akutního poškození myokardu (RR 1,02; 95% CI 0,94–1,12; p = 0,59; I² = 0 %), přičemž sekvenční analýza studií tento závěr potvrdila jako průkazný. Vyšší cílové hodnoty byly spojeny s významným snížením výskytu pooperačního deliria (RR 0,73; 95% CI 0,54–0,98; p = 0,04; I² = 26 %), sekvenční analýza však ukázala, že kumulativní důkazy zatím nepostačují k jednoznačnému závěru. Nebyl zjištěn významný vliv na nemocniční ani 30denní mortalitu (RR 1,00; 95% CI 0,75–1,34; p = 1,00; I² = 0 %); důkazy týkající se závažných kardiovaskulárních příhod do 30 dnů, cévní mozkové příhody a délky hospitalizace rovněž nepostačovaly k jednoznačným závěrům.

Závěr: U dospělých podstupujících plánované nekardiochirurgické výkony cílení na vyšší hodnoty intraoperačního krevního tlaku ve srovnání se standardním postupem nezlepšuje hlavní pooperační výsledky. Možné snížení výskytu pooperačního deliria je třeba ověřit v dostatečně silných studiích.

Anesthesiology . 2026 Oct 1;145(4):872-888. doi: 10.1097/ALN.0000000000006190.

Viktor A. Wunsch, Hannes Bommes, Sofia Germer, et al.

Tato prospektivní observační monocentrická studie se zaměřila na identifikaci charakteristických obličejových rysů s využitím 3D obličejového skenování. Autoři se také snažili určit přínos těchto výsledků pro predikci obtížné ventilace obličejovou maskou. Zahrnuti byli pacienti podstupující otorinolaryngologické nebo maxilofaciální chirurgické výkony, kterým byly předoperačně pořízeny 3D skeny obličeje a provedeno strukturované hodnocení dýchacích cest. Primárním sledovaným parametrem byla obtížná ventilace obličejovou maskou, zaznamenaná formou zápisu ve zdravotnické dokumentaci pacienta. Po následném zpracování dat byly 3D skeny obličeje proloženy zavedeným modelem obličeje, který nebyl původně určen pro klinické použití, s cílem identifikovat interpretovatelné koeficienty popisující tvar obličeje.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 398 pacientů. Korigovaná plocha pod interně validovanou ROC křivkou (AUROC po korekci na optimismus) činila 0,73 (95% CI 0,65–0,80) pro skóre DIFFMASK a 0,74 (95% CI 0,66–0,82) pro vybrané charakteristiky tvaru obličeje. Rozšíření skóre DIFFMASK o tři charakteristiky tvaru obličeje vedlo ke zlepšení kvality shody modelu s daty (p = 0,002) a výsledná AUROC korigovaná na optimismus dosáhla hodnoty 0,76 (95% CI 0,68–0,82). Vytvořené 3D modely povrchu obličeje s překryvnou barevnou mapou ukázaly, že nejvyšší predikční hodnotu pro obtížnou ventilaci obličejovou maskou měly morfologické charakteristiky nosu, dolní čelisti, krční oblasti a konvexity obličeje.

Závěr: Předoperační 3D skeny obličeje predikovaly obtížnou ventilaci obličejovou maskou alespoň stejně dobře jako skóre DIFFMASK. Integrace charakteristik tří vybraných tvarových komponent obličeje vedla k obohacení skóre DIFFMASK a ke zvýšení jeho diagnostické hodnoty. Digitální fenotypizace může vhodně doplňovat tradiční klinické hodnocení.
 

Anaesthesia 2026, 81, 1340–1348

Qingfeng Wei, Wen Yu, Quan Zhou et al.

Cílem tohoto systematického přehledu bylo porovnat klinické výsledky remimazolamu a propofolu při sedaci na jednotce intenzivní péče (JIP). Zahrnuty byly randomizované klinické studie srovnávající remimazolam s propofolem k sedaci kriticky nemocných dospělých na umělé plicní ventilaci. Primárními výstupy byly účinnost sedace (úspěšnost sedace, podíl času v cílovém rozmezí sedace a potřeba záchranné sedace) a klinické výsledky (doba do probuzení, podíl extubací do 24 h, délka umělé plicní ventilace, délka pobytu na JIP, počet dnů bez ventilátoru, delirium, mortalita a nežádoucí příhody). Data byla sloučena pomocí modelů s náhodnými efekty.

Výsledky: Zahrnuto bylo devět randomizovaných klinických studií s 955 kriticky nemocnými dospělými na umělé plicní ventilaci. Mezi remimazolamem a propofolem nebyly zjištěny významné rozdíly v úspěšnosti sedace (OR 1,50; 95% CI 0,01–153,08), v podílu času v cílovém rozmezí sedace (rozdíl průměrů 0,32; 95% CI -1,01 až 1,65) ani v potřebě záchranné sedace (OR 1,13; 95% CI 0,52–2,47). Délka pobytu na JIP byla významně kratší při podávání propofolu (rozdíl průměrů 0,54 dne; 95% CI 0,03–1,05). Nebyly zjištěny významné rozdíly v době do probuzení, délce umělé plicní ventilace, podílu extubací do 24 h, počtu dnů bez ventilátoru, výskytu deliria ani v mortalitě na JIP a do 28. dne. Ve výskytu nežádoucích příhod nebyl mezi skupinami statisticky významný rozdíl.

