Publikace 2026 leden

Mary Faith Marshall, F. Daniel Davis, Patricia A. Fogelman, et al.

Praxe založená na důkazech se od vydání společně uznávaného stanoviska American College of Critical Care Medicine (ACCM) z roku 2008 k doporučením pro péči na konci života (EOL) na jednotkách intenzivní péče významně vyvinula. Tato doporučení reflektují nové poznatky a zabývají se oblastmi, které nebyly v předchozích dokumentech zohledněny. Identifikovat a šířit doporučení založená na důkazech vycházející z aktuálního výzkumu, která mají přispět k lepšímu porozumění tomu, jak poskytovat odpovídající a účinnou péči na konci života u dospělých pacientů na jednotkách intenzivní péče.

Závěr: Multidisciplinární přístup k péči na konci života na jednotkách intenzivní péče je zásadní bez ohledu na věk pacienta. Až 20 % pacientů na JIP má cíle, které nejsou medicínsky dosažitelné, nebo jejich léčebný plán není v souladu s reálně dosažitelnými cíli. Proto je nezbytné lépe porozumět tomu, jak podporovat rozhodování, zmírňovat konflikty týkající se cílů léčby, řešit utrpení a posilovat kapacity pro poskytování péče na konci života u dospělých pacientů na JIP. To zahrnuje detailní znalost toho, jak péče na konci života zapadá do poskytování vysoce kvalitní intenzivní péče, stejně jako do procesů, jako je dárcovství orgánů. Podrobnější diskuse o dárcovství orgánů však přesahuje rámec těchto doporučení. Pro další informace o diskusi týkající se dárcovství orgánů odkazujeme na interní předpisy zdravotnického zařízení a příslušné místní právní předpisy. S vědomím, že terminologie se může mezi jednotlivými regiony lišit, je k těmto doporučením přiložen doplňkový glosář (https://links.lww.com/CCM/H792) pojmů běžně používaných v péči na konci života.

Critical Care Medicine 53(12):p e2734-e2746, December 2025. | DOI: 10.1097/CCM.0000000000006856

Paul Masi, Darryl Abrams, Ali Ait Hssain et al.

Cílem bylo dosáhnout konsenzu na různých aspektech infekce v místě zavedení kanyly (ECMO-CSI) u periferní ECMO (centrální ECMO bylo vyloučeno), včetně definice, klinického podezření, diagnostických metod, preventivních opatření a léčby. Konsenzus byl definován jako ≥ 70% shoda mezi odborníky u každého navrhovaného bodu. V současné době neexistují žádné guidelines pro dospělé týkající se prevence, diagnostiky a/nebo léčby periferních ECMO-CSI, což vede k heterogenitě jak v klinické praxi, tak ve výsledcích

výzkumu.

Výsledky: Studie se zúčastnilo 39 mezinárodních odborníků na management ECMO ve 4 kolech Delphi studie. Bylo dosaženo konsenzu v klíčových aspektech:

Klinické podezření: důvodem k podezření je hnisavá sekrece a lokální známky zánětu.

Diagnostika: Doporučeny byly standardizované techniky odběru vzorků, včetně stěrů a aspirace hnisavého obsahu.

Definice: Bylo upřesněno, že ECMO-CSI je definována izolací patogenu prostřednictvím lokálního mikrobiologického odběru vzorků a přítomností hnisavé sekrece nebo lokálních zánětlivých příznaků.

Prevence: Doporučeno použití krytí impregnovaného chlorhexidinem nebo semipermeabilního polyuretanového krytí, ponechaného po dobu 7 dnů (pokud není znečištěné nebo nekrvácí).

 Antibiotika: Systematická antibiotická profylaxe nebyla doporučena, a to ani u chirurgicky zaváděného ECMO.

Závěr: Tato studie představuje mezinárodní konsenzus odborníků zaměřený na periferní ECMO-CSI a poskytuje standardizovaný rámec pro zlepšení klinického managementu a usnadnění budoucího výzkumu. Cílem konsensu je zlepšit výsledky léčby pacientů a podpořit evidence-based guidelines v této komplexní oblasti.

Intensive Care Med https://doi.org/10.1007/s00134-025-08269-2

Katherine L Jones, Burak Kundakci, Andrew Booth et al.

