Publikace 2026 květen

David Conrad, Sven Oliver Schneider, Samira Beller, et al.

Tato randomizovaná kontrolovaná studie porovnávala úspěšnost a komplikace ultrazvukem naváděné punkce vena subclavia technikou „in-plane" s mikrokonvexní sondou (MISP) s technikou po předchozím ultrazvukovém vyšetření (prescan) a orientací pomocí anatomických struktur. Primárním sledovaným parametrem bylo a priori definované složené skóre rizika zahrnující počet pokusů o punkci, čas výkonu, poranění zadní stěny žíly, arteriální punkce, vznik hematomu, hemo/pneumotorax a malpozici katétru. Sekundárními parametry byly celková úspěšnost, míra komplikací a délka výkonu.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 101 pacientů plánovaných k elektivnímu chirurgickému výkonu.Průměrné složené skóre rizika bylo signifikantně nižší ve skupině MISP (6,4 ± 5,9 vs. 11,6 ± 10,8; průměrný rozdíl 5,21; 95% CI 1,71–8,71; p = 0,028). MISP dosáhla vyšší celkové úspěšnosti (86 % [95% CI 74,6–93,9 %] vs. 71 % [95% CI 56,2–82,5 %]; p = 0,046) a snížila riziko arteriální punkce (1,9 % vs. 12 %; NNH 10 punkcí; p = 0,047). Pneumotorax se vyskytl v obou skupinách u jednoho pacienta (2 %). Průměrná doba výkonu byla ve skupině MISP o 5 minut delší (p < 0,001).

Závěr: Ve srovnání s orientační technikou ultrazvukově naváděná technika MISP významně snížila riziko komplikací. Prodloužená doba výkonu může být ospravedlněna nižší mírou komplikací. Další studie by měly zhodnotit zavedení techniky MISP jako standardního přístupu pro kanylaci podklíčkové žíly.

Anesthesia & Analgesia 142(5):857-865, May 2026. doi: 10.1213/ANE.0000000000007841.

L. E. Ferrante, D. Chaudhuri, K. L. Carayannopoulos, et al.

Evidence-based doporučení sestavená 22členným multiprofesním panelem American College of Critical Care Medicine (lékaři, sestry, farmaceut, fyzioterapeut, ergoterapeut, zástupce pacientů, metodologičtí experti pro GRADE). Panel zpracoval pět klinických otázek PICO; pro každou byl proveden systematický přehled a hodnocení kvality důkazů dle GRADE.

Primárním cílem bylo vytvořit doporučení zaměřená na péči o starší dospělé (≥ 65 let) během kritického onemocnění i po něm.

Výsledky: SCCM guidelines 2026 doporučují pro všechny starší dospělé pacienty (≥ 65 let) přijaté na JIP zavést geriatrický model péče postavený na principu „4M" – What Matters, Medications, Mentation a Mobility. V praxi to znamená kompenzaci sluchového postižení, odstranění zbytečných omezovačů a katetrů a ergoterapii zaměřenou na dlouhodobé funkční zotavení. Co se týče deliria, panel jednoznačně nedoporučuje profylaktické podávání antipsychotik (haloperidol, quetiapin) – jejich účinnost není prokázána a u starších pacientů převažuje riziko poškození včetně nevhodné dlouhodobé preskripce. Ohledně cílového středního arteriálního tlaku při vazodilatačním šoku (MAP 60–65 mmHg vs. > 65 mmHg) panel žádné doporučení nevydal – nižší cíle mohou snižovat expozici vazopresorům, dostupné důkazy však zatím nejsou dostatečné.

Závěr: Panel vytvořil doporučení pro geriatrickou péči na JIP s důrazem na geriatrický model péče a opatrnost při podávání antipsychotik. Identifikované oblasti s nedostatečnými důkazy vyžadují další výzkum.

Critical Care Medicine. doi: 10.1097/CCM.0000000000007085.

Cuthbertson B. H., Billot L., Campbell M. K., et al.