Závěr: U kriticky nemocných na umělé plicní ventilaci nebyly nalezeny jednoznačné důkazy o rozdílech mezi remimazolamem a propofolem z hlediska účinnosti sedace, klinických výsledků ani výskytu nežádoucích příhod; propofol byl však spojen s kratší délkou pobytu na JIP. Výsledky naznačují, že remimazolam může představovat alternativu propofolu pro lehkou až středně hlubokou sedaci, jistota dostupných důkazů je však omezená.

Critical Care (2026)

Felipe González-Seguel, Cayla M. Robinson, Camilo Caceres-Parra, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy bylo identifikovat biologické nálezy, které jsou podkladem dysfunkce kosterního svalstva u kriticky nemocných dospělých, a zhodnotit plochu příčného průřezu svalových vláken a ukazatele obratu bílkovin. Zahrnuty byly původní studie uvádějící biologické nálezy z biopsií kosterního svalu kriticky nemocných dospělých. Bibliometrické údaje, charakteristiky pacientů/kontrol a biologické nálezy byly extrahovány nezávisle dvěma hodnotiteli.

Výsledky: Bylo zahrnuto 75 studií (n = 2023 pacientů; n = 642 kontrol) publikovaných v letech 1988–2024, s 48 unikátními soubory dat pacientů. Biopsie byly odebírány převážně z m. vastus lateralis (64 [85 %] studií), a to během prvního týdne pobytu na JIP (50 % studií) a po propuštění z JIP (9 %). Biologické nálezy zahrnovaly převažující atrofii svalových vláken typu II s nekrózou a strukturální degenerací, mitochondriální dysfunkci, zánětlivé/fibrotické změny a zvýšenou aktivitu drah ubikvitin-proteazom/autofagie. Data ze šesti studií (n = 100 pacientů; 193 kontrol) ukázala, že plocha příčného průřezu byla u kriticky nemocných o 22 % menší před propuštěním z JIP (MD -689 µm²; 95% CI -1265 až -113 µm²; p = 0,02) i po něm (MD -775 µm²; 95% CI -1512 až -37 µm²; p = 0,04). V sedmi studiích (n = 126 pacientů; 61 kontrol) se syntéza bílkovin u kriticky nemocných významně nelišila od kontrol (MD 0,007 %/h; 95% CI -0,010 až 0,027; p = 0,36). Markery drah degradace bílkovin byly v datech z 11 studií (n = 439 pacientů; 163 kontrol) významně vyšší (standardizovaný MD v rozmezí 0,5–1,7).

Závěr: Úbytek svalové hmoty během kritického onemocnění odráží mnohočetné biologické poruchy. Zatímco velikost svalových vláken je u kriticky nemocných významně menší, souhrnné analýzy neukazují významné rozdíly v syntéze svalových bílkovin ve srovnání s kontrolami mimo JIP, kdežto markery degradace bílkovin jsou konzistentně vyšší.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000007288

Franziska C. Trudzinski, Benjamin Neetz, Biljana Joveš et al.

Cílem této prospektivní multicentrické nerandomizované intervenční studie bylo zhodnotit strukturovaný mezioborový program odpojování od ventilace vedený specialisty u pacientů na umělé plicní ventilaci 96 h až 11 dní po intubaci. Pacienti splňující předem definovaná kritéria vysokého rizika byli zařazeni do mezioborového programu odpojování vedeného specialisty, zatímco paralelní kontrolní skupina byla vytvořena z dat zdravotních pojišťoven. Primárním sledovaným parametrem bylo úspěšné odpojení od ventilace při propuštění z JIP.

Výsledky: Primární analýza zahrnovala 349 pacientů v intervenční skupině a 1768 kontrol. Úspěšného odpojení bylo dosaženo u 58,3 % pacientů v intervenční skupině a u 51,7 % kontrol. V adjustované primární analýze činil OR pro úspěšné odpojení 1,46 (95% CI 0,99–2,17; p = 0,057) a rozdíl nedosáhl statistické významnosti. V předem stanovené analýze s párováním podle propensity skóre bylo úspěšného odpojení dosaženo u 58,3 % pacientů v intervenční skupině a u 46,4 % párovaných kontrol (OR 2,90; 95% CI 1,61–5,24; p < 0,001). Explorativní analýza omezená na pacienty, kteří přežili pobyt na JIP, rovněž ukázala vyšší šanci úspěšného odpojení v intervenční skupině (OR 2,10; 95% CI 1,09–4,04; p = 0,026). Celkem 16,3 % pacientů intervenční skupiny bylo přeloženo do specializovaného centra pro odpojování od ventilace. Tito pacienti byli ventilováni déle, což přispělo k delší celkové době invazivní umělé plicní ventilace v intervenční skupině.

Závěr: Intervence PRiVENT byla proveditelná a úspěšné odpojení od ventilace bylo v intervenční skupině numericky častější, přestože předem stanovená adjustovaná primární analýza nedosáhla statistické významnosti. Výsledky naznačují možný přínos strukturované multidisciplinární podpory odpojování od ventilace.