Jedná se o systematický meta-review systematických přehledů zahrnujících randomizované kontrolované studie. Cílem bylo shromáždit a zmapovat meta-analyzované důkazy o farmakologických intervencích k prevenci a léčbě deliria u kriticky nemocných dospělých. Sledovanými parametry byly výstupy ze souboru Del-CorS (výskyt, trvání nebo závažnost deliria), mortalita na JIP nebo v nemocnici a délka pobytu na JIP a v nemocnici.

Výsledky: Z 3 381 studií bylo identifikováno 56 relevantních systematických přehledů. Třída agonistů α2-adrenergních receptorů (především dexmedetomidin) byla nejlépe podložena důkazy a byla pravděpodobně příznivější než placebo v prevenci nebo snížení výskytu deliria (střední až vysoká míra jistoty důkazů). Tato léková skupina byla také pravděpodobně příznivější než placebo pro zkrácení délky pobytu na JIP a v nemocnici (střední míra jistoty důkazů). U mortality na JIP byl zjištěn pravděpodobně malý nebo žádný rozdíl mezi dexmedetomidinem a kontrolou bez dexmedetomidinu (nízká míra jistoty). Žádné meta- analýzy neuváděly výsledky týkající se kognice nebo psychických obtíží.

Závěr: Důkazy naznačují, že agonisté α2-adrenergních receptorů (především dexmedetomidin) jsou s největší pravděpodobností účinné při zvládání deliria na JIP. Nicméně vliv základních onemocnění a ztráty pacientů ze sledování (loss to follow-up) zůstává nejasný. Byl zjištěn nedostatek důkazů pro důležité klíčové parametry, jako jsou kognice a psychické obtíže, a depreskripci sedativ/analgetik v rámci optimalizace sedačních strategií.

L Jones et al. Critical Care (2025) 29:540 https://doi.org/10.1186/s13054-025-05615-0

Karageorgos V, Darivianaki P, Spartinou A, et al.

Cílem této dvojitě zaslepené, randomizované kontrolované studie bylo zhodnotit, zda sedace dexmedetomidinem snižuje výskyt pooperačního deliria u starších pacientů podstupujících rozsáhlé ortopedické výkony dolních končetin v regionální anestezii. Primárním sledovaným parametrem byl výskyt pooperačního deliria (POD). Sekundárními sledovanými parametry byly výskyt emergentního deliria (ED), pooperační kognitivní dysfunkce (POCD), zhoršení kvality spánku a rozvoj chronické bolesti. Pacienti byli randomizováni v poměru 1:1 k sedaci dexmedetomidinem nebo propofolem. POD, ED a POCD byly hodnoceny pomocí Confusion Assessment Method, Riker Sedation–Agitation Scale a Evropské baterie psychometrických testů. Kvalita spánku byla hodnocena pomocí Pittsburgh Sleep Quality Index (PSQI) a chronická bolest pomocí dotazníku painDETECT. Hodnocení probíhalo před operací, 48 hodin po operaci a 3 měsíce po výkonu.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 80 pacientů, kteří dokončili sledování (skupina s dexmedetomidinem n = 41). Ve skupině s dexmedetomidinem byl ve srovnání s propofolem zaznamenán významně nižší výskyt pooperačního deliria (4,8 % vs. 38,4 %; p = 0,001), emergence deliria (2,4 % vs. 38,4 %; p < 0,001) i časné pooperační kognitivní dysfunkce (2,4 % vs. 56,4 %; p < 0,001). Pacienti léčení dexmedetomidinem dále udávali lepší kvalitu spánku v časném pooperačním období (nižší skóre PSQI) a nižší skóre chronické bolesti po 3 měsících ve srovnání s propofolem (PSQI 4,4 ± 0,7 vs. 13,4 ± 0,8; p < 0,001; painDETECT 2,4 ± 0,9 vs. 5,3 ± 0,9; p = 0,023).  Intraoperačně byl ve skupině s dexmedetomidinem častější výskyt bradykardie a epizod hemodynamické instability. Naopak obstrukce dýchacích cest byla zaznamenána pouze u jednoho pacienta ve skupině s dexmedetomidinem (2,4 % vs. 30,8 %; p = 0,002).