Tato clusterová randomizovaná studie provedená na 26 JIP v Austrálii a Kanadě hodnotila, zda selektivní dekontaminace trávicího traktu (SDD) snižuje mortalitu u pacientů na umělé plicní ventilaci a jaký má vliv na mikrobiální prostředí JIP. Každá JIP používala ve dvou 12měsíčních obdobích buď SDD, nebo standardní péči. SDD zahrnovala antimikrobiální léčbu do dutiny ústní a žaludku po dobu ventilace a intravenózní antibiotikum v prvních 4 dnech. Součástí bylo ekologické hodnocení zahrnující všechny ostatní pacienty na daných JIP. Primárním sledovaným parametrem byla nemocniční mortalita do 90 dnů. Sekundárními parametry byly mortalita na JIP, dny bez UPV, délka hospitalizace, infekce krevního řečiště a výskyt antibioticky rezistentních mikroorganismů.

Výsledky: Do studie bylo zařazeno 20 000 pacientů z 26 JIP; 9289 pacientů bylo součástí randomizované studie a 10 711 ekologického hodnocení. Do 90 dnů zemřelo před propuštěním z nemocnice 27,9 % pacientů ve skupině SDD a 29,5 % pacientů ve skupině standardní péče (OR 0,94; 95 % CI 0,84–1,05; p = 0,27). Nové infekce krevního řečiště byly zaznamenány u 4,9 % pacientů ve skupině SDD oproti 6,8 % ve skupině standardní péče (adjustovaný rozdíl −1,30 procentního bodu; 95 % CI −2,55 až −0,05). Antibioticky rezistentní mikroorganismy byly zachyceny u 16,8 % pacientů ve skupině SDD a u 26,8 % pacientů při standardní péči (adjustovaný rozdíl −9,60 procentního bodu; 95 % CI −12,40 až −6,80). V ekologickém hodnocení však nebyla potvrzena noninferiorita SDD z hlediska vzniku nových antibioticky rezistentních mikroorganismů. Závažné nežádoucí účinky byly vzácné a jejich výskyt byl v obou skupinách obdobný( 47 pacientů (1.1%) a 59 pacientů (1.2%)).

Závěr: U kriticky nemocných pacientů na umělé plicní ventilaci nevedla selektivní dekontaminace trávicího traktu ke snížení nemocniční mortality oproti standardní péči.

N Engl J Med 2026;394:1491-502. doi: 10.1056/NEJMoa2506398.

Mitchell J., Jones W., Morris S., et al.

Toto multidisciplinární konsenzuální doporučení Association of Anaesthetists pro perioperační péči o kojící pacientky připravili anesteziologové, farmaceuti, porodní asistentky, laktační poradci a osoby s osobní zkušeností. Po cíleném přehledu literatury proběhl tříkolový modifikovaný Delphi proces. Cílem bylo sjednotit a aktualizovat doporučení pro péči o kojící pacientky podstupující anestezii nebo sedaci, na základě farmakokinetických dat (nikoli pouze předběžné opatrnosti).

Výsledky: Všechny pacientky s dítětem mladším 2 let mají být rutinně dotázány na kojení při předoperačním vyšetření. Anestetika, sedativa a analgetika přecházejí do mateřského mléka pouze ve velmi malém množství; u naprosté většiny perioperačně používaných léčiv nejsou doloženy nežádoucí účinky na kojené dítě. Odsávání a likvidace mléka po anestezii („pumping and dumping") není nutné – doporučován je přístup „sleep and keep" (spát a ponechat mléko).

Závěr: Tato multidisciplinární doporučení usnadňují perioperační péči o kojící pacientky s cílem podpořit bezpečné pokračování kojení při minimalizaci rizika pro kojené dítě.

Anaesthesia 2026, 81, 685–701. doi: 10.1111/anae.70128.

Nhan Nguyen, Nghi Bao Tran, Nathalia Alves de Barros e Lyra, et al.