Trudzinski et al. Critical Care (2026) 30:507

Michelle Chong, Andrew Xu, James Ballantyne et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy bylo porovnat vliv jednorázové a kontinuální blokády brachiálního plexu na výsledky hlášené pacienty u dospělých po plánované operaci ramene. Koprimární sledované parametry zahrnovaly pacienty hlášenou intenzitu pooperační bolesti v klidu a při pohybu 12, 24 a 48 h po operaci. Sekundární sledované parametry zahrnovaly nauzeu a zvracení, kvalitu spánku, spokojenost pacientů, požadavky na opioidy a funkční skóre. Byla provedena metaanalýza s náhodnými efekty a sekvenční analýza studií; hodnoceno bylo riziko zkreslení a kvalita reportování výsledků hlášených pacienty.

Výsledky: Analyzováno bylo 20 randomizovaných kontrolovaných studií zahrnujících 1198 pacientů. Kontinuální blokády brachiálního plexu byly spojeny s nižší bolestí v klidu za 12, 24 a 48 h s rozdíly průměrů (MD) -1,96 (95% CI -2,81 až -1,11; p < 0,001), -1,66 (95% CI -2,27 až -1,05; p < 0,001) a -1,18 (95% CI -1,84 až -0,53; p < 0,001). Bolest při pohybu bylo možné souhrnně analyzovat pouze za 24 a 48 h; MD činily -2,04 (95% CI -4,26 až 0,19; p = 0,07) a -1,30 (95% CI -3,67 až 1,07; p = 0,28). Koprimární výstupy se přiblížily předem definovanému minimálnímu klinicky významnému rozdílu pro skóre bolesti po operaci ramene nebo jej překročily, a to ve prospěch kontinuálních technik.

Závěr: Kontinuální blokády brachiálního plexu jsou po operacích ramene spojeny s lepší kontrolou bolesti v klidu a lepšími dalšími výsledky zaměřenými na pacienta, jejich vliv na bolest při pohybu a dlouhodobé funkční zotavení však zůstává nejistý.

Anaesthesia 2026, 81, 1400–1414

Chi Ryang Chung, Suk-Kyung Hong, Danbee Kang et al.

Cílem této multicentrické randomizované open-label studie bylo zhodnotit, zda strukturovaný šestistupňový program časné mobilizace zlepšuje funkční stav při propuštění z JIP a dlouhodobější zotavení. Dospělí pacienti se sepsí nebo respiračním selháním s předpokládanou potřebou invazivní ventilace ≥ 48 h byli randomizováni (1 : 1) k intervenci, nebo standardní péči. Primárním sledovaným parametrem bylo skóre FSS-ICU při propuštění z JIP. Sekundární sledované parametry zahrnovaly nemocniční mortalitu, svalovou sílu, fyzickou výkonnost a výsledky hlášené pacienty hodnocené po 1, 3, 6 a 12 měsících. Analýzy byly provedeny podle principu intention-to-treat.

Výsledky: Zařazeno bylo 169 účastníků (93 v intervenční skupině; 76 ve skupině se standardní péčí). Při propuštění z JIP se skóre FSS-ICU mezi skupinami nelišilo (průměr 23,6 [SD 11,8] vs. 22,2 [SD 10,8]; p = 0,44). Intervenční skupina zahájila mobilizaci dříve (medián 30,0 vs. 45,9 h), absolvovala více sezení (medián 11 vs. 4) a nashromáždila delší celkový čas mobilizace (medián 330 vs. 120 min). Pacienti, kteří dosáhli mobilizace stupně ≥ 4 (postavení ze sedu nebo vyšší), měli při propuštění z JIP vyšší skóre FSS-ICU než párovaní pacienti se standardní péčí (průměr 30,6 vs. 23,3; p < 0,01). Dlouhodobé výsledky (EQ-5D, SF-36 PCS/MCS, IES-R-K, MoCA-BLIND a PICS) se v průběhu 12 měsíců zlepšily v obou skupinách podobně, bez významných rozdílů.

Závěr: V této multicentrické randomizované kontrolované studii u pacientů na umělé plicní ventilaci pro sepsi nebo akutní respirační selhání nezlepšil protokolizovaný program časné mobilizace ve srovnání se standardní péčí funkční stav při propuštění z JIP ani po 12 měsících.

Intensive Care Med https://doi.org/10.1007/s00134-026-08598-w

Ary Serpa Neto, Mairead McNamara, Kyle White, et al.

V této pragmatické adaptivní dvojitě zaslepené randomizované studii byli dospělí s metabolickou acidózou (pH < 7,30; base excess nejvýše -4 mmol/l a parciální tlak oxidu uhličitého v arteriální krvi ≤ 45 mm Hg bez intubace nebo ≤ 50 mm Hg s intubací), kteří dostávali vazopresory na jednotce intenzivní péče (JIP), randomizováni k podání hydrogenuhličitanu sodného, nebo placeba (5% glukóza). Hydrogenuhličitan sodný nebo placebo byly podávány infuzí po dobu až 5 hodin s rychlostí upravovanou k dosažení cílového pH alespoň 7,30 a base excess alespoň 0 mmol/l. Primárním sledovaným parametrem byla závažná nežádoucí renální příhoda, definovaná jako úmrtí, použití náhrady funkce ledvin nebo přetrvávající renální dysfunkce do 30 dnů.