Závěr: Sedace dexmedetomidinem vedla u starších pacientů podstupujících rozsáhlé elektivní ortopedické výkony v regionální anestezii k statisticky i klinicky významnému snížení výskytu pooperačního deliria, emergence deliria a časné pooperační kognitivní dysfunkce. Zároveň byla spojena se zlepšením subjektivně hodnocené kvality spánku a nižší intenzitou chronické bolesti, za cenu častějších epizod bradykardie a hemodynamické instability.

Anesth Analg. 2026 Jan 1;142(1):102-113. doi: 10.1213/ANE.0000000000007548.

Barboza T, Bueno C, Campos DR, et al.

Tato monocentrická, randomizovaná, kontrolovaná, zaslepená studie hodnotila dlouhodobé účinky časného zahájení neuromuskulární elektrické stimulace (NMES) v kombinaci s časnou mobilizací u kriticky nemocných pacientů. Do studie byli zařazeni pacienti na umělé plicní ventilaci. Jedna skupina podstoupila standardní protokol časné mobilizace zahájený do 48 hodin od přijetí na JIP, zatímco druhá skupina absolvovala stejný mobilizační program doplněný o NMES aplikovanou pětkrát týdně, rovněž zahájenou do 48 hodin od přijetí a pokračující až do propuštění z JIP. Sledovanými parametry byly funkční stav, svalová síla, funkční nezávislost, kvalita života a přítomnost symptomů posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Hodnocení probíhalo telefonicky 15 dní a 6 měsíců po propuštění z nemocnice a osobně po 30 dnech a 3 měsících.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 74 pacientů na umělé plicní ventilaci, kteří byli randomizováni během prvních 48 hodin pobytu na JIP. Pacienti léčení kombinací časné mobilizace a NMES vykazovali významně lepší funkční stav, vyšší míru soběstačnosti a lepší mobilitu ve srovnání se skupinou s časnou mobilizací samotnou, a to ve všech sledovaných časových bodech. Tento rozdíl byl prokázán pomocí Barthelova indexu po 15 a 30 dnech a po 3 a 6 měsících, stejně jako pomocí ICU Mobility Scale po 15 dnech a po 3 a 6 měsících (ve všech případech p < 0,05). Kvalita života byla rovněž významně lepší ve skupině s kombinací NMES a časné mobilizace, přičemž tento přínos přetrvával až 6 měsíců po propuštění z nemocnice (p < 0,05). Mezi skupinami nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl ve skóre symptomů posttraumatické stresové poruchy.

Závěr: Časné zahájení neuromuskulární elektrické stimulace v kombinaci s protokolem časné mobilizace během prvních 48 hodin pobytu na JIP vedlo u kriticky nemocných pacientů k lepším dlouhodobým funkčním výsledkům a vyšší kvalitě života až do 6 měsíců po propuštění z nemocnice ve srovnání s časnou mobilizací samotnou.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006866

A. Jeppsson, S. James, C. H. Møller, et al.

V této otevřené, na registrech založené klinické studii provedené ve 22 severských kardiochirurgických centrech byli pacienti po aortokoronárním bypassu (coronary artery bypass grafting, CABG) pro akutní koronární syndrom randomizováni v poměru 1: 1 k léčbě buď ticagrelorem v kombinaci s aspirinem, nebo samotným aspirinem, a to po dobu 1 roku. Primárním sledovaným parametrem byl složený endpoint zahrnující úmrtí, infarkt myokardu, cévní mozkovou příhodu nebo opakovanou revaskularizaci, hodnocený po 1 roce. Klíčovým sekundárním parametrem byly nepříznivé klinické příhody, definované jako výskyt primárního endpointu nebo závažného krvácení.