Tento systematický přehled a metaanalýza randomizovaných kontrolovaných studií porovnávali konzervativní cíle oxygenace (SpO₂ 88–94 % nebo PaO₂ < 80 mmHg) vs. liberální cíle (SpO₂ ≥ 94 % nebo PaO₂ ≥ 90 mmHg) u kriticky nemocných dospělých pacientů na umělé plicní ventilaci.  Primárními sledovanými parametry byly 90denní mortalita a délka hospitalizace na JIP. Sekundárními parametry byly dny bez ventilátoru a bez vazopresorů, potřeba náhrady funkce ledvin (RRT), nozokomiální pneumonie a ischemické příhody srdce nebo mozku. Hodnoceny byly i podskupiny pacientů se sepsí/septickým šokem a po srdeční zástavě.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 9 randomizovaných studií s celkovým počtem 20 447 pacientů. Mezi konzervativním a liberálním přístupem nebyl zjištěn žádný významný rozdíl v 90denní mortalitě (RR 1,01; 95% CI 0,94–1,09) ani v délce hospitalizace na JIP (MD -0,17; 95% CI -0,41 až 0,06). Počet dní bez orgánové podpory a výskyt nežádoucích účinků byly mezi oběma skupinami srovnatelné. U septických pacientů vedly konzervativní cíle k vyššímu počtu dní bez vazopresorů (MD 2,0 dne; p = 0,008). U pacientů po srdeční zástavě byl zaznamenán potenciální benefit pro přežití (RR 0,89; p = 0,05). Jistota důkazů byla hodnocena jako střední pro mortalitu a délku hospitalizace, avšak velmi nízká pro orgánové ischemie (kvůli nezaslepenému designu původních studií).

Závěr: Konzervativní oxygenoterapie je u kriticky nemocných dospělých pacientů na umělé plicní ventilaci srovnatelná s liberálním přístupem. Může však přinášet specifické výhody u pacientů se sepsí a u stavů po srdeční zástavě. K přesnějšímu definování optimální strategie budou zapotřebí další studie zaměřené na konkrétní klinické stavy.

Critical Care Medicine. doi: 10.1097/CCM.0000000000007031.

Clístenes C. de Carvalho, Kariem El-Boghdadly, Idrys H. L. Guedes, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a network metaanalýza RCT bylo zhodnotit přínosy opioid-free anestezie ve srovnání s technikami zahrnujícími opioidy, a to zejména v přítomnosti regionální anestezie. Studie porovnávala šest strategií u dospělých pacientů: bezopioidovou anestezii a opioidovou anestezii (s použitím samotného remifentanilu nebo jiných opioidů), přičemž každá z těchto strategií byla analyzována s použitím regionální anestezie nebo bez ní. Primárním sledovaným parametrem byla pooperační bolest. Sekundární parametry zahrnovaly pooperační spotřebu opioidů, čas do propuštění z dospávacího pokoje (PACU), délku hospitalizace a výskyt komplikací.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 885 studií z 59 zemí. Techniky zahrnující regionální anestezii se konzistentně umístily nejvýše z hlediska kontroly pooperační bolesti. Regionální anestezie v kombinaci s bezopioidovou intraoperační strategií dosáhla jedněch z nejlepších výsledků pro kontrolu bolesti po 2, 12 a 48 hodinách (nízká jistota důkazů). Pokud byla použita regionální anestezie, rozdíly mezi bezopioidovými a opioidovými technikami byly minimální (střední jistota důkazů). Z hlediska pooperační spotřeby opioidů se regionální anestezie s bezopioidovou strategií umístila nejlépe po 2 h (střední jistota), 12 h i 48 h (nízká jistota). Techniky bez regionální anestezie byly spojeny s vyšším skóre bolesti a větší potřebou opioidů. Bezopioidové přístupy (zejména v kombinaci s regionálními technikami) byly zároveň spojeny s nižší mírou pooperační nauzey a zvracení (PONV).

Závěr: Regionální anestezie byla klíčovým determinantem pro lepší kontrolu pooperační bolesti, přičemž intraoperační podávání opioidů přineslo jen malý dodatečný benefit v případech, kdy regionální techniky poskytovaly adekvátní analgetické krytí. Bez použití regionální anestezie nevykázala ani opioid-free, ani opioidová strategie konzistentní analgetickou převahu. Opioid-free techniky však snižují výskyt pooperační nauzey a zvracení. Tato zjištění podporují preferenční využití regionální anestezie všude tam, kde je to možné, a naznačují, že vynechání intraoperačních opioidů může usnadnit pooperační zotavení pacienta.

Anaesthesia 2026, 81, 702–712. doi: 10.1111/anae.70121.