Výsledky: Celkem 500 pacientů bylo zařazeno na 55 JIP v sedmi zemích; 245 pacientů bylo přiděleno k hydrogenuhličitanu sodnému a 255 k placebu. Závažná nežádoucí renální příhoda do 30 dnů nastala u 98 z 244 pacientů (40,2 %) ve skupině s hydrogenuhličitanem sodným a u 100 z 254 pacientů (39,4 %) ve skupině s placebem (adjustovaný rozdíl 1,2 procentního bodu; 95% CI -7,1 až 9,4; p = 0,78). Náhrada funkce ledvin byla do 30 dnů použita u 16,8 % pacientů ve skupině s hydrogenuhličitanem sodným a u 20,9 % ve skupině s placebem (adjustovaný rozdíl -3,9 procentního bodu; 95% CI -10,6 až 2,7). Nemocniční mortalita do 30. dne činila 25,4 % ve skupině s hydrogenuhličitanem sodným a 24,0 % ve skupině s placebem (adjustovaný rozdíl 1,8 procentního bodu; 95% CI -5,6 až 9,2). Nežádoucí účinek se vyskytl u čtyř pacientů (1,6 %) ve skupině s hydrogenuhličitanem sodným a u žádného pacienta ve skupině s placebem (p = 0,06).

Závěr: Podání hydrogenuhličitanu sodného kriticky nemocným s metabolickou acidózou, kteří dostávali vazopresory, nevedlo ve srovnání s placebem k nižšímu riziku závažných nežádoucích renálních příhod do 30 dnů.

N Engl J Med 2026;395:1062-74. DOI: 10.1056/NEJMoa2600526

Anita M. Jegarl, Mitchell Martin, Nicholas R. Cormier et al.

Cílem této monocentrické prospektivní randomizované dvojitě zaslepené placebem kontrolované studie bylo zjistit, zda přidání oboustranné blokády povrchového krčního plexu do protokolu péče po tyreoidektomii zlepšuje pooperační kvalitu zotavení. Randomizováni byli dospělí podstupující tyreoidektomii v celkové anestezii buď k oboustranné blokádě povrchového krčního plexu 0,25% bupivakainem, nebo fyziologickým roztokem. Všichni účastníci dostávali multimodální analgezii zahrnující dexamethason, paracetamol, nesteroidní antiflogistika a lokální anestetikum do operační rány. Primárním sledovaným parametrem byla kvalita zotavení hodnocená dotazníkem QoR-40 v 1. pooperační den. Sekundární sledované parametry zahrnovaly potřebu záchranného opioidu, celkovou spotřebu opioidů, nauzeu, zvracení, podání antiemetik, délku pobytu na dospávacím pokoji (PACU) a spotřebu opioidů v 1. pooperační den.

Výsledky: Celkem 160 účastníků bylo randomizováno k blokádě povrchového krčního plexu 0,25% bupivakainem (n = 78), nebo fyziologickým roztokem (n = 82). V 1. pooperační den bylo průměrné skóre QoR-40 174 (95% CI 170–178) ve skupině s bupivakainem a 173 (95% CI 169–177) ve skupině s fyziologickým roztokem. Adjustovaný rozdíl průměrů mezi bupivakainem a fyziologickým roztokem činil 0,91 (95% CI -3,57 až 5,40; p = 0,688). Mezi skupinami nebyly významné rozdíly v potřebě opioidů na PACU ani v 1. pooperační den, ve výskytu nauzey a zvracení ani v délce pobytu na PACU. Celkové množství opioidů podaných na PACU však bylo nižší ve skupině s bupivakainem (medián [IQR] 0 [0–8]) ve srovnání se skupinou s fyziologickým roztokem (2 [0–20]; Hodgesův-Lehmannův posun 0 morfinových miligramových ekvivalentů; 95% CI -4 až 0; p = 0,017) a méně účastníků ve skupině s bupivakainem dostalo záchranná antiemetika (3 [3,8 %] vs. 13 [16 %]; rozdíl -12 %; 95% CI -22 % až -1,8 %; p = 0,011).

Závěr: Oboustranná blokáda povrchového krčního plexu přidaná k multimodální analgezii zahrnující dexamethason, paracetamol, nesteroidní antiflogistika a lokální anestetikum do rány nezlepšila kvalitu zotavení po tyreoidektomii, byla však spojena s nižší celkovou spotřebou opioidů na PACU.

Anesthesiology 145(4):p 918-926, October 2026, DOI: 10.1097/ALN.0000000000006200

Samuel Frempong, Rebecca Kandiyali, James Mason et al.

Studie VITAL hodnotila klinické výsledky v porovnání totální intravenózní a inhalační anestezie a neprokázala rozdíl v počtu dnů naživu a doma do 30 dnů. Souběžně se studií VITAL autoři provedli ekonomické hodnocení s cílem zjistit, zda totální intravenózní anestezie nabízí ekonomickou výhodu v rámci britského zdravotního systému NHS. Ekonomické hodnocení v rámci studie bylo provedeno z perspektivy NHS a osobních sociálních služeb s časovým horizontem 6 měsíců. Údaje o spotřebě zdrojů byly získány ze záznamů studie a z dotazníků; kvalita života související se zdravím byla měřena nástrojem EuroQol na začátku studie, při propuštění, po 30 dnech a po 6 měsících.