Výsledky: Celkem bylo randomizováno 2201 pacientů, z toho 1104 do skupiny léčené ticagrelorem v kombinaci s aspirinem a 1097 do skupiny léčené samotným aspirinem. Průměrný věk pacientů činil 66 let a 14,4 % tvořily ženy. Primární endpoint se vyskytl u 53 pacientů (4,8 %) ve skupině s ticagrelorem a aspirinem a u 50 pacientů (4,6 %) ve skupině se samotným aspirinem (HR 1,06; 95% CI 0,72–1,56; p = 0,77). Nepříznivé klinické příhody byly zaznamenány u 9,1 % pacientů ve skupině s ticagrelorem a aspirinem a u 6,4 % pacientů ve skupině se samotným aspirinem (HR 1,45; 95 % CI 1,07–1,97). Závažné krvácení se vyskytlo u 4,9 % pacientů léčených ticagrelorem a aspirinem a u 2,0 % pacientů léčených samotným aspirinem (HR 2,50; 95 % CI 1,52–4,11).

Závěr: U pacientů, kteří podstoupili CABG pro akutní koronární syndrom, nevedla kombinace ticagreloru s aspirinem po dobu 1 roku ke snížení incidence úmrtí, infarktu myokardu, cévní mozkové příhody ani opakované koronární revaskularizace ve srovnání se samotným aspirinem.

N Engl J Med 2025;393:2313-2323 DOI: 10.1056/NEJMoa2508026 VOL. 393 NO. 23

J. Chen, X. Wang, T. Yin, J. Guo, X.Chen, et al.

Cílem této randomizované kontrolované studie bylo zhodnotit vliv fenylefrinu (PE) a noradrenalinu (NE) na jednotlivé složky renin-angiotensin-aldosteronového systému (RAAS) a na výskyt pooperačních komplikací u pacientů podstupujících urgentní chirurgický výkon pro náhlou příhodu břišní (NPB). Pacienti byli randomizováni k podání fenylefrinu nebo noradrenalinu s cílem udržet střední arteriální tlak v rozmezí 70–80 mm Hg během operačního výkonu.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 156 pacientů ve věku ≥ 18 let, kteří podstoupili operační výkon pro NPB v celkové anestezii. Ve skupině s noradrenalinem došlo v bezprostředním pooperačním období k signifikantnímu vzestupu plazmatické hladiny reninu (medián rozdílu [MD]: 21 μIU/mL; IQR:5–51; p = 0,020), zatímco ve skupině s fenylefrinem nebyla tato změna statisticky významná (MD: 7 μIU/mL; IQR: −1 až 33; p = 0,336). Po 24 hodinách po operaci byly plazmatické hladiny reninu v obou skupinách významně sníženy. Současně došlo v obou skupinách k poklesu hladin angiotenzinu II a aldosteronu po 24 hodinách. Horní kvartil preoperační hladiny reninu byl spojen s vyšší potřebou vazopresorické podpory a s vyšší incidencí akutního poškození ledvin (AKI). Mezi skupinami nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly v incidenci AKI (RR: 1,50; 95 % CI: 0,65–3,47; p = 0,569), myokardiálního poškození (RR: 1,11; 95 % CI: 0,64–1,93; p = 0,497) ani ve 30denní mortalitě (RR: 1,00; 95 % CI: 0,44–2,27; p = 1,000).

Závěr: Fenylefrin a noradrenalin vykazují srovnatelný vliv na složky RAAS i na výskyt pooperačních komplikací. Obecně je ale vyšší preoperační hladina reninu je spojena s větší potřebou vazopresorické podpory a s vyšší incidencí pooperačních komplikací, bez ohledu na použitý vazopresor.

Critical Care Medicine 53(12):p e2629-e2641, December 2025. | DOI: 10.1097/CCM.0000000000006912

H. Winiszewski, M. Puyraveau, A. Kimmoun, et al.

Cílem této pilotní multicentrické randomizované kontrolované studie bylo zhodnotit, zda titrace frakce kyslíku ve sweep gas (FDO2) s cílením na konzervativní strategii postoxygenátorové oxygenace může ve srovnání s liberální strategií extrakorporální oxygenace,snížit míru orgánové dysfunkce u pacientů s kardiogenním šokem.

Intervence zahrnula titraci FDO2 s cílovým postoxygenátorovým parciálním tlakem kyslíku (P POSTO2) 100–150 mmHg v konzervativní větvi a udržování FDO2 na 100 % v liberální větvi. Primárním sledovaným ukazatelem byla průměrná plazmatická koncentrace IFABP (intestinal fatty acid binding protein) 2. den, který slouží jako marker střevního poškození. Sekundárními sledovanými výstupy byla kritéria proveditelnosti, biomarkery jaterní a renální dysfunkce, biomarkery zánětu a antioxidačního systému.