Arnaud W. Thille, Louis Chamblet, Stéphanie Ragot, et al.

Tato post hoc analýza dat ze dvou multicentrických klinických studií hodnotila vliv profylaktické neinvazivní ventilace (NIV) po extubaci na riziko reintubace u vysoce rizikových pacientů bez hyperkapnie. Pojem vysoce rizikoví pacienti zde zastřešuje použitá klinická kritéria, jako je například věk nad 65 let anebo srdeční/respirační onemocnění. Do analýzy bylo zahrnuto 829 pacientů bez hyperkapnie (PaCO₂ ≤ 45 mmHg) v den extubace, kteří po extubaci dostávali buď NIV střídanou s vysokoprůtokovou nazální oxygenoterapií (HFNC), nebo samotnou HFNC. Primárním sledovaným parametrem byl podíl pacientů reintubovaných do 7 dnů od extubace. K robustnímu odhadu kauzálního efektu léčby bylo použito G-computation.

Výsledky: Ve skupině pacientů (n=540, 65%), u kterých byla nasazena NIV+HFNC po extubaci potřeba re-intubace do 7 dnů v 11,8 % [95% CI 9.4–14.8%] případů. U druhé skupiny (n=289, 35%) s nasazeným HFNC po extubaci proběhla re-intubace v 17,6 % [95% CI 13.7–22.5%] případů. Dále z analýzy vyplynulo, že je také nižší incidence re-intubace u první skupiny pacientů (NIV+HFNC) i v časech 48 h a 72 h od extubace až do doby propuštění z JIP.

Závěr: Z těchto výsledků je zřejmé, že profylaktické použití NIV se střídáním s HFNC po extubaci u vysoce rizikových pacientů bez hyperkapnie, signifikantně snižuje riziko re-intubace, v porovnání s použitím samotného HFNC po extubaci.

Intensive Care Med. doi: 10.1007/s00134-026-08396-4.

Sina Grape, Alexandre Andany, Cedric Cibotto, et al.

Tato randomizovaná, placebem kontrolovaná, trojitě zaslepená studie testovala hypotézu, zda kombinace intravenózního dexametasonu a dexmedetomidinu poskytuje lepší analgesii než samotný intravenózní dexametason u pacientů podstupujících operaci horní končetiny v supraklavikulární blokádě plexus brachialis. Obě látky jsou samostatně používána adjuvans k prodloužení trvání periferní nervové blokády.

Do studie bylo randomizováno 100 pacientů do skupiny Dexa (dexametason 0,15 mg/kg i.v.) nebo Dexa-Dexme (dexametason 0,15 mg/kg + dexmedetomidin 1 μg/kg i.v.). Blokáda byla provedena směsí mepivakainu 0,5 % a ropivacainu 0,25 %. Primárním sledovaným parametrem byla délka trvání analgesie od provedení blokády do podání prvního perorálního opioidu. Sekundárními parametry byly délka senzorické a motorické blokády, skóre bolesti v klidu a při pohybu, kumulativní spotřeba perorálního morfinu za 48 hodin a výskyt hypotenze a bradykardie.

Výsledky: Průměrná délka trvání analgesie byla 621 ± 334 minut ve skupině Dexa vs. 690 ± 544 minut ve skupině Dexa-Dexme (p = 0,47). Signifikantní rozdíly nebyly zjištěny ani v žádném ze sekundárních parametrů.

Závěr: Přidání intravenózního dexmedetomidinu k dexametasonu neprodlužuje trvání analgesie ani nemění ostatní sledované parametry po supraklavikulární blokádě plexus brachialis ve srovnání se samotným dexametasonem.

Br J Anaesth. 2026;136(5):1588-1594. doi: 10.1016/j.bja.2026.XX.XXX.

Annabel Levido, Nicole Marsh, Amanda Corley, et al.

Cílem tohoto systematického přehledu a metaanalýzy randomizovaých a observačních studií bylo kvantifikovat incidenci selhání a komplikací arteriálních katetrů na JIP. Primárními sledovanými parametry byly podíl selhání arteriálního katétru ze všech příčin, výskyt neinfekčního selhání a výskyt infekcí krevního řečiště nebo lokálních infekcí spojených s katétrem.