Výsledky: Celkem 2507 pacientů bylo randomizováno: 1253 (50 %) dostalo totální intravenózní anestezii a 1254 (50 %) inhalační anestezii. Průměrné náklady i roky života adjustované na kvalitu byly v obou skupinách podobné. Inkrementální náklady činily -145 £ (95% CI -1510 až 1220 £) a inkrementální roky života adjustované na kvalitu -0,001 (95% CI -0,008 až 0,005). Totální intravenózní anestezie vykazovala při standardních prahových hodnotách ochoty platit 56–57% pravděpodobnost nákladové efektivity. Analýzy senzitivity, včetně modelů s kompletními případy a ze společenské perspektivy, konzistentně ukázaly rovnocennost.

Závěr: Totální intravenózní a inhalační anestezie mají u dospělých ve věku ≥ 50 let podstupujících velké nekardiochirurgické výkony srovnatelnou nákladovou efektivitu. Vzhledem ke klinické rovnováze (equipoise) a rovnocenným ekonomickým výsledkům by se volba anestezie měla i nadále řídit faktory na straně pacienta, zkušenostmi lékaře a organizačním kontextem. Vzhledem k velkému počtu pacientů podstupujících velké operace může být další výzkum opodstatněný.

Anaesthesia 2026, 81, 1378–1385

John Guzzi, Tom Gugel, Claudia Fernandez Robles et al.

Cílem této monocentrické randomizované dvojitě zaslepené placebem kontrolované studie u žen ve věku 18–50 let podstupujících ambulantní chirurgický výkon v celkové anestezii bylo zjistit, zda předoperační podání olanzapinu snižuje výskyt nauzey a zvracení po propuštění. Účastnice dostaly 5 mg olanzapinu perorálně, nebo placebo jako doplněk antiemetické profylaxe dexamethasonem a ondansetronem. Primárním sledovaným parametrem bylo skóre Quality of Recovery-40 (QoR-40) v 1. pooperační den (POD). Sekundární sledované parametry zahrnovaly QoR-40 ve 2. POD, nauzeu po propuštění (jakoukoli a závažnou) do 2. POD a délku pobytu na dospávacím pokoji.

Výsledky: Celkem 384 účastnic dostalo olanzapin (n = 191), nebo placebo (n = 193). Ve srovnání s placebem byl olanzapin spojen s vyšším skóre QoR-40 v 1. POD (rozdíl 9,0 bodu; 95% CI 6,1–11,8; p < 0,001). Rozdíl ve 2. POD činil 4,8 bodu (95% CI 2,0–7,6; nominální p = 0,001) a tento sekundární sledovaný parametr zůstal významný i po korekci na míru falešně pozitivních objevů (false discovery rate). Olanzapin byl v 1. POD spojen s nižší pravděpodobností jakékoli nauzey (OR 0,43; 95% CI 0,28–0,66) i závažné nauzey (OR 0,26; 95% CI 0,14–0,48). Ve 2. POD byl olanzapin spojen s nižší pravděpodobností jakékoli nauzey (OR 0,48; 95% CI 0,30–0,76), nikoli však závažné nauzey (OR 0,65; 95% CI 0,30–1,40). Délka pobytu na dospávacím pokoji se mezi skupinami nelišila. Statistická významnost těchto předem stanovených sekundárních parametrů se po korekci na míru falešně pozitivních objevů nezměnila.

Závěr: Jednorázová předoperační dávka 5 mg olanzapinu v kombinaci s dexamethasonem a ondansetronem zlepšila celkovou kvalitu zotavení po propuštění po ambulantním chirurgickém výkonu.

Anesthesiology . 2026 Oct 1;145(4):966-975. doi: 10.1097/ALN.0000000000006166

Luke A. Perry, Reny Segal, Marco Larobina et al.

PUMA Pilot byla multicentrická randomizovaná open-label pilotní studie proveditelnosti s paralelními skupinami, provedená ve třech terciárních kardiochirurgických centrech. Zařazeni byli dospělí podstupující aortokoronární bypass, náhradu aortální chlopně nebo výkon na kořeni aorty či ascendentní aortě s náhradou aortální chlopně nebo bez ní, s predikovanou operační mortalitou < 2 %. Pacienti byli randomizováni k zavedení plicnicového katétru, nebo centrálního žilního katétru bezprostředně před operací. Primárním výstupem proveditelnosti byla adherence k protokolu, definovaná jako podání přidělené intervence bez přechodu do druhé skupiny. Sekundárními výstupy proveditelnosti byly podíl způsobilých pacientů, podíl a rychlost náboru, úplnost dat a míra odmítnutí ze strany lékařů.

Výsledky: Ze 480 posouzených pacientů bylo 206 (43 %) způsobilých; 150/203 (74 %) oslovených poskytlo informovaný souhlas. Tři z 206 (1 %) způsobilých pacientů nebyli zařazeni z důvodu odmítnutí lékařem. Ze 149 randomizovaných pacientů bylo 76 přiděleno do skupiny s plicnicovým katétrem a 73 do skupiny s centrálním žilním katétrem. Přidělenou intervenci (primární výstup proveditelnosti) dostalo 147 pacientů (99 %). Úplná data byla k dispozici u 144 (97 %) pacientů. Medián (IQR [rozpětí]) počtu dnů naživu a doma do 30 dnů činil 23,7 (21,9–24,7 [7,0–26,0]) ve skupině s plicnicovým katétrem a 22,9 (20,8–23,9 [8,6–25,8]) ve skupině s centrálním žilním katétrem. Akutní poškození ledvin se vyskytlo u 26/76 (34 %) pacientů ve skupině s plicnicovým katétrem a u 14/73 (19 %) ve skupině s centrálním žilním katétrem.