Výsledky: Z celkového počtu 55 analyzovaných pacientů bylo 29 randomizováno do konzervativní větve a 26 do liberální větve. Obě větve byly během prvních 7 dnů jasně odlišeny: FDO2 činilo 61 (±7) % vs. 98 (±5) % a P POSTO2 139 (±40) mm Hg vs. 420 (±50) mm Hg v konzervativní, respektive liberální větvi. V konzervativní větvi však byl průměrný podíl času, po který bylo P POSTO2 udrženo v cílovém rozmezí, pouze 33 (±20) %. Hladiny IFABP ve 2. dni se mezi konzervativní a liberální větví statisticky významně nelišily (407 [206–549] pg/mL vs. 569 [247–708] pg/mL; p = 0,25). Hladiny laktátu, vasoaktivní inotropní skóre, aspartátaminotransferázy, protrombinového času, sérového kreatininu, potřeba náhrady funkce ledvin, tumor nekrotizujícího faktoru α, IL-6 a IL-8 se mezi oběma větvemi nelišily ve dnech 0,2 a 6 po randomizaci.

Závěr: U pacientů na VA ECMO pro kardiogenní šok nebyla konzervativní strategie cílení oxygenace snadno proveditelná, protože P POSTO2  bylo možné udržet v cílovém rozmezí pouze po 33 % sledovaného času. Konzervativní a liberální větev však byly zřetelně odlišné z hlediska dosažených hodnot P POSTO2 a nebyly zjištěny rozdíly v biomarkerech orgánové dysfunkce.

Critical Care Medicine DOI: 10.1097/CCM.0000000000006882

Holger Thiele a Christian Hassager

Cílem tohoto přehledového článku bylo shrnout nejnovější pokroky v managementu a diagnostice kardiogenního šoku, včetně stagingu a terapií a popisu oblasti, které vyžadují další výzkum. Kardiogenní šok zůstává závažným nevyřešeným problémem i přes pokroky v zavádění nových definic a stagingu stadií a podrobné fenotypizace. Existuje však jen málo evidence-based strategií ke snížení mortality, která zůstává na úrovni 40 až 50 % 30 dní po nástupu kardiogenního šoku.

Klíčové strategie, které vedli ke snížení mortality:

Okamžitá revaskularizace léze u kardiogenního šoku spojeného s infarktem myokardu.

Použití mikroaxiálních průtokových pump u vybraných pacientů s infarktem myokardu s elevací ST segmentu.

U pacientů se současným postižením více tepen důkazy naznačují, že v akutním nastavení by měla být revaskularizována pouze odpovědná léze.

Mechanická oběhová podpora snižuje úmrtnost u vybraných skupin pacientů.

Závěr: I přes pokroky zůstává kardiogenní šok závažným problémem a je zapotřebí dalšího výzkumu k řešení vysoké úmrtnosti spojené s tímto stavem.

N Engl J Med 2026;394:62-77. DOI: 10.1056/NEJMra2312086

van Wonderen SF, Raasveld SJ, Flint AWJ, et al.

Cílem této prospektivní multicentrická kohortová studie bylo zhodnotit četnost podávání transfuzí trombocytů na JIP a popsat současnou praxi, včetně indikací k transfuzím, používaných transfuzních prahů, jejich dodržování a rozdílů mezi jednotlivými geoekonomickými regiony. Studie probíhala ve 233 centrech ve 30 zemích světa. Do studie byli zařazeni všichni pacienti ve věku ≥ 18 let, kteří byli přijati na JIP během jednoho předem určeného studijního týdne v období od března 2019 do října 2022.