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 39 studií (22 observačních a 17 randomizovaných kontrolovaných studií) s celkovým počtem 19 018 arteriálních katétrů. Sloučený podíl selhání arteriálního katétru z jakýchkoli příčin činil 13,0 % (95% CI 7,6–19,5 %; střední jistota důkazů). K neinfekčnímu selhání došlo v 19,8 % případů (95% CI 12,2–28,7 %, střední jistota). Sloučený podíl infekcí krevního řečiště spojených s katétrem činil 1,3 % (95% CI 0,7–2,1 %; střední jistota). Lokální infekce se vyskytla u 1,2 % katétrů (95% CI 0,4–2,4 %; vysoká jistota). Definice infekcí krevního řečiště a lokálních infekcí byly v jednotlivých studiích vykazovány jen omezeně. Vzhledem k nedostatečným údajům o celkovém počtu dnů s katétrem nebylo možné vypočítat incidenci u žádného z výsledků.

Závěr: K selhání arteriálního katétru dochází v intenzivní péči až u jednoho z pěti zavedených katétrů. Snížení míry selhání a přidružených komplikací vyžaduje systémová opatření, jasnější definice infekcí a standardizované vykazování dat, což zlepší syntézu poznatků a umožní zavádění postupů založených na důkazech.

Anaesthesia 2026, 81, 726–737. doi: 10.1111/anae.70074.

L. E. Ferrante, D. Chaudhuri, K. L. Carayannopoulos, et al.

Tato executive summary obsahuje souhrn doporučení Society of Critical Care Medicine zaměřených na péči o starší dospělé pacienty (≥ 65 let) během kritického onemocnění i po něm. Starší dospělí tvoří více než polovinu všech dnů hospitalizace na JIP v USA; do roku 2050 se jejich počet má zvýšit z 58 na 82 milionů. Cílem bylo stručně shrnout klíčová doporučení pro klinickou praxi.

Výsledky: Doporučení Surviving Sepsis Campaign z roku 2026 zdůrazňují více individualizovaný a více na „patient-centered“ přístup k léčbě sepse. Klinici jsou vedeni k rychlejšími u a efektivnějšímu rozpoznání sepse, avšak bez rigidního používání univerzálních léčebných protokolů typu „one-size-fits-all“. Rychlá intervence zůstává zásadní, avšak tekutinová resuscitace i antibiotická léčba by měly být používány uvážlivěji a přizpůsobeny klinické odpovědi konkrétního pacienta. Důležitou součástí managementu je průběžné přehodnocování stavu pacienta, které umožňuje úpravu terapie podle vývoje klinického stavu.

Závěr: Tato doporučení klinické praxe odrážejí stav poznání v době jejich publikace a poskytují klinicky využitelný rámec pro péči o geriatrické pacienty na JIP.

Critical Care Medicine. doi: 10.1097/CCM.0000000000007084.

Jung-Bin Park, Sang-Hwan Ji, Young-Eun Jang, et al.

Tato prospektivní, monocentrická, randomizovaná kontrolovaná studie hodnotila, zda HFNO ve srovnání s ventilací obličejovou maskou zlepšuje výsledky tracheální intubace u kojenců podstupujících elektivní chirurgický výkon. Do studie bylo randomizováno 132 kojenců; skupina HFNO dostávala 100% O₂ k preoxygenaci (0,5 l/kg/min po 3 min), v apnoické pauze (2 l/kg/min po 1 min) a během laryngoskopie (2 l/kg/min). Kontrolní skupina podstoupila preoxygenaci obličejovou maskou (6 l/min po 3 min) a ventilaci maskou v apnoické pauze, bez přívodu O₂ při laryngoskopii. Primárním sledovaným parametrem byla incidence desaturace (SpO₂ < 95 % po dobu ≥ 5 s) od preoxygenace do 1 minuty po intubaci.