Závěr: Randomizovaná studie srovnávající plicnicové katétry s centrálními žilními katétry v nízkorizikové kardiochirurgii je proveditelná. Taková studie by řešila výraznou variabilitu klinické praxe a mohla by být podkladem pro mezinárodní doporučené postupy.

Anaesthesia 2026, 81, 1358–1366

Viktor A. Wunsch, Hannes Bommes, Milan Piltan, et al.

Cílem této prospektivní monocentrické studie bylo vyvinout a validovat objektivní klasifikaci a numerické skóre pro hodnocení obtížné ventilace obličejovou maskou.
Studie se zúčastnilo čtyři sta pacientů, kteří vyžadovali tracheální intubaci pro operaci v oblasti ORL (ušní, nosní, krční) nebo maxilofaciální chirurgie. Po úvodu do anestezie byla zahájena ventilace obličejovou maskou pomocí tlakově řízené umělé plicní ventilace. Hlavním sledovaným parametrem byla přítomnost obtížné ventilace obličejovou maskou s provedeným záznamem do zdravotnické dokumentace pacienta. Nezávislý pozorovatel posuzoval potenciální ukazatele obtížné ventilace obličejovou maskou: úchop dvěma rukama; použití ústního vzduchovodu; předsunutí dolní čelisti (jaw thrust); převzetí výkonu atestovaným anesteziologem; přechod na manuální záchrannou ventilaci; pokles periferní saturace; dechový objem a podíl úniku vzduchu (leak fraction).
 

Výsledky: Obtížná ventilace obličejovou maskou nastala u 43 (10,8 %) pacientů. Pomocí křížově validované regrese LASSO (least absolute shrinkage and selection operator) bylo vybráno pět vhodných ukazatelů, které byly použity k vývoji multivariabilního logistického regresního modelu (model MASCAN) a skóre (skóre MASCAN). Těmito ukazateli byly: úchop dvěma rukama; použití ústního vzduchovodu; předsunutí dolní čelisti (jaw thrust); dechový objem ≤ 2 ml/kg; a pokles periferní saturace ≥ 10 %.
Plocha pod ROC křivkou (area under the receiver operating characteristic curve) byla 0,96 (95% CI 0,93–0,98) pro model MASCAN a 0,94 (95% CI 0,91–0,98) pro skóre MASCAN.

Závěr: Skóre MASCAN je objektivní, na datech založená klasifikace obtížné ventilace obličejovou maskou s jasně definovanými prahovými hodnotami, která může zlepšit dokumentaci o zajišťování dýchacích cest a poskytnout informace při jejich budoucím zajištění.

Anaesthesia 2026, 81, 1349–1357

P. Le Borgne, A.W. Thille, J. Guenezan, et al.

Francouzská doporučení (SFMU/SRLF, 2026) pro úvodní hodnocení dechové tísně na urgentním příjmu přinášejí 20 doporučení. Dvě jsou podložena důkazy vysoké kvality, šest střední kvality a dvanáct vychází z konsenzu expertů. Byly definovány tři klíčové oblasti: (1) posouzení závažnosti dechové tísně; (2) počáteční posouzení a triáž u dechové tísně; (3) diagnostický přístup u dechové tísně. V doporučeních například zaznívá, že klíčovým ukazatelem závažnosti je dechová frekvence nad 25/min, spojená s vyšším rizikem intubace, přijetí na JIP i úmrtí. Spolu s dalšími známkami, jako je neschopnost dokončit větu, cyanóza, pocení nebo porucha vědomí, by se na ni mělo cíleně ptát už při tísňovém volání. Na urgentním příjmu experti doporučují strukturovanou triáž, monitoraci vitálních funkcí a měření dechové frekvence alespoň 30 sekund.

K hodnocení oxygenace pravděpodobně stačí pulzní oxymetrie. Venózní krevní plyny se k posouzení hypoxémie nedoporučují, normální PvCO₂ však činí hyperkapnii nepravděpodobnou. Arteriální plyny nemají být odebírány rutinně, ale při nespolehlivé SpO₂ nebo před rozhodnutím o ventilační podpoře. U pacientů s velmi nízkým klinickým podezřením na plicní embolii (PE) se doporučuje použít kritéria PERC k bezpečnému vyloučení diagnózy bez nutnosti dalšího testování.

Závěr: Mezi odborníky bylo dosaženo silného konsenzu ohledně 20 doporučení. Tato práce poskytuje aktualizovaná doporučení pro počáteční posouzení dechové tísně u dospělých pacientů přicházejících na urgentní příjem.
 

Annals of Intensive Care 16 (2026) 100005

Nadia Aissaoui, Clement Delmas, Hamid Merdji, et al.

Francouzská doporučení pro léčbu kardiogenního šoku u dospělých (SRLF/SFC ve spolupráci s SFAR a SFCTCV, 2026) jsou první komplexní aktualizací po více než deseti letech.