Výsledky: Z celkového počtu 3643 pacientů obdrželo během pobytu na JIP transfúzi trombocytů 208 pacientů (6 %). Hlavními indikacemi k podání trombocytů bylo aktivní krvácení (42 % transfuzních epizod), profylaxe (33 %) a plánovaný invazivní výkon (12 %). Medián počtu trombocytů před transfuzí činil 44 × 10⁹/l (IQR 20–78), přičemž se lišil podle indikace; nejvyšší medián byl zaznamenán při aktivním krvácení (60 × 10⁹/l; IQR 31–93). Transfuzní práh byl explicitně uveden u 51 % transfuzních epizod, s mediánem 50 × 10⁹/l (IQR 40–100). Doporučený transfuzní práh nebyl dodržen u 16 % těchto případů, přičemž nejčastěji šlo o situace s aktivním krvácením. Významné rozdíly byly pozorovány mezi geoekonomickými regiony. Transfuze trombocytů byly podány u 6 % pacientů ve vysokopříjmových zemích, u 5 % pacientů v zemích se středně vysokým příjmem, zatímco v zemích se středně nízkým příjmem nebyly zaznamenány žádné trombocytární transfuze. Nedodržení doporučeného transfuzního prahu bylo častější ve vysokopříjmových zemích (23 %) než v zemích se středně vysokým příjmem (3 %).

Závěr: Transfuze trombocytů jsou na jednotkách intenzivní péče podávány relativně malé části kriticky nemocných pacientů, nejčastěji při aktivním krvácení nebo profylakticky. Četnost podávání, indikace i dodržování transfuzních prahů se však výrazně liší mezi jednotlivými geoekonomickými regiony, což poukazuje na značnou variabilitu klinické praxe.

Crit Care Med. doi: 10.1097/CCM.0000000000006880

M. Jin Song, W. Seo, Y. Jang, et al.

Cílem této sekundární analýzy prospektivní multicentrické observační kohorty studie (Korean Sepsis Alliance cohort) bylo zhodnotit reálné klinické postupy podávání erytrocytárních mas (RBC) během časné resuscitace u pacientů se sepsí a posoudit jejich vztah k 60denní mortalitě. Do analýzy byli zařazeni dospělí pacienti (≥ 19 let) přijatí na jednotku intenzivní péče se sepsí, kteří byli rozděleni do skupiny s transfuzí a bez transfuze podle toho, zda během 1.–3. dne hospitalizace na JIP obdrželi erytrocytární masu.

Výsledky: Z celkového počtu 2613 pacientů (průměrný věk 71,9 ± 13,3 roku) obdrželo 45,3 % pacientů erytrocytární masu během fáze časné resuscitace. Průměrná nejnižší hodnota hemoglobinu v den transfuze činila 8,8 ± 1,7 g/dL. Podání erytrocytárních mas bylo spojeno s klinickými faktory přesahujícími samotnou hladinu hemoglobinu, včetně vyššího skóre Simplified Acute Physiology Score 3, vyššího skóre sepsí indukované koagulopatie, přítomnosti septického šoku, chirurgické kontroly zdroje infekce, zvýšených hladin laktátu a bilirubinu, nižšího počtu trombocytů, použití dvou a více vazopresorů a potřeby kontinuální náhrady funkce ledvin. V kohortě vyvážené pomocí propensity score nebyl zjištěn celkový rozdíl v 60denní mortalitě mezi skupinami. Při stratifikaci podle prahové hodnoty hemoglobinu v 1. dni hospitalizace na JIP 10 g/dL však byla pozorována statisticky významná kvalitativní interakce (p pro interakci = 0,0124). Podání erytrocytárních mas bylo spojeno s vyšší mortalitou při hodnotách hemoglobinu ≥ 10 g/dL, zatímco při hodnotách pod touto hranicí byl pozorován trend snížené mortality.

Závěr: Postupy podávání erytrocytárních mas jsou u kriticky nemocných pacientů se sepsí běžné, což poukazuje na nesoulad mezi zavedenými klinickými postupy a platnými doporučeními. Přestože nebyla prokázána souvislost s celkovou mortalitou, byla identifikována kvalitativní interakce při prahové hodnotě hemoglobinu 10 g/dL. Rozhodování o transfuzi může být vedeno fyziologickými ukazateli při hodnotách hemoglobinu do 9–10 g/dL, avšak při hodnotách nad 10 g/dL by se mělo podání erytrocytárních mas vyhýbat vzhledem k potenciálnímu riziku poškození pacienta.

Critical Care Medicine 53(12):p e2596-e2606, December 2025. | DOI: 10.1097/CCM.0000000000006892