Výsledky: Po exkluzích bylo analyzováno 125 kojenců (HFNO n = 60; kontrola n = 65). Mezi skupinami nebyl statisticky významný rozdíl v incidenci saturace kyslíkem nižší než 95 % (kontrola vs. HFNO: 9,2 % vs. 13,3 %; relativní riziko 1,44; 95 % CI, 0,53 až 3,92; P = 0,658). S ohledem na sekundární výsledky byly incidence saturace kyslíkem pod 90 %, úspěšnost intubace na první pokus, nejnižší saturace kyslíkem, end-tidální oxid uhličitý a kyslík po intubaci a skóre atelektázy mezi oběma skupinami podobné. Insuflace žaludku byla méně častá ve skupině s HFNO; rozdíl byl statisticky významný (36,7 % vs. 70,8 %; P <0,001).

Závěr: V této studii zahrnující použití HFNO k preoxygenaci a apnoické oxygenaci během tracheální intubace u kojenců nebyl zjištěn žádný významný rozdíl v incidenci desaturace mezi HFNO a ventilací obličejovou maskou, ačkoli první jmenovaná metoda byla spojena s méně častou insuflací žaludku.

Anesthesiology. 2026 May 1;144(5):1105-1113. doi: 10.1097/ALN.0000000000005946.

Tom Luo, Janneke Berecki-Gisolf, Stuart Marshall, et al.

Tato rozsáhlá observační studie využívající celostátní dataset Victorian Admitted Episodes Dataset hodnotila incidenci a rizikové faktory perioperačních poranění periferních nervů u chirurgických pacientů. Primárními sledovanými parametry byly celková incidence nervových poranění jako komplikace péče a incidence specifických nervových poranění.

Výsledky: Analyzováno bylo 5 451 848 chirurgických příjmů. Celkově bylo zaznamenáno 796 poranění nervů (incidence 14,6 na 100 000 příjmů; 0,014 %); specifická poranění nervů nastala u 407 případů (7,5 na 100 000; 0,007 %). Riziko specifického poranění bylo signifikantně vyšší při kombinaci regionální a celkové anestezie nebo sedace (OR 2,68; 95% CI 2,11–3,39), u obezity (OR 2,04; 95% CI 1,54–2,69) a při zvýšeném Charlsonově indexu komorbidit (OR 2,61; 95% CI 1,87–3,65 pro index = 2). Nejvyšší riziko specifických nervových poranění bylo u výkonů na kardiovaskulárním (OR 3,75; 95% CI 2,85–4,92), muskuloskeletálním (OR 3,30; 95% CI 2,59–4,20) a nervovém systému (OR 3,17; 95% CI 2,43–4,14).

Závěr: Riziko perioperačních poranění periferních nervů je podstatně nižší než dřívější historické odhady a zdá se, že v čase navíc klesá. Využití velkých administrativních databází umožňuje zahrnout přesná data o celkovém počtu výkonů, což poskytuje mnohem spolehlivější odhad rizika u takto vzácných komplikací.

Anaesthesia 2026, 81, 627–636. doi: 10.1111/anae.70081.

M. R. West, E. J. Chen, J. Rodman, et al.

Cílem této monocentrické retrospektivní kohortová studie bylo zhodnotit vliv enterální výživy na riziko aspirace a progresi respiračního selhání u dospělých pacientů léčených vysokoprůtokovou nazální oxygenoterapií (HFNC). Vyloučeni byli pacienti s chronickou TPN, chronickou tracheostomií, totální laryngektomií nebo statusem „Do Not Intubate“ DNI. Primárním sledovaným parametrem byla progrese respiračního selhání z HFNC na NIV, invazivní plicní ventilaci nebo ECMO.

Výsledky: Do primární analýzy bylo zahrnuto 220 pacientů (medián věku 62,6 roku; 54,1 % mužů). K progresi respiračního selhání došlo u 57 pacientů – 19 (33,3 %) z nich dostávalo enterální výživu a 38 (66,7 %) bylo v režimu NPO. Pacienti s enterální výživou měli signifikantně nižší pravděpodobnost progrese respiračního selhání v multivariačním modelu (OR 0,33; 95% CI 0,18–0,58; p < 0,001) i po propensity score matchingu (OR 0,30; 95% CI 0,15–0,58; p < 0,001).