Výsledky: Celkem bylo definováno 41 doporučení. Sedm doporučení bylo hodnoceno s vysokou úrovní důkazů (Grade 1), 11 se střední úrovní důkazů (Grade 2) a 17 s nízkou úrovní důkazů (názor expertů). V 6 případech nebyli odborníci schopni podat odpověď. Všechna doporučení získala silnou shodu odborné komise. Příklady doporučení uvádíme níže. Základem péče je organizace. Pacienti by pravděpodobně měli být léčeni multidisciplinárním shock týmem v rámci regionální sítě s expertními centry a se standardizovaným hodnocením závažnosti podle klasifikace SCAI.

Při diagnóze šoku experti doporučují vysadit chronickou léčbu srdečního selhání a u hemodynamicky nestabilních pacientů nezahajovat diuretika. Vazopresorem první volby je noradrenalin. Dopamin se nemá používat a adrenalin pravděpodobně také ne, s výjimkou záchranné léčby. Z inotropik je vhodný dobutamin nebo milrinon, přičemž žádný z nich nemá prokazatelnou přednost. Transfuzi lze zvážit při hemoglobinu pod 8 g/dl. Terapeutická hypotermie se pravděpodobně používat nemá.

Rozhodující pro přežití je léčba příčiny. U šoku při infarktu myokardu má být co nejdříve provedena koronarografie a PCI infarktové tepny. U vícecévního postižení se má při primárním výkonu ošetřit pouze infarktová tepna. Fibrinolýza přichází v úvahu jen u STEMI, pokud PCI není dostupná do 120 minut a bolest trvá méně než 6 hodin. U šoku při aortální stenóze je pravděpodobně vhodnější TAVI než chirurgická náhrada chlopně, u mitrální regurgitace lze zvážit urgentní M-TEER.

U akutního hypoxemického respiračního selhání by pravděpodobně měla být zahájena invazivní ventilace. Neinvazivní ventilaci lze zkusit jen opatrně a ve zkušeném týmu, vysokoprůtokovou nosní kyslíkovou terapii experti nedoporučují.

Intraaortální balonková kontrapulzace se nemá používat rutinně, výjimkou jsou mechanické komplikace infarktu. Impella CP může být zvážena u šoku při infarktu po diskusi shock týmu, VA-ECMO se u něj rutinně používat nemá. Po odeznění šoku a před propuštěním experti doporučují zahájit dlouhodobou léčbu srdečního selhání podle doporučených postupů.

Závěr: Odborníci zdůrazňují skutečnost, že optimální zvládnutí kardiogenního šoku vyžaduje organizaci zahrnující strukturovaný, multidisciplinární tým a regionální referenční síť s využitím standardizovaných protokolů pro diagnózu a určení stadia.
Včasná etiologická léčba, jako je revaskularizace příčinné léze nebo urgentní chlopenní intervence, je klíčová pro zlepšení výsledků.

Annals of Intensive Care 16 (2026) 100038

Vincent Labbé, Nadia Aissaoui, Pierre Asfar, et al.

Doporučení Francouzské společnosti intenzivní medicíny (SRLF, 2026) se zaměřují na fibrilaci síní u dospělých pacientů na JIP, především na nově vzniklou fibrilaci síní. Z 24 otázek vzešlo 18 doporučení. Pouze dvě jsou podložena důkazy (GRADE 2+), zbylých šestnáct vychází z názoru expertů. U šesti otázek nebylo možné doporučení vydat.

Výsledky: Příklady doporučení uvádíme níže. U nově vzniklé fibrilace experti doporučují systematicky provést transtorakální echokardiografii k odhalení predisponujících faktorů a reverzibilních spouštěčů. Jícnová echokardiografie má být vyhrazena pro vybrané situace. Tekutinové bolusy se nemají podávat rutinně, ale jen při pravděpodobné hypovolémii.

Před kardioverzí je vhodné udržovat draslík v referenčním rozmezí. U kardiogenního šoku je vhodné upřednostnit kontrolu rytmu.

U sepse bez těžké dysfunkce levé komory lze pravděpodobně použít amiodaron nebo propafenon, v ostatních případech je lékem první volby amiodaron, u šoku podávaný nitrožilně s nasycovací dávkou. Pro kontrolu frekvence jsou u pacientů bez šoku a bez dysfunkce komor preferovány betablokátory, při šoku nebo systolické dysfunkci amiodaron.

V antikoagulaci jsou doporučení zdrženlivá vzhledem k vysokému riziku krvácení na JIP. U fibrilace trvající méně než 48 hodin bez plánované kardioverze se antikoagulace nezahajuje a ani při delším trvání se nepodává rutinně, ale podle individuálního zvážení rizik. Pokud se antikoagulace zahájí, je preferován nefrakcionovaný heparin a po obnovení sinusového rytmu by měl být brzy vysazen. U pacientů s preexistující fibrilací experti doporučují v akutní fázi kritického onemocnění terapeutickou antikoagulaci přerušit, s výjimkou pacientů s velmi vysokým trombotickým rizikem, jako jsou opakované cévní mozkové příhody, mechanická chlopeň, mitrální stenóza nebo intrakardiální trombus.

Závěr: Doporučení přinášejí první ucelený rámec pro léčbu fibrilace síní specificky u kriticky nemocných, u nichž nelze kardiologické postupy jednoduše převzít. Zdůrazňují individualizovaný přístup s důrazem na echokardiografii, korekci reverzibilních příčin a volbu strategie podle hemodynamického stavu pacienta, zatímco k antikoagulaci přistupují zdrženlivě kvůli vysokému riziku krvácení. Většina doporučení však vychází z názoru expertů, což jasně ukazuje potřebu kvalitních randomizovaných studií v této populaci.