Závěr: V této studii byla enterální výživa u pacientů na HFNC spojena s nižším rizikem progrese respiračního selhání a nebyla spojena se zvýšeným rizikem nepříznivých klinických výsledků. K potvrzení těchto výsledků jsou zapotřebí prospektivní multicentrické studie.

Critical Care Medicine. doi: 10.1097/CCM.0000000000007074.

Fanqiang Meng, Yuqing Wang, Liusong Shen, et al.

Tato retrospektivní studie využívající celonárodní čínský Hospital Quality Monitoring System hodnotila vliv volby anestezie na pooperační výsledky u geriatrických pacientů (≥ 60 let) podstupujících artroplastiku kyčelního kloubu pro zlomeninu kyčle v letech 2013–2019. Po úpravě o potenciální zavádějící faktory (confoundery) pomocí párování na základě propensity skóre (propensity score matching) byly provedeny analýzy logistické regrese a lineární regrese k porovnání NA a CA. Primárním sledovaným parametrem byla 30denní readmise. Sekundárními parametry byly nemocniční komplikace (mortalita, plicní embolie, hluboká žilní trombóza, infekce rány, krevní transfuze), náklady na hospitalizaci a délka pobytu.

Výsledky: Z 90 745 pacientů, kteří v průběhu sledovaného období podstoupili artroplastiku kyčelního kloubu pro geriatrickou zlomeninu kyčle (40 551 [44,7 %] s NA, 50 194 [55,3 %] s CA), bylo po vyloučení ze studie a párování podle propensity skóre zahrnuto celkem 62 022 pacientů (31 011 párů). NA byla významně spojena s nižší incidencí 30denní readmise (4,60 % vs. 4,97 %,OR= 0,92, 95 %CI, 0,86–0,99, p = 0,032) a menším počtem obtíží urogenitálního systému (0,18 % vs. 0,26 %, OR = 0,70, 95 % CI, 0,50–0,97, p = 0,035) jakožto důvodu readmise ve srovnání s CA. Incidence nemocniční mortality (0,41 % vs. 0,64 %, OR = 0,64, 95 % CI, 0,52–0,81, p <0,001), hluboké žilní trombózy (1,84 % vs. 2,57 %, OR = 0,71, 95 % CI, 0,64–0,79, p <0,001) a plicní embolie (0,22 % vs. 0,38 %, OR = 0,58, 95 % CI, 0,43–0,79, p <0,001) byla u NA ve srovnání s CA rovněž nižší. Pacienti s NA navíc měli nižší náklady (49 851,8 čínských jüanů [CNY] vs. 54 754,8 CNY, P <0,001) v porovnání s CA. Délka pobytu se mezi NA a CA významně nelišila (13,7 dne vs. 13,8 dne, p= 0,217).

Závěr: U geriatrických pacientů podstupujících artroplastiku kyčelního kloubu pro zlomeninu kyčle je NA spojena s nižší mírou 30denní readmise, menším počtem readmisí způsobených obtížemi urogenitálního systému, sníženým výskytem komplikací a nižšími náklady na hospitalizaci ve srovnání s CA.

Anesth Analg. 2026 May 1;142(5):848-855. doi: 10.1213/ANE.0000000000007758.

K. Roedl, F. Heinrich, C. Ovesen, et al.

Tato observační kohortová studie přináší aktualizovanou a rozšířenou analýzu epidemiologie, resuscitační odpovědi a výsledků léčby po IHCA v různých nemocničních prostředích. Data byla sbírána z celonárodního registru Get With The Guidelines-Resuscitation (GWTG-R). Primárním sledovaným parametrem bylo přežití do propuštění z nemocnice v závislosti na místě vzniku zástavy (JIP, urgentní příjem, oddělení s telemetrií, oddělení bez telemetrie).

Výsledky: Celkem bylo analyzováno 235 560 případů IHCA, z nichž 53,4 % (n = 125 798) nastalo na JIP, 14,0 % (n = 32 862) na urgentním příjmu, 16,0 % (n = 37 780) na telemetricky monitorovaných odděleních a 16,6 % (n = 39 120) na odděleních bez telemetrie. Defibrilovatelný iniciální rytmus byl přítomen u 15,9 % (n = 37 465) případů IHCA, přičemž nejvyšší prevalence byla zaznamenána v monitorovaných prostředích. Po adjustaci na matoucí faktory byla zjištěna míra přežití 21,2 % (95% CI 20,6–21,9 %) na JIP, 22,2 % (95% CI 21,4–23,1 %) na urgentním příjmu, 23,0 % (95% CI 22,3–23,7 %) na telemetricky monitorovaných odděleních a 19,2 % (95% CI 18,4–20,0 %) na odděleních bez telemetrie.

Závěr: Přežití po nemocniční srdeční zástavě zůstává nízké a liší se podle místa výskytu IHCA v rámci nemocnice. Pacienti se srdeční zástavou na odděleních bez telemetrického monitorování mají nejnižší pravděpodobnost přežití do propuštění z nemocnice.

Critical Care Medicine. doi: 10.1097/CCM.0000000000007063.

Chu S. E., Cheng C. Y., Chang C. J., et al.

Cílem této randomizovaná klinická studie (EXECT-CPR) bylo ověřit, zda vedení KPR pomocí transesofageální echokardiografie (TEE), zaměřené na prevenci komprese aortální chlopně a cílení kompresí nad levou komoru, vede ke zlepšení klinických výsledků u pacientů s netraumatickou mimonemocniční srdeční zástavou ve srovnání se standardní KPR. Primárním sledovaným parametrem byl trvalý návrat spontánní cirkulace (ROSC ≥ 20 minut).

Výsledky: Do analýzy bylo zahrnuto 132 pacientů (66 v každé skupině; medián věku 68 let [IQR 55–74]; 66 % mužů). Trvalý ROSC byl srovnatelný mezi skupinami (TEE 44 % vs. standardní KPR 39 %; adjustovaný OR 1,21; 95% CI 0,64–2,29). Většina sekundárních parametrů se nelišila, s výjimkou vyšších hodnot end-tidal CO₂ v 11.–20. minutě KPR ve skupině s TEE. Výskyt nežádoucích účinků byl srovnatelný.

Závěr: TEE-řízená KPR s úpravou místa komprese nevedla ke statisticky významnému zlepšení klinických výsledků oproti standardní KPR, i když naznačila možné hemodynamické přínosy bez zvýšení rizika komplikací. Vzhledem k limitované síle studie je nutné výsledky interpretovat opatrně.

JAMA Intern Med. 2026;186(5):557-566. doi: 10.1001/jamainternmed.2026.0102.

Martin Krbec, Martin Vančura, Petr Waldauf, et al.

Tato metodologická studie hodnotila přesnost klasického rozdělení base excess (BE) jako nástroje pro interpretaci metabolických poruch acidobazické rovnováhy u pacientů na JIP. Klasická metoda předpokládá, že změny diference silných iontů v plazmě (strong ion difference – SID) v plazmě, přímo souvisejí se změnami standardního BE. Tento předpoklad sice platí v izolované plazmě, ale selhává in vivo, kde redistribuce mezi tělesnými kompartmenty je závislá na pH a mění SID v plazmě, bez vyvolání ekvivalentní změny standardního BE. Na základě toho autoři formulovali a testovali hypotézu, že tento jev vnáší do rozdělení BE klinicky významné bias závislé na pH a že úprava referenční hodnoty SID s ohledem na pH by tuto chybu napravila.

Výsledky: Klasická metoda vykazovala široké meze shody se SIG (−5,6 až 2,9 mEq/l) a silný confounding efekt pH (1,45 mEq/l na každých 0,1 jednotky pH). Algoritmus korigovaný dle pH výrazně zlepšil shodu se SIG (meze shody −4,4 až 0,4 mEq/l) a podstatně snížil matoucí efekt pH (0,15 mEq/l na každých 0,1 jednotky pH).

Závěr: Klasické rozdělení base excess je zatíženo klinicky relevantní chybou závislou na pH. Proměnná referenční hodnota [Na⁺]−[Cl⁻] korigovaná podle pH tuto chybu eliminuje a umožňuje spolehlivější posouzení metabolických poruch acidobazické rovnováhy, zejména u pacientů s těžkou acidémií nebo alkalémií.

Br J Anaesth. 2026 May;136(5):1451-1458. doi: 10.1016/j.bja.2026.02.001.