Annals of Intensive Care 16 (2026) 100159

Fotini Iatridi, Alistair J. Roddick, Natalie Staplin et al.

Cílem bylo zhodnotit standardizované účinky intenzivního snižování krevního tlaku (BP) na kardiovaskulární a renální výstupy celkově a následně posoudit modifikaci účinku podle přítomnosti chronického onemocnění ledvin (CKD). Do analýzy byly zahrnuty randomizované klinické studie srovnávající intenzivní vs. standardní snižování BP u dospělých s CKD i bez ní se sledováním alespoň 1 rok. Primárním sledovaným parametrem byly závažné kardiovaskulární příhody; sekundární parametry zahrnovaly selhání ledvin a náhradní výstupy pro selhání ledvin založené na odhadované glomerulární filtraci (eGFR).

Výsledky: Identifikováno bylo 27 studií zahrnujících 88 830 účastníků. Intenzivní snižování BP snížilo riziko kardiovaskulárních příhod o 15 % na každých 10 mm Hg nižšího SBP (RR 0,85; 95% CI 0,81–0,89), bez heterogenity podle přítomnosti CKD. To odpovídalo odhadovanému (SE) absolutnímu snížení o 4,3 (1,2) kardiovaskulárních příhod na 1000 osoboroků u osob s CKD a o 2,7 (0,4) příhod na 1000 osoboroků u osob bez CKD. Intenzivní snižování BP neovlivnilo riziko selhání ledvin (RR na 10 mm Hg snížení 0,97; 95% CI 0,84–1,11) ani riziko trvalého poklesu eGFR o 57 % nebo 50 % (RR 0,97; 95% CI 0,83–1,14, resp. RR 1,29; 95% CI 0,94–1,76), bez heterogenity podle podskupiny CKD. Intenzivní snižování BP zvýšilo riziko poklesu eGFR o ≥ 30 % o 42 % (RR 1,42; 95% CI 1,28–1,58) a poklesu o ≥ 40 % o 47 % (RR 1,47; 95% CI 1,30–1,66).

Závěr: Výsledky tohoto systematického přehledu a metaanalýzy ukazují, že u dospělých s CKD i bez ní intenzivní snižování BP snížilo riziko kardiovaskulárních příhod o 15 % na každých 10 mm Hg nižšího SBP a zvýšilo riziko trvalého poklesu eGFR, aniž by zvýšilo riziko selhání ledvin. Protože výchozí kardiovaskulární riziko je u CKD vyšší, bylo absolutní snížení kardiovaskulárních příhod v této populaci přinejmenším stejně velké; intenzivní snižování BP by proto mělo být doporučováno u osob s CKD i bez ní.

JAMA Cardiol. doi:10.1001/jamacardio.2026.4445

Georg Gelbenegger, Sheldon Cheskes, Ian R. Drennan

K léčbě mimonemocniční zástavy oběhu (OHCA) s defibrilovatelným rytmem se doporučuje amiodaron nebo lidokain. Dosavadní srovnání obou antiarytmik nebyla přesvědčivá. Analýza v této studii zahrnovala data z registru Resuscitation Outcomes Consortium Cardiac Epidemiologic Registry 3 (2011–2015); k překonání zkreslení, které je observačním srovnáním vlastní, byl použit rámec emulace cílové studie (target trial). Data pacientů s OHCA byla prospektivně sbírána zdravotnickými záchrannými službami (EMS) na řadě pracovišť v Severní Americe. Zahrnuti byli dospělí s netraumatickou OHCA a iniciálně defibrilovatelným rytmem, u nichž byly provedeny alespoň tři pokusy o defibrilaci. Časem nula bylo první podání antiarytmika, kdy musela být splněna kritéria pro zařazení. Srovnávány byly dvě antiarytmické strategie: lidokain vs. amiodaron. Primárním sledovaným parametrem bylo přežití do propuštění z nemocnice, klíčovým sekundárním sledovaným parametrem příznivý neurologický výsledek při propuštění (skóre modifikované Rankinovy škály ≤ 3).

Výsledky: Z 2451 zahrnutých pacientů dostalo 987 lidokain a 1464 amiodaron. Adjustovaný rozdíl v přežití do propuštění z nemocnice činil 2,8 procentního bodu ve prospěch lidokainu (95% CI -0,6 až 6,2); odhadovaná pravděpodobnost přežití byla 26,2 % při léčbě lidokainem a 23,5 % při léčbě amiodaronem. V odhadované pravděpodobnosti příznivého neurologického výsledku při propuštění nebyl zjištěn rozdíl mezi skupinou s lidokainem (17,7 %) a skupinou s amiodaronem (16,2 %) (adjustovaný rozdíl 1,5 procentního bodu; 95% CI -1,5 až 4,5).

Závěr: Mezi lidokainem a amiodaronem nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl v přežití ani v příznivém neurologickém výsledku; široké intervaly spolehlivosti však nevylučují klinicky významný přínos lidokainu. Výsledky jsou v souladu s randomizovanými kontrolovanými studiemi, reziduální zkreslení (confounding) však nelze vyloučit.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000007265